Drahý příteli!
Rozumím Tvým důvodům, které Ti zabránily v našem setkání při běhu údolím Svratky. Je mi moc líto, že tyto okolnosti nastaly zrovna nyní, v nejhezčím období letošního léta. Snad Tě potěší pár řádek o tom, jak bylo.
Těžko říct, co mě do Víru lákalo nejvíce. Zazávodit si na trati podměrečného maratónu a zlepšit svůj loňský nepříliš kvalitní čas, potkat oblíbené tváře z Moravy nebo strávit v tomto malebném koutu víkend.
Cestu tam nám zpříjemnil nestor českého běhu Ivo Domanský, který nás díky své fenomenální knihovnické paměti doslova zasypával údaji o závodech a běžcích. Bylo velmi osvěžující poslouchat jeho názory na běh z nadhledu, který chybí leckterých médiím.
Vzornou registraci jsme stihli s hodinovým předstihem a měli dost času na předstartovní přípravy a klábosení. Mám-li, milý příteli, hodnotit pořadatele, nezbývá mi než smeknout. Stejně jako například v Kladně, i zdejší pořadatelé dokáží vytěžit z místních podmínek maximum. Za startovné sto korun českých je pro běžce připraveno výborné občerstvení při a po závodě (včetně večeře; poslední dobíhali před sedmou večerní), pro každého diplom s výsledkovou listinou a "tombola". Tu jsem napsal do úvozovek, neboť se nejedná o losování cen, ale podle pořadí si běžci vybírají cenu dle libosti. Předměty to byly velmi hodnotné, nechyběla elektronika, vybavení do přírody a i na mě (40. místo) "zbyla" lahev BCAA.
Trať je, drahý příteli, poněkud zrádná. Závod se běží 16 km z Víru do obce Nedvědice, kde je obrátka. Po stejné silnici pak zpět do Víru
. Přestože u registrace je k dispozici plánek s profilem převýšení, málokdo si rozvrhne síly tak, aby byl schopen se z obrátky vrátit ve stejném nebo i lepším tempu. Převýšení mezi startem a obrátkou je cca 70 m, ale v cestě stojí i jeden kopec. Do půlky to běží nějak samo...
Co mi na trati vadí je úsek od Štěpánova k obrátce. Zde je citelně hustší automobilový provoz a v jednom místě jsem musel i zastavit kvůli protijedoucímu náklaďáku.
Má ambice byla jediná, mít lepší čas než loni (2:54). Vybíhal jsem asi z 3/4 startovního pole a brzy se vytvořily stejnou rychlostí běžící skupinky. Jak mě znáš při závodě bez hodinek, reguluji své tempo podle dýchání. Přestože jsem běžel kolem 5min/km, dařilo se mi dýchat klidně. Jaký rozdíl proti tréninku! Pár set metrů jsem si myslel, že bych mohl běžet s (za) Vláďou, ale jeho počátečnímu tempu jsem nestačil. Po pár kilometrech jsem Vláďu dotáhl.
Pořadatelské občerstvení je umístěno u hospody před šestým a desátým kilometrem a pak na obrátce. Cestou zpět stanoviště samozřejmě zůstávají na svých místech. Další osvěžující stanice přichystali skvělí diváci. Na vrcholku kopce před obrátkou připravili sprchu a cestou zpět jsem zaznamenal dobré duše nabízející vodu na dalších dvou místech.
Pátý, desátý, třináctý kilometr se mi stále běželo pěkně. Možná i díky gelu, který jsem žmoulal v ruce a před občerstvením si vždy cucnul. Že budu mít lepší čas než loni mi potvrdil Dan Orálek. Ptáš se, milý příteli, jak je možné? No, loni jsem Dana potkal v protisměru před kopcem, letos až na jeho vrcholku. To nakonec odpovídalo i výsledným sedmi minutám, o které se mi podařilo do cíle doběhnou dříve. Ale to už ve vyprávění předbíhám.
Na obrátce jsem zdvojnásobil pitnou dávku z jednoho kelímku na dva a z 51.místa se vracel zpět do Víru. Kopec se mi podařilo vyběhnout bez procházky. Sice jsem cítil, že tempo jde dolů a kyslík přijímaný ústy už nestačí na přeměnu tuků v potřebnou energii, ale sem tam jsem přesto někoho doběhl. Zřejmě to s mým rozvržením sil nebylo až tak tragické.
Celou cestu jsem si v hlavě nesl, že od posledního občerstvení 6 km před cílem to bude peklo. Bez vody, skoro bez stínu. Jak hlava řekla, tak bylo. Párkrát jsem se prošel, chytil dech a i s těmito vložkami si ještě tři borci mohli přečíst, co jsem měl na tričku na zádech. Doběhl jsem spokojen. Čas si vylepšil, s pocitem, že ze sebe vydal vše dle aktuálních možností. Jaké bylo počasí si nejlépe představíš na tom, že při a po závodě jsem dohromady vypil 4,5 litru tekutin.
Po večeři a vyhlášení jsme se s L. vydali hledat doporučený penzión U lípy v Rovečné. Nebyl sice daleko, ale byl plný. Milá slečna nám doporučila jiný, v Olešnici. Ten jsme nenašli, a tak jsme svá těla svěřili do péče hotelu
Závrší na náměstí. Prvotní dojem opravené fasády a zaplněné restaurace nezklamal. Příjemný personál, čistý a útulný pokoj, dobrá večeře za 69 Kč, to vše byly atributy přispívající ke zdejší pohodě.
Klidu a pohody jsme si užili i druhý den. Po snídani jsme vedle hotelu zakoupili nápoje mj. i Kombajnérku. S ní jsme podnikli výlet na rozhlednu do Horního lesa. Na 38 metrů vysoké rozhledně jsem chtěl ohromit spočítanými 201 schody, ale L. mi vesele sdělila, že je to dole napsané. Z rozhledny jsme se z vrchu podívali na včerejší trať závodu a nebýt oparu, kochali bychom se i Jeseníky.
Teplo nás vrátilo do Olešnice, respektive k místnímu koupališti. Před jednou hodinou odpolední, nás tam bylo šest. Průzračná, ledová voda, klid, pohoda. Relaxaci jsme si vychutnávali až do pozdního odpoledne. Jaký rozdíl proti našim Úvalům nebo Klánovicím. Moc mě mrzí, že tak malebný kout naší země postihlo včera tornádo. Nezaslouží si to.