Trenérem bez svěřenců

Píšu tento článek s pětidenním zpožděním. Jistě jste si všimli, že mé příspěvky nejsou tak časté jako dříve. Důvod je nasnadě. Již pár týdnů mi můj čas ukrajuje práce pro behej.com. Práce radostná, ale časově náročná. Co práce obnáší popsal výstižně Tragéd, a já se k tomu už nebudu veřejně vyjadřovat.

Tak honem do čtvrteční Stromovky. Neplánoval jsem ji. Plánoval jsem práci, která se vždy kolem patnáctého protahuje do pozdních hodin. Zaplavilo mě štěstí, když jsem práci dokončil v pět a v mysli se mi rozprostřela vidina parku u Vltavy.

K planetáriu jsem dorazil pár minut před šestou neočekávaje žádnou účast. Mýlka. Na místě se nás sešlo asi osm. Kam dneska poběžíme vyřešil Jarda, kterého od Stožce soukromě přezdívám „požár“ (nezlobíš se, viď ?). Prohlásil: „Když tu není Miloš, bude trenérem Witty“. To byla taková pocta, že mi úplně ztvrdly nohy.

První můj návrh „půjdeme k řece a pak nahoru“ se setkal jen s protáhlými obličeji. Druhý návrh „tak co dvě maratónské kolečka ?“ už prošel. Dali jsme nejdříve jedno krátké - zahřívací, co kdyby se ještě někdo přidal.

Na začátku maratónského kolečka nastala menší strkanice, protože Jarda Požár se snažil znevážit mou trenérskou roli a zavelel vlevo. Vypadalo to jak taneční zábava, při níž skupinka pár vteřin poskakovala za mnou, a chvilku za Jardou. Nakonec zvítězilo slovo trenéra, a mohli jsme se vydat na slíbený okruh.

Na třetím km jsem byl nucen si ulevit, a mí svěřenci mi utekli. Naštěstí jsem dostihl ženu Jardy, se kterou jsme si báječně popovídali o kolech. Jako správný trenér jsem dohlédl na to, aby svěřenci uběhli celou trasu. My jsme si ji zkrátili a zpět k planetáriu doběhli jako první.

Trénování se mi moc líbilo. Svěřenci běhali kolečka jak o závod, a trenér si jen vyklusával. Těšte se na příště. A kdybych to náhodou nestihl, najdete mě u Suchý dásně. Vy si dejte si 29 km do Řeže a zpět.