Pas nebyl potřeba

Tak jsem se zase jednou zúčastnil závodu. Jednalo o Celní půlmaratón v Krčském lese. Celý závod jsem myslel na to, že se musím pořadatelů zeptat, proč se závod tak jmenuje, až jsem na to nakonec zapomněl. Pokud to někdo z vážených čtenářů ví, nechť to prosím napíše do komentáře.

Vyrazil jsem rovnou z práce s běhacím batohem. Dojel jsem metrem na Chodov a v duchu si vybavil Mountova slova: po modré k velkému altánu. U východu z metra byl veliký plakát s modrou turistickou značkou. Před ním hrála kapela kotlíkářů. Výborně, pořadatelé zajistili i muziku na trati. Okolo postávaly hostesky a rozdávaly tašky. Dostal jsem taky jednu, i když jsem jim říkal, že zatím nemám registraci. Modrá šipka na plakátu ukazovala do velkého altánu s nápisem nákupní centrum. Vstoupil jsem dovnitř a byl jsem překvapen velkým počtem startujících. Nechápal jsem, na co mají všichni vozíky, a proto jsem se zeptal pána v dobře padnoucím obleku. Považoval jsem ho za pořadatele a chtěl jsem jen vědět, kde si mohu vyzvednout své startovní číslo a zapsat se. Pán něco zamumlal do vysílačky a kde se vzali, tu se vzali, dva pánové v černém a vykopli mě z altánu ven. Chvíli jsem nechápal proč, a pak jsem si vzpomněl, že Mount říkal od dubu po modré. Jal jsem se tedy hledat dub. Kupodivu stál na kraji lesa a na sobě měl rovněž namalovanou modrou šipku.
Vkročil jsem do lesa. Od úst mi šla pára, ale hřálo mě vědomí, že v batohu čeká dlouhá moira. Ten pravý altán jsem našel už snadno. Z okýnka na mne mávala Ofélie a říkala smutnou zprávu, že Tučňák s kolektivem to nestihnou.
Byla to má první akce komorního rozsahu, a první návštěva tohoto kouzelného místa mezi Chodovem a Krčí. Pořadatelé byli velmi milí, a dodali celému podniku téměř rodinnou atmosféru.
Stačil jsem se sotva převléci a už jsem pospíchal na start. Ten byl od altánu vzdálen 550 metrů. Na startu se nás v první várce (běžely se dva běhy v 17:20 a v 18:00) sešlo jedenáct. Měl jsem skvěle naplánované tempo, které jsem měl rozepsané na papírku zalepeném proti vodě. Papírek zůstal v batohu v altánu. Pamatoval jsem si jen první zkrácené kolo. Volně mělo být za 11:45. Nebylo.
Ještě jsem si stihl třikrát převázat boty a už tu byl startovní povel. Do čela vybíhá tříčlenná skupinka v které nejsem. Záhy vytváříme s jedním chlapíkem v červeném triku dvojici, a zaujímáme čtvrté a páté místo. Přestože jsem si nedělal žádné iluze o svém výkonu na tomto závodě, běží se mi velmi dobře. Teplota podzimní, nad kterou by jásal Mirek K., vlhko, příjemný svěží lesní vzduch se hrne do plic. Překonáváme bez problému první stoupání a jen tak mě napadne, jaké to stoupání bude posedmé. Do cíle prvního kola dobíháme s parťákem za 11:20. Nadávám si do paka, zase běžím moc rychle. Teď ale počítám, že km byl za 4:49, což je v normě. Žádný úprk z kraje.
Druhé a třetí kolo jsem dělal parťákovi tahouna (4:42 a 4:41). V stoupání k cíli třetího okruhu jsme se vystřídali. Poprvé a bohužel i naposled. U altánu stál chlapík bez čísla a časoměřička mu řekla, ať běží s námi. Silám nového vodiče jsem už nestačil. Dal jsem si proto občerstvení a dvojici následoval z povzdálí. Občerstvení ve formě Endura jsem už potřeboval. Cítil jsem, že vadnu, a že potřebuji nějakou vzpruhu.
Silnější než Enduro byl však zážitek z konce čtvrtého kola. Postávali tam dva pánové v oblecích. Jeden v bílém, druhý v černém. Dostali mě, byla má první myšlenka. Teprve když jsem uslyšel známé neflákej se, došlo mi, s kým mám tu čest. To Keke s Tučňákem převlečení za traťové komisaře dodávali sílu znaveným běžcům. Za Kekeho hlášku: zvedej pořádně ty nohy, jsem ho v tu chvíli neměl rád. Ale je to dobrý a poctivý trenér. Tvrdý v boji, a velmi milý v osobním setkání. Tučňák si taky rýpnul: Koukej, vždyť já v těch lakovkách běžím rychleji než ty ! Díky vám pánové jsem čtvrté kolo zdolal v tempu 4:44 a páté 4:43.
Potom začalo být ouvej. Začínali mě předbíhat rychlejší běžci startující po nás, a parťáka z prvních třech kol jsem už ani nezahlédl. Běžel jsem tenhle závod naplno, a rychleji to už opravdu nešlo. Časoměřička hlásí dvě kola do konce, čas 1:10:09. To musí klapnout. Sice si nemůžu dovolit dát km za 5 minut, ale kolo za 14:36 také nemusím honit. Předposlední kolo už si velmi dobře pamatuji stoupání a divím se, proč je běžím pomaleji než první tři kola. Strašně se snažím a předposlední kolo vydřu za 14:51.
Pořadatelé jsou skvělí. Fandí nám, hlásí časy a já díky nim vím, že do mého limitu 1:40 mám na poslední kolo 15 minut. Za stoupáním v zatáčce si vzpomenu na Miloše. Najednou se mi běží lehce, jako by mě z Pelhřimova povzbuzoval. Sbírám poslední zbytky sil a snažím se o závěrečný finiš. Průměrný čas na km je zase na 4:41 a výsledný čas 1:39:40 mě naplňuje štěstím.
Parťák mi děkuje a gratuluje, a hlásí, že doběhl asi o minutu dříve. Převlékám se, a s batohem jdu fandit Ofélii, pro kterou je tento závod prvním půlmaratónem. Přidává se i Melounek, která se mezitím vynořila odkudsi z lesa. Ofélie dobíhá šťastná se slovy: Už jsem vytrvalkyně. Úplně září.
Za pár minut sedím v metru, zírám na ostatní s přihlouplým úsměvem, a jen vy víte proč.