úterý, prosince 04, 2007

Výjezdní zasedání

Práce mi nevadí. Stala se nedílnou součástí mého života tak jako spánek. Když nepůjdu spát, budu ospalý, když nepůjdu do práce, nebude na to, mít kde spát. Nemůžu proto nazvat prací povinností, prostě je a já mám to štěstí, že jí mám. Kolikrát sebou nese i příjemné, velmi příjemné události. Tentokrát se jí stalo výjezdní zasedání, kam jsem byl jako součást inventáře firmy vřele pozván.

Na tomto společném víkendu je povinná pouze účast na společné páteční večeři. Další program je volný. Rybáři odejdou k řece, lenoši se zachumlají do peřin a běžci se vydávají prozkoumat okolí. Neomezený vstup do hotelového bazénu a večerní bowling je vnímán jako bonus navíc.

Sobotní klouzavé proběhnutí na Kozí hrádek bylo opatrné a krátké. Led v loužích nepatří mezi mé oblíbené povrchy. Raději jsem po snídani vyměnil boty za pomalejší.

Zato neděle... Úsvit vtrhl do mé ložnice ostře jako výstřel startovní pistole. Zprvu se mi moc nechtělo jít se klouzat, ale pohled z okna do parčíku obavy z nekomfortního povrchu rozptýlil. Po sněhu a ledu ani památky a slunko vyzývalo k hrátkám v nedalekém lese. Po maratónské snídani, chlebu s marmeládou, mě v pokoji přivítaly botky tančící své staccato. Tělo i mysl byly zaplaveny předzvěstí mimořádného zážitku.

Mám strašně rád tyhle běhy: někam, nevím kam; uběhnu tolik, několik; tempo, jaké mě zrovna napadne. Už první kroky k lesu mě zastihly v mimořádné kondici. Málokdy se mi to v tréninku poštěstí, běžet v plné síle, v opojení z toho být tady a teď. Žádné musím ani chci, ale jen radost z dokonalé harmonie Země, vzduchu, vody, těla a toho uvnitř. Každý nádech tělo nadlehčuje a hravě jak kamzík utíkám první kilometry přes kořeny podél potoka.

Nalevo zmrzlé zbytky vypuštěného rybníka, napravo mohutná dubiska uchovávající v paměti dávnou historii zdejšího rovinatého kraje. Rozmarný psík velikosti menšího koně obtiskává své maxi-tlapky na má ramena. Další rybník plný ztuhlé vody je jak vystřižen z Ladova obrázku. Sotva se stačím vynadívat, cesta z hráze uhýbá opět do lesa. Kroky jsou hned delší a mysl si výská radostí.

Na pár stovek metrů vede cesta z lesa okolo statku. Jako švédskou bednu přelézám poskládané panely a za nimi mizím v remízku. Zbloudilá srnka stříhá ušima a hledí na zvláštní živočišný druh, který zavítal v její teritorium. Další rybník, les a odbočka do houští. Jakoby pán lesa vyslyšel volání běžce, že trní, louží, bahna a jehličí v očích už bylo dost, rozvírá svou náruč v borovicový háj. Měkká půda tlumí zvuky a konejší ducha běžce.

Prudká změna povrchu na asfaltovou svážnici probouzí z opojení a vybízí k běhu "co to dá". Ne však na dlouho. To, co následovalo, mě donutilo zastavit. Nevím na jak dlouho, ale ten pohled zůstane dlouho vryt v mé paměti. Jemně hmotný duch lesa stoupal za pomoci slunečního třpytu ze žlutých travin a halil jehličnaté mladíky v bílý závoj. Za nimi stáli moudří velikáni a stezka se ztrácela v jejich přítmí. Vládu nad královstvím Matky převzala všemocná hvězda Slunce. Byl jsem opět doma.

Dosyta jsem si vychutnal celou trasu ještě jednou. Běžel jsem zpátky stejnou cestou v opojení z toho okamžiku. Tělo si libovalo a hrálo si tu s rychlejším, tu s pomalejším krokem. Osamocený relax v bazénu završil úchvatné nedělní dopoledne.

5 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

umění vidět, umění cítit, umění prožít, umění vyjádřit něco krásného tak, aby to v duchu viděl, cítil a prožíval i ten, kdo s tebou nebyl, umění být osamocen a přesto ne sám, to je krása - to jsou "všecky krásy světa"
Díky

PetrS řekl(a)...

Děkuju :)
Autor této úchvatné knihy vzpomínek pan Jaroslav Seifert byl zcela jistě jedním z těch, kteří mi poodhrnuli závěs, za kterým "krásy světa" lze spatřit.

Anonymní řekl(a)...

Ahoj.
Teď jsem tady nějakou dobu nebyl... a koukám... s Tebe se stal básník :-) Moc pěkný článek.

Anonymní řekl(a)...

^
|
|_______ Gery

PetrS řekl(a)...

Gery, napiš mi prosím mail, rád se dozvím, co je u Tebe nového :)