Než listí opadá

Mám velmi rád toto období, kdy léto již není v plné síle a na stromech jsou patrny první známky blížícího se podzimu. Ten čas světel, kdy obloha mění nahodile barvy a fotografové jásají nad zajímavým osvícením krajiny. Ty chvíle, kdy vítr stále ještě více chladí než studí a běžec ještě zdolá většinu stezek suchou nohou.

V těchto dnech mě táhne vůně Země více do volného prostoru než do lesa. Možná je to tím, že ten se tiše připravuje na zimu, zatímco vítr si ještě vesele duje po mezích v krajině. Navštěvuji proto místa rozesetá po okolí. Některá znají jen místní, jiná jsou známa i za humny a přitahují více poutníků. Tak jako sv. Donát, kterého jsem oběhl minule. Za dnešní cíl jsem zvolil zčásti zatopený lom Na Plachtě. Jde o tichý kout Země, který cizinec nalezne jen stěží. Je přírodní památkou a zřejmě jen díky jeho nepřístupnosti si zachoval čistotu a všeobjímající mír pro vše živé bez úmyslů.

Nebojte, nenechám si pro sebe, kdeže ten lahodný kout leží. Od nás z kraje Prahy stačí doběhnout do Škvorce a pak následovat červenou na Babice. Trochu mě ale štve ta cesta do Škvorce. Poté, co se prosmýknu z Rohožníku mezi polemi, vede značka asi dva kilometry po silnici. Co silnici, spíše polní vyasfaltované cestě, která se pyšní označením 3. třída. Rád tu běhám v zimě v závějích a zřídkakdy zde potkám automobilistu. Teď je to jiné. V Úvalech ne a ne dokončit opravu kousku silnice a tak tahle bývalá polňačka musí kromě běžce snést i štrůdl aut spěchajících od Říčan na Kolín a zase zpátky. Stejně jako minule i dnes ve mě sílilo odhodlání, že zpátky tudy určitě nepoběžím. Copak minule od sv. Donáta, tam to bylo jednoduché. Od něj do Úval vede bývalá obchodní cesta. Nyní již tak zarostlá, že jsem měl pocit, že se jí prodírám letos první. Ale kudy se vrátím dnes? Běžím přeci jen trochu jiným směrem. Však ono to nějak dopadne.

Červená značka ve Škvorci zase změnila trasu. Jak přibývají domky novousedlíků, je značka vytlačována a zakrucována, až jsem se bál, že lom vůbec nenajdu. Značka navede běžce na silnici na kraj Třebohostic a protáhne jej celou vsí. Však ono to má také svůj význam. Hostinec u silnice zářící nově omítnutou fasádou, který bych dříve minul, volá kolemběžící na doušek či dva trkavého moku.

Stejně jako před lety, kdy jsem s kolem a mapou v ruce lom hledal (a napoprvé ani napodruhé nenašel), jsem byl neúspěšný. Doběhl jsem až k lesu vedoucímu k Babicům a lom nikde. Hledal jsem v paměti střípky, které by mi pomohly vybavit, kde lom vlastně leží. Vracel jsem se zpátky a přitom jsem věděl, že lom je nad cestou po které běžím - ve směru od Babic napravo. Od mé poslední návštěvy přibyl u cesty bike park, až jsem se zděsil, že stojí na místě bývalého lomu. Naštěstí tomu tak není. Jezdci využívají k nájezdu na rampy od cesty téměř nepostřehnutelnou pěšinu. Po pár krocích po ní má paměť ožila. To je ta cesta k lomu!

Abych se cestou zpět vyhnul škvorecké "polňačce", rozhodl jsem se běžet už z Třebohostic po silnici mylně se domnívaje, že doběhnu do Sibřiny. Můj omyl byl odhalen již po půl kilometru, kdy se tato silnice napojovala na hlavní se štrůdlem vozidel spěchajících z Říčan do Kolína a zpět... Jako zázrak se zjevila používaná polní cesta. Vydal jsem se po ní. Směr měla příznivý a říkal jsem si, že taková pěkná cesta nemůže končit někde uprostřed polí. Končila. Vedla jen k malému modelářskému letišti. Nu což, už bylo po sklizni, ale ještě nezoráno, a tak jsem pelášil dál po poli. Nevěřil bych, v jak malé brázdě může ležet zajíc. Takřka jsem o něj zakopl a on chudák vyrušen a zmaten vyběhl na Třebohostice. Po strništi jsem skotačil ještě asi kilometr a přitom stočil své kroky k houští, odkud se ozývala motorová pila. Její zvuk mě navedl na cestu k poli s řepou. Záhy jsem se napojil na známou stezku přes Rohožník a zamířil k domovu.