Výklus na Blaník

Máme jarní prázdniny. Konečně po pár letech má jejich název smysl: Jarní. Dnešní slunný den jsme v sestavě synek, Witty (psová) a její bohužel již slepá kamarádka využili k návštěvě legendou opředeného místa vrchu Blaníku.

U vstupu do lesa je cedule s nápisem: „Otestujte si svou kondici. Na rozhledně je tabulka, z které se podle času dozvíte, jak jsme na tom s vaší kondicí.“ Jsme po každou srandu, tak jsme vyběhli. V čele jasně vede naše psová nesoucí v tlamě míček. Za ní chvátám já s batohem na zádech a vlekoucí na vodítku její slepou kamarádku. Občas ji musím tahat z křoví nebo rozmotat okolo stromu, který obtočila. Skupinku uzavírá netrénovaný synek. Mělo by to být asi 700 metrů.

Mám na stopkách už téměř 10 minut, ale rozhledna nikde a cesta začíná podezřele klesat. Zabloudili jsme. Pěkně jsme si vrchol oběhli. Vzpomínám na Křemešník, kde se mi stalo něco podobného cestou dolů. Vracíme se a na druhý pokus vrchol zdoláváme. Kamzičí stezka pod rozhlednou je pro slepce velkou překážkou a čas už neměříme. Zato si nahoře užíváme samoty, klidu a ducha tohoto místa.

Ještě hezčí zážitek nám přichystal menší bratr – Malý Blaník. Ve středu zříceniny – několikrát zbořené a vystavěné kaple je 200 let starý smrk a absolutní mír. Magické místo, kde si připadáte jako doma. Síla tohoto místa nás zcela uchvátila.