První pětka sice odpovídala tempu, které následovalo dále, ale s odstupem cítím, že byla zbytečně rychlá. Spoluběžce, které jsem nechal v Benešově před sebou, běželi najednou okolo mě nebo za mnou. Přesto jsem si na 5.km řekl, že to zkusím... Podle toho, co hlásil Ivo, bylo dalších 22 km v tempu lehce pod 5/km. Pak mě vypnuli. A to se mi vůbec nelíbilo. Pryč bylo nadšení z pohybu, zmizela radost z míst, kde jsem natrénoval na svůj nejlepší běžecký rok 2007. Místo závěrečného zrychlení přišlo vadnutí.
V běžecké nepohodě se cíl nechtěl přiblížil. A když jsem se do něj konečně dostal, byl jsem zklamán. Ze sebe. Že zkouším něco 23x ověřené, že se nedělá. Pak ani letošní nejrychlejší čas 3:36:53 mého 24. maratónu nepřinesl pocity euforie, ale deprese. Že jsem běžel jako debil.
Jednu radost si však ze Stromovky odnáším: