Dvě hodiny v přímém slunci. Bez úžehu či úpalu. Purpurová linka nad obzorem s přibývajícími kroky měnila svou barvu přes oranžovou a bílou až k sytě modré. Ani chameleon by tyto odstíny světla lépe nezvládl. Běh se a za sluncem se stal ukazatelem cesty. Takové, kterou musím dojít sám.
Po 36ti hodinách očistného půstu se běžím do lesa jen podívat. Kilometr, dva, pět, tělo stále neprotestuje. Po sedmé nedělní hodině je všude pusto a prázdno. Stejně jako v mém žaludku, těle i hlavě. Mrazivé povětří mi znecitliví ruce. Je to známka uvolnění nebo počínajících omrzlin? Kdo ví. Nezbytná zastávka u stromu mě vybízí k ohlédnutí. Hle, tam kde mé kroky před okamžikem ušlapávaly zmrzlou zem, stojí v tichém zastavení laň. Vzájemně se těšíme pohledem. Jako by mi říkala: "Ze mě si vezmi příklad. Spím, jím a běhám. Nic víc, nic míň."
Třináctý kilometr, tělo slábne, mysl zažívá nové, nepoznané vjemy. Už se neotočím a svůj kruh uzavřu, oběhnu jej celý. Jsem na cestě, ve které musím pokračovat. Je snadné se zastavit, vrátit se, když vábení lenosti a návratu ke včerejším zvykům je silné. Touha je však silnější. Touha běžet svou cestu, vidět pokroky, které nese.
Ne jedna, ne dvě, ale hned šest laní na opačné straně pěšiny mě vábí. Pokračuj, poběž dál, jako my. Vydávám se k nim. Dokončit svoje kolo. Nikdo neříkal, že to bude snadné. Takoví už jsme my lidé. Pro snadnost žití jsme zapomněli na sebe. Musíme se znovu rozpomenout na naše instinkty a rozsvítit si tam, kde máme zhasnuto.
V duši tichého bojovníka se rozhostila Láska. Že ji sděluje každému, na koho si vzpomene? Cítí to tak, nelze se mu divit.
neděle, ledna 29, 2012
pátek, ledna 13, 2012
Nelze jinak než vítězit
Prudký poryv větru mu do tváře vmetl čerstvý sníh. Žádná myšlenka na zavření dveří z teplé strany. Srdcem se nesla neodolatelná chuť vyběhnout. Ranní tmu zdánlivého předjaří rozjasňovaly malé jiskry, kterými se staly poletující vločky ozářené pouliční lampou. Chlad pronikající k tělu otevřenými rukávy jej popohnal vpřed.
Jen co oběhl pole na své cestě k lesu se vítr bičující jeho plece ostrými krystalky ztišil. Nevadil mu. Měl dojem, jakoby ho těžší podmínky probouzely k lepším výkonům. Převzal snad něco z energie větru? Nebo cvičení či-kungu otevřelo ty správné dráhy? Nevěděl a bylo mu to vlastně jedno. Bez velké námahy jen běžel. Bez smetí v hlavě vnímal měsíc, jehož okolí se pozvolna měnilo z černé na modrou.
Proč je každý běh tak jiný? Naučil se vybíhat pravidelně po šesté, jídelníček narovnal dle Ajurvédského doporučení sestaveného na míru pro jeho tělo, a přesto se mu jednou běželo hůře a jindy zas lépe. Jako dnes. Zažíval ty slastné pocity kdy tělo radostí poskakuje, natahuje kroky i ostří tempo. Možná by přeci jen příčinu našel. Po delší době se dosyta vyspal. Sice vstal v době, kdy je třeba dát první krmení dobytku, ale včera ulehl už po deváté večerní.
Čas volající k práci ubíhal milosrdně pomaleji. Dopřál si potěšení natáhnout svůj běh do milovaných ouvalských houštin. Každým krokem sjel v mazlavém blátu do vymleté strouhy. Záhy svou barvu změnily nejen boty, ale i kalhoty a bunda. Místo hudrování jen úsměv. Obdařil jím les i pána se psem. Přenesl to kouzelné ráno dovnitř. Byl za jedno s dechem, srdcem i tělem. Nelze jinak, než vítězit.
Jen co oběhl pole na své cestě k lesu se vítr bičující jeho plece ostrými krystalky ztišil. Nevadil mu. Měl dojem, jakoby ho těžší podmínky probouzely k lepším výkonům. Převzal snad něco z energie větru? Nebo cvičení či-kungu otevřelo ty správné dráhy? Nevěděl a bylo mu to vlastně jedno. Bez velké námahy jen běžel. Bez smetí v hlavě vnímal měsíc, jehož okolí se pozvolna měnilo z černé na modrou.
Proč je každý běh tak jiný? Naučil se vybíhat pravidelně po šesté, jídelníček narovnal dle Ajurvédského doporučení sestaveného na míru pro jeho tělo, a přesto se mu jednou běželo hůře a jindy zas lépe. Jako dnes. Zažíval ty slastné pocity kdy tělo radostí poskakuje, natahuje kroky i ostří tempo. Možná by přeci jen příčinu našel. Po delší době se dosyta vyspal. Sice vstal v době, kdy je třeba dát první krmení dobytku, ale včera ulehl už po deváté večerní.
Čas volající k práci ubíhal milosrdně pomaleji. Dopřál si potěšení natáhnout svůj běh do milovaných ouvalských houštin. Každým krokem sjel v mazlavém blátu do vymleté strouhy. Záhy svou barvu změnily nejen boty, ale i kalhoty a bunda. Místo hudrování jen úsměv. Obdařil jím les i pána se psem. Přenesl to kouzelné ráno dovnitř. Byl za jedno s dechem, srdcem i tělem. Nelze jinak, než vítězit.
sobota, ledna 07, 2012
Návrat pořádku
Tvar trychtýře jej překvapil. Z nebe se řinula voda v tmavých sloupech, které byly jediným kazem na jinak bělostné obloze. Připomínaly mu tornádo, které kdysi viděl v televizi. V době, kdy ještě zabíjel své vzácné chvíle sledováním pohyblivých obrazů, které ho však vpřed neposouvaly. Nyní pohlížel na proudy vody a až po chvíli mu došlo, že vyvýšené místo na kterém stojí, je dosud suché. Stejně jako jeho běžecký oděv. Stál na místě, které se tak změnilo. Navenek bylo stále stejné, obyčejná křižovatka bývalých obchodních cest. Možná bývalá náves kdysi zaniklé vesnice. Vysvěcené poutní místo, kterému nerozuměl. Tolikrát tudy proběhl a jen koutkem oka zaznamenal sochu obklopenou čtyřmi lipami ve čtverci. Až jednou se tu znenadání zastavil. Přitahován neuchopitelnou silou vstoupil do čtverce sil. Dvěstě let moudrosti tu střeží ducha místa.
Stál u své lípy a pozoroval obrazce pohybující se vody. Sdělovaly mu, že tak očekávaná zima konečně přichází. Ne že by ji tolik miloval, ba naopak. Jeho kombinace větru a slizu mu věnovala zálibu v teplém počasí. Raději měl polední výběh ve dnech, kdy taje asfalt, než tu klamající bílou sněť, zahalující jeho oblíbené stezky. Zimu však toužebně očekávali ostatní. Rostliny, stromy i lesní zvěř. Jak byli vyvedeni z míry jarními teplotami pozoroval při svých ranních návštěvách lesa. Před denodenními povinnostmi spěchal v něj. Na přelomu noci a dne sotva viděl stezku. Tam, kde na mýtině klidnil dech i myšlenky a čerpal energii, cítil každým dnem více života. Bylo to však příliš brzy, vždyť podle kalendáře zima teprve začala.
Vydal se od lip do deště. S vodou v harmonii se svým tělem přestal vnímat chlad zmáčené pokožky. Příroda deštěm omývala krajinu, napájela vyprahlou zem a čistila jeho myšlenky. Začalo sněžit. Bude to zase v pořádku. Vše je v pořádku.
Stál u své lípy a pozoroval obrazce pohybující se vody. Sdělovaly mu, že tak očekávaná zima konečně přichází. Ne že by ji tolik miloval, ba naopak. Jeho kombinace větru a slizu mu věnovala zálibu v teplém počasí. Raději měl polední výběh ve dnech, kdy taje asfalt, než tu klamající bílou sněť, zahalující jeho oblíbené stezky. Zimu však toužebně očekávali ostatní. Rostliny, stromy i lesní zvěř. Jak byli vyvedeni z míry jarními teplotami pozoroval při svých ranních návštěvách lesa. Před denodenními povinnostmi spěchal v něj. Na přelomu noci a dne sotva viděl stezku. Tam, kde na mýtině klidnil dech i myšlenky a čerpal energii, cítil každým dnem více života. Bylo to však příliš brzy, vždyť podle kalendáře zima teprve začala.
Vydal se od lip do deště. S vodou v harmonii se svým tělem přestal vnímat chlad zmáčené pokožky. Příroda deštěm omývala krajinu, napájela vyprahlou zem a čistila jeho myšlenky. Začalo sněžit. Bude to zase v pořádku. Vše je v pořádku.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)