Tohle téma mě nikdy neomrzí. Ohromen z krásy, kterou dokáže vykouzlit jen sama příroda, začínám svůj den tím nejlepším způsobem. Krátkým lesním během. Při pohledu na oblohu se mi vybavují české pohádky, kde nový den začíná okamžikem, kdy sluníčko vykoukne z peřin. Oblaka zahalují podřimující část krajiny a slunce posílá své paprsky nad nimi po obloze. Ozařuje oblohu vzhůru a vytváří nádhernou zlatavou oponu na hlavami.
Po včerejším vydařeném tréninku s dětmi (poprvé jsem vyběhl celou Havránku v Troji bez přechodu do chůze) jsem dnes obul bosoboty. Zdá se, že jsem konečně našel styl, který vyhovuje všem částem mého aparátu. Došlap na přední část chodidla za prsty, vyšší frekvence kroků a více zdvihající se kolena. Proto ani cesta k lesu po asfaltu není nepříjemná.
Lesem k východu se slunce třpitilo v posledních zbytcích ledu. Celé vůkol se chystá k výdechu slova "JARO!". Nasávám ten vjem bez pochyb, že jsem toho součást. Na jednom místě můj kratší zrak spatří v dáli zvíře. Zrzavé. Že by liška? Je moc velké. Přešel jsem v chůzi, abych srnku nevyplašil. Záhy vyšla z houští postava. Aha, pes. Doběhl jsem k dvojici. Paní v nejlepších letech mě vítala usměvem. Musel jsem ji hned sdělit svou záměnu jejího mazlíčka (statný vlčák) s liškou. Vyměnili jsem si pár vřelých vět, popřáli si krásný den a vydali se svou cestou. Cestou radosti.
Ach, to ráno.
Žádné komentáře:
Okomentovat