Já vím, můj výsledný čas nebyl nijak ohromující. Vždyť Forest trefně poznamenal, že jsem ho zklamal. Sebe však ne. Dobře znáš mizérii, která se na mě lepí celé dva měsíce. Z mých 400 kilometrů měsíčně zbylo ušmudlaných 280. O nějaké přípravě se vůbec nedalo hovořit. I Miloš, sledující ze západu země mé snažení mi radil, abych už letos nezávodil. Holt Balaton něco stál.
Byl jsem na startu strašně moc šťastný. Vždyť to znáš, když lidi něco spojuje, aniž by navzájem po sobě něco chtěli, je to nádherný, osvobozující stav. Z oválu jsem po prvním kilometru vybíhal mezi posledními. Čas šest minut jsem okomentoval spoluběžícímu 3COPovi „asi na tom nejsem opravdu nejlépe“. Zkusili jsme trošku zrychlit. Jirka (3COP) mě ale po chvilce nechal běžet samotného. Asi to bylo na něj moc, říkal něco o robotkovi.
Nemyslím si, že bych běžel rychle, čas 34 minut po 6,5 km nasvědčoval výslednému času kolem 3:45 a Jirka chtěl běžet pod 3:30. Mám hrozně rád, vybíhat zezadu. Pomalu se rozbíhat a závěr řádně osolit. Málokdy se mi to ale povedlo. Většinou stržen hloupými ambicemi (k čemu proboha?) jsem více než prožitek vnímal čas, tempo a vidinu výsledku. Včera ne. Už poněkolikáté bez hodinek, bez cíle, jsem „jen“ běžel.
Až teď, ze židle, přepočítávám, že 11,5 km jsem měl přesně za hodinu. Když jsem však před 30ti hodinami ukazatel času míjel, jen jsem se bavil tím, že až naskočí 1:00:00, tak povyskočím. Tady Ti musím vyprávět smutnou příhodu. Kousek za občerstvením jsem míjel Jarku Pokorovou. Brečela. Myslel jsem si, že přepálila. Váhal jsem, zda ji mám nějak utěšit. Na stranu ne se přikláněly situace, které jsem i sám zažil. Stranu ano vyvažovalo naše, myslím, přátelství. Nakonec jsem, bohužel, jen proběhl okolo ní. O kolo později jsem od moderátora závodu zaslechl, že Jarku odvezli do nemocnice… Ale neděs se, můj drahý příteli, při vyhlašování jsem viděl, jak Jarka přichází zpět na stadión. Zřejmě nějaká momentální indispozice.
Po sedmnácti kilometrech jsem potkal Pavla Zemana a Láďu Nováka ve veselém hovoru. Vypadalo to, že Pavel myslel svůj úmysl běžet pod 3:45 vážně. Prý, aby musel do Bostonu. V tu chvíli na to měli oba. Já jsem se hlídal, abych stále dýchal jen nosem. Je to totiž takový můj barometr. Takto jednoduše udržuji tělo ve stavu, že tepe, dýchá a unavuje se v patřičných mezích. Když jsem měl nutkání otevřít ústa, jednoduše jsem zpomalil. Proč taky ne, žádné hodinky, žádný stres.
Čas za půlkou (cca 21,5 km) ukazoval 1:51. No fajn, to vypadalo lépe, než odhadované cílové 4 hodiny. Je zajímavé, že i když tím samým místem v lese běžím už popáté, stále mě upoutá něco nového. Les mě moc přitahuje. Ale ne každý, existuje jeden, z kterého jsem prchal. Byl tichý, ponurý, jako mrtvý. Spánek v chatě nedaleko vzdálené narušovaly noční můry. Kdoví, jakou měl historii.
Poslední čas, který jsem zaznamenal, byl po 26,5 km. Číslo mi přišlo hezké: 2:17. Autobusem 217 jsem totiž jezdil přes kopec pár let do školy. Tehdy jsem ještě neběhal. Nedělal jsem téměř nic. Vlastně ano, občas jsem vyrazil za bráchou na kole (asi 70 km) a ve škole chodil na kripling. To byl sportovní kroužek pro ty, pro které nebyl vhodný žádný organizovaný sport. Zvláště s míčem jsem měl problém.
Ale zpátky na trať, drahý příteli. Dvacetpět kilometrů bylo za mnou a povolil jsem si proto dýchání i ústy. Začal jsem zrychlovat. Bylo to hrozně moc fajn. Necítil jsem žádnou výraznou únavu a mohl tak poslední patnáctku běžet pod 5. Oprášil jsem prošlý gel a trošku si cucnul. Shoda všech příznivých faktorů a nové žluté Pumy mi pomohly být šťastným do posledních metrů.
Vbíhal jsem do posledního kola před tribunu, když jsem zaslechl, že Lucka Pelantová doběhla za 3:06. To bych mohl zkusit pod 3:30! Teď už vím, že jsem se včera trošku přepočítal. To bych musel běžet v tempu 4:11, protože poslední kolo má 5 + 0,5 km. Ještě na trati jsem hecoval Mirka Otavu, že to naložíme pod 3:30. Ani náhodou. Chybělo mi k tomu necelých 600 metrů. Stejně mám ale obrovskou radost. Cedule časomíry ukazovala nádherných 3:33:03 (oficiálně mám na konci pětku :( ) a doběhl jsem s pocitem, že jsem zase jednou běžel tak, jak to mám opravdu rád.
Uf, můj drahý příteli, nebylo to moc dlouhé? Myslím ten text :). Díky Ti za dnešní výklus. Sice se nám trošku zvrhnul, že, ale byl skvělý. Z původního tempa 5:30 jsme se rychle dostali pod 5. Rovněž Tvá návštěva a Tvých nejbližších mi udělala velkou radost. Vám ostatním moc děkuji za podané ruce a slova podpory. Moc se těším, až se opět někde setkáme.
Zprvu mě napadlo: škoda, že nemám sebou foťák. Ba ne, ani sebejemnější optika by nedokázala zachytit tento jedinečný okamžik. Řeka se se mnou loučila v plné své kráse. Letně modrou oblohu vybarvil nad Babou temný mrak zadržující vláhu. Nebyl velký, nadanému malíři by stačilo sotva pár tahů. Sluníčko proto nerušeně posílalo svou sílu stohlavému hejnu racků, velebících si na naplavenině uprostřed toku. Vítr jemně laskal hladinu, která házela odlesky do všech stran. Stromy, v plné své síle, tvořily přirozenou kulisu této úchvatné scenérie.
Kdo si všiml toho, co já? Pár cyklistů spěchajících k útulku? Milenci stoupající od přívozu? Rybář v tiché meditaci? Těžko říct. Pro mě všechno mělo svůj význam. Čistá obloha mi říkala, kam vede má cesta. Tmavý mrak hrozil, že spustí, ale já jsem přeci nepromokavý, že. Vítr přinášel čerstvý vzduch a hladil mě po těle. Stromy tiše a moudře sledovaly mé kroky. Vše bylo v dokonalé symbióze, tak jak to má být.
„Budu zde plynout do konce svých časů, stejně jako Ty budeš běhat, dokud Tvé tělo dovolí“, pravila řeka. „Vždyť se neloučíme navždy. Budeme si jen vzácnější a lépe tak vstřebáme vzájemnou krásu. Budeme každý růst jinde, ale přitom spolu. Nezapomeň, voda je všudypřítomná. V Tobě je kus řeky a ve mě část člověka.“, odpovídala na můj němý pohled.
Sbohem, řeko, netruchlím, vzpomínat budu rád.
Kilometry byly delší než předchozí den.
Sluníčko hladilo tak, až jsem se z toho občas zakymácel.
Voda k pití byla stejně teplá jako já.
Mozek odpojoval nepotřebné části těla. Necítil jsem vůbec nic. Žádná bolest, žádná euforie, prostě nic.
Neběžet byl pud sebezáchovy, chůze však byla horší než běh.
Na povzbuzování běžců ze štafet jsem nedokázal ani odpovědět.
Nechápal jsem, proč chodci v mém směru mají ručníky a míče.
Ti lidé za plotem u bazénu se na mě usmívali. Já na ně ne.
Stezka vedla stále do kopce. (Tento optický klam mi není dodnes jasný)
Po doběhu jsem nebyl ničeho schopen. Nějakým zázrakem jsem se vysprchoval a s úžehem tiše úpěl ve vyhřátém pokoji. Nemohl jsem jíst, stát, sedět, ležet, spát. Jíst jsem nemohl ještě celé dva dny. Po osmikilometrovém výklusu jsem se cítil jak na 108. kilometru. Slovo ultra bylo tabu.
Po 14ti dnech mi otrnulo. Jsem šťastný, že jsem závod nevzdal a do cíle se dostal. Několik lidí mi položilo otázku: „Poběžíš to znovu?“. Jasně, a moc rád. Stálo to za to!
Velmi vítanou službou zajištěnou pořadateli byly policejní hlídky, které nám zajišťovaly plynulý přeběh frekventovaných silnic.
S blížícím se svítáním mi začaly ubývat síly. Nemít Ondřeje v zádech, asi bych už šel pěšky. Naprosto otevřeně přiznávám, že bez skvělého doprovodu manželky, Ondřeje a jeho dcery bych Balaton neoběhl. Nejen díky tomu, že jsem mohl pít i mezi občerstvovacími stanicemi, ale hodně mi pomohla i jejich pouhá přítomnost. Udělali, co mi na očích a těle viděli a mé myšlenky v nejtěžších chvílích patřily právě jim.
S rozedněním se dostavila i pravidelná fyziologická potřeba. Organizátoři toalety nezajišťovali a poradit si tak musel každý po svém. Pokud nechtěl být člověk dobytkem, nebylo to vůbec jednoduché. Nalevo domky, napravo pláž. Tento obrázek trval třeba i několik kilometrů. Já jsem měl štěstí v opuštěné zahradě s polorozpadlým stavením, snad jediným, které jsem na jižní straně jezera viděl.
Kolem šesté ranní jsem zazmatkoval a honil Ondřeje po všech okolních cestách aby našel ztracenou značku. Ta samozřejmě byla o kus dál na cestě, po které jsem běžel. Vyčítám si, že jsem byl nespravedlivý a kladl mu zmizelou značku za vinu. Neomlouvá mě, že jsem byl v tu chvíli už dost mimo, je mi to moc líto. Ondřejova síla se projevila v okamžiku, kdy se vrátil a nadšeně mi sděloval, že potkal jediného člověka. Uměl prý bezvadně rusky a báječně si popovídali; směr prý máme správný.
Po osmnácti hodinách jsme minuli značku stopadesátého kilometru. Byl jsem na konci svých sil. Dnes si plně uvědomuji, jakou jsem udělal chybu. Takovéto akci měla předcházet zkušenost z 24 hodinovky. Můj nejdelší běh v tréninku (123 km) přesně odpovídal vzdálenosti 150ti kilometrů, na kterou jsem měl natrénováno. To, co se odehrávalo dál, bylo jej o touze se jménem cíl.
Rozhodl jsem se, že se posunu ke kontrole na 163. kilometru a tam si odpočinu déle. Těch 13 kilometrů mi trvalo dvě hodiny. Na stanovišti jsem strávil třičtvrtě hodiny a z leže jen pozoroval jak mě postupně dobíhají soupeři. Nezištně se mě ujal doprovod finských běžců a provedl mi akupresurní masáž. Jeho závěr byl jediný – únava z přehřátí. Mé nohy ohodnotil slovem „good“ a popřál mi „luck“. Zdravotník ohlášený pořadateli zde nebyl.
Na 91.kilometru přestalo slunce definitivně pro první závodní den osvětlovat tento kout Země. Lépe vybavenou občerstvovací stanici (schnitzel s rýží, arašídy) jsem využil asi k desetiminutové pauze a nasazení čelovky. Sice byla většina trasy na jižní straně jezera osvětlená, ale našla se místa, kde bychom byli bez světla ztraceni. Několikakilometrové přímé úseky mezi domky s pouličním osvětlením střídaly cesty vzdalující se jezeru. Problémem byl nejen horší povrch absolvovaný potmě, ale i slabě viditelné značení. Párkrát jsme se museli vracet, ale naštěstí to nebylo nikdy více než sto metrů. Okolí jezera bylo stálé živé, když jsme se po půl jedné ranní dostali na další kontrolní bod na 111. kilometru. Bylo to zároveň stanoviště, kde štafety a dvoudenní běžci ukončili svou první část běhu. Na tomto místě se musím zmínit o našich ženách. Kde jsme míjeli Pavlínu, nevím. Martin, který v tu dobu běžel asi půlhodinu za mnou mi později říkal, že ji viděl někde u plotu - zradil ji žaludek. Martina, kterou jsme míjeli tuším kolem stovky, vypadala spokojeně, právě si převazovala botu. A i když nemá uveden celkový čas, bojovala do poslední chvíle. Devatenáct kilometrů před cílem, na posledním měřeném stanovišti, měla do limitu ještě 2,5 hodiny. Za to, jak se porvala s tratí, zaslouží obdiv a uznání.
Do druhé části závodu jsem vybíhal sic unaven, ale pohyb vpřed se stále dal ještě nazvat během. Kouzelná noc nám přichystala mnohé milé chvíle. Jednu z nich popisuje můj doprovod Ondřej takto: „Na rakouské závodnici byly patrny známky únavy. Tu se ze tmy vynořil rytíř a dámě nabídl pivo. Její oči se rozzářily a její zhrublý hlas opět doznal ženské krásy. Ja, ja, es tut mir sicher gut. Rytířův zbrojnoš na hliníkovém oři přispěchal blíž a z mošny vylovil božský mok. Poté zanechali dámu s plechovkou svému osudu a razili dál.“
Úchvatný koncert nám přichystala noční zvířátka. Všemožné zvuky se ozývaly jak od jezera, tak ze zahrad domků napravo. Nic víc, než šplouchnutí, kuňk a ojedinělý hmyz, který zapomněl jít spát, v tu chvíli neexistovalo. Byly to jedny z nejhezčích okamžiků běhu. Tam, kde noční klid přehlušil noční klub, nesetkali jsme se s problémy. Spíše mezi opilci zavládlo nechápavé ticho. Jsme asi opravdu z jiného světa.
S přiblížením k jezeru stoupl i provoz pěších a cyklistů, ale všichni byli velmi ohleduplní a navzájem jsme si nepřekáželi. Několikrát jsem se dal s okolo jedoucími do řeči. Něco o závodu věděli a vyzvídali, kolik nás toho ještě čeká, kde je start a tak. Bylo to velmi milé a i proto se mi běželo stále dobře. Další kontrolní stanoviště bylo v Keszthely. Časový limit byl mírný, na 69,5 km jsme měli být nejpozději za 10 hodin. Měl jsem více jak dvouhodinovou rezervu (7:16). Možná právě zde bylo to místo, kde jsem měl zařadit odpočinek a snažit se sníst něco víc než kousek ovoce a pár rozinek.
Těšil jsem se, že cyklostezka bude lemovat břeh jezera, jeho konejšivá hladina bude vyzývat k ochlazení a občasný závan vlhkých par svlaží mé tělo. Bohužel tomu tak nebylo. Voda zůstávala jen na dohled a od linky břehu nás oddělovalo buď neproniknutelné rákosí nebo pláže povětšinou pod uzavřením. Po pravici lemovaly stezku domky. Vítané ochlazení přišlo až se západem slunce.
Byl to jediný úsek mimo asfalt, nicméně jsme cestou (hlavně v noci) ještě narazili na části, které byly poškozeny od kořenů stromů. Sluníčko stále ukazovalo, jak moc má nás rádo. Již mi nestačilo pít každých 4-5 km, kde byly OS, a tak s velkou výhodou jsem přijímal od Ondřeje tekutiny zhruba každé dva kilometry. Před metou maratónu jsem začal cítit jistý diskomfort pravého kolene a preventivně natáhl ortézu. Nakonec jsem s ní doběhl až do cíle.
Tento běh mi konečně ukázal, odkud pramení mé občasné potíže s pravým kolenem, táhnoucí se od lednové Unhoště. Viníkem jsou jednoznačně nové vložky, které jsem si nechal udělat v prosinci v Casri. Ne, že by byly špatné, ale ty původní jsem měl speciálně vypodložené právě proto, aby eliminovaly mé křivé nohy. Takto tu křivost vyrovnávalo koleno, následně kyčel a na druhé noze dostalo zabrat lýtko. Tuto zářnou kombinaci jsem poznal až po pár hodinách po doběhu. Všechny bolístky při běhu totiž postupně samy mizely, respektive mozek, který rovněž ztrácel funkčnost, se soustředil jen na vidinu cílové pásky.
Na druhém kontrolním stanovišti (42,6 km) jsem byl za 4:23. Občerstvení bylo zde malinko lepší. K banánům se přidal skvělý meloun, ale pivo jsem opět musel lovit ze svých zásob. Neměl jsem však vůbec chuť jíst něco navíc a těch pár ořechů a rozinek ze stolku jsem do sebe vsoukal se sebezapřením. Cítil jsem se naprosto skvěle a byl jsem i spokojen s tím, že jsem začátek nepřepálil. Vůbec se mi nechtělo odpočívat. S odstupem času hledám ten moment, kde jsem udělal chybu. Myslím si, že byla v zanedbaném odpočinku, ale později, ne na maratónu. Ondřej odhadl, že příčinou vyhoření v druhém dni byl nedostatek mé konzumace.
Vybíhám sice bez hodinek, ale rozhodně ne s lehkou hlavou. V posledních hodinách mi začalo pomalu docházet, jak nepředstavitelná vzdálenost mě čeká. Nesdílel jsem veselí a radostné očekávání Dana nebo Martina a nezapojil jsem se do přátelské česko-slovenské debaty na prvních kilometrech. Běžel jsem ponořen do sebe s vědomím, že každá maličkost zde hraje velkou roli, i těch pár slov navíc.
Rozbíhám se v zadních řadách jen dle svých pocitů. Svou rychlost reguluji i tak, že výhradně dýchám nosem. První kilometry nás odvádí z klidného městečka Tihany do vnitrozemí směrem na sever. Běžíme po silnici nejprve v chumlu a chování většiny řidičů dává tušit, že akce není pro ně neznámou. Většinou se i nadále setkávám spíše s povzbuzováním, než nějakou negativní reakcí. Zvláštností byl požadavek pořadatele, abychom běželi vpravo. Hlavním důvodem zřejmě bylo značení, které, pokud vedla trasa po silnici, bylo namalováno u pravého okraje.
Podle propozic, měla být na každé občerstvovací stanici k dispozici nejen voda, ale i ionťák a nějaké drobnosti k zakousnutí. Musím však konstatovat, že sortiment OS byl velmi slabý. Některé položky chyběly a ovocem byl většinou jen banán. Tato nedobrá situace panovala celou první polovinu závodu. Opanuje mnou podezření, že občerstvovačky nám vyžraly štafety před námi. Od 20.kilometru (a dále každých 20) mělo být pivo, ale nám se naskytl jen obraz poházených plechovek u trati.
Honza Ondruš běžel závod sám, bez doprovodu. Když jsem na pátém kilometru slyšel jeho úpěnlivé volání: „Izo, izo!“ a odpovědí mu bylo: „There is no izo at this refreshment point“, odtušil jsem, že hlavně běžci bez doprovodu to budou mít dost těžké. Zvláště poté, co ionťák nebyl ani na 10.kilometru.
Možná to byla jedna z osudových „maličkostí“ pro ty, kteří nestihli dorazit v limitu do cíle. Od pátého do dvacátého kilometru se běží po silnici dost zvlněnou krajinou a výjimkou nebyly ani kopce, které jsem pro úsporu energie raději šel. Můj doprovod se s lahví ioňtáku a plechovkou českého piva připojil na prvním kontrolním stanovišti, na dvacátém kilometru.
