Midsummer Run

Závod. Magické slovo, které jednoho mine obloukem, v druhém nastartuje zaběhnutý rituál. Na mysl se derou životní otázky: „Co na sebe? Co obout? Uběhnu to? Nezaspím? Neumřu cestou hlady?“

Předstartovní nervozita mi zvyšuje tep, několikrát přerovnávám hromádku, páruji boty podle barev, nicméně nejdůležitější bude na druhý den nezaspat. Otázka jídla může být opomenuta, nejde o 100 km, ale jen o 10 km.

Naštěstí mám v ranním vstávání letitý trénink a ve 3:40 se tělo celkem ochotně podrobuje změně polohy. Závod sice startuje doslova za humny, ale už se svítáním. Do startu závodu mám hodinu. Tělo potřebuje trochu více péče než před lety, a tak mu dopřávám dávku pseudojógy a tekutin. Beru dvě trika s tím, že jedno na startu odložím.

Ranní běhy mám moc rád. Vše je čerstvé, svěží, vonící. Tedy až na moje tělo. To se dostane do stavu schopného k běhu dost často až při návratu domů. Nemohu proto před závodem opomenout předklus. Na start to mám nejkratší cestou asi dva kilometry, raději to beru oklikou a další dva si přidávám.

Start jsem si minulý týden vytyčil u nádraží (ano, čtete správně, tento závod má skvělé pravidlo – uběhněte 10 km za svítání tam, kde se vám to líbí). Prozíravě jsem zvolil lesní asfaltku s obrátkou po 2,5 km. Od rána totiž prší a mé další oblíbené trasy se dnes k závodu nehodí. Slunce tak bude jednou z věcí, kterou dnes zaručeně neuvidím.

Závodní desítku jsem neběžel pár let. Velkou neznámou je čas. Dám ji v pět ráno pod hodinu? Zvládnu snad dokonce tempo 5:30? Netuším.

Blížím se pomalu ke startu, srna ztuhla při pohledu na mé pokusy o běžeckou abecedu. Již ale není více času na provádění kousků pro pobavení diváků. Nemilosrdně se blíží start.

4:49

První stovky metrů pozoruji hodinky, zda nejsou rozbité. Tempo 5:04? To jsem naposledy viděl na instagramu Tučňáka. Ptám se sebe: „Jak dlouho tohle vydržíš?“ Přichází první stoupání.

No, stoupání, celý závod má převýšení 30 metrů…

Čerstvé síly se perou s krpálem a na první obrátce mám závod rozběhnutý na 51 minut. Tempo však uvadá a propadá se místy až k 5:19. Z kopce deficit doháním a myšlenka na čas 50:xx mě žene dopředu. Do půlky ale dobíhám pomaleji.

Cestou k druhé obrátce se zdá, že tělo začíná spolupracovat. Poslední dva kilometry se deru až na krev (triko mi rozedřelo bradavku). Tlačím dech před sebou a cílem prolítám v bájném čase 51:01.

https://www.strava.com/activities/3641087510

https://www.instagram.com/p/CBpMibRFh7N/