Jak jinak lze nazvat dnešní setkání běhu-milujících lidiček v pražské Stromovce. Miloš mi v úterý soukromě prozradil, že dnešní společný trénink zamíří do kopečků nad údolí Vltavy. Na setkání jsem dorazil tentokrát z opačné strany – z Kobylis. Náležitě rozehřán po téměř pěti km. Ačkoliv teploty v metropoli lze nazvat kremačními, sešlo se nás ve čtvrteční podvečer požehnaný počet čítající 9 běhacích nadšenců. Chvilku, po kterou jsme čekali na opozdilce, jsme strávili v milém družném rozhovoru.
Běhání je úžasné pojítko mezi lidmi. Přestože se někteří vidí poprvé, ihned si padají kolem krku a zapojují se do vzájemných debat.
Vybíháme krátce po šesté tentokrát pryč ze Stromovky k řece. Zděšené výkřiky kolemstojících „oni běží“ ani nevnímáme. Potkáváme skupinku ragbistů, kteří běží naopak do Stromovky na svůj trénink. Přebíháme lávku. Podél řeky je fajn, voda skutečně zpříjemňuje vzduch, a ani se nenadějeme, a jsme u psince. Jedna z dam konstatuje, že už ji konečně po šesti kilometrech není zima. Je čas sundat si Moiru. Dva z nás míří stejnou cestou zpět a ostatní ochutnávají Milošův kopeček. V čele s Mirkem míříme po asfaltu k hospicu v Bohnicích. Koukáme, že běžíme sami, protože ostatní běží lesem podél plotu. Připojujeme se za ně. Po výživném stoupání mizí Miloš v hustém porostu za plotem. Poslušně jako husy se vydáváme za ním. Zpět ! Ozve se vpředu. To nebyla ta správná díra. Volám zurück ! (to kdyby někdo nerozuměl). Protože jsem byl poslední, běžím nyní jako první podél plotu. Prodírám se další dírou a zezadu slyším: Zase to není ta správná díra ! A už jsem zase poslední.
Konečně nacházíme tu správnou díru. Běžíme po bikrosové trati. Pozor ! Achtung ! Sotva zastavím své tělo před zrádným vlnitým plechem zakrývajícím jámu. Dostáváme se na vrcholek. Vbíháme do prostoru ohraničeného dřevěnými kůly. Užíváme si rozhledu na údolí Vltavy a protější svahy Suchdola. Poskakuji okolo jak malé dítě. Miluju běhání.
Je ale čas běžet dál, a proto se vydáváme za humny paneláků v Tróji zpět. Miloš nás protahuje lesem k prudkému seběhu úvozem. Zanedlouho se ocitáme zase u lávky. Za lávkou potkáváme naše známé ragbisty mířící zpět. Již ne tak veselé.
Naše setkání zakončujeme po 12 km u ionťáku u Marolda (kdo to zase navrhl ?). Tři desítky ve mě jen zasyčí. Miloš nás baví svými historkami z běhání, které úžasně popsal ve své knize 7+1 krok k (nejen) manažerské kondici. Tu knihu mám a je skvělá.
Život je krásný. Znásobená čirá radost ze společného běhu s přáteli dává mému životu něco, co se nedá popsat. Jen prožít.
Příští týden budu mimo internet. Ctěný čtenář, který se těší na další zápisky, nechť laskavě posečká. Děkuji vám.
čtvrtek, července 27, 2006
neděle, července 23, 2006
Cisterna
Přehnal jsem to s vodou. Ubíhají poslední kilometry mé dnešní štreky a já mám stále přes litr vody v zásobníku. Z vaku s vodou, vměstnaného do ledvinky, vytahuji kabel a upouštím. Připadám si jako cisterna, za kterou se po kropení táhne dlouhá linka. V dálce spatřuji chodce, a protože mé počínání vypadá jako vypouštění jiné tekutiny, nechávám toho.
Z pracovních důvodů, za které si můžu jen sám, je pro mě toho léto poněkud náročné. Čeká mě jeden z dlouhých tréninkových běhů a chybí mi na něj čas. Ačkoliv je neděle, vstávám ve 4:50 abych stihl být v rozumnou dobu v práci. S heslem vody není nikdy dost připravuji kromě běžeckého pásu s 0,8 lt i novinku. Vak na vodu o objemu 1,5 lt cpu do ledvinky. Jednak se mi sníží těžiště, ale hlavně budu mít větraná záda a ta nebudou vypadat jak po lynčování.
Trasa je jasná, protože běžím z domova – krásy severní Prahy. Počítám s tím, že si ji cestou zpátky malinko zpestřím výběhem kopečka do Tróji.
Po mini snídani (chléb s marmeládou – jak jinak) vyrážím lehce po čtvrt na šest a pěkně mi šplouchá. Dvojkombinace dobře sedí, tělo si lebedí, a tak se valím vpřed pohodovým tempem. Vidím vycházet slunce a užívám si klidu spícího okolí. Vzhůru jsou snad jen zvířátka. Trasa po které běžím má obrovskou letní výhodu. Ráno a část dopoledne leží ve stínu a tím, že kopíruje řeku, je vzduch prosycen svěží jemnou vlhkostí. U jezu v Klecánkách váhám, zda se nemám pustit do zelené značce do kopce, ale na experimenty dnes bohužel nemám čas. Láká mě zkusit zase jinou, dosud nepoznanou cestu. Příště.
Asi od osmého km se stále míjíme se starším cyklistou. Úseky rovinaté jede rychleji, v úsecích hrbolatých předbíhám já jeho. Zdá se mi, že je také kochač. Na chvilku se někde ztratí, a za pár minut opět slyším šustění jeho plášťů. Milý doprovod.
Neubráním se myšlence na můj první dlouhý běh. Možná, že už se opakuji, ale první zážitek zůstane neopakovatelným. Když jsem si tenkrát poprvé sáhnul na zeď, myslel jsem, že si zavolám doprovod k odvozu, ale také jsem věděl že maraton do šesti hodin nějak zvládnu.
Cestou zpátky odbočuji po dřevěných stupních do Tróji, přičemž o běhu už nemůže být řeč. Nahoře jsem zpozoroval výhodu výstupu. Změnou pohybu se tělo protáhlo a porovnalo a zvýšením TF jako by přibylo sil. Když jsem doběhl poslední, 35.km dokázal jsem si představit, že jich bude ještě 7. I čas celkem šel: 3:12.
Z pracovních důvodů, za které si můžu jen sám, je pro mě toho léto poněkud náročné. Čeká mě jeden z dlouhých tréninkových běhů a chybí mi na něj čas. Ačkoliv je neděle, vstávám ve 4:50 abych stihl být v rozumnou dobu v práci. S heslem vody není nikdy dost připravuji kromě běžeckého pásu s 0,8 lt i novinku. Vak na vodu o objemu 1,5 lt cpu do ledvinky. Jednak se mi sníží těžiště, ale hlavně budu mít větraná záda a ta nebudou vypadat jak po lynčování.
Trasa je jasná, protože běžím z domova – krásy severní Prahy. Počítám s tím, že si ji cestou zpátky malinko zpestřím výběhem kopečka do Tróji.
Po mini snídani (chléb s marmeládou – jak jinak) vyrážím lehce po čtvrt na šest a pěkně mi šplouchá. Dvojkombinace dobře sedí, tělo si lebedí, a tak se valím vpřed pohodovým tempem. Vidím vycházet slunce a užívám si klidu spícího okolí. Vzhůru jsou snad jen zvířátka. Trasa po které běžím má obrovskou letní výhodu. Ráno a část dopoledne leží ve stínu a tím, že kopíruje řeku, je vzduch prosycen svěží jemnou vlhkostí. U jezu v Klecánkách váhám, zda se nemám pustit do zelené značce do kopce, ale na experimenty dnes bohužel nemám čas. Láká mě zkusit zase jinou, dosud nepoznanou cestu. Příště.
Asi od osmého km se stále míjíme se starším cyklistou. Úseky rovinaté jede rychleji, v úsecích hrbolatých předbíhám já jeho. Zdá se mi, že je také kochač. Na chvilku se někde ztratí, a za pár minut opět slyším šustění jeho plášťů. Milý doprovod.
Neubráním se myšlence na můj první dlouhý běh. Možná, že už se opakuji, ale první zážitek zůstane neopakovatelným. Když jsem si tenkrát poprvé sáhnul na zeď, myslel jsem, že si zavolám doprovod k odvozu, ale také jsem věděl že maraton do šesti hodin nějak zvládnu.
Cestou zpátky odbočuji po dřevěných stupních do Tróji, přičemž o běhu už nemůže být řeč. Nahoře jsem zpozoroval výhodu výstupu. Změnou pohybu se tělo protáhlo a porovnalo a zvýšením TF jako by přibylo sil. Když jsem doběhl poslední, 35.km dokázal jsem si představit, že jich bude ještě 7. I čas celkem šel: 3:12.
středa, července 19, 2006
Hledá se vodič
Pěkně mě Lubosh prohání. Dnešní 4 + 10 v tempu + 4 nebyla žádná procházka růžovým sadem. Vstal jsem o něco později, než jsem chtěl a vybíhal až asi v 5:20. Na konci rozklusu jsem se ohlédl, zda není nikdo v okolí a zařadil pár cviků z běžecké abecedy. To se veverky nasmály. Vypadal jsem jako bych měl každou chvíli upadnout.
Ostrý start vyšel na začátek nového mostu na Císařský ostrov. Začínám dupat. Bohužel je to jen dupání až se koně plaší a žádný pořádný běh. Ach to ráno. Běhá se sice skvěle, ale ty tempíčka mi po ránu nejdou. Přebíhám lávku a zařazuji se za běžce ve žlutém tričku, který přiběhl od kanálu (myslím samozřejmě vodního). Těším se jak navážu hovor, ale jaksi to nejde. Přestože chlap běží způsobem, jako by měl dnes relaxační běh (znáte Tučňáka, že), začíná se mi vzdalovat. Využívám jeho vodičství a snažím se ho držet. Pak se snažím ho aspoň neztratit z očí. Za zoo zahybá do kopce, a já se táhnu k útulku jak supící lokomotiva. Dobíhám k otočce, polévám se vodou a snažím se tragédit zpět. Kousek za obrátkou potkávám žlutého vodiče, který mezítím stihl dát odbočkou 2 kopce a 150 schodů. Vesele na mě mává, zatímco já lokomotiva sotva vypustím páru.
Kdyby náhodou ten příjemný chlapík četl můj blog, nechť se prosím ozve. Rád bych znovu využil jeho rychlé služby a prohodil i pár slov.
Ostrý start vyšel na začátek nového mostu na Císařský ostrov. Začínám dupat. Bohužel je to jen dupání až se koně plaší a žádný pořádný běh. Ach to ráno. Běhá se sice skvěle, ale ty tempíčka mi po ránu nejdou. Přebíhám lávku a zařazuji se za běžce ve žlutém tričku, který přiběhl od kanálu (myslím samozřejmě vodního). Těším se jak navážu hovor, ale jaksi to nejde. Přestože chlap běží způsobem, jako by měl dnes relaxační běh (znáte Tučňáka, že), začíná se mi vzdalovat. Využívám jeho vodičství a snažím se ho držet. Pak se snažím ho aspoň neztratit z očí. Za zoo zahybá do kopce, a já se táhnu k útulku jak supící lokomotiva. Dobíhám k otočce, polévám se vodou a snažím se tragédit zpět. Kousek za obrátkou potkávám žlutého vodiče, který mezítím stihl dát odbočkou 2 kopce a 150 schodů. Vesele na mě mává, zatímco já lokomotiva sotva vypustím páru.
Kdyby náhodou ten příjemný chlapík četl můj blog, nechť se prosím ozve. Rád bych znovu využil jeho rychlé služby a prohodil i pár slov.
úterý, července 18, 2006
Držím se
Občas mám pocit, že horko mi rozpouští mozek v jednolitou hmotu, která pak při práci vykazuje samý error. Naštěstí je tu běhání, které tu hmotu promíchá, a usadí ji tam, kam patří, a na pár hodin jsem zase ve statusu ok. Koukám na plán od Luboshe a musím konstatovat, že se mi jej daří celkem dodržovat. Jsem nyní akorát posunut o jeden den, proto nedělních 29 km v tempu maratonu proběhlo včera.
Když jsem v půl šesté večer vbíhal do Klánovického lesa napadl mě hned titulek do blogu „Na místě nejmilejším“. Je to tak. Pobíhal jsem v Praze na hodně místech, ale sem se vracím nejraději. Nejen pro svěží lesní vzduch, pro duši lahodící barvy a pro hmyz běžcům se vyhýbající ale zejména pro sílu tohoto lesa. Na žádném jiném místě se mi neběhá tak lehce a příjemně. Včera bych to mohl jistě svést na čistý organismus, který pojedl jen trochu müsli a kus borůvkového koláče.
Vybíhám na plánované putování Vidrholcem k Úvalům. Žádná ranní ztuhlost, jen lehké pokládání kroků. Pozoruji prosvítající paprsky slunce chýlícího se za obzor a v duchu si přehrávám běh těmito místy po zimě. Dnes je to jiné. Z bahna zbyly jen malé ostrůvky, které lze snadno přeskočit. Trasu si různě zpestřuji kličkováním mezi stromy a výběhem na malý kopeček. Po otočce běžím kam mě nohy nesou. Rozhodně to není cesta kterou znám, ale je stále lesem a je velmi příjemná. Povrch tvoří zpevněný upěchovaný jemný štěrk, něco na způsob nových cest v zadní části Stromovky, nebo jako jsou upravené polní a lesní cesty v Rakousku. Záhy se ocitám za humny několika domů, ale nevím kde. Stáčím trasu po okraji lesa pěšinkou zpět a ta mě dovede na cestu, kterou znám z jiného zimního běhu. Je to jedna z přímic, která prohází celým lesem. Tato vede okolo výcvikového střediska psů MP. Poslední dva km před křížením silnice jsou značené, a mohu si tak ověřit, že držím tempo na 5:05. U školy předbíhám dva cyklisty (už dále nejeli) a nořím se do části lesa blíže k Běchovicím. Po zelené a dále po neznačené cestě dobíhám k autu, abych po 16 km doplnil nápoje. Tentokrát se ani moc nepoleju a pádím do druhého kola. Po čtyřech km cítím, že den skoro bez jídla také není to pravé na běhání, ale kupodivu držím stejný čas i na otočce u Úval. Kroužím stejnou osmičku za humny a u psí stanice už cítím, že doběhnout v tempu nebude sranda. Však také tep ukazuje hodnoty o 15 vyšší než při ranním běhu podobným tempem. Ze zamyšlení mě vytrhují dva koloušci, kteří se v lese chovají jako děti. Skotačí z místa na místo, a nic nedbají rady rodičů, že před den je lépe být schovaný. Jsou to snad jen půlmetrová mimina. Na rovince kontroluji tempo, a daří se mi jej i když s vypětím držet. Zatímco v prvním kole jsem si pohrával s myšlenkou, že kola budou dvě celá, druhé musím krátit. Přesto se mi podařilo zdolat plánovaných 29 km za 2:31. Pokud se mi tento týden podaří plán dodržet, bude konto zase tříciferné. Držte mi palce.
Když jsem v půl šesté večer vbíhal do Klánovického lesa napadl mě hned titulek do blogu „Na místě nejmilejším“. Je to tak. Pobíhal jsem v Praze na hodně místech, ale sem se vracím nejraději. Nejen pro svěží lesní vzduch, pro duši lahodící barvy a pro hmyz běžcům se vyhýbající ale zejména pro sílu tohoto lesa. Na žádném jiném místě se mi neběhá tak lehce a příjemně. Včera bych to mohl jistě svést na čistý organismus, který pojedl jen trochu müsli a kus borůvkového koláče.
Vybíhám na plánované putování Vidrholcem k Úvalům. Žádná ranní ztuhlost, jen lehké pokládání kroků. Pozoruji prosvítající paprsky slunce chýlícího se za obzor a v duchu si přehrávám běh těmito místy po zimě. Dnes je to jiné. Z bahna zbyly jen malé ostrůvky, které lze snadno přeskočit. Trasu si různě zpestřuji kličkováním mezi stromy a výběhem na malý kopeček. Po otočce běžím kam mě nohy nesou. Rozhodně to není cesta kterou znám, ale je stále lesem a je velmi příjemná. Povrch tvoří zpevněný upěchovaný jemný štěrk, něco na způsob nových cest v zadní části Stromovky, nebo jako jsou upravené polní a lesní cesty v Rakousku. Záhy se ocitám za humny několika domů, ale nevím kde. Stáčím trasu po okraji lesa pěšinkou zpět a ta mě dovede na cestu, kterou znám z jiného zimního běhu. Je to jedna z přímic, která prohází celým lesem. Tato vede okolo výcvikového střediska psů MP. Poslední dva km před křížením silnice jsou značené, a mohu si tak ověřit, že držím tempo na 5:05. U školy předbíhám dva cyklisty (už dále nejeli) a nořím se do části lesa blíže k Běchovicím. Po zelené a dále po neznačené cestě dobíhám k autu, abych po 16 km doplnil nápoje. Tentokrát se ani moc nepoleju a pádím do druhého kola. Po čtyřech km cítím, že den skoro bez jídla také není to pravé na běhání, ale kupodivu držím stejný čas i na otočce u Úval. Kroužím stejnou osmičku za humny a u psí stanice už cítím, že doběhnout v tempu nebude sranda. Však také tep ukazuje hodnoty o 15 vyšší než při ranním běhu podobným tempem. Ze zamyšlení mě vytrhují dva koloušci, kteří se v lese chovají jako děti. Skotačí z místa na místo, a nic nedbají rady rodičů, že před den je lépe být schovaný. Jsou to snad jen půlmetrová mimina. Na rovince kontroluji tempo, a daří se mi jej i když s vypětím držet. Zatímco v prvním kole jsem si pohrával s myšlenkou, že kola budou dvě celá, druhé musím krátit. Přesto se mi podařilo zdolat plánovaných 29 km za 2:31. Pokud se mi tento týden podaří plán dodržet, bude konto zase tříciferné. Držte mi palce.
čtvrtek, července 13, 2006
Samozřejmě
Samozřejmě že jsem běžec jako každý druhý, a mám i své dny. Jen o nich nepíšu. Na to, že je to chyba, mě upozornila má blízká duše. Ne každý běh je ideální, a někdy je to docela trápení. Tak jako včera.
Měli jsem s Tučňákem domluven večerní běh, ale protože to záviselo jen na mé práci, chtěl jsem si naběhat ráno do zásoby. Bohužel jsem v předvečer běhu, už poněkolikáté, zopakoval základní chybu a pojedl bílkoviny. Ráno se mi nechtělo vstávat, a vykopat se ve 4 ráno z postele nebylo vůbec snadné. Venku bylo vedro jako v poledne a donutit své ztuhlé tělo alespoň k volnému běhu nebylo jednoduché. Z mých chmurných myšlenek mě vyrušilo jen šplouchání vlnek odrážejících se od boků malé loďky. Loďky přívozu Pohoří, o které jsem si myslel že už je zcizena. Není. Na noc ji schovávají, ale kam jsem zatím nezjistil.
Přes veškerou snahu jsem nepřesáhl rychlost 11 km/hod. Voda ze mne sršela na všechny strany a naběhaných 22,5 km po rovině mě stálo více sil než Domažlický půlmaratón. Místo toho, abych po doběhu zvesela odešel do práce, byl mou jedinou myšlenkou spánek. Za ten den jsem vypil 7 litrů vody.
Tak jak se střídá den a noc, střídají se i mé běžecké zážitky. Dnešní běh ve Stromovce nám Miloš zpestřil okruhem přes Tróju. Myslel jsem si, že znám dobře místa podél řeky, ale mýlil jsem se. Miloš nám ukázal nádherné zákoutí – stoupání vlhkým lesem po dřevěných schodech směrem k Bohnicím. Opět jsem ucítil, kde jsou mé slabiny. Zatímco čelo skupinky se veselo bavilo, já ve stoupání sotva popadal dech. Okruh asi 10 km okolo Trojské vinice plus jedno kolečko ve Stromovce jsme zakončili v občerstvení u Marolda. Bylo fantastické sedět u chmelového nápoje s lidmi, s kterými si máte co říct a se kterými je vám dobře. Na běhání mám rád nejen okamžiky kdy jsem sám jen s okolní krajinou, ale i okamžiky, kdy můžu sdílet své zážitky s ostatními.
Zase končím pozitivně. Tak se na mě nezlobte. Prostě to tak cítím. Pokud někoho štvu tím, že mě to baví, tak vězte, že ne vždy se mí běží snadno. Jsem samozřejmě jen obyčejný člověk.
Měli jsem s Tučňákem domluven večerní běh, ale protože to záviselo jen na mé práci, chtěl jsem si naběhat ráno do zásoby. Bohužel jsem v předvečer běhu, už poněkolikáté, zopakoval základní chybu a pojedl bílkoviny. Ráno se mi nechtělo vstávat, a vykopat se ve 4 ráno z postele nebylo vůbec snadné. Venku bylo vedro jako v poledne a donutit své ztuhlé tělo alespoň k volnému běhu nebylo jednoduché. Z mých chmurných myšlenek mě vyrušilo jen šplouchání vlnek odrážejících se od boků malé loďky. Loďky přívozu Pohoří, o které jsem si myslel že už je zcizena. Není. Na noc ji schovávají, ale kam jsem zatím nezjistil.
Přes veškerou snahu jsem nepřesáhl rychlost 11 km/hod. Voda ze mne sršela na všechny strany a naběhaných 22,5 km po rovině mě stálo více sil než Domažlický půlmaratón. Místo toho, abych po doběhu zvesela odešel do práce, byl mou jedinou myšlenkou spánek. Za ten den jsem vypil 7 litrů vody.
Tak jak se střídá den a noc, střídají se i mé běžecké zážitky. Dnešní běh ve Stromovce nám Miloš zpestřil okruhem přes Tróju. Myslel jsem si, že znám dobře místa podél řeky, ale mýlil jsem se. Miloš nám ukázal nádherné zákoutí – stoupání vlhkým lesem po dřevěných schodech směrem k Bohnicím. Opět jsem ucítil, kde jsou mé slabiny. Zatímco čelo skupinky se veselo bavilo, já ve stoupání sotva popadal dech. Okruh asi 10 km okolo Trojské vinice plus jedno kolečko ve Stromovce jsme zakončili v občerstvení u Marolda. Bylo fantastické sedět u chmelového nápoje s lidmi, s kterými si máte co říct a se kterými je vám dobře. Na běhání mám rád nejen okamžiky kdy jsem sám jen s okolní krajinou, ale i okamžiky, kdy můžu sdílet své zážitky s ostatními.
Zase končím pozitivně. Tak se na mě nezlobte. Prostě to tak cítím. Pokud někoho štvu tím, že mě to baví, tak vězte, že ne vždy se mí běží snadno. Jsem samozřejmě jen obyčejný člověk.
pondělí, července 10, 2006
neděle, července 09, 2006
Běh na pivo
Sedím s Luboshem u třetího piva na náměstí ve Furth im Waldu. Teplota je velmi příjemná tak akorát pro posezení u orosené sklenice ve chládku zahrádky místní restaurace. Bavíme se povídáním o všem možném, a náš hlasitý smích zapadá do ospalé atmosféry nádherného příhraničního městečka. Dnes je ve městě přeci jen více vzruchu než obvykle. Však máme za sebou ½ maratón, který nebyl rozhodně snadný. Zatímco já jsem s časem spokojen, Luboshovi se závod prý nepovedl. Nic ale nebrání naší shodě, že tento běh na pivo nám dává odpověď na to, proč. Proč se dnes několik bláznů v počasí, které lze nazvat sotva jinak než koupacím, vydalo zdolat kopečky z Domažlic do Furthu. Z našeho hovoru nás vyrušuje vyhlášení výsledků všech účastníků. Škoda že neproběhlo i vyhlášení týmů. Díky dvou tragédům na bedně bychom jistě uspěli.
Neděle 9.7.2006, krátce po osmé ranní.
Bez větších problémů se vzájemně nalézáme a vyrážíme ve čtyřech z Prahy. Cesta rychle ubíhá díky mírnému provozu ale hlavně díky skvělému řidiči Rosťovi. Dovezl nás bezpečně a pohodlně tam i zpět. Přesně hodinu před startem se zapisujeme v Domažlické radnici. Místnost na převlečení je v zasedací místnosti, kde se Lubosh staví za mikrofon a ihned se ujímá slova. K předstartovní pohodě se přidávají další dva tragédi, Mirek a Jarda, kteří dorazili po vlastní ose.
Mírný rozklus chci zakončit osvěžením v místní kašně, ale poté, co v ní spatřím kus nedojedeného čehosi, od záměru ustupuji. Tak nějak mlhavě si vzpomínám, že jsem dnes ještě nejedl, a proto do sebe sunu trochu Endura. Naši němečtí běžečtí přátelé již dorazili busem z Furthu, a závod může být odstartován. S rozumem se řadím mezi poslední a dle mého pocitu volně vybíhám.
Volně ? To snad není možné. První km za 4:27 a to běžím skoro poslední. Snažím se zpomalit, ale prostě mi to nejde. Tak běžím dál a neřeším to.
Cesta opouští Domažlice po nově vyasfaltované cyklistické stezce. Zatím po rovině. Užívám si (pro mě) svižného běhu a pokukuji po okolí. Říkám si, ty Čechy jsou tak krásné. Kolem čtvrtého kilometru opouštíme stezku a běžíme kousek po silnici lemované mohutnými duby. Veliké překvapení nás čeká na pátém. Podle propozic mělo být občerstvení na 10. a 18. km, ale pořadatelé se vytáhli a přichystali jej už na 5tém a potom na 9tém a 18tém kilometru. Nevytáhli se však kamarádi s popisem trasy. Prý má jedno stoupání na osmém km v délce asi jednoho kilometru, a pak už to v podstatě klesá do cíle. Nikoliv.
První, nejmírnější stoupání začíná kousek právě za odbočkou do lesa na pátém kilometru. Pak už si vybavuji jen kopec, kopec a zase kopec. První nebyl tak hrozný. Trval necelý kilometr a po něm ihned následoval sešup k rekrační oblasti Babylon. Chválím v duchu ty, co mi poradili běhat v Mizunech. Zcela bez obav z chybného došlapu to z kopce pouštím a dokonce předbíhám pár běžců. Událost pro mě dříve nemyslitelná. Před devátým kilomtrem přebíháme hlavní silnici, kde dopravu řídí sličná policistka. I když se moc hezky usmívá, tak na seznámení není čas a rychle k dalšímu občerstvení. Toto občerstvení stále na české straně je již v německé režii. Přestože zřetelně volám wasser, dostávám iont. Asi neumím řádně vyslovovat to ostré ß. Naštěstí je nápoj velmi slabý a osvěžující. Po krátké rovince přichází další přítel. Zpomaluji, ale pořád běžím. Pořád to totiž není ten pravý. Ten následuje po dalších asi třech kilometrech. Píšu asi, protože značení 13tého km mě velmi pobavilo. Měl jsem ho za 3:53 ! Vzpomněl jsem si na Papaayu na Konopišťské desítce. Běží, běží a najednou kouká že nějak pomalu. Přidá a z dalšího km je osobák. Tak tady to bylo kolem 13. podobné.
Konečně přichází ten správný kopec. Kopec, co běžet se nedá, a Ti co jej běží okolo mě to dlouho nevydrží. Dle mých hodinek a ukazatelů trvá tohle trápení tři kilometry. Čas 8:44 mezi 15. a 16.km hovoří za vše.
Začínáme klesat. Připojuje se k nám trať desítky. Povzbuzuje mě, že prý od hranic už je to jen z kopce. Není. Na hranicích vybíháme z lesa, a povzbuzující německá policie dává najevo, že ona je tu pro lidi. Jak milé. Dostávám opět wasser alá iont a za zatáčkou nemůžu uvěřit tomu, že mě čeká ještě jeden kopeček. Hurá, vyběhl jsem ho. Poslední dva kilometry jsou už opravdu jen z kopce a daří se zrychlit ke 4 min/km.
Dobíhám sám mimo skupinku a slyším že dobíhá závodních z Čech, Petr …, no raději ani nechtějte vědět, jak mi jméno zkomolil. Řadím se do fronty na wasser a opět odcházím s iontem. Zkouším to podruhé a podařilo se. Vodu má paní z TC Furth v termosce. Párkrát mi dolévá, a nakonec souhlasí s tím, že si budu dolévat sám.
Po chvilce tápání nalézáme autobus s našimi věcmi, které mezitím dorazily z Domažlic. V místním sportovním centru na nás čeká sprcha a na náměstí zasloužené pivo.
Mám krásný žlutý diplom. Byl jsem 12. ve své kategorii s časem 1:44:50. Z dvanácti účastníků. Byl to povedený den, kdy pivo chutná lépe.
Neděle 9.7.2006, krátce po osmé ranní.
Bez větších problémů se vzájemně nalézáme a vyrážíme ve čtyřech z Prahy. Cesta rychle ubíhá díky mírnému provozu ale hlavně díky skvělému řidiči Rosťovi. Dovezl nás bezpečně a pohodlně tam i zpět. Přesně hodinu před startem se zapisujeme v Domažlické radnici. Místnost na převlečení je v zasedací místnosti, kde se Lubosh staví za mikrofon a ihned se ujímá slova. K předstartovní pohodě se přidávají další dva tragédi, Mirek a Jarda, kteří dorazili po vlastní ose.
Mírný rozklus chci zakončit osvěžením v místní kašně, ale poté, co v ní spatřím kus nedojedeného čehosi, od záměru ustupuji. Tak nějak mlhavě si vzpomínám, že jsem dnes ještě nejedl, a proto do sebe sunu trochu Endura. Naši němečtí běžečtí přátelé již dorazili busem z Furthu, a závod může být odstartován. S rozumem se řadím mezi poslední a dle mého pocitu volně vybíhám.
Volně ? To snad není možné. První km za 4:27 a to běžím skoro poslední. Snažím se zpomalit, ale prostě mi to nejde. Tak běžím dál a neřeším to.
Cesta opouští Domažlice po nově vyasfaltované cyklistické stezce. Zatím po rovině. Užívám si (pro mě) svižného běhu a pokukuji po okolí. Říkám si, ty Čechy jsou tak krásné. Kolem čtvrtého kilometru opouštíme stezku a běžíme kousek po silnici lemované mohutnými duby. Veliké překvapení nás čeká na pátém. Podle propozic mělo být občerstvení na 10. a 18. km, ale pořadatelé se vytáhli a přichystali jej už na 5tém a potom na 9tém a 18tém kilometru. Nevytáhli se však kamarádi s popisem trasy. Prý má jedno stoupání na osmém km v délce asi jednoho kilometru, a pak už to v podstatě klesá do cíle. Nikoliv.
První, nejmírnější stoupání začíná kousek právě za odbočkou do lesa na pátém kilometru. Pak už si vybavuji jen kopec, kopec a zase kopec. První nebyl tak hrozný. Trval necelý kilometr a po něm ihned následoval sešup k rekrační oblasti Babylon. Chválím v duchu ty, co mi poradili běhat v Mizunech. Zcela bez obav z chybného došlapu to z kopce pouštím a dokonce předbíhám pár běžců. Událost pro mě dříve nemyslitelná. Před devátým kilomtrem přebíháme hlavní silnici, kde dopravu řídí sličná policistka. I když se moc hezky usmívá, tak na seznámení není čas a rychle k dalšímu občerstvení. Toto občerstvení stále na české straně je již v německé režii. Přestože zřetelně volám wasser, dostávám iont. Asi neumím řádně vyslovovat to ostré ß. Naštěstí je nápoj velmi slabý a osvěžující. Po krátké rovince přichází další přítel. Zpomaluji, ale pořád běžím. Pořád to totiž není ten pravý. Ten následuje po dalších asi třech kilometrech. Píšu asi, protože značení 13tého km mě velmi pobavilo. Měl jsem ho za 3:53 ! Vzpomněl jsem si na Papaayu na Konopišťské desítce. Běží, běží a najednou kouká že nějak pomalu. Přidá a z dalšího km je osobák. Tak tady to bylo kolem 13. podobné.
Konečně přichází ten správný kopec. Kopec, co běžet se nedá, a Ti co jej běží okolo mě to dlouho nevydrží. Dle mých hodinek a ukazatelů trvá tohle trápení tři kilometry. Čas 8:44 mezi 15. a 16.km hovoří za vše.
Začínáme klesat. Připojuje se k nám trať desítky. Povzbuzuje mě, že prý od hranic už je to jen z kopce. Není. Na hranicích vybíháme z lesa, a povzbuzující německá policie dává najevo, že ona je tu pro lidi. Jak milé. Dostávám opět wasser alá iont a za zatáčkou nemůžu uvěřit tomu, že mě čeká ještě jeden kopeček. Hurá, vyběhl jsem ho. Poslední dva kilometry jsou už opravdu jen z kopce a daří se zrychlit ke 4 min/km.
Dobíhám sám mimo skupinku a slyším že dobíhá závodních z Čech, Petr …, no raději ani nechtějte vědět, jak mi jméno zkomolil. Řadím se do fronty na wasser a opět odcházím s iontem. Zkouším to podruhé a podařilo se. Vodu má paní z TC Furth v termosce. Párkrát mi dolévá, a nakonec souhlasí s tím, že si budu dolévat sám.
Po chvilce tápání nalézáme autobus s našimi věcmi, které mezitím dorazily z Domažlic. V místním sportovním centru na nás čeká sprcha a na náměstí zasloužené pivo.
Mám krásný žlutý diplom. Byl jsem 12. ve své kategorii s časem 1:44:50. Z dvanácti účastníků. Byl to povedený den, kdy pivo chutná lépe.
pátek, července 07, 2006
Žlutá nezklamala
S končícím týdnem musím konstatovat, že jsem toho moc neběhal. Projevila se únava z naběhaných 375 km v uplynulých čtyřech týdnech, nevyspaní po mariášovém dýchánku, a sílu mi nedodaly ani přesuny za rodinkou na Vysočinu a zpět.
Trochu se uklidňuji myšlenkou, že zvolnění v tréninku před půlkou v Domažlicích se docela hodí. Tělo si odpočalo a těší se na zítřejší relax běh před závodem.
Jediný můj běh tohoto týdne se odehrál podél úzkokolejky Jindřichův Hradec – Obrataň. Samozřejmě že ne podél celé trati, to by byl pěkný ultra běh. To někdy příště, však má své místo v mém žebříčku bláznivých nápadů.
Nechal jsem se zlákat žlutou turistickou značkou, která vede lesem po pěkném asfaltu. Snažil jsem se nacvičit krok podle knihy, ale výsledkem bylo, že jsem běžel stále pomaleji a pomaleji. Tělo přes veškeré snahy odmítalo spolupracovat, a proto přišla na řadu má oblíbená zábava při běhání. Kochání se a očumování okolní krajiny. Ukolébán okolními vysokými stromy jsem se zanedlouho ocitl u idylického nádraží Chválkov:
Zabrán do úvah, zda obyvatele nádražní budovy živí provoz železniční tratě, nebo výnosy z kolem pobíhajících slepic odbočuji na měkkou cestu. Z měkké lesní cesty se zanedlouho stává kamenitá, poté polní a nakonec neprostupná pěšina. Žlutá značka zůstala věrná své pověsti nejtvrdšího krosu. Důkaz o tom, že si nevymýšlím vidíte na fotografii - všimněte si značky na stromě vlevo:
Po opuštění křoví se mi otvírá pohled na vesničku stejného jména jako má železniční zastávka. Žlutá značka mi kdesi mizí a já svůj dnešní výběh otáčím zpět u velmi zajímavého pomníku. Hledal jsem všude možně, poptával se, ale záhadu nápisu jsem nerozluštil. Nevíte někdo, k jaké události se vztahuje a co to znamená ?
„O půdo česká, posvěcenajší lidu potem slzami a krví. Vrah cizák uchvátil Tě v spáry svoje a děti Tvoje vyhnal z české vlasti. Však české děti rozrazily pouta. Tak vláda věcí vrátila se v národ a půda dána opět v ruce lidu. Buď požehnána půdo matko.“
Trochu se uklidňuji myšlenkou, že zvolnění v tréninku před půlkou v Domažlicích se docela hodí. Tělo si odpočalo a těší se na zítřejší relax běh před závodem.
Jediný můj běh tohoto týdne se odehrál podél úzkokolejky Jindřichův Hradec – Obrataň. Samozřejmě že ne podél celé trati, to by byl pěkný ultra běh. To někdy příště, však má své místo v mém žebříčku bláznivých nápadů.
Nechal jsem se zlákat žlutou turistickou značkou, která vede lesem po pěkném asfaltu. Snažil jsem se nacvičit krok podle knihy, ale výsledkem bylo, že jsem běžel stále pomaleji a pomaleji. Tělo přes veškeré snahy odmítalo spolupracovat, a proto přišla na řadu má oblíbená zábava při běhání. Kochání se a očumování okolní krajiny. Ukolébán okolními vysokými stromy jsem se zanedlouho ocitl u idylického nádraží Chválkov:
Zabrán do úvah, zda obyvatele nádražní budovy živí provoz železniční tratě, nebo výnosy z kolem pobíhajících slepic odbočuji na měkkou cestu. Z měkké lesní cesty se zanedlouho stává kamenitá, poté polní a nakonec neprostupná pěšina. Žlutá značka zůstala věrná své pověsti nejtvrdšího krosu. Důkaz o tom, že si nevymýšlím vidíte na fotografii - všimněte si značky na stromě vlevo:
Po opuštění křoví se mi otvírá pohled na vesničku stejného jména jako má železniční zastávka. Žlutá značka mi kdesi mizí a já svůj dnešní výběh otáčím zpět u velmi zajímavého pomníku. Hledal jsem všude možně, poptával se, ale záhadu nápisu jsem nerozluštil. Nevíte někdo, k jaké události se vztahuje a co to znamená ?
„O půdo česká, posvěcenajší lidu potem slzami a krví. Vrah cizák uchvátil Tě v spáry svoje a děti Tvoje vyhnal z české vlasti. Však české děti rozrazily pouta. Tak vláda věcí vrátila se v národ a půda dána opět v ruce lidu. Buď požehnána půdo matko.“
neděle, července 02, 2006
Prostě běhám
Další úspěšný, co běhání se týče, týden za mnou, a mě po dnešním volném běhu přepadají filozofické úvahy.
Nebojte se, nebudu vás trápit úvahami proč běhám a jak je to krásný. Na toto téma bylo již mnohé řečeno, a lze to i vyčíst z některých mých příspěvků tady nebo na fóru. Napadá mě poslední dobou něco jiného. Jak je úžasné, že vůbec můžu běhat. Mám vše, co člověk může jen mít. Zrak, zdravé tělo, všechny končetiny. To co nám připadá samozřejmé, řadě lidí chybí. Na to si vzpomenu vždy, když mi hlavou proudí nějaké nesmysly. Mnoho lidí také nemůže běhat ne proto, že by byli chromí, ale proto, že se jim jejich síly stačí sotva na jejich obživu. Nemůžu samozřejmě zapomenout také na ty, kteří poznali krásu větru ve vlasech, ale dočasné potíže jim běhání znemožnily.
Ohromně si vážím toho, že můžu běhat. Má víra v „něco“ nad námi je stejná, jakou zastává Miloš Š. nebo Jirka K. Já to nazývám vírou v zákon zachování energie. Jednoduchý fyzikální zákon, o kterém nás ve škole učili, že platí za všech okolností. Já tomu věřím úplně. Žádná energie se nemůže ztratit, jen se přemění do jiné formy. A ani u lidské energie to nemůže být jinak …
Chtěl bych poděkovat za to, že můžu běhat. Nedokážu nazvat to, čemu či komu mám poděkovat, protože to přesahuje hranice mého chápání. Tak jen prostě: DĚKUJU. A všem ostatním, kteří nemohou, se budu snažit předat alespoň zlomek z pocitů, které mě při běhání provázejí. Snad jim pomohou zmírnit jejich bolest a utrpení.
Nakonec smutná zpráva pro ty, co očekávali reportáž z výletu. Žádná není. Trávím již třetí víkend v Praze a bude tomu tak ještě dva následující. Příští neděli si jen odskočím do Domažlic, na opěvovaný mezinárodní ½ maratón.
Dnes jsem se cestou do práce trochu zaběhl, a objevil další civilizací zapomenutý úsek mezi Vysočany a Hrdlořezy. Běhat se dá téměř všude:
Nebojte se, nebudu vás trápit úvahami proč běhám a jak je to krásný. Na toto téma bylo již mnohé řečeno, a lze to i vyčíst z některých mých příspěvků tady nebo na fóru. Napadá mě poslední dobou něco jiného. Jak je úžasné, že vůbec můžu běhat. Mám vše, co člověk může jen mít. Zrak, zdravé tělo, všechny končetiny. To co nám připadá samozřejmé, řadě lidí chybí. Na to si vzpomenu vždy, když mi hlavou proudí nějaké nesmysly. Mnoho lidí také nemůže běhat ne proto, že by byli chromí, ale proto, že se jim jejich síly stačí sotva na jejich obživu. Nemůžu samozřejmě zapomenout také na ty, kteří poznali krásu větru ve vlasech, ale dočasné potíže jim běhání znemožnily.
Ohromně si vážím toho, že můžu běhat. Má víra v „něco“ nad námi je stejná, jakou zastává Miloš Š. nebo Jirka K. Já to nazývám vírou v zákon zachování energie. Jednoduchý fyzikální zákon, o kterém nás ve škole učili, že platí za všech okolností. Já tomu věřím úplně. Žádná energie se nemůže ztratit, jen se přemění do jiné formy. A ani u lidské energie to nemůže být jinak …
Chtěl bych poděkovat za to, že můžu běhat. Nedokážu nazvat to, čemu či komu mám poděkovat, protože to přesahuje hranice mého chápání. Tak jen prostě: DĚKUJU. A všem ostatním, kteří nemohou, se budu snažit předat alespoň zlomek z pocitů, které mě při běhání provázejí. Snad jim pomohou zmírnit jejich bolest a utrpení.
Nakonec smutná zpráva pro ty, co očekávali reportáž z výletu. Žádná není. Trávím již třetí víkend v Praze a bude tomu tak ještě dva následující. Příští neděli si jen odskočím do Domažlic, na opěvovaný mezinárodní ½ maratón.
Dnes jsem se cestou do práce trochu zaběhl, a objevil další civilizací zapomenutý úsek mezi Vysočany a Hrdlořezy. Běhat se dá téměř všude:
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)