V poslední dny lichého letopočtu mé tělo odmítá běhat. Knedlík, který nelze spolknout, přešel do dusivého kašle doprovázeného celkovou slabostí. Netruchlím vychladlých běžisek, beru současný stav jako znamení, že na prosincovou čtyřstovku nebyla má schránka vyladěna.
Protože i oči pálí z mé milované četby, nejčastější mou činností těchto dní jsou obrazy. Myslí proudí odlesky běhů minulých i budoucích. O těch budoucích nechci psát, alespoň ne nyní. Přesuny uplynulého vánočního týdne nebyly v mém podání nikterak běžecky oslňující, zůstaly po nich však okamžiky, které navždy zůstanou mou součástí.
Na Štědrý den jsme s Milošem uspořádali 2.ročník běhu za svítáním na Levém Hradci. Podařila se mi nepěkná věc, zaspal jsem. Miloš mou zprávu o posunu srazu o 10 minut ještě zachytil, Kačenka však již ne. Potkal jsem ji, když se o půl sedmé ranní vracela z místa srazu u Trojské lávky zpátky domů. Moc si vážím toho, jak mou omluvu přijala a ještě se zasmála mým příhodám. Na Miloše jsme čekali pár minut navíc, protože jemu zavřeli přístupovou cestu skrz botanickou zahradu a musel ji oběhnout přes Kobylisy (skoro :)). To mělo však velkou nevýhodu. Miloš přiběhl náležitě rozehřátý. Okamžitě se mi vybavila jedna z jeho památných vět: "Jak si mě rozběhnete, takového mě máte." Opravdu jsem nechtěl běžet na pěti, ale Miloš už měl našlápnuto...
Kačka nás před útulkem opustila a k Řeži jsme se blížili již za vstávajícího šera. Vyběhli jsme o 40 minut později než loni (z toho 25 minut bylo záměrně) a Miloš tak ani neměl čas fotit spící ptactvo kolébající se na chladnoucí hladině řeky. Chvátali jsme tak, že z Řeže do Úholiček jsme běželi po kolejích a nerozptylovali se přeskakováním chuchvalců mlhy zahalující uschlé trávy na břehu toku. Svítání při osmé hodině ranní jsme na místě nezastihli. Ostatně jsme jej nezaznamenali po celý den, neboť týden dusila pražskou kotlinu deka páry a všelijakého svinstva.
Levý Hradec považuji za jedno z nejkouzelnějších míst na doběh od domova. Ne pro jeho pevnou pozici nad neupraveným korytem, ani pro výhled od zdi hřbitova na protější strmý svah. Je to pro neuchopitelný pocit, který mnou prostoupí poté, co se postavím zády k boku kostelíka, čelem k řece. Na takovém místě přestávám vnímat čas i vlhké triko ztrácející teplotu čerstvého potu.
Celé kolečko přes Stromovku po pravém břehu Vltavy do Řeže, po levém přes Levý Hradec, Kozí hřbety, Horoměřice a Podbabu má 36 km. Sice mě Miloš ke konci malinko pozlobil: "To schválně běžíš tak pomalu?" (podle Garmina 5:30/km) a v mém obličeji si mohl přečíst, že nalačno se mi přes dvě hodiny neběhá nejlépe, ale ten Štědrý zážitek jsem si vzít nenechal.
Navečer mi Miloš poslal zprávu, kterou nemohu publikovat, protože byla jen pro mě. Byla moc hezká a cítil jsem, že i jemu bylo se mnou na Levém Hradci dobře.
Žádné komentáře:
Okomentovat