Při čistění staré pošty jsem narazil na zajímavou pozvánku od Sama Straky. Ačkoliv byl mail starý tři roky, měl stále své kouzlo. Sam tehdy Miloše a mě lákal na jakýsi ultraběh v Německu, který je neobvyklý časem startu. Vybíhá se v pět odpoledne. Tehdy jsem musel Samovu nabídku odmítnou díky termínu, který byl jen týden po oběhu Balatonu. Když si vzpomenu, na jak dlouho mě maďarské rozpálené jezero vyřadilo z provozu, považuji tehdejší odmítnutí za více než správné.
Letos byl termín již 33. ročníku Fidelitas Nacht Lauf stanoven na předposlední červnový víkend, tři týdny po Silva Nortica Run. S myšlenkou na zajímavou akci jsem po třech letech Samovi odpověděl, že letos by to šlo. U takové příležitosti k proběhnutí nemohl samozřejmě chybět ani můj ultra přítel Ondřej.
Vyrazili jsme v sobotu před sedmou ranní a po dvanácté jsme již byli na místě. Start závodu je v Karlsruhe na atletickém stadiónu, cíl se nachází na asi dvěstě metrů vzdáleném stadiónu fotbalovém. Součástí samotného závodu na 80 km je maratón, který startuje na 38.km. Tam je kromě výtečné občerstvovací stanice umístěna i druhá předávka čtyřčlenných štafet, které vybíhají spolu s ultraběžci na celou trať. Doprovodné běhy dětí na atletickém oválu, domácí zákusky a přátelská atmosféra zpestřují čekání na start. Zajásal jsem, když jsem v davu zaslechl češtinu. Byli to zde žijící krajané, kteří nás upozornili na jediné problematické místo na trati na 56,5 kilometru.
Na startu se řadíme do první třetiny závodníků. Žádná tlačenice, úsměvy, přání skvělého běhu. Po čestném půlkole na oválu odbočujeme do lesa na zpevněnou mlatovou cestu. Příjemný povrch pro pomalý i rychlejší běh. První kilometry běžíme s Ondřejem bok po boku. Někde na druhém Ondřej hlásil tempo 5:10. Za pátým kleslo na 5:28. Byl spokojen, že jsme zvolnili. Mě se to sice moc nezdálo, ale protože se mi běželo výtečně, neprotestoval jsem. Kolem osmého kilometru jsme doběhli Sama a ten poznamenal, že běžíme moc rychle. Jeho budík ukazoval průměrných 5:13. V ten moment Ondřej zjistil, že ve skutečnosti mi hlásil, kolik je hodin.
Ondřej se Samem zpomalili, ale já jsem v nastaveném tempu pokračoval. Cítil jsem se skvěle. Prvních 18 kilometrů, až do první předávky štafet, se běží po totální placce. Mlatovou stezku a les střídá asfalt a kvalitní cyklostezka. Honil jsem se s jednou holkou ze štafety, která evidentně nemohla unést, že ji předběhl důchodce a ještě si fotí okolí. Po nucené přestávce u přejezdu (na fotografii v oranžovém vytaženém triku) ostře vyrazila a párkrát se ještě pokoušela odrazit můj útok ze zadní pozice. Nakonec rezignovala. Třeba jsem ji pomohl k lepšímu času.
První předávka štafet byla famózní. Probíhali jsme špalírem desítek povzbuzujících, jako kdyby do cíle zbývalo šedesát metrů a ne 62 kilometrů. Zde stojí za to poznamenat, že teprve na tomto místě se na občerstvení, v pořadí již pátém, objevilo jídlo. Výběr byl v podstatě pak totožný na všech dalších stanicích. Voda, iont, nealko karamelové pivo, čaj, cola, banány, slané tyčinky, oříšky, chléb, závin a medvídci!
Další profil již tak snadný nebyl. Popis by se dal zjednodušit na běh z vesnice do vesnice, ale přes kopec, který je dělil. Kopce nebyly však prudké ani extrémně dlouhé, všechny se mi je podařilo vyběhnout. Trasa se klikatila lesem, polemi i historickými částmi vesnic a městeček. Jedním slovem nádhera.
Od 35-tého kilometru jsem očekával v zádech Ondřeje, abych mu sdělil, že mě už bolí nohy. Zvláště při prudkých sebězích jsem pociťoval dosud nepoznané. Jakoby mě do lýtek chtělo něco kousnout. Křeč. To by mi tak chybělo. Nakonec jsem se jí naštěstí dočkal až v cíli. To když jsem se snažil vstát, zakousla se potvora do levého lýtka a pravého stehna zároveň.
Před startem se mě krajánci ptali, za kolik prý že těch 80 kilometrů uběhnu. Řekl jsem, že osm hodin by bylo skvělých, ale devět a deset nakonec taky. Běžel jsem bez hodinek a tak mým jediným orientačním bodem byla přicházející tma. Ta mě zastihla na třetí předávce štafet na 55.km. Podle kostelních hodin jsem měl mít na vysněný čas asi deset minut rezervu, ale čekal mě ještě pěkný kus cesty.
Ta vedla opět přes les do další vesnice. Nebezpečný úsek zmíněný na startu krajany, byla asi dvěstě metrů dlouhá spojka po kamenech a kořenech mezi lesními cestami. Dál už žádné nebezpečí nehrozilo a měl-li běžec síly, mohl běžet i po tmě naplno. Až k dalšímu občerstvení jsem se "svezl" se štafetáři, kteří měli sebou doprovodného cyklistu. Tam se ukázalo jiné nebezpečí.
Přišla krize jako prase. A to jsem poctivě pil i jedl. Běžel, ba co, spíše jsem se potácel jako hroch, než mi došlo, že ta krize jednou skončí. Sedmnáct do cíle. To bych do rána i ušel. Hlava se uklidnila, myšlenky "že se na to můžu..." odezněly a jen jsem se ploužil tichým lesem.
Asi po osmi kilometrech jsem se začal vzpamatovávat. Tempo z prvních kilometrů se mi vrátilo pár set metrů po sedmdesátce, když kostelní věž právě odbila půlnoc. Já těch osm hodin snad dám! Poslední desítka byla stejně skvělá jako těch prvních 18 kilometrů. Hlavně někde nezakufrovat. Ne všude byly na zemi šipky a orientace nebyla úplně snadná. Ondřejovi se pár set metrů před cílem podařilo chybně odbočit. Až u nádraží zjistil, že celé kolo běží znovu. Na jeho konečném účtu přibyly další tři kilometry.
Doběh byl nádherný. Kolečko vítězů po trávě na osvětleném stadiónu doprovázel potlesk doběhnuvších přede mnou. I když jsem tušil, že jsem si nadělil krásný dárek, musel jsem na oznámení času chvilku počkat. Sice mám na diplomu nakonec ještě o dvě minuty víc, ale i tak je to pořád pod osm. Jsem šťastný. Stačí mi k tomu málo. Osmdesát kilometrů pod osm hodin.
pondělí, června 27, 2011
úterý, června 21, 2011
Výlet do Bad Schandau
Šestý kilometr. Začínám zaostávat. Indispozice z vleklého pokašlávání nedovoluje tělu držet krok s první ženou. Ze sportovního požitku se propadám do snového stavu. Přestávám vnímat samotný běh. Můj zrak zaujme u cesty kámen velikosti rodinného domu. Obrostlý křovinami, dokonce na něm v letitých nánosech bahna a písku zakořenil strom. Než stačí hlavou proběhnout myšlenka, kde se vzal takový balvan v rovině toku Labe, přitáhne můj zrak skála vlevo. Jasně světlejší místo chybějícího bloku vyvolá pocit lidské zranitelnosti. Desítky, stovky let deště, mrazu a slunce horu rozštíply jak kus dřeva.
Zapadající slunce vytvořilo na obloze znatelný předěl. Horní třetina je tmavá jako by zvěstovala blížící se bouřku, spodní část je vymalována svěží modří dne, který se nemá k odchodu. Uprostřed obrazu se smyslně tyčí stolová hora. Krvavě zabarvená hladina neklidné řeky je magická. Zve mě do své náruče. Stačí už jen krok, dva a voda by mě vtáhla k sobě. Běžím jak v omámení vstříc pozdnímu teplu.
Au! Při stoupání lesem do chatrče jsem se musel zastavit. Tělo se potřebovalo zbavit trochu vody a upíři z louží se na mě vrhli nebývalou silou. Nezabiješ? Rád bych, ale všechno má své hranice. Sedám snad já jim na záda? Piju jim krev? Nikoliv. Nyní nejsem člověkem, jen zvíře, které se brání. Součást řetězce příčin a následků. I když je žádám, aby mě nechali, nemohou. Jsem pro ně obživou tak, jako je pro mě životem voda a obilí. Těch se také neptám. Neměl bych?
Druhý den prší. Jasně, slunce to přeci včera říkalo. Proběhnout, aby tělo nezapomnělo, jak krásný pocit pohyb sebou nese. Lehnout do tepla k vodě. Upravené. V přítmí velké kruhové místnosti leží na hladině nehybně odpočívající bytosti. Bazén s těžkou slanou vodou je prostoupen jemnou hudbou. Bdím, sním či snad dokonce spím. Čas zmizel v dokonalosti. Ležet nebo běžet.
Zapadající slunce vytvořilo na obloze znatelný předěl. Horní třetina je tmavá jako by zvěstovala blížící se bouřku, spodní část je vymalována svěží modří dne, který se nemá k odchodu. Uprostřed obrazu se smyslně tyčí stolová hora. Krvavě zabarvená hladina neklidné řeky je magická. Zve mě do své náruče. Stačí už jen krok, dva a voda by mě vtáhla k sobě. Běžím jak v omámení vstříc pozdnímu teplu.
Au! Při stoupání lesem do chatrče jsem se musel zastavit. Tělo se potřebovalo zbavit trochu vody a upíři z louží se na mě vrhli nebývalou silou. Nezabiješ? Rád bych, ale všechno má své hranice. Sedám snad já jim na záda? Piju jim krev? Nikoliv. Nyní nejsem člověkem, jen zvíře, které se brání. Součást řetězce příčin a následků. I když je žádám, aby mě nechali, nemohou. Jsem pro ně obživou tak, jako je pro mě životem voda a obilí. Těch se také neptám. Neměl bych?
Druhý den prší. Jasně, slunce to přeci včera říkalo. Proběhnout, aby tělo nezapomnělo, jak krásný pocit pohyb sebou nese. Lehnout do tepla k vodě. Upravené. V přítmí velké kruhové místnosti leží na hladině nehybně odpočívající bytosti. Bazén s těžkou slanou vodou je prostoupen jemnou hudbou. Bdím, sním či snad dokonce spím. Čas zmizel v dokonalosti. Ležet nebo běžet.
čtvrtek, června 16, 2011
Prolog
Dvanáct párů nohou se právě mihlo průsekem lesa. Tím místem, jehož obrysy ostře vyřezaly ranní paprsky slunce, prodírající se korunami smrků dosud uvězněných v ranním oparu. Zanechávajíc za sebou sotva znatelnou stopu, tvořily nesourodou a přesto kompaktní skupinu. Bylo zřejmé, že nepatří typizovanému vojenskému družstvu ani skupině lovců štvoucí zvěř. Zkušenému pozorovateli by jen těžko unikl nehmatatelný pocit, který po nich na prosvětleném místě zůstal. Běžci.
Skupinu tvořilo pět žen a sedm mužů. Pohybovali se tiše dosud klimbajícím lesem. Uplynulo sotva půl hodiny od svítání. Ani drozd dosud nespustil svůj rituál vábení a vyhrožování. Jen sojka z údivu krátce zapískla, aby varovala nic netušící pospávající chlupaté i opeřené obyvatele lesa. Ti se však nemuseli bát, běžci měli jiné úmysly, než rušit mír tohoto téměř posvátného místa.
Silnější běžci ladili svůj krok se slabšími, aby si i ten nejpomalejší vychutnal ranní harmonii. Nebylo slyšet žádné dupání, funění, jen jako lehký vánek se skupina posouvala lesem vpřed. Daleko v čase nechali za sebou soupeření, přestali dávno počítat své kilometry a časy. Spojovala je jediná touha. Touha popsaná v tisících knih, ale přesto nepopsatelná, nevyjádřitelná lidským jazykem.
Zpomalili, když výhled do skal se otevřel jejich zrakům. Zastavili se, aby vstřebali neopakovatelnost okamžiku. Mlčky sledovali laň na protějším svahu. Načerpali sílu z vody padající po skále do údolí. Tiše se opět rozeběhli. Nebylo třeba cokoliv říct. Zrychlili, když klesali k potoku, z jehož průzračné tůně svlažili své rty. Běželi dál, až se ztratili z dohledu.
Běželi, protože běh byl vyjádřením jejich touhy.
Skupinu tvořilo pět žen a sedm mužů. Pohybovali se tiše dosud klimbajícím lesem. Uplynulo sotva půl hodiny od svítání. Ani drozd dosud nespustil svůj rituál vábení a vyhrožování. Jen sojka z údivu krátce zapískla, aby varovala nic netušící pospávající chlupaté i opeřené obyvatele lesa. Ti se však nemuseli bát, běžci měli jiné úmysly, než rušit mír tohoto téměř posvátného místa.
Silnější běžci ladili svůj krok se slabšími, aby si i ten nejpomalejší vychutnal ranní harmonii. Nebylo slyšet žádné dupání, funění, jen jako lehký vánek se skupina posouvala lesem vpřed. Daleko v čase nechali za sebou soupeření, přestali dávno počítat své kilometry a časy. Spojovala je jediná touha. Touha popsaná v tisících knih, ale přesto nepopsatelná, nevyjádřitelná lidským jazykem.
Zpomalili, když výhled do skal se otevřel jejich zrakům. Zastavili se, aby vstřebali neopakovatelnost okamžiku. Mlčky sledovali laň na protějším svahu. Načerpali sílu z vody padající po skále do údolí. Tiše se opět rozeběhli. Nebylo třeba cokoliv říct. Zrychlili, když klesali k potoku, z jehož průzračné tůně svlažili své rty. Běželi dál, až se ztratili z dohledu.
Běželi, protože běh byl vyjádřením jejich touhy.
pondělí, června 06, 2011
Na hranici smutku a radosti
Den poté. Všeobecná euforie vyvolaná vyplavenými endorfiny zůstává v srdci jen jako hřejivá vzpomínka. Hlavou plynou obrazy předešlého dne. Okamžiky síly i totálního vyčerpání, okamžiky radosti i bolesti. Ultrapotěšení, které prověřilo zdatnost mnohých hrdinů v kopcích. Silva Nortica Run.
Dosyta vyspáni diskutujeme o nedělním programu. Solná lázeň v nedalekém Gmündu je bohužel pro mé povrchové zranění vyloučena. Jako druhá varianta se nabízí potulování po okolí. A protože byla Radka ochuzena o hezčí část trasy (běžela jen maratón), vezu ji na místo, které se do mého sdrce nesmazatelně zapsalo. Tou je Pohořské řašeliniště rozkládající se mezi Baronovým mostem a Pohořím na Šumavě.
Pohoří na Šumavě leží nedaleko hranice s Rakouskem nad prameništěm Pohořanského potoka. Patrné pozůstatky bývalého městyse s pivovarem a vinopalnou čítajícího v roce 1890 186! domů přitahují zdálky běžce přibíhající z dlouhé planiny řašeliniště. Opravená věž části kostela sv. Panny Marie Dobré Rady, tyčícího se nad hřbitovem, zapadá hebce do okolní krajiny. Lákadlem pro běžce je však občerstvení, které je po téměř 50ti kilometrech více než nutné.
Den poté je čas na prohlídku zbytků místa. Smutek a žal mě jímá, když se dovídám o pohnuté minulosti obyvatel tohoto koutu malebného kraje. Léta první světové války, roky 1946-1949 a 1978 budou navždy smutným mementem nynější zastávky cyklistů mířících do Rakouska. Teskně působí hřbitov, kde spočívají lidé, kteří byli kdysi násilně odděleni. Ani po smrti jim nebylo dopřáno pokoje, jak svědčí ulámané kříže na jejich rovech. Jak blízko měli dva národy dříve k sobě je patrné i z probíhající rekonstrukce kostela. Provádějí ji rakouští mistři řemesla. Na české straně hranice. Teprve tváří v tvář té historické bolesti si naplno uvědomuji co znamená svět bez hranic.
Železné hranice jsou, pevně věřím, nenávratně pryč a my se tak můžeme vydat na malý okruh. Nejprve kousek po trati závodu do Rakouska a poté lesem, cestou, která se vine přímo mezi hraničními kameny. Dopřáváme si pramenité vody z upravených pramenů a vnímáme klid a mír vládnoucí nikým ovládané krajině. Hlavou už zase putují příjemné obrazy sobotního dne.
Nebýt krize na šedesátém kilometru, těžko bych hledal nějaký nepříjemný moment. Ani ta odřená bradavka mě moc nepotrápila. V paměti sbírám spíše zrnka radosti. Od Nových Hradů jsem putoval více-méně se stejnou skupinou běžců, vzájemné povzbuzování a pár vřelých slov bylo vítaným dopingem zemdlelé mysli. Nejlépe se mi běželo posledních asi 15 kilometrů. A od hasičské občerstvovačky za vrcholem posledního stoupání jsem už nebyl k zadržení. Hlavní nápor běžců byl už dávno pryč a osazenstvo stanice mastilo karty a rozdávalo úsměvy. Možná, že za to mohlo i jejich vlastní pivo, které mi doslova vlilo energii do žil. Běželo se mi tak dobře, že jsem se rozhodl poslední občerstvení už vynechat. Marně na mě volal Hunča s lahví pěnivého moku v ruce, který mezitím bavil obsluhu svými příhodami. Sice jsem závěrečné stoupání ani s podporou Radky nevyběhl, ale v cíli jsem byl šťasten. Doběhl jsem tak, jak to mám rád. V síle, jasné mysli a s pocitem, že chci znovu.
Dosyta vyspáni diskutujeme o nedělním programu. Solná lázeň v nedalekém Gmündu je bohužel pro mé povrchové zranění vyloučena. Jako druhá varianta se nabízí potulování po okolí. A protože byla Radka ochuzena o hezčí část trasy (běžela jen maratón), vezu ji na místo, které se do mého sdrce nesmazatelně zapsalo. Tou je Pohořské řašeliniště rozkládající se mezi Baronovým mostem a Pohořím na Šumavě.
Pohoří na Šumavě leží nedaleko hranice s Rakouskem nad prameništěm Pohořanského potoka. Patrné pozůstatky bývalého městyse s pivovarem a vinopalnou čítajícího v roce 1890 186! domů přitahují zdálky běžce přibíhající z dlouhé planiny řašeliniště. Opravená věž části kostela sv. Panny Marie Dobré Rady, tyčícího se nad hřbitovem, zapadá hebce do okolní krajiny. Lákadlem pro běžce je však občerstvení, které je po téměř 50ti kilometrech více než nutné.
Den poté je čas na prohlídku zbytků místa. Smutek a žal mě jímá, když se dovídám o pohnuté minulosti obyvatel tohoto koutu malebného kraje. Léta první světové války, roky 1946-1949 a 1978 budou navždy smutným mementem nynější zastávky cyklistů mířících do Rakouska. Teskně působí hřbitov, kde spočívají lidé, kteří byli kdysi násilně odděleni. Ani po smrti jim nebylo dopřáno pokoje, jak svědčí ulámané kříže na jejich rovech. Jak blízko měli dva národy dříve k sobě je patrné i z probíhající rekonstrukce kostela. Provádějí ji rakouští mistři řemesla. Na české straně hranice. Teprve tváří v tvář té historické bolesti si naplno uvědomuji co znamená svět bez hranic.
Železné hranice jsou, pevně věřím, nenávratně pryč a my se tak můžeme vydat na malý okruh. Nejprve kousek po trati závodu do Rakouska a poté lesem, cestou, která se vine přímo mezi hraničními kameny. Dopřáváme si pramenité vody z upravených pramenů a vnímáme klid a mír vládnoucí nikým ovládané krajině. Hlavou už zase putují příjemné obrazy sobotního dne.
Nebýt krize na šedesátém kilometru, těžko bych hledal nějaký nepříjemný moment. Ani ta odřená bradavka mě moc nepotrápila. V paměti sbírám spíše zrnka radosti. Od Nových Hradů jsem putoval více-méně se stejnou skupinou běžců, vzájemné povzbuzování a pár vřelých slov bylo vítaným dopingem zemdlelé mysli. Nejlépe se mi běželo posledních asi 15 kilometrů. A od hasičské občerstvovačky za vrcholem posledního stoupání jsem už nebyl k zadržení. Hlavní nápor běžců byl už dávno pryč a osazenstvo stanice mastilo karty a rozdávalo úsměvy. Možná, že za to mohlo i jejich vlastní pivo, které mi doslova vlilo energii do žil. Běželo se mi tak dobře, že jsem se rozhodl poslední občerstvení už vynechat. Marně na mě volal Hunča s lahví pěnivého moku v ruce, který mezitím bavil obsluhu svými příhodami. Sice jsem závěrečné stoupání ani s podporou Radky nevyběhl, ale v cíli jsem byl šťasten. Doběhl jsem tak, jak to mám rád. V síle, jasné mysli a s pocitem, že chci znovu.
čtvrtek, června 02, 2011
A v čem chodíte vy?
Spolu s 212tkami jsem si u Michala před pár týdny vyzvedl i objednané Terra Plana Ra, boty na městské chození. Mé pracovní povinnosti si žádají minimálně tmavé kalhoty a k nim odpovídající obuv. Proto jsem po většinu dne limitován tímto typem obuvi.
Od prvních běhů v bosobotách jsem si při chůzi po městě začal najednou uvědomovat podpatek. Obtěžoval mě a připadal mi jako nepřirozená součást boty, která nemá při chůzi opodstatnění. Hned v Michalově krámku jsem se přezul z klasických polobotek zn. Rieker a mé nohy zaplavila okamžitá úleva.
Cestou domů jsem měl pocit, že téměř dokonalé simulaci bosochůze ještě něco chybí. Vlastně přebývá - vložky. I tyto boty mají měkké vložky tloušťky několika milimetrů, které sice činí krok příjemným, ale podle mě jdou proti smyslu bosochůze. Vložky šly tedy přirozeně z bot ven.
Konstrukce podrážky je na první pohled identická s ostatními výrobky z dílny Terra Plana. Jednotky milimetrů silná guma opatřená na vnější straně lehce vystouplými špunty. Jedná se spíše o optický dojem, protože výčnělky na podrážce nejsou při chůzi cítit.
Denně nachodím po městě cca 3 kilometry. Nejsou to jen vyasfaltované chodníky, ale i štěrkové cesty, kostky a podobné svinstvo. Je pravdou, že přes tenkou podrážku bez vložek cítím i ten nejmenší kamínek, ale není to nepříjemné. Naopak. Na kontakt s dlažbou jsem si velmi rychle zvykl a opak mi už připadá nepřirozený.
Boty mají i velmi netradiční tvar. V oblasti kotníku sedí naprosto přesně a díky šněrování na správném místě se bota na noze ani nehne. Nehrozí tedy žádný puchýř ani jiný diskomfort. Co mě velmi potěšilo, je šířka boty v oblasti nártu. Noha má dostatek místa i na pohyb v botě, ale přitom v ní neplave. Podobnou konstrukcí širší přední části boty je známa i výše zmíněná zn. Rieker, takže její zastánci budou z Terra Plana jásat.
Něco se na mých chodidlech mění. Začaly mi velmi vadit ortopedické vložky, které mám šest let, kotníku a chodidlům se uleví v neutrálních běžeckých botách bez vložek (opět zde musím zmínit Inov-8 a příjemně je mi i Asics Fuji ES). Ještě větší radost nese mým chodidlům chůze v bosopolobotkách. Simulace chůze na boso je tak silná, že při sundání bot doma mám pocit, jako bych boty ani nezul.
Od prvních běhů v bosobotách jsem si při chůzi po městě začal najednou uvědomovat podpatek. Obtěžoval mě a připadal mi jako nepřirozená součást boty, která nemá při chůzi opodstatnění. Hned v Michalově krámku jsem se přezul z klasických polobotek zn. Rieker a mé nohy zaplavila okamžitá úleva.
Cestou domů jsem měl pocit, že téměř dokonalé simulaci bosochůze ještě něco chybí. Vlastně přebývá - vložky. I tyto boty mají měkké vložky tloušťky několika milimetrů, které sice činí krok příjemným, ale podle mě jdou proti smyslu bosochůze. Vložky šly tedy přirozeně z bot ven.
Konstrukce podrážky je na první pohled identická s ostatními výrobky z dílny Terra Plana. Jednotky milimetrů silná guma opatřená na vnější straně lehce vystouplými špunty. Jedná se spíše o optický dojem, protože výčnělky na podrážce nejsou při chůzi cítit.
Denně nachodím po městě cca 3 kilometry. Nejsou to jen vyasfaltované chodníky, ale i štěrkové cesty, kostky a podobné svinstvo. Je pravdou, že přes tenkou podrážku bez vložek cítím i ten nejmenší kamínek, ale není to nepříjemné. Naopak. Na kontakt s dlažbou jsem si velmi rychle zvykl a opak mi už připadá nepřirozený.
Boty mají i velmi netradiční tvar. V oblasti kotníku sedí naprosto přesně a díky šněrování na správném místě se bota na noze ani nehne. Nehrozí tedy žádný puchýř ani jiný diskomfort. Co mě velmi potěšilo, je šířka boty v oblasti nártu. Noha má dostatek místa i na pohyb v botě, ale přitom v ní neplave. Podobnou konstrukcí širší přední části boty je známa i výše zmíněná zn. Rieker, takže její zastánci budou z Terra Plana jásat.
Něco se na mých chodidlech mění. Začaly mi velmi vadit ortopedické vložky, které mám šest let, kotníku a chodidlům se uleví v neutrálních běžeckých botách bez vložek (opět zde musím zmínit Inov-8 a příjemně je mi i Asics Fuji ES). Ještě větší radost nese mým chodidlům chůze v bosopolobotkách. Simulace chůze na boso je tak silná, že při sundání bot doma mám pocit, jako bych boty ani nezul.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)