17 z 222 km do Brna

Mírně upravený reportík je tady.

Na startu ve 14 hodin v Hájích:


Poslední instrukce nad mapou řidiči Láďovi:

Druhá zastávka v Mukařově:

Rozloučení s doprovodem Mirka K. a mě v Mukařově:

Repete

Dneska jsem si dal znovu posledních dvanáct kilometrů PIMu. Autem. Jel jsem domů po Strakonické a říkal jsi, tak tady jsem běžel. Ale kdy vlastně ? To už je dávno. Uplynulo 30 hodin a mě to přišlo jako věčnost. Vůbec jsem ta místa nepoznával. Tenhle úsek jsem si fakt neužil. Lehké zklamání ze sebe sama ale pomalu mizí, a zůstávají jen hezké vzpomínky.
Jako třeba tato připomínající předávání hostií:

Vidíte snad nějaký rozdíl ?

2005:

2006:

A je to !

Nebudu vás dlouho napínat. Můj cíl pokořen nebyl. Můžu si za to jedině sám, a pár následujících řádek vás provede závodem, ve kterém bylo všechno. Radost i utrpení, smích i strhaný obličej.

Start
Ráno jsem se sotva vykopal z postele před sedmou hodinou. Bylo to dost pozdě, a momentální pocit říkal, že o páteční euforii se rozhodně nejedná. Provedl jsem základní maratónské úkony. Obléknout, navonět, zalepit bradavky a rozebrat situaci na trati s podpůrným týmem. Mám trágédí celkem dlouhé kraťasy a minulé zkušenosti mi říkaly, že mazání stehen řešit nemusím. Na nohy jsem navlékl vyzkoušenou ochranu moira plyš, a na svetr tričko sponzora. Napatlal jsem na pleš krém. Žena konstatovala, že jsem hlava pomazaná.
Na sraz ke Prašné bráně jsme dorazili ve čtvrt na devět. Velmi početný team tragédů se velmi dobře bavil. Byla tam spousta známých i neznámých tváří, a seznámil jsem se s dalšími sympaťáky. Miloš zavelel ke společné fotografii a poté se balík nadšenců vydal na seřadiště. Velmi mě překvapilo, že v Celetné skoro nikdo nebyl. Keke chtěl jít pořád dopředu, ale neposlechli jsme ho. Chyba. Zase jako při půlce jsme se první kilometry prodírali mezi lidmi, kteří běželi pomaleji.
Buch. Asi start. Přes minutu jdeme volnou chůzí. Pomalu se rozbíháme a start míjím v čase 2:13 a od té chvíle běžím sám.

Tlačenka
Ne ne, to opravdu nejím. Tlačenka je na trati až na Klárov. Úzký Karlův most a ještě užší Valdštějnská ulice jsou hodně nepříjemné. Trenér Keke se má poslouchat. Proto je první km za 5:40 a druhý za 5:13. Na nábřeží Edv.Beneše se pole konečně roztahuje do šířky. Můj vysněný čas se v podobě vodiče Miloše začíná vzdalovat. Miloš, pravděpodobně aby dohnal ztrátu zřetelně zrychluje. Snažím se ztrátu taky stahovat, ale nedojde mi, že zatímco pro Miloše je ostřejší běh jen takové zpestření, mě to utaví. Na tom jsem ale přišel, až když mi mával za otočkou na jeho 32.km.

Za hlupáka
Místo, abych si nasadil svých 5 min/km, pokračuji ve stahování ztráty. 3 km v tempu 4:57. První známá tvář – Pubi fandí na Libeňském mostě. To mě nakoplo a na Sokolovskou do Karlína vbíhám v tempu 4:52. Cestou pobaveně sleduji nejen pány zavlažující okolní keře ale i dámu, která v sedě na bobku trhá trávu. Na co asi ?
Nadšeně přibíhám na 10.km, kde čeká synek s tubou Endura. Malá nucená přestávka na odlehčení a běžím radostně dál. Nyní se divím, že mi v hlavě nezačalo blikat varovné světlo. Desítka je sice RT 50:52, ale když odečtu čas strávený v zácpě a při uvolňování, blíží se tempo k 4:54. To nebylo dobře.
Od hotelu Hilton míříme do tunelu Husákovo ticho. Hotový zážitek. Tam, kde sviští auta i osmdesátkou, dnes tiše šustí boty odvalující se z asfaltu. Kopeček nahoru, dolu, nahoru a u pošty Na Františku se vítám s další částí rodinky. Naše psová je totálně zmatená z počtu běžících a místo vítání táhne dceru pryč.

Pěkná půlka
Odbočuji do Revoluční a přemýšlím, zda na náměstí Republiky poběžíme po chodníku. Je tam totiž velká díra do země, do které se sypou peníze. Zábrany byly pro dnešek odstraněny, a tak bez potíží míříme po silnici na pěší zónu. Diváků je tady spoustu a dobře mě to tlačí dopředu. Začínám se těšit na dalšího člena mého fan klubu. Je jím kamarádka Jana, která opět nezklamala. Na závod se vybavila krabicí s napsaným startovním číslem a mým jménem. Její hlasité povzbuzování u Mánesa přehluší i píšťalky pořadatelů. Blížím se k Palackému mostu a nevěřím svým očím. Na silnici je napsáno něco jako tragéde bojuj ! Fantastické. Nevím kdo to vymyslel (asi Radek se ženou), rozhodně si zaslouží zapsání do tragédí síně slávy. Tenhle úžasný nápad vydal za tisíc diváků. To už je tu Výtoň, a brácha, který se pro změnu vybavil reflexní vestou. Pár úsměvů do objektivu a řítím se dál. Koukám jak je to s tempem. Špatný. Už pět km 4:52. Sice pěkně dotahuju ztrátu, ale začínám konečně používat hlavu. Trochu zvolňuji. Po obrátce pod Nuselským mostem míříme zpět na Výtoň. Mezitím dorazila Jana od Mánesa, vybojovala strategické místo u zábrany v zatáčce a vesele mává krabicí. Cestou do Podolí si říkám, že pole se po 18.km pěkně roztáhlo, a je vlastně dobře, že jsme navštívili Libeň a Karlín, které trať oproti loňsku natáhly. Když míjím měřící zařízení na půlku v protisměru, registruji Radku, která si běží pro svůj osobák. Na půlce má skvělých 1:38. Je přede mnou o sedm minut. Před otočkou vidím v protisměru Miloše, a na půlku dobíhám v čase 1:45:46. Druhá desítka v tempu 4:56.

Už se blíží
Po Podolském nábřeží běžím opět – jak jinak – na Výtoň. Jana stojí u bráchy v družném rozhovoru (v životě se neviděli). Jana mává krabicí a brácha pořizuje několik stylových momentek. Zase se usmívám jak debil. Před Palackým mostem čeká synek s dalším Endurem a objednaným běžeckým pásem s vodou. Po loňském výpadku občerstvení mezi 20 – 27,5 km jsme nechtěl riskovat dehydrataci. Zdálo se mi ale menší horko a i nějak jsem vycítil, že vody nebude třeba. Vzal jsem si jen tyčinku a pádil přes most na Smíchov. Na 25.km držím tempo 5 min/km, ale cítím, že ne již na dlouho. Lehce zpomaluji a konečně pár km běžím se stejnými lidmi. V hlavě už si rovnám, že 3:30 nebude. Nevadí, mám se o co snažit příště. Velmi nemile mě překvapila skutečnost, že Strakonická ulice je od Barrandovského mostu v protisměru otevřená pro auta. Nekonečná kolona škytajících aut poskakuje vpřed a my dýcháme ne zrovna čerstvý vzduch. Není mi jasné, proč loni mohla být silnice uzavřena, a letos ne. Naštěstí se neběželo až na soutok Berounky s Vltavou, ale jen ke koníčkům. Běžím 5:09 až do 33. km. V protisměru mě povzbuzuje Tučňák, Papaaya, bohužel Kekeho nevidím.

33
Běží se mi v pohodě, nohy nebolí, orthopedické problémy zůstaly doma. Začalo mě píchat v břiše pod žebrem. Jak to ? Nic jsem nesnědl, dýchám zhluboka. Nejde to. U občerstvení zahajuji chůzi. Bolí to, dýchám zhluboka, zatínám břišní svaly. Aha. Tak tady je chyba. Břišní svaly jsem neposílil. Tempo se blíží k 6 min/km, aby na 37. km dosáhlo 6:26. U občerstvení cítím v zádech vítr. Najednou to přefičí Tučňák. Volá něco jako „pojď a nepij tolik“ a je pryč. Ještě jeden km trápení a začínám se pozvolna rozbíhat.


Konečný úsměv
Na Janáčkově nábřeží na 40.km už zase běžím v pohodě, lehce přes 5 min/km. Jana stojí na domluveném místě. Myslel jsem, že umřu smíchy. Nevím jak to udělala, ale stojí ve skupince asi pěti dam. Mává krabicí a společně s dámami skandují moje jméno v několika světových řečech. Na mostě míjím nápis tragéd to nevzdává a sbírám skryté rezervy k závěrečnému finiši. U Národního divadla si ještě poskočím v rytmy samby. Zlatí bubeníci. Podaří se mi předběhnout několik lidí, kteří mě minuli při mém výpadku. V Pařížské ulici zdvihám ruce, davy šílí. Nestíhám se usmívat do všech fotoaparátů. JE TO TAM !!!

Několik čísel
Mám diplom, na kterém je 925. místo za 3:44:04, v kategorii 144. RT 3:41:51 znamená mírné zlepšení času z podzimu o 4:10. Potěšilo mě pořadí mezi muži podle jednotlivých checkpointů. Na 10. 1141., na půlce 984., na 33,5 km 855., v cíli 861. Takže jsem to nakonec neutavil tolik co jiní. Budu sílit břicho a meto 3:30 těš se na zdolání příště. To už budu mít tragédí triko, a to je přeci začarované na rekordy.

Magická trojka

Přestože nepovažuji číslo 3 za mé osobní číslo, asi se přidá k mé oblíbené čtyřce. Vstával jsem dnes ve 4:33 naprosto svěží, ačkoliv už tuto noc jsem zažil předstartovní horečku. Každou chvíli jsem byl vzhůru, oči jak tenisáky, a dokonce jsem si pohrával s myšlenkou nočního běhu. To bylo 2:34.
Podle plánu z behej.com jsem zařadil 3+3+1 (zase ta trojka). Rozklusová trojka byla volná s pocity flákání. Můj naměřený okruh na Letné 2750 m jsem uběhl za 13:40. Rozklus v plánovaném tempu maratonu ? Tak to je bomba. Druhé kolo mělo být při TF 151. Tepák se však nechtěl probudit, stále ukazoval nulu, proto jsem jen mírně zrychlil. Bylo z toho 12:52 - téměr tempo mé půlky. Levou nohu vím že mám, ale běh rozhodně nebyl nepříjemný. Rychle jsem zahnal myšlenky na neúspěch a zařadil mentální program: Běžím s Milošem na 3:30. Na 30tém km se ho ptám: "Můžu ?" "Běž !" zní odpověď. Tak běžím. A mé magické číslo 1334 zaručující čas 3:34 pomáhá ke zdolání hranice.
Blížím se k domovu. Je 5:29 a vzpomínám na team z JM, který za hodinku vyběhne. Kolik jich asi dnes bude ? Když kolem sedmé vyrážím do práce, vidím na mostě skupinku 2 x 3 prokazatelně zahraničních závodníků. Jejich volnému rozklusovému tempu sotva stačím autem, ale mám pocit, že je občas fajn bydlet v centru dění. Začal jsem si to pořádně užívat už 52 hodin předem.

Více než jindy

mám respekt z blížícího se maratónu. V neděli jsem nechal nohu v klidu a v pondělí jsem se proběhl lehce po lese. Je pravda, že v porovnání s pátkem se noha chovala daleko lépe, ale stoprocentní stav to není.
Opět stojím před rozhodnutím jak na to. Před rokem jsem měl jediný cíl. Uběhnout. Na podzim jsem měl cíl pod 4 hodiny a doplatil jsem na své velké oči z momentálního nabití na startu. Teď opravdu nevím. Za předchozí čtyři měsíce jsem naběhal snad tolik, co loni za osm. Hlava říká, že jsem připraven na 3:30, a tomu odpovídala i pražská půlka. Bohužel hlava také ví o potížích s nohou a trochu se bojí.
Ale ať přemýšlím, jak přemýšlím asi to zkusím. Tempo na 3:30 není nijak závratné, a dám-li pozor na kočičí hlavy, dopadne to dobře. Pamatuji si, jak atmosféra hromadného závodu mě nejen nabudí, ale dá i zapomenout na drobné bolístky.
Čekají mě do PIMu ještě tři krátké běhy, a už se těším, jak si v neděli řeknu: JDU NA TO !

Víkendové odlehčení

Je sobota, nádherný slunečný den, a já sedím v práci. Nestěžuju si, jen konstatuji. Zajímavé na tom je, že po roce jsem do práce dorazil na kole. Samotná jízda mne velmi mile překvapila. Nejen že jsem cestou zvládl několik ostrých stoupání způsobem, jako bych měl za sebou už letos nalítáno 1000 km, ale zejména to, že mi dělalo velký problém se vůbec zadýchat. Kolo ani sebe jsem nešetřil, a 17 km na biku cestou necestou jsem zdolal za 55 minut. Mám z toho dobrý pocit, protože běhací trénink udělal ze mě sportovce. Jednu chvíli jsem začal uvažovat i o nějakém duatlonu.
Původně jsem chtěl sem běžet, ale mé táhnoucí se obtíže s levou šlapkou nejsou stále dořešeny. Začal jsem užívat enzymy a kostivalovou mast. Po delším rozklusu jsem si ve čtvrtek ve Stromovce dovolil i velmi svižné 3,88 km v čase 16:56, ale v pátek jsem to při společném výklusu s Tučňákem a jeho partou z JM těžce rozklusával.
Dnes mě tedy čeká ještě jednou 17 km na kole zpět a zítra uvidím. Nemám v plánu žádné honění, a myslím, že pohodový běh z minulé neděle bych mohl v kratší podobě zopakovat.
Zbývá už jen 191 hodin do PIMu. Moc se těším.

Švihadlo

Neděste se. Nebudu referovat o mých pokusech zvýšit výkonost skákáním přes toto sebevražedné sportovní náčiní. Zážitek byl daleko příjemnější.
Včera, v půl třetí mi zavolal synek, že by rád šel na koncert. Vidina vyklusání se rozplynula jak pára nad hrncem, ale nejen během je živ člověk. Švihadlo mám rád. Je to pohodové reggae, a mezi jejich texty které nepotřebují komentáře patří: "Dobrou náladu mám...", "V duši pohodu, já potřebuju mít ...","Optimista" ale i nepřekonatelný "Zelený list". Prostě pohodová muzika pro pohodové maratónské běžce.
Zážitek byl umocněn tím, že Akropole byla zaplněna asi jen z třetiny, a vzduch tak byl dýchatelný. Výklus jsem nahradil pošlapováním v rytmu a strávil velmi příjemný večer zase jednou jinak než v běžeckých botách.

Uf to ráno

Pracovní povinnosti mě přiměly vstát dříve. Honem kraťasy, co nahoru ? Jdu na pavlač – moira bude stačit. Že je venku 8 se dozvídám až o hodinu později z rádia. Dát v pět ráno osmičku naplno bude těžké. Rozklus je ve znamení rovnání ztuhlých údů. Na startu okruhu se mi chce spát. To bude nářez. Pár cviků, roztažení, a vpřed.
Běh nic moc. TF ne a ne nahoru, nohy jsou líné. Snažím se chvilku běžet hlavou, ale nevydrží mi to dlouho. První kolo bída. O 50 vteřin pomalejší než ve čtvrtek. Druhé se mi subjektivně zdá lepší, čas byl však ještě horší. Proti čtvrtku jsem horší o 4,7 %. Můžu si to zdůvodnit jak chci. Šel jsem spát o půlnoci, strava všelijaká, ale na výmluvy se nehraje.
Jedno pozitivum ale ranní běh měl. Je mi bezvadně. Po těle i po duši. A těch 5 % je v toleranci.

Na zelenou

Vyčkal jsem, až přestane sněžit a vyběhl na novou trasu po zelené turistické značce. Podle mapy měla část cesty probíhat po rovině, potom měl následovat malý kopec a obrátka v obci Moraveč. Pohodová cesta. Jako obvykle bylo vše jinak.
Lesní cesta se po proběhnutí Vackovem mírně zvedá. Stoupání čítá 3,5 km. Nemilé bylo, že na tuto lesní cestu vyrazil traktor. Řidič se patrně rozhodl, že v místě nakládky dřeva cestu zlikviduje. Podařilo se. Na jednu stranu jsem byl rád, že tudy nejedu na kole, na druhou ale stejně nebylo kam šlápnout. Nu co, nebude to poprvé, co větší část cesty vykonám na vlhko. Popoběhl jsem pár set metrů na pevnější cestu a i přes nekomfortní obutí se mi začínala trasa líbit. Smíšený les, rybníčky, malá smrčina, prostě nádhera. Musel jsem trochu přidat, protože jsem se přistihl, jak se kochám a flákám, místo abych pořádně běžel.
Najednou mě překvapilo rekrační středisko. Uprostřed pustiny, pěkný kamenný dům, okolo chatky, vypadá to na pohodovou dovolenou. Byl jsem však rád, že tam nikdo nebyl. Užíval jsem si ticha a klidu. Cesta pokračovala bahništěm chvilku po rovině, dolu, nahoru, opravdu pěkný kros. Občas jsem si říkal, tudy se mi zpátky nebude moc chtít – bahno, cesta po které snad nikdo deset let nešel. To jsem ale netušil, co mě čeká.
Za lesem byla šipka směrem do pole. Cesta nikde. Jen pole. Vylezl jsem na strom a v dáli uviděl světýlko. Nebylo to světýlko, byla to značka na stromě u silnice. Ve směru šipky – přes pole. Tak jsem si zahrál na traktor. Občas jsem se musel podívat, jestli mám boty ještě na nohou. Hurá půl kilometru, a je tu silnice. Ano, šipka ukazuje směrem odkud jsem přiběhl.
Nikdy jsem neběžel po silnici tak rád jako dnes. Blížím se k obrátce a nevěřím svým očím. Nad vsí s pár domy se táhne modrá roura. Že by tobogán ? Ne, to je hloupost. Přibíhám k obrátce – autobusové zastávce. 10,5 km za 59 minut. No jo, to je to moje kochání.
Vyrážím zpět a vrtá mi hlavou, že obec s 200 obyvateli přeci nebude mít tobogán. Nedalo mi to a odbočil jsem – zase do pole – směrem k tobogánu. Ano !! Je tam. Je dlouhý 35 metrů. Říkám si, když se chce, jde všechno. Paní starostka má můj obdiv. Konečně zase někde jsou lidi na prvním místě.
Dost bylo úvah a hurá zpátky. S úsměvem míjím odbočku do polí a pokračuji po silnici. Za 4 km projela 4 auta. Nacházím odbočku, která mě zpátky zavede na zelenou. Zavedla, ale cesta byla poněkud delší. Proto se zpáteční cesta o chloupek protáhla. Dvě hodiny, to není čas k chlubení, ale byl to moc hezký výlet.