Zase „volně“ s Milošem

Člověk míní, život mění. Slovo dalo slovo a náplň sobotního odpoledne byla upečena. Vyrazili jsme s Milošem Škorpilem vyklusat běh Praha – Tábor z minulého týdne (91 km). Místem se staly Brdy, respektive Brdská stezka, závod na 50 km MČR v ultramaratonu.

Miloš byl přihlášen místo Ládi Černého, já nikoliv. Na místě startu v továrně u Mníšku pod Brdy jsme byli hodinu před startem, v 7 hodin. První dojem z místa byl fantastický. Vše již připraveno ke startu, prezentace v rozlehlé jídelně s otevřenou kantýnou. U prezentace byly tři dámy, které mě po vyplnění přihlášky odbavily během pár vteřin.

Mám hezké číslo, 134 a k tomu tašku s trikem, odznaky a .. ZAPALOVAČEM! Ještě větším překvapením byli naši sousedé u vedlejšího stolu v jídelně, kam jsme se přesunuli. Dohadovali jsme se, zda ti pánové nehovořící naší rodnou řečí, ládující do sebe chlebíčky, také poběží. ANO, běželi!

Seznámil jsem se s dalšími sympaťáky z Maraton klubu Kladno. Tohle předstartovní i po-závodní setkání mám hrozně rád. Člověk zjistí, že daleko běh přitahuje lidi podobné nátury a tak je si o čem vyprávět.

Začalo se teplit, proto jsem oděl jen triko a krátké těsné šortky. Start byl naprosto přesný. Než jsme vyrazili k lesu, vyběhli jsme na malou smyčku. Já začal hezky volně. Miloš krok, dva přede mnou. Hlídal jsem si tempo, chtěl jsem běžet tak na 5:30/km. Kdo zná Miloše trochu víc ví, že Milošovo volné běhání je trochu jinde. Proto když tempo začalo růst nejprve k 5:10 a posléze k 4:45/km, musel jsem ho poslat pryč. Stalo se tak na 6,5 km na místě zvaném Řitka. Jaká to symbolika.

Zde také závod teprve opravdu začínal. Až sem je téměř rovina. První stoupání rozdělilo balík, ve kterém jsem se pohyboval. Tempo jsem kontroloval podle dechu. Nezávodil jsem, přijel jsem si zaběhat do lesa. Obdivoval jsem naprosto dokonalé značení. Velmi početné žluté značky, na odbočkách šipky na stromech a na zemi a k tomu směrové cedulky. Od 15.km jsem viděl každých 5 km ukazatel vzdálenosti.

Byla to fantazie. Jen les a běžci. Barvy všech tónů, vůně jako člověk nevyrobí. Možná v ten okamžik, kdy jsem se kochal víc než bylo zdrávo, mě začal zlobit palec, respektive jeho přitahovač. Bylo to na 15.km a já začal bojovat. Běželo se do té doby naprosto krásně. Zahnal jsem myšlenku na ukončení závodu a uvědomil si, že k ultra holt ta bolest někdy patří. Zkoušel jsem různě prsty v botě krčit a narovnávat. Postupně jsem problém z hlavy vypustil. Ne, že bych palec již necítil, ale zakázal jsem mu bolet.

Když jsem na půlce zjistil, že mám čas 1:47, začal jsem pomýšlet na závodění. Chyba, běh bez ambicí, než to hlavě začalo šrotovat, byl jednoduší. Malinko jsem se uklidnil, ale tendence někoho dobíhat se mě už nepustila.

Z profilu tratě lze krásně odtušit, kde číhala krize. A to prosím pěkně nejen na mě, ale snad na všechny se kterými jsem později mluvil. Ano, bylo to přesně na 30.km, kde po dlouhém seběhu čekal táhlý kopeček. Veliká pochvala míří k organizátorům, kteří zdvojnásobili počet občerstvení proti propozicím a navíc jej umístili přesně na místa, kde bylo nejhůř. Stolek na 36.km zapůsobil jak oáza.

Odtud byl výborný seběh k Chouzavé. Přes 4 km lesem po hladké mírně klesající cyklo-asfaltce. Budík ukazoval tempo 4:36… Už jsem zase závodil a říkal si, že s finišem počkám na pomyslný ukazatel maratonu. Těsně před ním byla další napájecí stanice, kterou obsluhovali úžasní pohodáři. Když běžíte 40 km v podstatě sami, naleje vám povzbuzení a pár prohozených slov ztracené síly zpátky do svalů.

Chtěl jsem zrychlit, ale nešlo to. Čekal tam totiž další, naštěstí už poslední kopec. Chodecké vložky už jsem ani nepočítal. Opět přesně na vrcholu čekala odměna – další občerstvení. Povzbudil jsem německého kolegu, že už zbývá jen 3,5 km. Zkoušel se mnou chvilku běžet, ale blinkání ho přemohlo. Co si tam tak mohl dát? Párky tam neměli…

Do cíle trať už jen pěkně klesala. Ani nevím kolikátý jsem doběhl. Je to běh, který si užije samotář, závodník i ten kdo rád běží v balíku. Na startu jsem viděl nejvyšší číslo 158 a na trati jsem až do konci vždy někoho viděl před sebou. Asi proto, že jsem nebyl první. První doběhl Dan Orálek způsobem start-cíl a svým famózním časem 3:17 ukázal záda dvou Litevcům, kteří na něj ztratili 10 minut.