Plus, mínus a unavený opičák

Veliké mínus patří pražské radnici za plivnutí do tváře všem cyklistům. Dlouhých šest měsíců trvala rekonstrukce Štefánikova mostu spojujícího Revoluční ulici s Letnou. Nebudu psát co všechno se na chudinku Letnou chystá, ale o tom, jak je „snadné“ se na ni z centra dostat.

V plánu rekonstrukce mostu bylo pamatováno na cyklisty, kterým zde přibude vlastní pás. Údajně tak vznikne bezpečná spojnice pravobřežní náplavky s parkem. Těšili jsme se tak na úpravu komunikace, po které léta pokukujeme na západ od našich hranic. Už nás nebude strašit jeep v zádech a stará stopětka lízající z boku šlapky, ani městský kovboj vychutnávající si moc, pokud jsme kvůli bezpečnosti přejeli most po chodníku.

Ale co to?! Chybička se vloudila. Po kolaudaci mostu jsme shledali chodník užší ve prospěch nikoliv cyklistů, ale aut. Ta měla plnohodnotné dva pruhy. Radnice uznala, že plány se mají plnit a slíbila nápravu. To, co jsem tento týden na mostě viděl, mi však vyrazilo dech.

Od paty mostu je do jeho ¾ (klasika – od nikud nikam) namalována na vozovce přerušovaná čára s červeným znakem kola; pruh šíře sotva jednoho cyklisty. Vodorovné značení je doplněno svislým: vozovka má údajně dva stejně široké pruhy a ten pravý je jen cyklistů. A jak vypadá provoz ve skutečnosti? Auta jezdí tak, jako kdyby byl na vozovce namalován Mickey Mouse. Tenhle výsměch cyklodopravě zřetelně ukazuje jaký je postoj radnice ke svým cyklistům.

Malé plus se rýsuje na pravém břehu řeky v oblasti Karlína. Stezka vedoucí od hotelu Hilton po protipovodňovém valu se konečně dočkala propojení s částí od Libeňského mostu. Již před dvěma týdny jsem při jednom z běžeckých návratů zaregistroval stavební práce na výstavbě chybějícího asi půlkilometrového úseku. Museli jsme si dlouhé měsíce počkat, než na nás pěší a kolečkáře dojde řada. Nejprve museli dostat svou novou paralelní silnici autíčkáři. Jsem rád, že už se při běhání nemusím dívat na ojedinělé evropské dílo – v zástavbě nedalo městského centra máme dvě rovnoběžné čtyřproudé silnice: Rohanské nábřeží a Sokolovskou. Schválně, kterou se poběží v květnu 2008 maratón?

Kdo byste se chtěl už zítra vydat po stezce do Libně (popisuji v knize) mějte na paměti, že zmíněný úsek není ještě zkolaudovaný. Na jeho začátku a konci jsou zátarasy, které se však dají i přeskočit a uprostřed u vjezdu k betonárce je ostraha. Dnes přítomný pán byl však velmi milý a když viděl, že jsem ochoten ze stezky ustoupit, popřál mi pěkný běh a pustil mě dál.

Budete-li mít štěstí, narazíte i na unaveného opičáka. Leží u cesty na zídce v úrovni rozestavěných obytných komplexů. Plyšová hračka velikosti žáka druhé třídy základní školy vypadá, jakoby vyspávala včerejší flám. Jak a kdy se tam dostala je mi záhadou. Možná je to kamarád nějakého bezdomovce z naproti stojící rozpadliny, kdo ví.

Komfortně

Postižen zvykem chodit běhat hodně brzy ráno se na sobotu probouzím ve dvě, ve tři, abych nakonec opustil teplé lože ve 4:41. Proč to? V 5:40 odjíždí vlak do Roudnice nad Labem. V plánu je běh přes Říp a Kralupy nad Vltavou do Prahy.

V posledních týdnech jsem si dosyta užil delších společných běhů. Minulý týden to byl běh za Martinskou husou, který pořádala Pavlína a týden předtím Ondřejova vinařská labská stezka s vydařeným koncem u mladého vína. Dnes jsem proto oprášil další ze svých zvyků; samotářské putování velebnou krajinou.

Vyhřátý City Elefant do Roudnice mě přijímá do svého nitra a nabízí komfort celého volného patra. V pohodlí a natěšeném rozpoložení záhy usínám. V Kralupech mě ze snu, v němž běžím Spartathlon, vytrhávají zvuky chlapa, co netrefil správný spoj. V Nelahozevsi je vystoupen a ranní pohoda vládne dál.

Pošmourné svítání zůstalo ukryto za tmavými skly vlaku, v Roudnici však již vládne den. Mapu jsem si nebral, neboť cesta je velmi jednoduchá - stále po červené značce. Značení prvních pěti kilometrů je velmi bídné. Ještě jsem ani neopustil město a jsem donucen hvězdicovitě probíhat možné varianty pokračování cesty.

Přestože jemně mrholí, běží se mi komfortně. Vyzkoušená kombinace krátkého, dlouhého trika a bundy se mi zdá jako ideální. Malý kaz běžecké pohody zapříčinila obří ledvinka. Dneska má svou premiéru a ne a ne se usadit na správném místě.

Říp je dle bloudítka vzdálen 6,5 km. Pro mě má cesta k jeho úpatí délku 8 km. Stejně jako na mého praotce zapůsobilo kouzlo tohoto geologického vředu i mě zde secvaklo: konečně mi došlo, že pro správné usazení ledviny je třeba pomocné pásky povolit, utáhnout bederní pás a poté pomocné pásky upravit podle objemu. Od té doby seděla jako přibitá. Měl jsem v ní 1,5 lt Camelback, komínek Be-Béček, dvě horalky, margotku, kapesníky a místa zbylo i na suché triko.

Putování od Řípu k Vltavě je velmi zajímavé. Rozhodně se vyjma jednoho dvou-kilometrového úseku nejedná o nudnou podívanou na okolní placatá pole. První část klesá do Ctiněvsi. Za jejími humny se profil zvedá a po kilometru zamíří značka do lesa u Horních Beřkovic. Vesměs široká lesní cesta je tu a tam zpestřena; přelézáním kmenů na čerstvé mítině a u Jeviněvsi klesáním, kde stačí stát a přeci se pohybujete.

Následuje zmíněný úsek mezi poli. Běh podél remízku plaší koroptve. Vylítávají z křoví pár metrů přede mnou jedna po druhé. Ta, co se opozdila, mě málem trefila. Je to zvláštní pták, dost mi podobný. Má pomalý start, ale ve vzduchu se drží. Musím se ale soustředit na povrch. Že mám mokro v botách se už ani nepočítá, ale přibrání bahna opravdu nebylo záměrem.

Před Vepřekem (kdo tenhle název vymyslel? :)) sbíhám na pár minut k řece. Trasa je za vsí ovepřena stoupavým převýšením 60 metrů. Pouhé dva kilometry mě dělí od monstrózního shluku staveb – centrálního úložiště ropy. Stojí za to vidět ohromné zásobníky a zamyslet se co všechno musíme přírodě udělat, než sednu do auta.

Klesání k Vltavě před Nelahozevsí není běhuschopné. Naštěstí není dlouhé; dole však vím, že moc kilometrů už dneska nezvládnu. Statečně (či spíše hloupě) si nechávám pod zámkem ujet vlak a dobíhám ještě do Kralup; další spoj jede až za hodinu. Do Řeže, kde se dá řeka k zastávce přejít, to do hodiny nestihnu. Komfortně se proto v čekárně nahřívám u topení a už se těším, že tuto trasu doběhnu celou.

Závod dvojic

Zřejmě stejně jako všem účastníkům 12ti a 6ti hodinovky ve Stromovce přišlo i mě parte. Zemi opustil duchovní vůdce hnutí Sri Chinmoy. Na hezky zpracovaném dokumentu mě zaujalo motto, pod nímž je Sri Chinmoy uveden jako autor: "Nenajdeš-li mír ve svém vlastním srdci, nenajdeš ho nikde jinde na zemi." Jednoduchá věta odhaluje tajemství pro šťastný život a mě dala jednoduchou, leč výstižnou odpověď, proč běhám. Běhání mi pomáhá hledat mír ve svém vlastním srdci.

Úvodní odstavec jen zdánlivě nesouvisí s dalším textem. Pozorný čtenář však najde, proč jsem spojil osobní text se závodem, na který nejsou veřejné propozice.

Závod dvojic pořádá pro pozvané Maratón klub Kladno. Leckomu může být divné, že ve výsledkové listině jsou uvedeni jednotlivci, nikoliv dvojice. Kouzlo celé akce spočívá ve startovném a vyhodnocení výsledků běhu jednotlivců. Každý z účastníků měl za úkol namísto startovného přinést dárek, který by druhého běžce potěšil. Ten se stal součástí tabule cen. Po doběhu byla výsledková listina rozdělena na mladší a starší. Výběr dvojic byl určen losem, přičemž pořadí se odvíjelo od součtu obou časů. Dvojice s nejnižším časem si šla vybrat cenu jako první.

Na startu závodu, který začínal před tribunou AC TEPO Kladno, se nás sešlo 29. Část deseti-kilometrového běhu se běžela po trase Kladenského maratónu. Po prvních metrech někdo ze starších zavelel: mladší dopředu. Nezbývalo mi, než poslechnout. Co naplat, že první kilometr byl za 3:58; poslouchat se holt musí. Po něm jsem se trošku uklidnil a další kilometr jsme běželi společně ve čtyř-členné skupince. Jeden běžec odpadl a tomu vpředu se rozvázala tkanička. Zůstali jsme tak jen dva.

Vydrželi jsme spolu až do konce. Říkal jsem si, že když se běh jmenuje Závod dvojic, má se běhat po dvojicích. Hezky jsme si pomáhali a střídali se v udávání tempa. Před sebe ani za sebe jsme nikoho nepustili. Když jsme končili poslední, třetí, lesní kolo, přestavoval jsem si, jak galantně pustím svou spoluběžkyni Janu do cíle první. Nebylo třeba. Ještě před stadiónem mi ukázala své sprintérské vlohy a na pár metrech mi dala 4 vteřiny. Jsem ji velmi vděčný, že mi neutekla dřív, neboť pochybuji, že bych sám takový čas v listopadu zaběhl.

Před vlastním losováním dvojic jsem byl slavnostně uveden mezi milou společnost kladenských běžců. Stal jsem se 45. členem Maratón klubu Kladno. Los mi v závodě přidělil jako parťáka Frantu Tůmu a náš čas stačil na osmé místo. Vlastně deváté; vylosovanému lichému běžci bylo rozhodnutím hlavního rozhodčího přiděleno osmé místo - v polovině pole.

Poseděli jsme, popili a pojedli dle chuti a libosti. Jarda Bohdal nám hrál na housle; o přestávkách mezi hraním odpovídal na všetečné otázky. Myslím, že jsem nebyl zdaleka sám, komu bylo v sobotní podvečer na tribuně stadionu moc hezky.

Hellas: fotky

Zbývající fotky z putování Řeckem jsou zde

Zápisky odjinud naposledy (XIII.)

Nocování u jezírka s léčivou sirnatou vodou nebylo tak klidné, jako u moře. Okolo jezírka se rozprostíralo několik budov. Na první pohled vypadaly, jakoby právě skončila lázeňská sezóna. Pouze v jednom z objektů se svítilo: policejní stanice. Často přijížděla a odjížděla policejní auta i vozy místních, kteří toužili po svlažení svých údů v hojivé koupeli. Kluci zalehli do parčíku, já spal v autě.

Ráno jsme se v jezírku naparfémovali a vyrazili na sever. Poslední zastávkou naší pouti se staly Meteory. Známá to turistická řecká vnitrozemní destinace. Jde o soustavu více jak dvaceti klášterů zbudovaných na nepřístupných skalních útvarech. Při fotografování z dálky mě překvapila stříbrná popelnice stojící před budovou jednoho z klášterů. Při bližším ohledání jsem zjistil, že je to modernizovaná lanovka.

Zbyl nám čas navštívit jen dva menší za lidové vstupné 2 EUR. Byla to nádherná místa, kde bych dokázal spočinout celý den v tichém rozpoložení. Na skále u kláštera se dole ležící svět zdá tak malicherný a přitom se člověk cítí pokorně a smířeně. Stačil by jediný krok stranou, uklouznutí a hned bych věděl jak chutná život bez života.

Ostatně namále jsme měli při zpáteční cestě přes Srbsko. Odřídil jsem celý den téměř až na hranice s Makedonií. Tu si projel Miloš a před Niší v Srbsku jej vystřídal Tomáš. Na poslední pumpě v Srbsku si volant převzal opět Miloš. Přesunul jsem se dozadu a lehce podřimoval. Z letargie mě vytrhla rána a Milošova peprná slova. Pět kilometrů od maďarských hranic, v půl třetí ráno, trefil blíže neurčené zvíře. Naštěstí to odnesla jen mlhovka, nárazník a podběh. Byli jsme vděčni za přítomnost Tomáše. Jeho zručnost nám pomohla usadit podběh zpět a jet dál.

Srbští celníci si sice pomuchlaného předku nevšimli, ale z neznámého důvodu nám sebrali pasy; měli jsme zaparkovat auto a čekat. V šortkách a tričku (venku bylo 6 stupňů) jsem se chtěl vrátil k budce. S rukama na pouzdrech mi nařídili, abych k budce nechodil. Čekal jsem tedy mezi závorami. Po pěti minutách mi začaly tuhnout svaly; sotva jsem ucítil poklepání na rameno. Celník mi podával pasy a salutoval. Nevím, co ta šaráda měla znamenat.

Poslední příhoda nás čekala na maďarsko-slovenské hranici. Celník nám prošel celé auto a pořád chtěl cigarety. Spolkl jsem vtipnou poznámku, že sice cigarety nemáme, ale můžeme mu nabídnout panáka olivového oleje.

Dnes, po čtrnácti dnech od návratu, jsem smířlivější. Příroda na Peloponésu ve mě zanechala vzpomínky, kvůli kterým bych se do Řecka vrátil. Kvůli Spartathlonu to ale zřejmě nebude.

* fotky ještě dodám :) *

Zápisky odjinud XII.

Opojení z planě rostoucí i pěstované vegetace vystřídala lítost nad spálenou zemí. Pohled do strání s nízkými porosty nebyl až tak úplně zoufalý. Plamen rychle přešel a nesežehl všechny keře; v černi sem tam jasně svítila zelená barva. Zajímavá byla místa s náboženskými stavbami. Těch se oheň jakoby netýkal.

Projeli jsme touto zemí asi 15 kilometrů výše do hor. Chtělo se mi brečet. Zuhelnatělé pahýly lesních velikánů trčely jak němé výčitky nezodpovědného chování člověka. Můžu se jen domýšlet kdo to zavinil. Vím s jistotou jedno, ta příroda si to nezasloužila.

Za hřebenem se zřejmě podařilo hasičům oheň zkrotit. Smíšený les zde v mnohém připomínal můj rodný kraj. Tady jsem se cítil dobře. Pokud se jednou budu mít do Řecka vrátit, tak určitě sem. Řídké osídlení, chladnější vzduch než u moře, příroda ve své syrové podobě. Nechali jsme auto autem a hodinu se nechali unášet tou nádherou.

Blížil se večer a dohodli jsme se, že přespíme opět v kempu s kočkami u Corinthu. Opět 20 EUR, opět spánek na pláži a jako bonus večeře ve Fredy´s. To bylo jednoduché občerstvení u silnice; zde jsme poprvé narazili na milou obsluhu. Z jídelního lístku v řecké azbuce si kluci vybrali jídlo z obrázku a já se s paní domluvil na pita chlebu s náplní na přání. Za pár EUR jsme odcházeli velmi spokojeni.

V pondělí ráno, sotva jsme vystrčili končetiny ze spacáků, přišla z kempu dáma s fotoaparátem a s naším dovolením si nás začala fotit. Posléze jsme se dali do řeči. Patřila ke skupině osmi karavanů; důchodci z USA si v Německu půjčili karavany a objížděli Evropu. Jeli i přes ČR…

Dopoledne jsme zasvětili vyhlídkové jízdě podél moře. Fotografové si přišli na své. Uchvátil mě nejen útes s majákem, ale také vynikající řecké ovoce. Pořídili jsme si za poslední drobáky kuličkové víno; tak dobré jsem v životě nejedl.

Spánek byl naplánován u Thermopyl. Martin nám toto místo doporučil kvůli přístupnému jezírku se smradlavou vodou.

Zápisky odjinud XI.

Za hučení, tentokrát ne moře, ale ventilátoru ze dvora, jsme se probudili do prosluněné neděle. Řecký alias švédský stůl byl v hotelu Sparta Inn nesrovnatelně bohatší oproti tomu v Aténách. Po jeho vyjedení jsme se vydali pátrat po Milošových hodinkách.

Z Municipal house se vyklubala tělocvična místní školy. Na dvorku před vchodem se klikatila už slušná fronta. Pozůstatky z občerstvovacích stanic vydávala "ochotná" řecká mamá. Na naší prosbu o hodinky doslova řekla: "Počkejte si, až co zbude, tady žádné hodinky nejsou". V tělocvičně jsem zahlédl dívku, která nám včera toto místo poradila. Snažil jsem se jí připomenout a žádal ji, aby nám pomohla. Mamá mě vyplonkovala ven, že ta slečna s našimi hodinkami nemá nic společného.

*poznámka: pojmem "Mamá" se rozumí žena kypré postavy těsně předdůchodového věku s chováním generála*

Někdo z nešťastníků, na kterého už věci v tělocvičně také nezbyly, venku objevil, že další věci z občerstvovaček zaplnily dva opodál stojící kontejnery. Poté, co kdosi z jednoho vytáhl reprezentační bundu estonského závodníka, nezbylo mi, než se hořce zasmát: Vítejte v Řecku!
Poslední šancí k nalezení hodinek bylo oslovit řidiče autobusu, který Miloše na 96.km přivezl. Ačkoliv bylo zřejmé, že nám rozumí, dělal že ne. Kdo ví, kde ty hodinky za sedm táců skončily. Zanechali jsme tak čas svému osudu, prohlédli si Spartu a chystali se pomalu na třídenní putování zpět do vlasti.
Před dlouhou cestou přišla vhod řecká káva, podávaná u stolku na ulici v kruhu místních. Těžko říct, zda číšník, jehož úsměv zmizel sotva jsme dosedli, mě zlil vodou úmyslně či nikoliv. O řecké pohostinnosti svědčí to, co následovalo. Řekl sorry a zmizel. Po chvilce přinesl hadr z kuchyně, kterým otírají dřez. Ten jsem odmítl a požádal o ubrousky. Těmi jsem si alespoň utřel foťák, kalhoty a boty časem uschly. Tím příhoda skončila a život šel dál. Žádné další omluvy, náhrady, starosti o můj foťák. Prostě pohoda.
Rychle jsme opustili Spartu a vnořili se do klidného vnitrozemí Peloponésu. Zvolili jsme cestu přes hory, doly, mimo hlavní komunikace. Konečně jsme se dostali do míst, která nám ukázala rozmanitost a krásu jižního koutu Evropy.
S rostoucí nadmořskou výškou se krajina měnila. Pak jsme vjeli do země zkázy.

Zápisky odjinud X.

V sobotní ráno nás přivítalo hřejivé slunce. Po šesté hodině jsem ze spacáku pozoroval, jak obloha nad zálivem mění své odstíny od šedé až po jasně modrou. Žlutý koláč velmi rychle stoupal a s ním i teplota. Zatímco co se Miloš nořil do vln, my s Tomášem jsme si do auta vzali pár koček.
Po snídani se ozval Martin. Byl v kempu přesně na opačné straně poloostrova, ale nebylo to daleko. Zakrátko jsme za ním dojeli. Jejich kemp byl hezčí než ten náš. Romantiku pláže kazil jen výhled na rafinérii z trasy závodu. Bylo hezké vidět ty dva, jak sedí spolu u plechovky piva. Spojovalo je cosi společné.
Ještě před polednem jsme zamířili do vnitrozemí Peloponésu, do Sparty. Cestou nám Miloš ukazoval, kudy se okolo dálnice závod běží. Za městem Tripoli vede posledních 50 kilometrů trasa závodu opět po hlavní silnici. Dle slov Miloše je zde běžec již v takovém stavu, že míjející kamióny ani nevnímá. Začali jsme potkávat první (vlastně poslední) závodníky.
Na jedné z občerstvovacích stanic jsme zastihli Martinu. Kromě únavy ji neprovázely žádné problémy. Tento poslední úsek z Tripoli běžela s Wolframem Uhlem z Německa. Ten kilometr před Spartou zůstal stát, bílý jako stěna. Martina ho vzala za ruku a odvedla pěšky do cíle. Stihli to v čase 35:43:08 a patřilo jim společné 112. a 113. místo. Martina sice mohla doběhnout na 91.místě s časem o půl hodiny lepším, ale ruku na srdce: muselo se jí nádherně usínat. Nejenže zdolala přetěžký Spartathlon, ale pomohla člověku, kterého by bez její pomoci naložili těsně před cílem do sběrného autobusu. Riskovala, že časový limit sama propásne. Vzdávám ji hold za takový příklad člověčenství.
Naše zábavné historky zdaleka nekončily. Celkem bez problémů (zcela náhodou) jsme našli hotel Sparta Inn, v kterém běžci a jejich doprovod měli přenocovat před návratem do Atén. Nejprve jsme zkusili zapátrat po Milošových hodinkách. Jen Řek nás odkazoval na druhého a ten druhý nás poslal do... cíle. Tam se prý máme zeptat. Nocleh v dotyčném hotelu by vydal na samostatný článek.

Strava byla sice o sto procent lepší a odpovídala označení hotelu třemi hvězdičkami. S ubytováním to bylo slabší. Mladší recepční vzala volné klíče s tím, že nám ukáže náš pokoj. Ve sladkém očekávání jsme stanuli před dveřmi ve druhém patře. Chvilku lomcovala klikou. Poté, co otevřela dveře, zaujal nás velký počet zavazadel v pokoji. Na naši námitku, že tento dvoulůžkový pokoj s jednou přistýlkou již někdo obývá řekla, že se tam všichni vejdeme. Trvali jsme na svém, že těžko budeme spát na posteli po dvou. Párkrát zavolala mamá do recepce. Potom řekla, že klukům najde jiný pokoj, ale já si prý mám lehnout zde. Klíče mi nedala. Chvilku jsem přemýšlel, které ze zavazadel vynesu na chodbu. Nakonec jsem ten pokoj zabouchl a šel hledat kluky. Objevil jsem je spolu s překvapenou recepční, že našla zcela volný pokoj. Už jsme si jej nedali vzít.

Po pozdním obědě jsme se šli podívat k cíli, který byl takřka za rohem. Oslovil jsem pár organizátorů abych se dozvěděl, že veškeré věci z občerstvovaček budou v neděli k vyzvednutí v "Municipal house". Milošovi svitla naděje na shledání se svými hodinkami.
Sobotní odpoledne jsme pak strávili v nedalekém komplexu klášterů Mystery. Měli jsme sice štěstí, že vstupné bylo zdarma (Evropské dny kulturního dědictví), ale bohužel jsme nestihli komplex projít celý. Cesta zpět nás protáhla místními sady a vinicemi. Dost mě překvapilo, že fíky rostou na stromě a že místní babička neodpověděla na můj slušný řecký pozdrav.

Zápisky odjinud IX.

Kolem páté odpolední vyběhl Miloš do druhé části závodu. Ta zavedla běžce do vnitrozemí poloostrova Peloponésu. Ráz krajiny zvlněl a cesta se stala daleko příjemnější. Úzká silnice se klikatila mezi vinicemi a sady olivovníků. Jako obvykle jsme Miloše předjeli a jali se dokumentovat závodníky i okolní krajinu.

Kde se vzal, tu se vzal, vůz organizátorů. Vystoupivší, na řecké poměry kráska, nám vysvětlila, cože odstavec o pomoci doprovodu uvedený v pravidlech znamená. Auto můžeme zaparkovat POUZE na povolených občerstvovacích stanicích a jinak se po trati můžeme pohybovat jen pěšky. Marné byly naše snahy ji obměkčit, že pouze fotíme. Její výhružky o diskvalifikaci Miloše byly velmi přesvědčivé.

Sbalili jsme techniku a rozjeli se k deset kilometrů vzdálenému schválenému místu. Celou dobu nás provázel vůz organizátorů. Ve vesničce, kde bylo povoleno s autem zastavit, jsme zaparkovali na parkovišti, kde už stálo asi osm jiných doprovodných vozů. Jen co jsme vystoupili, zjevil se jiný organizátor, který nám jak debilům vysvětloval, že Miloše diskvalifikují, protože nestojíme na schváleném parkovišti, ale 50 metrů od něj. Tomáš přeparkoval. Po pěti minutách musel opět přeparkovat, neboť na vyhrazeném místě potřebovali složit stojan na Colu.

Poslal jsem Milošovi zprávu, aby nás zbytečně neočekával, jak byl doposud zvyklý. Přišla smutná zpráva: "Nic se neděje, už to balím". Zafandili jsme posledním pár běžcům a čekali na sběrný autobus. Byli jsme na 96.km, na návsi hezké řecké vesničky. Život si zde plynul svým líným tempem. Důchodci hráli deskovou hru v otevřené kafetérii.
Když Miloš vystupoval z busu nebyl nešťastný, jen unavený. Opláchl se a chtěl kafe. Sedli jsme si k důchodcům a pozorovali odpolední slunce nad nedalekým zálivem. "Hodinky, nechal jsem na stolku u občerstvení hodinky!" zvolal náhle Miloš. Bohužel stolek už byl pryč i s hodinkami. Nechtělo se mu to pozdní odpoledne jen do Sparty, ale jen někam blízko k moři. Tam, že přespíme.
Jakýmsi třetím smyslem nás Miloš nasměroval do kempu ležícího přímo u moře. Vstoupili jsme s Tomášem do recepce a marně hledali ceník. Paní kempu vzala počmáraný papírek: "Kolik vás je?"
"Tři."
"Stan?"
"Ne jen auto, spíme na zemi."
"?! 23,50 EUR."
"?!"
"Tak 20."
"Bereme."

Kemp měl vlastní pláž a na ní osm lehátek. O romantické noci bylo rozhodnuto. Kdyby jen ten měsíc tak moc nesvítil do obličeje a někdo ztišil vlny, dobře by se tam spalo. Pokaždé, když jsem se otočil a nohy mi projely plastem do písku, bylo Milošovo lože prázdné. Byl unavený, ale zároveň mu "hořící" nohy nedovolily zabrat. Naštěstí se vzdal myšlenky zaplavat si v moři.
Další den jsme se vydali do Sparty. Autem.

Zápisky odjinud VIII.

Zastávka s krásným výhledem na moře. Tomáš mě poučil, že ta velká loď na obrázku je ropný tanker. Věřím mu, po Vltavě takové loďky neplují. Čekáme na Miloše o něco déle. Objevují se závodníci, kteří jsou pro nás noví; byli za Milošem. Ten okolo nás prochází v podivném opojení. Přestože je jeho chůze poznamenaná bolestí, vypadá radostně.
Jedeme dále s otevřenými okny a svěží vzduch střídá zápach naftových kamen. Ropná rafinerie. Je mi jasné, že tudy vede do Corinthu jediná cesta, pokud nechcete běžet po dálnici nebo kolejích. Hluboce ale obdivuji všechny, kteří tento úsek zdolali. Těžké klimatické podmínky, zvlněná trať a hustý provoz. To jsou atributy, které první díl Spartathlonu neuvěřitelně ztěžují.
Další, snad ještě významnější překážkou k zdárnému překonání prvních osmdesáti kilometrů jsou časové limity. Organizátoři sice vypsali jen jeden až na 80.km, kam musí závodníci doběhnout v limitu 9 a půl hodin. Další limity však neúprosně nastavují otevírací doby jednotlivých občerstvovacích stanic; běžec má na výběr: buď stihnout maratón za 4:05 nebo si nést vodu sebou.
Tyto tvrdé podmínky byly příčinou stažení Martina organizátory na 67.km, již více jak deset kilometrů běžel nasucho. Nic sebou neměl a pomoc dostat nesměl. Trápil ho kašel a nemohl ani zapít sucho v krku. Do Corinthu ho dovezl sběrný autobus.

Martina, která u rafinérie Miloše doběhla a předběhla, vypadala bezproblémově. Obdivuji ženy, jak dokáží dlouhé hodiny držet své tempo. Přestože jsem na ni zpočátku omylem pokřikoval "Dano", přijala naše povzbuzování s radostí. Na 77.km jsme ji v pátek viděli naposledy.
Přejeli jsme corinthský průplav a zanedlouho odbočili do depa u kontrolního stanoviště na 80.km. Nafasoval jsem oficiální polepy na auto i s číslem Miloše a Tomáš mezitím objevil ženu Martina u jejich auta. Martin ležel za ním s plechovkou Gambrinusu.

Neubránil jsem se dojetí. Martin se poctivě a tvrdě připravoval celý rok a tak strašně moc chtěl po svých do Sparty. V Corinthu jeho pouť skončila; nedivím se mu, že už nechtěl dál ani autem. Rozhodli se přespat někde poblíž v kempu u moře a zbytek prožít jako dovolenou. Ještě jsme netušili, že za hodinu a půl bude ve stejné situaci i Miloš.