Omlouvám se

Byli jsme v cíli o minutu dřív. Pokud někdo rezignoval, když viděl naše vzdalující se záda, je mi to moc líto. Věřte, že není úplně snadné se trefit i s dokonalou technikou přesně do jediné minuty.

Na druhý den mě hřeje u srdce. Po pracovním dni otvírám Radkovo video a znovu s úsměvem na líci prožívám ty krásné okamžiky. Rozdávání balónků, které málem nebyly, předstartovní foto, podávání rukou a společné kroky na start.

Konečně letos snad to pražské trápení zlomím. Můj šestý maratón. Čtyři s prachbídným koncem, jen s famózním. Začarovaný PIM. Můj první závod od 35.km odchozený. Podruhé na PIMu přemotivován a uhnán neukázněným vodičem Milošem.

Se ctí a pečlivostí rozpisuji tempo po pěti kilometrech. Tisknu dvacet výtisků pro spoluběžce. Snad proto, že bydlím v centru, začíná pro mě třináctý květnový den o půl hodiny dříve. Odcházím sám na Staromák, abych využil osvědčený stánek WV s balónky. Ale ouha, milé slečny z ½ PIMu i šéfko se vyměnili a totální neochota balónky nafouknout vypouští mráček do jasného rána.

Říkám si, vždyť to vlastně není moje starost, ať se stará PIM. Lovím jednoho z pořadatelů s cedulkou a najednou jde vše jak na drátkách. Není však jednoduché pochytat všech 22 balónků a ještě přitom telefonovat s Mirkem, jehož veškerá výbava leží u mě doma. Na pomoc přichází Radka a k Prašné bráně můžu dojít, nikoliv doletět.

Skupinka sešlá u Brány čítá více hlav než loni. Hanka nasazuje širokoúhlý objektiv, aby se jí početná grupa vešla do záběru. Půl hodina – tak málo času na to, aby člověk prohodil pár slov s každým. Nemám ještě ani přivázané šňůrky a už musíme jít. Hrneme se s Radkou do koridoru s našimi čísly, ale nekompromisní pořadatel nás zasouvá do dalšího úseku.

Bylo to zřejmě správně. Okolo nás je houf lidiček, kteří by rádi uběhli náš čas. Rozdáváme letáčky, odpovídáme na otázky hlavně kolem tempa a užíváme si fantastickou předstartovní atmosféru.

Start jako obvykle. Netuším kdy byl. Zato mě velmi mile překvapuje, že na čáře máme ztrátu jen dvě a půl minuty. Výborně, nemusíme se honit a průměrné tempo bude jen o šest vteřin rychlejší. Rozbíháme se opravdu pomalu. I díky tomu, že „slavný“ Garmin nedokázal deset minut naladit satelity. Chytá se až na Karlově mostě a rovnáme tempo na ohlášených 5:48.

Mám radost, že nás téměř nikdo nepředbíhá. Jak čtyřkaři, tak prvomaratonci drží s námi krok. Na nábřeží se rozbíháme do strany, ať si tramvaje počkají. Trasu širokou 2,5 metru pro 4000 běžců mohl vymyslet někdo opravdu jen hlavou.

Domlouváme se s Radkou, že se vystřídáme na ulevení si. Jdu jako první u občerstvovačky za pátým kilometrem. Hotovo a pádím v tempu 4:30 za parťačkou. Na mostě už ji mám na dohled, zvolňuji, ale ne a ne ji doběhnout. Má tempo kolem 5:15, v uších mp3. Pískám, křičím, neslyší. Chudáci běžci okolo ní začínají odpadávat. Nasazuji úsekové tempo ze Stromovky a před Sokolovskou ji doháním. Všechno je nakonec v pohodě a nikdo se na nás nezlobí. Hodně lidí se spíše pobavilo, jak vodič stíhal vodičku.

Druhá výměna proběhla dobře, jen Italové se ohlíželi, do kterého houští že to zmizela. Zrychlili jsme na průměrný čas a dlouho běžíme se stejnou skupinkou lidiček. Dobíháme mladíka v civilních kraťasech a nepříliš dobrých botách. Snaží se s námi držet krok a předbíhat nás. Často mění tempo. Máme asi 11 km a chudák neví, co ho ještě čeká.

Slunko dává o sobě vědět. Trať vede další desítku ve stínu a pro nás to znamená, že můžeme dohánět ztrátu z prvních volných kilometrů. Ustálíme se na 5:26. Spoluběžci nic nenamítají a pěkně ukrajujeme další kousek z koláče o 42 dílcích.

Občas mě napadá, jestli našim ovečkám nevadí, že se spolu bavíme a pokřikujeme na diváky, fotografy a známé tváře na otočkách. Na Podolské straně vidím kamarády ještě tam, kde chtěli být. Až později se dozvídám, že to bylo naposledy. Většině z nich nesedlo počasí a rychlý začátek. To znám, snad příště, až budu závodit, nevyrazím zase jako kanec z bukvic.

Lidé okolo nás se mění, déle zůstávají jen dva Italové a jeden prvoběžec. Ostatní tváře si nepamatuji. Italové si ještě na 25.km pochvalují čas, pak už bohužel o nich nevíme. Prvoběžec se s námi statečně držel asi do 34.km. Přestože jsme se mu snažili všemožně pomoci gelem a ionťákem, nevypadal dobře. Přesvědčovali jsme jej, aby si odpočinul. Maratón dá, i kdyby ho měl dojít pěšky. Zdraví je na prvním místě. Bojoval ještě na Čechově mostě před druhým oběhem Libně a Karlína. Tam se objevila jeho dcera a věřím, že se i s její podporou dostal v pořádku do cíle.

Přiznám se, že cítím v nohou už nějaký ten kilometr, ale také se cítím na závěrečný finiš – nebýt vodičem. Na občerstvení na 40.km jsem si chybně přepnul Garmina a ten mi ukazoval tempo 5:39. I přes stálé zrychlování tempo nestoupalo – byl to východ slunce nebo co. Díky této chybě jsme nabrali minutu předstih. Bylo to ke konci a opravdu mě to moc mrzí, jestli to někdo kvůli nám předčasně zabalil.

Nikdy jsem neběžel celý závod s někým od začátku do konce. Mělo to svou výhodu. Kilometry rychle ubíhají, podávali jsme si vzájemně pití a jídlo a já si vylil na hlavu omylem podaný ionťák.

Byl to naprosto výjimečný pocit. Vodič, relativně plný sil, je svědkem desítky lidských osudů. Žasnul jsem, jak na 40. km se nás držel člověk, který vypadal, jako by právě vyběhl. Obdivoval jsem kluka, který za hlasitého hekání a nesmírných bolestí zad dotlačil svůj boj ještě před námi. Koukám na fotky šťastných, kteří nás předbíhají v Pařížské. Byli jsme uprostřed utrpení i nesmírné radosti. Uprostřed boje člověka se sebou. Díky za to, bylo to nádherný.