Jen díky mému drahému příteli, jsem si mohl dopřát luxus v podobě běhu od poledne do rána. Jeho ochota mi pomoci je neměřitelná penězi. Udělal, co jsem potřeboval, protože to chtěl udělat bez jakýchkoliv očekávání. Nemám dostatek slov jak moc mu za to děkuji. Prožívám chvíle, kdy mě hřeje u srdce z krásy světa. Ta je umocněna během syrovou přírodou a radostí z téměř splněného úkolu, který jsem si sám stanovil.
V minulém týdnu jsem Ondřejovi poslal pár nezbytných svršků na noc a čelovku. Mohl jsem proto vyrazit nalehko. Cesta metrem na Černý most proběhla bez významně zdviženého obočí spolucestujících. Běžců přibývá a polooblečený člověk už nevzbuzuje pohoršení. To je moc dobře. Z Čerňáku jsem byl za hodinu autobusem v Mnichově Hradišti, na startu mého říčního putování.
Sotva jsem uběhl kilometr, musel jsem se smát. Tak hodně jsem se od Miloše, trenéra a kamaráda, naučil. Mimo jiné zabloudit. To se mi v sobotu přihodilo ještě několikrát. Trasu jsem měl jen v hlavě: podél Jizery do Káraného a poté podél Labe na Kolín. Z Kolína jsem chtěl běžet po silničkách k Úvalům a za svítání jet vlakem domů. Člověk míní, značení mění. Z mapy (supermapy.cz) jsem vyčetl, že podél Jizery má kromě červené turistické cesty vést i cyklostezka. Určitě tam vede, ale kromě pár cedulí jsem z cyklostezky mnoho neviděl. Zbývala mi tak jediná orientace: řeka.
V Mnichově se mi ji podařilo najít tak, že jsem běžel na západ. Jizera mě okouzlila. Proudí si svým pomalým tempem, sem tam se zrychlí v malých peřejích a pod jezy. Její neupravené koryto na mě dýchlo připomínkou mých jinošských let. Tehdy jsme chodili cestou necestou a v živé a člověkem nepřetvořené přírodě objevovali malá kouzla. Běh podél vody je více než příjemný. I dvacet metrů od řeky se díky mikroklimatu dýchá daleko lépe než na vyprahlé louce.
Úsek k Bakovu nebyl ale podél řeky schůdný a musel jsem proto laskavou náruč Jizery na čas opustit. Do Bakova jsem vběhl po silnici. Všude to náramně vonělo: svíčková, grilovaná paprika, byl zkrátka čas oběda. Značky cyklostezek tu ukazovaly kamsi do Tramtárie, proto jsem z Bakova vyběhl po červené. Krásná, ale obtížná část trasy vedla strání nad korytem řeky. Levá noha musela běžet o deset centimetrů výše než pravá. Sledoval jsem každý rok a nemohl se tak zabývat, co mě to lechtá na nohách. Brouci, housenka, stébla travin a samozřejmě kopřivy.
Cesta se zanedlouho narovnala a já si uvědomil, jak pěkně se mi běží. Pomalé tempo jsem střídal s chůzí, to když jsem posílal zápisky na twitter. Necítil jsem sebemenší únavu, bolístky nedávaly o sobě vědět. Později jsme se s Ondřejem shodli, že pro vlastní komfort je velmi obtížné běhat dlouhé trasy v malé skupině. Jednomu to běží, druhý chce jíst a třetí na záchod. Musí se nakonec podřídit všichni tři.
V Mladé Boleslavi, městě výroby plechovek, jsem se vyhnul náměstí a pokračoval dále po červené. Doteď jsem nepřišel na to, jak nazvat útvar, kterým jsem běžel dál. Louka o rozměrech 3 x 0,5 kilometru obklopená stromy. V dáli jsem viděl dva hrady, z kterých se nakonec vyklubaly stromy výrazně převyšující ostatní. Popisek: Úžeh? Fata morgána? Ten strom nebyla hospoda; vystihuje výheň a rozhlehlost této prérie. Značka milostivě zamířila v les. Dopíjel jsem poslední zásoby vody a zčista jasna se vyloupl jezdecký klub. S hospodou! Sotva jsem pivo přiložil k ústům, vypařilo se.
Zdržel jsem se sotva na doplnění vody do vaku a běžel dál. Nevím přesně, kde se to stalo, ale z červené značky se stala zelená. Vedla podél Jizery, tak jsem tuto změnu neřešil. V Benátkách jsme se kontaktovali s Ondřejem a řešili podrobnosti setkání. Domluveny byly Čelákovice kolem osmé hodiny večerní. V Kochánkách jsem zelenou značku opustil. Ukazovala vlevo do Lysé nad Labem (v tu chvíli jsem si myslel že je zcela mimo můj směr) a na tom samém místě se objevila cyklostezka mířící do Káraného vpravo. Dovedla mě ke ztracené červené.
Dostával jsem zprávy o blížící se bouřce a krupobití. Pláštěnku u pasu jsem připravil do pohotovostní polohy. Zatímco v Praze se lidé na ulicích sprchovali, mě se nějakým zázrakem bouřka vyhýbala celou cestu. S výjimkou pár kapek za Poděbrady se mi vyhýbal i déšť. Po malém bloudění v Kačově čekala za Předměřicemi další oáza. Malá ves Čihadla s hospůdkou vedle kaštanu u cesty. Usměvavá a přívětivá paní hostinská mě přivítala jako doma. Běžec byl pro ní naprosto přirozený jako její stálí hosté. Nemohl jsem ji potěšit konzumací utopenců a dalších lahůdek, tak jsem ji tržbu zvýšil alespoň o dva kozlíky. Byli výteční. Její společnici jsem se už tolik nelíbil. Dvanáctiletá malinká yorkshirka mi okusovala paty a štěkala, co ji tlamička dovolila. Bylo to roztomilé stvoření.
Poseděl jsem chviličku, doslechl se pár novinek z okolí a běžel dál. Ve Staré Lysé mě Ondřej nasměroval do Lysé nad Labem (teprve taky se ukázalo, že leží na mé trase). Cesta se vyhnula Čelákovicím a čas běhu za světla podél Labe se navýšil o hodinu. Bylo to velmi moudré rozhodnutí. Blížil se večer a jak se později ukázalo, absolvovat některé úseky po tmě by bylo zhola nemožné.
Labe. Řeka vyvolávající dojem, že se nehýbe. Břehy místy divoké a jinde poznamenané lidskou rukou. Stezka po pravém břehu nedovolovala nohy šourat u země. I s čelovkou bych tu v noci čelil vážným problémům. Ondřej mi už vyjel na kole naproti a v Ostré jsme se domlouvali, kde se přibližně setkáme. Zde se odehrál můj nejpodařenější kufr. Z houští jsem vyběhl přímo do kempu, kde se zřejmě odehrával sraz veteránů. Běžel jsem okolo rybníku po modré, v domnění, že se nějak dostanu do Nymburka. Nedostal. Značka skončila v polích u železnice. Naštěstí, kde se vzala, tu se vzala, žena na kole z Polabí. Na mou otázku, jak se dostanu k Labi na cyklostezku odvětila, že musím do Ostré. Pak ji ale napadla ještě jedna možnost. Prý vlevo okolo pískovny, za ní je plot a vedle něj stezka vyježděná cyklisty.
Vydal jsem se udaným směrem. Objevil jsem bažantnici, ale pískovnu ne. Za strouhou mě vybízel plot. Ale ani za ním nebyla pískovna, jen mladý sad. Pěšinou vedle plotu jsem doběhl na širší cestu. Koukám, že tu je modrá značka, tak to jsem asi správně. A hele, na druhé straně řeky kemp. Moment, to přeci není řeka, ale rybník, kde už jsem dneska byl. Podařilo se mi prokličkovat mezi chatkami a konečně se mi ukázala cyklostezka u Labe.
Ondřej hlásil, že je v Nymburku. Zdálo se mi, že běžím už docela dost dlouho a měli bychom se každou chvíli setkat. Potvrdili jsme si, že jsme oba u jezu, ale každý u jiného. Ještě pár minut a došlo ke šťastnému shledání. Okamžitě mi poskytl první pomoc. Hrdlem jsem prolil půl lahve Hanácké a zajedl ji banánem a Margotkou. Rázem bylo zase veseleji. Trpělivě naslouchal mým zážitkům a následoval mé kroky do Nymburka. Bezchybně nás navedl na cyklostezku do Poděbrad, po které jsme se pohybovali už za tmy. Na rozdíl od cesty z Lysé disponuje dokonalým asfaltem.
V Polabci jsem se nenechal dlouho přemlouvat k zastávce a k ochutnávce nymburského piva. Dohodli jsme se, že se vydáme nejkratší cestou do jeho příbytku, kde mi poskytne teplou krmi. Okolo obrátky Pečecké desítky jsme o půlnoci byli na místě. Ondřejova pohostinnost je bezbřehá. Kdybych neměl v plánu pokračovat, zůstal bych v jeho péči až do rána. Doplnil mi zásobu vody, přidal něco na cestu a já po jedné hodině ranní vyrazil sám do úchvatné noci.
Nedařilo se mi řádně se rozeběhnout. Střídal jsem běh s chůzí a stále nemohl obnovit komfort, který mě dosud provázel. Tělo mělo už dost batohu s vodou a bedra říkala ne. Pohyboval jsem se rychlostí mezi šesti a sedmi kilometry za hodinu. V Poříčanech mi bylo jasné, že mám pouze dvě možnosti. Zahodit batoh nebo dojít pěšky k vlaku. První jel ve 4:41 z Klučova, kam jsem klidnou chůzí došel.
Odnáším si z putování obrovskou zkušenost. Byl to první dlouhý běh, kdy jsem běžel a zastavoval podle sebe. Přesně vím, co mi sedí a čemu se musím při oběhu jezera vyhnout. Týká se to hlavně jídla, doby přestávek a způsobu jejich absolvování. Nejvíc se těším na to, že nebudu muset sebou vláčet zátěž. Otestoval jsem, jak se při dlouhém běhu chovají SUPERNOHY. Můj verdikt zní: na ultra ne. Po 80ti kilometrech jsem postrádal oporu, kterou mi dávají Kayana. Navíc jsou trošku užší, což ohlásily prsty na nohou několika puchýři.
neděle, května 18, 2008
sobota, května 17, 2008
PIM 2008 - nedokončeno
Zápisek z PIMu postihl stejný osud, jako jedenáct jiných. Ani ne v půlce textu jsem zjistil, že mi došla inspirace. Další odstavce byly plné blábolů a obsahovaly text, kterým jsem se opakoval. V nejlepším bylo nejrozumnější přestat. Abych alespoň částečně splnil daný slib, rozhodl jsem se torzo textu zveřejnit.
Mega reproduktor v našem sektoru ztichl. Po pár slovech komentátora následovalo lupnutí. Start. Odmačkávám stopky a zkouším si tipnout, jakou budeme mít ztrátu. Loni jsme běželi na 4 hodiny, stáli jsme více vzadu a měli jsme dvě a půl minuty. Když právě tyto dvě a půl minuty uplynou a my stále stojíme v houfu, začínám být malinko nervózní. Rozpis mám jen do čtyřminutové ztráty a hlavně nám tím prodlením ubývají spoluběžci na 3:45. Konečné čtyřminutové zpoždění dělá rozdíl 6 vteřin na kilometr a to je pro některé už příliš.
První kilometry jsou ve znamení kličkování mezi pomalejšími a nabrání další téměř minutové ztráty. Zvláště přeběh zúženého Karlova mostu nebyl pro čtyřtisícový dav dobrým nápadem. Pro větší pohodu všech by začátek trasy měl vést co nejširší cestou, nikoliv tou nejužší. Má nervozita stoupala. Hlídal jsem čas, nohy, otáčel jsem se, abych neztratil Radku. Na nábřeží jsme si malinko vydechli a začali pomalu rovnat tempo. Na šestém kilometru za první občerstvovačkou jsme měli oproti rozpisu (s RT -4 minuty) ztrátu 39 vteřin.
Na Libeňském mostě se stabilizovala naše skupinka. Bohužel jsme už museli přehodit rychlost na 5:11-13. Domluvili jsme se, že budeme velké občerstvovačky oba procházet. Byla to na základě připomínky Jardy A. ze Skalné, protože bychom jinak spoustu běžců setřásli. Když jsme sbíhali do Karlína podruhé a nahlas počítali, že máme 10-15 vteřin k dobru na občerstvení, ozvalo se za námi: "Ano! A nemůžeme se tam zastavit na 10 minut?"
Bezva nápadem mé partnerky bylo vytištění plánovaných časů na každém kilometru. Každých pět minut jsem brejlil do seznamu velikosti účtenky týdenního nákupu osmi-členné rodiny. Měli jsme tak dokonalý přehled o momentální situaci. To bylo nesmírně důležité nejen s ohledem na občerstvení, ale i pro naší jistotu, že držíme správné tempo. Garmin mi totiž ukazoval tempo 5:08, což neodpovídalo časům mezi jednotlivými kilometry. V cíli bylo jasné proč. Náš maratón podle Garmina měřil celých 43 kilometrů.
Ten jsme uběhli v oficiálním čase 3:44:40. První půlka byla za 1:54:30 (RT 1:50:38) a druhá za 1:50:10.
Mega reproduktor v našem sektoru ztichl. Po pár slovech komentátora následovalo lupnutí. Start. Odmačkávám stopky a zkouším si tipnout, jakou budeme mít ztrátu. Loni jsme běželi na 4 hodiny, stáli jsme více vzadu a měli jsme dvě a půl minuty. Když právě tyto dvě a půl minuty uplynou a my stále stojíme v houfu, začínám být malinko nervózní. Rozpis mám jen do čtyřminutové ztráty a hlavně nám tím prodlením ubývají spoluběžci na 3:45. Konečné čtyřminutové zpoždění dělá rozdíl 6 vteřin na kilometr a to je pro některé už příliš.
První kilometry jsou ve znamení kličkování mezi pomalejšími a nabrání další téměř minutové ztráty. Zvláště přeběh zúženého Karlova mostu nebyl pro čtyřtisícový dav dobrým nápadem. Pro větší pohodu všech by začátek trasy měl vést co nejširší cestou, nikoliv tou nejužší. Má nervozita stoupala. Hlídal jsem čas, nohy, otáčel jsem se, abych neztratil Radku. Na nábřeží jsme si malinko vydechli a začali pomalu rovnat tempo. Na šestém kilometru za první občerstvovačkou jsme měli oproti rozpisu (s RT -4 minuty) ztrátu 39 vteřin.
Na Libeňském mostě se stabilizovala naše skupinka. Bohužel jsme už museli přehodit rychlost na 5:11-13. Domluvili jsme se, že budeme velké občerstvovačky oba procházet. Byla to na základě připomínky Jardy A. ze Skalné, protože bychom jinak spoustu běžců setřásli. Když jsme sbíhali do Karlína podruhé a nahlas počítali, že máme 10-15 vteřin k dobru na občerstvení, ozvalo se za námi: "Ano! A nemůžeme se tam zastavit na 10 minut?"
Bezva nápadem mé partnerky bylo vytištění plánovaných časů na každém kilometru. Každých pět minut jsem brejlil do seznamu velikosti účtenky týdenního nákupu osmi-členné rodiny. Měli jsme tak dokonalý přehled o momentální situaci. To bylo nesmírně důležité nejen s ohledem na občerstvení, ale i pro naší jistotu, že držíme správné tempo. Garmin mi totiž ukazoval tempo 5:08, což neodpovídalo časům mezi jednotlivými kilometry. V cíli bylo jasné proč. Náš maratón podle Garmina měřil celých 43 kilometrů.
Ten jsme uběhli v oficiálním čase 3:44:40. První půlka byla za 1:54:30 (RT 1:50:38) a druhá za 1:50:10.
středa, května 07, 2008
PIM 2008: jak poběží vodiči na 3:45
Vodiči na 3:45 budou dbát pokynů Miloše Škorpila. To znamená, že první pětku poběží o 10 vteřin pomaleji, než zbytek maratónu. Občerstvení (ta po pěti kilometrech) budou společně procházet. Zdržení z občerstvení 5-10 vteřin bude plynule staženo (není v přiložené tabulce zohledněno).
Ať vám to běží! Hodně štěstí a v neděli na běhanou :)
Ať vám to běží! Hodně štěstí a v neděli na běhanou :)
neděle, května 04, 2008
Šlépěje historií
Marně pátrám v paměti, kolik let už to je, co jsem jel naposledy na kole z Jižáku do Luk pod Medníkem. Tipuji to na rok 2002. V horkém létě plném vody na novém, vlastnoručně postaveném RB, které se dnes krčí v koutě obývacího pokoje, pracovny a ložnice v jednom. S jasným cílem, jsem se v sobotu vydal na tuto trasu znovu, po svých.
Na Sokolovské nastupuji do metra (aha, dnes už se stanice jmenuje Florenc). Je to dost zvláštní pocit. Okolí dnes už nepohorší cyklista v obepnutých gatích. Avšak polonahý chlap, i když čistý a navoněný, působí v metru jako exot. Zvykl jsem si, ostatně není to poprvé.
Cestu od konečné k Milíčovskému lesu jsem ještě nezapomněl. Za rybníkem jsem se nechal unést vzpomínkami na společné běhy s Tučňákem, KeKem, Papaayou, PavlemK, LasKym alias 3Copem a Toskem. Byly to nádherné běhy, jako třeba tento.
Automaticky jsem odbočil na zelenou značku, po které jsme zde běhávali. Cesta to byla sice delší, vyhýbala se mému naučenému směru, ale zakrátko se ukázalo, že mé kroky nevedené žádnou myšlenkou, byly správné. Potkal jsem Štefana, jehož domovina je odtud značně vzdálena. Jak milé setkání. Probrali jsme kde co, vzájemně si pogratulovali k narozeninám a po čtvrt hodině se rozešli s úsměvem v duších.
Zelená značka pokračovala tam, kam jsem nechtěl. Běžce nic nezastaví, ani pokropené pole. Supernohy získaly stařeckou patinu a svou zářivou bělostí již dále neplašily mravence a brouky. První novinka čekala v Újezdu před podběhem dálnice. Asfalt tu vyměnili za kostky. Zato cesta do Průhonic se nezměnila. Snad jen potok za domky je snadněji překonatelný.
První část parku v Průhonicích obíhám podél zdi. Ne že by mě park nelákal, ale tato část je velmi navštěvovaná a navíc běhat lze jen se vstupenkou. Držím se zdi po levé ruce až na nejvyšší místo obce. U zadního vchodu, kde dříve byla rozbitá polňačka a plno aut je štěrková cyklostezka. Pro auta je zřízeno parkoviště před druhou částí parku.
Druhá část parku je syrovější a jak stvořená pro romantické posezení i procházku. Vybírám si boční vchod, od kterého vede cesta až k Osnici. Jsem moc rád, že toto místo se nezměnilo. Možná jen stromy narostly o pár centimetrů.
V Osnici přibylo na poli pár domů a dobíhám zde párek cyklistů. Ani se nedivím. Stoupání k lesu u Horních Jirčan jsem na kole taky neměl rád. Cesta před sadem i v lese je stále stejně rozbitá a jako běžec získávám před cyklisty slušný náskok. Keře a stromy u domků v Jirčanech už pěkně povyrostly. Jezdívával jsem tudy ještě po polní cestě. Červená značka je přemalovaná a uhýbá vlevo k lesu, já si běžím ale pěkně postaru do Dolních Jirčan.
V Psárech mě zastihl déšť a hlad. U Číňana jsem si koupil BeBéčka, kafe a šel se schovat do autobusové zastávky. Sice čistá, ale bez možnosti si sednout. Po chvilce se začali sjíždět cyklisté. Jejich chuť ke konverzaci opadla poté, co zjistili, že nemám kolo. Voda zakrátko přestala padat, já jsem spolkl posledních pár drobků a vyrazil na druhou půlku.
Po červené k hotelu René jsem jel na kole jen jednou, pak jsem si našel objížďku. To jsem si uvědomil až tehdy, kdy se z cesty stala téměř neschůdná pěšina. Běžci je hej, ale tenkrát jsem se tam s kolem málem zabil.
Kus běhu po silnici ukázal, kdo je pánem silnic. Já ne, to to hnědé auto. Ještěže bylo možnost odskočit si v les. Zbývající část trasy k nádraží v Jílovém, po žluté do Kocoura a modré do Luk zůstala taková, jaká byla dříve. Členitá, místy nesjízdná, místy rychlá, stále pěkná. Takový byl výlet do historie.
Na Sokolovské nastupuji do metra (aha, dnes už se stanice jmenuje Florenc). Je to dost zvláštní pocit. Okolí dnes už nepohorší cyklista v obepnutých gatích. Avšak polonahý chlap, i když čistý a navoněný, působí v metru jako exot. Zvykl jsem si, ostatně není to poprvé.
Cestu od konečné k Milíčovskému lesu jsem ještě nezapomněl. Za rybníkem jsem se nechal unést vzpomínkami na společné běhy s Tučňákem, KeKem, Papaayou, PavlemK, LasKym alias 3Copem a Toskem. Byly to nádherné běhy, jako třeba tento.
Automaticky jsem odbočil na zelenou značku, po které jsme zde běhávali. Cesta to byla sice delší, vyhýbala se mému naučenému směru, ale zakrátko se ukázalo, že mé kroky nevedené žádnou myšlenkou, byly správné. Potkal jsem Štefana, jehož domovina je odtud značně vzdálena. Jak milé setkání. Probrali jsme kde co, vzájemně si pogratulovali k narozeninám a po čtvrt hodině se rozešli s úsměvem v duších.
Zelená značka pokračovala tam, kam jsem nechtěl. Běžce nic nezastaví, ani pokropené pole. Supernohy získaly stařeckou patinu a svou zářivou bělostí již dále neplašily mravence a brouky. První novinka čekala v Újezdu před podběhem dálnice. Asfalt tu vyměnili za kostky. Zato cesta do Průhonic se nezměnila. Snad jen potok za domky je snadněji překonatelný.
První část parku v Průhonicích obíhám podél zdi. Ne že by mě park nelákal, ale tato část je velmi navštěvovaná a navíc běhat lze jen se vstupenkou. Držím se zdi po levé ruce až na nejvyšší místo obce. U zadního vchodu, kde dříve byla rozbitá polňačka a plno aut je štěrková cyklostezka. Pro auta je zřízeno parkoviště před druhou částí parku.
Druhá část parku je syrovější a jak stvořená pro romantické posezení i procházku. Vybírám si boční vchod, od kterého vede cesta až k Osnici. Jsem moc rád, že toto místo se nezměnilo. Možná jen stromy narostly o pár centimetrů.
V Osnici přibylo na poli pár domů a dobíhám zde párek cyklistů. Ani se nedivím. Stoupání k lesu u Horních Jirčan jsem na kole taky neměl rád. Cesta před sadem i v lese je stále stejně rozbitá a jako běžec získávám před cyklisty slušný náskok. Keře a stromy u domků v Jirčanech už pěkně povyrostly. Jezdívával jsem tudy ještě po polní cestě. Červená značka je přemalovaná a uhýbá vlevo k lesu, já si běžím ale pěkně postaru do Dolních Jirčan.
V Psárech mě zastihl déšť a hlad. U Číňana jsem si koupil BeBéčka, kafe a šel se schovat do autobusové zastávky. Sice čistá, ale bez možnosti si sednout. Po chvilce se začali sjíždět cyklisté. Jejich chuť ke konverzaci opadla poté, co zjistili, že nemám kolo. Voda zakrátko přestala padat, já jsem spolkl posledních pár drobků a vyrazil na druhou půlku.
Po červené k hotelu René jsem jel na kole jen jednou, pak jsem si našel objížďku. To jsem si uvědomil až tehdy, kdy se z cesty stala téměř neschůdná pěšina. Běžci je hej, ale tenkrát jsem se tam s kolem málem zabil.
Kus běhu po silnici ukázal, kdo je pánem silnic. Já ne, to to hnědé auto. Ještěže bylo možnost odskočit si v les. Zbývající část trasy k nádraží v Jílovém, po žluté do Kocoura a modré do Luk zůstala taková, jaká byla dříve. Členitá, místy nesjízdná, místy rychlá, stále pěkná. Takový byl výlet do historie.
sobota, května 03, 2008
Mise ukončena - nesplněna II.
V polospánku registruji jak kopec přes Kamýk, tak Buldokovo bloudění v Litoměřicích. Myšlenku rozeběhnout se za svítání zahání neuvěřitelná venkovní kosa (3 st.) a změna trasy. Běh po hlavní silnici z Litoměřic na Kralupy mě opravdu nepřitahoval. Kolem osmé jsem to už ale nemohl vydržet. Zavázal jsem si boty a vyrazil.
Ještě předtím Buldok splnil přání Jirky, aby někde sehnal banány. Kde se vzala, tu se vzala, v neděli ráno otevřená Jednota. Zanedlouho vycházel Buldok z obchodu z úsměvem ve tváři a s čímsi hodně tmavým v ruce. "Měli poslední dva a dali mi 50% slevu" oznamoval. Jirka se na rozpadající se hmotu díval poněkud nedůvěřivě, ale hlad byl hlad.
Noc s Buldokem ze mě udělala jiného člověka. Běželo se mi o sto procent lépe než v sobotu. První běh s Milošem, kdy mi nestačil on. Já vím, měl za sebou probdělých cca 160 km, ale ten pocit neslyšet, proč běžím tak pomalu, jsem si dosyta vychutnal. Do Kralup jsme s Jirkou doběhli kolem půl desáté. On i Miloš byli vyhladovělí a proto jsme čekali na první hospodu, která otevře. Byla čínská. Zvolil jsem tofu s rýží, vyseparoval houby a vytvořil si tak v žaludku komfort.
Z Kralup jsme vybíhali až kolem dvanácté. Napočítal jsem 10 lidí, včetně tří doprovázejících cyklistů. Všechno mi hrálo do kroku. Byl jsem odpočatý, kousek od cíle a na trase, kterou velmi dobře znám. Bylo mi skoro až líto, že k ZOO je to sotva 25 kilometrů. Buldoka jsme cestou potkali jen jednou, nepočítám-li zastávku kilometr před cílem.
Opět jsem si ověřil, že ve chvílích odpočinku je lepší si lehnout, než sednout a pokaždé něco malého zobnout, než zahlušit tělo velkou porcí najednou. Rýsuje se mi poslední přípravný běh. S největší pravděpodobností bude 24.-25.5. Začínat bude v Bakově nad Jizerou a povede přes Káraný podél Labe do Kolína a přes Dobřichov ku Praze.
Ještě předtím Buldok splnil přání Jirky, aby někde sehnal banány. Kde se vzala, tu se vzala, v neděli ráno otevřená Jednota. Zanedlouho vycházel Buldok z obchodu z úsměvem ve tváři a s čímsi hodně tmavým v ruce. "Měli poslední dva a dali mi 50% slevu" oznamoval. Jirka se na rozpadající se hmotu díval poněkud nedůvěřivě, ale hlad byl hlad.
Noc s Buldokem ze mě udělala jiného člověka. Běželo se mi o sto procent lépe než v sobotu. První běh s Milošem, kdy mi nestačil on. Já vím, měl za sebou probdělých cca 160 km, ale ten pocit neslyšet, proč běžím tak pomalu, jsem si dosyta vychutnal. Do Kralup jsme s Jirkou doběhli kolem půl desáté. On i Miloš byli vyhladovělí a proto jsme čekali na první hospodu, která otevře. Byla čínská. Zvolil jsem tofu s rýží, vyseparoval houby a vytvořil si tak v žaludku komfort.
Z Kralup jsme vybíhali až kolem dvanácté. Napočítal jsem 10 lidí, včetně tří doprovázejících cyklistů. Všechno mi hrálo do kroku. Byl jsem odpočatý, kousek od cíle a na trase, kterou velmi dobře znám. Bylo mi skoro až líto, že k ZOO je to sotva 25 kilometrů. Buldoka jsme cestou potkali jen jednou, nepočítám-li zastávku kilometr před cílem.
Opět jsem si ověřil, že ve chvílích odpočinku je lepší si lehnout, než sednout a pokaždé něco malého zobnout, než zahlušit tělo velkou porcí najednou. Rýsuje se mi poslední přípravný běh. S největší pravděpodobností bude 24.-25.5. Začínat bude v Bakově nad Jizerou a povede přes Káraný podél Labe do Kolína a přes Dobřichov ku Praze.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)