Wittyho svět

Na přímém slunci

2012-01-29T12:46:00.000+01:00

Dvě hodiny v přímém slunci. Bez úžehu či úpalu. Purpurová linka nad obzorem s přibývajícími kroky měnila svou barvu přes oranžovou a bílou až k sytě modré. Ani chameleon by tyto odstíny světla lépe nezvládl. Běh se a za sluncem se stal ukazatelem cesty. Takové, kterou musím dojít sám.

Po 36ti hodinách očistného půstu se běžím do lesa jen podívat. Kilometr, dva, pět, tělo stále neprotestuje. Po sedmé nedělní hodině je všude pusto a prázdno. Stejně jako v mém žaludku, těle i hlavě. Mrazivé povětří mi znecitliví ruce. Je to známka uvolnění nebo počínajících omrzlin? Kdo ví. Nezbytná zastávka u stromu mě vybízí k ohlédnutí. Hle, tam kde mé kroky před okamžikem ušlapávaly zmrzlou zem, stojí v tichém zastavení laň. Vzájemně se těšíme pohledem. Jako by mi říkala: "Ze mě si vezmi příklad. Spím, jím a běhám. Nic víc, nic míň."

Třináctý kilometr, tělo slábne, mysl zažívá nové, nepoznané vjemy. Už se neotočím a svůj kruh uzavřu, oběhnu jej celý. Jsem na cestě, ve které musím pokračovat. Je snadné se zastavit, vrátit se, když vábení lenosti a návratu ke včerejším zvykům je silné. Touha je však silnější. Touha běžet svou cestu, vidět pokroky, které nese.

Ne jedna, ne dvě, ale hned šest laní na opačné straně pěšiny mě vábí. Pokračuj, poběž dál, jako my. Vydávám se k nim. Dokončit svoje kolo. Nikdo neříkal, že to bude snadné. Takoví už jsme my lidé. Pro snadnost žití jsme zapomněli na sebe. Musíme se znovu rozpomenout na naše instinkty a rozsvítit si tam, kde máme zhasnuto.

V duši tichého bojovníka se rozhostila Láska. Že ji sděluje každému, na koho si vzpomene? Cítí to tak, nelze se mu divit.

Nelze jinak než vítězit

2012-01-13T11:19:00.000+01:00

Prudký poryv větru mu do tváře vmetl čerstvý sníh. Žádná myšlenka na zavření dveří z teplé strany. Srdcem se nesla neodolatelná chuť vyběhnout. Ranní tmu zdánlivého předjaří rozjasňovaly malé jiskry, kterými se staly poletující vločky ozářené pouliční lampou. Chlad pronikající k tělu otevřenými rukávy jej popohnal vpřed.

Jen co oběhl pole na své cestě k lesu se vítr bičující jeho plece ostrými krystalky ztišil. Nevadil mu. Měl dojem, jakoby ho těžší podmínky probouzely k lepším výkonům. Převzal snad něco z energie větru? Nebo cvičení či-kungu otevřelo ty správné dráhy? Nevěděl a bylo mu to vlastně jedno. Bez velké námahy jen běžel. Bez smetí v hlavě vnímal měsíc, jehož okolí se pozvolna měnilo z černé na modrou.

Proč je každý běh tak jiný? Naučil se vybíhat pravidelně po šesté, jídelníček narovnal dle Ajurvédského doporučení sestaveného na míru pro jeho tělo, a přesto se mu jednou běželo hůře a jindy zas lépe. Jako dnes. Zažíval ty slastné pocity kdy tělo radostí poskakuje, natahuje kroky i ostří tempo. Možná by přeci jen příčinu našel. Po delší době se dosyta vyspal. Sice vstal v době, kdy je třeba dát první krmení dobytku, ale včera ulehl už po deváté večerní.

Čas volající k práci ubíhal milosrdně pomaleji. Dopřál si potěšení natáhnout svůj běh do milovaných ouvalských houštin. Každým krokem sjel v mazlavém blátu do vymleté strouhy. Záhy svou barvu změnily nejen boty, ale i kalhoty a bunda. Místo hudrování jen úsměv. Obdařil jím les i pána se psem. Přenesl to kouzelné ráno dovnitř. Byl za jedno s dechem, srdcem i tělem. Nelze jinak, než vítězit.

Návrat pořádku

2012-01-07T21:15:00.001+01:00

Tvar trychtýře jej překvapil. Z nebe se řinula voda v tmavých sloupech, které byly jediným kazem na jinak bělostné obloze. Připomínaly mu tornádo, které kdysi viděl v televizi. V době, kdy ještě zabíjel své vzácné chvíle sledováním pohyblivých obrazů, které ho však vpřed neposouvaly. Nyní pohlížel na proudy vody a až po chvíli mu došlo, že vyvýšené místo na kterém stojí, je dosud suché. Stejně jako jeho běžecký oděv. Stál na místě, které se tak změnilo. Navenek bylo stále stejné, obyčejná křižovatka bývalých obchodních cest. Možná bývalá náves kdysi zaniklé vesnice. Vysvěcené poutní místo, kterému nerozuměl. Tolikrát tudy proběhl a jen koutkem oka zaznamenal sochu obklopenou čtyřmi lipami ve čtverci. Až jednou se tu znenadání zastavil. Přitahován neuchopitelnou silou vstoupil do čtverce sil. Dvěstě let moudrosti tu střeží ducha místa.

Stál u své lípy a pozoroval obrazce pohybující se vody. Sdělovaly mu, že tak očekávaná zima konečně přichází. Ne že by ji tolik miloval, ba naopak. Jeho kombinace větru a slizu mu věnovala zálibu v teplém počasí. Raději měl polední výběh ve dnech, kdy taje asfalt, než tu klamající bílou sněť, zahalující jeho oblíbené stezky. Zimu však toužebně očekávali ostatní. Rostliny, stromy i lesní zvěř. Jak byli vyvedeni z míry jarními teplotami pozoroval při svých ranních návštěvách lesa. Před denodenními povinnostmi spěchal v něj. Na přelomu noci a dne sotva viděl stezku. Tam, kde na mýtině klidnil dech i myšlenky a čerpal energii, cítil každým dnem více života. Bylo to však příliš brzy, vždyť podle kalendáře zima teprve začala.

Vydal se od lip do deště. S vodou v harmonii se svým tělem přestal vnímat chlad zmáčené pokožky. Příroda deštěm omývala krajinu, napájela vyprahlou zem a čistila jeho myšlenky. Začalo sněžit. Bude to zase v pořádku. Vše je v pořádku.

Běžet si postát

2011-12-10T21:21:00.000+01:00

Hluboko sahá vášeň osamělého běžce. Až do nitra lesa, kde v klidném rozjímání stojí ON.

Hnán silou Země pohybuje se tiše prosvětlenou pěšinou. Sotva vnímá polámanou větev, bahnitou kaluž zasypanou listím, psa větřícího stopu. Okolí se slévá v jediný dojem živoucího organismu. Jen zrychlený dech prozrazuje jeho přítomnost na cestě lesní moudrosti. Už ví, že na něj čeká. Tam někde, kde se ke stezce vine potok ožívající jen za dešťů. Tam někde, kde přežívají jen ti silnější s hlubokými kořeny. Tam někde, kde mýtinu stíní vysoké koruny.

Usmívá se na tváře bez úsměvu, kyne bytostem bez pohledu. Jak předem naprogramován neomylně míří k houštině, za níž se rozvírá plocha běžnému zraku neviditelná. Osamělé a přesto spojené, tak pevné a silné a přesto lidmi zranitelné. Jak magnet přitáhne běžce mohutný dub. Stojí tu teď s ním. Cítí, jak jeho síla proudí i jím. Cítí, jak teplo vychází z jeho kmenu. Ač vůkol teplota klesá k nule, zima mu není. Stojí tu s ním chvíli či dýl, čas není.

Běží zas dál svým životem a strom má pořád v sobě. Zradí ho dech, neví, zda má letět či ležet. Ví jen, že sem patří.

První běh s Cchi kung

2011-12-05T12:44:00.000+01:00

Netrvalo dlouho a představa nabírání energie každým krokem se stala přirozenou. Ach, jak zřejmý je to další střípek do mozaiky lidské mandaly. Vybavila se mi slova trenéra běhu životem i života běhu, mého přítele Miloše. "Důležitý je při běhu správný pohyb rukou."

Dokud človek opravdu jen neběží (to znamená myslí na kde co, jen ne na samotný běh), má pohyb rukou pouze fyzický význam, pomáhá pohybu vpřed. Ale při prožitku nabíráni energie každým krokem tvoří ruce neoddělitelný celek. Není vůbec lichá představa kolesového parníku. Pohyb ruky kopíruje dráhu energie, která je natahována při došlapu a proudí od paty celým tělem přes rameno zpět k zemi.

Běhám-li po tmě, obvykle se lesu vyhýbám pro ne zrovna příjemné pocity ze setkání se zvířaty. Jejich čelovkou prosvětlené žluté oči jednak vypadají dost strašidelně a pak, těžko se odhadne, zda tím zvířetem je jen zvědavá laň nebo statný vepř. Dnes to bylo jiné. Nejenže jsem si pod přívalem pocitů zapomněl zmáčknout stopky, ale mé kroky mířily do lesa samy od sebe. Ten tam byl strach z neznámého.

Valil jsem se lesem jako rotující stříbřitý kotouč. Ne že by se hlavou nehonily myšlenky, ale díky soustředění na běh kolesového parníku, nabírajícího s každým krokem energii, neměly dost prostoru k rozvinutí. Zcela se změnilo vnímání času a kdybych neměl předem danou trasu, asi bych lesem běhal doteď.

Jeden mistr dal svému žákovi políček. Nebyl to ale políček zlosti, byl to políček probuzení. Takový políček, který mě posunul kus dál, jsem dostal od jednoho z přátel. Pozval mě na víkendový kurz Či kung. Daroval mi impulz k další cestě. Té pravé. Jediným, kdo mi může
pomoci, jsem totiž jen já sám, protože mým největším protivníkem není nikdo jiný než já.

Syn Šutru

2011-11-05T07:09:00.001+01:00

Dech času vstoupil do nitra šáreckých hvozdů. Voda, vítr i uchvacující žár rozervaly hroty buližníkových skal a do údolí poházely hromady šutrů. Letité kroky zvěře je semlely do drobných kamínků. Jeden z nich teď držím v ruce. Syn Šutru. Má číslo 64.

Stojím v hloučku lidí, z nichž každý svírá svůj kámen. Snad jen jejich oděv napovídá, jak oslava matky Země proběhne. Někdo je oděv spoře, jiný teple, prostě jak je jednomu každému příjemné a milé. Ano, obuv nejvíce naznačuje, co se bude dít. Jedno sto a ještě osm lidí k tomu stojí v lehkém napětí čelem k údolí. "Tak běžíme!" zní hlas člověka, který spojil běh, harmonii a oslavu Země v jeden okamžik. Okamžik trvající hodinu, dvě, ale i sedm. To podle chuti a sil účastníků této vyjímečné akce.

Mnoho chvály zaznívá z úst příchozích. Na místo, na zvolenou trať a především míří směrem k Michalovi a jeho skvělým pomocníkům. Přichystali akci pro bytosti, které více než potištěné tričko od sponzora A.. nebo B.. láká čistota. Žádné znečištění zbytečným hlukem, žádné zbytné materiály, žádné tuny odpadu. Běžci harmonie.

V chumlu pohybujících se postav necítím závodění ani soupeření. Cítím radost. Z podzimní mlhy zahalující čerstvě spadané listí, z očekávání stezek a pěšin vinoucích se lesoparkem. Musím sice po očku sledovat měřič TF, ale ani to mi neubírá z euforie chvil. Tady a teď. Dámy vesele rozprávějí, rychlejší děkují pomalejším za uvolnění zúžených míst a ti, co běží potřetí upozorňují na náhlé změny směru.

Poslední schody, pár rychlých kroků pro fotografy a už je tu cíl. Vlastně to není cíl. Je to bod odpočinku, setkání, ztrát a nálezů, ale především zvláštní skupiny lidí. Lidí, kteří vyměnili stres a nenáladu za harmonii a štěstí. Takový byl ŠUTR54.

Běhat nebo žít?

2011-10-27T17:58:00.004+02:00

Půjde obojí. Zřejmě ale jinak než doposud. Už ne zcela bezstarostně, ale o to s větší radostí a úctou ke každému okamžiku. Ke každému okamžiku všedně nevšedních dnů. Mí nejbližší už to vědí a s podporou sledují můj příběh, který se začal odvíjet týden po Beskydské sedmičce. Následující události nabraly takový spád, že mě opustila chuť nejen k zápiskům z výletů, ale i k samotnému běhání.

Před italským Magredi Mountain Trail 100 mil bylo nutno zařídit poslední formalitu - lékařské potvrzení. I když jsem své doktorce tvrdil, že jde vlastně o přechod Dolomit, byla neoblomná a odeslala mě na zátěžové EKG. Ostatně opakování loňského testu mělo vyloučit pochyby o mém zdravotním stavu. Samotný test byl celkem zábavný. Při šlapání jsem s vyšetřující lékařkou probíral běhání a ona mi sdělovala své zážitky z chalupy. Našlapal jsem místní rekord 263 W a musel jsem skončit jen kvůli tomu, že při šlapání v pololeže už nešlo silově udržet 40 otáček. Ani mě nevarovalo, že si po testu už lékařka se mnou dál nepovídala.

Počkal jsem si další hodinku na jiného doktora s tím, že mi konečně podškrábne ten papír pro Italy. To, co mi ale řekl, byla studená a horká sprcha dohromady. "Máte pozitivní test na ischemickou chorobu srdeční. Kam vás tak pošleme..." Byl jsem v takovém šoku, že jsem všechno odkýval, i to, že mě rovnou objednal do Ikemu na katetrizaci. (Nebojte, nebudu popisovat detaily, masochisté si tento výraz jistě "vygůglí") Hlavou se mi honily dvě věci. Rozum říkal, že to musí být nesmysl, ale ten zbytek se bál. Co bude s těmi, kteří mě potřebují? Zrušil jsem úplně všechno. Babice, Itálii, ŠUTR, prostě všechno. Při občasném pobíhání v lese jsem se potácel od pařezu k pařezu a pozoroval, zda mě nepíchá u srdce nebo jestli se moc nezadýchávám. Rozeslal jsem výsledky EKG na všechny strany, jestli se náhodou nespletli. Odpovědi byly stejné. "Je to sice divné, ale nález je jednoznačný." V tichém odevzdání jsem se jednoho pěkného pátečního rána vypravil do Ikemu.

Byl to další šok. Připadal jsem si doslova jako v nejlepším hotelu. Nikde jsem nečekal, sestry se mohly rozkrájet, abych se cítil dobře. K tomu pěkné a čisté prostředí a stoprocentní komunikace o všem přispívaly k rozpuštění nervozity. Samotné vyšetření nepatří mezi příjemné, ale pokud je člověk zdravý, dá se s malým omezením zvládnout. Ještě na sále (provádí se zaživa) měl pro mě primář dvě zprávy. Ano, bylo to jak ze špatného lékařského vtipu. To, že tohle vyšetření bylo zbytečné, protože mé roury jsou vzorné, byla ta lepší zpráva. Ta horší byla, že se mi přes nedomykavou chlopeň vrací krev zpátky do levé komory. A protože tímto vyšetřením se víc nedá zjistit, musel jsem do Ikemu znovu...

Po dalších dvou návštěvách a nechutném vyšetření ultrazvukovou sondou v jícnu, padl konečný verdikt. Vrozená vada chlopně, která je dvoucípá a s věkem degeneruje. Trpí jí 1 % populace, někteří se o tom ani nikdy nedozví. Moje je ve fázi lehké až střední disfunkce a čas na operaci bude až za pár let. A jak jsem pochopil z různých čísel a rozměrů aort, síní a komor, její degenerace vůbec nezávisí na mém amatérském běhání. Spadl mi tak velký ischemický kámen ze srdce, že jsem celé odpoledne prospal.

Co dál? I když vyslovení slova maratón (natož ultra) způsobí v Ikemu téměr ťukání na hlavu (i přes odkaz na běhajícího profesora Pirka), naději mi dal Marek Odstrčilík. S hlídanými tepy se dá i ten maratón běžet. (http://xman.idnes.cz/kardiak-a-kancelarska-krysa-maraton-jim-byl-malo-tak-bezeli-dal-p67-/xman-adrenalin.aspx?c=A111026_152102_xman-adrenalin_fro) Vyštrachal jsem ze skříně tepák, vložil novou baterku a v sobotu běžím do Šárky na milovaný ŠUTR. I když jen zahřívacích 18 km. Takže pozor: tři, dva, jedna - zase se rozbíhám. Žiju a tomu běhám.

Deset lužických sedmistovek, den první

2011-08-28T09:58:00.001+02:00

Čím déle se v čase vzdaluji od běhu přes deset lužických vrcholů, tím méně dokáži tento běh zařadit. Trail? Nikoliv. Po prvních osmnácti kilometrech výhradně po asfaltu jsem jásal nad rozhodnutím nazout silniční boty. Tak tedy silniční běh? Nikoliv. Dalších třicet kilometrů jsem přemítal o tom, že příště bych se na druhém občerstvení přezul. Kameny, kořeny, prudké výběhy a seběhy prověřily až přespříliš mé kotníky. Byl to závod? Těžko. Nešlo jen o skromnou účast dvou žen a sedmi mužů. Zdálo se mi, že všichni se více radovali z krásné krajiny než aby mezi sebou bojovali. Prali se jen se svým tělem při rozhodnutí, zda při stoupání na Luž vydrží ještě běžet nebo je chybějící dech donutí zpomalit do chůze. Co takhle běh přátel? Podobně, jako je tomu na Jizerském ultramaratónu. Ale ani tak nelze na uplynulý běh nahlížet. Každý zvolil jemu příjemné tempo a Lužické hory viděl většinou sám.

Byl to běh, Běh sám, v ryzí podobě.

Noční chlad, který mě málem vyhnal z auta ke kolečku okolo Radvance, se před osmou ranní rychle rozplynul do slunečného rána. Takového rána, kdy i nejpilnější spáče vyženou z peřin první paprsky šimrající v chmýří. Atmosféra před hospodou, t.č. zázemím běhu, připomínala spíš setkání po doběhu než okamžiky před výstřelem ze startovní pistole. Ostatně toto dvoudenní potěšení připravili svým dávným i novým kamarádům ostřílení běžci: Martin Hunčovský a Petr Solnička. Na vlastní nohy proběhli Lužické hory, aby ostatním předložili to nejhezčí z kraje na sever od Nového Boru. Doslova nás rozmazlili nejen výběrem tratě, ale i péčí.

První desítky metrů běžíme všichni spolu. I nedostižný Dan Orálek vyklusává a potvrzuje, že dnes jde "jen" o Běh. Cestou k Novému Boru se pole běžců začíná roztahovat a tempo si drží každý to své. Lesní hřbitov, probouzející se město, první stoupání, které stojí za zadýchání se. Před první občerstvovačkou na osmém kilometru naší malou skupinku (Jarča a Avid) dobíhá.. nikdo jiný než Dan. Podezřívám ho, že běží už druhé kolo. Říká ale, že se mu za Novým Borem více líbila jakási lesní cesta, a tak se trochu zaběhl. Ani nestačím pořídít kloudný záběr a svým lehkým, dlouhým krokem mi mizí za zatáčkou.

Od cesty na Malý Buk, kam se podíváme zítra, sbíháme do Kytlic. Údolím ke Mlýmům už běžím sám. Nikdo přede mnou, nikdo za mnou. Kouzelná scenérie původních chalup, říčky, lokálky a skal nabízí přehršel motivů. Skoro zapomínám, že běžím závod a každém rohu vytahuji foťák. Z opojení mě probouzí odbočka na Křížový Buk. Stoupání k druhé občerstvovačce mi připomíná, že jsem v horách. Od ní prvně vbíháme do terénu. Na sedmistovku Studenec, která otvírá seznam našich vrcholů, je to asi tři kilometry. Po stejné cestě se běžci vrací zpět na Křížový Buk a proto toto místo poskytuje vyjímečnou příležitost potkat všechny startující. Podaří se mi ulovit i Dana, nyní již běžícího v čele.

Stoupám poslední metry na Studenec a myslím na Ondřeje, respektive na náš společný cíl: B7. Kdys tak, kamaráde, věděl, po čem se teď drápu vzhůru, býval bys mi beskydský nápad rozmluvil. A to jsem ještě netušil, že příjdou daleko těžší pasáže... Copak nahoru, to jen otázka dechu a přebytečných, snadno nabytých kilogramů, které tu pozvolna ztrácím. Ale dolů, to je "zábava". Nejde ani tak o stehna, ta už si zvykla, ale musím dbát na každý došlap a rychlost je podobna té stoupající.

Zpátky na Křížový Buk potkávám Láďu, kterému správnou značku zakrylo auto a k deseti vrcholům přidal nechtěně ještě jeden - Zlatý vrch. Přesto i on vypadá spokojen.

Zvlněná cesta lesem mě vede pod Jedlovou. Dlouhý úsek nenabízí mnoho rozhledů po krajině a nezbývá nic jiného, než běžet. Na Jedlovou, stejně jako na Hvozd, vede asfaltka až na vrchol. Turisty s baťůžky doplnili němečtí usměvaví důchodci, malé děti a bohužel i motorky. Přesto je o co stát. U rozhledny rozbila stánek moje nejoblíbenější občerstvovací dvojice. Vřelé, osobní přívítání, nabídka masáže, nic není nemožné. Z jejich péče mě vyhnal jen chlad. Přestože teplota atakovala 25 stupňů, v 774 metrech to nebyla snad ani polovina. Při seběhu se ale musím ještě zastavit a nasát do sebe okolní krajinu. Pocit známý každému, kdo se vlastními silami ocitl na vrcholu. Pohled do rozlehlého kraje, ticho přerušované jen ptáky a ševelením listů v mírném vánku. Na dosah všech otázek proč.

Prudce sbíhám okolo hradu Tolštejn do Lesné, která leží o více jak 300 metrů níže. Je jasné, co bude následovat. Přesto mě další vrchol, kterému k osmi stovkám chybí jen osm metrů, zastihl v nedbalkách. Byl zdrcující. Jednoznačně nejtěžší bod celého Běhu. Terén nebyl obtížný, ale cesta se zdvihala tak, že běh byl až na výjimky vyloučen. Ke čtvrtému občerstvení mezi Pěnkavčím vrchem a Vyhlídkou jsem se tak doslova dopotácel.

Vyhlídka patří naopak k nejnižším sedmistovkám a její dosažení je nejjednodušší. Nesu si na ni nejhezčí vzpomínky nejen pro snadnost výstupu, ale hlavně kvůli divoké stezce, která k vrcholu vede. Přírodou v nejčistší podobě, kde lýtka šimrá vysoká tráva a běžec se zdráhá šlápnout do míst, kde chodí jen zvěř. S pocity návštěvy, která se snaží nezanechat po sobě stopy, se v euforii vracím ke čtvrtému občerstvení. Jak rozdílný stav dokáže vyvolat zmámení z tiché krásy.

Téměř po vrstevnici běžím pod pátou sedmistovku. Výstup na Luž je krátký, prudký a rychlý. Vyhovuje mi víc než táhlé, dlouhé kopce. Zápis v kontrolním listu, nezbytná fotografie a šup rychle dolů. Pocit z opojení se zde nedostavil. Na vrcholu bylo příliš mnoho hlučných turistů, kteří rušili posvátný klid hory.

Páté občerstvení jsem málem minul. Lavičku s pitím a jídlem pod mapou zakrývala skupinka lidí hledající svou cestu. Má další cesta vedla pod poslední sobotní vrchol do Krompachu po asfaltu. Síly ubývaly, slunce zahřívalo mě i asfalt a morálka upadala. Při prudkém seběhu z Horní do Dolní Světlé jsem myslel na Radka. Běh z kopce ho natolik obtěžuje, že chodí. Zahnal jsem tuto lákavou myšlenku a zadal hlavě mantru, že tohle je jen krize, která zase přejde. Přešla, ale až když jsem si po doběhu otevřel pivo.

Šestý lužický vrchol, Hvozd, byl hodně těžký. Běželo se k němu z prostoru cíle. Pohled na běžce, kteří mají sobotní dávku za sebou a pohled na rozhlednu o 300 metrů výše vyvolával více pocity těžké roboty než radosti. Přesto jsem našel síly fyzické i morální rozeběhnout se do kopce. Hodně mi pomohl Dan, který mě k poslednímu sobotnímu vrcholu kopci podpořil. Právem patří mezi nejoblíbenější (a nejlepší) běžce u nás. Jednou jsem četl rozhovor, ve kterém se svěřil, že má upřímnou radost z nás, pomalých kondičních běžců. Že nás obdivuje, když se bez sportovní minulosti pereme s tratí a sami se sebou. Věřím mu to a moc mu držím palce mezi těmi vpředu.

Hvozd je druhým vrcholem dosažitelným po asfaltu. Cestou mě bavily děti, které se ptaly, proč neběžím. Zkoušely mě pod rozhlednou rozeběhnout, ale marně. Dech byl krátký jako můj krok. Záhy byla i tato meta za mnou a pozvolna jsem se spustil k cíli. Zde běžce vyhlížel pořádající Hunča s tlampačem a svým osobitým humorem. Mé shrnutí je krátké: "Bylo to krásný, Martine".

FOTKY

Za odměnu

2011-08-10T20:49:00.010+02:00

Součástí příprav na říjnové Dolomity byl "kopcovitý" běh uprostřed týdne. Původně plánové opakované dobytí Milešovky bylo z rodinně-organizačních důvodů zaměněno na běh v okolí Berouna. Sice okolní kopce nejsou tak vysoké jako na severu, ale i tak nabídly parádní trénink. Stejně jako mě minulý týden za vydané úsilí odměnila Milešovka, tentokrát přišla odměna po vyšplhání na Vraní skálu. Nechť více za mě mluví obrázky.

Z ranní Milešovky minulý týden

Brdatka - Talichovo údolí

Ještě dvě zimy a na rozhlednu Děd už nevyšplháte

Ostatně, ono toho stejně není moc vidět

Vraní skála při výstupu

Na Vraní skále, no řekněte...

Zpátky přes Zdice a Koukolovu horu. Na webu hrady.cz je foto ještě před rekonstrukcí městem Tmaň.

A nakonec ukázka majetku jedné strany u rybníka nad Berounem - Litohlavy

Vzhůru na Klínovec

2011-07-16T21:13:00.001+02:00

Pro ostřílené vrchaře bude mé vyprávění poněkud nudné. Pro běžce z rovin budiž výzvou, že i na Klínovec se dá více méně vyběhnout. Prezentace horského běhu Pernštejn - Klínovec nedaleko koupaliště připomíná spíše běh Vidrholcem s prezentací na pařezu než závod, jehož se účastní česká lyžařská elita. Za rovných sto korun dostanu použité číslo, které musím na Klínovci vrátit, možnost jet z Klínovce busem zpět, třikrát vodu na trati, ale především nádherné hory, ty naše, české. A abych nezapoměl, na Klínovci tatranku a šatní číslo 26 na další občerstvení, které nechávám TuDymu.

S blížícím se časem startu nabývala má nervozita na objemu. Sedmnáct kilometrů není problém, ale ten kilometr převýšení? Vůbec netuším, jak to zvládnu. Za dvě hodiny, dvě a půl? Netuším. Autobus, který má odvézt batohy na Klínovec, nikde a startér už mačká stopky. Honem odkládám Camelbak pro zpáteční cestu na hromadu s jinými batohy a vybíhám. Do kopce. Otáčím se a... ano, skutečně uzavírám startovní pole. Lehce, abych plíce nehledal už u hospody v Pernštejně, běžím vzhůru. Schválně jak dlouho vydržím běžet, než přejdu do chůze.

První, druhý, třetí kilometr a pořád do kopce. Ani deset metrů roviny, na které by se dalo vydechnout. Myšlenku chůze zavrhuji poté, co i v tomto krok sun krok běžeckém tempu předbíhám chodce. Kde asi tak bude první voda? Zatím mi nechybí. Běh po úzké silnici občas znepříjemní zápachem starší auto. Když nahoru vyjede taková rachotina, musím to vyběhnout i já. Čtvrtý, pátý kilometr, ostré serpentýny. Odměnou je první občerstvení a odbočka na cyklostezku. Stále po nakloněné rovině bez možnosti odpočinku. Krátký úsek bez stoupání za šestým kilometrem rychle střídá... další škrábání se vzhůru. Vysoké stromy jsme nechali v údolí a místo nich je k vidění typická horská uskupení nízkých jehličnanů a barevných květin.

Rovina spolu se značkou devátého kilometru odkrývá nádherný pohled nejen na Klínovec, ale i na jeho německého bratra, Fichetlberg. Vypadají na dosah, skoro by se chtělo věřit, že další část už bude zadarmo. Nebyla. Po dalším občerstvení přišel asi tříkilometrový úsek po silnici. Mírné klesání, mírné stoupání, pastvou pro oči je horské rašeliniště. V ohybu, kde se se silnicí nadobro loučíme, je poslední občerstvení. Přátelské povzbuzení, voda a vidina cíle ženou mé tělo vpřed. Ale opatrně, ještě zbývají čtyři kilometry. Příjemný a rychlý úsek s dalším, ale posledním klesáním, vystřídala část pro milovníky sebetrýznění. Dech začíná vynechávat, ale i přes můj styl přikrčeného indiána se posouvám v poli běžců vpřed.

Krátká rovinka, sedmnáctý kilometr a už je vidět sjezdovka. Letmý pohled na pochodující běžce přede mnou mě odrazuje od pokusů snažit se zdolat alespoň kousek sjezdovky během. I rychlý výšlap dostává můj kardiovaskulární oběh na maximum. Diváci se ale tak činí, že mě nutí poslední metry běžet. Cíl.

Nedaleko stojí autobus, v něj nacházím svůj batoh a po krátkém rozloučení s JirVla alias Hairman alias 3COP se vrhám po sjezdovce dolů. Papírově to mělo jít opačným směrem snadněji, ale pud nerozbít si ústa nutí zapojit stehna více, než je milé. Nemám však kam spěchat a proto se víc než běhu věnuji pokukování po krajině. Kolik zajímavých pohledů se odkryje z jiného úhlu! Jedno místo s osamělým stromem, lavičkou a poskládanými kameny mě dokonce nutí zastavit. V tichu hor jen tak chvilku sedím. Nedá se ani vyjádřit slovy takový okamžik. Jsem rád, že jsem si pro něj doběhl až sem.

Cestou dolů se těším na důvěrně známé místa z opačného směru. Užívám si tak závod ještě jednou. V tomto opojení dobíhám do Pernštejna pár minut před příjezdem autobusu z Klínovce. Navigace mě domů vede přes Lovosice. Jejich Lovoši a nedaleké Milešovce lze stěží odolat. Ale to až zase někdy příště.

Po tmě

2011-06-27T18:25:00.000+02:00

Při čistění staré pošty jsem narazil na zajímavou pozvánku od Sama Straky. Ačkoliv byl mail starý tři roky, měl stále své kouzlo. Sam tehdy Miloše a mě lákal na jakýsi ultraběh v Německu, který je neobvyklý časem startu. Vybíhá se v pět odpoledne. Tehdy jsem musel Samovu nabídku odmítnou díky termínu, který byl jen týden po oběhu Balatonu. Když si vzpomenu, na jak dlouho mě maďarské rozpálené jezero vyřadilo z provozu, považuji tehdejší odmítnutí za více než správné.

Letos byl termín již 33. ročníku Fidelitas Nacht Lauf stanoven na předposlední červnový víkend, tři týdny po Silva Nortica Run. S myšlenkou na zajímavou akci jsem po třech letech Samovi odpověděl, že letos by to šlo. U takové příležitosti k proběhnutí nemohl samozřejmě chybět ani můj ultra přítel Ondřej.

Vyrazili jsme v sobotu před sedmou ranní a po dvanácté jsme již byli na místě. Start závodu je v Karlsruhe na atletickém stadiónu, cíl se nachází na asi dvěstě metrů vzdáleném stadiónu fotbalovém. Součástí samotného závodu na 80 km je maratón, který startuje na 38.km. Tam je kromě výtečné občerstvovací stanice umístěna i druhá předávka čtyřčlenných štafet, které vybíhají spolu s ultraběžci na celou trať. Doprovodné běhy dětí na atletickém oválu, domácí zákusky a přátelská atmosféra zpestřují čekání na start. Zajásal jsem, když jsem v davu zaslechl češtinu. Byli to zde žijící krajané, kteří nás upozornili na jediné problematické místo na trati na 56,5 kilometru.

Na startu se řadíme do první třetiny závodníků. Žádná tlačenice, úsměvy, přání skvělého běhu. Po čestném půlkole na oválu odbočujeme do lesa na zpevněnou mlatovou cestu. Příjemný povrch pro pomalý i rychlejší běh. První kilometry běžíme s Ondřejem bok po boku. Někde na druhém Ondřej hlásil tempo 5:10. Za pátým kleslo na 5:28. Byl spokojen, že jsme zvolnili. Mě se to sice moc nezdálo, ale protože se mi běželo výtečně, neprotestoval jsem. Kolem osmého kilometru jsme doběhli Sama a ten poznamenal, že běžíme moc rychle. Jeho budík ukazoval průměrných 5:13. V ten moment Ondřej zjistil, že ve skutečnosti mi hlásil, kolik je hodin.

Ondřej se Samem zpomalili, ale já jsem v nastaveném tempu pokračoval. Cítil jsem se skvěle. Prvních 18 kilometrů, až do první předávky štafet, se běží po totální placce. Mlatovou stezku a les střídá asfalt a kvalitní cyklostezka. Honil jsem se s jednou holkou ze štafety, která evidentně nemohla unést, že ji předběhl důchodce a ještě si fotí okolí. Po nucené přestávce u přejezdu (na fotografii v oranžovém vytaženém triku) ostře vyrazila a párkrát se ještě pokoušela odrazit můj útok ze zadní pozice. Nakonec rezignovala. Třeba jsem ji pomohl k lepšímu času.

První předávka štafet byla famózní. Probíhali jsme špalírem desítek povzbuzujících, jako kdyby do cíle zbývalo šedesát metrů a ne 62 kilometrů. Zde stojí za to poznamenat, že teprve na tomto místě se na občerstvení, v pořadí již pátém, objevilo jídlo. Výběr byl v podstatě pak totožný na všech dalších stanicích. Voda, iont, nealko karamelové pivo, čaj, cola, banány, slané tyčinky, oříšky, chléb, závin a medvídci!

Další profil již tak snadný nebyl. Popis by se dal zjednodušit na běh z vesnice do vesnice, ale přes kopec, který je dělil. Kopce nebyly však prudké ani extrémně dlouhé, všechny se mi je podařilo vyběhnout. Trasa se klikatila lesem, polemi i historickými částmi vesnic a městeček. Jedním slovem nádhera.

Od 35-tého kilometru jsem očekával v zádech Ondřeje, abych mu sdělil, že mě už bolí nohy. Zvláště při prudkých sebězích jsem pociťoval dosud nepoznané. Jakoby mě do lýtek chtělo něco kousnout. Křeč. To by mi tak chybělo. Nakonec jsem se jí naštěstí dočkal až v cíli. To když jsem se snažil vstát, zakousla se potvora do levého lýtka a pravého stehna zároveň.

Před startem se mě krajánci ptali, za kolik prý že těch 80 kilometrů uběhnu. Řekl jsem, že osm hodin by bylo skvělých, ale devět a deset nakonec taky. Běžel jsem bez hodinek a tak mým jediným orientačním bodem byla přicházející tma. Ta mě zastihla na třetí předávce štafet na 55.km. Podle kostelních hodin jsem měl mít na vysněný čas asi deset minut rezervu, ale čekal mě ještě pěkný kus cesty.

Ta vedla opět přes les do další vesnice. Nebezpečný úsek zmíněný na startu krajany, byla asi dvěstě metrů dlouhá spojka po kamenech a kořenech mezi lesními cestami. Dál už žádné nebezpečí nehrozilo a měl-li běžec síly, mohl běžet i po tmě naplno. Až k dalšímu občerstvení jsem se "svezl" se štafetáři, kteří měli sebou doprovodného cyklistu. Tam se ukázalo jiné nebezpečí.

Přišla krize jako prase. A to jsem poctivě pil i jedl. Běžel, ba co, spíše jsem se potácel jako hroch, než mi došlo, že ta krize jednou skončí. Sedmnáct do cíle. To bych do rána i ušel. Hlava se uklidnila, myšlenky "že se na to můžu..." odezněly a jen jsem se ploužil tichým lesem.

Asi po osmi kilometrech jsem se začal vzpamatovávat. Tempo z prvních kilometrů se mi vrátilo pár set metrů po sedmdesátce, když kostelní věž právě odbila půlnoc. Já těch osm hodin snad dám! Poslední desítka byla stejně skvělá jako těch prvních 18 kilometrů. Hlavně někde nezakufrovat. Ne všude byly na zemi šipky a orientace nebyla úplně snadná. Ondřejovi se pár set metrů před cílem podařilo chybně odbočit. Až u nádraží zjistil, že celé kolo běží znovu. Na jeho konečném účtu přibyly další tři kilometry.

Doběh byl nádherný. Kolečko vítězů po trávě na osvětleném stadiónu doprovázel potlesk doběhnuvších přede mnou. I když jsem tušil, že jsem si nadělil krásný dárek, musel jsem na oznámení času chvilku počkat. Sice mám na diplomu nakonec ještě o dvě minuty víc, ale i tak je to pořád pod osm. Jsem šťastný. Stačí mi k tomu málo. Osmdesát kilometrů pod osm hodin.

Výlet do Bad Schandau

2011-06-21T11:36:00.002+02:00

Šestý kilometr. Začínám zaostávat. Indispozice z vleklého pokašlávání nedovoluje tělu držet krok s první ženou. Ze sportovního požitku se propadám do snového stavu. Přestávám vnímat samotný běh. Můj zrak zaujme u cesty kámen velikosti rodinného domu. Obrostlý křovinami, dokonce na něm v letitých nánosech bahna a písku zakořenil strom. Než stačí hlavou proběhnout myšlenka, kde se vzal takový balvan v rovině toku Labe, přitáhne můj zrak skála vlevo. Jasně světlejší místo chybějícího bloku vyvolá pocit lidské zranitelnosti. Desítky, stovky let deště, mrazu a slunce horu rozštíply jak kus dřeva.

Zapadající slunce vytvořilo na obloze znatelný předěl. Horní třetina je tmavá jako by zvěstovala blížící se bouřku, spodní část je vymalována svěží modří dne, který se nemá k odchodu. Uprostřed obrazu se smyslně tyčí stolová hora. Krvavě zabarvená hladina neklidné řeky je magická. Zve mě do své náruče. Stačí už jen krok, dva a voda by mě vtáhla k sobě. Běžím jak v omámení vstříc pozdnímu teplu.

Au! Při stoupání lesem do chatrče jsem se musel zastavit. Tělo se potřebovalo zbavit trochu vody a upíři z louží se na mě vrhli nebývalou silou. Nezabiješ? Rád bych, ale všechno má své hranice. Sedám snad já jim na záda? Piju jim krev? Nikoliv. Nyní nejsem člověkem, jen zvíře, které se brání. Součást řetězce příčin a následků. I když je žádám, aby mě nechali, nemohou. Jsem pro ně obživou tak, jako je pro mě životem voda a obilí. Těch se také neptám. Neměl bych?

Druhý den prší. Jasně, slunce to přeci včera říkalo. Proběhnout, aby tělo nezapomnělo, jak krásný pocit pohyb sebou nese. Lehnout do tepla k vodě. Upravené. V přítmí velké kruhové místnosti leží na hladině nehybně odpočívající bytosti. Bazén s těžkou slanou vodou je prostoupen jemnou hudbou. Bdím, sním či snad dokonce spím. Čas zmizel v dokonalosti. Ležet nebo běžet.

Prolog

2011-06-16T09:46:00.003+02:00

Dvanáct párů nohou se právě mihlo průsekem lesa. Tím místem, jehož obrysy ostře vyřezaly ranní paprsky slunce, prodírající se korunami smrků dosud uvězněných v ranním oparu. Zanechávajíc za sebou sotva znatelnou stopu, tvořily nesourodou a přesto kompaktní skupinu. Bylo zřejmé, že nepatří typizovanému vojenskému družstvu ani skupině lovců štvoucí zvěř. Zkušenému pozorovateli by jen těžko unikl nehmatatelný pocit, který po nich na prosvětleném místě zůstal. Běžci.

Skupinu tvořilo pět žen a sedm mužů. Pohybovali se tiše dosud klimbajícím lesem. Uplynulo sotva půl hodiny od svítání. Ani drozd dosud nespustil svůj rituál vábení a vyhrožování. Jen sojka z údivu krátce zapískla, aby varovala nic netušící pospávající chlupaté i opeřené obyvatele lesa. Ti se však nemuseli bát, běžci měli jiné úmysly, než rušit mír tohoto téměř posvátného místa.

Silnější běžci ladili svůj krok se slabšími, aby si i ten nejpomalejší vychutnal ranní harmonii. Nebylo slyšet žádné dupání, funění, jen jako lehký vánek se skupina posouvala lesem vpřed. Daleko v čase nechali za sebou soupeření, přestali dávno počítat své kilometry a časy. Spojovala je jediná touha. Touha popsaná v tisících knih, ale přesto nepopsatelná, nevyjádřitelná lidským jazykem.

Zpomalili, když výhled do skal se otevřel jejich zrakům. Zastavili se, aby vstřebali neopakovatelnost okamžiku. Mlčky sledovali laň na protějším svahu. Načerpali sílu z vody padající po skále do údolí. Tiše se opět rozeběhli. Nebylo třeba cokoliv říct. Zrychlili, když klesali k potoku, z jehož průzračné tůně svlažili své rty. Běželi dál, až se ztratili z dohledu.
Běželi, protože běh byl vyjádřením jejich touhy.

Na hranici smutku a radosti

2011-06-06T11:50:00.000+02:00

Den poté. Všeobecná euforie vyvolaná vyplavenými endorfiny zůstává v srdci jen jako hřejivá vzpomínka. Hlavou plynou obrazy předešlého dne. Okamžiky síly i totálního vyčerpání, okamžiky radosti i bolesti. Ultrapotěšení, které prověřilo zdatnost mnohých hrdinů v kopcích. Silva Nortica Run.

Dosyta vyspáni diskutujeme o nedělním programu. Solná lázeň v nedalekém Gmündu je bohužel pro mé povrchové zranění vyloučena. Jako druhá varianta se nabízí potulování po okolí. A protože byla Radka ochuzena o hezčí část trasy (běžela jen maratón), vezu ji na místo, které se do mého sdrce nesmazatelně zapsalo. Tou je Pohořské řašeliniště rozkládající se mezi Baronovým mostem a Pohořím na Šumavě.

Pohoří na Šumavě leží nedaleko hranice s Rakouskem nad prameništěm Pohořanského potoka. Patrné pozůstatky bývalého městyse s pivovarem a vinopalnou čítajícího v roce 1890 186! domů přitahují zdálky běžce přibíhající z dlouhé planiny řašeliniště. Opravená věž části kostela sv. Panny Marie Dobré Rady, tyčícího se nad hřbitovem, zapadá hebce do okolní krajiny. Lákadlem pro běžce je však občerstvení, které je po téměř 50ti kilometrech více než nutné.

Den poté je čas na prohlídku zbytků místa. Smutek a žal mě jímá, když se dovídám o pohnuté minulosti obyvatel tohoto koutu malebného kraje. Léta první světové války, roky 1946-1949 a 1978 budou navždy smutným mementem nynější zastávky cyklistů mířících do Rakouska. Teskně působí hřbitov, kde spočívají lidé, kteří byli kdysi násilně odděleni. Ani po smrti jim nebylo dopřáno pokoje, jak svědčí ulámané kříže na jejich rovech. Jak blízko měli dva národy dříve k sobě je patrné i z probíhající rekonstrukce kostela. Provádějí ji rakouští mistři řemesla. Na české straně hranice. Teprve tváří v tvář té historické bolesti si naplno uvědomuji co znamená svět bez hranic.

Železné hranice jsou, pevně věřím, nenávratně pryč a my se tak můžeme vydat na malý okruh. Nejprve kousek po trati závodu do Rakouska a poté lesem, cestou, která se vine přímo mezi hraničními kameny. Dopřáváme si pramenité vody z upravených pramenů a vnímáme klid a mír vládnoucí nikým ovládané krajině. Hlavou už zase putují příjemné obrazy sobotního dne.

Nebýt krize na šedesátém kilometru, těžko bych hledal nějaký nepříjemný moment. Ani ta odřená bradavka mě moc nepotrápila. V paměti sbírám spíše zrnka radosti. Od Nových Hradů jsem putoval více-méně se stejnou skupinou běžců, vzájemné povzbuzování a pár vřelých slov bylo vítaným dopingem zemdlelé mysli. Nejlépe se mi běželo posledních asi 15 kilometrů. A od hasičské občerstvovačky za vrcholem posledního stoupání jsem už nebyl k zadržení. Hlavní nápor běžců byl už dávno pryč a osazenstvo stanice mastilo karty a rozdávalo úsměvy. Možná, že za to mohlo i jejich vlastní pivo, které mi doslova vlilo energii do žil. Běželo se mi tak dobře, že jsem se rozhodl poslední občerstvení už vynechat. Marně na mě volal Hunča s lahví pěnivého moku v ruce, který mezitím bavil obsluhu svými příhodami. Sice jsem závěrečné stoupání ani s podporou Radky nevyběhl, ale v cíli jsem byl šťasten. Doběhl jsem tak, jak to mám rád. V síle, jasné mysli a s pocitem, že chci znovu.

A v čem chodíte vy?

2011-06-02T08:38:00.009+02:00

Spolu s 212tkami jsem si u Michala před pár týdny vyzvedl i objednané Terra Plana Ra, boty na městské chození. Mé pracovní povinnosti si žádají minimálně tmavé kalhoty a k nim odpovídající obuv. Proto jsem po většinu dne limitován tímto typem obuvi.

Od prvních běhů v bosobotách jsem si při chůzi po městě začal najednou uvědomovat podpatek. Obtěžoval mě a připadal mi jako nepřirozená součást boty, která nemá při chůzi opodstatnění. Hned v Michalově krámku jsem se přezul z klasických polobotek zn. Rieker a mé nohy zaplavila okamžitá úleva.

Cestou domů jsem měl pocit, že téměř dokonalé simulaci bosochůze ještě něco chybí. Vlastně přebývá - vložky. I tyto boty mají měkké vložky tloušťky několika milimetrů, které sice činí krok příjemným, ale podle mě jdou proti smyslu bosochůze. Vložky šly tedy přirozeně z bot ven.

Konstrukce podrážky je na první pohled identická s ostatními výrobky z dílny Terra Plana. Jednotky milimetrů silná guma opatřená na vnější straně lehce vystouplými špunty. Jedná se spíše o optický dojem, protože výčnělky na podrážce nejsou při chůzi cítit.

Denně nachodím po městě cca 3 kilometry. Nejsou to jen vyasfaltované chodníky, ale i štěrkové cesty, kostky a podobné svinstvo. Je pravdou, že přes tenkou podrážku bez vložek cítím i ten nejmenší kamínek, ale není to nepříjemné. Naopak. Na kontakt s dlažbou jsem si velmi rychle zvykl a opak mi už připadá nepřirozený.

Boty mají i velmi netradiční tvar. V oblasti kotníku sedí naprosto přesně a díky šněrování na správném místě se bota na noze ani nehne. Nehrozí tedy žádný puchýř ani jiný diskomfort. Co mě velmi potěšilo, je šířka boty v oblasti nártu. Noha má dostatek místa i na pohyb v botě, ale přitom v ní neplave. Podobnou konstrukcí širší přední části boty je známa i výše zmíněná zn. Rieker, takže její zastánci budou z Terra Plana jásat.

Něco se na mých chodidlech mění. Začaly mi velmi vadit ortopedické vložky, které mám šest let, kotníku a chodidlům se uleví v neutrálních běžeckých botách bez vložek (opět zde musím zmínit Inov-8 a příjemně je mi i Asics Fuji ES). Ještě větší radost nese mým chodidlům chůze v bosopolobotkách. Simulace chůze na boso je tak silná, že při sundání bot doma mám pocit, jako bych boty ani nezul.

Kopce, pahorky, Inov-8!

2011-05-22T15:37:00.004+02:00

Ano, dobíhám unaven. Druhý týden si dopřávám to nejlepší z běhu. Účet za 14 dní činí 197 km. Buď vybíhám různé nakloněné roviny a šutry nebo šlapu po našem placatém lese jak o život. Nejde o nic jiného než o logické vyústění mého přerodu z milce asfaltu do lesního běžce. To, co jsem dříve nemusel, dnes vyhledávám. Nejeden čtenář si jistě vybaví pověst, jakou mě obestřela Pavlína Hanušová, organizátorka Silva Nortica Run. Pověst zapřísáhlého odpůrce kopců. Stanovila jednotku naklonění zvanou "Syblíkův kopec". Měřítkem bylo, zda jsem daný kopec šel již od jeho úpatí.

Les jaro oživilo stejně jako mě. Neméně významným impulzem působícím na mě jako zkropení živou vodou se staly boty. Skutečně, boty, které po soukromém testu a 121 kilometrech musím zahrnout samými superlativy. Stačí jen říct Inov-8 Xtalon 212 a ten, kdo je měl na noze se zasní. Jejich podrážka, která budí zdání kopačky, je měkká a ohebná. Skvěle drží na šikmém traverzu, v bahně a překážkou ji nejsou ani mokré kořeny a kameny. Jak by také mohly! V porovnání s klasickou krosovou botou (Mizuno Cabracan ale i Asics Fuji ES) je nedostižná. Celková stavba je nízká, rozdíl mezi špičkou a patou činí pouze 6 mm a v každém došlapu je nejen jistota, ale i kontakt s povrchem. Přitom díky lehkému tlumení kámen chodidlo neprobodne a s nastupující únavou dovolí běžci mé stavby i trochu si šmajdnout. Váha pouhých 212 gramů jako by ji udělovala záporné g. Je to bota, která nutí přirozeně běžet rychleji. Co říká asfaltu? Pár set metrů k lesu zvládne, ale její prostor je tam. Jediné, na co je třeba si dát pozor, je výběr správné velikosti. U takové boty neplatí zásada "o půl čísla větší". Musí sedět přesně, jinak při nepozorném kroku položí běžce čelem k zemi. (Příště o 1/2 čísla menší, Michale!).

Omlouvám se, pokud to zní jako PR článek, ale boty jsem řádně koupil v krámku u Michala D. (www.trailpoint.cz)

Poslední rozloučení s Mizuno Cabracan

2011-05-16T14:28:00.003+02:00

Stojím u popelnice. Její dech ve mě asociuje myšlenky. Jak vše nové je jednoho dne staré, jak nově poznané dokáže zevšednit, ale i jak nabytá zkušenost dokáže člověka běžce posunout. Ale kam vlastně posunout? Snad k sobě samému, ke zdroji, z něhož všichni pocházíme, k jednoduchému běhu v životě a životem.

Naposledy potěžkávám boty, které mi hodně daly a přesto vím, že už takové nechci. Podrážky vůbec nesvědčí o zdolání více jak pěti set mil. Však také nepoznaly mnoho asfaltu, vedly běžce do houštin a křoví, kam se dříve nezaběhl, daly mu poznat nový rozměr pobíhání v blátě i sněhu. Dokonce měl jeden čas sníh i skoro rád!

Běžec poznal, že jeho srdce se těší, je-li přírodě blíž. Nestačí mu již pozorovat ji z cyklostezky podél řeky nebo z asfaltky vedoucí lesem. Podrážky ho podržely v mnoha chvílích a za jeho jarní zevlování, kdy nejprve kořen a posléze drát přiblížil jeho obličej zemi, nemohly.

Téměř smutek na duši při loučení je vyvážen při pohledu na svršek bot. Rozedrané tak, že ponožka je vidět a bílé cosi trčí ven. Proto musí jít z kola ven. Než se za nimi zaklapne víko, vyvolají ještě jednu vzpomínku.

Když jsem se před šesti měsíci rozplýval v článku "Jak si oblíbit listopad" nad svým novým objevem, nemyslel jsem, že existuje něco lepšího do terénu. Ale přišel únor a s ním první nesmělé laškování s botou-nebotou, bosobotou. Tam, kde mě v terénu díky výšce podrážky Mizuno Cabracan zrazoval při došlapu kořen, jsem byl najednou jistý krokem. Cítil jsem na co šlapu a přirozeně kontroloval jak došlápnu. Krok v "normálních" botách byl stabilní jen do té chvíle, než jsem šlápl na nerovnost, která jen díky mému krátkému kroku nevedla ke zranění. Tehdy uzrálo rozhodnutí, už ne tuto botu, která chodidlo váže jak do krunýře a dělá s ním co ona sama chce.

Dál jde běžec svou cestou a hledá. Hledá, mimo jiné, botu, která je lehká, tenká, při došlapu ohebná a přitom ochrání jeho zmlsaná chodidla od ostrých předmětů vyčnívajících z povrchu. A hle, zdá se, že něco našel. Ten zázrak se jmenuje Inov8 Xtalon 212. Běžec v nich plně spokojen uběhl Šutr54, ale o tom zas někdy příště.

Bez cíle? Jak jinak!

2011-05-02T10:30:00.000+02:00

Dva, tři týdny, mi hlavou poletují číslice. Číslice, které bych chtěl, respektive nechtěl vidět na druhém místě časomíry při doběhu pražského maratónu 8.5.2011. Opět proti sobě stojí dvě zcela rozdílné skutečnosti: ne zrovna maratónské vylaďování formy a chtění stlačit čas pod kulatých 3:30. Teprve včera, jak jinak než při milovaném běhu lesem, mi TO došlo. Poběžím jako obvykle bez hodinek. Podle svého dechu, podle svého pocitu tak, abych doběhl zvesela jako minulou sobotu. Bez cíle, jak jinak.

Pro malou inspiraci přikládám odkaz na web, který rád čtu. Zrovna dnes zde vyšel pěkný článek k mému maratónu.

Nezapomenutelný den

2011-04-25T06:17:00.007+02:00

Drahý příteli!

Zdá se neuvěřitelné, že je to již počtvrté, co jsi vyběhl na náš společný intimní narozeninový běh. Víš dobře, proč píši vyběhl a ne vyběhli, protože má loňská neúčast mě velmi dlouho mrzela. Možná o to více jsem se na naše sobotní putování tak těšil. Ne že bych byl kdovíjak připraven, můj výsledek na Brdské padesátce byl slabý, ale srdce bilo poslední týden jen pro náš běh.

Ta dvě místa, která jsme během navždy spojili, pro nás hodně znamenají. Dobřichovice a Dobřichov. Přestože leží v naprosto odlišné krajině, mají společný ten vnitřní pocit osobní důležitosti. Téměř by se chtělo napsat: "Běh čtyřech řek", ale to bychom si naší cestu museli ještě trochu prodloužit k majestátnímu Labi.

Nedá mi, abych se nevrátil k počasí. Zatímco při premiérovém ročníku teplota od startu klesala a doprovázel nás déšť a mě v Dobřichově dokonce přepadla zimnice, letošní pohled na oblohu sliboval zcela opačné zážitky. Pozvolné opékání na slunci. Já mám přesto takové počasí raději, než zimu, která Tě nutí se choulit při pauze v hospodě u kamen.

Překvapilo mě, jak jsi zcela profesorsky od nádraží v Dobřichovicích vyběhl do stráně a ani Tě neznervóznělo, že potřebná modrá značka nás nedoprovází. S jistotou Tvého čtvrtého putování jsme se s ní v půli stoupání shledali. Těžko lze popsat slovy pohled na vycházející slunce nad brdským hřebenem a připojení k trati Brdské stezky. Škoda, že se Ti letošní ročník nepovedl, jak sis přál. Formu máš výtečnou.

Již při sbíhání k Řitce (skutečný místní název, nikoliv stav vyjadřující rozpoložení běžců) jsem zaznamenal pozoruhodný úkaz. Úseky trasy, které jsem si vybavoval z minulých dvou běhů, mi letos přišly kratší. Později, při pátrání po příčině tohoto jevu, si uvědomuji, že již od pomyslného výstřelu se mi běželo velmi dobře. Ruku v ruce s tímto stavem šla i snadnější orientace v terénu. Až do Konojed vede naše cesta po turistických značkách a málokdy jsme váhali kudy dál.

Velmi jsem se těšil na mladý borovicový les nad Davlí. Je s podivem, co se se stromy za ty tři roky stalo. Doslova a do písmene vyrostly jako z vody. Proběhli jsme tím místem a teprve poté, když jsem pátral, kde ty stromy jsou, jsi mě upozornil, že už dávno za námi. Nezapomenu na výhled na probouzející se řeky Sázavu a Vltavu, na místo kde jejich toky splývají jakoby přirozeně a nehybně a celou tuto scenérii přikrývá oblak ranní vlhkosti.

Ranní chlad odrážející se mezi skálami a řekou na její pravé straně nebyl v daný moment zcela komfortní, ale jak jsi řekl, později jsme na vodu přinášející život našim zpoceným čelům ještě rádi vzpomínali. Mám dojem, že i Záhořanský potok trochu naše kroky zrychlil, nutíce nás k zahřátí. Stačilo však začít stoupat k Jílovému a teplo se nám rozlévalo po těle.

Napovídali jsme toho opravdu hodně, ani jsme si nevšimli, že červenou značku jsme nechali kdesi vpravo. Les jsme sice museli oběhnout po silnici, ale nebylo to tak zlé. Dokonce jsme si podle mapy cestu spíš protáhli.

Jílové u Prahy. Další srdeční místo na naší cestě. Díky paní Jitce, která se náš běh těší stejně jako my a po 25ti km je naší první významnou zastávkou. Přivítá nás, upocené a nemyté chlapy, ve svém čisťounkém příbytku a nedbaje našeho stavu nás usadí do sedačky k běžecké hostině. Výtečné pohoštění musíme jen uždibovat, neboť nejsme ani ve třetině cesty. Záhy nám nezbývá než: "Moc děkujeme, Jitko!" a míříme k Těptínu. Ještě dlouho v nás zůstává ten pocit dobroty mezi lidmi a v žaludcích.

V Těptíně neodbočujeme do krásného Hornopožárského lesa, ale po krátkém, milém zastavení u Tvého přítele Luboše, jehož partnerku jsme zřejmě probudili, pokračujeme okolo hrobky barona Ringhoffera přes Kamenici do Zaječic. Jejich dar nealko piva působil jak božská mana.

Tak, jak už to v ultra bývá, jednou je lépe, jednou hůře. Na louce před Zaječicemi a vlastně až do Senohrab, mi bylo hůře. Těšilo mě, s jakou lehkostí jsi vyběhl tu louku, když se za obzorem pomalu objevoval srub. Úplně cítím ten stav, kdy tělo běží samo, jako by ani žádné převýšení neexistovalo. A že bylo pěkné, o tom se přesvědčuji při ohlédnutí zpět. Říkal jsem si, zda dnes potkáme nějaké jiné běžce. Dříve tomu tak nebylo. Jen co myšlenka opustila mou hlavu, už proti běží usměvavý muž. Bodeť by ne, takový pěkný den.

Nad Senohraby máme maratón a já přemýšlím o té loni zavřené domácí hospodě u silnice. Je otevřená! Nový majitel sice nevaří ty úžasné ovocné knedlíky, ale rýže také není špatná. Doplňujeme iontové nápoje, vodu do batohů a po nezbytném rozhovoru se štamgasty pokračujeme k hvězdárně v Ondřejově. Rýže jsem zřejmě snědl více, než bylo zdrávo, a tak až do Ondřejova zápasím se svým žaludkem. Nakonec po nějakých šesti, osmi kilometrech ustupuje a s jídlem se konečně smiřuje. Dokonce se začíná projevovat správný výběr oběda. V podstatě až do cíle putování se mi běží výborně.

V Černých Voděradech váháme nad pokračováním. Sličná cyklistka s mapou v ruce nás s prosbou o radu odbyde slovy, že nemá čas, ale v zápětí ji zastoupí místní, kteří nám ochotně cestu do Konojed popíší. Tam opuštíme značku, stezky a cesty, posledních asi 25 kilometrů běžíme po silnici. Nemusíme už tolik dbát na povrch cesty a můžeme volit úspornější krok.

Jako maják v moři stojí na rohu v Nučicích poctivá hospoda. Nemůžeme ji ani letos minout. Doplňujeme ionty, vodu a před hospodou ještě trávíme příjemný rozhovor s paní hostinskou. Tu zajímá naše putování a na oplátku nám vypráví o jejím životě. Jak ráda by tak hezký den trávila venku, ale má tohle převozníkovo veslo. Trochu nám závidí a mně jí je líto. Naplno si uvědomujeme, jaký máme dar, že můžeme. Můžeme běhat.

Zbývá poslední půlmaratón. Zvesela sbíhám k Molitorovu a užívám si ohromný rozdíl svého stavu mezi minulým během a dneškem. Zatímco předloni jsem tento nekonečný kopec dolů(!) šel, letos se pouštím z plných sil a stačím vnímat jarní život kolem. Nelze si nevšimnout toho rybníka vpravo a ondatry přebíhající silnici. Pozoruji, jak krajina z rána kopcovitá, se změnila v jemně uhlazenou. Jakoby malíř svými barvami a špachtlí tvořil.

Pár kilometrů před Dobřichovem musím dodat síly z müsli tyčinky, abychom k poutní hospodě u kostela doběhli společně bok po boku. Ještě jednou, bych Ti můj drahý příteli, chtěl poděkovat za nezapomenutelný den. Strávit den v Tvé osvěžující přítomnosti, doběhnout při plném vědomí s úsměvem v tváři a zakončit den u sklenky Tvého úchvatného vína je k nezapomenutí. Vyřiď prosím můj velký dík i Tvé paní za osobní dárek a mikinu, která se velmi hodila při cestě z Dobřichovské hospody.

Alespoň jsem to zkusil

2011-04-02T19:00:00.004+02:00

Předpoklady pro obmyšlený čas 1:35 jsem neměl žádné. Jen troufalost, která se povýšila nad nulovou kvalitu v tréninku a nedbala výsledku letošní desítky, která se přehoupla přes 44 minut.

Díky času z předloňských Pardubic stojím v sektoru B, odkud je to na start jen třičtvrtě minuty. První kilometr je ještě ve znamení kličkování a změn tempa, ale potom už držím stálý krok. Jak později zjišťuji, nebyl můj. Na čtvtrém kilometru kdosi hlásí čas 17:10, což je lepší, než tempo mé letošní Českobrodské desítky. Idiot.

Takový je výraz pro můj posun v hlavě, kterým jsem u výdeje zavazadel shrnul dnešní půlmaratón Michalovi Živnému. Už na Palackého mostě, kousek za metou šestého kilometru, marně hledám dech. Zůstává někde za mnou na nábřeží. Poznámce ladně běžícího Ondřeje, který mě předbíhá s plánem 1:32, zda dnes útočím na 1:30, se musím smát (myslí si, že předbíhám já jeho :D).

Přichází dlouhá Strakonická a já vidím nová a nová záda. Ivo Domanský si mě neomylně vyhlédne v davu a na desátém kilometru hlásí 46:10. Nemám sil k běhu, natož k myšlení. Nedokáži si ani přepočítat, jak se vzdaluji od své nereálné touhy. Upírám se jen k vodě, které si na přilehlém občerstvení dopřávám hned ve třech dávkách.

Hlava přechází do režimu přežití. Zvolňuji a rychlost řídím jen co dech dovolí. Občas mě předběhne dav a za chvilku zas nějakým zázračným způsobem běžím před ním. Mezi desátým a patnáctým kilometrem jsem se propadl jen o dvě místa. Další kilometry k cíli se neliší od pocitů posledních kilometrů maratónu.

Už ve startovním koridoru jsem si všiml drobné hezké slečny, která mi byla povědomá. Běžela celý půlmaratón kousek ode mě. Tu přede mnou, tu za mnou. V cíli byla nakonec o chvilku dřív a nedalo mi, abych se nezeptal. Skutečně, byla to ona! Loni se mnou běžela na 1:50 a letos má o 10 minut lepší čas!

To už jsem ale prozradil to nejdůležitější. Dostal jsem se do cíle za RT 1:40:02 s pocity zcela odlišnými od libých. Inu, velké oči se nevyplácí.

5,3 km za 45 minut aneb tropická realita

2011-03-19T08:30:00.005+01:00

Nikdy jsem nebyl na dovolené u moře. Pokud ovšem nepočítám výlet s Milošem při jeho pokusu dobýt Spartu. Vůbec mi nechybí všelijaká havěť, která na člověka čeká pod vrstvou písku nebo přímo ve vodě a tváří se přitom průhledně. Je to téměř rok, co jsem objevil tropický ráj s mořem, kde je mi příjemně. Stálá teplota vody i vzduchu, žádné cizokrajné potvory, spousta atrakcí nejen pro děti, hygienické vymoženosti civilizace a to vše pod střechou bývalého německého hangáru na vzducholoď.
Při naší letošní návštěvě jsme se rozhodli, že tentokrát se tu nenecháme od milovaného běhání odradit. Teoreticky by to bylo možné i po chodnících tropika, ale zvolili jsme jednodušší variantu spočívající ve využití místního Fitness Clubu. Nevelká místnost kromě asi 15ti posilovacích strojů a šlapadel nabízí dvě velmi kvalitní běhátka.
První den jsem začal pěkně zprudka. Zkusil jsem 5 minut po rovině a 5 minut s maximálním sklonem 15 stupňů. Původní záměr prodlužovat délku běhu na nakloněné rovině vzal při druhé sérii za své. Fitness Club je sice podle letáku klimatizovaný, ale skutečnost taková není. Ani tři silné větráky nepohnou s tropickou atmosférou v uzavřeném prostoru. Zkoušel jsem tedy běhat dokud jsem mohl a střídal závratnou rychlost 7-8 km/h s chůzí. Že nastal čas přestat jsem poznal pozdě, až když se mi udělalo opravdu špatně. Stačilo k tomu 40 minut.
Na druhý den jsem byl opatrnější. Sklon jsem zvyšoval postupně, přesto se mé limity přihlásily už po 45ti minutách. Odměnou za podaný výkon byla chladivá sprcha a relax v mírné bylinné páře.
Myslím, že jsem našel ideální místo na krátkou dovolenou. Všechny pracovní záležitosti zůstaly 3 hodiny daleko a já jsem se mohl věnovat naplno všemu co mám rád: běhání, plavání, čtení, psaní, válení. Prostě ráj.

Ach, to ráno

2011-03-09T08:27:00.002+01:00

Tohle téma mě nikdy neomrzí. Ohromen z krásy, kterou dokáže vykouzlit jen sama příroda, začínám svůj den tím nejlepším způsobem. Krátkým lesním během. Při pohledu na oblohu se mi vybavují české pohádky, kde nový den začíná okamžikem, kdy sluníčko vykoukne z peřin. Oblaka zahalují podřimující část krajiny a slunce posílá své paprsky nad nimi po obloze. Ozařuje oblohu vzhůru a vytváří nádhernou zlatavou oponu na hlavami.

Po včerejším vydařeném tréninku s dětmi (poprvé jsem vyběhl celou Havránku v Troji bez přechodu do chůze) jsem dnes obul bosoboty. Zdá se, že jsem konečně našel styl, který vyhovuje všem částem mého aparátu. Došlap na přední část chodidla za prsty, vyšší frekvence kroků a více zdvihající se kolena. Proto ani cesta k lesu po asfaltu není nepříjemná.

Lesem k východu se slunce třpitilo v posledních zbytcích ledu. Celé vůkol se chystá k výdechu slova "JARO!". Nasávám ten vjem bez pochyb, že jsem toho součást. Na jednom místě můj kratší zrak spatří v dáli zvíře. Zrzavé. Že by liška? Je moc velké. Přešel jsem v chůzi, abych srnku nevyplašil. Záhy vyšla z houští postava. Aha, pes. Doběhl jsem k dvojici. Paní v nejlepších letech mě vítala usměvem. Musel jsem ji hned sdělit svou záměnu jejího mazlíčka (statný vlčák) s liškou. Vyměnili jsem si pár vřelých vět, popřáli si krásný den a vydali se svou cestou. Cestou radosti.

Ach, to ráno.

Doběhnuto

2011-03-06T12:47:00.002+01:00

Teprve na druhý den se dostavily pocity z běhu, který odemyká běžecké jaro v Praze, Kbelské desítky. Ty pocity, kdy tělo je v souznění s duševním rozpoložením a proudí jím těžko vyjádřitelný stav klidu a usmíření. Jak rozdílné od včerejších "na umření".

Kbely nemám daleko, a proto jsem pojal nápad si pozávodní výklus protáhnout až domů. Ledvinku s bundou jsem uvázal na zábradlí v cíli a jako obvykle jsem předstartovní chvíle trávil v milém hovoru, tentokrát s Honzou D. z Dailymile, který běhá výhradně v pětiprsťácích nebo bos a Kbely obut-neobuv zaběhl za pěkných 49 minut! Bohužel jsem si nevšiml, že na startu za námi už skoro nikdo nestojí.

Tempo zadních řad bylo sice příjemné, ale od toužených 45ti minut hodně vzdálené. Nezbývalo než hledat uličky a skulinky a přidat na kroku. Vodiče Miloše na 50 minut jsem míjel asi po 700 metrech a v přijatelném tempu mířil ku Vinoři. Za metou druhého kilometru mě přibrzdila neproniknutelná hradba těl. Koukal jsem zprava, zleva, cože se to tam děje, až jsem spatřil vodiče na 45 minut. Bohužel mě tento špunt hodně vyvedl z tempa, protože předběhnout jej bylo nemožné. Až před 4. kilometrem se mi podařilo najít skulinku a skupinu nechat za zády.

Ne však na dlouho. Ještě na pátém kilometru, kde bylo měření půlek (jak je ten jazyk český krásný), jsem za sebou slyšel vodiče hlásit "máme přesně 22:30". No nevím, já mám půlku podle časomíry 22:43. (vodič 22:44 a druhou o 50 vteřin rychlejší…). Záhy mé síly uvadly, vodič zmizel z dohledu a já se jal doběhnout alespoň s příjemným pocitem, když ne v touženém čase.

V Satalicích jsem chytil druhý dech. Zajímavé, mám stále jen jeden, tak je otázka, čí dech jsem to vlastně chytil. Snad nepatřil někomu ze soupeřů. To by mě mrzelo, že jsem na úkor druhého a jeho dechu doběhl dříve než on.

Cíl na dohled, časomíra 45:06 mě nenutila tlačit ze sebe všechno a tak celkem klidně dobíhám, když na panelu svítí 45:15. Dalších sedm sekund asi trvalo, že se moje odpípnutí protlačilo do počítače. Nebo to možná byla ta ztráta ze startu, kterou mi za trest přičetli :D.

To pravé proběhnutí bylo ještě přede mnou. Bunda s ledvinkou byly na svém místě a abych nevychladl, hned jsem se vydal proti směru závodu domů. Lehký výklus se asi po třech kilometrech změnil v běh vůle. Naštěstí jsem sebou neměl ani korunu, ani "legitku", proto nezbývalo než se dopravit domů po svých. Myšlenky jako "bus", "metro" a "vlak" neměly prostor potřebný pro realizaci.

Že můj záměr nebyl dobrý nápad, jsem pochopil hned. Co mi nešlo hlavou, že mě nějaká desítka mohla takhle vyřídit. Představoval jsem si sám sebe na 80.kilometru B7. Do cíle poslední kilometry, to už musím dát. Když už to ale opravdu nešlo, musel jsem střídat s během chůzi.

Těch čtrnáct kilometrů mi trvalo hodinu a půl. Doběhl jsem v takovém stavu, že jsem okamžitě zrušil dnešní domluvené putování a šel spát. Starost mi trochu dělá levý kotník. Ano, ten, co mi kdysi Dr. Mašek uvolnil tak, že se občas hlásí i po pěti letech od zázračného křupnutí. Půjdu jej rozběhat v bosobotách. Neměl jsem je 14 dní a možná to je ta příčina.

V současné době probíhají jednání s firmou Terra Plana a brzy by se tyto boty měly objevit i u nás. Výhodou bude nejen stejná cena jako v Anglii, ale i možnost zapůjčení na vyzkoušení.

Běhám minimálně

2011-02-15T08:16:00.004+01:00

Myšlenka, která se mi již dlouho honila hlavou. Něco na těch minimalistických botách musí být. Zlom v mém rozhodnutí vyzkoušet zas něco nového nastal po výměně tweetů s Jaromírem V. Doporučil začít botami Terra Plana. Na svém blogu velmi pěkně a srozumitelně popisuje "Návrat k přirozenosti".

První výběh v botách s podrážkou tloušťky 4 mm po celé délce chodidla se odehrál sice potmě, ale zato na čerstvě napadaném a uježděném sněhu. Dojem z přiblížení se Zemi, byl proto velmi radostný. Chybné došlapy sníh utlumil a ani přes tenký materiál mi nebyla od nohou zima. Absence silné gumy pod chodidlem mě donutila běžet jinak. Pečlivě jsem vybíral místo došlapu a chybějící materiál pod patou mě nutil paradoxně běžet rychleji. Přirozeně jsem se předklonil a musel tak rychleji kmitat nohama. Asi po šesti kilometrech jsem nezaznamenal žádný diskomfort na svalech a vazech od kolen dolů. Následující dva běhy jsem vyrazil v konvenčních Mizunech.

Další seznamování s Evo II Barefoot už nebylo tak jednoznačně pozitivní. Sníh zmizel a k lesu to mám více-méně po asfaltu 1,5 km. Celou část této trasy jsem nebyl schopen najít došlap, který by mi vyhovoval. Dopad na přední část chodidla jsem díky letitému dupání na paty dlouho nevydržel. Musel jsem dělat krátké šouravé kroky, aby zbytek těla tolik netrpěl otřesy. Zato v lese na listí a bahně jsem se rozeběhl s daleko menším úsilím kontroly došlapu. Nedopadal jsem na paty sice plnou vahou, ale většina kroků přes paty určitě byla. Asi po dvou kilometrech po měkkém jsem dokázal nějak přirozeně došlapovat na vnější stranu chodidla. Ani plně na patu, ani na špičku. Tento styl se mi podařilo udržet i po asfaltu cestou domů. Desítka, z toho většina po měkkém, opět nepoznamenala výrazněji vazy a svaly okolo kotníku a lýtka. Jen lehká únava.
Tu samou zkušenost s hledáním ideálního došlapu jsem udělal i při dalším výběhu. Opět po odpočinku ve starých botách, opět první kilometry nepřinášely požadovanou radost z cítění Země. Každopádně hlavním viníkem je ten zpropadený asfalt. V terénu jsem opět nalezl vyhovující došlap a doběhl s ním až domů.

Máme na Rohožníku rekultivovanou skrývku, která tvoří sice krátký, ale velmi prudký kopec. Seběh, spíše schůze dolů, po staré travině mísené s bahnem byla v Evo II jistá, stejně tak ani při šplhání nahoru boty nepodkluzovaly. Budu se snažit botky obouvat častěji. Důvod, proč v nich běhám, je srovnat léty pokřivený aparát a navrátit se k přirozenosti. Drobný krok už mám za sebou. Při běhu v bosobotách mě nebolí klenba, která se při běhu v konvenčních botách s vložkami občas ozývá.

Návrat

2011-01-24T21:49:00.005+01:00

Je to pokaždé stejné. První uběhnuté stovky metrů jasně namalují obraz dalších minut či hodin strávených na trati. Už jasně poznám, kdy zvolené tempo je správné nebo naopak hlava předbíhá tělo, které se dříve či později vzepře.

České Budějovice, obchodní centrum Mercury. Možnost zaběhnout si maratón na sice neobvyklém místě, zato však v suchu, teple a po rovině, jsem si už po čtvrté nemohl nechat ujít. Tak jsem to cítil ještě v listopadu. V předposlední lednový víkend však paní Zima byla k běžcům shovívavá a více než kroužení v garážích mě lákalo proběhnutí do kopců k Hradešínu.

Startovné bylo ale již uhrazeno, doprava běžců domluvena, nezbývalo než vyrazit na jih. Jel jsem si tam hlavně odpočinout od nepřetržitého bloku pracovních povinností, které mě zahltily hned pátého ledna a ne a ne se pustit.

Návštěvu Mercury centra jsme zahájili tradičně - v kavárně. /* Miloš říkal, že... */ člověk má před maratónem konzumovat jen vyzkoušené. Mám rád mléčné ovocné koktejly. Tohle asi na mysli neměl, ale koktejl mě při maratónu dosud nezlomil. Zřejmě proto, že jsem jej před maratónem nikdy nepil.

Pár chvil před startovním písknutím trávím v družném hovoru poblíž startovní čáry, ale hvizd mě zastihne už v zadních řadách. Opatrně rozebíhám první stovky metrů. Přede mnou jsou běžci s cílovými časy kolem 4 hodin. Lehce přidávám a cítím, že dnes se mi běží snadno. Netuším na jaký čas to je, ale těší mě každý krok. Nic počítám, nic neřeším, tělo se dle svého gusta hýbe vpřed.

Vyhlížím Ondřeje a když mě předbíhá o kolo zjišťuji, že mi nedělá problém s ním držet krok. I na pár slov ohledně našeho týmu Dromeus je dech. Zdá se mi, že i Dan mě nepředbíhá už tak často :) Kousek za půlkou jsem běžel svoje nejrychlejší kolo. /* začátečnická chyba, že? */ V tempu 34.kola bych měl maratón pod 3:15...

Dalších deset kol mě nutí zpomalit. Projevuje se chybějící delší tempový běh měsíc před maratónem. Poohlížím se po tabuli s počty kol a porovnáním s uběhlým časem zjišťuji, že bych mohl dokázat cosi neuvěřitelné. V prosinci jsem si říkal, že bych letos chtěl svůj maratónský čas vrátit pod 3:30, ale pomýšlel jsem přitom na pražský PIM. To už bude čas i počasí na kvalitnější trénink.

Zdaleka však ještě nejsem v cíli a musím řešit nevolnost. Nezpůsobil ji koktejl, jak by se mnozí domnívali, ale nevyzkoušený gel. V 55. kole musím uklidnit žaludek banánem a rovinku s občerstvením projít. Podaří se mi drobnou diskomfortnost ustát a doběhnout bez ztráty čehokoliv. Neodpustím si ani závěrečný finiš, když spatřím pár metrů před cílem hodiny s časem 3:28:52.

Je to už dva roky, co jsem naposledy cílovou pásku maratónu proťal v tempu pod 5 min/km. Snažím se vybavit si všechny faktory, které mohly ovlivnit můj návrat pod 3:30. Objemy v tréninku mezi ně určitě nepatří. S nastupující zimou hodně klesaly: listopad 265, prosinec 230 a leden jen 170 km. To spíš kvalita, i když trochu neobvyklá. Z asfaltu a pevných cest jsem se přesunul do terénu a sněhu, balancoval na ledu a občas se vydal do Úval na malý kopec.

Může to být i paradoxně právě tím malým objemem - byl jsem odpočatý. Za výkonem může být i "zvláštní" výživa. Dostal jsem od Behej.com k vánocům gainer od Nutrendu a pokud jsem na to nezapomněl, vždy po doběhu jsem se tím nakrmil.

Tolik ke sportovním faktorům. K těm jiným patřila nepochybně čistá hlava (prosím neplést si s hlavou umytou nebo dokonce vylízanou!). Velkou váhu přikládám i tomu, co jsem měl na krku. Od té doby, co obruč nosím, neznám nedostatek energie.

Jak si oblíbit listopad

2010-11-20T12:02:00.002+01:00

Stezka vinoucí se mezi stromy, zapadaná listím, se po trvalých deštích proměnila v oraniště. Žádný krok není jistý. Po dopadu ujíždí bota nepředvídatelným směrem. Jen tak tak, že náhodný pohyb nenásleduje celé tělo. Původní komfort chodidla obaleného hřejivou tkaninou se rychle mění v malý, studený bazén. Takový běh, dáli se ještě během nazvat, na radosti nepřidá. Z úst běžce tak snadno vyletí slovo nepatřící do slovníku gentlemanů.

Tak to bylo loni. A letos?

Po loňských zkušenostech se záplavou bílé plísně roztahující se od zápraží až k nejzazšímu koutu lesa, s tou hmotou, která chladila nohy po dvou kilometrech pod únosnou mez, jsem se rozhodl vyzkoušet dosud nevyzkoušené. Abych bílé překážce čelil s otevřeným hledím rytíře vyrážejícího na zteč, pořídil jsem poprvé ve své běžecké historii krosovou obuv. A protože šťastná hvězda mi svítí na cestu celý život, obdržel jsem výhodně zřejmě to nejlepší (pro mě). Ten zázrak se jmenuje Mizuno Cabracan.

Bota je sice těžší, než jsem čekal, ale váhu plně vyváží vlastnosti. Nevydržel jsem čekat na sníh. Aktuální běžecké podmínky na stezkách křižující Vidrholec volaly po testu krosové boty.

Stezka vinoucí se mezi stromy, zapadaná listím, se po trvalých deštích proměnila v oraniště. Kam bota dopadne, tam zůstane. Díky tvrdým špuntům se lze i z bláta dobře odrazit. Voda a bahno stékají po svršku boty. Chodidla obalené do skvělých ponožek Moira EKS zůstávají suché do posledního kroku. Takový běh, se stává radosti samou. Bez váhání se běžec vynoří z lesa a další kilometry si užívá na otevřeném poli. Žádné nabalování hlíny. Z úst běžce tak snadno vyletí slovo NÁDHERA. Tenhle listopad mám rád.

Úvalské vrchy

2010-11-06T12:04:00.010+01:00

Jistě znáte ten pocit, kdy zavítáte do dosud nenavštívených míst a ta vás okouzlí. Pro místní usedlíky jsou taková místa natolik vžitá, že ani nevnímají jejich Genius loci. Zapůsobí však na vaši duši tak, až vyvolá nutnání rozběhnout se plnou rychlostí.

Dnes nastaly ideální podmínky pro takové toulání. Regenerační běh, bez plánu na kilometry a čas, téměř jarní počasí s jasnou oblohou. Odpočinkový běh na setřesení únavy. Stejně jako nutkání si výsknout radostí se mou hlavou nese i nutkání se dělit. O ta místa v české přenádherné krajině, o pocity z toho, co je kolem.

Na hranici Polabské nížiny je o kopce nouze. Skromnou možnost tréninku v nakloněné rovině poskytuje Vidrholec v části Pekařova okruhu. Zdaleka však nedosahuje kvalit Šáreckého údolí, ba ani Stromovky či Letné. Doslechl jsem se o vrchu v Úvalech, který by mohl mít vhodné parametry pro trénink běhu do vrchu. Stačil pohled do mapy a výlet mohl začít.

Uznávám, výlet je silné slovo. Do Úval to přes les nemám více jak pět kilometrů. Únava z ultra krosu se pozvolna rozpouští ve spadaném listí. Stačil rozumný odpočinek a tělo zas vesele skáče přes kořeny.

Cesta k vrchu v Úvalech je jednoduchá. Od lesa podél železniční tratě a ještě před nádražím odbočit pod koleje ke koupališti. Pár desítek metrů běhu z kopce a vpravo se již leskne hladina rybníka.

Na jeho hrázi umocňuje dojem klidu a běhumilného místa starý mlýn.

Srdce vytrvalce zajásá při pohledu na stezku vinoucí se kamsi vzhůru.

Jsem u cíle. Vrch zatím odkládám jako vzácnou lahůdku. Nejprve jej hezky zprava oběhnu.

Cesta zahýbá mezi domy, ale mé oko potěší pěšina mizící v křoví. Ta mě zavede na kýžený vrch, dnes ráj draků.

Nebyl to takový lomcovák, jako minulý týden, ale na kvalitní trénink bude stačit. Už se těším, až se sem vrátím.

Šutr54

2010-11-05T11:43:00.006+01:00

Michael, přítel ze sportovního webu Dailymile, uspořádal v pražské Šárce neobyčejnou akci. Jeho původní myšlenku, že půjde o komorní, dvou až tří mužný běh, rozptýlilo 13 odvážlivců podupávajících v chladu posledního sobotního říjnového rána nad hanspaulskou psí loukou. Odvážlivců proto, neboť málokterý z nich tušil, co jej čeká. Sám jsem se velmi mýlil, když jsem si myslel, že trasa povede více-méně po běžecké stezce, kterou jsem vytyčil v knize Běháme po Praze a okolí. Okruh v knize má stejnou kilometráž a i přes několik prudkých stoupání je k běžcům z rovin přívětivý. Trasa, kterou připravil Michael, byl kros nejtvrdšího kalibru. Naplno se ukázala má slabina nesených přebytečných kilogramů.

První metry vedly prudkým klesáním do Šáreckého údolí. Poslední zbytky ambic na slušný čas vzaly za své. Kopce se mi sice neprotiví, ale z prudkých seběhů mám oprávněný respekt. Raději jsem vytáhl foťák a snažil se zachytit neopakovatelnou atmosféru podzimního rána.

Údolím se běželo jen pár set metrů (jedno z mála míst s asfaltem) a trasa zamířila vlevo do kopce. Ten se v prvním kole dal ještě místy běžet. Vyběhli jsme na vrchol nedaleko startu a chvilku si odpočinuli během po vrstevnici. Další prudké klesání bylo ještě náročnější než to první. Zde jsem se pochválil za nápad obout krosové boty. Původně jsem v mých vůbec prvních krosovkách (Mizuno Cabracan) chtěl oběhnout jen jedno kolo, ale nakonec jsem v nich rád zdolal všechny tři okruhy. Klesání plné listí ukrývající šutry jakoby dalo název této vydařené akci.

Další stoupání, která zavedla běžce k nejzazšímu bodu okruhu, hřbitovu v Nebušicích, nebyla tak dlouhá a prudká a trasa byla v tomto úseku dobře běžitelná.
V polovině okruhu byl připraven stolek s občerstvením. Sice ve třetím kole už toho k pití moc nezbylo, ale i tak díky za to. Druhá polovina začínala příjemným rychlým úsekem na rozhraní pole táhnoucímu se k Horoměřicům a porostu Šáreckého údolí. Následoval nejbrutánější seběh korytem kamenů všech velikostí.

Na několika místech se bez pozorného sledování zelených šipek a fáborků dalo snadno sejít z trasy. Při pozdějším studiu mapy jsem zjistil, že jednu z ostrých změn směru jsem přehlédl a neúmyslně si tak závod v každém ze tří kol zkrátil. Tím místem byl právě úsek od silnice vedoucí do Horoměřic ke klesání kamenitou roklí. Po dohodě s organizátorem a hlavním rozhodčím v jedné osobě, mi bude po právu následně udělena časová penalizace 30 minut.

Po dosažení dna údolí následoval prudký výběh na hanspaulskou stranu a příjemný úsek ke zřícenině Baba. S tím, jak mi ubývaly síly, klesala i má rychlost a schopnost některé úseky běžet. V posledním kole jsem již Babu neobíhal ale obcházel. Pár set metrů po asfaltu mezi domky bylo předzvěstí posledních dvou výživných stoupání (a samozřejmě i klesání).

Musím se přiznat, že nic tak těžkého jsem nikdy neběžel. Těžkého a přitom krásného. Týden "po" stále cítím stehna a uběhnout 10 km po rovině je na hranici mých současných možností. Možná se v těle nakumulovala únava v kombinace 24h – maratón – desítka – x – maratón – x – maratón – ultrakros 54 km. Ale copak bych mohl něco z toho vynechat, když to bylo tak krásné?

web závodu
Fotky z okruhu:
poslední stoupání k cíli
u čtyřech jedniček
toto se také běželo - dolů
Štefan po občerstvení
lán
a další stoupání
Petr ve skluzu
i tudy se běželo
poslední pokyny

Nejrychlejší není nejlepší

2010-10-24T06:32:00.003+02:00

Běžel jsem jako debil. Tolik lze ve zkratce sdělit k Pražskému maratonu ve Stromovce. Po více jak roce jsem běžel s nějakým cílem. Ten byl stlačit čas pod 3:40. Všechny mé čtyři letošní maratóny se totiž zcela neplánovaně vešly do rozmezí jediné minuty. Prvním byl Mercury Indoor v Českých Budějovicích 3:41:47, následoval PIM 3:42:22, Kladno 3:41:46 a Benešovský 3:42:12. Kéž bych se raději vybodl na honění za časem a strávil pěkný podzimní den v barevné Stromovce a rozšířil řadu hezky naskládaných časů.

První pětka sice odpovídala tempu, které následovalo dále, ale s odstupem cítím, že byla zbytečně rychlá. Spoluběžce, které jsem nechal v Benešově před sebou, běželi najednou okolo mě nebo za mnou. Přesto jsem si na 5.km řekl, že to zkusím... Podle toho, co hlásil Ivo, bylo dalších 22 km v tempu lehce pod 5/km. Pak mě vypnuli. A to se mi vůbec nelíbilo. Pryč bylo nadšení z pohybu, zmizela radost z míst, kde jsem natrénoval na svůj nejlepší běžecký rok 2007. Místo závěrečného zrychlení přišlo vadnutí.

V běžecké nepohodě se cíl nechtěl přiblížil. A když jsem se do něj konečně dostal, byl jsem zklamán. Ze sebe. Že zkouším něco 23x ověřené, že se nedělá. Pak ani letošní nejrychlejší čas 3:36:53 mého 24. maratónu nepřinesl pocity euforie, ale deprese. Že jsem běžel jako debil.

Jednu radost si však ze Stromovky odnáším:

Jizerní kotlina

2010-10-09T20:43:00.002+02:00

Prvních pár set metrů po výstřelu je jasné, že dnes nemá cenu se snažit. Vedu skupinu běžců uzavírající startovní pole. Po nutné zastávce, za mnou snad už ani nikdo není. Skvělou formu jsem si užil při včerejším "prerace run" a dnes je čas na kochání. Maratónská linka vede po silnici kopírující tok Jizery.

Ach, řeka. Jak rád se zas s ní setkávám. Tato, ve zdánlivé lenosti ukrývá nespoutanou sílu. Nehybná průzračná hladina kolebá první spadané listí. V zákrutě zrychlí, ohlazené kameny zčeří její tok. Malý jez je důkazem, že voda je slyšet. Známky jejího jarního běsnění jsou patrné na podemleté silnici. Idylku dotváří obraz se dvěmi kozami, černou a bílou. Opočívají na louce, s výrazem překvapení pozorují pobíhající lidi.

Mám pár postřehů, které činí trať ne zcela ideální. Vlastně je jen jeden znepříjemňující fakt, který provází běžce po celé délce tratě. Běží se v plném provozu. Půlmaratónci se s přítomností aut na méně frekventované cestě vypořádají ještě solidně, ale maratónci běží téměř polovinu závodu po hlavní silnici Vrchlabí - Harrachov. Běh po ideální stopě je téměř životu nebezpečný.

Skvělá organizace Benešovského maratónu Pojizeřím však přebije tyto nářky. Bezproblémové parkování, odvoz z nádraží v Semilech na start a po závodě zpět, ohromný stan pro posezení, teplé jídlo po závodě a hlavně skvělé občerstvení na trati, které nedělí více jak 5 kilometrů, to jsou hlavní argumenty, proč nazvat tuto akci "DOBRÝ MARATÓN".

Dech podzimu

2010-09-27T10:58:00.002+02:00

Ostrý poryv větru na zápraží mě zahání zpět. Tričko není dnes ta správná volba na pohyb venku. Přidávám slabou bundu a rukavice. I něco příjemného k poslechu se dnes hodí. V tónech "Riders on the storm" vymetám první louži. Zvuk hřmění a lijavce ladí s počasím.

Lesa se dnes jen zlehka dotknu. Vytrvalý déšť učinil mé oblíbené stezky neschůdnými. Přesto znám pár cest pod stromy, kde se voda nezdržuje. Už jsem při běhání spolkl několik much a mnoho jich doloval z očí. Ale aby mi přímo do huby vletěl list, tak to se mi stalo poprvé. Aleš Brichta alias "Pán Bouře" do toho rozvírá svůj černý plášť a já podvědomě zrychluji.

Mokrá trasa vede dále zástavbou rodinných domků. Pokukuji, co se kde změnilo. V ohromení vždy zírám na stavby, které jsou s okolní zástavbou v totální disharmonii. "We are living in Amerika" přizvukují Rammstein a já spěchám mezi pole. V otevřeném prostoru se mi běží lépe a první dech podzimu mě učí mít rád každé počasí.

Něco mě pokaždé táhne ven, do prostoru, do přítmí lesa, k tomu co prostě "JE".

Mizerný čas, přesto radost

2010-09-26T16:57:00.004+02:00

Ten závod jsem neměl rád. Byla to má první závodní, utrápená desítka. Něco se ale změnilo, hodně změnilo. Jak mi dnes při společném rozklusu řekl Pavel: "Ta pravá radost, to uspokojení z běhu, víc než na výsledném času závisí na tom, co máš v hlavě." Na to nezbývá než opětovat: "Nejlepší je tam nemít nic." Potom i pohled na časomíru před cílovou čarou pobaví, než aby naštval.

Protože jsme s Radkou téměř domorodci, vyzvedávám čísla před osmou ranní, kdy je škola kromě pořadatelů ještě prázdná. V klidu doma doladíme jejich správné umístění. Na start to máme 4,5 km, ideální míra na fajnový rozklus. I přes vodu a vítr se mi do Běchovic běží skvěle. Radka si v autobusové zastávce stačí akorát odložit pláštěnku a přezout, a běží rovnou na start. Já mířím do školy převléci suché triko. Dvacet minut před startem odevzdávám batoh do dodávky a až do výstřelu pobíhám po okolí. Není prostě vhodná teplota na postávání a klábosení.

Startovní výstřel mě překvapí na samotném chvostu davu. Ne že bych se chtěl cpát dopředu, ale tato pozice není moc výhodná. Pár vteřin husího pochodu a kilometr kličkování alespoň napomohly k tomu, že jsem nevyrazil vpřed jak kanec z bukvic. Běžím si tak, jak je mi příjemné. Možná z opatrnosti, možná díky chladu, ale nejspíš kvůli příjemným pocitům z běhu se nesnažím dostat ze sebe maximum. Baví mě běžet po silnici bez aut, kde se ve všední den pomalu nedá přejít. Baví mě si vybrat někoho před sebou a snažit se ho doběhnout. Baví mě prohodit pár slov s okoloběžícími.

Za šestým kilometrem doháním Mirka alias Jaromíra H. Říkám si, jak ohromně se zlepšil. Nebo je to snad jinak? Z kopce mi utíká neuvěřitelnou rychlostí. Paradoxně mě tohle honění nakopne a kopec na Jarov se mi daří zdolat se ctí a skalpy několika soupeřů. Jasně, i o dvacet let starších :D

Poslední kilometr letos není o trápení, ale o parádním finiši s dostatkem sil. Jen pohled na časomíru mě zprvu překvapí a pak rozesměje. Vždyť já si tu desítku ve středu v lese střihnul skoro o minutu rychleji. Neumím úplně přesně popsat proč, ale ode dneška mám ten závod rád. I s těmi mizernými 47:32.

Na druhý pokus IV.

2010-09-21T09:52:00.003+02:00

Tmu nemám rád. Biologické hodiny těla vytikávají do rytmu kroků naléhavé "le-hni-si le-hni-si le-hni-si ". Těžko tomu neslyšnému zvuku oddolávám a mé přestávky jsou tak stále častější a delší. Půl hodiny kolem desáté, 50 minut o půlnoci a nejdelší přestávku mám mezi 3:30 a 4:45. Dnes, kdy mám k dispozici časy jednotlivých kol, žasnu nad tím, kolik času jsem vlastně strávil ve stanu. Celkem 3,5 hodiny. Na druhou stranu na jednoduchou otázku: "Mohlo to být lepší?" mám jednoduchou odpověď: "Nemohlo, v ten daný moment jsem běžel, jak nejlépe jsem uměl." Tím si pro sebe zcela eliminuji otázky typu "kdyby...", a i po více jak týdnu mě zaplavuje pocit radosti z podařeného běhu.

Před pátou ranní vybíhám zpět na trať. Pardon, o běhu první kilometr nemůže být řeč. Simulací pohybu pažemi pomáhám tělu k rozpohybování ztuhlých svalů. Jsem však odpočat, a energii mi znásobí pohled na dosud mě utajenou obrazovku s pořadím prvních pěti běžců. I po proflákané noci tam zahlédnu své jméno. "To snad ani není možné", říkám si. To, co se mi honilo hlavou od prvních kol, dostalo náhle reálný rozměr. Přijel jsem si sem pro medaili. Další kolo se ženu rychleji než bych chtěl, abych už byl u obrazovky a zjistil, jak na tom skutečně jsem. Žasnu. Jsem třetí, druhý je ve stejném kole. Na prvního ztrácím 34 km a před čtvrtým mám náskok necelých 8 km. Tak tohle nepustím.

Ovanul mě závodní duch. Za hodinu jsem doběhl běžce s číslem 78. Byl to můj soupeř o druhé místo. Zeptal se mě, kolik mám. Když jsem mu odpověděl, že jako on, 114, nic neřekl a utekl mi. "Jen počkej, ono Ti dojde." Stačila dvě kola a podařilo se mi jej předběhnout. Na obrazovce jsem se posunul na druhé místo. K časomíře se vrátil vyspalý moderátor a začal mě při každém proběhnutí časomírou povzbuzovat. Běželo se mi nádherně.

Polehávání ve stanu bylo konec a mé zastávky se omezovaly jen na posilnění, automasáž a protažení. Až do konce závodu nebyla žádná delší než 7 minut. Zbývaly čtyři hodiny do konce, když jsem požádal Kačku, aby mi závodníka 78 hlídala. Jak běží nebo jde a zda mě nedotahuje. Vytvořil jsem si už asi 6ti kilometrový náskok. Reakce Kačky byla neuvěřitelná: "Tati, ale ten s číslem 78, to je ten první, ten za tebou má číslo 76 a teď chodí." Musel jsem se smát. Pět hodin se honím s prvním, kterého jsem reálně dostihnout nemohl.

Vyměnil jsem si boty a běžel dál. Druhé místo nebylo ještě v kapse, abych si mohl dovolit polevit. Pohyboval jsem se na trati zřejmě nejrychleji ze všech 24-hodinovkářů. Nikdo mě nepředbíhal a sem-tam jsem minul prvního a (jak jsem zjistil později) i první ženu.

Poslední půlhodinu už bylo rozhodnuto. První Thomas byl přede mnou o více jak 25 km, třetí muž ztrácel 10 km a čtvrtý 15. Stěží jsem zadržoval bulení. Že jsem to v noci nevzdal, že jsem dokázal zabojovat, prostě všechno dohromady. Dobrých deset minut po závěrečném odpočítaní jsem nebyl schopen slova. Byl jsem totálně naměkko.

A jak to bylo s tou první ženou? Obrazovka byla totiž rozdělena na dvě části - ženy byly zvlášť. Vůbec jsem si toho nevšiml a tak mě při vyhlašování překvapilo, že má stejně kilometrů jako já. Tedy o 325 metrů víc...

1. 1 78 Dr. Tribius, Thomas 1964 M 40 1 Hamburg 127 205,178 km
2. 1 50 Stutzke, Silke 1968 W 40 1 LG Nord Berlin-Ultrateam 111 180,934 km
3. 2 77 Syblik, Petr 1968 M 40 2 Maraton klub Kladno / CZE 111 180,609 km
4. 2 71 Dilling, Daniela 1962 W 40 2 LG Nord Berlin 107 172,872 km
5. 3 73 Bringe, Andreas 1955 M 50 1 LG Laacher See 104 169,460 km
6. 3 86 Pawzik, Heike 1963 W 40 3 LG - Nord Berlin 104 169,050 km
7. 4 76 Jähnke, Andreas 1961 M 40 3 SC Hoyerswerda/RedCaps 101 163,351 km
8. 5 56 Giehl, Bernhard 1949 M 60 1 Berlin 100 161,557 km
9. 4 61 Schelhorn, Claudia 1967 W 40 4 Berlin 99 161,387 km
10. 6 51 Ottomann M.A., Gerhard 1957 M 50 2 Alpinclup Berlin 93 151,528 km

Na druhý pokus III.

2010-09-18T17:20:00.003+02:00

Obíhám park druhou hodinu a cítím se stále svěží. Občas si zobnu něco z ovocné misky nebo z misky nakrájených tyčinek (ovocné Fit nebo Corny. Ondřej by jistě poznamenal, že běžím zbytečně rychle. Za první hodinu mám přes 11 km a za druhou přes 21 km. Na trati je díky štafetám stále živo. Ani mi nevadí, že nemám s kým pohovořit, teď na to není čas a pak, na to mám můj milý servisní tým. První, asi šestiminutovou pauzu, mám po 3,5 hodinách a 35 km běhu. Měním boty a ponožky, mažu nohy koňskou mastí a jídlo řeším stále jen ovocem a tyčinkami.

V Kladně jsem si všiml u Dana, že při 24h střídá boty. Přijal jsem tuto zkušenost za svou a pěji za ni chválu až do nebes. Měl jsem sebou troje boty. Dvoje vysloužilé, Kayana vzor 15 a modré Ridery. K nim přibyly v sprnu nové Ultimy (též jako Ridery značka Mizuno). Vyběhl jsem v Kayanech, které mají hodně přes tisíc km. První výměna proběhla díky tahající achilovce, vyměnil jsem je za Ridery. Tahání ustalo a Ridery jsem pak prostřídal s Ultimy, abych poslední hodiny finišoval zase v Riderech. Toto přezouvání mělo zásadní výhodu: závod jsem dokončil bez jediného puchýře.

Další pauzu, tentokrát na normální jídlo (těstoviny na červeno) mám po další hodině. Vyhovuje mi systém, že v okamžiku kdy začínám pociťovat známky únavy a mé tempo výrazně klesá, raději si na pár minut (někdy i desítek) v klidu odpočinu. To hlavně proto, že mě ubíjí chůze. Bylo tedy pro mě jednodušší dát si "dvacet" a pak se znovu rozeběhnout, než třeba kolo, dvě jít a tím se pokusit zrelaxovat.

Hodinu a půl obíhám okruh a následný odpočinek se prodlužuje k 15ti minutám. S počínající tmou akorát končí šestihodinovka. Teď mě čeká téměř deset hodin morálního odhodlání po tmě.

Milované Kladno s čistou hlavou

2010-09-18T16:27:00.002+02:00

Tentokrát to nebyl folklór, prohlašovat, že budu rád za čas pod 4 hodiny. Předchozí tři běhy v tomto týdnu byly z kategorie "přemáhám se" a tak jakékoliv plánování konečného výsledku bylo nesmyslné. Ostatně mou radost stát po týdnu od celodenního běhu na tartanu v Kladně, stěží pochopí ten, kdo nemá běh hluboko vryt v duši. Kladenský maratón je prostě moje srdeční záležitost.

Rozbíhám se jako před týdnem, zvolna, první kilometr za 5:40. Občas prohodíme pár slov s Pavlem, než si musím poprvé stoupnout v lese ke stromu. Ivo Domanský stojící na metě 5.,10.,15... km mi hlásil na první pětce čas těsně pod 28 minut. Druhé kolo, desítka za 55. Bezva, do čtyř hodin to dnes dám. Třetí kolo, opět zastávka u stromu. Zdá se mi běh dnes nějaký krátký, hrozně rychle to utíká.

Pomalu se blíží půlmaratón a zdá se, že budu dnes ještě závodit. Zkouším zrychlit a tělo říká "ANO!". Jen nožky malinko protestují, ale pak rezignují a ochotně šlapou. Chvilku rychleji, chvilku pomaleji. Od 30.km až do cíle ukrajují kilometry po pěti minutách až do výsledných 3:41:46. Co k tomu dodat? Vivat Kladno!

Na druhý pokus II.

2010-09-15T21:43:00.003+02:00

Na startu bylo docela těsno. K 35ti běžcům na celých 24 hodin se připojilo 57 účastníků běhu na 6 hodin a 32 štafet. Ty byly rozděleny do mnoha kategorií podle věku, pohlaví a počtu běžců. Štafeta mohla mít jen dva, ale také i 50 závodníků. Díky tomu se na trati vystřídalo úctyhodných 803 běžců, kteří dohromady nakroužili 17606 km. Nejrychlejší štafeta dokázala uběhnout 354,77 km.

Začínám volně, alespoň tak to cítím. Trať jsem předem neviděl, za každým rohem proto čeká překvapení. Nutno uznat, že většinou příjemné. První odbočka vede trať historickou částí Bernau (městečko na severním předměstí Berlína, které v roce 1432 odolalo nájezdu husitů). Od věže ke staré škole asi 150 metrů dlouhým stoupajícím úsekem po rovných dlaždicích. Po přeběhu komunikace dělící park na přírodní a piknikovou část se běží podél hradeb. Nyní již po lehce zvlněné mlatové stezce. Téměř na konci hradeb uhýbá trať prudce vlevo, k rybníku. Bohužel po schodech. Ty jsou sice zakryty prkny, ale seběh se s přibývajícími okruhy stával čím dál obtížnější.

Rybník byl pln života. Hejno kachen bylo přikrmováno kolemjdoucími, tu a tam se mihla kolem stromu veverka nebo potkan. Nevím jak je to možné, ale tento rovinatý úsek okolo rybníka mi přišel jako jeden z nejtěžších. A to za ním následovalo stoupání okolo hřbitova. Zde bylo místo s krátkým, prudčím kopečkem, které jsem se rozhodl chodit pěšky již od druhého kola. Po seběhu k již zmíněné dělící komunikaci se vbíhalo do prostoru plného stanů. Podpory od doprovodu a zrovna neběžících štafetářů se dočkali nejen členové jejich týmu, ale s přibývajícími hodinami i my, běžící jednotlivě. Pod valem okolo bufetu, o kterém se ještě znímím, se doběhlo na druhé nejzazší místo trati a po ostré levé zatáčce následoval jediný asfaltový úsek k čipovému měření.

V těchto místech jsme měli stan a stolek a od třetího kola jsem se málokdy nezastavil alespoň na doušek pití. Měl jsem sebou kromě vody, které zmizelo 12 litrů, zelené Nestea, ionťák od Enervitu, grepový a pomerančový džus a samozřejmě nesmělo chybět pivo (nealko). Deset plechovek se ukázalo jako málo a Kačka musela u pumpy dokoupit další. Na vyrovnání chutě po ionťáku a čaji neznám nic lepšího.

Na druhý pokus I.

2010-09-13T20:45:00.004+02:00

Konečně sobota, 11.9.2010, 3:45. Budík mě vyhání z postele. Dnes, respektive zítra se ukáže, zda pět týdnů poctivého rychlo-tréninku přinese očekávaný výsledek. Tím je vydržet celou 24-hodinovku. Víc však než o řeč těla, půjde u mě o řeč mysli. V tu nejtěžší noční hodinu to nevzdat.

Tentokrát jsem neponechal nic náhodě. Pořadatel avizoval, že zajišťuje pouze základní nápoje, proto jsem pořídil proviant pro kompletní catering. Nejdůležitější úlohu na celé akci však zastával můj servisní a podpůrný tým. Dvě pracovní schůzky s dcerkou Kačkou a jejím milým Fandou posloužily k doladění podrobností.

Před pátou ranní tým vyzvedávám a do auta přikládáme stan, kempingovou výbavu a navařené jídlo. Zprvu si říkám, že je zbytečné vyjíždět takhle brzy, když cesta nad Berlín trvá 4-5 hodin. Na místě jsme sice už po deváté, ale park, ve kterém se akce koná, je v takovém obležení stanů a aut, že máme problém najít dobré místo. To proto, že závodu se účastní stovky(!) běžců ve štafetách. Pár posledních volných míst je rezervováno a ohraničeno přenosnými ploty nebo páskami. Nakonec bereme za vděk rozbahněným kouskem, zato však přímo u tratě, kousek před čipovým měřením.

Kolem desáté jsou zahájeny krátké doprovodné běhy. Kačka s Fandou si jdou prohlédnout historickou část města a já mám možnost umazávat spánkový deficit.

Na druhý pokus, nejprve obrazem

2010-09-13T20:29:00.005+02:00

před...

při...

po...

Bez nadpisu

2010-09-02T10:13:00.000+02:00

Proužky světla šimrají v nose. Je čas vstát. Nový den hlásí svůj příchod. Pole za domem se koupe ve zlatavé mlze. Léto, neodcházej! Ještě není období dlouhých elasťáků.

Běžec s chutí ponořit se v klid lesního přítmí. Oděn v oblíbené oranžové barvě. Dvě vrstvy chrání jej před ranním chladem.

Sotva dva kilometry a jeho kroky tlumí vlahá půda zasypaná jehličím. Krok jeho není lehký. Mnoho délek jeho nohy zdolaly. Mysl má však svěží. Tak jako listy vůkol pokropené včerejší vláhou. Známou tvář potká, vesele se pozdraví, pár hřejivých slov prohodí.

Dárce života posílá své paprsky vstříc běžci. O vrcholky velikánů se lámou a zvolna rozhrnují mlhu snášející se k cestě. Cesta. Nádherná sama o sobě. Radost z každého kroku, z každého okamžiku. Takový neobyčejně obyčejný den.

Den, kdy se nic nestalo

2010-09-01T08:07:00.002+02:00

Jako každý jiný den, zahajuji svůj pracovní rituál letmým pohledem do přehledu zpráv. Nic zajímavého. Jeden prezident navštívil druhého, počasí půjde i nadále svou cestou, někteří jdou prvně do školy. Na rádiu Blatník hrají hezky česky, v Blesku otřepané vtipy a okoukané fotografie dívčích vnad.

Kolegyně přichází s úsměvem, neboť 90ti-leté mamince se daří dobře. Pouštím se do práce, která se sice opakuje každý měsíc, ale mě kupodivu i po 15ti letech stále baví. Den uběhne v poklidném duchu, tempem příjemného běhu.

Ani cesta domů nevybočuje z dnešního režimu. Rádio Beat hraje řízné pecky a dopravní zpravodajství nehlásí žádné potíže. Synek přijal školu jako součást života a vesele dovádí na zahradě. Spokojená maminka jen září.

Můj dnešní vnitřní sen.

Týden snů, 201 km

2010-08-29T12:07:00.004+02:00

Poslední srpnový týden prázdin roku 2004 jsem odhodil kolo a začal pravidelně běhat. Poslední srpnový týden prázdnin roku 2010 jsem prožil svůj další týden snů. Šest let uzrávaly společně tělo a hlava, aby dokázaly přežít v tréninku 200 km za týden a ještě se z toho radovat. V přípravě na ultra jsem zkusil něco jiného, než celodenní běhy. Jak úspěšný to byl pokus, se uvidí při trojkombinaci s týdenním odstupem: 24h, maratónu v Kladně a v Běchovicích.

S výjimkou čtvrtka, jsem běhal každý den dvakrát. Čtvrteční odpoledne jsem vyhradil "odpočinku", respektive nákupu bot. Ale nemylte se, nikoliv běžeckých, ale horských. Ovšem to už je jiný příběh. Všechny běhy se mi podařily uskutečnit tak, jak je mám rád. Pomalý začátek na rozdýchání a koncem týdne i na rozpohybování, před polovinou vzdálenosti zrychlení a závěrečné 3-4 km v tempu pod 5:00. Ranní (dopolední) běh byl vždy pomalejší než odpolední (večerní). Odpoledne jsem většinou běhal více než ráno.

Nejpomalejší byl první, pondělní ranní běh (5:35), nejúnavnější páteční ranní po půldenní pauze (5:34). Nejrychlejší byl úterní odpolední (4:58), ke kterému se pároval i nejrychlejší ranní (5:11). Nejkratší běh byl ranní páteční (11.75 km), nejdelší sobotní odpolední (20.2 km). Střídal jsem troje boty. Vyběhané Kayana 15 a Ridery s novými Mizuno Ultima.

Z celého týdne si nesu spoustu cenných poznatků. Na kvalitní trénink je pro mě ideální pozdní odpoledne. Podvečerní tréninky mi navíc pomáhají ovládat večerní žravost. Čím více jsem běhal, tím menší jsem měl chuť se něčím "dorážet". Z kratších rychlejších běhů mám subjektivně lepší pocity než z pomalých, dlouhých běhů a rychleji po nich regeneruji. A nakonec: mínus 2 kg jsou skvělou motivací pro zopakování, třeba už na konci října.

Víkend s Kombajnérkou

2010-08-23T11:17:00.003+02:00

Drahý příteli!

Rozumím Tvým důvodům, které Ti zabránily v našem setkání při běhu údolím Svratky. Je mi moc líto, že tyto okolnosti nastaly zrovna nyní, v nejhezčím období letošního léta. Snad Tě potěší pár řádek o tom, jak bylo.
Těžko říct, co mě do Víru lákalo nejvíce. Zazávodit si na trati podměrečného maratónu a zlepšit svůj loňský nepříliš kvalitní čas, potkat oblíbené tváře z Moravy nebo strávit v tomto malebném koutu víkend.

Cestu tam nám zpříjemnil nestor českého běhu Ivo Domanský, který nás díky své fenomenální knihovnické paměti doslova zasypával údaji o závodech a běžcích. Bylo velmi osvěžující poslouchat jeho názory na běh z nadhledu, který chybí leckterých médiím.

Vzornou registraci jsme stihli s hodinovým předstihem a měli dost času na předstartovní přípravy a klábosení. Mám-li, milý příteli, hodnotit pořadatele, nezbývá mi než smeknout. Stejně jako například v Kladně, i zdejší pořadatelé dokáží vytěžit z místních podmínek maximum. Za startovné sto korun českých je pro běžce připraveno výborné občerstvení při a po závodě (včetně večeře; poslední dobíhali před sedmou večerní), pro každého diplom s výsledkovou listinou a "tombola". Tu jsem napsal do úvozovek, neboť se nejedná o losování cen, ale podle pořadí si běžci vybírají cenu dle libosti. Předměty to byly velmi hodnotné, nechyběla elektronika, vybavení do přírody a i na mě (40. místo) "zbyla" lahev BCAA.

Trať je, drahý příteli, poněkud zrádná. Závod se běží 16 km z Víru do obce Nedvědice, kde je obrátka. Po stejné silnici pak zpět do Víru. Přestože u registrace je k dispozici plánek s profilem převýšení, málokdo si rozvrhne síly tak, aby byl schopen se z obrátky vrátit ve stejném nebo i lepším tempu. Převýšení mezi startem a obrátkou je cca 70 m, ale v cestě stojí i jeden kopec. Do půlky to běží nějak samo...
Co mi na trati vadí je úsek od Štěpánova k obrátce. Zde je citelně hustší automobilový provoz a v jednom místě jsem musel i zastavit kvůli protijedoucímu náklaďáku.

Má ambice byla jediná, mít lepší čas než loni (2:54). Vybíhal jsem asi z 3/4 startovního pole a brzy se vytvořily stejnou rychlostí běžící skupinky. Jak mě znáš při závodě bez hodinek, reguluji své tempo podle dýchání. Přestože jsem běžel kolem 5min/km, dařilo se mi dýchat klidně. Jaký rozdíl proti tréninku! Pár set metrů jsem si myslel, že bych mohl běžet s (za) Vláďou, ale jeho počátečnímu tempu jsem nestačil. Po pár kilometrech jsem Vláďu dotáhl.

Pořadatelské občerstvení je umístěno u hospody před šestým a desátým kilometrem a pak na obrátce. Cestou zpět stanoviště samozřejmě zůstávají na svých místech. Další osvěžující stanice přichystali skvělí diváci. Na vrcholku kopce před obrátkou připravili sprchu a cestou zpět jsem zaznamenal dobré duše nabízející vodu na dalších dvou místech.

Pátý, desátý, třináctý kilometr se mi stále běželo pěkně. Možná i díky gelu, který jsem žmoulal v ruce a před občerstvením si vždy cucnul. Že budu mít lepší čas než loni mi potvrdil Dan Orálek. Ptáš se, milý příteli, jak je možné? No, loni jsem Dana potkal v protisměru před kopcem, letos až na jeho vrcholku. To nakonec odpovídalo i výsledným sedmi minutám, o které se mi podařilo do cíle doběhnou dříve. Ale to už ve vyprávění předbíhám.

Na obrátce jsem zdvojnásobil pitnou dávku z jednoho kelímku na dva a z 51.místa se vracel zpět do Víru. Kopec se mi podařilo vyběhnout bez procházky. Sice jsem cítil, že tempo jde dolů a kyslík přijímaný ústy už nestačí na přeměnu tuků v potřebnou energii, ale sem tam jsem přesto někoho doběhl. Zřejmě to s mým rozvržením sil nebylo až tak tragické.

Celou cestu jsem si v hlavě nesl, že od posledního občerstvení 6 km před cílem to bude peklo. Bez vody, skoro bez stínu. Jak hlava řekla, tak bylo. Párkrát jsem se prošel, chytil dech a i s těmito vložkami si ještě tři borci mohli přečíst, co jsem měl na tričku na zádech. Doběhl jsem spokojen. Čas si vylepšil, s pocitem, že ze sebe vydal vše dle aktuálních možností. Jaké bylo počasí si nejlépe představíš na tom, že při a po závodě jsem dohromady vypil 4,5 litru tekutin.

Po večeři a vyhlášení jsme se s L. vydali hledat doporučený penzión U lípy v Rovečné. Nebyl sice daleko, ale byl plný. Milá slečna nám doporučila jiný, v Olešnici. Ten jsme nenašli, a tak jsme svá těla svěřili do péče hotelu Závrší na náměstí. Prvotní dojem opravené fasády a zaplněné restaurace nezklamal. Příjemný personál, čistý a útulný pokoj, dobrá večeře za 69 Kč, to vše byly atributy přispívající ke zdejší pohodě.

Klidu a pohody jsme si užili i druhý den. Po snídani jsme vedle hotelu zakoupili nápoje mj. i Kombajnérku. S ní jsme podnikli výlet na rozhlednu do Horního lesa. Na 38 metrů vysoké rozhledně jsem chtěl ohromit spočítanými 201 schody, ale L. mi vesele sdělila, že je to dole napsané. Z rozhledny jsme se z vrchu podívali na včerejší trať závodu a nebýt oparu, kochali bychom se i Jeseníky.

Teplo nás vrátilo do Olešnice, respektive k místnímu koupališti. Před jednou hodinou odpolední, nás tam bylo šest. Průzračná, ledová voda, klid, pohoda. Relaxaci jsme si vychutnávali až do pozdního odpoledne. Jaký rozdíl proti našim Úvalům nebo Klánovicím. Moc mě mrzí, že tak malebný kout naší země postihlo včera tornádo. Nezaslouží si to.

Cože mě tak nakoplo?

2010-08-13T08:08:00.002+02:00

Včerejší intimní zpověď má svůj základ. Tím byl jednoznačně skvělý běh ve štafetě v Kladně a rozhodnutí, že tu 24tku dám ještě letos ve štafetě jednočlenné. Velmi mě motivoval Petr Solnička, respektive jeho zpověď v Českolipském deníku. Uvedl, že na český rekord dokázal natrénovat za měsíc a půl. Samozřejmě že Petr měl pevný základ, na kterém stavěl, ale to co a jak dokázal mě ohromně motivuje.

Tento týden běhám denně kolem dvaceti, příští týden v horách se spíš než na kilometráž zaměřím na vrhání se do okolních kopců. Další týden mám v plánu dvoufázové tréninky s cílem dát v sedmi dnech alespoň 200 km. Týden na to plánuji tempové běhy a další už jen výklusy.

A kam že mé úsilí směřuje? K Berlínu. Respektive na jeho předměstí 11.9.-12.9. Protože pořadatel už předem avizuje, že téměř nic nezajišťuje, mám domluven doprovod s kempingovým vybavením. Jak to dopadne není podstatné. Důležité je, co teď říká moje tělo a že se těším na každý další běh.

Odsouzen k běhání

2010-08-12T09:56:00.002+02:00

K mnoha různým vlastnostem, postavě těžkého atleta a pacifistické povaze, jsem do vínku dostal genetický kód nepříliš zdravých předků. Vyjmenujte nejznámější civilizační choroby a já je přiřadím tu k dědovi, tu k mámě, tu ke strýci. Ani jeden z nich už dávno nežije. Jejich životní styl byl pro mě natolik odstrašující, že se snažím udržovat tělo ve zdraví a harmonii. Jednu z genetických zátěží však setřásám těžko, jmenuje se esenciální hypertenze.

Dlouhá léta se mi dařilo udržovat dění v cévách v patřičných mezích. Možná díky stravě, ale hlavně díky sportu. Před běháním jsem pravidelně osedlával chrom-molybdenového a později hliníkového oře a často jej využíval i při cestách za prací nebo na víkend. Pravidelná vyšetření mi dávala za pravdu, že jdu správným směrem. Zlom nastal před dvěma lety. Stres ze změny domova a z nesmyslných dohadů o kdečem vyvolal v těle procesy neustálého napětí a nepohody. Výrazný pokles kondice a chutě k pořádnému běhání jen podtrhly účet hrozící velkým problémem.

Podpůrné řešení konzumací prospěšných potravin (banány, česnek apod.) a doplňků (přírodní Q10, Lecithin) nepřineslo významné zlepšení. Stav sice ještě nevyžadoval chemickou léčbu, ale pocity z limitních hodnot nebyly příjemné. Horší výkonnost při běhání, špatný spánek, ve dne bloumání od ničeho k ničemu.

Zásadní, a hlavně měřitelný, obrat pozoruji nyní třetí den. Cítím se výborně, dobře spím a celý den mám plno energie. A co tak zásadního dělám? Nic zvláštního, makám v tréninku jako když jsem se připravoval na svůj hvězdný Kladenský maratón 2007. Proč, o tom někdy příště.

Mám zřejmě jedinou cestu, utíkat denně před genetickou zátěží, jinak to dál nepůjde.
Jsem odsouzen k běhání.

Dromeus

2010-08-04T19:56:00.001+02:00

Po nevydařené 24hodinovce v Německu a nepříliš kvalitním výkonu na 12hodinovce ve Stromovce jsem se rozhodl, že oběhnout znovu maďarské moře je nerozumné. Mé první DNS. Jako záplatu na ultrabolístku jsem si naordinoval 24hodinovku v Kladně. Člověk míní, život mění, a tak jsem v Kladně nastoupil na start nikoliv sám, nýbrž ve skvělé společnosti Radky a Ondřeje ve štafetě Dromeus.

Pro každého z nás měl start na této výborné akci jiný význam. Pro Radku to byl kvalitní trénink v rámci její přípravy na podzimní maratón 3:0x, pro Ondřeje opatrná ochutnávka z kalichu 24 hodin a pro mě ultrapohlazení jedinečné atmosféry dlouhých běhů. Už hledám další běh a věřím, že snadno zdolám svůj dubnový osobák.

Zprvu jsme neřešili, kolik kilometrů chceme uběhnout. Nepodstoupili jsme žádnou zvláštní přípravu, výzbroj jsme poskládali ze zbytků, které jsme našli doma a cestou na Sletiště koupili pár zelených Nestea. Přesto závodní duch v nás dřímal a již první hodiny naznačovaly, jak vážně běh bereme.

Podle ústně domluveného rozpisu vyběhla na první hodinu Radka. Malinko ji protáhla k dvaceti kilometrům (pro mě) ve zběsilém tempu pod 4:40. Abych netrhal partu, za svou hodinu jsem nakroužil 12 km, což bylo mé maximum, abych dokázal běžet ještě osmkrát. Ondřej se chopil své úlohy s plným nasazením a snažil se své tempo přizpůsobit Radce.

Po druhé výměně jsme čas běhu každého z nás zkrátili na 45 minut až do půlnoci. Spát se stejně nedalo, neboť bigbeat na druhé straně stadionu u záchodků duněl tak, až se nám třásly spacáky. Po půlnoci jsme měli každý 90 minut, aby si ti druzí alespoň trošku odpočinuli. Běžel jsem jako první od 0:00 do 1:30. Tempem nočním, kolem 5:40, jsem štafetu předával se 163 kilometry.

Své tři hodiny odpočinku jsem si moc neužil. Po koncertu opilá partička rozebírala pódium způsobem: „Nejde to silou? Pár ran a větší silou to jde“. Do toho hádky, zm*di, ku*vy, a všude přítomní de*ilové.

Ranní běh od 4:30 do 5:15 byl přenádherný. Začínající den přivítaný běžci oživil nejen celkem svěží štafetáře, ale i běžce, kteří to táhli přes noc. Předával jsem s 203 kilometry a bylo mi jasné, že 270 musíme dát. Zkrátili jsme výměny na 25-30 minut. Někdy kolem deváté Radka oznámila, že jí bude stačit už jen 12 km, aby měla stovku. Proto jsme více jak dvě hodiny před koncem zahájili finiš. Běželo se mi tak dobře, jak už dlouho ne. Asi pětkrát jsme se s Radkou střídali po každém kole a drtili okruh, co to šlo. Pak nastoupil i oživlý Ondřej a poslední hodinu spustil koncert běžecké euforie.

Poslední okruh zbyl na mě. Předběhl mě finišující vítěz Dan (o svém prvenství rozhodl až v tomto posledním kole!), jemuž tempu 3:xx by těžko někdo stačil. Vytlačil jsem ze sebe všechno a účet uzavřel na 278.8 km. Přestože jsem běžel jen třetinu, pocity jsem po závěrečném odpočtu měl podobné, jako ti plnohodnotní.

Nohy mě sic nebolely a puchýř byl jen jeden, ale únava mi seděla za krkem celé pondělí. Kdo nezažil, asi nepochopí, proč se znovu a znovu budeme vracet, i když nás to někdy bolí. Takže za rok v Kladně naběhanou!

Přes špičky? Ale kdeže...

2010-05-15T21:33:00.006+02:00

Snad následující fotografie umlčí věčné diskuze o vhodnosti způsobu došlapu. Zarytí "špičkaři" přichází o jeden ze svých argumentů, a to ten, že s došlapem přes patu se nedá uběhnout rychle maratón. Tedy pokud čas 2:05 nepovažují za dostatečně rychlý.

Happening u jezera

2010-04-28T08:39:00.004+02:00

Nedaleko hranic s Francií a Holandskem, leží německé městečko Iserlohn. Z Prahy něco málo přes 650 kilometrů. Obyčejné rozlohou, neobyčejné akcí, kterou zde pořádají: benefiční, 24ti hodinový běh. Součástí je i 6ti a 12ti hodinovka, závod štafet a dětské běhy. Závodu se navíc může zúčastnit kdokoliv jako "freerunner". Kombinace otevřenosti všem a krásná trať zajistila organizátorům 302 účastníků.

Trať závodu dlouhá 1788 metrů s převážně asfaltovým povrchem, kopíruje břeh jezera, kterému se vzdaluje jen při průběhu přilehlým stadionem. Pro nutnost zdolání dvaadvaceti výškových metrů není úplně snadná, s přibývajícími koly bolí krátké, ale prudké klesání na přepadovou hráz. Život na jezeře a okolo jezera však poskytuje pohledy, kvůli kterým stojí za to tu běhat. Zvláště ráno, kdy opeřenci hlásí nový den, přestože obloha je ještě tmavá, nebo v okamžik, kdy slunce pošle první paprsek na prochladlé líce nočních běžců.

Při pohledu na mapku však zarazí dálnice nad jezerem. Kaz, který se nenávratně podepsal na tomto pěkném koutu. Naštěstí není dokončená (začíná asi 600 metrů za jezerem) a hlavní tah na Dortmund vede tak severněji. Při běhu je vnímána, ale zvuky jezera ji přehluší.

Závodníkům zvyklých na uzavřenou trať může vadit velké množství chodců korzujících po trati, ale podle přísloví: "jiný kraj, jiný mrav", probíhá prolínání chodců a běžců bez sebemenšího problému. Ba naopak, motající se děti jsou obdařeny úsměvem a chodci se většinou snaží běžce respektovat. Prostě takový pěkný den, když každý se baví po svém a přitom se snaží minimálně omezit ostatní.

Občerstvení bylo skvělé, ale tak na maratón nebo šesti-hodinovku. Chybějící "normální" jídlo, mi zřejmě zlomilo vaz. Banány, jablka, žlutý meloun nebo hroznové víno hlad nezaženou a sladkých tyčinek, čokolády a chleba s rozinkami má člověk za pár hodin také dost. Ze slaného byly na výběr jen chipsy, tyčinky, buráky, a občas je objevil sýr. Nevěřil jsem zraku, když se ve stanu s jídlem dokonce objevily dorty!. Krutě jsem doplatil na vlastní nulové zázemí: chybějící stan, židli a připravenou misku s jídlem.

Sportovně se mi závod vůbec nevydařil. Mohl bych si sám v sobě obhajovat proč a vypočítávat důvody. Především slabá a krátká příprava, v době vrcholu přípravy nemoc zabraňující tréninku atd. Ještě více za to může ztracená motivace. Přestože se mi v Německu moc líbilo a jel bych tam za týden znovu, v okamžiku, kdy začalo jít do tuhého, se mi hlavou hodilo jediné. Už mě to nebaví, užil jsem si své, tak proč bych se dál zbytečně mrtvil. To se raději hned v pondělí proběhnu u nás v lese.

Už sobotní ráno po noci strávené v Gasthofu Hunnies v Mendenu mi vyslalo signál, že závod nebude snadný. Po pár letech běhání už po probuzení poznám, jak to půjde. K tomuto pocitu se přidala obvyklá předstartovní nervozita, kterou zmírnil jeden z pořadatelů Bernd. Po dotazu, kde lze složit hlavu mi velmi přátelsky sdělil, že to nebudu potřebovat, protože mě považuje za top atleta. To ale netušil, že má výkonost je dost jinde než v roce 2007 a 2008. Vůbec způsob, kterým mě pořadatelé i ostatní běžci přijali byl velmi přátelský, nikoliv však vlezlý. Měl jsem prostě pocit, že mě rádi vidějí, i když to prvně. Bohužel, delší vzájemné konverzaci bránily mé slabé znalosti jazyka.

Po startu jsem vyběhl pohodovým tempem, kolo kolem 11 minut. Snažil jsem se nezanedbat pití, občas něco na posilněnou a po pár hodinách promazal kolečka koňskou mastí. Před šestou hodinou jsem měl 53 km a dal jsem si delší pauzu. Ale už tehdy jsem cítil, že pokračovaní nebude snadné. Krize jako trám přišla asi o dvě a půl hodiny později. Neměl jsem nic pořádného k jídlu a cítil jsem se úplně vysátý. Pozitivní bylo, že mě nic nebolelo, netahalo. Jen "sehr müde". Dcerka už byla pryč a tak jsem tam sám na lavičce přemítal, co dál. Moc mi pomohly povzbuzující zprávy od mé milované Lucky a Ondřeje. Nakonec přišel i jeden z diváků a já se vydal zpátky na trať. Byly z toho dvě hodiny nejlepšího běhu, kdy mě nepředběhl nikdo z pozdějších vítězů. Bohužel poslední. Cítil jsem, jak mi zase dochází energie. Zkoušel jsem kde co, odploužil ještě pár kol a jal se vyhledat místo k uložení. Nakonec jsem složil údy na lavičce u trati. Zalehl jsem tak, jak jsem byl a přikryl se spacákem.

Probralo mě, když mi někdo sebral petlahev s kofolou, kterou jsem měl pod hlavou a spadla při dřímání na zem. Vrátil jsem se na trať a alespoň za chůze si užil východu slunce. Ani pár kol pěšky mě nedokázalo vzpamatovat a přesvědčit k tomu, abych pokračoval. Počkal jsem na vyspalou dcerku, vyměnil startovní čísla s čipem za medaili a vyrazil domů.

Co dál? Tento závod mi měl sloužil jako kvalifikace na Balaton. Zbývá mi jediné, zaběhnout slušně Stromovku 27.5. a pokud ani tam to nevyjde, Balaton oželet. Mám to teď v hlavě trošku jinak. Víc než časy a kilometry potřebuji, aby mě to bavilo.

Web závodu, fotky.

To když ...

2009-11-21T13:17:00.000+01:00

Po tisíciletí hledala voda svou ideální cestu rovinatou nížinou. Rychle vtrhla z hor mezi úrodné hroudy a často měnila svou pouť. Tam, kde nebyla země tak pevná, vzala ji sebou. Tam, kde žula ji v cestě stála, bojovala. Člověk zprvu řece naslouchal. Sledoval její snažení, využíval její pravidelné cykly a občas trpěl i jejími rozmary. To když její síla zvítězila nad ustálenými pořádky.

Dnes, kdy je její koryto svázáno člověkem, rozpomene si na hledání cesty jen zjara. Zprudka se valí od Vrchlabí a stejně jak dříve živelně hledá slabá místa, která unáší sebou. Vnímání člověka je jiné, nazývá ji katastrofou, ničitelkou, bořící jeho překážky, které ji do směru jejího toku postavil. Ale řeka je stále stejná. To když člověk vidí věci jinak než jakými jsou.

Dva běžci. Kamarádi. Přátelé. Prožili spolu krátký čas v porovnání s řekou. Tiše se posunují po jejím břehu. Mají si co říct, ale s úctou k řece mlčí. Není co dodat k oblakům mlhy časného sobotního rána koulícími se na hladinou. Svorně hledí na bledě žlutý kotouč ozařující život, který řeka uchovává. Tiše cítí, nepojmenované, nádherné. To když lidé spolu jsou.

Rozpuštěni v klidu a radosti, že mohou, jak jejich vlhká přítelkyně, plynout, běžet i bojovat. Tu se nechají unášet, tu zrychlí své kroky, onde spočinou. Promluví o žití, rozejdou se k domovům, spolu však zůstávají. To když lidé chtějí.

Jednadvacátého dne měsíce padajícího lístí pod dojmy společného běhu Polabím zapsal jsem.

Lázeňská dvacítka - trať

2009-11-20T22:01:00.003+01:00

Mapa patří Seznam.cz

Lázeňská dvacítka

2009-11-19T20:09:00.002+01:00

S blížíci se startovní hodinou se více a více těším. Poslední můj delší běh byl červnový Silva Nordic Run v Novohradských horách a touha po delší vzdálenosti rostla úměrně s časem.

Na sraz u metra Zličín dorážím s hodinovým předstihem. Sotva se stačím po italsku naobědvat, už volá Vítek Škorpil, syn Miloše, který pomůže s organizací akce a hlavně se zapisováním uběhnutých a odchozených kol. Po druhé odpolední přibíhá věčně dobře naladěný sympaťák utraŠtefan Krč. Bez dalších prodlev vyjíždíme směrem na západ. V Žebráku ještě nastupuje Pavlína Procházková, skvělá česká reprezentantka na dlouhých tratích.

Do Františkových lázní sjíždíme jinde, než jsme plánovali, ale Zdeněk Dančo nás spolehlivě navádí do zázemí v hotelu Francis. V něm nám zajistil kompletně vybavený hotelový pokoj. Luxusní péče, kterou nám Zdeněk zařídil, je v podzimním počasí k nezaplacení. Pouhých sto metrů od tratě máme možnost se v teple a suchu převléknout a v noci narovnat unavené údy.

Téměř na vteřinu přesně (podle Milošových hodinek s vodotryskem značky Punťo), dne 16.listopadu 2OO9 v 18 hodin, více jak desetičlenná skupina běžců a chodců zahajuje benefiční setkání u příležitosti 20.výročí konce vlády jedné strany. Každého čekal libovolně dlouhý díl dle svých možností a chuti z celkových dvaceti hodin, po kterou probíhal běh v parku ve Františkových lázních.

První kolo absolvujeme tempem rychlejší chůze společně. Důvodem pro to byla skutečnost, že trasa byla prosta jakéhokoliv značení. Pojímám obavu, zda budu schopen po padesátém kole správného rozhodnutí na mnohých rozcestích. Nezbylo, než si vybrat záchytné body, které by mi pomohly se orientovat.

Od startu na rohu parku vedla trať okolo Pavlíka (rozuměj hotel Pawlik). Ten bylo třeba mít po levé ruce. Hotel plynule přešel v objekt bazénu a právě u jeho vstupu bylo nutné ostře odbočit vpravo ke kalichu (jeden z františkových pramenů obklopený budovou ozdobenou kalichem). U kalichu ve směru světel v zemi vedla trať druhou cestou vpravo. Nejtěžší na orientaci bylo předposlední odbočení. Orientačním bodem byly dvě sochy (v parku jich bylo jinak asi deset). Ta vlevo měla osvícení ze země přímo u odbočky, ta pravá stále kousek před ní. Problém nastal poté, co v deset večer světla pohasla. Několikrát jsem měl tendenci uhnout dřív. Poslední zahnutí trasy bylo už jednoduché – na konci písčité cesty u městského divadla.

Od druhého kola, běžíme, jdeme, každý svým pohodlným tempem. Záhy zjišťuji, že zdánlivě příjemná změna povrchu v polovině trati z asfaltu na písek má své mouchy: písek se mi hrne do bot. Proto si všechna kola, které jsem běžel, prodlužuji k souběžně vedoucí uličce před lázeňskými domy. Nejvíce jsem si oblíbil úsek od divadla k plastovému altánku, sloužícímu jako start a cíl okruhu. Nepatrné klesání po širokém prospektu často zrychlilo můj krok a vpřed mě hnal pocit i blízkosti občerstvení.

Na to jsem se připravil vskutku důkladně. Črtnáct litrů vody, šest litrů minerálky, čtyři malá nealko piva, tři litry zeleného čaje, Enervit v prášku, několik, na kostičky nakrájených, chlebů s plátkových sýrem, dvoje placeté BeBe, balík piškotů, hroznový cukr, slané arašídy, kešu a peloton uzavíraly dvoje fazole Heinz. Zdaleka ne vše se podařilo zkonzumovat, ale v tomto směru jsem rozhodně přípravu nepodcenil.

S přípravou běžeckou to již bylo slabší. Dvěstě kilometrů za měsíc je na ultra jednoduše málo. První čtyři hodiny se mi běželo výborně i přes neustávající slabý déšť. Další dvě, do půlnoci, jsem již začal cítit únavu. V OO:O3 mi Miloš nahlásil 48.kolo a v dalším mi hlásil už 44. To mě malinko rozložilo a čárky mě přestaly bavit. Kolem jedné ranní jsem pojedl jeden obložený krajíc, vypil pivo a šel se do hotelu převléct do suchého. Zde spala Pavlína a přestože mi nabízela lůžko vedle sebe, vydal jsem se znovu na trať. Ale pokročilá hodina udělala své a do druhé ranní jsem odchodil jen tři kola po boku Miloše, který již dříve ukončil svůj běh asi po dvaceti kolech.

Vysvobozením pro chodící mrtvolu byl okamžik, kdy kolem proběhla probuzená Pavlína. Velmi ochotně jsem ji vystřídal v teplém pelíšku. Myslel jsem, že nebudu spát, jen se na pár minut natáhnu, abych srovnal záda. Probudil mě Štefan, který chtěl se mnou sdílet lože. Udělal jsem mu místo, aby si mohl nařezat pár polínek. Ve čtyři ráno mě lákal znovu na trať. Moje „ještě chvilku“ trvalo až do šesti. Čtyři hodiny spánku bylo luxusem, který bych si v závodě těžko dovolil. Cítil jsem se ale proto jak znovuzrozený a dosyta si užil probouzející se město. Svítání, pekaře, popeláře, prádelnu, první nedospavce a samozřejmě čerstvé posily této charitativní akce.

Chvilku je člověk rád sám, chvilku zas stráví rád se spoluběžcem či s některým z chodců. Odhaduji, že za celých dvacet hodin se na trati vystřídalo více jak 4O lidí. Zde jsem chtěl napsat: „Zážitkem byly společné kroky s ..“ Bylo by to ale špatně, zážitkem byl každý krok.

Čtyři dopolední hodiny se mi běhalo hezky. S blížící se jedenáctou hodinou sil opět ubývalo a před polednem jsem svůj běh ukončil. Sportovně propadák, ale společensky výborný zážitek umocněný devíti tisíci korunami vybranými na konto centra Paraple.

Sedm za hodinu

2009-11-12T09:46:00.001+01:00

Po delší době mě čeká běh z kategorie „tak trošku se proběhnout“. Pozitivní je, že po vyřešení osobních starostí odešly i fyzické potíže. Jednak díky pravidelnému cvičení a hlavně výměnou pronačních bot za neutrální. Horší je, že nepříliš kilometry objemná příprava povýšila mé tělo o pár zbytečných kilogramů.

Již za pár dní, 16. listopadu, vyběhneme s přáteli při vzpomínce na odchod bolševika na trať. Co jeden rok, to jedna hodina pohybu v lázeňském parku ve Františkových lázních. Přestože jsem již opustil závodění se stopkami na ruce, chtěl jsem si stanovit nějaký cíl. Být v lepší kondici a plné přípravě, bylo by vysněných 160 km reálných. Při oběhu Balatonu jsem byl na kontrolním bodě na 163. km za 20 hodin a 15 minut.

Dnes je výhled díky slabé přípravě horší, ale přitom zase jednodušší díky okruhové trati. Ta měří 1150 metrů a vedro rozhodně nehrozí. Spíš se těším na zážitky, které mi setkání přinese. Ostatně mé běhání posledních měsíců je intuitivní. Když se cítím dobře, klidně přidám pár kilometrů a zrychlím. Když to nejde, doběhnu si bez výčitek jen k pařezu.

Kdyby se někdo k nám chtěl ještě přidat, máme 2 volná místa v autě a odjíždíme od metra Zličín ve 14 hodin. Hezký svátek.

Průmyslová

2009-09-06T07:55:00.002+02:00

Pro přátele mimopražské se sluší podotknout, že ulice Průmyslová patří k jedné z nejodpornějších v Praze. Trvalý proud vozidel všeho druhu a stáří, spolu se smrtící křizovatkou "Černokostelecká", ji zařazuje mezi místa, kde by nikdo nechtěl běžet.

Jeden z mých klientů se na Průmyslovou přestěhoval. A zrovna ten, ke kterému jsem si za prací rád doběhl. Kromě runners friendly prostředí mě vítala sprcha a skříň s dostatkem šatstva na převlečení. Je pravda, že skříň je tu větší a sprcha modernější, ale to místo...

První zkouška, jak se dostat na místo určení a nezemřít na otravu zplodinami, byla uskutečněna pěšky od Štěrbohol přes louku. Cesta pro otrlé. Silnice ze dvou stran a pochybnosti o vlastním bezpečí tuto variantu vyloučily. Vytrvale jsem hledal tu správnou možnost a s pomocí mapy ji našel.

Nakonec, tyto východní končiny jsem proběhal při psaní knihy a už rok jsou mým domovem. Pro hledání nové trasy jsem zvolil sobotní ráno. I proto, kdybych někde netrefil tu správnou odbočku, provoz bývá klidnější a pár set metrů se dá po silnici přežít.

Z Újezda jsem se vydal nejkratší možnou variantu do Dolních Počernic. Mezi domky ke škole, na Blatov a podél trati (po červené) do Běchovic. V Běchovicích na druhou stranu kolejí po panelce vedoucí nad běchovické nádraží. Od konečné busu 163 jsem běžel po slepé silnici k Počernickému rybníku. Ani tady není neobvyklé nepotkat jediné auto. Okolo rybníku jsem se dostal zpátky k trati (cikánské rumunské ležení bylo mimo tuto trasu) a podjezdem jsem doběhl ke křižovatce s Českobrodskou. Ve všední den bych běžel až k nádraží Dolní Počernice a až u něj se napojil na in-line stezku vedoucí do Dolních Měcholup. V sobotu jsem si mohl dovolit si tuto záběžku zkrátit a necelý kilometr běžet po spojovací silnici na Štěrboholy, která zmíněnou in-line stezku křižuje.

Zádrhel nastal v Dolních Měcholupech. Na Průmyslovou je to "co by Orálek doběhl :)", ale právě zde jsem tu správnou odbočku minul. Musel jsem tak běžet po silnici na Hostivař a poslední část, už po Průmyslové, dojít pěšky. Běžet se po ní opravdu nedá ani v sobotu.

Tu správnou cestu jsem našel cestou zpět. Ulicí U Kabelovky vede chodník oddělen od vozovky širokým pásem zeleně se stromy, který mě dovedl okolo Zentivy na konec této slepé ulice. Okolo shluku budov tvářící se jako ubytovna vede osvětlený chodníček do Měcholup. Ústí asi 200 metrů od in-line stezky ve směru na Štěrboholy.

Ulice Průmyslová byla dobyta. Běžci přátelským prostředím, po rychlém povrchu a v premiérově nových SNoha Glide. Čtrnáct a půl kilometru lze sice zkrátit (po silnici - nic moc), ale i prodloužit (lesem) a udělat si tak pěkný, pracovní výlet.

Běhej versus Run

2009-09-04T12:14:00.003+02:00

Berte, prosím, tento můj skromný příspěvek jako pokus o pohled s odstupem na dvě, tištěná, konkurující si média.

Ačkoliv jsem úzce spojen s Behej.com, pokusím se o nezávislý pohled. Abych předešel nedorozuměním, volím pro tento text blog a zdůrazňuji, že jde jen o můj názor. Podpořen skutečností, že nepřispívám ani do jednoho z magazínů.

Nebudu se podrobněji zabývat formátem, ani cenou. Oba časopisy mají formát i cenu odpovídající zpracování a obsahu. Právě ale obsah je to, co mě přimělo k této úvaze srovnávající oba časopisy.

Přečetl jsem pozorně obě poslední čísla: Běhej srpen-září a Run září 2009. Můj první (a povětšinou ten správný) dojem je, že se oba časopisy výborně doplňují. Připadá mi, že nejde ani tak o konkurenci, jako o nedohodnuté "rozdělení si" témat. A to, prosím pěkně, velmi uvážlivé. Nakonec i jména autorů článků se v obou periodicích prolínají. Na Runu jsou znát zahraniční kořeny vlastníků licence nejen obsahem, ale i zpracováním a na Běhej snaha oslovit jak začínající, tak pokročilé krajany.

Běhej je mi milý díky zaměření na naší kotlinku, Run mě zaujal drobnostmi a převzatými zajímavostmi ze zahraničí. Prostě sečteno a podtrženo: skvělá práce obou magazínů našla dalšího pravidelného čtenáře.

Ramsau am Dachstein I.

2009-08-17T13:55:00.002+02:00

Nemohu se dopočítat, pokolikáté jsem strávil část léta v tomto úchvatném kousku Štýrských Alp. Ostatně na tom ani nezáleží. Pokaždé mě dostane rozhlehlost tohoto místa, kde si do libosti užije každý co je mu milé. Nejezdím sem běhat, i když je to pomalu hřích. Trvale značené okruhy od 6 km až do maratónu lákají stejně jako cesta podél skokanského můstku, kde trénuje kondici česká lyžařská špička.

Poprvé jsem do Ramsau přijel s kolem a odhodláním projet pár etap značené MTB Alpentour. Když jsme však poprvé postavili stan v Ramsau Beach, okamžitě jsem se zamiloval - do hor. Přímo od stanu je totiž vidět horní stanice Dachsteinské lanovky. "Tam chci vylézt", zaplavilo mé srdce i mysl.Za ty roky jsme v okolí Ramsau prolezli co se dá. Nejkrásnější cesty jsme objevili při vícedenních pochodech od chaty k chatě, kde jsme i pět hodin nepotkali živou duši. Navždy ve mě zanechá dojem to úžasné ticho. Jsou to místa, kam sedláci už neženou své ovce a hvízdající svišti naleznou málo co k snědku.

"Tady, tady bych chtěl umřít", slova pronášená ve stavu horského delíria na plošině Dachsteinského masivu, vyvolala odpovídající událost. Jak moc má člověk vážit každého slova, myšlenky a činu jsem se na vlastní kůži bolestivě přesvědčil.

Maratón je král!

2009-05-10T18:46:00.002+02:00

Těžko, těžko mi bylo na 37.kilometru. Vodič, který má rozdávat sílu do poslední pětky, mlel najednou z posledního. S vypětím všech sil se mi dařilo držet stanovené tempo. Na povzbuzování a podporu mého kolektivu už síly nebyly. Devětatřicátý kilometr, stopky ukazují 3:42:05 Výborně, stačí neumřít a tempem 5:32 se přesunout do cíle. Kladu si otázku proč? Jak se to mohlo stát? Tempo, kterým klušeme s Radkou v lese mi teď přišlo jako sprint. Spasil mě tunel před 41.km, kde alespoň na chvilku se schoval opékač běžců. Výsledných 3:59:41 ruku v ruce s Ivanou, která na mě čekala před modrým kobercem, na mě dolehlo plnou silou, jako bych právě podal životní výkon. V ten moment to tak bylo.

Hledám chyby, kdy a kde jsem nedbal toho, co Miloš říkal. Nenacházím. Na vodiče se připravuji jako bych měl běžet maratón naplno. Naběháno mám, rychlost taky, tak co se stalo? Něco by se nakonec našlo. Upozorňoval mě na to můj druh Ondřej při běhu přes Ondřejov. Málo při běhu jím (i když na to nevypadám). Došla mi energie a že mám v ledvince gel pro všechny případy mi došlo až v cíli, kdy mozek obnovil svou funkci. Nezbývá než zvolat: maratón je král!

Chtěl bych poděkovat všem okolo mě, kteří se mnou tuhle žhavou trať absolvovali. Někteří mi v Karlíně mávali zepředu, když si vychutnávali finiš, jiní si potřebovali malinko oddechnout. Pevně věřím, že ve zdraví v cíli jsme nakonec byli všichni. Já musel do podloubí do chládku, tak alespoň takto, virtuálně si s vámi třesu rukou. Byli jste skvělý a pro mě to byl nádherný zážitek.

Bylo mi potěšením, děkuji.

PIM: vodič k vašim službám na 4:00

2009-05-04T21:00:00.000+02:00

Na patnáctém PIMu by měli v oficiálním čase 3:59:xx doběhnout tři vodiči. Protože každému běžci vyhovuje jiné rozvržení tempa, dá se předpokládat, že ani vodiči nepoběží pohromadě. Jaká taktika a jaké rozvržení tempa vás čeká se mnou?

Jako (od)chovanec Miloše Škorpila zcela ctím jeho rady. Však památné: "Miloš říkal", je pevně zapsáno v myslích mnohých, kteří začali běhat po jeho prvních článcích v Lidových novinách. A co tedy Miloš říkal?

První pětku maratónu poběžíme volněji, s tím, že od mety třetího kilometru se budeme pomalu dostávat na plánované tempo. Mezi 5. a 25.km vyrovnaným tempem srovnáme ztrátu z první pětky a vytvoříme si malou, asi půlminutovou rezervu. Tu rozpustíme v následujících osmi kilometrech. Závěr závodu, od 34.km dobíháme v tempu, které jsme měli mezi 5.-25.km. Mnoho běžců si takto vylepšili své časy, na které před startem ani nepomysleli.

Mějte prosím na paměti, že vodiči běží na oficiální čas, tedy od výstřelu. Budu-li mít na startu ztrátu například 5 minut, musím doběhnout v reálném čase 3:54:xx. Občerstvovací stanice budu od 10.km procházet (3-5 vteřin). Uvidíte-li mě u stromu, běžte si klidně dál svým tempem. Však mě se zas brzy shledáme. Nesnažte se, držet se vodiče za každou cenu. Chumel běžců má pak problém v užších místech tratě, kterých je do 24.km více než dost. Padesát metrů dokážete v závěrečném finiši hravě srovnat.

Kdo bude chtít přesný rozpis časů, pošlete mi prosím mail na wittyhosvet(zavináč)gmail.com. Hodně štěstí a těším se na viděnou v neděli u Prašné brány.

Obyčejný den

2009-05-03T10:05:00.004+02:00

„Není nic, než tahle chvíle“. Tak praví Pokojný bojovník ve stejnomeném filmu, který zakončuje náš obyčejný den strávený ve městě, které ve 14.století, za dob panování Karla IV., patřilo mezi nejvýznamnější v zemi. Město, historicky proslulé vinařstvím, bohaté z pěstování obilí a v neposlední řadě z chmelu, leží u dolního toku Ohře.

Kostel sv.Petra, kde kázal Jan Rokycana, je obkopen pravděpodobně nejstarším městským hřbitovem. Tak, jak poklidně dýchá místo posledního odpočinku, působí i atmosféra tohoto, dnes moderního, města.

Memoriál Karla Raise se v sobotu zařadil mezi naše objevené závody, které jsme běželi prvně. Měli jsme s Radkou šťastnou ruku. Přestože by se dalo organizátorům sem-tam něco vytknout, celkový dojem ze silničního běhu od elektrárny Počerady do Loun je výborný.

Prezentace, zázemí a cíl závodu je u Městského koupaliště, respektive v přilehlé základní škole a lounském výstavišti. Snad jen díky slabé účasti čítající 99 běžčů proběhla registrace bez vážnějších zádrhelů. Ve škole byli k dispozici tři šatny, bohužel však neoznačené. Dostatečné soukromí tak chybělo ženám, které tvořily pětinu! startujících. Účastníci, kteří dorazili svými vozy, snadno zaparkovali v okolí areálu a využili svá auta i pro úschovu svršků. Ti, co přijeli hromadnými prostředky, měli situaci těžší. U registrace sice obdrželi šňůrku s lístečkem a svým startovním číslem na své zavazadlo, které odložili na startu do připravené dodávky, ale to nakonec skončilo na zemi, nehlídané nedaleko cíle (Špatný příklad z Běchovic :().

Na místo startu dopravily závodníky autobusy, které jely po trase závodu. Mohli jsme nejen sledovat, kudy povedou naše kroky, ale zejména obdivovat okolí. Rozhlednu, vrch Oblík, Ranou a dominatu, komíny elektrárny Počerady.

Prvotní informace byla, že na trati čítající 15 kilometrů je jedno občerstvení. Nebylo. Pro českou špičku, ke které má Radka blíž, než já k té mužské, to nebyl faktor limitující. Pro nás s časy nad hodinu už ano.

Vybíhali jsme s plánem na 1:05, s tím, že první tři kilometry dáme pomaleji. Po výstřelu jsme tak běželi na chvostu a na první kilometr dorazili za 4:24. Bohužel jsme toto poklidné tempo už nedrželi a na třetím kilometru (13:06) běželi tempem na plánovaný čas. Předběhli jsme pár rychlopaličů a ani mírné stoupání kolem pátého kilometru nás výrazně nezbrzdilo.

U sedmého kilometru začalo Radku píchat pod žebry. Na chvilku jsme zpomalili. I pro mě to byl vítaný odpočinek, neboť po pátečních 66 km na kole v terénu a běhu z Dobřichovic do Dobřichova minulou sobotu, byl můj dech asi deset metrů přede mnou.

Radka se záhy oklepala a začala se mi vzdalovat. Zázrakem se mi podařilo neztratit ji z dohledu. Předběhli jsme ještě pár běžců a dokonce i první štafetu. Škoda, že díky malému počtu účastníků jsme na zcela uzavřené trati běželi skoro sami. Probíhali jsme pár vesničkami, jejichž obyvatelé stáli u trati a povzbuzovali. Nádherný byl doběh parkem u řeky, kde jsme sbírali poslední zbytky sil na závěrečné stovky metrů.

Cíl závodu na městském výstavišti utopeném v zeleni byl v obležení diváků, kteří vytvořili frenetickou kulisu. Moderátor popoháněl do cíle jmenovitě každého z běžců, kde již čekalo výtečné občerstvení a po teplé sprše i oběd a další (i zrzavé) nápoje dle výběru. Já jsem byl s výsledným časem 1:05:59 spokojen, Radce se moc nelíbilo 46 vteřin, které ji od plánované mety dělily.

Součástí závodu byl i závod postižených. Při přímém kontaktu na trati i při vyhlašování si člověk uvědomí, jak moc si váží každé chvíle, kterou má. Já vím, nepotřebují litovat, jen pomoct. Snad jsme jim malinko pomohli, když jsme si s nimi zazávodili a prohodili pár slov. Dva jsme do kopce předběhli, aby nám později ukázali z kopce záda a přivítali nás až v cíli. Nejsou jiní, jsou jako my, jen to štěstí se od nich v jednu chvíli odvrátilo.

Den však ještě nekončil a přišlo nám škoda si to krásné město neprohlédnout ještě jednou, pomaleji. Vydrápali jsme se po 184 schodech na kostelní věž v centru a za pouhých 10 Kč relaxovali na ochozu sv.Mikuláše. Historické centrum Loun je jedním slovem nádherné. Krása nedaleké Ohře a spousta zeleně přispívá k pocitu, že to je místo, kam se rádi vrátíme.

Přetěžký úkol

2009-03-07T14:21:00.002+01:00

Tušil jsem, že vměstnat běh dlouhý 1O km přesně do 5Oti minut bude těžší než je tomu při vodičství na půlmaratónu a maratónu. Avšak to, co mě čekalo na trati Kbelské "skoro" desítky, zcela rozvrátilo mé plány.

Miloš odvolal pro tělesnou slabost (zákeřná mužská nemoc na čtyři) své vodičství na 4O minut a jal se vyběhnout se mnou. Jak jsem předpokládal, měli jsme na startu ztrátu asi 12 vteřin. Zvolil jsem tempo lehce pod 5 min/km. Na milníku prvního kilometru čas ukazoval 5:1O a v mé mysli se rozlila spokojenost.

Nepamatoval jsem si z předloňského ročníku, zda trať je kratší nebo delší než oněch propozičních 1O km. Druhý kilometr podle ukazatele pořadatelů byl mírně delší a třetí byl až ve vzdálenosti 315O metrů. Čas 15:22. Uzrálo ve mně podezření, že trať je právě o těch 15O metrů delší a máme už jen sedm kilometrů na stažení přebývajících 22 vteřin.

Zrychlili jsme, chybou bylo že příliš. Bohužel někteří spoluběžci se začali propadat vzad. Na čtvrtém km čas ukazoval přesně 2O minut a tempo jsme srovnali zpět k pěti minutám na kilometr. Stojan šestého kilometru byl pro změnu na metě 585O metrů a naše padesáti minutová skupinka zde proběhla v čase 29 minut.

Tempo jsem znovu mírnil, ale přitom si nechával rezervu, co kdyby byl konec delší. Nebyl. Kbelská "skoro" desítka má téměř o 2OO metrů méně. Na jednu stranu považuji za úspěch, že jsem se vůbec trefil mezi 49 a 5O minut (49:40), ale rozhodně nemám radost z toho, že jsme mezi 3. a 4. km zbytečně zrychlili a utavili nejednu běžeckou dušičku. Těm, kteří to vydrželi a udělali si osobák, upřímně gratuluji.

Recenze: Uběhněte maratón za 100 dní

2009-02-21T16:51:00.001+01:00

Musím se hned z počátku recenze přiznat, že řídit se radami v knize nebylo vůbec jednoduché. Jedna stránka věci je, poctivě se držet všech, jistě dobře míněných, rad a druhá je jejich praktická proveditelnost.

Úvod knihy je věnován matematické modelaci výkonu pro čtenáře, který skutečně zamýšlí uběhnout maratón za 100 dní. První strana obsahuje konstanty, jakými jsou například 42195, 100, 24 až po 60, 5 a 4. Ty jsou na dalších stranách přehledně, pomocí složitých vzorců, upraveny do tabulek.

Tato stavba knihy má zajisté svou logiku. Nestačí pouze sdělit, že ke zdolání maratónu je třeba každý den uběhnout necelých 422 metrů. Autoři správně předpokládájí, že čtenář bude nabíhat metry nejen na cestě za humny, ale i při tréninku rychlosti při sprintu na autobus.

Další kapitola je proto věnována různým pomůckám, které usnadní počítaní uběhnuté vzdálenosti. Od rozličných krokoměrů a navigací až po vysvětlení funkce pásma, tužky a papíru. Celkem 1200 stran obsahuje drobně tištěné údaje o všech zastávkách ve Středních Čechách a jejich viditelnosti, respektive vzdálenosti, odkud lze spatřit a dostihnout přijíždějící spoj.

Ze seznamu jsou tak zcela, jako nevhodné, vyloučeny ty stanice, kde viditelná vzdálenost přesahuje půl kilometru. Uběhnout maratón za 100 dní nezná, oproti jiným radám „Miloš říkal“, dny oddechu. Je tedy nezbytné, denně odběhnout alespoň metr a na druhou stranu dát pozor na překročení plánu.

Nezřídka se tak běžec dostane do situací, kdy si v polovině běhu k rautovému stolu uvědomí, že nesmí už uběhnout ani krok. Ještě zajímavější jsou tyto situace při dobíhání autobusu. Miloš v takovém případě radí (to aby byl člověk ušetřen nevybíravých poznámek trpělivě čekajícího řidiče), simulovat pohmoždění kotníku, ztrátu klíčů a podobně.

Věřím, že tato kniha přinese potěšení všem, kteří dosud smutně poslouchali vyprávění těch, kteří již maratón zdolali.

Stále zde

2009-02-17T00:44:00.000+01:00

Předjarním vzduchem zteplalé vločky se tiše snáší k zemi. Už je to čtrnáct dní, co les za humny opustil led a množství chodců, nedočkavých houbařů, maminek s miminky a běžců spěchalo v tiché přítmí zimní přírody. Poslední ostrůvky změklého sněhu jsou od rána zakryty novou nadílkou. Soumrak se v tmu mění daleko pomaleji než v měsíci padajícího listí a nabízí hodinu neopakovatelného zážitku.

Které boty vybrat? Žluté, bílé nebo ty špinavé? Třeba zlaté, ale hlavně ne Jezuna, které v čerstvém sněhu nabírají pěticentimetrový podpatek. Nedočkavě odpočítávají metry k lesu: 250, 150, 50. Mezi domky je uklouzáno. Jak jinak. Městská část s téměř osmi tisíci obyvatel nemá (vůli) na úklid. S blížícím se lesem mizí vyježděné koleje a boty jemně laská deseticentimetrová poduška.

Prošlapaná místa od nedočkavých běžců se střídají s panenskou hladinkou, kde bota dychtivě rozhrnuje jemný příkrov. Laská se s vodou změněnou v jemnost bez zásahu člověka. Dopadá tu zvysoka, tu se šine. Jednou podle chuti, podruhé podle zkušeností ze známého terénu. Tu skrytý kořen, co běžce vyhodí a rozplácne jej, tu díra, co cvičí pevnost kotníku. Kolikrát už tu běžela… V suchu, horku, mokru, zimě, na ledu. Přemítavá, trápící se a přeci šťastná. Ano, už je to sedm měsíců, co tu běhá.

Těžko to vysvětlit, že stejná místa jsou pokaždé jiná. Jiný pohled, jiná nálada, či snad rostoucí les jehož změny se více cítí než vidí? Chápe to, ba co víc, poznává, že sem patří. I proto se srnky nepolekají, když si s nimi vzájemně kříží stezku. Ladně odhopkají po své, stejně jako bota si víří sněhový prach na její cestě. Našlapuje tak, že její stopa se ztrácí ve změti jiných. Neohlíží se, zda její stopa je trvalá. Cítí se, jako by byla tou vločkou, která právě přistála na samé špičce a nese se, dokud se nesmísí s ostatními. Šlape si tady a teď.

Splněný sen

2008-11-11T00:01:00.001+01:00

Poslední kolo. Zrychluji jen malinko. Nikdo mi nedýchá na záda a zítra chci chodit. Naposledy 32 schodů nahoru, rovinka okolo elektro dílen, naposledy 28 schodů dolů. Rovinka okolo svařovny, poslední dvě pravoúhlé zatáčky. Frenetické povzbuzování přátel z domácího oddílu vrcholí. Cíl. Do očí se mi derou slzy. Vyhrál jsem maratón.

Stejně jako všichni ostatní, kteří dokázali fyzicky a hlavně psychicky vydržet kroužení potemnělými chodbami, jsem dostal velmi cenou medaili. Ručně malovanou na kousku dřeva. Ten, kdo ji vytvořil, nám předal svůj osobní dar, kousek sebe.

Hluboce se skláním před vůlí Vaška Klose. Na pátém kilometru mi dal první kolo, v polovině závodu stále vedl. Pak bohužel přišla křeč, krize a Vašek si musel odpočinout. Přestože musel některá kola zdolat pěšky, zabojoval jako lev a závod dokončil. Zaslouží si hluboké uznání.

Výborný výkon podala Lucka Růžková. Někde kolem 25. kilometru řekla, že už jí to nebaví a chce mít závod co nejdříve za sebou. Zrychlila tak, že nám všem začala vracet kola zpátky a probojovala se z poslední pozice až na konečné třetí místo.

Můj pocit z prvenství byl záhy vystřídám uvědoměním. Pokolikáté již. Ve sportu i v životě. Stačí jen mít záměr a žít jím. Není to o stavu "chci" za každou cenu a ohýbat neohybné. Je to o cestě za cílem způsobem, jako když máte záměr zvednout ruku a podrbat se na hlavě. Život je hra, která stojí za to, aby byla hrána s plným nasazením.

odkaz na loňský ročník

Měl jsem sen

2008-11-10T13:20:00.000+01:00

Již posedmé mě Miloš poctil svou důvěrou a jmenoval mě vodičem na Pražský mezinárodní maratón. Jako starý mazák si věci už dávno nepřipravuji den předem, ale půl hodiny před odchodem z domu. Já vím, Miloš říkal..., ale kdo by pořád poslouchal ty jeho rady. Pak jsem se nemohl divit, že se stalo nevyhnutelné. Místo vesty vodiče s časem 4:00 jsem sbalil vestu z půlmaratónu s časem 2:00.

Na srazu vodičů bylo veselo. Poprvé tento vtípek s vestou předvedl PetrP. Miloš byl však tentokrát neoblomný: "Co sis spískal, to si odběhni." Nu což. Vydal jsem se k předním řadám startovního pole a cestou si dělil časy na podrobném rozpisu tempa dvěma. Měl jsem trošku problém dostat se mezi elitu, ale sporťáci se srdečně zasmáli a přijali mě mezi sebe. I na tvářích tenoučkých borců z Afriky se mihl úsměv. Opětoval jsem jej.

Abych své ovečky, které chtěly běžet maratón za dvě hodiny, neuhnal, měl jsem tempo rozvržené dle rad Miloše: první pětka pomalejší v tempu 3:05, druhá 2:53, do 35.km 2:47 a zbytek 2:45. Komentátor, Milošův jmenovec, představoval jmenovitě favority, prezidenta, rozhodčí a popeláře. Na vodiče už nezbyl čas, neboť jeho slova přerušil startovní výstřel. Zpoždění na čáře jsem měl pouhé dvě vteřiny, nemusel jsem proto upravovat svůj rozpis temp.

Elitní běžci vyběhli rychleji než já. Marně jsem na ně volal, aby zvolnili, že se zbytečně brzy utaví. "Ať si běží, zase pár těch, kteří neposlouchají, co Miloš říkal." Na pátém kilometru jsem byl podle plánu za 15:25. Občerstvení se mi podařilo nějak minout. Nevadí, vždyť běžím jenom dvě hodiny. Začal jsem podle plánu zrychlovat a na desátém kilometru doběhl vedoucí skupinku. Čas 29:51 byl přesně akorát, těšil jsem se, až mě Miloš v cíli pochválí.

Do 25.kilometru jsem konečně fungoval jako vodič. Mí spoluběžci nebyli tak sdílní, jako když jsem s Radkou běžel na čtyři hodiny. Bavil jsem se aspoň tak, že jsem dělal opičky do kamery a na diváky. Štamgasti z Nuslí byli na svých židlích před hospodou a nabídli mi jedno řezané. Přišlo velmi vhod, měl jsem malinko žízeň.

Snažil jsem se závodníky povzbudit, překonat jejich krize, ale nebylo to nic platné. Od 26.kilometru jsem běžel sám. Dva kilometry před cílem jsem se nechal strhnout povzbuzujícím davem a cílem proběhl za 1:58:53. Snad se Miloš nebude zlobit, že jsem ten konec natáhl.

Za dechem hor I.

2008-10-28T20:32:00.000+01:00

Tma. Časná mlha přikrývá betonové předměstí. Ve vyhřátém povozu dvě dámy zvolna navazují nit předčasně ukončeného spánku. Jede se za sluncem, na východ. Bílé kužely lamp osvětlují šedou hmotu, krajina ani náznakem nehlásí blížící se svítání. Odříznuti od života, v plechovém nic, míjí zelené cedule: Pečky, Kolín, Poděbrady, Hradec Králové. Milosrdná, teskná, mámivá, poddajná. Tma.

Světlo. Slunce zprvu zvolna, záhy v plné síle vše osvětlí. Noční student zhasíhá světlo ve svém pokojíku. Pekař vytahuje z pece poslední várku. Krajina již není skryta, dámy se probouzí a povoz se plynule sune k cíli, k Náchodu. Ten za svůj název údajně vděčí tomu, že se tudy chodilo do Polska. Dnes se tam přes Náchod jezdí auty.

Jednou za rok, v poslední říjnovou sobotu, není Náchod tím městem, přes které chodí nebo jezdí; stává se cílem. Cílem pro více než tři stovky lidí, kteří sem přiběhnou z Hronova. Někteří jen tak, protože chtějí, jiní měří délku svých kroků s ostatními. Všechny však spojí radost z toho, že můžou.

Pro Náchod je to velký den. Početný zástup ochotných a milých lidí zajistí běžcům čísla, místa na převlečení, sprchy, pamětní ručníky, teplý čaj, autobusy do Hronova a policisty. Ti zařídí, že běžci mají ten den přednost. Náchoďané obsadí centrum města a vytvoří atmosféru, ve které se cítí vítězem každý. Jak triskní se v tomto porovnání jeví doběh pražských Běchovic, se kterými je běh Hronov – Náchod srovnáván.

Letošní změněná a delší trasa podél Metuje je úchvatná. Nejdříve vzdálené chvění, blížící se vzdechy a vzápětí postavy nořící se z mlžného oparu vznášející se z louky vedle kolostezky. Obrázky dechu hor.

Poslední letní ráno

2008-09-20T18:28:00.000+02:00

Chladné, přesto přívětivé. Zatažené, a přeci jasné. Tiché, jemně podbarvené ptačími hlasy. Sobotní ráno. Čas dlouhých svršků i spodků. Ledvinka, stovka na vlak, brzká hodina. Vtipná a milá paní nádražní pokladní: „A kolečko?“

Útulný, vyhřátý, včasný sloní vlak. Druh v běhu i životě čekající s pozvánkou k návštěvě opadavého Polabí. Pečlivý výběr stokrásné trasy. Rybník, pole, les, jehličí, listy, klidná silná řeka. Slova důležitá i pro potěchu. Krok volný, svižný, libý.

Klid i ruch. Rychlovlak na velimském okruhu. Přátelské upřímné poděkování a loučení. Konejšivá náruč stříbrně modré soupravy. Teplo útulného bytu. Voda dovnitř i z vrchu. Tvaroh, chléb, česnek, máslo, sůl.

Takové bylo poslední sobotní letní ráno.

Kladno mé, milované, již potřetí

2008-09-14T21:52:00.000+02:00

Můj drahý příteli,

velmi mě mrzí Tvé táhlé zranění, které Ti nedovolilo být svědkem, dle mého názoru, vrcholného setkání v Kladně. Ani nevíš, jak moc jsem hrdý na to, že jsem členem Maratón klubu Kladno. Skupiny přátel, kteří dokáží připravit naprosto dokonalou akci jak pro ty, kteří umí podat špičkové výkony, tak i pro nás, kteří milujeme běhání pro všechno co nám dává. Také umíme podat špičkové výkony. Limitní pro nás. Vždyť víš, jde jen o úhel pohledu.

Malinko se stydím, že jsem nestál mezi pořadateli na občerstvovačce, neboť byla potřebná každá ruka. Moc děkuju Frantovi Tůmovi, který mi řekl: „Běž.“ Byl to vskutku zážitek, kterého se do smrti nenabažím. Sám jsi to loni cítil. Spojení „vše pro běžce“ spolu s tratí v lese, vyvolává ve mě pocit neuvěřitelně blahého rozpoložení.

Já vím, můj výsledný čas nebyl nijak ohromující. Vždyť Forest trefně poznamenal, že jsem ho zklamal. Sebe však ne. Dobře znáš mizérii, která se na mě lepí celé dva měsíce. Z mých 400 kilometrů měsíčně zbylo ušmudlaných 280. O nějaké přípravě se vůbec nedalo hovořit. I Miloš, sledující ze západu země mé snažení mi radil, abych už letos nezávodil. Holt Balaton něco stál.

Byl jsem na startu strašně moc šťastný. Vždyť to znáš, když lidi něco spojuje, aniž by navzájem po sobě něco chtěli, je to nádherný, osvobozující stav. Z oválu jsem po prvním kilometru vybíhal mezi posledními. Čas šest minut jsem okomentoval spoluběžícímu 3COPovi „asi na tom nejsem opravdu nejlépe“. Zkusili jsme trošku zrychlit. Jirka (3COP) mě ale po chvilce nechal běžet samotného. Asi to bylo na něj moc, říkal něco o robotkovi.

Nemyslím si, že bych běžel rychle, čas 34 minut po 6,5 km nasvědčoval výslednému času kolem 3:45 a Jirka chtěl běžet pod 3:30. Mám hrozně rád, vybíhat zezadu. Pomalu se rozbíhat a závěr řádně osolit. Málokdy se mi to ale povedlo. Většinou stržen hloupými ambicemi (k čemu proboha?) jsem více než prožitek vnímal čas, tempo a vidinu výsledku. Včera ne. Už poněkolikáté bez hodinek, bez cíle, jsem „jen“ běžel.

Až teď, ze židle, přepočítávám, že 11,5 km jsem měl přesně za hodinu. Když jsem však před 30ti hodinami ukazatel času míjel, jen jsem se bavil tím, že až naskočí 1:00:00, tak povyskočím. Tady Ti musím vyprávět smutnou příhodu. Kousek za občerstvením jsem míjel Jarku Pokorovou. Brečela. Myslel jsem si, že přepálila. Váhal jsem, zda ji mám nějak utěšit. Na stranu ne se přikláněly situace, které jsem i sám zažil. Stranu ano vyvažovalo naše, myslím, přátelství. Nakonec jsem, bohužel, jen proběhl okolo ní. O kolo později jsem od moderátora závodu zaslechl, že Jarku odvezli do nemocnice… Ale neděs se, můj drahý příteli, při vyhlašování jsem viděl, jak Jarka přichází zpět na stadión. Zřejmě nějaká momentální indispozice.

Po sedmnácti kilometrech jsem potkal Pavla Zemana a Láďu Nováka ve veselém hovoru. Vypadalo to, že Pavel myslel svůj úmysl běžet pod 3:45 vážně. Prý, aby musel do Bostonu. V tu chvíli na to měli oba. Já jsem se hlídal, abych stále dýchal jen nosem. Je to totiž takový můj barometr. Takto jednoduše udržuji tělo ve stavu, že tepe, dýchá a unavuje se v patřičných mezích. Když jsem měl nutkání otevřít ústa, jednoduše jsem zpomalil. Proč taky ne, žádné hodinky, žádný stres.

Čas za půlkou (cca 21,5 km) ukazoval 1:51. No fajn, to vypadalo lépe, než odhadované cílové 4 hodiny. Je zajímavé, že i když tím samým místem v lese běžím už popáté, stále mě upoutá něco nového. Les mě moc přitahuje. Ale ne každý, existuje jeden, z kterého jsem prchal. Byl tichý, ponurý, jako mrtvý. Spánek v chatě nedaleko vzdálené narušovaly noční můry. Kdoví, jakou měl historii.

Poslední čas, který jsem zaznamenal, byl po 26,5 km. Číslo mi přišlo hezké: 2:17. Autobusem 217 jsem totiž jezdil přes kopec pár let do školy. Tehdy jsem ještě neběhal. Nedělal jsem téměř nic. Vlastně ano, občas jsem vyrazil za bráchou na kole (asi 70 km) a ve škole chodil na kripling. To byl sportovní kroužek pro ty, pro které nebyl vhodný žádný organizovaný sport. Zvláště s míčem jsem měl problém.

Ale zpátky na trať, drahý příteli. Dvacetpět kilometrů bylo za mnou a povolil jsem si proto dýchání i ústy. Začal jsem zrychlovat. Bylo to hrozně moc fajn. Necítil jsem žádnou výraznou únavu a mohl tak poslední patnáctku běžet pod 5. Oprášil jsem prošlý gel a trošku si cucnul. Shoda všech příznivých faktorů a nové žluté Pumy mi pomohly být šťastným do posledních metrů.

Vbíhal jsem do posledního kola před tribunu, když jsem zaslechl, že Lucka Pelantová doběhla za 3:06. To bych mohl zkusit pod 3:30! Teď už vím, že jsem se včera trošku přepočítal. To bych musel běžet v tempu 4:11, protože poslední kolo má 5 + 0,5 km. Ještě na trati jsem hecoval Mirka Otavu, že to naložíme pod 3:30. Ani náhodou. Chybělo mi k tomu necelých 600 metrů. Stejně mám ale obrovskou radost. Cedule časomíry ukazovala nádherných 3:33:03 (oficiálně mám na konci pětku :( ) a doběhl jsem s pocitem, že jsem zase jednou běžel tak, jak to mám opravdu rád.

Uf, můj drahý příteli, nebylo to moc dlouhé? Myslím ten text :). Díky Ti za dnešní výklus. Sice se nám trošku zvrhnul, že, ale byl skvělý. Z původního tempa 5:30 jsme se rychle dostali pod 5. Rovněž Tvá návštěva a Tvých nejbližších mi udělala velkou radost. Vám ostatním moc děkuji za podané ruce a slova podpory. Moc se těším, až se opět někde setkáme.

Běhám, nepíšu

2008-08-08T22:47:00.000+02:00

Mí ctění čtenáři,

někteří z vás se ozývají, kdy přibude další článek. Musím vás ubezpečit, že jen tak brzy to nebude. Sice běhám a zítra se zúčastním 24 hodinovky v Kladně ve štafetě, ale běhavá můza je zatlačena do pozadí samotným životem.

Pro toho, kdo sleduje více mé běhání než ta slova okolo, mám několik informací o mých plánech. Kromě zmíněné 24 hodinovky chci do konce roku běžet 3-4 maratóny (lesní Kladno, Carpi, chodbové Kladno) a jeden, dva běhy českou krajinou. Z běhu naší krajinou bych rád pořídil zápisek, ale nic neslibuji. Téměř jistě se v prosinci opět přihlásím k prohlídce maďarského jezera. Toť pro tento rok asi vše.

Sbohem, řeko

2008-07-09T08:25:00.000+02:00

Zprvu mě napadlo: škoda, že nemám sebou foťák. Ba ne, ani sebejemnější optika by nedokázala zachytit tento jedinečný okamžik. Řeka se se mnou loučila v plné své kráse. Letně modrou oblohu vybarvil nad Babou temný mrak zadržující vláhu. Nebyl velký, nadanému malíři by stačilo sotva pár tahů. Sluníčko proto nerušeně posílalo svou sílu stohlavému hejnu racků, velebících si na naplavenině uprostřed toku. Vítr jemně laskal hladinu, která házela odlesky do všech stran. Stromy, v plné své síle, tvořily přirozenou kulisu této úchvatné scenérie.

Kdo si všiml toho, co já? Pár cyklistů spěchajících k útulku? Milenci stoupající od přívozu? Rybář v tiché meditaci? Těžko říct. Pro mě všechno mělo svůj význam. Čistá obloha mi říkala, kam vede má cesta. Tmavý mrak hrozil, že spustí, ale já jsem přeci nepromokavý, že. Vítr přinášel čerstvý vzduch a hladil mě po těle. Stromy tiše a moudře sledovaly mé kroky. Vše bylo v dokonalé symbióze, tak jak to má být.

„Budu zde plynout do konce svých časů, stejně jako Ty budeš běhat, dokud Tvé tělo dovolí“, pravila řeka. „Vždyť se neloučíme navždy. Budeme si jen vzácnější a lépe tak vstřebáme vzájemnou krásu. Budeme každý růst jinde, ale přitom spolu. Nezapomeň, voda je všudypřítomná. V Tobě je kus řeky a ve mě část člověka.“, odpovídala na můj němý pohled.

Sbohem, řeko, netruchlím, vzpomínat budu rád.

Kolem jezera IX. - konečně v cíli

2008-07-06T19:00:00.001+02:00

Přestože zbývající část měřila 50 kilometrů, ve vzpomínkách zůstaly jen slabé útržky. Zůstanu proto v tomto závěrečném díle vyprávění jen u vjemů, tak jak si je ještě pamatuji.

Kilometry byly delší než předchozí den.
Sluníčko hladilo tak, až jsem se z toho občas zakymácel.
Voda k pití byla stejně teplá jako já.
Mozek odpojoval nepotřebné části těla. Necítil jsem vůbec nic. Žádná bolest, žádná euforie, prostě nic.
Neběžet byl pud sebezáchovy, chůze však byla horší než běh.
Na povzbuzování běžců ze štafet jsem nedokázal ani odpovědět.
Nechápal jsem, proč chodci v mém směru mají ručníky a míče.
Ti lidé za plotem u bazénu se na mě usmívali. Já na ně ne.
Stezka vedla stále do kopce. (Tento optický klam mi není dodnes jasný)

Po doběhu jsem nebyl ničeho schopen. Nějakým zázrakem jsem se vysprchoval a s úžehem tiše úpěl ve vyhřátém pokoji. Nemohl jsem jíst, stát, sedět, ležet, spát. Jíst jsem nemohl ještě celé dva dny. Po osmikilometrovém výklusu jsem se cítil jak na 108. kilometru. Slovo ultra bylo tabu.

Po 14ti dnech mi otrnulo. Jsem šťastný, že jsem závod nevzdal a do cíle se dostal. Několik lidí mi položilo otázku: „Poběžíš to znovu?“. Jasně, a moc rád. Stálo to za to!

Kolem jezera VIII.

2008-07-03T12:07:00.000+02:00

Velmi vítanou službou zajištěnou pořadateli byly policejní hlídky, které nám zajišťovaly plynulý přeběh frekventovaných silnic.

S blížícím se svítáním mi začaly ubývat síly. Nemít Ondřeje v zádech, asi bych už šel pěšky. Naprosto otevřeně přiznávám, že bez skvělého doprovodu manželky, Ondřeje a jeho dcery bych Balaton neoběhl. Nejen díky tomu, že jsem mohl pít i mezi občerstvovacími stanicemi, ale hodně mi pomohla i jejich pouhá přítomnost. Udělali, co mi na očích a těle viděli a mé myšlenky v nejtěžších chvílích patřily právě jim.

S rozedněním se dostavila i pravidelná fyziologická potřeba. Organizátoři toalety nezajišťovali a poradit si tak musel každý po svém. Pokud nechtěl být člověk dobytkem, nebylo to vůbec jednoduché. Nalevo domky, napravo pláž. Tento obrázek trval třeba i několik kilometrů. Já jsem měl štěstí v opuštěné zahradě s polorozpadlým stavením, snad jediným, které jsem na jižní straně jezera viděl.

Kolem šesté ranní jsem zazmatkoval a honil Ondřeje po všech okolních cestách aby našel ztracenou značku. Ta samozřejmě byla o kus dál na cestě, po které jsem běžel. Vyčítám si, že jsem byl nespravedlivý a kladl mu zmizelou značku za vinu. Neomlouvá mě, že jsem byl v tu chvíli už dost mimo, je mi to moc líto. Ondřejova síla se projevila v okamžiku, kdy se vrátil a nadšeně mi sděloval, že potkal jediného člověka. Uměl prý bezvadně rusky a báječně si popovídali; směr prý máme správný.

Po osmnácti hodinách jsme minuli značku stopadesátého kilometru. Byl jsem na konci svých sil. Dnes si plně uvědomuji, jakou jsem udělal chybu. Takovéto akci měla předcházet zkušenost z 24 hodinovky. Můj nejdelší běh v tréninku (123 km) přesně odpovídal vzdálenosti 150ti kilometrů, na kterou jsem měl natrénováno. To, co se odehrávalo dál, bylo jej o touze se jménem cíl.

Rozhodl jsem se, že se posunu ke kontrole na 163. kilometru a tam si odpočinu déle. Těch 13 kilometrů mi trvalo dvě hodiny. Na stanovišti jsem strávil třičtvrtě hodiny a z leže jen pozoroval jak mě postupně dobíhají soupeři. Nezištně se mě ujal doprovod finských běžců a provedl mi akupresurní masáž. Jeho závěr byl jediný – únava z přehřátí. Mé nohy ohodnotil slovem „good“ a popřál mi „luck“. Zdravotník ohlášený pořadateli zde nebyl.

Kolem jezera VII.

2008-07-01T09:48:00.001+02:00

Na 91.kilometru přestalo slunce definitivně pro první závodní den osvětlovat tento kout Země. Lépe vybavenou občerstvovací stanici (schnitzel s rýží, arašídy) jsem využil asi k desetiminutové pauze a nasazení čelovky. Sice byla většina trasy na jižní straně jezera osvětlená, ale našla se místa, kde bychom byli bez světla ztraceni. Několikakilometrové přímé úseky mezi domky s pouličním osvětlením střídaly cesty vzdalující se jezeru. Problémem byl nejen horší povrch absolvovaný potmě, ale i slabě viditelné značení. Párkrát jsme se museli vracet, ale naštěstí to nebylo nikdy více než sto metrů.

Okolí jezera bylo stálé živé, když jsme se po půl jedné ranní dostali na další kontrolní bod na 111. kilometru. Bylo to zároveň stanoviště, kde štafety a dvoudenní běžci ukončili svou první část běhu. Na tomto místě se musím zmínit o našich ženách. Kde jsme míjeli Pavlínu, nevím. Martin, který v tu dobu běžel asi půlhodinu za mnou mi později říkal, že ji viděl někde u plotu - zradil ji žaludek. Martina, kterou jsme míjeli tuším kolem stovky, vypadala spokojeně, právě si převazovala botu. A i když nemá uveden celkový čas, bojovala do poslední chvíle. Devatenáct kilometrů před cílem, na posledním měřeném stanovišti, měla do limitu ještě 2,5 hodiny. Za to, jak se porvala s tratí, zaslouží obdiv a uznání.

Do druhé části závodu jsem vybíhal sic unaven, ale pohyb vpřed se stále dal ještě nazvat během. Kouzelná noc nám přichystala mnohé milé chvíle. Jednu z nich popisuje můj doprovod Ondřej takto: „Na rakouské závodnici byly patrny známky únavy. Tu se ze tmy vynořil rytíř a dámě nabídl pivo. Její oči se rozzářily a její zhrublý hlas opět doznal ženské krásy. Ja, ja, es tut mir sicher gut. Rytířův zbrojnoš na hliníkovém oři přispěchal blíž a z mošny vylovil božský mok. Poté zanechali dámu s plechovkou svému osudu a razili dál.“

Úchvatný koncert nám přichystala noční zvířátka. Všemožné zvuky se ozývaly jak od jezera, tak ze zahrad domků napravo. Nic víc, než šplouchnutí, kuňk a ojedinělý hmyz, který zapomněl jít spát, v tu chvíli neexistovalo. Byly to jedny z nejhezčích okamžiků běhu. Tam, kde noční klid přehlušil noční klub, nesetkali jsme se s problémy. Spíše mezi opilci zavládlo nechápavé ticho. Jsme asi opravdu z jiného světa.

Kolem jezera VI.

2008-06-30T10:07:00.001+02:00

Kilometry utěšeně narůstaly a konečně jsme se blížili k jezeru. Běželi jsme sice po cyklostezce, ale ta vedla souběžně pár metrů od frekventované silnice. Odhaduji, že až kolem 53.km se stezka odpojila a přivinula se vodě. Na občerstvení jsme zde zaznamenali velmi příjemný úkaz. Nejen k mému doprovodu se organizátoři začali chovat jako k závodníkům. Takový obrázek vstřícnosti pořadatelů, kdy nás brali jako jeden tým, trval až do konce. Bodejť by ne, absolvovat takovou štreku na kole musí být strašné. Raději jsem to běžel. S přiblížením k jezeru stoupl i provoz pěších a cyklistů, ale všichni byli velmi ohleduplní a navzájem jsme si nepřekáželi. Několikrát jsem se dal s okolo jedoucími do řeči. Něco o závodu věděli a vyzvídali, kolik nás toho ještě čeká, kde je start a tak. Bylo to velmi milé a i proto se mi běželo stále dobře. Další kontrolní stanoviště bylo v Keszthely. Časový limit byl mírný, na 69,5 km jsme měli být nejpozději za 10 hodin. Měl jsem více jak dvouhodinovou rezervu (7:16). Možná právě zde bylo to místo, kde jsem měl zařadit odpočinek a snažit se sníst něco víc než kousek ovoce a pár rozinek.
Těšil jsem se, že cyklostezka bude lemovat břeh jezera, jeho konejšivá hladina bude vyzývat k ochlazení a občasný závan vlhkých par svlaží mé tělo. Bohužel tomu tak nebylo. Voda zůstávala jen na dohled a od linky břehu nás oddělovalo buď neproniknutelné rákosí nebo pláže povětšinou pod uzavřením. Po pravici lemovaly stezku domky. Vítané ochlazení přišlo až se západem slunce.

Kolem jezera V.

2008-06-29T17:05:00.002+02:00

Kousek za občerstvením je hydrant, ale mě v tu chvíli zajímal travnatý plácek vedle. Lehl jsem si abych se uvolnil a provedl pár protahovacích cviků, ale spoluběžci mě nenechali v klidu. Hned si mysleli, že jsem mimo. Moje „ok, ok“ je moc nepřesvědčilo. Z oddechu na zádech tak moc nebylo a pokračoval jsem dál. Ondřej, můj drahý doprovod na kole, si pro zahájení vybral nejtěžší část trasy. Polní cesta podél staré vinice a lesní úsek daly jeho hliníkovému oři dost zabrat. Naštěstí jej přečkali bez úhony oba.

Byl to jediný úsek mimo asfalt, nicméně jsme cestou (hlavně v noci) ještě narazili na části, které byly poškozeny od kořenů stromů. Sluníčko stále ukazovalo, jak moc má nás rádo. Již mi nestačilo pít každých 4-5 km, kde byly OS, a tak s velkou výhodou jsem přijímal od Ondřeje tekutiny zhruba každé dva kilometry. Před metou maratónu jsem začal cítit jistý diskomfort pravého kolene a preventivně natáhl ortézu. Nakonec jsem s ní doběhl až do cíle.

Tento běh mi konečně ukázal, odkud pramení mé občasné potíže s pravým kolenem, táhnoucí se od lednové Unhoště. Viníkem jsou jednoznačně nové vložky, které jsem si nechal udělat v prosinci v Casri. Ne, že by byly špatné, ale ty původní jsem měl speciálně vypodložené právě proto, aby eliminovaly mé křivé nohy. Takto tu křivost vyrovnávalo koleno, následně kyčel a na druhé noze dostalo zabrat lýtko. Tuto zářnou kombinaci jsem poznal až po pár hodinách po doběhu. Všechny bolístky při běhu totiž postupně samy mizely, respektive mozek, který rovněž ztrácel funkčnost, se soustředil jen na vidinu cílové pásky.

Na druhém kontrolním stanovišti (42,6 km) jsem byl za 4:23. Občerstvení bylo zde malinko lepší. K banánům se přidal skvělý meloun, ale pivo jsem opět musel lovit ze svých zásob. Neměl jsem však vůbec chuť jíst něco navíc a těch pár ořechů a rozinek ze stolku jsem do sebe vsoukal se sebezapřením. Cítil jsem se naprosto skvěle a byl jsem i spokojen s tím, že jsem začátek nepřepálil. Vůbec se mi nechtělo odpočívat. S odstupem času hledám ten moment, kde jsem udělal chybu. Myslím si, že byla v zanedbaném odpočinku, ale později, ne na maratónu. Ondřej odhadl, že příčinou vyhoření v druhém dni byl nedostatek mé konzumace.

Kolem jezera IV.

2008-06-28T19:19:00.000+02:00

Vybíhám sice bez hodinek, ale rozhodně ne s lehkou hlavou. V posledních hodinách mi začalo pomalu docházet, jak nepředstavitelná vzdálenost mě čeká. Nesdílel jsem veselí a radostné očekávání Dana nebo Martina a nezapojil jsem se do přátelské česko-slovenské debaty na prvních kilometrech. Běžel jsem ponořen do sebe s vědomím, že každá maličkost zde hraje velkou roli, i těch pár slov navíc.

Rozbíhám se v zadních řadách jen dle svých pocitů. Svou rychlost reguluji i tak, že výhradně dýchám nosem. První kilometry nás odvádí z klidného městečka Tihany do vnitrozemí směrem na sever. Běžíme po silnici nejprve v chumlu a chování většiny řidičů dává tušit, že akce není pro ně neznámou. Většinou se i nadále setkávám spíše s povzbuzováním, než nějakou negativní reakcí. Zvláštností byl požadavek pořadatele, abychom běželi vpravo. Hlavním důvodem zřejmě bylo značení, které, pokud vedla trasa po silnici, bylo namalováno u pravého okraje.

Podle propozic, měla být na každé občerstvovací stanici k dispozici nejen voda, ale i ionťák a nějaké drobnosti k zakousnutí. Musím však konstatovat, že sortiment OS byl velmi slabý. Některé položky chyběly a ovocem byl většinou jen banán. Tato nedobrá situace panovala celou první polovinu závodu. Opanuje mnou podezření, že občerstvovačky nám vyžraly štafety před námi. Od 20.kilometru (a dále každých 20) mělo být pivo, ale nám se naskytl jen obraz poházených plechovek u trati.

Honza Ondruš běžel závod sám, bez doprovodu. Když jsem na pátém kilometru slyšel jeho úpěnlivé volání: „Izo, izo!“ a odpovědí mu bylo: „There is no izo at this refreshment point“, odtušil jsem, že hlavně běžci bez doprovodu to budou mít dost těžké. Zvláště poté, co ionťák nebyl ani na 10.kilometru.

Možná to byla jedna z osudových „maličkostí“ pro ty, kteří nestihli dorazit v limitu do cíle. Od pátého do dvacátého kilometru se běží po silnici dost zvlněnou krajinou a výjimkou nebyly ani kopce, které jsem pro úsporu energie raději šel. Můj doprovod se s lahví ioňtáku a plechovkou českého piva připojil na prvním kontrolním stanovišti, na dvacátém kilometru.

Kolem jezera III.

2008-06-27T06:42:00.002+02:00

Registrace probíhala od 16ti hodin. Na louce, asi 50 metrů od startu, postavili organizátoři velký bílý stan. Pod něj se vešla nejen registrace a malé expo, ale i pasta party, pódium pro hudbu a stoly s židlemi pro posezení závodníků. Samotná registrace probíhala ve velmi přátelské atmosféře. Žádné problémy s čísly a platbami, krásné památní triko o velikosti dle výběru a malé občerstvení na stolku. Ostatně všichni pořadatelé a dobrovolníci byli velmi vstřícní a ochotní. Vzpomněl jsem si při té příležitosti na srovnání se Spartathlonem. Laskavý maďarský přístup nejen k závodníkům, ale i k jejich doprovodu ve srovnání s řeckým přístupem jednoznačně kraloval.

Před sedmou večerní jsme se do stanu ještě vrátili na pasta party a poslechnout si pár technických informací k závodu. Osmiminutový proslov v maďarštině byl přeložen asi do dvou anglických vět. Přesto, jak se druhý den před startem ukázalo, jsem v něm přeslechl jednu z nejdůležitějších informací. Po společné večeři jsme se každý odebrali svou cestou.

V sobotu ráno startovaly nejdříve ženy společně se štafetami. Štafety o 2-4 běžcích běželi okolo jezera ve dvou dnech. Poté, co jsme popřáli našim závodnicím mnoho štěstí, odebrali jsme se ještě do penziónu. Zde mě žena upozornila, že obě naše krajanky měly ještě cosi modrého připnutého na čísle. To já jsem neměl.

Když jsme se před dvanáctou vrátili na start a odpozoroval jsem, že to cosi modrého má každý, ujistil mě Honza Ondruš, že jsem bez druhého čipu. Ten na botu byl u čísla a ten druhý, na prst, se prý vydával vedle u stolku. Všechny stolky byly již samozřejmě prázdné. Naštěstí laskaví pořadatelé dvěma zapomnětlivcům čip uschovali u startovní brány. Takže pět minut před startem už jsem jej měl navlečen na prstě. Stihli jsme s ostatními učinit ještě pár přátelských pozdravů a přesně ve dvanáct hodin 21.6.2008 jsme za zvuku trumpetky odstartovali.

Vzkaz

2008-06-26T09:34:00.000+02:00

Úryvek z Knihy MIRDAD Mikhaila Naimy:

„Velká nostalgie je jako mlha. Vychází ze srdce, ale skryje ho stejně jako mlha, která vystupuje z lesa nebo oceánu a zakrývá pak les i oceán.

…

Ten muž je stižen velkou nostalgií a nemá žádnou obruč, s níž by mohl hrát. Uprostřed světa, tak zabraného do času a jeho her stojí sám bez zaměstnání a bez potřeby spěchu. V divadle lidskosti plném kostýmů a řečí má pocit, že je nahý, nepatřičný a divný. Nedokáže se smát s těmi, již se radují, ani plakat s těmi, kteří pláčou. Lidé jedí a pijí a chutná jim, ale jemu jídlo v ústech zhořklo a žádný nápoj nedokáže uhasit jeho žízeň.

…

Člověk, kterého postihne velká nostalgie je jako náměsíčný, jenž bloumá naplno probuzeným světem. Vede ho sen, který ostatní nevidí ani necítí, a proto krčí rameny a smějí se mu za zády.“

Kolem jezera II.

2008-06-25T22:02:00.001+02:00

Týden před oběhem jezera jsem běžel „Rozkvetlou kaštanku“. Spojil jsem příjemné s ještě příjemnějším a vyzvedl si nový klubový dres. V úterý jsem jej vyzkoušel, vypral a v pátek zapomněl na šňůře. Reprezentovat mateřský klub jsem tak musel v triku z loňského maratónu v Porýní. Mnozí spoluběžci a pořadatelé mě tak považovali za Němce a kladli mi otázky výhradně v němčině. Na jedné z občerstovaček se však jedna z dam otázala odkud jsem a pak už hovořila jen polsky.

Do Tihany, místa startu a cíle a bezesporu nejhezčího místa u Balatonu, jsme dorazili ve čtvrtek po deváté večerní. Po ubytování jsme zamířili do jedné z místních hospod. S usednutím na nás okamžitě zaútočili komáři. „To nás čekají horké chvilky, až budeme za dva dny za soumraku kroužit u tohohle velkého rybníku.“, napadlo mě. Skutečnost však nebyla tak dramatická. Myslím, že ani Ondřej, hrdinný můj doprovod na kole, si na bodnutí létajících upírků nestěžoval. Sice nám u snídaně vyprávěl o krvavých stopách na klimatizaci v pokoji, ale to bylo až v pondělí po doběhu.

Možná to bylo teprve v pátek dopoledne, kdy mi začínalo docházet, co mě čeká. Vydali jsme se na prohlídku městečka a od kostela se nám odkryl sic úchvatný, ale mou čelist rozevírající, pohled na jezero. Za dopolední mlhy byl protější břeh sotva znatelný. Tehdy jsem si uvědomil, že to není jako 12ti, 24ti hodinovka, kde člověk běží dokud chce a kolik může a do cíle se stejně dostane. Tady se to prostě MUSÍ oběhnout. Celé.

Kolem jezera I.

2008-06-24T17:02:00.000+02:00

Opravdu nevím, odkud své vyprávění začít. To proto, že dva dny po, stále nenacházím ten správný pocit uspokojení z vydařeného běhu. Ten totiž trval jen 150 kilometrů, do nedělní šesté hodiny ranní. Nekonečné chvíle, které následovaly, byly jen o dvou myšlenkách: „Přeci to nevzdám, to nemůžu mému skvělému doprovodu udělat“ a „tu medaili prostě chci“. Devět a půl hodiny pohybu a polehávání na slunci s účtem 62 kilometry zcela zastínilo ten okamžik, kdy jsem protnul cílovou pásku.

Můžete namítnout, že pohled do výsledkové listiny nesvědčí o nevydařeném závodě, ale já to vnímám jinak. Raději doběhnu poslední a budu bavit sebe i diváky, než toužebně vyhlížet další kilometrovník. Pevně věřím, že čas zahladí stopy a mě zůstanou jen vzpomínky na úchvatnou krajinu okolo Balatonu. Na nezapomenutelný přelom noci a dne, kdy se zvuky nočních zvířat začaly mísit s těmi ranními, kdy vlevo nad jezerem bylo světlo a vpravo nad lesem tma. Tehdy jsem si řekl, ať mě čeká dále cokoliv, tohle za to stojí.

Říční putování

2008-05-18T17:21:00.001+02:00

Jen díky mému drahému příteli, jsem si mohl dopřát luxus v podobě běhu od poledne do rána. Jeho ochota mi pomoci je neměřitelná penězi. Udělal, co jsem potřeboval, protože to chtěl udělat bez jakýchkoliv očekávání. Nemám dostatek slov jak moc mu za to děkuji. Prožívám chvíle, kdy mě hřeje u srdce z krásy světa. Ta je umocněna během syrovou přírodou a radostí z téměř splněného úkolu, který jsem si sám stanovil.

V minulém týdnu jsem Ondřejovi poslal pár nezbytných svršků na noc a čelovku. Mohl jsem proto vyrazit nalehko. Cesta metrem na Černý most proběhla bez významně zdviženého obočí spolucestujících. Běžců přibývá a polooblečený člověk už nevzbuzuje pohoršení. To je moc dobře. Z Čerňáku jsem byl za hodinu autobusem v Mnichově Hradišti, na startu mého říčního putování.

Sotva jsem uběhl kilometr, musel jsem se smát. Tak hodně jsem se od Miloše, trenéra a kamaráda, naučil. Mimo jiné zabloudit. To se mi v sobotu přihodilo ještě několikrát. Trasu jsem měl jen v hlavě: podél Jizery do Káraného a poté podél Labe na Kolín. Z Kolína jsem chtěl běžet po silničkách k Úvalům a za svítání jet vlakem domů. Člověk míní, značení mění. Z mapy (supermapy.cz) jsem vyčetl, že podél Jizery má kromě červené turistické cesty vést i cyklostezka. Určitě tam vede, ale kromě pár cedulí jsem z cyklostezky mnoho neviděl. Zbývala mi tak jediná orientace: řeka.
V Mnichově se mi ji podařilo najít tak, že jsem běžel na západ. Jizera mě okouzlila. Proudí si svým pomalým tempem, sem tam se zrychlí v malých peřejích a pod jezy. Její neupravené koryto na mě dýchlo připomínkou mých jinošských let. Tehdy jsme chodili cestou necestou a v živé a člověkem nepřetvořené přírodě objevovali malá kouzla. Běh podél vody je více než příjemný. I dvacet metrů od řeky se díky mikroklimatu dýchá daleko lépe než na vyprahlé louce.
Úsek k Bakovu nebyl ale podél řeky schůdný a musel jsem proto laskavou náruč Jizery na čas opustit. Do Bakova jsem vběhl po silnici. Všude to náramně vonělo: svíčková, grilovaná paprika, byl zkrátka čas oběda. Značky cyklostezek tu ukazovaly kamsi do Tramtárie, proto jsem z Bakova vyběhl po červené. Krásná, ale obtížná část trasy vedla strání nad korytem řeky. Levá noha musela běžet o deset centimetrů výše než pravá. Sledoval jsem každý rok a nemohl se tak zabývat, co mě to lechtá na nohách. Brouci, housenka, stébla travin a samozřejmě kopřivy.
Cesta se zanedlouho narovnala a já si uvědomil, jak pěkně se mi běží. Pomalé tempo jsem střídal s chůzí, to když jsem posílal zápisky na twitter. Necítil jsem sebemenší únavu, bolístky nedávaly o sobě vědět. Později jsme se s Ondřejem shodli, že pro vlastní komfort je velmi obtížné běhat dlouhé trasy v malé skupině. Jednomu to běží, druhý chce jíst a třetí na záchod. Musí se nakonec podřídit všichni tři.

V Mladé Boleslavi, městě výroby plechovek, jsem se vyhnul náměstí a pokračoval dále po červené. Doteď jsem nepřišel na to, jak nazvat útvar, kterým jsem běžel dál. Louka o rozměrech 3 x 0,5 kilometru obklopená stromy. V dáli jsem viděl dva hrady, z kterých se nakonec vyklubaly stromy výrazně převyšující ostatní. Popisek: Úžeh? Fata morgána? Ten strom nebyla hospoda; vystihuje výheň a rozhlehlost této prérie. Značka milostivě zamířila v les. Dopíjel jsem poslední zásoby vody a zčista jasna se vyloupl jezdecký klub. S hospodou! Sotva jsem pivo přiložil k ústům, vypařilo se.
Zdržel jsem se sotva na doplnění vody do vaku a běžel dál. Nevím přesně, kde se to stalo, ale z červené značky se stala zelená. Vedla podél Jizery, tak jsem tuto změnu neřešil. V Benátkách jsme se kontaktovali s Ondřejem a řešili podrobnosti setkání. Domluveny byly Čelákovice kolem osmé hodiny večerní. V Kochánkách jsem zelenou značku opustil. Ukazovala vlevo do Lysé nad Labem (v tu chvíli jsem si myslel že je zcela mimo můj směr) a na tom samém místě se objevila cyklostezka mířící do Káraného vpravo. Dovedla mě ke ztracené červené.
Dostával jsem zprávy o blížící se bouřce a krupobití. Pláštěnku u pasu jsem připravil do pohotovostní polohy. Zatímco v Praze se lidé na ulicích sprchovali, mě se nějakým zázrakem bouřka vyhýbala celou cestu. S výjimkou pár kapek za Poděbrady se mi vyhýbal i déšť. Po malém bloudění v Kačově čekala za Předměřicemi další oáza. Malá ves Čihadla s hospůdkou vedle kaštanu u cesty. Usměvavá a přívětivá paní hostinská mě přivítala jako doma. Běžec byl pro ní naprosto přirozený jako její stálí hosté. Nemohl jsem ji potěšit konzumací utopenců a dalších lahůdek, tak jsem ji tržbu zvýšil alespoň o dva kozlíky. Byli výteční. Její společnici jsem se už tolik nelíbil. Dvanáctiletá malinká yorkshirka mi okusovala paty a štěkala, co ji tlamička dovolila. Bylo to roztomilé stvoření.

Poseděl jsem chviličku, doslechl se pár novinek z okolí a běžel dál. Ve Staré Lysé mě Ondřej nasměroval do Lysé nad Labem (teprve taky se ukázalo, že leží na mé trase). Cesta se vyhnula Čelákovicím a čas běhu za světla podél Labe se navýšil o hodinu. Bylo to velmi moudré rozhodnutí. Blížil se večer a jak se později ukázalo, absolvovat některé úseky po tmě by bylo zhola nemožné.
Labe. Řeka vyvolávající dojem, že se nehýbe. Břehy místy divoké a jinde poznamenané lidskou rukou. Stezka po pravém břehu nedovolovala nohy šourat u země. I s čelovkou bych tu v noci čelil vážným problémům. Ondřej mi už vyjel na kole naproti a v Ostré jsme se domlouvali, kde se přibližně setkáme. Zde se odehrál můj nejpodařenější kufr. Z houští jsem vyběhl přímo do kempu, kde se zřejmě odehrával sraz veteránů. Běžel jsem okolo rybníku po modré, v domnění, že se nějak dostanu do Nymburka. Nedostal. Značka skončila v polích u železnice. Naštěstí, kde se vzala, tu se vzala, žena na kole z Polabí. Na mou otázku, jak se dostanu k Labi na cyklostezku odvětila, že musím do Ostré. Pak ji ale napadla ještě jedna možnost. Prý vlevo okolo pískovny, za ní je plot a vedle něj stezka vyježděná cyklisty.

Vydal jsem se udaným směrem. Objevil jsem bažantnici, ale pískovnu ne. Za strouhou mě vybízel plot. Ale ani za ním nebyla pískovna, jen mladý sad. Pěšinou vedle plotu jsem doběhl na širší cestu. Koukám, že tu je modrá značka, tak to jsem asi správně. A hele, na druhé straně řeky kemp. Moment, to přeci není řeka, ale rybník, kde už jsem dneska byl. Podařilo se mi prokličkovat mezi chatkami a konečně se mi ukázala cyklostezka u Labe.
Ondřej hlásil, že je v Nymburku. Zdálo se mi, že běžím už docela dost dlouho a měli bychom se každou chvíli setkat. Potvrdili jsme si, že jsme oba u jezu, ale každý u jiného. Ještě pár minut a došlo ke šťastnému shledání. Okamžitě mi poskytl první pomoc. Hrdlem jsem prolil půl lahve Hanácké a zajedl ji banánem a Margotkou. Rázem bylo zase veseleji. Trpělivě naslouchal mým zážitkům a následoval mé kroky do Nymburka. Bezchybně nás navedl na cyklostezku do Poděbrad, po které jsme se pohybovali už za tmy. Na rozdíl od cesty z Lysé disponuje dokonalým asfaltem.
V Polabci jsem se nenechal dlouho přemlouvat k zastávce a k ochutnávce nymburského piva. Dohodli jsme se, že se vydáme nejkratší cestou do jeho příbytku, kde mi poskytne teplou krmi. Okolo obrátky Pečecké desítky jsme o půlnoci byli na místě. Ondřejova pohostinnost je bezbřehá. Kdybych neměl v plánu pokračovat, zůstal bych v jeho péči až do rána. Doplnil mi zásobu vody, přidal něco na cestu a já po jedné hodině ranní vyrazil sám do úchvatné noci.

Nedařilo se mi řádně se rozeběhnout. Střídal jsem běh s chůzí a stále nemohl obnovit komfort, který mě dosud provázel. Tělo mělo už dost batohu s vodou a bedra říkala ne. Pohyboval jsem se rychlostí mezi šesti a sedmi kilometry za hodinu. V Poříčanech mi bylo jasné, že mám pouze dvě možnosti. Zahodit batoh nebo dojít pěšky k vlaku. První jel ve 4:41 z Klučova, kam jsem klidnou chůzí došel.

Odnáším si z putování obrovskou zkušenost. Byl to první dlouhý běh, kdy jsem běžel a zastavoval podle sebe. Přesně vím, co mi sedí a čemu se musím při oběhu jezera vyhnout. Týká se to hlavně jídla, doby přestávek a způsobu jejich absolvování. Nejvíc se těším na to, že nebudu muset sebou vláčet zátěž. Otestoval jsem, jak se při dlouhém běhu chovají SUPERNOHY. Můj verdikt zní: na ultra ne. Po 80ti kilometrech jsem postrádal oporu, kterou mi dávají Kayana. Navíc jsou trošku užší, což ohlásily prsty na nohou několika puchýři.

PIM 2008 - nedokončeno

2008-05-17T06:36:00.000+02:00

Zápisek z PIMu postihl stejný osud, jako jedenáct jiných. Ani ne v půlce textu jsem zjistil, že mi došla inspirace. Další odstavce byly plné blábolů a obsahovaly text, kterým jsem se opakoval. V nejlepším bylo nejrozumnější přestat. Abych alespoň částečně splnil daný slib, rozhodl jsem se torzo textu zveřejnit.

Mega reproduktor v našem sektoru ztichl. Po pár slovech komentátora následovalo lupnutí. Start. Odmačkávám stopky a zkouším si tipnout, jakou budeme mít ztrátu. Loni jsme běželi na 4 hodiny, stáli jsme více vzadu a měli jsme dvě a půl minuty. Když právě tyto dvě a půl minuty uplynou a my stále stojíme v houfu, začínám být malinko nervózní. Rozpis mám jen do čtyřminutové ztráty a hlavně nám tím prodlením ubývají spoluběžci na 3:45. Konečné čtyřminutové zpoždění dělá rozdíl 6 vteřin na kilometr a to je pro některé už příliš.

První kilometry jsou ve znamení kličkování mezi pomalejšími a nabrání další téměř minutové ztráty. Zvláště přeběh zúženého Karlova mostu nebyl pro čtyřtisícový dav dobrým nápadem. Pro větší pohodu všech by začátek trasy měl vést co nejširší cestou, nikoliv tou nejužší. Má nervozita stoupala. Hlídal jsem čas, nohy, otáčel jsem se, abych neztratil Radku. Na nábřeží jsme si malinko vydechli a začali pomalu rovnat tempo. Na šestém kilometru za první občerstvovačkou jsme měli oproti rozpisu (s RT -4 minuty) ztrátu 39 vteřin.

Na Libeňském mostě se stabilizovala naše skupinka. Bohužel jsme už museli přehodit rychlost na 5:11-13. Domluvili jsme se, že budeme velké občerstvovačky oba procházet. Byla to na základě připomínky Jardy A. ze Skalné, protože bychom jinak spoustu běžců setřásli. Když jsme sbíhali do Karlína podruhé a nahlas počítali, že máme 10-15 vteřin k dobru na občerstvení, ozvalo se za námi: "Ano! A nemůžeme se tam zastavit na 10 minut?"

Bezva nápadem mé partnerky bylo vytištění plánovaných časů na každém kilometru. Každých pět minut jsem brejlil do seznamu velikosti účtenky týdenního nákupu osmi-členné rodiny. Měli jsme tak dokonalý přehled o momentální situaci. To bylo nesmírně důležité nejen s ohledem na občerstvení, ale i pro naší jistotu, že držíme správné tempo. Garmin mi totiž ukazoval tempo 5:08, což neodpovídalo časům mezi jednotlivými kilometry. V cíli bylo jasné proč. Náš maratón podle Garmina měřil celých 43 kilometrů.

Ten jsme uběhli v oficiálním čase 3:44:40. První půlka byla za 1:54:30 (RT 1:50:38) a druhá za 1:50:10.

PIM 2008: jak poběží vodiči na 3:45

2008-05-07T17:15:00.002+02:00

Vodiči na 3:45 budou dbát pokynů Miloše Škorpila. To znamená, že první pětku poběží o 10 vteřin pomaleji, než zbytek maratónu. Občerstvení (ta po pěti kilometrech) budou společně procházet. Zdržení z občerstvení 5-10 vteřin bude plynule staženo (není v přiložené tabulce zohledněno).

Ať vám to běží! Hodně štěstí a v neděli na běhanou :)

Šlépěje historií

2008-05-04T11:52:00.002+02:00

Marně pátrám v paměti, kolik let už to je, co jsem jel naposledy na kole z Jižáku do Luk pod Medníkem. Tipuji to na rok 2002. V horkém létě plném vody na novém, vlastnoručně postaveném RB, které se dnes krčí v koutě obývacího pokoje, pracovny a ložnice v jednom. S jasným cílem, jsem se v sobotu vydal na tuto trasu znovu, po svých.

Na Sokolovské nastupuji do metra (aha, dnes už se stanice jmenuje Florenc). Je to dost zvláštní pocit. Okolí dnes už nepohorší cyklista v obepnutých gatích. Avšak polonahý chlap, i když čistý a navoněný, působí v metru jako exot. Zvykl jsem si, ostatně není to poprvé.

Cestu od konečné k Milíčovskému lesu jsem ještě nezapomněl. Za rybníkem jsem se nechal unést vzpomínkami na společné běhy s Tučňákem, KeKem, Papaayou, PavlemK, LasKym alias 3Copem a Toskem. Byly to nádherné běhy, jako třeba tento.

Automaticky jsem odbočil na zelenou značku, po které jsme zde běhávali. Cesta to byla sice delší, vyhýbala se mému naučenému směru, ale zakrátko se ukázalo, že mé kroky nevedené žádnou myšlenkou, byly správné. Potkal jsem Štefana, jehož domovina je odtud značně vzdálena. Jak milé setkání. Probrali jsme kde co, vzájemně si pogratulovali k narozeninám a po čtvrt hodině se rozešli s úsměvem v duších.

Zelená značka pokračovala tam, kam jsem nechtěl. Běžce nic nezastaví, ani pokropené pole. Supernohy získaly stařeckou patinu a svou zářivou bělostí již dále neplašily mravence a brouky. První novinka čekala v Újezdu před podběhem dálnice. Asfalt tu vyměnili za kostky. Zato cesta do Průhonic se nezměnila. Snad jen potok za domky je snadněji překonatelný.

První část parku v Průhonicích obíhám podél zdi. Ne že by mě park nelákal, ale tato část je velmi navštěvovaná a navíc běhat lze jen se vstupenkou. Držím se zdi po levé ruce až na nejvyšší místo obce. U zadního vchodu, kde dříve byla rozbitá polňačka a plno aut je štěrková cyklostezka. Pro auta je zřízeno parkoviště před druhou částí parku.

Druhá část parku je syrovější a jak stvořená pro romantické posezení i procházku. Vybírám si boční vchod, od kterého vede cesta až k Osnici. Jsem moc rád, že toto místo se nezměnilo. Možná jen stromy narostly o pár centimetrů.

V Osnici přibylo na poli pár domů a dobíhám zde párek cyklistů. Ani se nedivím. Stoupání k lesu u Horních Jirčan jsem na kole taky neměl rád. Cesta před sadem i v lese je stále stejně rozbitá a jako běžec získávám před cyklisty slušný náskok. Keře a stromy u domků v Jirčanech už pěkně povyrostly. Jezdívával jsem tudy ještě po polní cestě. Červená značka je přemalovaná a uhýbá vlevo k lesu, já si běžím ale pěkně postaru do Dolních Jirčan.

V Psárech mě zastihl déšť a hlad. U Číňana jsem si koupil BeBéčka, kafe a šel se schovat do autobusové zastávky. Sice čistá, ale bez možnosti si sednout. Po chvilce se začali sjíždět cyklisté. Jejich chuť ke konverzaci opadla poté, co zjistili, že nemám kolo. Voda zakrátko přestala padat, já jsem spolkl posledních pár drobků a vyrazil na druhou půlku.

Po červené k hotelu René jsem jel na kole jen jednou, pak jsem si našel objížďku. To jsem si uvědomil až tehdy, kdy se z cesty stala téměř neschůdná pěšina. Běžci je hej, ale tenkrát jsem se tam s kolem málem zabil.

Kus běhu po silnici ukázal, kdo je pánem silnic. Já ne, to to hnědé auto. Ještěže bylo možnost odskočit si v les. Zbývající část trasy k nádraží v Jílovém, po žluté do Kocoura a modré do Luk zůstala taková, jaká byla dříve. Členitá, místy nesjízdná, místy rychlá, stále pěkná. Takový byl výlet do historie.

Mise ukončena - nesplněna II.

2008-05-03T09:07:00.000+02:00

V polospánku registruji jak kopec přes Kamýk, tak Buldokovo bloudění v Litoměřicích. Myšlenku rozeběhnout se za svítání zahání neuvěřitelná venkovní kosa (3 st.) a změna trasy. Běh po hlavní silnici z Litoměřic na Kralupy mě opravdu nepřitahoval. Kolem osmé jsem to už ale nemohl vydržet. Zavázal jsem si boty a vyrazil.

Ještě předtím Buldok splnil přání Jirky, aby někde sehnal banány. Kde se vzala, tu se vzala, v neděli ráno otevřená Jednota. Zanedlouho vycházel Buldok z obchodu z úsměvem ve tváři a s čímsi hodně tmavým v ruce. "Měli poslední dva a dali mi 50% slevu" oznamoval. Jirka se na rozpadající se hmotu díval poněkud nedůvěřivě, ale hlad byl hlad.

Noc s Buldokem ze mě udělala jiného člověka. Běželo se mi o sto procent lépe než v sobotu. První běh s Milošem, kdy mi nestačil on. Já vím, měl za sebou probdělých cca 160 km, ale ten pocit neslyšet, proč běžím tak pomalu, jsem si dosyta vychutnal. Do Kralup jsme s Jirkou doběhli kolem půl desáté. On i Miloš byli vyhladovělí a proto jsme čekali na první hospodu, která otevře. Byla čínská. Zvolil jsem tofu s rýží, vyseparoval houby a vytvořil si tak v žaludku komfort.

Z Kralup jsme vybíhali až kolem dvanácté. Napočítal jsem 10 lidí, včetně tří doprovázejících cyklistů. Všechno mi hrálo do kroku. Byl jsem odpočatý, kousek od cíle a na trase, kterou velmi dobře znám. Bylo mi skoro až líto, že k ZOO je to sotva 25 kilometrů. Buldoka jsme cestou potkali jen jednou, nepočítám-li zastávku kilometr před cílem.

Opět jsem si ověřil, že ve chvílích odpočinku je lepší si lehnout, než sednout a pokaždé něco malého zobnout, než zahlušit tělo velkou porcí najednou. Rýsuje se mi poslední přípravný běh. S největší pravděpodobností bude 24.-25.5. Začínat bude v Bakově nad Jizerou a povede přes Káraný podél Labe do Kolína a přes Dobřichov ku Praze.

Mise ukončena - nesplněna I.

2008-04-29T10:02:00.003+02:00

V plánu mých příprav na oběh maďarského moře jsem měl jeden běh délky 16-18 hodin, který by končil ráno. Proto se pozvánka Miloše k návštěvě několika míst ležících u Labe zdála tou pravou příležitostí takový trénink zaběhnout. Přestože se mi to nepovedlo, nemám z výletu špatný pocit. Úbytek sil, který mě zastihl v Ústí nad Labem, byl řešitelný. Bohužel ne však v daný moment.

V týdnu před samotným během jsem udělal chybu. Chybu, kterou mi tělo neodpustilo. Místo abych zařadil volný den ve čtvrtek a vyklusal v pátek, udělal jsem to přesně obráceně. Proto jsem se v sobotu ráno cítil ztuhlý a i když jsem mysl přesvědčoval: "zvládneš to", podvědomě jsem cítil, že tento běh bude velmi těžký. Byl. V podstatě až na malé výjimky (po uběhnutí maratónu a po večeři) jsem v nohách velmi cítil minulou sobotu.

Jak psal PetrK na behej.com, běh z Drážďan přišel pro mě jaksi neplánovaně. Moc dobře cítím, že kilometry musí narůstat pomalu a běhat ultra každý týden mé tělo zatím neunese. Proto neberte mé rozhodnutí zúčastnit se německo-českého výletu jako bláznovství. Byl jsem v Drážďanech třikrát na maratónu a moc jsem si přál Drážďany proběhnout jen tak. Takže když nic jiného, tak jsem si splnil sen.

Cyklostezka podél Labe nastolila neuvěřitelnou pohodu hned na začátku. Velkou měrou se na ní podíleli parťáci Jirka Krejčí, Drakobijce a Miloš a samozřejmě Buldok jako doprovod. Samotná vyasfaltovaná stezka je na naše poměry úzká - pojme tři, čtyři natěsno vedle sebe běžící lidi. K tomu si přidejte protiběžce, hustý provoz kol a vyjde vám, že jsme často běželi jako husy za sebou. Naprosto mě uchvátila neuvěřitelná ohleduplnost všech pohybujících se. Celá německá strana je oázou klidu a pohody, ale také husté sítě občerstvení, penziónů a všelijaké zástavby.

Byl jsem moc rád, že jsem poslechl svůj vnitřní hlas a vzal si pás s vodou. Pro Buldoka bylo velmi obtížné nalézt vhodné místo pro zastavení auta a podařilo se mu to až po 14ti kilometrech. Už zde jsem se cítil ne jako po 14ti ale jako po 50ti kilometrech. Doplnil jsem zásoby vody, popil z plechovky nealko a pojedl chléb se sýrem. Na plánované druhé zastávce v Pirně jsme se nějakým záhadným způsobem minuli. Miloš s Drakobijcem hledali mapu a zkoušeli navázat spojení s Buldokem a já jsem si dal dvacet na lavičce u řeky, kde po celý den hrála reprodukovaná vážná hudba. Prostě pohoda.
Poslední kapky vody mizely a zachránce výpravy Drakobijce vytáhl cizí bankovku. Přesněji bankovku cizí měny z vlastní kapsy. Kluci si dali wiener wurst a všichni pivo. Bohužel jak se později ukázalo, dost silné. Můj běh se podobal chůzi opilce a slunko pálící do čela si tekutinu rychle bralo zpět. Po několika dalších telefonátech, jsme se s Buldokem konečně setkali - po 28 kilometrech na startu OberElbe marathonu v Königsteinu. V tu chvíli jsem ho miloval.

Ostatně Buldok mi velmi vrostl do srdce. Jeho upřímnost je odzbrojující. Třeba jak nám s úsměvem sděloval, že když na nás čekal a my nikde, dal nám chladit vody do řeky. Projela loď, přišla vlna a vody byly pryč. Úžasná příhoda. Chtěl bych mu tady moc poděkovat. Ono bez pořádné mapy se těžko hledají kamarádi v neznámém prostředí. Staral se o nás jako o vlastní a je to člověk, který by se rozdal.

Česká část stezky podél Labe je proti německé více naturální. Příroda zde chytne za srdce právě svou neupraveností. Snad jen stánky trhovců na hřenské straně neladí se skalními masivy.

V Českých Žlebech ukončil svou pouť Drakobijce a naproti z Děčína přijel RomikV. Po večeři v restauraci Piccolo (nic moc, hospodu známkuji 3-) jel Roman na kole až k ZOO do Prahy. Více jak 24 hodin v sedle! V noci svítil klukům na cestu a zajišťoval spojení mezi doprovodným vozidlem, když Buldok netrefil trasu. Obdivuji jeho výkon, pro mě naprosto nepředstavitelný.

Začal padat chlad a nastal čas na noční oblečení. V Děčíně už jsem si vzal z auta i čelovku. Domníval jsem se, že Děčín je od Ústí nad Labem kousek. Není. Cyklostezka za Děčínem končí a dál jsme museli jít už po silnici. V jedné z vesnic se vypotácel jakýsi muž z místního hostince. Volal na mě: "Kam běžíš?". "Do Prahy", já na to. "Tak běž do prdele" odvětil. Posléze jsem se dozvěděl, že stejnou otázku položit Milošovi přede mnou; proto ta reakce.

Kluci se mi začali vzdalovat. Ve Velkém Březnu se před půlnocí přidal PetrK, který druhý den běžel závod Praha-Brandýs. Doprovodil nás do Ústí nad Labem. Cítil jsem, že si potřebuji odpočinout. Možná by mi stačilo třicet, čtyřicet minut, ale Miloš delší zastávku neplánoval. Převlékl jsem se do suchého a na kótě 91 km vlezl do auta k Buldokovi. I když jsem později uvažoval, že bych mohl běžet dál, zvítězilo pohodlí vyhřátého auta. Byl jsem prostě línej.

SUPERNOHA: foto s modelkami

2008-04-24T21:45:00.000+02:00

SUPERNOHA

2008-04-24T21:35:00.001+02:00

Mé blízké okolí již dávno odhalilo mou úchylku. Přemýšlel jsem, kdy začala. Je tomu něco málo přes rok, kdy jsem dobíhal boty a zoufale sháněl nové za rozumnou cenu (začínající číslicí 2 a ne 4). Jakmile se taková koupě naskytla, koupil jsem rovnou dvoje. Zanedlouho na expu maratónu v Porýní další (protože byly ve slevě 30 %) a v srpnu další atd.

Zanedlouho počet mých párů pokořil už dvoumístnou hranici a zbytek rodiny si musel dávat své boty pod postel. Musel jsem přikročit k likvidaci těch prošlapaných. Naivně jsem se domníval, že několika týdenní pauza vrátí botám jejich ztracenou pružnost. Nevrátila. Pohřbívat je mi přišlo líto a proto putovaly do rukou potřebných. Některé jsem i vypral.

Značky, které obouvám, byly jen dvě (Asics Kayano a Mizuno Rider a Creation) do té doby, kdy se mi poštěstilo testovat Pumy (Complete Phasis). Přestože má recenze nevyzněla nejlépe, zejména pro jejich prodřené paty a znatelný ošlap po sto kilometrech, velmi jsem si na ně zvykl. Dokonce dnes tvrdím, že v nich spatřuji (pro mě) ideální botu pro závody a svižné běhy od 400 metrů po 50 kilometrů. Jsou lehké, s dobrým odrazem a přitom velmi slušně tlumí.

Posledním mým výhodným nákupem ve slevě, se na základě doporučení staly boty 3pruhy SUPERNOHA (adidas Supernova Cushion 6). První vyběhnutí mi signalizovalo, že se jedná o zcela odlišný typ boty při porovnání s těmi, které jsem dosud nazouval. Desetikilometrový výklus naznačil, že boty něco skrývají. První dojem byl: měkké, ale nižší než Asics, zato však výrazně lepší než Brooks Axiom (hleďme, další značka, na kterou jsem málem zapomněl – však jsem je také po 450 km jako nevyhovující odložil).

Co mi na SUPERNOZE přišlo tak zvláštní, jsem objevil dnes, při běhu z práce. Chybí jim výrazná torzní tuhost, kterou oplývají mé ostatní modely. Vzpomněl jsem si reklamní slogan výrobce – „bota, která se přizpůsobí vašemu běžeckému stylu“. Nejprve jsem se trochu bál, jak se bude chovat v terénu a v prudkém seběhu. Pravda, sbírá kdejaký kamínek, který se pak dlouho nechce pustit. Ale na pocit, že noha jaksi přirozeně kopíruje terén a seběh karlínským tunelem můžu dát naplno jsem si velmi rychle zvykl. Tuším, že právě pro tuto vlastnost se může stát mou tajnou favoritkou. Budu ji pečlivě sledovat a rád se o zkušenosti podělím.

Dobřichovice? Dobřichov!

2008-04-20T17:48:00.004+02:00

Milé děti. Víte, co spojuje obě místa uvedená v nadpisu? Kromě spodobnělého názvu byste asi pátraly marně. Dobřichovice mají pěkné nádraží, leží u řeky a chrání je brdský hřeben. Výrazně menší Dobřichov leží mezi poli nedaleko Peček a k vlaku si musíte popoběhnout dva kilometry. Sami tedy vidíte, že podobnost názvů je spíše náhodná. A přeci úzké spojení existuje! Od soboty 19.4.2008 navždy svázal tato dvě místa běh.

Ptáte se, milé děti, jak k tomu došlo? Nápad uskutečnit spojení se zrodil v hlavách dvou nerozlučných přátel na sklonku loňského roku. V době, kdy prskavky ještě nestačily dohořet a špunty nevylétly z lahví. Tito dva přátelé na život i na běžecký krok tehdy právě dokončili své putování za historií Kolínska a míjeli kultovní hospodu v Dobřichově. Bezmyšlenkový stav narušil vyprávěním jeden z nich o svém bratru, žijícím v Dobřichovicích. V ten moment bylo rozhodnuto, kudy jejich šlépěje povedou příště. Díky nabitému kalendáři byl termín propojení obou míst stanoven na třetí dubnovou sobotu.

Věřte, milé děti, že počasí nebylo vskutku ideální. Zatímco v půl šesté ráno, kdy dvojice běžců u nádraží v Dobřichovicích upravovala svou výstroj, bylo sucho a relativně teplo, o 12 hodin později doprovázel běžce k Dobřichovu déšť a teplota o 5 stupňů nižší, než slibovala paní Honsová z televize.

Kamarádi se oproti původnímu plánu, který stanovil vydat se po asfaltu, dohodli, že poběží terénem, po cestách necestách, až do Černých Voděrad. Moudré to bylo rozhodnutí, milé děti. Přišli by jinak o spoustu nádherných přírodních scenérií.

Jejich cesta vedla od dobřichovického nádraží přímo vzhůru na brdský hřeben. Sice již po 100 metrech v šeru probouzejícího se dne ztratili navigační modrou turistickou značku, ale směr byl jasný. Do kopce. Jak nádherně se jim pročistily plíce vůněmi lesního porostu. V polovině stoupání trasér očekával, že značka se každou chvíli zprava objeví. Objevila, ale zleva. To už byl čas i odložit pár oděvů. Na hřebeni se napojili na žlutou značku a po trati brdské padesátky klesali k Řitce.

Nevíte někdo, milé děti, proč v obci malá prdýlka na naše kamarády troubilo v půl sedmé ráno auto? Ani oni to neví. Chovali se způsobně a jeden měl velmi dobře viditelné oranžové tričko. Malinko zde také tápali. Žluté značení nepatří v této oblasti k nejlepším. U památníku za Líšnicí („na tomto místě se nikdy žádná bitva o Líšnici neodehrála“) se se žlutou potvůrkou rozloučili nadobro. Trasér zavelel vydat se hledat značku nalevo, pak napravo a nakonec to vzdal. Běžci už už rezignovali, že do Davle doběhnou po silnici, ale u zastávky Bojov vzali zavděk zelenou. Ta je provedla úchvatným mladým borovicovým lesíkem, mezi domky až k Vltavě.

Nádherná trasa pokračovala i dále. Pohrdli přímou silnicí vedoucí do Jílového u Prahy a vydali se malebným údolím Záhořanského potoka. S přibývající vzdáleností od řeky ubývalo rekreačních příbytků a potok šuměl ve své neupravené podobě po pravici našich kamarádů. Něco vám prozradím, milé děti. Jeden z běžců miluje kopce. Proto nepokračovali až do Záhořan a pěkně zprudka se vydali po červené k Bohulibům. Věřte, že vrchař byl nadšen. Jak by také ne, na trase měřicí 85 kilometrů nastoupali dva výškové kilometry.

Trasér připravil pro svého věrného druha malé překvapení. V Jílovém u Prahy, kam už to od Bohulib měli asi tři kilometry, připravila paní Jitka fantastické občerstvení. Přestože sama neběhá, vystrojila našim kamarádům hostinu, kterou by mohl závidět i pražský maratón kočičích hlav. Velmi vhod přišel teplý čaj, chléb se sýrem, sušené brusinky, na rozloučenou kousek čokolády a doplnění všech vaků s vodou. „Paní Jitko, mnohokrát děkujeme, byla to od Vás pomoc k nezaplacení“, vzkazují naši kamarádi.

Z lesa vyběhli, za Jílovém do něj opět vběhli. Po modré značce se přibližovali k Těptínu. Tichou pokoru lesu rušily veselé historky. Třeba ta, jak „v tomhle rybníku jsme se koupali ožralí“. Jeden z běžců byl velmi, až nemile překvapen, jaký obraz mu Těptín a jeho okolí poskytl. Tam, kde před šesti lety byla louka, stojí dnes obludy. I hrobka barona Ringhoffera zpustla a její prohlídce brání řetěz na zrezavělé bráně.

Na naše kamarády čekalo zanedlouho malé dobrodružství. Z putování malebným Kamenickým polesím je vyrušilo zvíře. Hádejte milé děti jaké. Nebyl to ani pes, ani prasátko, ale kůň. Dostihová kobyla evidentně neměla ráda, když ji někdo předbíhal a nervózně začala házet zadkem a ukazovat svá okovaná kopyta. Stejně nervózně mlela pantem i její honákyně. Slova prosím a promiňte se zřejmě v jezdeckém sportu nenosí. Naši přátelé mávli nad příhodou rukou a když kůň laskavě uvolnil veřejnou cestu, pokračovali v dál.

Jeden z druhů projevil přání k odpočinku. Seběhli tedy k nádražní restauraci do Senohrab, opět za veselého vyprávění, kterak jednomu z nich kdysi nesedly špagety zde pozřené. To chudák ještě netušil, že historka se bude opakovat. Dal si totiž opět špagety s jakousi UHO omáčkou, na kterou jeho nemasitý organizmus nebyl připraven. Jen se smějte, milé děti, lidé jsou nepoučitelní.

Copak myslíte, že se přihodilo, když restauraci opouštěli? Pršelo, ba přímo lilo. Žlutý sáček pohupující se do té doby u boku jednoho z druhů byl otevřen a pláštěnka od pana Heyduška našla konečně své uplatnění. Sice v ní bylo poněkud horko v kopci k hvězdárně nad Onřejovem, ale příjemnější byl vlastní pot, než chladivá emulze z nebe. Do konce dne už ji nesundal, a to ani v hospodě v Dobřichově, kde ho přepadla zimnice.

V areálu hvězdárny dýchly na naše poutníky staré časy. Nebýt panelákové přístavby, připadali by si jako v době před sto lety. Hvězdárna sice neposkytuje služby zírání do hvězd široké veřejnosti, ale určitě se tam jeďte podívat, alespoň na to, jak citlivě je upravený celý areál.

Naši přátelé měli před sebou poslední dnešní lesní úsek. Voda pěšiny už trochu ulízala, ale klesání do Černých Voděrad přečkali bez smýknutí. Přestože vody z oblohy bylo dost, ve vacích se zásoby blížily nule. Restaurace Sokol se nezdála vhodným místem na zastávku, tou se stala pečlivě vedená hospoda v Nučicích. Dvakrát dva iontové nápoje zasyčely v hrdlech, vaky byly doplněny mattoniho vodou a na zbývajících 27 kilometrů se jim vybíhalo o poznání lépe.

Krásný asfalt, placatá kolínská krajina a trocha alkoholu z Plzně popohnaly jednoho z druhů vpřed. Zaplatil za to vysokou daň. Po pěti hodinách od Senohrab se začaly hlásit špagety, které ne a ne dojít v těle na správné místo. Jeho rychlost klesala do stavu chůze a jen díky jeho věrnému kamarádovi statečně zdolal posledních osm kilometrů. Dlouho potom nebyl schopen cokoliv pozřít a i proto se svých zásob, které vláčel celou cestu, ani nedotkl. Celou trasu tak urazilo pět müsli tyčinek, dva sojové suky a celý balík placatých Be-Be. Ty pak věnoval svému druhu k narozeninám.

Milé děti, na závěr bych vám chtěl poděkovat, že jste vydrželi číst vyprávění o dvou kamarádech až do konce. Chtěl bych také hodně poděkovat paní Jitce, Alešovi, který dopravil běžce na start a do cíle jim dovezl jejich svršky, paní Aleně za skvělou pozdní večeři a Ondřejovi za skvělý den. Dále Českým drahám, jejichž spoj číslo 9328 měl minutu zpoždění, a tak mi umožnily návrat domů. S plnou polní jsem cestu na nádraží absolvoval za 14 minut (obvykle to trvá 25 minut). Dále bych chtěl poděkovat strojvůdci spoje, který se nenechal vystrašit výkřiky průvodčí, že mu hoří podvozek a jel dál. Živel vítr oheň zkrotil.

Běžecká fotografie roku (aktualizováno)

2008-04-02T20:00:00.000+02:00

Nic netušící závodník s číslem 3549 běží zatím s úsměvem na tváři:

Zdánlivě nesmyslný breakový pohyb a zděšení ve tváři...
...vysvětluje hlava psa vlevo:
Á, psík má doprovod, no co, vždyť je tu přechod:

Z tváře úsměv zmizel (ne však u pána se psem)

Dopisy příteli(e) II.

2008-03-11T21:04:00.001+01:00

Můj drahý příteli!

Nemohu jinak, než začít větou, která se Ti při našem společném doběhu tak líbila: Svět je takový, jaký ho vidíme. Nevím kdo moudrý takto jednoduše prohlásil mnohé, ale to není důležité. Úžasné je, že každý jej vidíme jinak. My jsme šťastni během, opilec je šťasten se svou sklenicí a kritik se opájí svou výtečnou kritikou čehokoliv. Ne jinak tomu bylo i v Pečkách a pohled na můj svět Ti předkládám k odpolednímu čaji.

Mé čtvrté běžecké jaro mě přivítalo v svou hřejivou náruč a ocenilo, co jsem se naučil. Umím vědomě zapomenout doma hodinky. Jistě, není to zdánlivě mnoho a Ty se podivuješ, cože je to za hloupost. Není, jen nabytá zkušenost z několika závodů, kdy jsem bez stresu z času za kolik uběhnu první či patnáctý kilometr dobíhal naprosto šťasten. Tělo si samo řeklo, kdy potřebuje zpomalit a kdy má ještě dost kyslíku na zrychlení.

Sobotní den udělal krásnějším i můj doprovod, synek, kterého zvláště motivovala návštěva v Tvém příbytku. Vyrazili jsme na výlet vlakem. Je to přibližně půl roku, co jsem tak nějak dospěl do stavu: když opravdu nemusím, autem nejedu. Užívám si tak nejen nárůstu času pro milovanou četbu, ale i plánovaných a nahodilých setkání. V neposlední řadě i radosti z antioxidačních nápojů.
Velmi Ti musím poděkovat, za Tvou nesmírně obětavou péči. Kdo by to byl řekl, že po lahvi pěti-putňového Tokajského a 4,5 km rozklusu ke startu Pečecké desítky se nám závod poběží tak pěkně. Ještě dnes se synkem vzpomínáme na Tvé vinařské umění. Vybíhal jsem z hloubi startovního pole. Pěkně pomalu a zlehka, jak je mým ultra zvykem. Tebe, můj drahý příteli, jsem zahlédl až za třetím kilometrem. I když jsi o tom nevěděl, dodal jsi mému tělu impuls pro natažení kroku. Omlouvám se, že jsem byl k neudržení, ale alespoň pár slov jsme stihli prohovořit.

Hezký den, hezký běh, hezká trať. Moc pěkně Petr závod připravil. K tomu desítky spokojených lidiček, kteří se přišli proběhnout. Radost každým krokem. Za obrátkou mě přepadl závodní duch. Doběhnout bílé triko, modré a hle! V dáli také oranžové! To je můj parťák pro dnešní běh. S ním proběhnu cílem.
Mile mě překvapilo, že mé síly stačily na kilometrový finiš. Víš z čeho jsem měl v cíli nejhezčí pocit? Že jsem doběhl v naprosté tělesné pohodě a také z toho, že druhou polovinu jsem měl o 40 vteřin rychlejší (na obrátce hlásil jeden z pořadatelů čas). Třešničkou byl posléze společný výklus zpět na Tvou základnu, o nezbytném doplnění iontů a hroznové deoxidaci ani nemluvím. Malinko s nedůvěrou jsem přijal Tvá slova, že v tombole se nedá nevyhrát. Bylo to, jak jsi říkal. K čemu máme balík CD vím, ale na co Tobě budou dětské hrábě mi zůstalo utajeno.

Následkem Tvého vlídného přijetí a bohaté pohostinnosti mi synek na zpáteční cestě ve vlaku usnul. Byl to vydařený den po všech stránkách. Děkuji Ti, milý příteli.

Kbelská sedmačtyřicítka

2008-03-02T14:51:00.003+01:00

„Blazni, blazni a eště raz blazni“. Tato slova běhacího parťáka Kekeho mi zněla v uších po celý sobotní den.

Ten začal příjemnou cestou do Kbel busem 185. Nádherná obloha dávala tušit nadcházející nevšední zážitek. Na Palmovce jsme se potkali s Jarmilou a Mirkem, Oslíkem a na poslední zvonění naskočil i Martin, který právě dopil s místními bufeťáky grog. Autobus byl obsazen až na výjimky běžci a ani by mě nepřekvapilo, kdyby měl příští rok vedle čísla nápis „Kbelská desítka“.

U registrace jsem bez fronty získal protekční číslo vodiče a s Milošem jsme se odebrali do sokolovny. Kolem ½ desáté mě zlákal k rozklusu. Nechtělo se mi. Jakoby mě něco zadržovalo v milé předstartovní atmosféře. Podlehl jsem. Bohužel pro mě. Vyběhli jsme k Satalicům a za železničním přejezdem jsme stočili kroky podél naváděcích světel k letišti. Začalo foukat. Tak, že stačilo jen zvedat nohy a naše tempo 4:30 řídil někdo jiný. Živel.

Na konci řady stožárů s reflektory jsme si odskočili a otočili zpět k návratu. Během dvaceti vteřin nastalo všechno. Hromy, blesky, voda, tma, vodorovné krupobití. Co chránit dřív? Obličej, zátylek, ruce? Skočili jsme za betonový sloupek a choulili se k sobě jak dvě mláďáta pod křídlem matky. I za tu chvíli, kdy jsme byli oddáni živlu napospas bez úkrytu, nás kroupy řádně profackovaly. Ještě hodinu poté jsem měl vydatně tečkované ruce.

Když jsme později doběhli ke startu, zbyly ze zázemí jen trosky. Závod byl zrušen. Běžel jsem se schovat do tepla sokolovny a váhal co dál. Durch promočený, bez převlečení, jsem neměl mnoho možností na výběr. Buď okamžitě domů nebo chvíli počkat na ústup živlu a vyběhnout na plánované kolečko. Už téměř prázdnou sokolovnu jsem opouštěl s rozhodnutím běžet.

Silný severozápadní fén měl jednu významnou výhodu. Stačily 2-3 kilometry a byl jsem suchý. Komfort i nálada okamžitě vystřelily k ukazateli 100 %. Rychlost nebyla nijak ohromující a tak jsem se mohl věnovat své oblíbené činnosti. Čumění, kde co lítá. A lítalo toho požehnaně. Byl jsem šťasten, že jsem učinil rozhodnutí nevzdát to. Byl bych tak ochuzen o neobvyklé obrazy: Zajíc, který honil odhozený igeliťák (nebo on jeho?), vlny na Vltavě odkoukané z Rýna, přirozenou čistku slabých jedinců – stromů. Příroda přírodě.

Větry, které mi bránily v rychlejším pohybu otevřenou planinou se zmírnily po překonání vrcholové kóty u Klíčan. (Čeština je krásná, že?) Z Vodochod jsem klesal příjemným úvozem vedoucím rezervací k řece. Kymácející vrcholky dřevnáčů zachycovaly občasné nápory a slunce prosvěcovalo celou tu fantastickou scenérii. Ano, jsem dítě štěstěny, protože mi na kebuli nespadla ani větev velikosti mého stehna, ani ten zlomený chudák, který přeťal stezku u řeky.

Řeka, jindy přeplněná vodním ptactvem, se rychle přelévala ve směru poryvů. Jen malá kachní rodinka u rákosí vyvažovala svá těla na houpačce vln. Zpíval-li některý z letců, nebylo jej slyšet. Svěží vzduch, vymetená obloha i cesty. Nádhera v syrové podobě.

V plné síle se ukázala výhoda běžce-chodce. Strom přelezu, auto ne. Slyším co se děje, co padá a letí, v autě slyšíte prd. Nebál jsem se a ani si nemyslím, že by to bylo nebezpečné. To hlavní jsme s Milošem přežili v náručí a také vím, že můj čas ještě nenastal. Je třeba ještě řadu věcí na Zemi pochopit. Vítr mezi poli mi vzal hodně sil a na těle to bylo znát. Přesto bych znovu s rozhodováním neváhal ani minutu.

Přiznání

2008-02-29T08:16:00.001+01:00

Přiznávám, že jsem zcela závislý. Fyzická závislost na běhání se projevuje zvláštním neklidem celého těla. Zejména nyní, v předjaří. Jako sokolovi ve znamení Berana mi vstupuje do žil čistá míza nového roku. Žádostivě hledím z okna na zalamující se paprsky nejsilnější naturální energie.

Ještě patrnější je závislost duševní. Našel jsem při pohybu mír a klid. Rozum se zastaví, odpočívá a stává se jen skromným pozorovatelem okolního JSA. Skončí přemítání nad zmatky, které si rozum vytváří stejně sám a duše dostane prostor volně dýchat. V nastalé symbióze se raduji z každé maličkosti.

Na rozhraní noci a dne, kdy severní vítr zadržuje svůj dech za hradbami města, v ten čas, kdy první zpěváčci ladí své hlasy, v ten moment, kdy se Země pootočí o další píď, miluju pocit tu být. Být u nového dne. Nezapomenutelné okamžiky, kdy rozum nestačí zpracovat informace z okolí a jen oněměle hledí na úchvatné krásy přírody. Přestože ji člověk neustále a záměrně ničí, žije svým nezávislým životem. Svobodná.

Na hladině Vltavy, dosud nezčeřené ani sebemenším závanem, odpočívá hejno racků. Hejno? Stádo! Zkouším odhadnout jejich počet. Jsou jich stovky. V útvaru podobném stěhující se letce sedí nehnutě v přívětivé náruči řeky.

Zatoulaná kachna v dobité Stromovce oznamuje, že i ona je již vzhůru. O kilometr dále přeletí trojice jejích příbuzných. Možná spěchají na koncert těch diblíků, kteří vydávají tak nádherné zvuky. Opuštěná, divoká a přeci šťastná kočka chvátá ze svého nočního loviště do denního úkrytu. Mohutný kaštan to vše pozoruje a zdá se, jakoby větvemi popoháněl opeřence do jejich zaměstnání.

O hodinu později šňůra smrdutců kašle na pokojnou řeku z betonového mostu. Jen si kašlete, mě tu radost nevezmete. Nosím ji v sobě.

A spotřeba? 5,7 lt / 100 km

2008-02-24T19:53:00.001+01:00

Dlouho předem naplánovaný výlet začal již v pátek navečer. Jel jsem potemnělou severní krajinou a snažil se odhadnout, kdeže to mám z autobusu vystoupit. Řidič, pokud mu někdo nestál za zády, na zastávkách ani nepřibrzdil a bylo dost náročné mou cílovou stanici nalézt.

Na zastávce Martin ještě nebyl a proto jsem zamířil přímo do nedaleké hospody. „Ahoooj kamaráde“ přivítal mě téměř nahý výčepní. K úplné nahotě, na kterou později také došlo, chybělo jen pár centimetrů černé látky uvázané kolem pasu. Servírka v rozhalence nezůstala pozadu: „Chlap! A hezkej“. Na Martina jsem raději počkal chvilku venku.

Po pár pivech, seznámení s místní kulturou a doladění sobotní trasy jsme se odebrali do jeho domu na lože. Ráno jsme vstali před šestou, něco málo popili a pojedli. Přestože předpověď počasí slibovala jarní den, na radu Martina jsem k triku mono Moira přidal i bundu. A dobře jsem udělal. Místy na sluníčku už to vypadalo, že by bunda šla odložit, ale v lese, u vody a k večeru jsem Martinovi moc děkoval.

Výběr trasy byl vynikající. Sotva za kilometr, dva zamířily naše kroky do lesa a téměř jej neopustily. Drobné ranní mžení se záhy rozfoukalo a mohli jsme si tak naplno užít vůně předjaří. Les byl prostoupen napjatým očekáváním. Jakoby k plnému rozpučení už jen chybělo přetočit list v kalendáři.

Přes hřeben jsme klesli do Kokořínského údolí. V dolině chráněné proti slunci bylo patrné, že únor stále ještě patří paní zimě. Vyjma rybníku v Harasově, byly na všech ostatních kusy ledu. Studánka naštěstí zamrzlá nebyla a my si mohli doplnit své vaky. Běželo se parádně. Naprosto jsme si vyhověli v tempu i rozpoložení a skvělou náladu doplňovali historkami.

Menší kopce jsme zkoušeli vyběhnout, ty prudší jsme chodili. Však také sice malebná, ale nesnadná trasa nás několikrát potrápila. Na celkových 86 km jsme stoupali (a klesali) 2,3 výškových kilometrů. Až do Doks, místa našeho oběda, se mi zážitky splývají v jeden. Nádhera. Les, k běhu přívětivý terén, zámek Houska, usměvaví pocestní.

Martinův výběr občerstvovací stanice „U rybníčku“ v Doksech byl rovněž vynikající. Hospoda rozdělená na kuřáckou a nekuřáckou část, slušný výběr výborných jídel od 49 do 79 Kč, dobrá obsluha. Dal jsem si květákový mozeček s bramborem, kofolu a dvě piva. Před vchodem jsem provedl několik prostných a zažil naprosto dosud nevídanou věc. Po 44 km jsem nepociťoval sebemenší známky únavy. Vyběhli jsme k Bezdězu a já s pocitem, jakoby den právě začínal.

Následujících 17 km jsem prožíval euforii. Nádherné cesty, mohutná dubiska, radost proudila ze slunce i od matky Země. Dostatečné doplnění tekutin při obědě zajistilo, že ani moc neubývalo ze zásob doplněných na toaletě. Řeknu vám popravdě, že ta voda ze záchoda se později mezi 70.-80.km záhadně proměnila v božský mok. Byla výborná!

Martinův úbytek energie si vyžádal další návštěvu pohostinného zařízení. Ve Ždáru, snad nejmalebnější vsi celého Kokořínska, jsme odbočili do podniku „U nás“. Tak jako my jsme byli spokojeni sami se sebou z vydařeného výletu, stejně spokojeni vypadali i místní u sklenice x-tého piva. Vyslechli jsme si spoustu místních historek a mouder. Začal nás však tlačit čas a museli jsme vyrazit dál.

Poslední část trasy vedla po asfaltu. V podstatě to byla výhoda. Nohy se obtížněji zvedaly a při zapadajícím slunci lze přehlédnout zapomenutý kořen (tak jako minulý týden). Martin nás neomylně ještě naposledy zavedl „na jedno“ k „Divočákovi“. Trochu jsme si zazpívali při harmonice a už po tmě, nakonec šťastně přes pole dorazili do cíle.

P.S. pár slov k výzbroji:

Měl jsem pás s lahvičkami, celkem 0,8 lt (Isostar) a ledvinku s 0,75 lt (voda) lahví nesenou na břiše. Po kapsách 4 ks Horalek a komínek Be-Be (ten jsem donesl celý zpátky). Vodu jsem doplnil jednou v Doksech a k přepočtené spotřebě přičítám, co jsem kde vypil.

Cesta domů

2008-02-10T14:26:00.000+01:00

Kdo by jezdil v neděli ráno za tmy vlakem? Pár těch, kteří musí do práce i ve svátek, průvodčí a … běžci. Šest set metrů na nádraží; nepřehnal jsem to s ohozy? Mezi obludou a Kotvou je docela teplo na dvě trika a bundu. Ve voze si musím proto odložit. Za okny luxusního městského slona (fakt divnej název pro vlak) se rozpouští noc. Chvilku mi trvá, než mi sepne mozek a přijme informaci, že pole jsou bílá. Snad posypaná vápnem? Ale kdeže. V Kyjích na zastávce je i to nejmenší stéblo trávy zabalené do bílé skořepiny vlhkého chladu.

Přepravní společnost ČasuDost přijíždí do Klánovic na minutu přesně. Na smluveném místě čeká milý přítel, které vyslyšel mé volání po společném zážitku. Nelitoval. Vycházející slunko štípe do očí; studený, vlhký, ale ne ostrý vzduch provoněn poselstvím jara pročisťuje plíce. Asi po kilometru potkáváme druhou polovinu dnešní skupinky.

Po včerejší porci se mi kupodivu běží hodně dobře. Netrénuji na maratón, nýbrž honím kilometry na delší běh. Včerejší skoro-maratón mi dal hodně zabrat. Přesto nynější tempo osciluje kolem pěti, spíše pod, a není nekomfortní. Ba naopak. Máme spoustu energie přeskakovat bludné kořeny a vesele si povídat. Tvoříme homogenní jednotku, která disponuje nejen podobnou výkonností, ale i jistou blízkostí k sobě navzájem. Polovina jednotky velmi těsnou.

Jediné, co při takovémto úchvatném běhu je na závadu, že tak rychle uteče. Krása probouzejícího se lesa je kulisou pro stádo čtyř laní, které skotačí po měkkých pěšinách. Nikomu nevadí výmol od prasat, koní, motorkářů a jiné zvěře. Nástrahy šlehajících větví, kamenů a kořenů samy ustupují. Chtělo by se křičet: Miluju Tě, živote. Ta nejpůsobivější krása bývá ta nejprostší. Shluk divů světa, tunových živoucích dřev vzešlých z nepatrných semínek.

Dokážete si snad představit hezčí ráno? V televizi v současné době běží zajímavá reklama na plzeňské pivo. V podtextu ke klipu zaznívá: „…důležité je, co v sobě si nesete.“ Dnešní ráno si ponesu v sobě hodně dlouho. Děkuji vám všem, kteří jste mi jej pomohli prožít.

V ledovém opojení

2008-01-06T20:27:00.000+01:00

Před dvěmi lety jsem si nedokázal představit běžet maratón v zimě. Zvláště ne za šestistupňového mrazu a zesilujícího větru. A přitom to není nic hrozného. Stačí se pořádně obléknout, udýchat závod nosem a při občerstvení se moc nezlít.

Šedesátosm královských běžců se na Tři krále odvážilo stoupnout na startovní pás každoročně prvního českého maratónu. Díky obětavé práci lidí z TJ Sokol Unhošť a Maratón klubu Kladno jsme mohli další kalendářní rok zahájit oslavou nám nejmilejší – během.

Vyfasoval jsem startovní číslo 40, které mi Zdeněk Kučera podával se slovy: „Čerstvý čtyřicátník dostane čtyřicítku.“ No řekněte, není v tom symbolika? První závod v kategorii starců, na čísle věk a ještě k tomu mé oblíbené číslo. To nemohlo dopadnout jinak než krásně. I ve výsledcích mám čtyřicítku (3:40:24)

Členitá trať není jednoduchá. Garmin mi naměřil nastoupaných 384 výškových metrů a délku maratónu vyměřil na 42,91 km. Kus tratě vede po hlavní uhnošťské ulici a nejkratší možnou linkou nebylo možné kvůli provozu běžet. Pod nohami se střídaly kočičí hlavy, zámecká dlažba, rozbitý i celistvý asfalt. Přesto byla spousta času na pozorování okolí.

Trasa závodu k otočce vedla okolo domova důchodců. Podle zvyšujícího se počtu aut postávajících u plotu bych odhadoval, že návštěvy jsou povolené od 14 hodin. Možná ta hodina také souvisí s popoledním klidem pokojného stáří. Zvláštní symbolikou života je, že tento objekt sousedí s dalším domovem, dětským.

Už, už se milovník krajiny chystal nadšeně vykřiknout, když trať zamířila z města ke křivoklátskému polesí. Oranžový kužel vytyčující bod návratu jej však vytrhl z opojení a nasměroval zpět do města. Za otočkou, v místě jednoho ze stoupavých úseků, se rozhodoval nejeden boj. V sedmém kole se zde rozhodlo o vítězce ženské kategorie. Byl to krásný sportovní souboj.

Ve městě však také bylo na co koukat. Jakoby stranou a přitom kousek od náměstí stáli vedle sebe svorně zlatý retriever, hejno slepic a dvě šedé, asi metr vysoké přerostlé slepice se svítivě zeleným zobákem. V protějším domě u vyzdobeného okna fandila paní a s úsměvem odpověděla na zamávání. Mohutný strom u silnice na Ptice přímo vyzýval k zastavení, počůrání a krátké meditaci. Na hlavní cestě pán, pracující na svém domě, ochotně uskakoval před znavenými běžci.

Byl to přenádherný den. Plný radosti, úsměvů, které nezmrzly a sluníčka, které zůstalo v srdci. Závod je přeci takový, jakým si ho člověk udělá.

Dopisy přítele I.

2007-12-31T23:59:00.000+01:00

V poslední dny lichého letopočtu mé tělo odmítá běhat. Knedlík, který nelze spolknout, přešel do dusivého kašle doprovázeného celkovou slabostí. Netruchlím vychladlých běžisek, beru současný stav jako znamení, že na prosincovou čtyřstovku nebyla má schránka vyladěna.

Protože i oči pálí z mé milované četby, nejčastější mou činností těchto dní jsou obrazy. Myslí proudí odlesky běhů minulých i budoucích. O těch budoucích nechci psát, alespoň ne nyní. Přesuny uplynulého vánočního týdne nebyly v mém podání nikterak běžecky oslňující, zůstaly po nich však okamžiky, které navždy zůstanou mou součástí.

Na Štědrý den jsme s Milošem uspořádali 2.ročník běhu za svítáním na Levém Hradci. Podařila se mi nepěkná věc, zaspal jsem. Miloš mou zprávu o posunu srazu o 10 minut ještě zachytil, Kačenka však již ne. Potkal jsem ji, když se o půl sedmé ranní vracela z místa srazu u Trojské lávky zpátky domů. Moc si vážím toho, jak mou omluvu přijala a ještě se zasmála mým příhodám. Na Miloše jsme čekali pár minut navíc, protože jemu zavřeli přístupovou cestu skrz botanickou zahradu a musel ji oběhnout přes Kobylisy (skoro :)). To mělo však velkou nevýhodu. Miloš přiběhl náležitě rozehřátý. Okamžitě se mi vybavila jedna z jeho památných vět: "Jak si mě rozběhnete, takového mě máte." Opravdu jsem nechtěl běžet na pěti, ale Miloš už měl našlápnuto...

Kačka nás před útulkem opustila a k Řeži jsme se blížili již za vstávajícího šera. Vyběhli jsme o 40 minut později než loni (z toho 25 minut bylo záměrně) a Miloš tak ani neměl čas fotit spící ptactvo kolébající se na chladnoucí hladině řeky. Chvátali jsme tak, že z Řeže do Úholiček jsme běželi po kolejích a nerozptylovali se přeskakováním chuchvalců mlhy zahalující uschlé trávy na břehu toku. Svítání při osmé hodině ranní jsme na místě nezastihli. Ostatně jsme jej nezaznamenali po celý den, neboť týden dusila pražskou kotlinu deka páry a všelijakého svinstva.

Levý Hradec považuji za jedno z nejkouzelnějších míst na doběh od domova. Ne pro jeho pevnou pozici nad neupraveným korytem, ani pro výhled od zdi hřbitova na protější strmý svah. Je to pro neuchopitelný pocit, který mnou prostoupí poté, co se postavím zády k boku kostelíka, čelem k řece. Na takovém místě přestávám vnímat čas i vlhké triko ztrácející teplotu čerstvého potu.

Celé kolečko přes Stromovku po pravém břehu Vltavy do Řeže, po levém přes Levý Hradec, Kozí hřbety, Horoměřice a Podbabu má 36 km. Sice mě Miloš ke konci malinko pozlobil: "To schválně běžíš tak pomalu?" (podle Garmina 5:30/km) a v mém obličeji si mohl přečíst, že nalačno se mi přes dvě hodiny neběhá nejlépe, ale ten Štědrý zážitek jsem si vzít nenechal.

Navečer mi Miloš poslal zprávu, kterou nemohu publikovat, protože byla jen pro mě. Byla moc hezká a cítil jsem, že i jemu bylo se mnou na Levém Hradci dobře.

Svátek každým během

2007-12-26T10:51:00.000+01:00

Celkem zřetelným je, co milovník kilometrů má na vánočních svátcích nejraději. Světlo. Dosyta si užije každého kamínku cesty, každé neviditelné větve, co se v pět ráno o něj otře jak vtíravá výčitka, zvuků, které konečně vidí.

Lávka se zeleným zábradlím už není jen ojíněná špičatými stříbrnými krystalky, je plná života. Na kovovém bidýlku se usadila snad stovka racků. Jakoby líně, pozvolna se zvedají a chechtají se: pchá, pchá, podívej se jak se lítá, musíš těma nohama pořádně mávat.

Slepé rameno řeky je ztuhlé. Led není bělostným sněhem, který dokáže schovat lidské počínání, naopak. Led sevře a vyvrhne mimo sebe, co není řeky. Zvířátka však čas stačila utéct do bezpečí teplejšího proudu. Některá se polekají lehkého, svátečního našlapování, jiná běžce považují za součást vesmírného JE a jen se vědomě ohlédnou.

Vodní ptactvo zastoupené komunitou kachen spřádá svou sváteční hostinu na louce vedle jezu. Slepice! Oni jsou jak slepice, letí myšlenka hlavou a vyvolá upřímný smích. A co na to kachny? „No co, vždyť jsou přeci Vánoce!“

Prvý, druhý, .. osmý. Milovníci kilometrů jsou dnes usměvavější a vzájemné zdravení je takové hezčí. Žádný krok útrpný, jen samá radost z toho, že můžeme být tu a teď. Jak praví můj milovaný přítel: „Děkuji, nevím komu, ale za to, že je mi dopřáno. Tu být a běžet.“

Kolik uzlů běžíme?

2007-12-16T20:23:00.000+01:00

Věty v podobném duchu, jakým je vyveden nadpis příspěvku, jsem slýchával celých bezmála osm sobotních hodin. Na chladném pobíhání okolo Okoře, Budče a sochy Antonína Zápotockého mě doprovázel můj milý přítel, milující jazyk český i cizí a historii.

Pozoroval jsem v jeho tváři čiré nadšení z návštěvy míst našich předků a on mě ohromoval historickými souvislostmi daných míst. Kromě jeho zálib si u něj nadmíru cením další vlastnosti: je výborným běžeckým parťákem naslouchajícím mým menším či větším krizím. Právě tomuto přikládám značnou váhu toho, že mé tělesné pocity po doběhu ne zcela jednoduchého okruhu byly typu: příjemně povedený běh.

Přítele jsem uvítal doma o ½ sedmé hodině ranní. Přišel přesně v domluvený čas a to já moc rád. Oblékli jsme nutné vrstvy oděvů a potichu jak plížící se kočky opustili ztichlý činžovní dům. Olověně modrou východní oblohu rozdělovala tmavá linka na dvě poloviny. Spodní chladná tma dosud halila dospávající město a horní osvětlovala časným přeběhlíkům jejich most do země radosti.

Zanedlouho jsme již stoupali k zřícenině Baba, o které nikdo neví, čím vlastně stavba kdysi byla. Můj druh na vrcholku značně pookřál a rozeběhl se velmi svižně. Jakby také ne! Po mnoha letech zavítal do míst svého dětství. Ukazoval mi jemu známé kouty a vesel probíhal místy svých prvních běžeckých kroků. Nesmělé ruce slunka hladily krajinu nad Šáreckým údolím a podtrhovaly již tak nádherný začátek dne.

Uháněli jsme k Horoměřicům a malinko nás znejistěl sílící vítr. Z otevřeného pole jsme však zanedlouho vstoupili do obce a krytou úvozovou cestou pokračovali k lesu. Pevný bod, silné místo s křížem sv.Juliána, stál na svém místě na lesní křižovatce a naznačoval směr dalších kroků. Ty musely být velmi opatrné, neboť vlhkost přituhlá k břidlici podrážela ve svahu naše zatím čerstvé nohy.

Přítel byl velmi zvídavý a můj stručný výklad o míjených zajímavostech jej sotva uspokojil. Každé, alespoň z mála, významné místo jsme si proto prohlédli i zblízka a pátrali po spojitostech minulosti s přítomností. Byl malinko zklamán, že k hradu Okoři se běželo z kopce, ale dosyta jsem mu chybějící vrchol vynahradil vystoupáním na významné české hradiště Budeč. Chlad mohl za to, že jsme zde prodlévali dobu malou.

Spustili jsme se k Zákolanskému potoku a podél trati mířili do Kralup. Rychlost velmi příjemného běhu nám snižovaly zmrazky a otisky koňských kopyt. Přesto jsme si svou stopu vždy našli a rozhořčení z rozbité cesty nepociťovali. Vodní zásoba pomalu docházela a byli jsme tak nuceni učinit v Kralupech provozní zastávku. Po jedenácté hodině byl jediným nalezeným obchodem Penny market, ale lidiček v něm bylo více než zboží. Dobrá paní s kolem nám sice poradila jiné, menší potraviny, ale v tuto dobu již zavřené.

Rozhlédli jsme se vůkol a zamířili do restaurace Na Františku. Narvaný sál napovídal, že jsme se trefili do jedné z místních vyhlášených hospod. Ještě jsme si ani rukavice nesundali a už jsme měli před sebou číšníka s jídelním lístkem. Objednali jsme si jen polévku, malinovku a pivo a sotva jsme se svlékli a dosedli, vše bylo na stole. Správná míra nápojů a vynikající česnečka umocnily dojem ze správného výběru.

Rozeběh k lávce přes řeku nebyl nikterak dramatický. Po ½ km jsme opět měli své tempo. Čekal nás snadný, 25 km dlouhý úsek podél řeky zpět. Nahlas jsme společně vyslovili myšlenku, že ten šíf před námi musíme přeci doběhnout. Malinko jsme jej sice ztratili v odbočce k zřícenině zámku Chvatěruby, ale zanedlouho byl náš. Zde zazněla ta památná věta z nadpisu.

Maratónskou metu nám přijela ohlásit velká kouřivá mašinka, která po protější straně řeky spěchala z Ústí do Prahy. Tak, jak se líně rozplývala pára za zmizelým rychlíkem, stejně odešla i náhlá krize z našich unavených končetin. Asfalt táhnoucí se z Kralup až k Dolanům vystřídala pěšinka po kdysi uměle zbudovaném valu. Místy se kamenná hradba již zbortila do vln, ale náš krok byl ještě jistý a nepodařilo se nám sjet po zadnici do řeky.

V Řeži můj druh prohlásil, že po padesátém kilometru se mu běží vždy hůře. Jeho slova byla jako deka, kterou jsem od té chvíle pár kilometrů nesl. Jen díky jeho strojově chvatnému kroku jsem nepřešel do chůze a více méně (více méně než více) jsem šestikilometrovou krizi ustál.

Nepsaným cílem se nám stala trojská lávka. Na výběr kudy odtud do teplé lázně jsou dvě varianty. Přímá, přes kopec, asi tříkilometrová, kterou jsme pro tentokrát zvolili a delší, stále po okraji říčního koryta, osmikilometrová. Přestože jsme z Letné scházeli již vyčerpáni, dostal mě můj parťák větou: měli jsme ten kopec oběhnout.

Na druhý den jsme se oba shodli na zcela výjimečném pocitu. Při krátkém výklusu se nám chtělo sobotní lahůdku běžet ihned znovu. Nezažil jsem dosud takový ultraběh. Zmíněné krize nebyly z kategorie hledání dna vlastních sil. Tělesný aparát neprotestoval žádnou z jeho končetin a energii jsem neztratil, nýbrž načepoval. Na hodně dlouho. Díky milý příteli.

Výjezdní zasedání

2007-12-04T10:59:00.000+01:00

Práce mi nevadí. Stala se nedílnou součástí mého života tak jako spánek. Když nepůjdu spát, budu ospalý, když nepůjdu do práce, nebude na to, mít kde spát. Nemůžu proto nazvat prací povinností, prostě je a já mám to štěstí, že jí mám. Kolikrát sebou nese i příjemné, velmi příjemné události. Tentokrát se jí stalo výjezdní zasedání, kam jsem byl jako součást inventáře firmy vřele pozván.

Na tomto společném víkendu je povinná pouze účast na společné páteční večeři. Další program je volný. Rybáři odejdou k řece, lenoši se zachumlají do peřin a běžci se vydávají prozkoumat okolí. Neomezený vstup do hotelového bazénu a večerní bowling je vnímán jako bonus navíc.

Sobotní klouzavé proběhnutí na Kozí hrádek bylo opatrné a krátké. Led v loužích nepatří mezi mé oblíbené povrchy. Raději jsem po snídani vyměnil boty za pomalejší.

Zato neděle... Úsvit vtrhl do mé ložnice ostře jako výstřel startovní pistole. Zprvu se mi moc nechtělo jít se klouzat, ale pohled z okna do parčíku obavy z nekomfortního povrchu rozptýlil. Po sněhu a ledu ani památky a slunko vyzývalo k hrátkám v nedalekém lese. Po maratónské snídani, chlebu s marmeládou, mě v pokoji přivítaly botky tančící své staccato. Tělo i mysl byly zaplaveny předzvěstí mimořádného zážitku.

Mám strašně rád tyhle běhy: někam, nevím kam; uběhnu tolik, několik; tempo, jaké mě zrovna napadne. Už první kroky k lesu mě zastihly v mimořádné kondici. Málokdy se mi to v tréninku poštěstí, běžet v plné síle, v opojení z toho být tady a teď. Žádné musím ani chci, ale jen radost z dokonalé harmonie Země, vzduchu, vody, těla a toho uvnitř. Každý nádech tělo nadlehčuje a hravě jak kamzík utíkám první kilometry přes kořeny podél potoka.

Nalevo zmrzlé zbytky vypuštěného rybníka, napravo mohutná dubiska uchovávající v paměti dávnou historii zdejšího rovinatého kraje. Rozmarný psík velikosti menšího koně obtiskává své maxi-tlapky na má ramena. Další rybník plný ztuhlé vody je jak vystřižen z Ladova obrázku. Sotva se stačím vynadívat, cesta z hráze uhýbá opět do lesa. Kroky jsou hned delší a mysl si výská radostí.

Na pár stovek metrů vede cesta z lesa okolo statku. Jako švédskou bednu přelézám poskládané panely a za nimi mizím v remízku. Zbloudilá srnka stříhá ušima a hledí na zvláštní živočišný druh, který zavítal v její teritorium. Další rybník, les a odbočka do houští. Jakoby pán lesa vyslyšel volání běžce, že trní, louží, bahna a jehličí v očích už bylo dost, rozvírá svou náruč v borovicový háj. Měkká půda tlumí zvuky a konejší ducha běžce.

Prudká změna povrchu na asfaltovou svážnici probouzí z opojení a vybízí k běhu "co to dá". Ne však na dlouho. To, co následovalo, mě donutilo zastavit. Nevím na jak dlouho, ale ten pohled zůstane dlouho vryt v mé paměti. Jemně hmotný duch lesa stoupal za pomoci slunečního třpytu ze žlutých travin a halil jehličnaté mladíky v bílý závoj. Za nimi stáli moudří velikáni a stezka se ztrácela v jejich přítmí. Vládu nad královstvím Matky převzala všemocná hvězda Slunce. Byl jsem opět doma.

Dosyta jsem si vychutnal celou trasu ještě jednou. Běžel jsem zpátky stejnou cestou v opojení z toho okamžiku. Tělo si libovalo a hrálo si tu s rychlejším, tu s pomalejším krokem. Osamocený relax v bazénu završil úchvatné nedělní dopoledne.

Plus, mínus a unavený opičák

2007-11-25T18:55:00.000+01:00

Veliké mínus patří pražské radnici za plivnutí do tváře všem cyklistům. Dlouhých šest měsíců trvala rekonstrukce Štefánikova mostu spojujícího Revoluční ulici s Letnou. Nebudu psát co všechno se na chudinku Letnou chystá, ale o tom, jak je „snadné“ se na ni z centra dostat.

V plánu rekonstrukce mostu bylo pamatováno na cyklisty, kterým zde přibude vlastní pás. Údajně tak vznikne bezpečná spojnice pravobřežní náplavky s parkem. Těšili jsme se tak na úpravu komunikace, po které léta pokukujeme na západ od našich hranic. Už nás nebude strašit jeep v zádech a stará stopětka lízající z boku šlapky, ani městský kovboj vychutnávající si moc, pokud jsme kvůli bezpečnosti přejeli most po chodníku.

Ale co to?! Chybička se vloudila. Po kolaudaci mostu jsme shledali chodník užší ve prospěch nikoliv cyklistů, ale aut. Ta měla plnohodnotné dva pruhy. Radnice uznala, že plány se mají plnit a slíbila nápravu. To, co jsem tento týden na mostě viděl, mi však vyrazilo dech.

Od paty mostu je do jeho ¾ (klasika – od nikud nikam) namalována na vozovce přerušovaná čára s červeným znakem kola; pruh šíře sotva jednoho cyklisty. Vodorovné značení je doplněno svislým: vozovka má údajně dva stejně široké pruhy a ten pravý je jen cyklistů. A jak vypadá provoz ve skutečnosti? Auta jezdí tak, jako kdyby byl na vozovce namalován Mickey Mouse. Tenhle výsměch cyklodopravě zřetelně ukazuje jaký je postoj radnice ke svým cyklistům.

Malé plus se rýsuje na pravém břehu řeky v oblasti Karlína. Stezka vedoucí od hotelu Hilton po protipovodňovém valu se konečně dočkala propojení s částí od Libeňského mostu. Již před dvěma týdny jsem při jednom z běžeckých návratů zaregistroval stavební práce na výstavbě chybějícího asi půlkilometrového úseku. Museli jsme si dlouhé měsíce počkat, než na nás pěší a kolečkáře dojde řada. Nejprve museli dostat svou novou paralelní silnici autíčkáři. Jsem rád, že už se při běhání nemusím dívat na ojedinělé evropské dílo – v zástavbě nedalo městského centra máme dvě rovnoběžné čtyřproudé silnice: Rohanské nábřeží a Sokolovskou. Schválně, kterou se poběží v květnu 2008 maratón?

Kdo byste se chtěl už zítra vydat po stezce do Libně (popisuji v knize) mějte na paměti, že zmíněný úsek není ještě zkolaudovaný. Na jeho začátku a konci jsou zátarasy, které se však dají i přeskočit a uprostřed u vjezdu k betonárce je ostraha. Dnes přítomný pán byl však velmi milý a když viděl, že jsem ochoten ze stezky ustoupit, popřál mi pěkný běh a pustil mě dál.

Budete-li mít štěstí, narazíte i na unaveného opičáka. Leží u cesty na zídce v úrovni rozestavěných obytných komplexů. Plyšová hračka velikosti žáka druhé třídy základní školy vypadá, jakoby vyspávala včerejší flám. Jak a kdy se tam dostala je mi záhadou. Možná je to kamarád nějakého bezdomovce z naproti stojící rozpadliny, kdo ví.

Komfortně

2007-11-17T18:40:00.000+01:00

Postižen zvykem chodit běhat hodně brzy ráno se na sobotu probouzím ve dvě, ve tři, abych nakonec opustil teplé lože ve 4:41. Proč to? V 5:40 odjíždí vlak do Roudnice nad Labem. V plánu je běh přes Říp a Kralupy nad Vltavou do Prahy.

V posledních týdnech jsem si dosyta užil delších společných běhů. Minulý týden to byl běh za Martinskou husou, který pořádala Pavlína a týden předtím Ondřejova vinařská labská stezka s vydařeným koncem u mladého vína. Dnes jsem proto oprášil další ze svých zvyků; samotářské putování velebnou krajinou.

Vyhřátý City Elefant do Roudnice mě přijímá do svého nitra a nabízí komfort celého volného patra. V pohodlí a natěšeném rozpoložení záhy usínám. V Kralupech mě ze snu, v němž běžím Spartathlon, vytrhávají zvuky chlapa, co netrefil správný spoj. V Nelahozevsi je vystoupen a ranní pohoda vládne dál.

Pošmourné svítání zůstalo ukryto za tmavými skly vlaku, v Roudnici však již vládne den. Mapu jsem si nebral, neboť cesta je velmi jednoduchá - stále po červené značce. Značení prvních pěti kilometrů je velmi bídné. Ještě jsem ani neopustil město a jsem donucen hvězdicovitě probíhat možné varianty pokračování cesty.

Přestože jemně mrholí, běží se mi komfortně. Vyzkoušená kombinace krátkého, dlouhého trika a bundy se mi zdá jako ideální. Malý kaz běžecké pohody zapříčinila obří ledvinka. Dneska má svou premiéru a ne a ne se usadit na správném místě.

Říp je dle bloudítka vzdálen 6,5 km. Pro mě má cesta k jeho úpatí délku 8 km. Stejně jako na mého praotce zapůsobilo kouzlo tohoto geologického vředu i mě zde secvaklo: konečně mi došlo, že pro správné usazení ledviny je třeba pomocné pásky povolit, utáhnout bederní pás a poté pomocné pásky upravit podle objemu. Od té doby seděla jako přibitá. Měl jsem v ní 1,5 lt Camelback, komínek Be-Béček, dvě horalky, margotku, kapesníky a místa zbylo i na suché triko.

Putování od Řípu k Vltavě je velmi zajímavé. Rozhodně se vyjma jednoho dvou-kilometrového úseku nejedná o nudnou podívanou na okolní placatá pole. První část klesá do Ctiněvsi. Za jejími humny se profil zvedá a po kilometru zamíří značka do lesa u Horních Beřkovic. Vesměs široká lesní cesta je tu a tam zpestřena; přelézáním kmenů na čerstvé mítině a u Jeviněvsi klesáním, kde stačí stát a přeci se pohybujete.

Následuje zmíněný úsek mezi poli. Běh podél remízku plaší koroptve. Vylítávají z křoví pár metrů přede mnou jedna po druhé. Ta, co se opozdila, mě málem trefila. Je to zvláštní pták, dost mi podobný. Má pomalý start, ale ve vzduchu se drží. Musím se ale soustředit na povrch. Že mám mokro v botách se už ani nepočítá, ale přibrání bahna opravdu nebylo záměrem.

Před Vepřekem (kdo tenhle název vymyslel? :)) sbíhám na pár minut k řece. Trasa je za vsí ovepřena stoupavým převýšením 60 metrů. Pouhé dva kilometry mě dělí od monstrózního shluku staveb – centrálního úložiště ropy. Stojí za to vidět ohromné zásobníky a zamyslet se co všechno musíme přírodě udělat, než sednu do auta.

Klesání k Vltavě před Nelahozevsí není běhuschopné. Naštěstí není dlouhé; dole však vím, že moc kilometrů už dneska nezvládnu. Statečně (či spíše hloupě) si nechávám pod zámkem ujet vlak a dobíhám ještě do Kralup; další spoj jede až za hodinu. Do Řeže, kde se dá řeka k zastávce přejít, to do hodiny nestihnu. Komfortně se proto v čekárně nahřívám u topení a už se těším, že tuto trasu doběhnu celou.

Závod dvojic

2007-11-12T22:11:00.000+01:00

Zřejmě stejně jako všem účastníkům 12ti a 6ti hodinovky ve Stromovce přišlo i mě parte. Zemi opustil duchovní vůdce hnutí Sri Chinmoy. Na hezky zpracovaném dokumentu mě zaujalo motto, pod nímž je Sri Chinmoy uveden jako autor: "Nenajdeš-li mír ve svém vlastním srdci, nenajdeš ho nikde jinde na zemi." Jednoduchá věta odhaluje tajemství pro šťastný život a mě dala jednoduchou, leč výstižnou odpověď, proč běhám. Běhání mi pomáhá hledat mír ve svém vlastním srdci.

Úvodní odstavec jen zdánlivě nesouvisí s dalším textem. Pozorný čtenář však najde, proč jsem spojil osobní text se závodem, na který nejsou veřejné propozice.

Závod dvojic pořádá pro pozvané Maratón klub Kladno. Leckomu může být divné, že ve výsledkové listině jsou uvedeni jednotlivci, nikoliv dvojice. Kouzlo celé akce spočívá ve startovném a vyhodnocení výsledků běhu jednotlivců. Každý z účastníků měl za úkol namísto startovného přinést dárek, který by druhého běžce potěšil. Ten se stal součástí tabule cen. Po doběhu byla výsledková listina rozdělena na mladší a starší. Výběr dvojic byl určen losem, přičemž pořadí se odvíjelo od součtu obou časů. Dvojice s nejnižším časem si šla vybrat cenu jako první.

Na startu závodu, který začínal před tribunou AC TEPO Kladno, se nás sešlo 29. Část deseti-kilometrového běhu se běžela po trase Kladenského maratónu. Po prvních metrech někdo ze starších zavelel: mladší dopředu. Nezbývalo mi, než poslechnout. Co naplat, že první kilometr byl za 3:58; poslouchat se holt musí. Po něm jsem se trošku uklidnil a další kilometr jsme běželi společně ve čtyř-členné skupince. Jeden běžec odpadl a tomu vpředu se rozvázala tkanička. Zůstali jsme tak jen dva.

Vydrželi jsme spolu až do konce. Říkal jsem si, že když se běh jmenuje Závod dvojic, má se běhat po dvojicích. Hezky jsme si pomáhali a střídali se v udávání tempa. Před sebe ani za sebe jsme nikoho nepustili. Když jsme končili poslední, třetí, lesní kolo, přestavoval jsem si, jak galantně pustím svou spoluběžkyni Janu do cíle první. Nebylo třeba. Ještě před stadiónem mi ukázala své sprintérské vlohy a na pár metrech mi dala 4 vteřiny. Jsem ji velmi vděčný, že mi neutekla dřív, neboť pochybuji, že bych sám takový čas v listopadu zaběhl.

Před vlastním losováním dvojic jsem byl slavnostně uveden mezi milou společnost kladenských běžců. Stal jsem se 45. členem Maratón klubu Kladno. Los mi v závodě přidělil jako parťáka Frantu Tůmu a náš čas stačil na osmé místo. Vlastně deváté; vylosovanému lichému běžci bylo rozhodnutím hlavního rozhodčího přiděleno osmé místo - v polovině pole.

Poseděli jsme, popili a pojedli dle chuti a libosti. Jarda Bohdal nám hrál na housle; o přestávkách mezi hraním odpovídal na všetečné otázky. Myslím, že jsem nebyl zdaleka sám, komu bylo v sobotní podvečer na tribuně stadionu moc hezky.