Recenze: Uběhněte maratón za 100 dní

Musím se hned z počátku recenze přiznat, že řídit se radami v knize nebylo vůbec jednoduché. Jedna stránka věci je, poctivě se držet všech, jistě dobře míněných, rad a druhá je jejich praktická proveditelnost.

Úvod knihy je věnován matematické modelaci výkonu pro čtenáře, který skutečně zamýšlí uběhnout maratón za 100 dní. První strana obsahuje konstanty, jakými jsou například 42195, 100, 24 až po 60, 5 a 4. Ty jsou na dalších stranách přehledně, pomocí složitých vzorců, upraveny do tabulek.

Tato stavba knihy má zajisté svou logiku. Nestačí pouze sdělit, že ke zdolání maratónu je třeba každý den uběhnout necelých 422 metrů. Autoři správně předpokládájí, že čtenář bude nabíhat metry nejen na cestě za humny, ale i při tréninku rychlosti při sprintu na autobus.

Další kapitola je proto věnována různým pomůckám, které usnadní počítaní uběhnuté vzdálenosti. Od rozličných krokoměrů a navigací až po vysvětlení funkce pásma, tužky a papíru. Celkem 1200 stran obsahuje drobně tištěné údaje o všech zastávkách ve Středních Čechách a jejich viditelnosti, respektive vzdálenosti, odkud lze spatřit a dostihnout přijíždějící spoj.

Ze seznamu jsou tak zcela, jako nevhodné, vyloučeny ty stanice, kde viditelná vzdálenost přesahuje půl kilometru. Uběhnout maratón za 100 dní nezná, oproti jiným radám „Miloš říkal“, dny oddechu. Je tedy nezbytné, denně odběhnout alespoň metr a na druhou stranu dát pozor na překročení plánu.

Nezřídka se tak běžec dostane do situací, kdy si v polovině běhu k rautovému stolu uvědomí, že nesmí už uběhnout ani krok. Ještě zajímavější jsou tyto situace při dobíhání autobusu. Miloš v takovém případě radí (to aby byl člověk ušetřen nevybíravých poznámek trpělivě čekajícího řidiče), simulovat pohmoždění kotníku, ztrátu klíčů a podobně.

Věřím, že tato kniha přinese potěšení všem, kteří dosud smutně poslouchali vyprávění těch, kteří již maratón zdolali.

Stále zde

Předjarním vzduchem zteplalé vločky se tiše snáší k zemi. Už je to čtrnáct dní, co les za humny opustil led a množství chodců, nedočkavých houbařů, maminek s miminky a běžců spěchalo v tiché přítmí zimní přírody. Poslední ostrůvky změklého sněhu jsou od rána zakryty novou nadílkou. Soumrak se v tmu mění daleko pomaleji než v měsíci padajícího listí a nabízí hodinu neopakovatelného zážitku.

Které boty vybrat? Žluté, bílé nebo ty špinavé? Třeba zlaté, ale hlavně ne Jezuna, které v čerstvém sněhu nabírají pěticentimetrový podpatek. Nedočkavě odpočítávají metry k lesu: 250, 150, 50. Mezi domky je uklouzáno. Jak jinak. Městská část s téměř osmi tisíci obyvatel nemá (vůli) na úklid. S blížícím se lesem mizí vyježděné koleje a boty jemně laská deseticentimetrová poduška.

Prošlapaná místa od nedočkavých běžců se střídají s panenskou hladinkou, kde bota dychtivě rozhrnuje jemný příkrov. Laská se s vodou změněnou v jemnost bez zásahu člověka. Dopadá tu zvysoka, tu se šine. Jednou podle chuti, podruhé podle zkušeností ze známého terénu. Tu skrytý kořen, co běžce vyhodí a rozplácne jej, tu díra, co cvičí pevnost kotníku. Kolikrát už tu běžela… V suchu, horku, mokru, zimě, na ledu. Přemítavá, trápící se a přeci šťastná. Ano, už je to sedm měsíců, co tu běhá.

Těžko to vysvětlit, že stejná místa jsou pokaždé jiná. Jiný pohled, jiná nálada, či snad rostoucí les jehož změny se více cítí než vidí? Chápe to, ba co víc, poznává, že sem patří. I proto se srnky nepolekají, když si s nimi vzájemně kříží stezku. Ladně odhopkají po své, stejně jako bota si víří sněhový prach na její cestě. Našlapuje tak, že její stopa se ztrácí ve změti jiných. Neohlíží se, zda její stopa je trvalá. Cítí se, jako by byla tou vločkou, která právě přistála na samé špičce a nese se, dokud se nesmísí s ostatními. Šlape si tady a teď.