sobota, prosince 10, 2011

Běžet si postát

Hluboko sahá vášeň osamělého běžce. Až do nitra lesa, kde v klidném rozjímání stojí ON.

Hnán silou Země pohybuje se tiše prosvětlenou pěšinou. Sotva vnímá polámanou větev, bahnitou kaluž zasypanou listím, psa větřícího stopu. Okolí se slévá v jediný dojem živoucího organismu. Jen zrychlený dech prozrazuje jeho přítomnost na cestě lesní moudrosti. Už ví, že na něj čeká. Tam někde, kde se ke stezce vine potok ožívající jen za dešťů. Tam někde, kde přežívají jen ti silnější s hlubokými kořeny. Tam někde, kde mýtinu stíní vysoké koruny.

Usmívá se na tváře bez úsměvu, kyne bytostem bez pohledu. Jak předem naprogramován neomylně míří k houštině, za níž se rozvírá plocha běžnému zraku neviditelná. Osamělé a přesto spojené, tak pevné a silné a přesto lidmi zranitelné. Jak magnet přitáhne běžce mohutný dub. Stojí tu teď s ním. Cítí, jak jeho síla proudí i jím. Cítí, jak teplo vychází z jeho kmenu. Ač vůkol teplota klesá k nule, zima mu není. Stojí tu s ním chvíli či dýl, čas není.

Běží zas dál svým životem a strom má pořád v sobě. Zradí ho dech, neví, zda má letět či ležet. Ví jen, že sem patří.

5 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

mluvíš mi z duše...

12HonzaDe řekl(a)...

Witty, uz to chtelo jako sul tvoje hezke, poeticke adventni zastaveni/odbehnuti.. DIK! 12:)

Bajkerka řekl(a)...

úžasných pár řádků!!:) Máš můj obdiv.

Mondula řekl(a)...

Víte, když takhle narazím na něčí blog, stránku či cokoli, kde prezentuje něco svého a mě se to líbí, je to takový zvláštní pocit. Občas si pomyslím, že je to dokonalé a jak je nemožné stvořit něco, co bude lepší než věc, které patří můj obdiv, ale to je jen takové počáteční rozrušení. Ráda čtu myšlenky, příběhy, úvahy a vše v psané formě ostatních lidí, často si všimnu, že někteří mají své stránky proto, aby jen někam uložili to, co ze sebe potřebují dostat a nejde jim o návštěvnost a slávu, která ve většině případech kazí naše já. Nepíšu o slávě z vlastní zkušenosti, slavná rozhodně nejsem, to si jen myslím, že to tak je. Pište dál, dál, dál, dál, nejdál, dokud Vás nepřestanou bolet prsty.

PetrS řekl(a)...

Tohle by bylo na dlouhé povídání. Psaní ke mě přichází samo, bohužel poslední roky velmi zřídka. Je to úzce svázané s momentálním/mentálním stavem uvnitř i navenek. Spíš než ztrátu inspirace pozoruji zahlcení systémem práce a povinností, ale pracuji na zlepšení. Přinese-li mých pár slov někomu dalšímu radost a nejen do běhání - jedině dobře :)

Moc děkuju za vaše slova. Kolikrát si říkám, že se v textech opakuji, ale zdá se, že věrným čtenářům to nevadí.