neděle, srpna 29, 2010

Týden snů, 201 km

Poslední srpnový týden prázdin roku 2004 jsem odhodil kolo a začal pravidelně běhat. Poslední srpnový týden prázdnin roku 2010 jsem prožil svůj další týden snů. Šest let uzrávaly společně tělo a hlava, aby dokázaly přežít v tréninku 200 km za týden a ještě se z toho radovat. V přípravě na ultra jsem zkusil něco jiného, než celodenní běhy. Jak úspěšný to byl pokus, se uvidí při trojkombinaci s týdenním odstupem: 24h, maratónu v Kladně a v Běchovicích.

S výjimkou čtvrtka, jsem běhal každý den dvakrát. Čtvrteční odpoledne jsem vyhradil "odpočinku", respektive nákupu bot. Ale nemylte se, nikoliv běžeckých, ale horských. Ovšem to už je jiný příběh. Všechny běhy se mi podařily uskutečnit tak, jak je mám rád. Pomalý začátek na rozdýchání a koncem týdne i na rozpohybování, před polovinou vzdálenosti zrychlení a závěrečné 3-4 km v tempu pod 5:00. Ranní (dopolední) běh byl vždy pomalejší než odpolední (večerní). Odpoledne jsem většinou běhal více než ráno.

Nejpomalejší byl první, pondělní ranní běh (5:35), nejúnavnější páteční ranní po půldenní pauze (5:34). Nejrychlejší byl úterní odpolední (4:58), ke kterému se pároval i nejrychlejší ranní (5:11). Nejkratší běh byl ranní páteční (11.75 km), nejdelší sobotní odpolední (20.2 km). Střídal jsem troje boty. Vyběhané Kayana 15 a Ridery s novými Mizuno Ultima.

Z celého týdne si nesu spoustu cenných poznatků. Na kvalitní trénink je pro mě ideální pozdní odpoledne. Podvečerní tréninky mi navíc pomáhají ovládat večerní žravost. Čím více jsem běhal, tím menší jsem měl chuť se něčím "dorážet". Z kratších rychlejších běhů mám subjektivně lepší pocity než z pomalých, dlouhých běhů a rychleji po nich regeneruji. A nakonec: mínus 2 kg jsou skvělou motivací pro zopakování, třeba už na konci října.

pondělí, srpna 23, 2010

Víkend s Kombajnérkou

Drahý příteli!

Rozumím Tvým důvodům, které Ti zabránily v našem setkání při běhu údolím Svratky. Je mi moc líto, že tyto okolnosti nastaly zrovna nyní, v nejhezčím období letošního léta. Snad Tě potěší pár řádek o tom, jak bylo.
Těžko říct, co mě do Víru lákalo nejvíce. Zazávodit si na trati podměrečného maratónu a zlepšit svůj loňský nepříliš kvalitní čas, potkat oblíbené tváře z Moravy nebo strávit v tomto malebném koutu víkend.

Cestu tam nám zpříjemnil nestor českého běhu Ivo Domanský, který nás díky své fenomenální knihovnické paměti doslova zasypával údaji o závodech a běžcích. Bylo velmi osvěžující poslouchat jeho názory na běh z nadhledu, který chybí leckterých médiím.

Vzornou registraci jsme stihli s hodinovým předstihem a měli dost času na předstartovní přípravy a klábosení. Mám-li, milý příteli, hodnotit pořadatele, nezbývá mi než smeknout. Stejně jako například v Kladně, i zdejší pořadatelé dokáží vytěžit z místních podmínek maximum. Za startovné sto korun českých je pro běžce připraveno výborné občerstvení při a po závodě (včetně večeře; poslední dobíhali před sedmou večerní), pro každého diplom s výsledkovou listinou a "tombola". Tu jsem napsal do úvozovek, neboť se nejedná o losování cen, ale podle pořadí si běžci vybírají cenu dle libosti. Předměty to byly velmi hodnotné, nechyběla elektronika, vybavení do přírody a i na mě (40. místo) "zbyla" lahev BCAA.

Trať je, drahý příteli, poněkud zrádná.
Závod se běží 16 km z Víru do obce Nedvědice, kde je obrátka. Po stejné silnici pak zpět do Víru. Přestože u registrace je k dispozici plánek s profilem převýšení, málokdo si rozvrhne síly tak, aby byl schopen se z obrátky vrátit ve stejném nebo i lepším tempu. Převýšení mezi startem a obrátkou je cca 70 m, ale v cestě stojí i jeden kopec. Do půlky to běží nějak samo...
Co mi na trati vadí je úsek od Štěpánova k obrátce. Zde je citelně hustší automobilový provoz a v jednom místě jsem musel i zastavit kvůli protijedoucímu náklaďáku.

Má ambice byla jediná, mít lepší čas než loni (2:54). Vybíhal jsem asi z 3/4 startovního pole a brzy se vytvořily stejnou rychlostí běžící skupinky. Jak mě znáš při závodě bez hodinek, reguluji své tempo podle dýchání. Přestože jsem běžel kolem 5min/km, dařilo se mi dýchat klidně. Jaký rozdíl proti tréninku! Pár set metrů jsem si myslel, že bych mohl běžet s (za) Vláďou
, ale jeho počátečnímu tempu jsem nestačil. Po pár kilometrech jsem Vláďu dotáhl.

Pořadatelské občerstvení je umístěno u hospody před šestým a desátým kilometrem a pak na obrátce. Cestou zpět stanoviště samozřejmě zůstávají na svých místech. Další osvěžující stanice přichystali skvělí diváci. Na vrcholku kopce před obrátkou připravili sprchu a cestou zpět jsem zaznamenal dobré duše nabízející vodu na dalších dvou místech.

Pátý, desátý, třináctý kilometr se mi stále běželo pěkně. Možná i díky gelu, který jsem žmoulal v ruce a před občerstvením si vždy cucnul. Že budu mít lepší čas než loni mi potvrdil Dan Orálek. Ptáš se, milý příteli, jak je možné? No, loni jsem Dana potkal v protisměru před kopcem, letos až na jeho vrcholku. To nakonec odpovídalo i výsledným sedmi minutám, o které se mi podařilo do cíle doběhnou dříve. Ale to už ve vyprávění předbíhám.

Na obrátce jsem zdvojnásobil pitnou dávku z jednoho kelímku na dva a z 51.místa se vracel zpět do Víru. Kopec se mi podařilo vyběhnout bez procházky. Sice jsem cítil, že tempo jde dolů a kyslík přijímaný ústy už nestačí na přeměnu tuků v potřebnou energii, ale sem tam jsem přesto někoho doběhl. Zřejmě to s mým rozvržením sil nebylo až tak tragické.

Celou cestu jsem si v hlavě nesl, že od posledního občerstvení 6 km před cílem to bude peklo. Bez vody, skoro bez stínu. Jak hlava řekla, tak bylo. Párkrát jsem se prošel, chytil dech a i s těmito vložkami si ještě tři borci mohli přečíst, co jsem měl na tričku na zádech. Doběhl jsem spokojen. Čas si vylepšil, s pocitem, že ze sebe vydal vše dle aktuálních možností. Jaké bylo počasí si nejlépe představíš na tom, že při a po závodě jsem dohromady vypil 4,5 litru tekutin.

Po večeři a vyhlášení jsme se s L. vydali hledat doporučený penzión U lípy v Rovečné. Nebyl sice daleko, ale byl plný. Milá slečna nám doporučila jiný, v Olešnici. Ten jsme nenašli, a tak jsme svá těla svěřili do péče hotelu Závrší na náměstí. Prvotní dojem opravené fasády a zaplněné restaurace nezklamal. Příjemný personál, čistý a útulný pokoj, dobrá večeře za 69 Kč, to vše byly atributy přispívající ke zdejší pohodě.

Klidu a pohody jsme si užili i druhý den. Po snídani jsme vedle hotelu zakoupili nápoje mj. i Kombajnérku. S ní jsme podnikli výlet na rozhlednu do Horního lesa. Na 38 metrů vysoké rozhledně jsem chtěl ohromit spočítanými 201 schody, ale L. mi vesele sdělila, že je to dole napsané. Z rozhledny jsme se z vrchu podívali na včerejší trať závodu a nebýt oparu, kochali bychom se i Jeseníky.

Teplo nás vrátilo do Olešnice, respektive k místnímu koupališti. Před jednou hodinou odpolední, nás tam bylo šest. Průzračná, ledová voda, klid, pohoda. Relaxaci jsme si vychutnávali až do pozdního odpoledne. Jaký rozdíl proti našim Úvalům nebo Klánovicím. Moc mě mrzí, že tak malebný kout naší země postihlo včera tornádo. Nezaslouží si to.

pátek, srpna 13, 2010

Cože mě tak nakoplo?

Včerejší intimní zpověď má svůj základ. Tím byl jednoznačně skvělý běh ve štafetě v Kladně a rozhodnutí, že tu 24tku dám ještě letos ve štafetě jednočlenné. Velmi mě motivoval Petr Solnička, respektive jeho zpověď v Českolipském deníku. Uvedl, že na český rekord dokázal natrénovat za měsíc a půl. Samozřejmě že Petr měl pevný základ, na kterém stavěl, ale to co a jak dokázal mě ohromně motivuje.

Tento týden běhám denně kolem dvaceti, příští týden v horách se spíš než na kilometráž zaměřím na vrhání se do okolních kopců. Další týden mám v plánu dvoufázové tréninky s cílem dát v sedmi dnech alespoň 200 km. Týden na to plánuji tempové běhy a další už jen výklusy.

A kam že mé úsilí směřuje? K Berlínu. Respektive na jeho předměstí 11.9.-12.9. Protože pořadatel už předem avizuje, že téměř nic nezajišťuje, mám domluven doprovod s kempingovým vybavením. Jak to dopadne není podstatné. Důležité je, co teď říká moje tělo a že se těším na každý další běh.

čtvrtek, srpna 12, 2010

Odsouzen k běhání

K mnoha různým vlastnostem, postavě těžkého atleta a pacifistické povaze, jsem do vínku dostal genetický kód nepříliš zdravých předků. Vyjmenujte nejznámější civilizační choroby a já je přiřadím tu k dědovi, tu k mámě, tu ke strýci. Ani jeden z nich už dávno nežije. Jejich životní styl byl pro mě natolik odstrašující, že se snažím udržovat tělo ve zdraví a harmonii. Jednu z genetických zátěží však setřásám těžko, jmenuje se esenciální hypertenze.

Dlouhá léta se mi dařilo udržovat dění v cévách v patřičných mezích. Možná díky stravě, ale hlavně díky sportu. Před běháním jsem pravidelně osedlával chrom-molybdenového a později hliníkového oře a často jej využíval i při cestách za prací nebo na víkend. Pravidelná vyšetření mi dávala za pravdu, že jdu správným směrem. Zlom nastal před dvěma lety. Stres ze změny domova a z nesmyslných dohadů o kdečem vyvolal v těle procesy neustálého napětí a nepohody. Výrazný pokles kondice a chutě k pořádnému běhání jen podtrhly účet hrozící velkým problémem.

Podpůrné řešení konzumací prospěšných potravin (banány, česnek apod.) a doplňků (přírodní Q10, Lecithin) nepřineslo významné zlepšení. Stav sice ještě nevyžadoval chemickou léčbu, ale pocity z limitních hodnot nebyly příjemné. Horší výkonnost při běhání, špatný spánek, ve dne bloumání od ničeho k ničemu.

Zásadní, a hlavně měřitelný, obrat pozoruji nyní třetí den. Cítím se výborně, dobře spím a celý den mám plno energie. A co tak zásadního dělám? Nic zvláštního, makám v tréninku jako když jsem se připravoval na svůj hvězdný Kladenský maratón 2007. Proč, o tom někdy příště.

Mám zřejmě jedinou cestu, utíkat denně před genetickou zátěží, jinak to dál nepůjde.
Jsem odsouzen k běhání.

středa, srpna 04, 2010

Dromeus

Po nevydařené 24hodinovce v Německu a nepříliš kvalitním výkonu na 12hodinovce ve Stromovce jsem se rozhodl, že oběhnout znovu maďarské moře je nerozumné. Mé první DNS. Jako záplatu na ultrabolístku jsem si naordinoval 24hodinovku v Kladně. Člověk míní, život mění, a tak jsem v Kladně nastoupil na start nikoliv sám, nýbrž ve skvělé společnosti Radky a Ondřeje ve štafetě Dromeus.

Pro každého z nás měl start na této výborné akci jiný význam. Pro Radku to byl kvalitní trénink v rámci její přípravy na podzimní maratón 3:0x, pro Ondřeje opatrná ochutnávka z kalichu 24 hodin a pro mě ultrapohlazení jedinečné atmosféry dlouhých běhů. Už hledám další běh a věřím, že snadno zdolám svůj dubnový osobák.

Zprvu jsme neřešili, kolik kilometrů chceme uběhnout. Nepodstoupili jsme žádnou zvláštní přípravu, výzbroj jsme poskládali ze zbytků, které jsme našli doma a cestou na Sletiště koupili pár zelených Nestea. Přesto závodní duch v nás dřímal a již první hodiny naznačovaly, jak vážně běh bereme.

Podle ústně domluveného rozpisu vyběhla na první hodinu Radka. Malinko ji protáhla k dvaceti kilometrům (pro mě) ve zběsilém tempu pod 4:40. Abych netrhal partu, za svou hodinu jsem nakroužil 12 km, což bylo mé maximum, abych dokázal běžet ještě osmkrát. Ondřej se chopil své úlohy s plným nasazením a snažil se své tempo přizpůsobit Radce.

Po druhé výměně jsme čas běhu každého z nás zkrátili na 45 minut až do půlnoci. Spát se stejně nedalo, neboť bigbeat na druhé straně stadionu u záchodků duněl tak, až se nám třásly spacáky. Po půlnoci jsme měli každý 90 minut, aby si ti druzí alespoň trošku odpočinuli. Běžel jsem jako první od 0:00 do 1:30. Tempem nočním, kolem 5:40, jsem štafetu předával se 163 kilometry.

Své tři hodiny odpočinku jsem si moc neužil. Po koncertu opilá partička rozebírala pódium způsobem: „Nejde to silou? Pár ran a větší silou to jde“. Do toho hádky, zm*di, ku*vy, a všude přítomní de*ilové.

Ranní běh od 4:30 do 5:15 byl přenádherný. Začínající den přivítaný běžci oživil nejen celkem svěží štafetáře, ale i běžce, kteří to táhli přes noc. Předával jsem s 203 kilometry a bylo mi jasné, že 270 musíme dát. Zkrátili jsme výměny na 25-30 minut. Někdy kolem deváté Radka oznámila, že jí bude stačit už jen 12 km, aby měla stovku. Proto jsme více jak dvě hodiny před koncem zahájili finiš. Běželo se mi tak dobře, jak už dlouho ne. Asi pětkrát jsme se s Radkou střídali po každém kole a drtili okruh, co to šlo. Pak nastoupil i oživlý Ondřej a poslední hodinu spustil koncert běžecké euforie.

Poslední okruh zbyl na mě. Předběhl mě finišující vítěz Dan (o svém prvenství rozhodl až v tomto posledním kole!), jemuž tempu 3:xx by těžko někdo stačil. Vytlačil jsem ze sebe všechno a účet uzavřel na 278.8 km. Přestože jsem běžel jen třetinu, pocity jsem po závěrečném odpočtu měl podobné, jako ti plnohodnotní.

Nohy mě sic nebolely a puchýř byl jen jeden, ale únava mi seděla za krkem celé pondělí. Kdo nezažil, asi nepochopí, proč se znovu a znovu budeme vracet, i když nás to někdy bolí. Takže za rok v Kladně naběhanou!