pátek, června 30, 2006

I voda je přítel

Běhám bezmála dva roky a dospívám ke zjištění, že běžec má jen samé přátele. Kopec, skálu, sníh, léto i vodu.
Zprvu se mi zdálo, že mí běhací kamarádi zaváhali poté, co vyhlédli z okna. Je to přesně ten okamžik, kdy člověk stojí na hranici, a zvažuje, na čí stranu se dát. Zda zvolí pohodlí vyhřátého pelíšku, nebo obuje své milované běžecké boty, otevře dveře od domu, a vítr mu vmete do tváře hrst vody. Zvolili jsme druhou variantu a nelitovali jsme.
Stačí jen pár metrů, a stáváme se součástí živlu. Usmíváme se myšlence, že existuje jen špatné oblečení. Máme ho.
Čvachtá mi v botách ozývá se zleva a mě prdí boty slyším zprava, z toho jak voda proudí mezi prsty u nohou nahoru a dolu. Směju se jako blázen a snažím se symbolicky vyhnout další louži. Obíhám ji zleva po chodníku v křoví. Pár kroků, a z ještě hlubší louže mám opláchnutá lýtka. Vydávám neurčitý výkřik (jak ho slyšeli ostatní viz předposlední odstavec).
Sluníčko sice nevidíme, ale voda nám ho rozlila po celém těle. Shodujeme se, že při běhání nám nevadí žádné počasí. Snad jenom led je trochu nepříjemný.
Tučňák si akorát stěžuje na to, že ho zebe ruka. Až v cíli dnešního přátelského setkání zjišťuje příčinu. Utáhl si moc řemínek u hodinek a zpomalil si tím krevní oběh.
V autě nacházím psí deku, do které se balím a vyrážím do dalšího pěkně zahájeného dne.

čtvrtek, června 29, 2006

Ticho

Uháním svojí oblíbenou ranní trasou podél řeky a v hlavě se mi honí myšlenka: trenér bude mít ze mě radost. Běžím opravdu volně a vychutnávám si všudepřítomné ticho. Vybíhal jsem dříve než obvykle už před pátou hodinou, protože v plánu bylo 16 km a nechtěl jsem se vracet do ranní špičky. Opustil jsem peřeje pod Trójou a dostávám se do míst, kde se řeka jen tak líně povaluje. Nad ní se vznáší jemný opar. Nejprve si myslím, že se jedná o kouř. Na jedné straně Vltavy zatopili a kouř se přes vodu line do Sedleckého údolí na druhé straně. Poté, co zjistím, že je to opravdu jen mlha proudící svým přirozeným směrem, mám velkou radost. Vzduch je po tropických dnech a následném dešti jako nový. Vychutnávám si každý doušek a zaposlouchávám se do zvuků řeky. Tu startuje kachna, támhle vyskočila ryba. Do toho se mísí pravidelné plácání mých bot. Potkávám běžce a s úsměvem se zdravíme. Nádherný den.
Otáčím se u útulku, kde v dodávce suplující funkci MHD pospává řidič. Jako by se zastavil čas. I psi z kotců jen leží a nenamáhají se štěkáním. Jediné zvuky vydávám já a tím plaším kočku, která se právě chystala ulovit si snídani. Míjí mě první cyklisté spěchající do práce a ve Stromovce naposledy vnímám proubouzející se přírodu.
Poslední úsek přes most k domovu s provozem mi už nemůže náladu zkazit. A náladu nezkazím ani trenérovi (17 km za 1:34)

neděle, června 25, 2006

Nap(i)lno

Skočil jsem naplno do prvního týdne nového tréninkového plánu, jehož výsledkem bude pokoření času 3:30. Plán, který na první pohled vypadá nevině, skrývá jednu zásadní vlastnost. Nedává mi šanci se při běhu flákat a pokukovat po okolí kde co lítá.
Například dnešních 22 km volně. Volně podle pokynu trenéra znamená běh při TF 73-83 % maxima, (63-76 % podle metodiky Miloše). Rozmezí je široké jednak z důvodu, že s přibývajícími km a zachováním rychlosti tep roste, a jednak proto, že horní hranice platí pro posledních 8 km.
Protože poslední týdny běhám už jen zrána, mám zpočátku docela problém se na požadovanou TF dostat. Nutí mě to k vyšší rychlosti, a po rozklusu se dostávám i na čas 4:40/km. Po dalším km se tep i rychlost ustálí, ale i tak běžím v dolním pásmu pod 5 minut. Tak dopadla sobotní volná dvanáctka (58:55 při TF 75 % max / 67 % M)
A jak jsem zvládnul dnešních 22 km ? Podobně. První půlku s TF 76 % max a druhou s TF 80 % max (67 resp. 72 % M) celkem za rovných 1:50. V druhé půlce se mi TF začala zvyšovat sama aniž bych zrychloval. Bylo mi vysvětleno, že je přirozený úkaz a pak za to může vedro. Přestože jsem dnes vyběhl už téměř nahý, termoregulace těla si pomáhala zrychleným dechem a tepem.
Moje pocity po týdenních 75,6 km (včetně rozklusů a výklusů) se dají shrnout do čtyřech slov. Chce se mi spát.

středa, června 21, 2006

Konečně léto

První letní den jsem oslavil skvělým závodem.
Dlouho dopředu řada běhacích kamarádů avizovala svou účast. Je škoda, že se nemohli zúčastnit ranění, přeju jim z celého srdce mnoho sil na zdolání potíží a brzký návrat do běžeckých bot.
Na startu mi trochu zatrnulo, když se za mými zády v prezenční místnosti ozvalo „Ale tohle jsem ti do plánu nepsal !!“ Musel jsem na místě Luboshovi slíbit, že poběžím podle plánu 5x600 s mezivýklusem. No, moc se mi dodržet slib při závodě nedařilo.

Dorazil jsem s Johnym777 na pátou hodinu odpolední, a bylo proto dost času na milé hovory a další seznámení. Kdyby byl závod v tu chvíli zrušen, tak už jen kvůli setkání s ostatními stálo za to přijít. Hodinka, kterou jsme prokecali a prokroužili na oválu, byla pryč a blížil se start.
(c) Hanka - kamarádka Melounka

Pět minut před startem se mě Pubi ptal, jak poběžím, nevěděl jsem přesně, a řekl jsem mu, že bych rád za 45. To jsem ještě netušil, jak blízko budu od svého přání. Měl jsem říct 43 – třeba by to vyšlo.

Padl výstřel a mě zase hráblo. Nechal jsem tělo běžet a výsledkem byly první dva km po 4:21. Ještě ke všemu je trať mírně do kopce. Hlavou mi proběhla známá písnička: „běžíš moc rychle“. Vědomě se snažím ubrat a daří se mi třetí km srazit na 4:36. V té době ještě se spoluběžci vtipkujeme. Přestávám se soustředit a další km zase „pálím“ za 4:24. To už jsme za první otočkou, běžíme z kopce a na mysl mi vyskakuje jediné slovo, které jsem slyšel od všech, kterým jsem dnes sdělil, že mám závod na 10 km. BLÁZEN. Bylo nás tam přes 200 stejných bláznů. Přestože kropím bruslařskou dráhu na Landronce potem, dýchám jako bych měl vydechnout naposled, jsem šťastný. Šťastný, že běžím, šťastný, že patřím mezi podobně postižené, šťastný, že jsem nad sebou zvítězil. Otáčíme se před 5. km (22:13) opět do kopečka proti sluníčku.
(c) Hanka - kamarádka Melounka

Tak takhle chutná běžet pouští. Slunce pere do obličeje, stéblo se nepohne, a oděv se dá ždímat. Kolik km bych dokázal v téhle 33st. sauně uběhnout ? Asi už moc ne, protože zpomaluji a ani se nemusím přemlouvat. (4:39, 4:38) Zakletý 7.km na poslední otočce ukazuje své zoubky. Vybavuji si radu Miloše: „zvolni, srovnej si to v hlavě a pak pokračuj“ Rovnám si hlavně dech, který mi chybí. Na 8. km (4:51) mě poprvé někdo dobíhá a hledám důvod, proč se ho držet. TRIČKO !!! Ano, můžu mít tričko, které je unikátní. Je jich údajně jen 150. Zařazuji se tedy jako druhý vagónek a nechám se vláčet až do cíle. Při mém pokusu o finiš na tartanu mi soupeři mizí, a tak dobíhám osamocen. Můžu si ale vychutnat okamžik, kdy moderátor hlásí mé jméno a můj klub Tragéd team. Team, který je podle moderátora novým fenoménem české atletiky. Jsem na svůj team hrdý.
V cíli dostávám od synka diplom (jak k té funkci jenom přišel ?) a na tričko si ani nevzpomenu. Mířím k vodě a slyším volání: „tričko !“ Tak přeci, cíle jsou od toho, aby se plnily.
Musím se přiznat, že ačkoliv nemám desítku rád, tahle se mi líbila. Netrápil jsem se tak jako v Kbelích. Sice mám čas skoro o minutu horší, ale netrápí mě to. Byla to úžasná akce.

neděle, června 18, 2006

Stejný scénář na 4 fáze

Týden se s týdnem sešel, a mě místo pobíhání po lese čekala práce. Práce nacházející se poblíž cyklistické jedničky (trasy centrum - Kyje) lákala ke spojení příjemného s užitečným.
Probouzím se v sobotu v obvyklé 4:40 do deštivého rána. O svém záměru vyběhnout neváhám, neboť jak je známo pro běh neexistuje špatné počasí, jen nevhodné oblečení. Na cestu vybíhám přesně jako před týdnem v 7:15. Je sice po dešti, ale o vzduchu se nedá tvrdit, že je svěží. Je tropický.
První část po nábřeží řeky a Karlínem běžím pomalu. U tunelu pro otrlé,

za kterým už čeká jen a jen zeleň, cítím formu. Tunel se mi daří bez újmy proběhnout a bez nutnosti přejít v chůzi se dostávám až na vrch Vítkov. Z Vítkova mířím přes Balkán do Višňovky. Cesta je celkem náročná, obodoval bych ji trojkou - žádná oddychovka, ale zase ne extrém. Další částí pro otrlé a nevhodnou pro osamělé běžkyně je oblast okolo Spojovací. V místním lesíku člověk narazí na ledacos a proto se mu v nedělním běhu raději vyhýbám.
Z Višňovky sbíhám

do údolí Rokytky, podél níž běžím až ke Kyjskému rybníku. U něj opouštím cyklostezku a proplétám se mezi rodinnými domky směrem na Štěrboholy. Čeká mě nepříjemný úsek ulicí Nedokončenou, ale vzhledem k tomu, že je sobotní ráno, míjí mě jenom čtyři auta. Ve Štěrboholech objevuji idylickou scenérii. I taková je Praha.

Každý jste zažil různé reakce neběžčů, ale chcete-li způsobit opravdový rozruch, proběhněte se přes parkoviště nákupního centra. Dobrá zábava.
Jsem na místě. Tachometr na kole mi posledně naměřil 17 km, ale vzhledem k dosaženému času odhaduji skutečnou vzdálenost o kilometr kratší.
Dal jsem popsanou trasu za dva dny dvakrát tam a zpět. V sobotu jsem cítil formu, tak jsem se nestyděl cestou zpátky natáhnout krok. V neděli jsem poslechl hlas těla a běžel pomaleji. Časy byly 1:24, 1:18, 1:29 a 1:20

Končím s hraním, zapisuju si do deníčku naběhaných 206,5 km za dva týdny a pod dohledem trenéra začínám nový útok na 3:30.

sobota, června 17, 2006

Triko Tragéd Teamu

Na jeden půlden jsem se zařadil mezi ty šťastlivce, kteří se mohou pyšnit pravým trikem Tragéd Teamu. Bylo nádherné, celý půlden mi leželo na stole a těšil jsem se z jeho barvy a střihu. Potom jsem si jej vyzkoušel a ... bylo mi malé. Bohužel měnit nelze, protože jsou vyráběna přesně podle objednávek, a já jsem si ho malé už objednal. Prostě jsem tragéd. Nakonec skončilo v dobrých rukou a udělalo ještě větší radost, než jsem měl z něj já:

čtvrtek, června 15, 2006

4:44

Konečně se mi zase daří běhat ráno. Jednak je to z důvodů pracovních, a jednak proto, že se v čase uvedeném v titulku pravidelně již déle jak týden probouzím. O ranním běhání bylo toho napsáno hodně, ale právě v těchto dnech si jej mohu pořádně vychutnat.
Vstávám za světla, chladný, vlhký a svěží vzduch se mi dere do plic, vycházející slunce dává naději pěkného dne. Jediné zvuky, které slyším je dovádějící ptactvo a chrapot z druhého patra. Tělo sice není tak podajné, jako odpoledne, ale přesto je ochotné běžet kilometr za čas uvedený v titulku.
Den je zahájen o poznání radostněji. V úterý jsem vyzkoušel i ranní pivní ionťák - to bylo veselé dopoledne.

Někteří z vás, se mě ptají, jaké mám další plány. Tímto týdnem završuji odbobí "hraní si" po maratónu. Období, kdy jsem se nedržel žádného plánu, běhal jen tak, a střihnul jsem si pár zajímavých akcí. Protože o tomto víkendu pracuji, zkusím uskutečnit další bláznivý nápad. Do práce i zpět běžet (jedna cesta 17 km). Od pondělí začínám trénovat podle nového plánu, který mi sestavil Lubosh. Začíná pěkně: pondělí - volno. Mým cílem je zrychlit maraton. Mimo plán, pokud to tělo a trenér dovolí, si udělám další výlet, tentokrát na přítele zvaného Javořice (837 m.n.m.)

neděle, června 11, 2006

Kufrování s velbloudem

Sobota 10.6.2006 4:40

Poprvé otvírám oči a zjišťuji, že přestože venku panuje ideální běžecké počasí, mé tělo ještě není připraveno vstát. Zkouším to o hodinu později a daří se. Zdálo by se, že startu v 7:00 nic nebrání. Ale ouha. Přepis plánované trasy z mapy na pomocný papírek mi zabere více času, než jsem čekal. Provádím obvyklé předmaratonské úkony, a na hromádku připravuji věci pro doprovodný tým, které bych mohl potřebovat. Náhradní oblečení, indulonu a na zbytku se domluvíme později telefonicky. Potichu opouštím spící chalupu.

7:15

Na minutu přesně ve čtvrt na osm vyrážím. První část vede přes pole k lesu. Od čtvrtka mám připravenu mantru: „Pomalu, běž pomalu“, ale není ji třeba. Prodírání skoro metr a půl vysokou řepkou mě nutí více jít než běžet.
Konečně v lese.

Tempo hlídám tak, aby TF nešla přes 55 %. V prvním stoupání na známou kótu 710 (Bohutín) se mi to nedaří, tak zpomaluji a dávám si limit 70 %.
Na kótě 710 u chatového tábora potkávám prvního člověka. Má zimní bundu a když mě vidí, málem mu vypadne cigareta z úst. Bodeť by ne. Teplotu odhaduji na 12 stupňů, a já mám na sobě trenko-plavky, lehké tričko a z ramene mi kouká divná hadička.
Vzal jsem si sebou velbloudí vak s vodou. Díky mé rychlosti mezi 8-10 km/hod celou cestu pěkně seděl a nezpůsobil jedinou oděrku.
Sbíhám po pěkné lesní cestě a vyhlížím odbočku, která mě zavede do neznáma. Nacházím ji a koukám, že v mém směru je dřevěný ukazatel s nápisem k prameni Kamenice. Záhy se však objevuje další rozcestník, který ukazuje už mimo můj plánovaný směr. Nevadí, mám cíl pro příště.

Silnice

Daří se mi hlídat tempo a do Těmic (7.km) dobíhám za 47 minut s průměrnou TF 58 %. Hlásím svou polohu kamarádovi, od kterého vzápětí přicházejí povzbudivá slova. V tu chvíli vím, že neběžím sám. Běží se mnou virtuálně člověk, kterého mám hodně rád a který mi upřímně přeje zdar. Moc mu za to děkuju.
Cesta z Těmic do Božejova a dále do Libkovy Lhoty je jedinou částí (11 km), kterou jsem naplánoval po silnici. Bylo to z jednoduchého důvodu – jiná cesta mým směrem nevede. Je to okreska s provozem 1 auto na 4 km. Pohodová cesta, která mi dovoluje kochat se okolní krajinou
Na tomto úseku mi začíná pomalu svítat, co mě dneska vlastně čeká. Vybíhám na horizont (asi 30 výškových metrů) abych spatřil, že cesta k protějšímu kopci je pěkná, ale vede přes ves, která leží zase o 30-50 metrů nížeji. Trochu jsem to předpokládal, ale že je rovina ve zdejším kraji slovo neznámé, jsem nečekal.
Opatrně sbíhám každý kopec a stále se snažím držet TF, kterou mi poradil Miloš. Vytahuju mobil, abych vyfotil krajinku a zjišťuji, že mi od něj přišla milá zpráva. Píšu mu, že mi je pěkná zima a v duchu si představuji, že běžím v mikině.


Božejov

Teprve kduž jsem přepisoval údaje z mapy, došlo mi, že poběžím místem, kam jsem jako –náctiletý jezdil na tábor. Koketoval jsem s myšlenkou odbočit k mlýnu, u které byl tábor. Měl jsem za sebou 15 km a v čase 1:38 malou rezervu. Rozhodl jsem se ale odbočku minout. Do Božejova to nemám daleko, a dnes by mi mohly ty dva kilometry nakonec chybět ke zdolání trasy.

První kufr

Zvolna se přesunuji k Libkově Lhotě, kde má být zámek. V obci radostně sbíhám kopec, a najednou si uvědomím, že stále nevidím značku, po které mám běžet dále. Nezbývá mi tedy nic jiného, než se vydat pěkně zpět do kopce. Na vršku u kostela nacházím žlutou značku a následuji ji opačným směrem mezi domky. Za chvilku míjím zámek a už vidím krajinu do které mě značka zavede.

Zpočátku vypadá cesta pohodlně.

Záhy začíná přituhovat a terén se stává neběžitelným. Nejdřív výživné stoupání, okamžitě následuje klesání mezi kořeny a kameny. Dole se cesta narovnává a můžu se zase v klidu rozběhnout. Začínám se tedy kochat. Měkké jehličí tlumí každý krok. Asi 5 minut se takto kochám a najednou mi připadá, že mi něco chybí. Značka. Otáčím se zpět a znovu si vychutnávám cestu po jehličí. Značku nacházím přemazanou hnědou barvou. Šipka ukazuje na cestu vedoucí na druhou stranu potoka přesně k jakési chatě. Na druhé straně potoka značku po chvíli zase nacházím. Kroutím hlavou nad tím, proč někdo značky ničí, když je sám nemaloval a málem si vypíchnu oko o čouhající větev.
Cesta vede úzkou pěšinkou odvahy, nebo chcete-li antirevmatickým zábalem. Tentokrát jsem vůni kopřiv nevnímal a přál si, abych už měl tenhle úsek za sebou. Přes louku vede cesta do kopce k silnici a na okamžik si můžu oddechnout. Kvůli sledování cesty a vynakládanému úsilí nemám ani čas na jiné myšlenky. Silnice si však dlouho neužiju a zase hurá do lesa. Pamatuji si z kola, že nejméně sjízdná byla vždy cesta označená žlutou turistickou značkou. Pravidlo platí i pro tuto cestu.
Soustředěním na to, kam šlápnu, cesta rychle ubíhá a já se ocitám v Zajíčkově u nádraží jako z pohádky.

Průměrná TF se stále drží na 58 % a za sebou mám už 26 km. Na následující fotografii jsem ve skutečnosti již viděl rozhlednu. Bohužel na fotce vidět není, tak si tam alespoň představte.


Křemešník

Čekalo mě posledních 6,5 km. Zase seběh dolů, a pak už pozvolné stoupání pod Křemešník. Poslední kilometr má převýšení 80 metrů a ke konci je to jen pro chodce. Obíhám kostelík

a chvátám k rozhledně. Průměrná TF na posledních 6ti km se mi zvýšila na 70 %. Pokukuji po parkovišti, zda tam neuvidím náš familywagen. V duchu jsem si představoval, jak si doprovodný tým krátí volné chvilky v přilehlém hotelu. Bohužel auto nevidím. Přibíhám k rozhledně. Mladík prodávající vstupenky, běží do pokladny a pro urychlení ho žádám, aby si sám z mého batohu vytáhl peníze. S penězi v rukou spěchám po ocelových schodech. Pod vrcholem si vystojím malou frontu prcků a jsem tam. V čase 3:57 stojím ve výšce 805 metrů nad mořem a myslím, že tam snad zmrznu.


Pospíchám tedy zase dolů „do tepla“. Telefonickým dotazem zjišťuji, že polovina doprovodného týmu je stále v posteli (bylo 11:15 !), a že nedorazí.
Nezbylo mi tedy, než se občerstvit sám. Hotel Křemešník je velmi pěkný. Tak pěkný, že mi je nepříjemné sednout si v propocených hadrech na polstrovanou židli a dát si alespoň polévku. Venku se pro zimu sedět nedá, protože mi mě museli potom od stolku odsekat. Dávám si tedy uvnitř na stojáka jednu Plzeň a venku ji zajídám jediným kouskem jídla co mám – banánem.

Popíjením, pojídáním a protahováním jsem se zdržel 25 minut. Křemešník je i moje rozcestí a měním žlutou za červenou. Panečku, to je jiná. Sestupuji k pohodlné cestě a z mírného svahu běžím nad 10 km/hod. Běžím asi deset minut, a ocitám se na místě, na kterém jsem opravdu nechtěl být. Na místě, ze kterého jsem na Křemešník vystoupal. Červená značka v čudu. Vracet se ale rozhodně nebudu, a dát si výstup znovu mě také neláká. Zkouším tedy jednu z cest, určitě někam vede. Běží se mi pěkně, a na rozcestí vidím auto a paní nabírající vodu ze studánky. Můj dotaz, kudy na Pelhřimov, ji zpočátku vyděsil. Asi mě přeslechla, a myslela si, že chci aby mě tam hodila autem. Druhý pokus vychází, otázce rozumí a ukazuje do lesa. Pěkně poděkuji a vybíhám, do kolikátého už, kopce. Za pár minut uskakuji z lesní cesty, protože slyším za sebou troubení. To byla ta paní od studánky, volá, že to nebylo do tohohle kopce, ale do toho druhého. Opět pěkně poděkuji, vracím se, a vydávám se naznačenou cestou. Skutečně, po pár minutách se ke mně červená značka přidává a já se snažím ji neopustit.

Libuji si, jak pěkná cesta to je, i lépe značená. Les, louka, les, prostě nádhera.

Opojení mě přechází ve chvíli, kdy na louce přesně ve středu fotky, se mé nové krásné, bílé Ridery mění v ošklivé, hnědé a zapáchající křusky. Začalo se trochu oteplovat, tak mám alespoň chlazení od spodu.

Město rekordů

Poslední kopec a sbíhám po louce podél lesa k Pelhřimovu. Na kraji města je v nádherném prostředí hřbitov. Napadá mě, že až to na mě přijde, tak si sem doběhnu lehnout, je tu moc hezky. Když vidím, že náměstí je zase dole, a já zákonitě zase poběžím do kopce, je mi to už jedno.
Dobíhám na náměstí, kde se koná Den rekordů. Mám v nohách maraton v tragédím čase 5:34 Procházím okolo stánku s pivem, a znalý výčepní už mi jedno podává. Zapíjím gel, chvilku postávám, převazuju boty a obdivuju věž, na které Miloš překonal 7110 metrů.

Posílám kamarádovi zprávu: UltraPelhřimov.
Měním červenou značku za modrou a asi po deseti minutách vybíhám – do kopce. Začínám cítim únavu. Nebolí mě nic, ale výpadek doprovodu je znát na chybějící energii. Prokousávám se k padesátce a kopečky už raději chodím. Hejlovský mlýn, který jsem si chtěl vyfotit (49,5 km) je zdevastován necitelnou přestavbou. Mírné zklamání mi nahrazuje pohled na zámek v Proseči, využitý účelově jako domov důchodců.


Tichá síla

Další kopec a už scházím k Nové Cerekvi. U cesty je křížek. Luštím, co je na něm napsáno: „Pochválen buď pán Ježíš Kristus“ To jo, svatá pravda říkám si, a v tu samou chvíli slyším zevnitř sebe: „Abys mohl létat, musíš se nejdřív plazit“.
V Cerekvi mám natočeno 54 km a odesílám zprávu, že se blíží konec. Cítím to. Doposud jsem se kochal krajinou, ale dlouho už to nepůjde. Tento běh je především výletem, a nehodlám to měnit.


Opouštím modrou značku, a mimo plán pokračuji z bezpečnostních důvodů dále po silnici. Jsem unaven, a nechci riskovat chybné šlápnutí. Nová Cerekev se zdá být silným energetickým místem, které mě povzbudilo a tak dávám další tři kilometry za 18 minut. Byly poslední. Došla mi voda a červené světýlko v hlavě blikalo, že je to akorát. Celkem 57 km za brutto čas 7:34.
Jdu ještě dva kilometry pěšky a doprovodné vozidlo si mě pak odváží do cíle.



V chalupě jsem si dal dva rohlíky s marmeládou, jeden se solí, dvě piva, litr vody, a bylo mi tak, že bych mohl běžet znovu. Běžel jsem celou cestu pomalu, a to mi pomohlo k tomu, že necítím žádný problém ani únavu. Nic nebolí, nic netahá, a dnešní 13 km „výklus“ je toho důkazem. Budete si asi ťukat na čelo, ale mě se dneska běželo nádherně. Nemusel jsem hlídat značky, kam šlápnu, prostě jsem mohl lítat. Jako na půlce.

středa, června 07, 2006

Tajemství Běžícího Tučňáka konečně odhaleno !

S plným vědomím, že mě Tučňák vyškrtne ze seznamu svých kamarádů a zapomene můj telefon, jsem se rozhodl zveřejnit tuto bulvární zprávu. Dost bylo už věčných dohadů a domněnek, jak Tučňák k rychlému běhu přišel.
Tajemství úspěchu fantastického Tučňákova pokroku spočívá v jeho botách. Ano, v těch botách, které si zakoupil v prosinci loňského roku. Od té doby šla jeho výkonnost prudce nahoru.
Jak k závratnému odhalení vlastně došlo ? Několik týdnů vybírám, zkouším a diskutuji s kamarády o vhodných botách do terénu. Nakonec jsem dal na rady zejména Luboshe, a protože nejsem orientační běžec, který by krosové boty stoprocentně využil, zakoupil jsem univerzální boty, stejné jako má Tučňák. K rozhodnutí přispěla i šokující zpráva, v jakých podmínkách se sportovní boty vyrábí. Mizuno dopadlo relativně nejlépe.(Alespoň tak soudím podle mých slabých znalostí AJ).
Již prvních pár kroků mě upřímně zaskočilo. U nových bot jsem zvyklý, že trvá alespoň 30 km, než si sednou a trochu změknou. U Riderů jsem měl pocit, že od prvního kroku běží samy. Vlnka pod patou, plní nejen tlumící vlastnosti, ale funguje jako pérko, které ulehčí další krok. A k tomu platí přímá úměra, čím pérko více zatížíte, tím déle prodlouží krok.
Běžel jsem dnes ráno stejnou trasu o 2 % rychleji při stejné TF, a to jsem se tělesně necítil lépe než minule. Skutečně, tohle není fikce, a jsem Ridery doslova nadšen.

Jak už to u většiny senzačních odhalení bývá, je pravda velmi jednoduchá. Anebo že bych se mýlil ?

úterý, června 06, 2006

Soukromá akce

Z časových důvodů se můj plán dlouhého výletu přesunuje již na nadcházející sobotu. Další týden musím do práce. Pokud se nedomluvím s nějakým parťákem jinak, budu trasu zahajovat brzy ráno kousek od Černovic mezi Soběslaví a Pelhřimovem. Cílem je vrch Křemešník 9 km od Pelhřimova. Na jeho vrcholu je rozhledna (40 m) a výsledná kóta činí tak pěkných 805 m.n.m. Podaří-li se mi kopírovat přímý směr jižně od silnice na Pelhřimov, budu to mít asi 30-35 km. První úsek je po pěkné lesní cestě, dál to zatím neznám, ale budu se snažit silnicím vyhýbat. Rád bych na Křemešník dorazil po čtyřech hodinách. Zde bude zajištěna technická pomoc v podobě mé drahé rodinky. Chystám se absolvovat i cestu zpět severní trasou, co nejdále to půjde.
Co od toho očekávám ? Chci si především udělat hezký výlet. Tomu odpovídá naznačené tempo. Také si myslím, že hranice fyzického vyčerpání se mi trochu posunula, a chtěl bych ji zase navštívit. Na cestu si beru vyzkoušený velbloudí vak, gely, zkusím i chleba a ovoce.
Pevně věřím, že silné energetické pole, které mě tento týden probouzí před pátou ranní a nutí jít ihned běhat, zůstane i o víkendu a napomůže mi k pěknému zážitku.
Do soboty mě čekají dva běhy. Zítřejší ranní hodinový fartlek a čtvrteční vyklusání ve Stromovce (pokud do toho zase něco nevleze).

Dneska bych chtěl u příležitosti mého těšení na akci ocitovat čtyři slova z knihy „Běhání od joggingu po maraton“ od autorů Aleše Tvrzníka, Miloše Škorpila a Libora Soumara: „Člověk běhá, aby žil …“. Toto jednoduché, ale zcela výstižné úvodní motto zcela vystihuje i moje běhání. Knížka je velmi pěkná, čtivá a je nabitá užitečnými informace. Vřele doporučuji !

neděle, června 04, 2006

Skála je také přítel

Zaznamenal jsem, že řada lezců má běhání jako doplňkový sport k udržení kondice. Proč by to tedy nemohlo být i naopak ? Běžec potěší svou duši zdoláním vrcholku nejen po svých, ale i za pomoci lana.
Hlavním důvodem, teď již úspěšného, absolvování „kurzu lezení na zajištěných cestách“ je skutečnost, že na řadu těch nejhezčích míst se člověk bez výbavy nedostane. A já bych se tam rád podíval.
Když jsem v pátek hodinu před odjezdem balil, má hlavní úvaha patřila tomu, jak do jednoho batohu nacpat k oblečení, pohorkám, spacáku a pití běžeckou výbavu. Když na běhaní nezbude čas, nevadí, ale kdyby čas zbyl, a já neměl boty, nadával bych si. Vyřešil jsem to jednoduše. Oblékl jsem se do běžeckého, batoh hodil na záda, do ruky jsem dostal od manželky její kosmetický lodní kufr, a vyrazili jsme na sraz.
Sedm statečných, pohodových lidí, kteří ještě netušili co je čeká, se vměstnalo do malého Forda Tranzita. V autě již seděl instruktor, řidič, kuchař a správce chaty v jedné osobě. Moc fajn kluk. Bez problémů jsme dojeli do Jiřetína pod Jedlovou v Lužických horách. Po ubytování ve stylu „vyberte si postel“, jsme podstoupili základní instruktáž. Naučil jsem se mnoho nových slov a významů: sedák, prsák, smyčka, odřízni mě, apod. Šli jsme spát docela pozdě, a ráno jsem sotva stíhal snídani. Snad vyjde běh zítra ráno.
Po snídani jsme zamířili na zajištěnou cestu do Německa. Silnice, co vedla k hranicím byla označena zákazem vjezdu. Oprávněně. Asi po kilometru už chyběla. Prohodil jsem: „tak to doběhnem“ Všichni se sice zasmáli, ale nikdo netušil, že to myslím vážně. Kupodivu na silnici pracovali dělníci, a ti popsali, jak se na kýžené místo dostat autem.
Trošku jsme se projeli krajinou za pár desítek minut jsme tam dorazili.

Zajištěná cesta není dlouhá. Má 350 metrů a výškových 60. Ale když někdo leze prvně, a neví kam položit nohy, je i takto krátká cesta náročná. Navíc údajně obsahuje vše, s čím se lze setkat. Visutý most, převis, žebřík, průrvu. Prvně jsme to lezli 2 hodiny, podruhé už jen 35 minut.
Cestou zpátky jsem měl pocit, jako bychom se všichni znali dlouhá léta. Skvěle jsem si popovídal s Mirkem, nadšeným a úspěšným triatlonistou a bikerem.
V sobotu večer proběhl kurz s lanem. Stále jsme ještě netušili, co nás druhý den čeká. Vázali jsme se a viseli na trámech v chatě.
V neděli jsem se opět probral až na snídani. Od úterního celního půlmaratónu jsem denně naspal tak šest hodin, a s tím ráno opravdu běhat nejde. Běžecké boty definitivně zaujaly čestné místo v batohu.
Zabalili jsme, odsekali rampouchy z oken v pokojích (bylo tam 7 stupňů) a vydali se vstříc svému osudu k malému skalnímu útvaru schovanému v lesích.
Tady jsme se naučili prusíkovat, slaňovat, jistit a uskakovat před padajícími kameny. Skála, přestože nebyla velká, nám všem dala dost zabrat. Zima byla jak ve Finsku. Někteří ve volných chvílích při čekání na lano cvičili aerobik, jiní pro zahřátí vybíhali kopec.

Po tomto víkendu mám pocit, že s výbavou, chladnou hlavou a určitými znalostmi, mohu hory navštívit.
A co to mělo společného s běháním ? Hodně. Běhání mi dalo kondici a sebevědomí bez kterého to na skále nejde. Jako malý jsem chodil do TTO a s lanem jsme také přišli do styku. Ale tenkrát jsem si nevěřil, a slaňování se nezúčastnil. Teď už si věřím. Překonal jsem ten okamžik, kdy stojíte na vrcholku skály, začínáte se spouštět, za zády je 10 metrů hlubina, a svůj život držíte jen a jen ve svých rukou.