Poslední týdny, či dokonce měsíce pozoruji na sobě velice zajímavý úkaz. Po dvou výborných bězích následuje jeden běh mrtvoly. Po čtvrtečních kilácích (1.2.) jsem se snažil v pátek vyklusat. Trápení od počátku do konce. Žádné tempo nebylo dost dobré na to, aby uspokojilo mou běžeckou dušičku. Cítil jsem svaly tam kde nejsou, tep skákal jak přes švihadlo, žádná radost. Přesto jsem cítil, že ten běh musel být. Jak jinak tělo srovnat po vydatném tréninku, že?
Zato v neděli … Začnu od konce. Dostal jsem pochvalu. A ne jen tak ledajakou. Když Miloš řekne: „běhá Ti to slušně“, znamená to pro mě víc, než si dokážete představit.
Vyběhli jsme na 35ti kilometrový okruh v pětkovém tempu. Měl jsem za sebou asi dva na zahřátí a na otázku Miloše: „neběžíme moc rychle?“ jsem odvětil, že to zvládnu. Ještě nikdy jsem nebyl v Řeži tak rychle. Přešli jsme most a kozí stezkou pod tratí jsme pokračovali k Levému Hradci. K němu jsme se vyškrábali o čtvrt hodiny dříve než na Štědrý den.
Tentokrát jsme se nezdržovali kocháním a pádili dál. A to v pravém slova smyslu. Okolo 30tého km jsme šli i kolem 4:10/km. S více jak týdenním odstupem se musím přiznat, že běh ve slušném tempu mě následně unavil méně, než ultra tempo okolo 6 min/km.
Žádné komentáře:
Okomentovat