Midsummer Run

Závod. Magické slovo, které jednoho mine obloukem, v druhém nastartuje zaběhnutý rituál. Na mysl se derou životní otázky: „Co na sebe? Co obout? Uběhnu to? Nezaspím? Neumřu cestou hlady?“

Předstartovní nervozita mi zvyšuje tep, několikrát přerovnávám hromádku, páruji boty podle barev, nicméně nejdůležitější bude na druhý den nezaspat. Otázka jídla může být opomenuta, nejde o 100 km, ale jen o 10 km.

Naštěstí mám v ranním vstávání letitý trénink a ve 3:40 se tělo celkem ochotně podrobuje změně polohy. Závod sice startuje doslova za humny, ale už se svítáním. Do startu závodu mám hodinu. Tělo potřebuje trochu více péče než před lety, a tak mu dopřávám dávku pseudojógy a tekutin. Beru dvě trika s tím, že jedno na startu odložím.

Ranní běhy mám moc rád. Vše je čerstvé, svěží, vonící. Tedy až na moje tělo. To se dostane do stavu schopného k běhu dost často až při návratu domů. Nemohu proto před závodem opomenout předklus. Na start to mám nejkratší cestou asi dva kilometry, raději to beru oklikou a další dva si přidávám.

Start jsem si minulý týden vytyčil u nádraží (ano, čtete správně, tento závod má skvělé pravidlo – uběhněte 10 km za svítání tam, kde se vám to líbí). Prozíravě jsem zvolil lesní asfaltku s obrátkou po 2,5 km. Od rána totiž prší a mé další oblíbené trasy se dnes k závodu nehodí. Slunce tak bude jednou z věcí, kterou dnes zaručeně neuvidím.

Závodní desítku jsem neběžel pár let. Velkou neznámou je čas. Dám ji v pět ráno pod hodinu? Zvládnu snad dokonce tempo 5:30? Netuším.

Blížím se pomalu ke startu, srna ztuhla při pohledu na mé pokusy o běžeckou abecedu. Již ale není více času na provádění kousků pro pobavení diváků. Nemilosrdně se blíží start.

4:49

První stovky metrů pozoruji hodinky, zda nejsou rozbité. Tempo 5:04? To jsem naposledy viděl na instagramu Tučňáka. Ptám se sebe: „Jak dlouho tohle vydržíš?“ Přichází první stoupání.

No, stoupání, celý závod má převýšení 30 metrů…

Čerstvé síly se perou s krpálem a na první obrátce mám závod rozběhnutý na 51 minut. Tempo však uvadá a propadá se místy až k 5:19. Z kopce deficit doháním a myšlenka na čas 50:xx mě žene dopředu. Do půlky ale dobíhám pomaleji.

Cestou k druhé obrátce se zdá, že tělo začíná spolupracovat. Poslední dva kilometry se deru až na krev (triko mi rozedřelo bradavku). Tlačím dech před sebou a cílem prolítám v bájném čase 51:01.

https://www.strava.com/activities/3641087510

https://www.instagram.com/p/CBpMibRFh7N/

Bezkonkurenčně poslední

Vážení čtenáři, poskytujeme vám exkluzivní přepis rozhovoru závodníka z pražského Šutru54 konaného dne 20. května 2017.

„Proč neběžíte dál? Máte před sebou ještě jedno kolo.“

„Už nemůžu a není jen chvilková krize.“

„Opravdu to nejde?“

… ztrápený výraz …

„Jaký je to pocit, první DNF za ta léta běhání?“

„Úlevný.“

„Nerozumím. Řada závodníků následně řeší, zda odstoupením neudělali chybu.“

„Od 25. kilometru jsem měl jedinou vidinu. Ať už to trápení skončí. Neměl jsem dnes z běhu pražádnou radost. Tento závod je vše, jen ne snadný. A to nejen prudkými seběhy a stoupáními, ale i právě tou možností jej vzdát. Z každého místa trati je to do cíle blíže než okruh dokončit.“

„Přesto jste druhé kolo doběhl.“

„No, doběhl… Spíše došel. Srovnejte si můj čas v prvním a druhém kole. Kultovní schody mě vyzývali k posazení se než k jejich zdolání.“

„Kde se tedy stala chyba?“

„Nemůžu říct, že se stala jedna konkrétní chyba. Do tréninku jsem zařadil například Brdskou stezku, která byla v ideálním termínu - měsíc před Šutrem. Ovšem v porovnání s tímto závodem byla Brdská stezka slabým odvarem. Z Brdské stezky jsem si vzal ponaučení a věnoval se posilování středu těla. Připravoval jsem se na čas kolem šesti hodin. Možná mi chyběl ještě jeden delší běh, ale zato jsem nastupoval odpočatý. Myslím, že i ve stravě jsem neudělal chybu. Tedy vlastně ano, v den závodu. Nenasnídal jsem se. Bohužel už ráno jsem se necítil radostně a komfortně. Navíc před pár týdny jsem se slušně zrakvil na kamenech a v sebězích jsem tak ztratil jistotu, kterou mi daly jinak výtečně inov Trail Talon 250. Prostě těch faktorů bylo mnoho a násobily se.“

„Je to sice předčasné, zkusíte to za rok znovu?“

„No jistě. Šutr je prostě srdeční záležitost. Na nultý ročník, kdy nás běželo tuším jen devět, se prostě nedá zapomenout. Patří mezi mé nejoblíbenější.“

„Ještě bych se rád zeptal na tu Brdskou stezku. Můžete k ní říct pár slov?“

„Byl to risk, který (skoro) vyšel. Padesátá Brdská stezka. Abych byl přesný, nebyla to má padesátá Brdská stezka, ale jen čtvrtá. V třetí dubnovou, chladnou a deštivou sobotu se konal jubilejní ročník, pro mě dalšího kultovního, závodu. Byla mým prvním ultra, pokud nepočítám putování Vysočinou s batohem na zádech a bloudění krajinou s Milošem a Hunčou. Kromě startu v Kovohutích se nezměnilo nic. Skvěle značená trať, perfektní servis obětavých (a na trati mrznoucích) pořadatelů, zázemí v teple, prostě běžecký ráj.
V mé běžecké jarní euforii vrcholící v čase pražského půlmaratónu jsem se přihlásil na Šutr. Pořídil si skvělé, neklouzavé inov8 Trail Talon 250 a opřel se do tréninku. Objevil v naší placce náznaky stoupání, ba i shluk kamenů na svahu jsem našel. Jenže ouha. Boty jsou sice skvělé, na zadek mě neposadily ani po dešti, ale forma namísto vzestupu začala uvadat. Velikonoční třícítka nasadila do hlavy divné myšlenky, třeba: "nechceš se ze Šutru odhlásit?". Pak ale přišla spása. Ještě můžu letos běžet Brdskou, nepromeškal jsem ji. S přístupem začátečníka, ovšem s odhodláním poprat se s nástrahami dětského ultra, jsem vyrazil.  Musel jsem vyřešit dvě životně důležitá dilemata: co obout a co obléct. Protože je Brdská minimálně ze 2/3 po asfaltu, muselo na nohy přijít něco bez špuntů. Ve své stáji mám jeden povedený kousek, o kterém s oblibou říkám: "bota, která běhá sama." Jsou to inov8 F-lite 195. Tyhle boty mě nutí vždy běžet rychleji, než plánuji. Na druhou stranu mi nedovolí si ulevit a jen tak si šmajdat. Vyžadují jistý běžecký styl, který mi byl roky cizí. Pořídil jsem si k nim skvělou knihu o pozičním běhání, leč mé pokroky jsou ještě pomalejší, než mé tempo na trati. V F-lite jsem běžel maximálně půlku. > Druhá možnost obutí byly těžké Asics Nimbus. Spolehlivá bota na asfalt, která mě nenutí vypadat, jako že běžím. Riskl jsem to a Nimbusky nechal doma.Dilema bylo i to, co obléct nahoru. Předpověď slibovala déšť ve formě přeháněk maximálně do 11 hodin. Bylo celkem teplo, váhal jsem, zda ke dvěma trikům tahat i bundu. Volba ano byla nakonec správná. Slabé přeháňky vydržely dle předpovědi do 11 hodin, pak se rozpršelo vydatně a teplota šla dolů. Mělo to ovšem nespornou výhodu. Ve slabých chvilkách se nedalo dlouho jít, bylo nutné se zahřát během.Začal jsem klasicky ze zadních řad. Věděl jsem, že k devět let starému času nemám šanci se ani přiblížit, a tak cokoliv pod pět hodin bude prima. Nakonec jsem byl s výsledným časem 5:05 spokojen.“

„A co ten risk, co to znamená?“

 „To byly boty. Tušil jsem, že držet alespoň náznak pozičního stylu nebude snadné celých 50 kilometrů. Kolem pětatřicátého mě začala dohánět slabost střední částí těla a běh nebyl komfortní.“ „Tam jste neměl myšlenky na DNF?“ „Ani náhodou, nebyl jsem na pokraji vyčerpání, bral jsem to jako test a poučení do dalšího tréninku.“

„Díky za rozhovor, ať se daří!“

Nesmek´s ses? (II.)

Deset let, tolik? Ano, uplynulo deset let od zveřejnění mé ódy na nesmeky. Každou zimu mě věrně držely v dnech, jakými jsou v nížinách právě tyto. V centru měst po sněhu ani památky, v parcích a lesích přilehlých Praze ledovka druhu „zlom si nohu“.

Jak dopadla osobní recenze po deseti letech? Jednoznačně kladně. Bez nesmeků bych se sotva odvážil pohlédnout na les, natož do něj vběhnout. Titanové hroty jsem nikdy neměnil, díky rychlé manipulaci jsem je při běhu nespočetněkrát sundával před suchým asfaltem a opětovně nasazoval na blyštivém povrchu, čímž jsem je chránil před povrchem, pro který nejsou určeny. Bral jsem je i hory, kde by se mi spíše hodily microspikes, a i tam i přinesly alespoň pocit drobné jistoty.

Běhal jsem s nimi s jistou opatrností, protože na hladkém ledu po tání a nočním mrazíku mé nohy neudržely a nejednou jsem si lehl, aniž bych o to stál. Bylo to při změně směru běhu nebo na ledové ploše, která měla patrný sklon. Přesto je považuji za jeden z nejlepších vynálezů pro zimní běhání (tedy kromě nákrčníku a čepice).

Proč vlastně o nich po deseti letech píši? Zradila mě guma. Její životnost končí. Začaly se trhat spoje mezi obvodem držící nesmeky na botě a plochou s hroty.

Jeden v posledních běhů tak zřejmě absolvovaly v Ďáblickém a Čimickém háji. (Poznámka pro mimopražské: nejedná se o háj urnový). Byly se mnou v radosti z blížícího se jara, radosti z pohybu tam, kde bych se bez nich válel na zemi nebo objímal strom. Radosti z toho, že můžu.

Kde jste všichni byli?

Je to ostuda. Tentokrát nikoliv pořadatele, ale nás, běžců. Na 2. ročník jednoho z nejhezčích krátkých ultra co jsem kdy běžel (a toto říkali všichni doběhnuvší) se dostavilo pouhých dvacet hlav. Za symbolické startovné sotva pokrývající občerstvení a značkovací spreje obdržel každý něco, co se na peníze nepřepočte. O co všechno jste přišli, se pokusím vylíčit písmem i obrazem.

Psal se rok 2014. Dušan Koutník, pořadatel "Okolo Vlasti" dostal skvělý nápad. Uspořádat běžecký závod, jehož hlavním motivem budou stromy. Dne 15. listopadu 2014 se tak uskutečnil nultý ročník, o kterém si můžete přečíst zde: SUM 2014

Ze zápisku Dušana můžete odtušit, že krom nádherných scenérií na běžce čeká trasa, kde si každý přijde na své a přitom je běhatelná. Navíc Dušan do 2. ročníku vypiloval trasu tak, že například vysekal úvoz (kterým se v 1. ročníku neběželo) "jen" kvůli tomu, aby trasa mohla vést okolo jednoho z největších a nejstarších dubů. Ostatně před startem dostanete kromě čísla i podrobný popis (na 16ti stranách!) míst kudy poběžíte. Je to unikátní, historicko-místopisné dílo doplněné fotografiemi napsané tak, že se sem chcete vrátit.

Letos jsem do Vlastibořic přijížděl s cílem zaběhnout trať pod 6 hodin. Loňských 6:19 bylo ovlivněno jednak mým zmatkováním na trase, kdy jsem 2x přehlédl odbočku a 2x se hloupě vracel, přestože jsem běžel správně, a také slabším tréninkem. Že to ale nebude nebude snadné bylo jasné i z toho, že jen 3 běžci v historii závodu se dostali pod 5 hodin. Předstartovní dilema, co na sebe, jsem nakonec vyřešil dvěma triky a bundou v batohu. Předpověď slibovala ledacos a kromě bundy se hodí i lahev s vodou. Poslední ze tří občerstovaček je kolem 37. km před nejtěžším úsekem celé trasy. Posledních 7,5 km se v červnu běhá jako kros...

Vybíhám (jak jinak) zezadu a většina mi mizí za třetím ohybem. Trať je prvních 15 kilometrů velmi rychlá a svádí k domněnce, že ji lze pod 5 hodin zaběhnout. Protože si mlhavě vybavuji, co mě čeká, držím si své 4. místo od konce až do aleje Rohanka u zámku Sychrov.



Po příjemném rychlém seběhu po louce do Paceřic následuje lehké políbení s prvním kopcem.



Po přiblížení zpět Sychrovu následuje (myslím jediná delší) asfaltová pasáž. Loni jsem si zde udělal osobák na 400 metrů, letos mám více rozumu a navíc vyhlížím druhé místo, kde jsem si loni zaběhl. Musím uznat, že značení je dokonalé. Stačí nečumět po okolí a značení nelze přehlédnout. Na místě, kde se trasa ohýbá do lesa, je šipka jako kráva. Stejně jsem běžel rovně na louku, neboť v dáli stál tak pěkný strom...












Technickou zajímavost, Sychrovský viadukt, nejprve podběhneme. Jeho dvě patra naznačují, co nás čeká dál. Ano, lesem vystoupáme až k trati, kterou přeběhneme po dřevěných mostech. Ty nám opět připomenou neoddělitelné spojení stromů a člověka.



Sbíhám k prvnímu občerstvení. Jak milé přivítání a bohatá nabídka. Moc si vážím toho, že někdo mrzne pár hodin venku kvůli zábavě pár lidí. Navíc se zde dá napít a najíst do sytosti, neboť dále trasa ještě chvíli klesá.



Pro mě nejhezčí místo na trase leží na 19. - 20. kilometru. Zvlněná pole a louky, osvětlené sluncem prodírajícím se podzimními mraky ve mě zanechaly hlubokou stopu vloni i letos. Tento kout působí tak přirozeně, jakoby se lidé se svými potřebami přizpůsobili přírodě a nebylo tomu naopak.

Po krátkém odpočinku v kopci se potkáváme s dalšími velikány.
 

 Následuje skvělá pasáž lesem, loukou až do Chvalčovic a zanedlouho se blížím k další občerstvovací stanici v údolí Mohelky.



U druhého občerstvení na 26. kilometru stojí další z pozoruhodných stromů. Jak symbolicky působí lavička pod ním doznám vzápětí, jen co opustím pohostinnou náruč dobrovolného hasiče. Teplý čaj, pivo a oplatka si hoví v žaludku, ale přede mnou je jedno z nejstrmějších stoupání na trase. Není přehnaně dlouhé, ale plány na čas pod 5 hodin definitivně zhatí většině startovního pole.



Odměnou za zdolání kopce je odkrytí dalšího výhledu do krajiny a úžas z dalších stromů, o jejichž krásu se s námi Dušan podělil.

Mou cestu až k metě maratonu zpestřuje Jana Šindlerová, pozdější vítězka, se kterou se míjíme až do cíle. Občas ji do vrchu předejdu, ale z kopce na ní nemám. Chybí mi technika a přebývá ještě pár kil a pud sebezáchovy. S přibývajícím kilometry se seběhy stávají obtížnějšími a není to jen mou pokročilou únavou. Děkuji svému rozhodnutí obout Adizero XT. Skvěle mě podržely i tam, kde jsem loni zdolával klesání po půlkách.



Mám v nohách již 38 kilometrů, za sebou poslední občerstvení a míjím starým úvozem nejmohutnější dub, jaký jsem kdy viděl. Škoda jen, že jsem si jej nezdokumentoval, musím příští rok. Anebo na jaře, jen tak si sem vyjet a běhat od stromu ke stromu. Chvíli postát a okusit víc než jejich letmý dotyk.

Už jsem skoro v cíli. Na metě 43. kilometru probíháme nedaleko něj, ale čeká nás, již dříve zmíněný, krosový úsek. Ze silnice do sadu, ze sadu do lesa, v lese se cesta mění v pěšinu a pěšina se ztrácí v borůvčí. Tohle bych chtěl umět běhat. Ale s trochou opatrnosti jsem vyvázl bez šrámů a klesám až k Mohelce. Chvilka běhu v trávě podél vody a cesta se stáčí zase nahoru do lesa. Možná by šla běžet - být to první kilometr závodu. Tak si vychutnávám poslední výhledy na tento nádherný kout naší Země. Nevadí ani déšť, který se spustil až v závěru mého putování.



Cíl není u hospody, kde byl start, ale je nutné do hospody vejít (vběhnout), slušně pozdravit a zazvonit na hotelový zvonek. Pak jste teprve v cíli. Potlesk, přátelské přivítání, sdílení zážitků, teplo z krbu. O toto všechno jste přišli.

Tak kde jste sakra všichni byli?

Šedesát je málo

Základní jednotka je deset kilometrů. Cokoliv méně je pod rozlišovací schopnost milovníka dálek. Po dvou letech občasného potácení se z ní stal etalon kondice dát ji pod hodinu.

Můj projekt uplynulých čtyř  let má neodolatelný úsměv, čistou mysl a žije bez plánů na zítřek. Copak lze vůbec vnutit dítěti dospělou myšlenku, že žít (hrát si) se bude zítra, za týden? Začal jsem i tak běhat. Bez plánu, kdy se mi chtělo a výsledek se plíživě dostavil. Z desítek se staly jednotky, ze šesti výběhů za týden sotva dva. Dva roky jsem si nekoupil boty.

Období bezcílného pobíhání a kynutí se před rokem (přesně 19.6.2015) změnilo v denní běhání. Pomohla mi k tomu kniha "Mnich, které prodal své Ferrari". Motivační knihy se přou s knihami duchovních nauk o tom, kolik dní trvá zakořenění návyku. Jako minimum je uváděn dvacet jeden den, počty rostou až ke sto osmi. Číslo 108 má základ ve šťastné čínské osmičce (vzpomeňte na Olympijské hry v Pekingu, které začaly 8.8.2008 v 8:08 hodin), přestože magická 108 není osmi dělitelná. Opravdoví mistři sebepřekonávání (například Petr Říman nebo Pranjal) dávno překonali 108 dní „daily mile“ a většinou je jejich denní kilometráž daleko delší.

Rozhodl jsem se dát svému pobíhání po krajině zase nějaký řád. Měl jsem pro to ideální podmínky: světlo, teplo (i když v červnu podpořené zimní bundou) a chuť. Však také kdo jednou zaslechl volání dálek, je lapen navždy. Na vlastní nohy a především mysl jsem si ověřil, že vytvoření návyku netrvá pouhý dvacet jeden den, ani šedesát dní. Teprve s příchodem tmy po prázdninách (ve všední dny jsem vybíhal ráno tak, abych byl do šesti zpátky) se ukázalo, jak je nový návyk pevný. Byl. Téměř půl roku jsem vybíhal denně, než se začal díky večerní práci hlásit spánkový deficit. Nicméně návyk dát řád svému běhání, i když cíl nebyl vlastně žádný, mi zůstal.

Z potácení po lese se začala klubat radost z posouvání vzdáleností a sem tam rychlejších běhů (čti pod 6). Neměl jsem žádný pevný rozpis, řídil jsem se podle času, který se mi na běhání dostával. Neřešil jsem rychlost a běhal podle pocitů. Místo smutnění po minulých zážitcích se mi do hlavy začaly vkrádaly myšlenky, co kdybych se zase někam vydal. Rozhodnutí zase olíznout chuť dálek ulehčilo pravidelné vyšetření, které ukázalo, že jsem na tom úplně stejně jako tehdy, když jsem žádal o potvrzení na Magredi 100 mil. Navíc mi pomohl můj přítel se svou prosbou o doprovod:

Twitter Kaczer odkaz směřuje na: Záznam Strava

Začal jsem hledat vhodný závod, kde se mi splní všechny mé touhy: běžet krajinou, ne zas moc daleko, ale přesto za světla, bez dlouhého cestování. Našel jsem jedinečný Strom ultra maraton Dušana Koutníka z Vlastibořic. Ze zážitku tohoto podzimního běhu (byl jsem skoro poslední, tak jsem si dopřál i odbočku z trasy k jednomu z památných dubů), byl už jen krůček k přihlášce na další přenádherný závod v červnu 2016. K němu začala směřovat má příprava spočívající v zařazování delších víkendových běhů.

Přihlásit se na 12h do Stromovky bylo vnuknutím, v plánu jsem nic takového neměl. Po zaplacení registrace jsem se začal přesvědčovat, že Stromovka bude ideálním tréninkem na červnovou akci, kde poběžím 80 km. Radce jsem říkal, že poběžím tak 7 hodin a pak uvidím. Když to dál nepůjde, trénink ukončím a těch 60 km mi bude jako příprava stačit. V sobotu jsem ale do auta k Vláďovi Chvátalovi nasedal už s tím, že stovka by byl splněný sen. A sny se plnit mají.

Měl jsem obrovskou radost, že ve Stromovce opět vidím známé tváře, i když jsem dvěma popletl jména. Zase jsem nasával jedinečné předstartovní očekávání a těšil se na nejjednodušší ultra, které jsem kdy běžel. Absolutní placka, kde stačí jen posouvat nohy, možnost napít se a najíst kdykoliv se zachce, ideální místo na běh v meditaci se zavřenýma očima. Ranní Stromovka je úchvatná. Ničím nerušená síla korun stromů nad hlavami, příjemná teplota, radost z toho, že můžu být a plout prostorem aniž by mě k zemi složil kořen. Ideální místo k ultra, kde stačí jen trenky, triko a trocha vazelíny. Sebou jsem přibalil ještě 3 petky (čaj, pivo a kofolu) a pro jistotu energetické tablety a magnezium.

První půlka byla z říše snů. Přeci jen loňskou padesátku a letošní jedinou tréninkovou čtyřicítku si nohy zřejmě ještě pamatovaly a uběhnutá kola rychle přibývala. V pátek jsem měl jen jedno jídlo kolem čtvrté odpolední, což dalo mému běhu kýženou lehkost. Tedy pokud se dá mému  stylu postřelené labutě (jak jej v Řásné komentoval Ivo Domanský) nějaká lehkost vůbec přiznat. Po třech hodinách jsem zahnal hlad dvěma malými sendviči a dvě kola prožvanil s první návštěvou, Tomášem Mrázkem. Když se po hodině vracel ze svého výběhu od řeky, byl jsem už jen kolo od maratonu (4:10). Skvěle mi vycházelo tempo kolem 6 minut i s třemi povinnými zastávkami v depu úlevy. Padesátkou (5:00) jsem probíhal už s klíčící myšlenkou, že by ta stovka mohla být reálná.

Před půlkou, tedy před jednou odpolední dorazil synek. Přišel v kanadách, takže to na běžecký doprovod nevypadalo. S jeho příchodem mě začaly bolet nohy (za což myslím nemohl). Byla to bolest čistě z únavy, jako když uběhnete skoro 60 km. Vzpomněl jsem si, jak jsme loni v září ukončili výběh s Tučňákem v půl třetí ráno u nádraží v Klánovicích a zbylé 2 km došli pěšky. Druhý den jsem si cítil tak dobře, že bych padesátku mohl běžet znovu. Zkusil jsem tedy obětovat jedno kolo chůzi. Oběť byla přijata a já mohl tři kola běžet v přijatelném tempu dál. Bylo to však jen dočasné oživení a navíc začala vynechávat i hlava. Kolik času zbývá? Dám tu stovku? Proč nejdu domů, když trénink na červnový závod jsem už splnil? K tomu jsem měl pořád žízeň, i když jsem pil každé kolo.

Jak už to v ultra chodí, každá krize jednou pomine a i ta hlava se nakonec srovná. Došlo mi, že musím také něco sníst, abych neměl žízeň. Došlo mi, že s mým výkonem jde především o naplnění ducha tohoto závodu, kterým je sebepřekonávání, a že vesmíru je úplně jedno zda tu stovku dám nebo ne. Když mi sčítačka po 2 kolech hlásila jen 2 kilometry (vybavuji si to u 42.kola), přestal jsem se tím trápit úplně. Pokračoval jsem svým tempem, chodecké vložky jsem střídal s klusem a používal techniky z Qigongu. Pak to najednou přišlo: „Zbývají ti 2 kola do stovky!“. Je zajímavé, jak moc ovlivní výkon právě hlava. Ačkoliv tělesně jsem byl na tom stejně, běželo se mi rázem lépe. Můj slzou smočený praporek jsem odevzdal pět minut před šestou večerní (10:55). Padlo ještě pár otázek v číslech, ta nejtroufalejší byla: „107?“.

Nakonec se mi splnil ještě jeden sen, který jsem se předem neodvážil ani nevyslovit: „Dám víc, než v roce 2010?“. Dal. O půl kilometru. Přesně 108,966 km. Velikou radost jsem měl i z toho, že jsem nic nepokazil. Tělo nevykazuje žádné odřeniny, puchýře, bolesti či dehydrataci. V neděli regenerační běho-chůze v tempu 7:30 – 6:40 a v úterý se tělu líbilo i 5:20/km.

Nezapomněl jsem, jak se potěšit s ultra.

Nad vycházejícím sluncem

Netrpělivě kontroluji čas ve dvě, potom ve tři. Teprve když hodinky ukazují 4:20, vstávám. Dnes mě čeká nejhezčí, nejdelší a nejtěžší běh týdne. I když ... každý výběh v horách byl tím nejhezčím.

Za svitu dvou pouličních lamp a poblikávající čelovky opouštím těsně po páté ranní místo našeho přechodného pobytu. První tři míle vedou přes les úzkorozchodnou silnicí. Nemusím řešit kameny, kořeny a jiné povalující se předměty a mohu tak tiše stoupat ke Krompachu tmavým lesem. Jak pohádkově působí oproti našemu vyprahlému Vidrholci. Ze strání zurčí voda. Živí prozpěvující si ptactvo, čtyřnohou zvěř i zelené břízy, které v dolině již suchem opadávají. Na palouku se pasou dvě nebojácné srnky. Svěže zelený balzám je vléván do žil vyprahlého běžce z nížin. 

Z vlnění se krajinou, tu zas klesající do vsi, mě vyrušuje štěkot. Ale co to? Branka stavení pod starým hřbitovem je otevřená. Dva psi zde žijí, naštěstí utekl jen jeden. Když nepomohla vlídná slova a náznak boje psa ještě více rozlítil, zvolil jsem taktiku ústupu pozpátku. Sic drahocenné minuty jsem ztratil, celá lýtka si zachoval. Snad slunce na mě počká.

Opustil jsem střežené území a mohl zas běžet vidě na cestu. Na Hvozd volím zdánlivě jednodušší přístupovou trasu po červené značce. Cesta se zvedá stále strměji, asfalt mizí, překážky přibývají, až mě donutí k jiné formě běhu - chůzi. Les je stále bez stínů, slunce zřejmě čeká. Jen doufám, že ne za mraky.

Zdolávám posledních pár balvanů a rázem stojím na vyhlídce na jižním vrcholu Hvozdu. Jediné lužické sedmistovky, která má vrcholy dva. Na severním je vyhlídková věž, v šest ráno bohužel zavřená. V krajině pode mnou stoupá chladně žhnoucí rudý kotouč a dává všemu červeně jasný nádech. Jakoby se chystal vše spálit na popel. Vycházející slunce má barvu zapadajícího. Scéna nepůsobí letně, spíše hrozivě.

Nazpět se vydávám východní cestou. Sbíhám, respektive scházím, po česko-německé hranici k rozcestí Na Šestce. Barevné stíny stromů splývají s kameny a kořeny a nutí mě pokládat nohy opatrně. Lehce bolestivá žebra ze setkání s kořenem před třemi týdny mě odrazují od odvážnějších kroků. Konečně dole. Pod Hvozdem se červené stíny mění na žluté a jasně bílé. Už poznávám letní ráno.

Váhavě míří mé kroky zpět k našemu obydlí. Tolik cest a stezek zde čeká na kroky běžce, aniž by trpěl obavami z nedostatku pramenité vody nebo lesních plodů. Ticho, klid a mír, ale také možnost dát si do těla na bezpočtu kopců.

Ano, sem se zase vrátím.

Běžec srdcem, tělo následuje

Mám čas. Nemám čas. Kvantově je čas jen pojmem. Zde na Zemi si jej měříme. Posunuji se v realitě prostorem, čas mě následuje. Vybírám si plutí prostorem variant s druhou dcerkou. Pozemské dva roky mi denně ukazuje, co dospělí nevidí. Každý okamžik žije naplno. My dospělí hledáme své cesty a ona po ní jde.

Běh je pohyb. Život je pohyb. Dokud běhám (plavu, koluji, atd. - dosaďte si pro vás příjemný pohyb) žiji. Běhám v porovnání s rokem 2008 velmi málo, v porovnání se sousedem velmi mnoho. Bez porovnávání běhám tak akorát. Nejčastěji od kuchyňské linky k sedačce a zpět. Mám skvělou trenérku. Sotva ráno kolem šesté otevřu oči, zřím rozzářený desetizubý úsměv a slyším: "Táta. Honem. Běžíme!" Odborníci povytáhnou obočí, když bez rozcvičky, strečinku a běžecké abecedy zahájím svůj den náloží 50 x 8 metrů. Trenérka za zády mi nedá oddychnout a nestrpí ani zastávky na občerstvovací stanici. Krušné chvíle nastávají, když sedne na motorku. I když nejde o závod, musím tak běžet. Netoleruje ani šoupání nohou a rychlou chůzi.

Při procházkách venku je to podobné, pokud ovšem nespatří jiného běžce. Obdaří jej úsměvem a předvede mu, jak správně na to. Trenérka ví. Běhá se pro radost nebo když je potřeba. Na vlak, na nákup, na poštu. To mě ale diriguje z kočárku. Když se jí nepozdává rychlost, spustí svoje "Honem!". Takto vytrénován běhám i sám k vlaku, autobusu, od metra a občas i do lesa. Stačí si vzpomenout na kouzelné "honem, běžíme" a radost se rozlije celým tělem.

Běhám, tedy jsem a jsem, tedy běhám.

Nový den

Jemný, ještě chladný vánek pohladil mou tvář. Jsem vážně osel. Jak jsem mohl zapomenout na jarní ráno. Na čas, kdy slunce lze na obloze spíše tušit než spatřit, na čas, kdy společníky běhu jsou jen kočky a ranní opeření zpěváci. První kilometry rád proběhnu spící vesnicí. Rozumějte: ač patříme k Praze, máme v místě vše, co vesnici náleží. Slepice, koně, kozy, Lidl, rybník i pole.

S hlavou v oblacích pozoruji hru barev, kterou umí vytvořit jen sluneční svit deroucí se skrz oblaka. S hlavou při zemi nahlížím do zahrad, co kde nového vykvetlo. Nasávám vůni zrána vlhkých květů a oklikou volně mířím k lesu.

Les je, chudák, po vodní smršti předminulého týdne nasáklý jak houba a některá místa jsou suchou nohou stále neschůdná. V takových dnech beru zavděk asfaltkou spojující Klánovice s Úvaly. Zastavit se zde jen na malou pauzu nedoporučuje deset komárů z deseti. Podél cesty tlí ve strouze stojatá voda a rychlost nižší než je ta hmyzí se nevyplácí. I před pátou ranní si rádi dají chutnou B Rh-.

S přibývající vzdáleností se mi daří běžet rychleji. Znám to tělo. Chce svůj čas na rozkolíbání a prohřátí. Doma jsem k sestavě cviků Či-kungu přidal další na uvolnění a tělu se ranní běh líbil už od prvních metrů. U Úval je pro mě záhadou, proč od silnice k trati zakopali v lese vodovodní trubku, ale větší záhadou je les sám. Nepřestávám žasnout, jak z malého nic vyroste mohutná borovice, stejně jak jen z nehmotné lásky přijde na svět anděl v lidské podobě. Ten (vlastně ta) mě čeká doma. Vítá nový den vždy s úsměvem a já se učím od ní žít. Radovat se jen z této chvíle, kterou teď mám.

Má drahá, milovaná

Řekni, kolik je to let, co jsme se neviděli. Tři, čtyři? Tolik jsi mi chyběla a přec jsem po Tobě nesmutnil. Skoro jsem na Tebe zapomněl, odpusť mi to, prosím.

Mnoho vody uplynulo, spousta skutků se udála. Vyprávění by zabralo pořádný ultraběh. Pamatuješ? Třeba na to, jak jsi nás doprovázela při Tříkrálovém běhu. Nebo při běhu na Levý Hradec. A těch nesčetně ranních běhů, jen Ty a já. Ach, řeko má milovaná.

Ta Tvoje majestátnost, neochvějná síla, ale i ticho mi pokaždé pohladí duši. Štasten jsem dnes stanul na Tvém břehu. Neměnně v korytu, které sis vydobila, přivítala jsi mne stejně jako kachny odpočívající na pahýlu trčícím z Tvých vod.

Zaplať Bůh za mého klienta nad Drahaňským údolím. Trvalo to sice pár měsíců než jsme se sblížili natolik, abych si mohl dovolit přijít v poloběžeckém a tam vyměnit kalhoty za trenky. Pocit nedočkavosti mě zaplavil, když jsem se v lijáku spouštěl k potoku, který Tě od nepaměti napájí. Klouzal jsem v bahně s plným batohem a přál si dorazit k Tobě čistý, alespoň od pasu nahoru. Vím, Kayanova bota není vhodná na mokré kořeny a kameny, ale nostalgie mi velela ji nazout.

Tolik vzpomínek se dralo na povrch. Skupinové výběhy ze Stromovky, natáčení pořadu V kondici, první ochutnávka nepoživatelného gelu. Tyhle všechny zážitky položily základní kameny důvodů, proč pořád běhám.

Mám nyní, řeko má dráhá, jinačí prožitky. S malou dcerkou se raduji od rána do večera a někdy i v noci. Očekávaná bytost rozzářila můj život a dává mi nahlédnout pod povrch věcí zrakem neviditelných. Učí mě jásat z každé chvíle bytí a přenáší na mě čisté potěšení z tady a teď. Ty se svými vodami tak žiješ po staletí, já si čirou přítomnost začínám teprv uvědomovat. Tvé vody mi dávají jistotu. Neochvějnou víru v sebe sama na správné cestě.

Děkuji Ti má drahá, milovaná. Brzy na viděnou.

Lázně bez hranic

Letošní návštěva snad nejhezčích českých lázní měla zcela jiný charakter než ta před třemi lety. Žádné cíle lámání rekordů, jen vidina příjemně prožitého víkendu, který dává smysl. Jednalo se čtvrtý ročník charitativní akce konané u příležitosti památného 17.listopadu, jejíž výtěžek byl věnován občanskému sdružení Joker.

Z Prahy jsme vyrazili v sestavě, která se osvědčila v červnu v Novohradských horách. Tři ženy a já. Ta nejmenší sice první kilometry dlouhé cesty protestovala, ale zbytek víkendu už prožila spokojeně stejně jako dospělí účastníci zájezdu. Do Františkových lázní jsme dorazili v pátek kolem půl osmé večer. Ženy se najedly a šly spát a já kolem deváté vběhl do lázeňského parku.

Sotva jsem se u sčítacího týmu přihlásil jako 166. účastník, proběhl kolem Miloš Škorpil. Zahájil jsem tak symbolicky své kroužení po boku toho, kdo stál u mé běžecké kolébky a dlouho mi měnil trenky, běžecké plány i boty. Protože jsem byl čerstvý, zakrátko jsem se od Miloše odpoutal a koloval parkem jednomužně. Nemohl jsem zde napsat sám, protože parkem po vytyčeném okruhu probíhala a procházela spousta lidí. Lidí bez rozdílu výkonnosti. Lidí s různým vyznáním a životním příběhem. Mladí, mladší i ti úplně nejmladší, zralí, zralejší i ti nejzralejší. S těmi, jenž jsem míjel v protisměru jsme si měnili úsměvy. Se všemi pak společně radost z nevyřčeného. Běháme a chodíme tu pro sebe i pro druhé. Lidé spojeni v jeden kruh lidské sounáležitosti a jednoty. Povzbuzení se dostalo všem. Nejvíce těm, pro které byl jeden okruh délky 1150 metrů takovou vzdáleností, jako pro jiné představuje 11500 i více metrů.

Kolem jedenácté večerní jsem z okruhu odbočil k náruči peřin. V sobotu po snídaní vyběhla do parku Radka. Byla již 202. účastnice této akce a ve svižném tempu nakroužila přes 30 kilometrů, poslední kola i s Lucinkou v kočárku. Na náš rodinný účet jsem před polednem vyběhl zase já. Byl jsem přitom svědkem splněného snu Simi Buchnerové, citace (bezeckaskola.cz): "která – byť je odkázána na život v křesle – několik týdnů před 23hodinovkou prohlásila: „Já si ten jeden okruh obejdu“."  konec citace. Zážitek, na který se nezapomíná.

Do parku jsme se vrátili ještě dvakrát. Při večerní procházce s Lucinkou a potom v neděli ráno, kdy jsme náš běžecký účet ve Františkových lázních sečetli u zřídla Natálie. Zde jsme se shodli, že tento překrásný kout naší Země chceme navštívit i na jaře. Zažít tak probouzející se přírodu, která nyní jen v polospánku dává tušit, jakou přenádherou oplývá.