Dobřichovice? Dobřichov!

Milé děti. Víte, co spojuje obě místa uvedená v nadpisu? Kromě spodobnělého názvu byste asi pátraly marně. Dobřichovice mají pěkné nádraží, leží u řeky a chrání je brdský hřeben. Výrazně menší Dobřichov leží mezi poli nedaleko Peček a k vlaku si musíte popoběhnout dva kilometry. Sami tedy vidíte, že podobnost názvů je spíše náhodná. A přeci úzké spojení existuje! Od soboty 19.4.2008 navždy svázal tato dvě místa běh.

Ptáte se, milé děti, jak k tomu došlo? Nápad uskutečnit spojení se zrodil v hlavách dvou nerozlučných přátel na sklonku loňského roku. V době, kdy prskavky ještě nestačily dohořet a špunty nevylétly z lahví. Tito dva přátelé na život i na běžecký krok tehdy právě dokončili své putování za historií Kolínska a míjeli kultovní hospodu v Dobřichově. Bezmyšlenkový stav narušil vyprávěním jeden z nich o svém bratru, žijícím v Dobřichovicích. V ten moment bylo rozhodnuto, kudy jejich šlépěje povedou příště. Díky nabitému kalendáři byl termín propojení obou míst stanoven na třetí dubnovou sobotu.

Věřte, milé děti, že počasí nebylo vskutku ideální. Zatímco v půl šesté ráno, kdy dvojice běžců u nádraží v Dobřichovicích upravovala svou výstroj, bylo sucho a relativně teplo, o 12 hodin později doprovázel běžce k Dobřichovu déšť a teplota o 5 stupňů nižší, než slibovala paní Honsová z televize.

Kamarádi se oproti původnímu plánu, který stanovil vydat se po asfaltu, dohodli, že poběží terénem, po cestách necestách, až do Černých Voděrad. Moudré to bylo rozhodnutí, milé děti. Přišli by jinak o spoustu nádherných přírodních scenérií.

Jejich cesta vedla od dobřichovického nádraží přímo vzhůru na brdský hřeben. Sice již po 100 metrech v šeru probouzejícího se dne ztratili navigační modrou turistickou značku, ale směr byl jasný. Do kopce. Jak nádherně se jim pročistily plíce vůněmi lesního porostu. V polovině stoupání trasér očekával, že značka se každou chvíli zprava objeví. Objevila, ale zleva. To už byl čas i odložit pár oděvů. Na hřebeni se napojili na žlutou značku a po trati brdské padesátky klesali k Řitce.

Nevíte někdo, milé děti, proč v obci malá prdýlka na naše kamarády troubilo v půl sedmé ráno auto? Ani oni to neví. Chovali se způsobně a jeden měl velmi dobře viditelné oranžové tričko. Malinko zde také tápali. Žluté značení nepatří v této oblasti k nejlepším. U památníku za Líšnicí („na tomto místě se nikdy žádná bitva o Líšnici neodehrála“) se se žlutou potvůrkou rozloučili nadobro. Trasér zavelel vydat se hledat značku nalevo, pak napravo a nakonec to vzdal. Běžci už už rezignovali, že do Davle doběhnou po silnici, ale u zastávky Bojov vzali zavděk zelenou. Ta je provedla úchvatným mladým borovicovým lesíkem, mezi domky až k Vltavě.

Nádherná trasa pokračovala i dále. Pohrdli přímou silnicí vedoucí do Jílového u Prahy a vydali se malebným údolím Záhořanského potoka. S přibývající vzdáleností od řeky ubývalo rekreačních příbytků a potok šuměl ve své neupravené podobě po pravici našich kamarádů. Něco vám prozradím, milé děti. Jeden z běžců miluje kopce. Proto nepokračovali až do Záhořan a pěkně zprudka se vydali po červené k Bohulibům. Věřte, že vrchař byl nadšen. Jak by také ne, na trase měřicí 85 kilometrů nastoupali dva výškové kilometry.

Trasér připravil pro svého věrného druha malé překvapení. V Jílovém u Prahy, kam už to od Bohulib měli asi tři kilometry, připravila paní Jitka fantastické občerstvení. Přestože sama neběhá, vystrojila našim kamarádům hostinu, kterou by mohl závidět i pražský maratón kočičích hlav. Velmi vhod přišel teplý čaj, chléb se sýrem, sušené brusinky, na rozloučenou kousek čokolády a doplnění všech vaků s vodou. „Paní Jitko, mnohokrát děkujeme, byla to od Vás pomoc k nezaplacení“, vzkazují naši kamarádi.

Z lesa vyběhli, za Jílovém do něj opět vběhli. Po modré značce se přibližovali k Těptínu. Tichou pokoru lesu rušily veselé historky. Třeba ta, jak „v tomhle rybníku jsme se koupali ožralí“. Jeden z běžců byl velmi, až nemile překvapen, jaký obraz mu Těptín a jeho okolí poskytl. Tam, kde před šesti lety byla louka, stojí dnes obludy. I hrobka barona Ringhoffera zpustla a její prohlídce brání řetěz na zrezavělé bráně.

Na naše kamarády čekalo zanedlouho malé dobrodružství. Z putování malebným Kamenickým polesím je vyrušilo zvíře. Hádejte milé děti jaké. Nebyl to ani pes, ani prasátko, ale kůň. Dostihová kobyla evidentně neměla ráda, když ji někdo předbíhal a nervózně začala házet zadkem a ukazovat svá okovaná kopyta. Stejně nervózně mlela pantem i její honákyně. Slova prosím a promiňte se zřejmě v jezdeckém sportu nenosí. Naši přátelé mávli nad příhodou rukou a když kůň laskavě uvolnil veřejnou cestu, pokračovali v dál.

Jeden z druhů projevil přání k odpočinku. Seběhli tedy k nádražní restauraci do Senohrab, opět za veselého vyprávění, kterak jednomu z nich kdysi nesedly špagety zde pozřené. To chudák ještě netušil, že historka se bude opakovat. Dal si totiž opět špagety s jakousi UHO omáčkou, na kterou jeho nemasitý organizmus nebyl připraven. Jen se smějte, milé děti, lidé jsou nepoučitelní.

Copak myslíte, že se přihodilo, když restauraci opouštěli? Pršelo, ba přímo lilo. Žlutý sáček pohupující se do té doby u boku jednoho z druhů byl otevřen a pláštěnka od pana Heyduška našla konečně své uplatnění. Sice v ní bylo poněkud horko v kopci k hvězdárně nad Onřejovem, ale příjemnější byl vlastní pot, než chladivá emulze z nebe. Do konce dne už ji nesundal, a to ani v hospodě v Dobřichově, kde ho přepadla zimnice.

V areálu hvězdárny dýchly na naše poutníky staré časy. Nebýt panelákové přístavby, připadali by si jako v době před sto lety. Hvězdárna sice neposkytuje služby zírání do hvězd široké veřejnosti, ale určitě se tam jeďte podívat, alespoň na to, jak citlivě je upravený celý areál.

Naši přátelé měli před sebou poslední dnešní lesní úsek. Voda pěšiny už trochu ulízala, ale klesání do Černých Voděrad přečkali bez smýknutí. Přestože vody z oblohy bylo dost, ve vacích se zásoby blížily nule. Restaurace Sokol se nezdála vhodným místem na zastávku, tou se stala pečlivě vedená hospoda v Nučicích. Dvakrát dva iontové nápoje zasyčely v hrdlech, vaky byly doplněny mattoniho vodou a na zbývajících 27 kilometrů se jim vybíhalo o poznání lépe.

Krásný asfalt, placatá kolínská krajina a trocha alkoholu z Plzně popohnaly jednoho z druhů vpřed. Zaplatil za to vysokou daň. Po pěti hodinách od Senohrab se začaly hlásit špagety, které ne a ne dojít v těle na správné místo. Jeho rychlost klesala do stavu chůze a jen díky jeho věrnému kamarádovi statečně zdolal posledních osm kilometrů. Dlouho potom nebyl schopen cokoliv pozřít a i proto se svých zásob, které vláčel celou cestu, ani nedotkl. Celou trasu tak urazilo pět müsli tyčinek, dva sojové suky a celý balík placatých Be-Be. Ty pak věnoval svému druhu k narozeninám.

Milé děti, na závěr bych vám chtěl poděkovat, že jste vydrželi číst vyprávění o dvou kamarádech až do konce. Chtěl bych také hodně poděkovat paní Jitce, Alešovi, který dopravil běžce na start a do cíle jim dovezl jejich svršky, paní Aleně za skvělou pozdní večeři a Ondřejovi za skvělý den. Dále Českým drahám, jejichž spoj číslo 9328 měl minutu zpoždění, a tak mi umožnily návrat domů. S plnou polní jsem cestu na nádraží absolvoval za 14 minut (obvykle to trvá 25 minut). Dále bych chtěl poděkovat strojvůdci spoje, který se nenechal vystrašit výkřiky průvodčí, že mu hoří podvozek a jel dál. Živel vítr oheň zkrotil.