neděle, září 23, 2007

TříMichalový běh

Rozhodl jsem se, že zas jednou napíšu o běhání. Čistě závodní příspěvek. Byl to krásný dvaadvacátý zářijový den. Malinko jsem jej pokazil svou nedochvilností a sražením Katky do příkopu. Na druhou stranu zlatá poučka: bez hodinek (ve spěchu zapomenutých doma na stole) se závody běhají nejlépe, byla opět potvrzena.

Přestože jsem z domova vyrazil pro kamarády s rezervou 10 minut, na místo srazu jsem s hanbou dorazil o 9 minut později. Den bez aut a rozkopaná ulice Svornosti přibrzdili mé kulaté obutí. Katka s Michalem I. se moc nehněvali.

Blížili jsme se k městu Dobříši a řešili, kdo ví, kde je areál Vlaška. Kromě hodinek zůstal doma i popis cesty. Odbočili jsme u pumpy k pěknému židovskému hřbitovu u lesa. Nezbylo, než se optat místních milých lidí. Pán, co z lesa vycházel, ukázal na hřbitov a pravil: to je Vlaška. Poněkud jsme znejistěli. Zatímco Katka vyrazila mezi náhrobky hledat stánek s registrací, kde se vzal – tu se vzal, mladý, asi desetiletý, cyklista. Naprosto dokonalým popisem nás neomylně zavedl na start závodu. Ještě jednou pěkně děkujeme.

Objektivně musím říct, že startovné 150 Kč nebylo nízké. Pro vegetariána. V ceně bylo startovní číslo ve folii, tenké triko - pustilo barvu, voda a ionťák při běhu, hroznové víno, banán a tatranka co na mě nezbyla. Pro masožravce navíc po vyhlášení opékaný čuník. Zavazadla šlo odložit jen ke stolku časoměřičů. V areálu je pěkný splachovací záchod, sprchy nikoliv. Šatna byla všude.

Zavazadla jsme odložili v autě a jali se rozběhnout. Vraceli jsme se už ke startu, když proti se rozbíhala soupeřka Káti. Pravím: toť Tvá sokyně, tu když předběhneš, vyhraješ. Rozhodil jsem rukama, srazil Katku do příkopu a bylo po vítězství. S pohmožděným kolenem (viz fotky) rozbíhala závod opatrně a vítězství v kategorii ji uniklo jen o půl minuty.

Start závodu byl jak každý jiný. Spousta povídání v zadních řadách a nebýt zvolání moderátora: dělejte, už se běží, ani bychom si snad nevšimli, že polovina pole byla pryč. Vyběhl jsem hezky zvolna s ženskou skupinkou. Dýchal jsem si nosmo a těšil se z krásné cesty i okolí. Vůbec celý závod vedl moc pěkným prostředím brdských hvozdů. Povrch byl různorodý: louka, mlatová cesta, kousek asfaltu i úzká pěšinka.

Mezi 3.-4. km jsem ženy opustil a malinko zrychlil. Co mě těšilo, že mám Michala II. stále na dohled. Setkáváme se ve Stromovce, běháme podobně, tak se stal pro mě dnes soupeřem. Dotáhl jsem ho až na konci prvního kola (7 km), které jsme svorně zaběhli za 31:03. Chvilku jsme se škádlili, kdo z nás zrychluje. Běžel jsem pár metrů před ním.

Velmi zajímavým místem byla smyčka asi v polovině okruhu, obíhala se páska a běžci se zde potkávali v protisměru. Jak radostné bylo s dalším Michalem (III.), druhem, se kterým jsme na 12ti hodinovce ve Stromovce běželi prvních pár kol. Přibyl mi další soupeř.

Sil bylo stále na rozdávání a na konci druhého kola jsem ho doběhl. Druhé kolo jsem měl za 29:53. Michal III. mě úžasným způsobem poslal dopředu. Je to skvělé, když soupeř volá: pěkně, jdi, jdi. Ani Michal neměl hodinky, tak jsme se tomu, že nevíme, jaký máme čas, srdečně zasmáli. Setkali jsme se opět na smyčce v lese, tentokrát v obráceném pořadí. Povzbudili jsme se a mě na dohled čekal další běžec.

Byl nejtěžším se soupeřů. Když slyšel, jak ho dohánějí mé plíce, zrychlil. To bylo už na mě moc. Kilometr před cílem je ještě jedno stoupání. Nastala pravá bitva. Oživil jsem poučky běhu do kopce a neuvěřitelně snadno se mi podařilo druha předběhnout. Desáté místo v kategorii už jsem si uhájil. Třetí kolo bylo za 28:59 a celkem čas 1:29:55. Kde se to ve mně bere?

Stačilo pro to udělat: vůbec nic. V úterý před závodem jsem běžel 8 x 400 naprosto tragicky 92-95. Ve čtvrtek mi dodal energii běh s přáteli. V sobotu ráno jsem vstával v 5.30, v deset pojedl vločky s jogurtem, jinak nic.

S Michalem II. jsme po doplnění tekutin oběhli kolo ještě jednou, s vynecháním stoupání a smyčky. Naprosto dokonalý zážitek završilo příjemné posezení a vyhlášení všech běžců. Máte-li rádi běhání v lese a atmosféru „runner´s friendly“ vřele doporučuji.

čtvrtek, září 20, 2007

Běh můj nejmilejší

Neměl jsem v plánu tento zápisek pořizovat, neboť v neděli na behej vyjde můj mírně zaoblený milostný dopis blízkému člověku. V dopise je zmínka o dnešním setkání. Nešlo se o něj ihned nepodělit.

Rádio přehrává sladké pozitivní písně a jen tak, mimochodem, zazní zpráva o venkovní teplotě. Jsou celé dva stupně a hodiny před pozicí velkého I. Bude první běh dlouhých kalhot. Stále ovlivněn ustupujícím létem oblékám horní kombinaci 3T (triko na tělo, triko normální, triko s dlouhými rukávci).

Jsou tomu téměř dvě léta, co jsem se takto prvně vydával za novým kamarádem. Mám to sice přes celé město, ale v čase posledních ranních snů jsem u něj stihl být i za patnáct minut. Dnes jedu později, počítám s rezervou a přesto už 18 minut před srazem jsem na místě. Nejprve se snažím zaparkovat (obouchat jeho naleštěný služební vůz) a nato si krátím čas zasláním rádobyvtipné zprávy.

Pět minut před, nevydržím již déle čekat v autě a vyhlížím přítele na schodišti jeho vigvamu. Jak radostné vítání. Čekáme pár okamžiků ještě na Toska, který dobíhá s mnoha metry v nohách na vteřinu přesně.

Mám moc rád, když se drží slovo, chodí se na schůzky včas a co se řekne, to platí. Slovo a podaná ruka bude pro mě vždy znamenat víc, než cár papíru. Proč mi myšlenky utekly takhle stranou? Protože právě dané slovo mezi námi bylo a bude vždy nejvyšší svátost.

Běží se mi náramně. Ranní ztuhlost je rozpuštěna v rychlejší krvi a hovor skáče od tématu k tématu. Dlouho jsme se neviděli a je toho tolik co vyprávět. Mail ani chat nenahradí takovéhle setkání. Málem propásnu i vycházející slunce, které nám na pěšince podél zádumčivého potoka šlehá do očí.

Čím to je, že běh a vůbec všechno, co má člověk moc rád, tak rychle uteče? Ani jsme se nestačili pořádně zadýchat a už jsme zase stáli před domem přítele. Povídali jsme ještě dlouhé minuty, než chlad přilepil mokrá trika na záda a odehnal nás od sebe.

úterý, září 18, 2007

Běžím, ležím

Běžím, ležím
rypákem svým
hlínu těžím.

Sedím, nevěřím
bludný kořen nevidím
jsou tací co tvrdí
a jsou na to hrdí
že to byl kořen zasouvací.

pátek, září 14, 2007

Touha

Zbývá mi posledních osm kilometrů do cíle. Snažím se zrychlit, ale tělo se vzpírá. Ostrá touha dosáhnout po roce touženého cíle se pomalu rozplývá. Pozoruji ji, jak se zvolna vznáší nad rozdělovským lesem. Spolu s jemnou párou probuzenou popoledním sluncem se rozpouští, aby se ve výšinách změnila v oblaka.

Tak hezky jsem si cestu k dosažení cíle namaloval. Měl jsem pocit, že už jsem tak blízko. Kladu si otázku, co jsem zanedbal? Tvrdou přípravu, která občas hodně bolela nebo snad vytyčený cíl, který nebyl v mých silách? Může za to zpočátku příliš rychlý krok? Stačí pár hlubokých nádechů nosem, zavřít oči, zapomenout a jen běžet.

Vždyť o nic nejde. Svět nestojí na mých touhách. Vždyť sotva 0,3 promile obyvatel naší krásné země dokáže ocenit dvě minuty v maratónu. A pro ocenění druhých přeci neběhám. Někdy si jej chci sobecky ždímat sám, jindy mě těší přinášet jeho poselství druhým.

Já se však nevzdám, to bych nebyl já, beran – sokol. Maratón je nemilosrdný král. Nic neodpustí, je nepředvídatelný. Dal mi letos dalšího poznání. Čím více toužím, tím větší je trápení. Nejhezčí je jej prostě proběhnout. Nic víc.

Tážete-li se, zda mám z Kladna radost, pak vězte, že mám. A velkou.

středa, září 12, 2007

Útržek z nočního deníku

Drobná příhoda minulého týdne byla součástí jisté akce. Byl čtvrtek ráno, tři dny před maratónem v Kladně, přesně 0:45.

Mé kroky vedou z Kutné Hory k Chotěboři. Mezi poli běžím úplně sám, jen za svitu čelovky, jejíž kužel světla je bičován vydatným deštěm. Před očima se mi honí kapky a nedovolí světlu dopadnout na zem. Opuštěné místní cesty jsou ale pěkně vyspravené a mým nohám tak hrozí maximálně voda v botách. Doprovází mě zcela nový, dosud nepoznaný pocit. Noční samota. Ani představa mého přítele čekajícího za pár kilometrů v autě mi nedává pocit jistoty.

Připadám si jak nahý nechán napospas přírodě a jejím živlům. V této části českého kraje zažívám na vlastní kůži jak bídné jsou místní rozpočty. Pro černo-černou tmu téměř nepostřehnu, že probíhám jakousi vsí. Není čím zaplatit osvětlení.

Za jiných nočních běhů mě překvapilo, jak svítí oči zvířatům, pohlédnete-li do nich s čelovkou na hlavě. Září žlutě. Mezi spícími domy jich ale mnoho není. Počasím, ve kterém by ani psa nevyhnal, se prosmýkne jen drobná kočka.

Cesta z vesnice mezi další lány není vidět, jen dech upozorňuje na prudké stoupání. Sílu vody podporuje na otevřené planině vítr. Napravo vidím jakési žluté dopravní značení. Sakra, to ale není pevný bod! Vždyť to jsou dva páry očí, které mě bedlivě sledují a otáčejí se ve směru mého pohybu.

Pud sebezáchovy vítězí nad uklidňujícími myšlenkami. Co by se mi tak mohlo stát? Maximálně mě tu ráno najdou s dírou v krku. Zkouším zahnat ty dravé šelmy tleskáním. Zabralo to. Dvě laňky se otáčí a mizí v poli kam oko mé už nevidí.

Za hodinu sedím v příjemně vyhřátém autě. Milimetry plechu mě dělí od venkovní sloty. Štafetu převzal chudák kamarád. Ale komu je vlastně lépe? Mě, v suchu a pohodlí oddělenému od podstaty nebo jemu ve vodě a vichru s nemyšlenkami v tichém souznění s přírodou?

sobota, září 01, 2007

4054

Pozorný čtenář mého blogu si jistě vzpomene na tuto fotografii. Nikdy by mě nenapadlo, jaká symbolika se může v tomto digitálně zachyceném okamžiku skrývat. Co se tedy vlastně přihodilo?

Na behej.com napjatě sleduji přípravu dvou prvomaratónců, Katky a Tora. Dokonce jsem si na úspěch jednoho z nich vsadil. Pozvánka na dnešní desítku v Nučicích přišla od Katky při společném úterním běhu s ní a Honzou ve Stromajdě.

V mém plánu na Kladno byla na sobotu namalována jedenáctka za 52:04, tak závod hezky zapadl do mé přípravy. Protože se mi tento týden běhalo opravdu dobře, přesvědčil jsem své tělo i mysl, že by společně mohli posunout čas z jarních Kbel o pár vteřinek dolu. Neskromně rovnou pod 41 minut.

K naší sestavě Katka, Marcel a já se přidal po krátkém nepřemlouvání i Radek, který nás spolu s Jitkou laskavě naložili u metra a drobnou oklikou zavezli na start. Jaké muselo být překvapení pořadatelů, když po nepočetné loňské účasti 27 osob jich letos v cíli napočítali téměř dvakrát tolik, celých 45.

Za dvacet korun startovného jsme nafasovali Siestu, dostali k zapůjčení číslo a mohli využít celé nučické kino pro sebe a své svršky (i spodky). Při rozklusu mezi domky s přihlížejícími místními občany panovala, jak jinak, jen samá legrace. Každý z nás smíchem jen zakrýval předstartovní nervozitu.

Poté, co jsme potkali několik postav vzhledu prvotřídních atletů mi bylo jasné, že nevyhraju. Nespal jsem zrovna také dvakrát dobře a myšlenku 40:xx jsem uchovával spíš jen proto, že vzdávat se bez boje nebylo správné.

Start byl tak rychlý, že něž jsem do tří napočítal, už jsme běželi. Plán běžet první kilák za 4:15 celkem vyšel (4:13) Tento závod jsem navštívil prvně a netušil jsem, že následují dva km do kopce. Při chůzi snad mírného, ale při plném výkonu pěkně tučného. V něm jsem zavřel oči a řekl si, budu běžet co můžu. Na čas pod 41 už jsem nemyslel.

Rychlost kopírovala profil a kromě doběhnutí dvou běžců a lelkování po krajině se nedělo nic zvláštního. Prvně jsem si na závod vzal tepák. Chtěl jsem si ověřit, zda pocity při běhu odpovídají naměřeným hodnotám. Odpovídají. S průměrnou TFmax 90 % se mi běželo dobře a ani po doběhu se mi nechtělo umřít.

Za půlkou mě seběhl Marcel. Byl na svém prvním závodě. Nevěděl, co ho čeká. Zkraje se držel opatrně a nakonec doběhl mistrovsky dvacet vteřin přede mnou. Má moc hezký styl a běží velmi lehce. Myslím, že za pár měsíců přibude čelním pozicím kvalitní konkurence.

Moc jsem se těšil, že ten táhlý maxi kopec poběžím dolu. Nebyl tam. Z hory se po obrátce lesem stala rovina. Snad jedině malé zrychlení bylo důkazem, že se běželo z kopce, ale to bych spíše přičetl závěrečnému finiši.

Jak již ctěný čtenář tuší z titulku, povedlo se! Čas 40:54 mi způsobil ohromnou radost a vynásobil chuť na další pobíhání. Závěrečné vyhlášení hlavních představitelů závodu s předáním salámových cen bylo takovou pěknou tečkou za vydařeným dopolednem.