Přiznání

Přiznávám, že jsem zcela závislý. Fyzická závislost na běhání se projevuje zvláštním neklidem celého těla. Zejména nyní, v předjaří. Jako sokolovi ve znamení Berana mi vstupuje do žil čistá míza nového roku. Žádostivě hledím z okna na zalamující se paprsky nejsilnější naturální energie.

Ještě patrnější je závislost duševní. Našel jsem při pohybu mír a klid. Rozum se zastaví, odpočívá a stává se jen skromným pozorovatelem okolního JSA. Skončí přemítání nad zmatky, které si rozum vytváří stejně sám a duše dostane prostor volně dýchat. V nastalé symbióze se raduji z každé maličkosti.

Na rozhraní noci a dne, kdy severní vítr zadržuje svůj dech za hradbami města, v ten čas, kdy první zpěváčci ladí své hlasy, v ten moment, kdy se Země pootočí o další píď, miluju pocit tu být. Být u nového dne. Nezapomenutelné okamžiky, kdy rozum nestačí zpracovat informace z okolí a jen oněměle hledí na úchvatné krásy přírody. Přestože ji člověk neustále a záměrně ničí, žije svým nezávislým životem. Svobodná.

Na hladině Vltavy, dosud nezčeřené ani sebemenším závanem, odpočívá hejno racků. Hejno? Stádo! Zkouším odhadnout jejich počet. Jsou jich stovky. V útvaru podobném stěhující se letce sedí nehnutě v přívětivé náruči řeky.

Zatoulaná kachna v dobité Stromovce oznamuje, že i ona je již vzhůru. O kilometr dále přeletí trojice jejích příbuzných. Možná spěchají na koncert těch diblíků, kteří vydávají tak nádherné zvuky. Opuštěná, divoká a přeci šťastná kočka chvátá ze svého nočního loviště do denního úkrytu. Mohutný kaštan to vše pozoruje a zdá se, jakoby větvemi popoháněl opeřence do jejich zaměstnání.

O hodinu později šňůra smrdutců kašle na pokojnou řeku z betonového mostu. Jen si kašlete, mě tu radost nevezmete. Nosím ji v sobě.