Trenérem bez svěřenců

Píšu tento článek s pětidenním zpožděním. Jistě jste si všimli, že mé příspěvky nejsou tak časté jako dříve. Důvod je nasnadě. Již pár týdnů mi můj čas ukrajuje práce pro behej.com. Práce radostná, ale časově náročná. Co práce obnáší popsal výstižně Tragéd, a já se k tomu už nebudu veřejně vyjadřovat.

Tak honem do čtvrteční Stromovky. Neplánoval jsem ji. Plánoval jsem práci, která se vždy kolem patnáctého protahuje do pozdních hodin. Zaplavilo mě štěstí, když jsem práci dokončil v pět a v mysli se mi rozprostřela vidina parku u Vltavy.

K planetáriu jsem dorazil pár minut před šestou neočekávaje žádnou účast. Mýlka. Na místě se nás sešlo asi osm. Kam dneska poběžíme vyřešil Jarda, kterého od Stožce soukromě přezdívám „požár“ (nezlobíš se, viď ?). Prohlásil: „Když tu není Miloš, bude trenérem Witty“. To byla taková pocta, že mi úplně ztvrdly nohy.

První můj návrh „půjdeme k řece a pak nahoru“ se setkal jen s protáhlými obličeji. Druhý návrh „tak co dvě maratónské kolečka ?“ už prošel. Dali jsme nejdříve jedno krátké - zahřívací, co kdyby se ještě někdo přidal.

Na začátku maratónského kolečka nastala menší strkanice, protože Jarda Požár se snažil znevážit mou trenérskou roli a zavelel vlevo. Vypadalo to jak taneční zábava, při níž skupinka pár vteřin poskakovala za mnou, a chvilku za Jardou. Nakonec zvítězilo slovo trenéra, a mohli jsme se vydat na slíbený okruh.

Na třetím km jsem byl nucen si ulevit, a mí svěřenci mi utekli. Naštěstí jsem dostihl ženu Jardy, se kterou jsme si báječně popovídali o kolech. Jako správný trenér jsem dohlédl na to, aby svěřenci uběhli celou trasu. My jsme si ji zkrátili a zpět k planetáriu doběhli jako první.

Trénování se mi moc líbilo. Svěřenci běhali kolečka jak o závod, a trenér si jen vyklusával. Těšte se na příště. A kdybych to náhodou nestihl, najdete mě u Suchý dásně. Vy si dejte si 29 km do Řeže a zpět.

Tělo, mysl a sport II.

Setkání s knihou, o které jsem psal před třemi týdny, přišlo tehdy v pravý čas. I jí přičítám to, že jsem předběhl sám sebe.
V knize je popsána technika, jak při aerobní zátěži dýchat nosem. Proč ale vlastně podstupovat dýchání nosem, když se to zdá tak nepohodlné ? Má to dva hlavní důvody. Prvním je fakt, že své sliznice daleko méně vysušujete. Dýchání nosem dokáže zachovat po delší dobu rovnováhu tekutin v těle. Ověřil jsem si to po návratu z maratónu domů, kdy jsem šel normálně na malou.
Druhým důvodem, daleko důležitějším je o poznání lepší práce těla s kyslíkem. Při nádechu nosem, se vzduch dostane do spodních sklípků plic, kam se při nádechu ústy vzduch nedostane. A právě toto je místo, kde dochází k nejintenzivnějšímu okysličování krve.
Neméně důležitým je i výdech nosem. Když si zkusíte prudce vydechnout ústy, břicho se vypoulí a v plicích stále zůstává CO2. Vydechnete-li však prudce nosem, břicho je donuceno se zatáhnout, a plíce zbavíte všech škodlivin.
Naučit se dýchat nosem trvá asi tři týdny. Zpočátku máte pocit dušení, které odvrátíte snížením zátěže. Výsledek však stojí za to.
Nevýhodou je, že se při dýchání nosem nedá kecat s kamarády.

Dnes jsem chtěl psát ale o něčem jiném. Po delší době jsme v kompletní rodinné sestavě i s paní psovou vyrazili běhat. A byl to pěkný pohled. Vytvořili jsme dvě skupinky, ženskou a mužskou část. Mužská část běžela po trase maratónu ve Stromovce, dámská skupina se ztratila. Mám hrozně rád tyhle běhy po maratónu. Jen tak, pro zábavu, bez plánu, pobíhat dokud se chce, než definitivně soumrak zahalí park.

Musím znovu poděkovat tomu, kdo má největší podíl na mé radosti z běhání. Dal hodně nejen mě ale i mnoha dalším lidem. Nejsou to jen skvělé rady, ale hlavně jeho skromný a přátelský přístup ke všem, kteří o to stojí. Nesmírně si ho vážím. Děkuju Miloši.

Nejen Pelhřimov je město rekordů …

Přijměte prosím tento článek na behej.com jako poděkování vám všem, kteří mi fandíte.

Dodám jen čas 3:26:37

Jak tohle dopadne ?

Týden před maratónem v Kladně běhám na můj vkus až dost. Držím se stále sice plánu Luboshe, ale tu a tam se vyskytne jaksi běh mimo. Například čtvrtek: v plánu bylo volno a v pátek: 6 km relax. A skutečnost ? Šest kilometrů to mám jen do Stromovky a zpět. Na čtvrtečním tréninku ve Stromovce s Milošem se Rosťa ve třetím kole utrhl a z volného pobíhání se stal závod. Deset km v tempu 4:45. Jakmile okolí zrychlí, neumím jen tak mávnout rukou a říct si, že to dneska nemám v plánu. Z páteční šestky byla dvanáctka.

Nedělní plánovaná devatenáctka proběhla s Milošem a Radkem. Jak už asi tušíte žádná oddychovka. Radek po druhém kilometru říkal, že raději o běhu píše, než jej provozuje. Na otázku tempa odvětil Miloš že běží podle nás. Běžel jsem s nimi jen kousek, 15 km v tempu maratónu.

Ptám se tedy sebe, jak tohle dopadne. Rozumní lidé odpočívají a já běhám. Na druhou stranu si nosím v hlavě myšlenku úspěchu. Tu podpořil i Miloš. Nejprve mi po Stožci jen tak mezi řečí řekl: „to dáš“, a na moje objemnější běhání pronesl: „jako když najdeš“. Takže uvidíme. Už mám titulek pro další článek – reportáž z Kladna: Nejen Pelhřimov je město rekordů …