A spotřeba? 5,7 lt / 100 km

Dlouho předem naplánovaný výlet začal již v pátek navečer. Jel jsem potemnělou severní krajinou a snažil se odhadnout, kdeže to mám z autobusu vystoupit. Řidič, pokud mu někdo nestál za zády, na zastávkách ani nepřibrzdil a bylo dost náročné mou cílovou stanici nalézt.

Na zastávce Martin ještě nebyl a proto jsem zamířil přímo do nedaleké hospody. „Ahoooj kamaráde“ přivítal mě téměř nahý výčepní. K úplné nahotě, na kterou později také došlo, chybělo jen pár centimetrů černé látky uvázané kolem pasu. Servírka v rozhalence nezůstala pozadu: „Chlap! A hezkej“. Na Martina jsem raději počkal chvilku venku.

Po pár pivech, seznámení s místní kulturou a doladění sobotní trasy jsme se odebrali do jeho domu na lože. Ráno jsme vstali před šestou, něco málo popili a pojedli. Přestože předpověď počasí slibovala jarní den, na radu Martina jsem k triku mono Moira přidal i bundu. A dobře jsem udělal. Místy na sluníčku už to vypadalo, že by bunda šla odložit, ale v lese, u vody a k večeru jsem Martinovi moc děkoval.

Výběr trasy byl vynikající. Sotva za kilometr, dva zamířily naše kroky do lesa a téměř jej neopustily. Drobné ranní mžení se záhy rozfoukalo a mohli jsme si tak naplno užít vůně předjaří. Les byl prostoupen napjatým očekáváním. Jakoby k plnému rozpučení už jen chybělo přetočit list v kalendáři.

Přes hřeben jsme klesli do Kokořínského údolí. V dolině chráněné proti slunci bylo patrné, že únor stále ještě patří paní zimě. Vyjma rybníku v Harasově, byly na všech ostatních kusy ledu. Studánka naštěstí zamrzlá nebyla a my si mohli doplnit své vaky. Běželo se parádně. Naprosto jsme si vyhověli v tempu i rozpoložení a skvělou náladu doplňovali historkami.

Menší kopce jsme zkoušeli vyběhnout, ty prudší jsme chodili. Však také sice malebná, ale nesnadná trasa nás několikrát potrápila. Na celkových 86 km jsme stoupali (a klesali) 2,3 výškových kilometrů. Až do Doks, místa našeho oběda, se mi zážitky splývají v jeden. Nádhera. Les, k běhu přívětivý terén, zámek Houska, usměvaví pocestní.

Martinův výběr občerstvovací stanice „U rybníčku“ v Doksech byl rovněž vynikající. Hospoda rozdělená na kuřáckou a nekuřáckou část, slušný výběr výborných jídel od 49 do 79 Kč, dobrá obsluha. Dal jsem si květákový mozeček s bramborem, kofolu a dvě piva. Před vchodem jsem provedl několik prostných a zažil naprosto dosud nevídanou věc. Po 44 km jsem nepociťoval sebemenší známky únavy. Vyběhli jsme k Bezdězu a já s pocitem, jakoby den právě začínal.

Následujících 17 km jsem prožíval euforii. Nádherné cesty, mohutná dubiska, radost proudila ze slunce i od matky Země. Dostatečné doplnění tekutin při obědě zajistilo, že ani moc neubývalo ze zásob doplněných na toaletě. Řeknu vám popravdě, že ta voda ze záchoda se později mezi 70.-80.km záhadně proměnila v božský mok. Byla výborná!

Martinův úbytek energie si vyžádal další návštěvu pohostinného zařízení. Ve Ždáru, snad nejmalebnější vsi celého Kokořínska, jsme odbočili do podniku „U nás“. Tak jako my jsme byli spokojeni sami se sebou z vydařeného výletu, stejně spokojeni vypadali i místní u sklenice x-tého piva. Vyslechli jsme si spoustu místních historek a mouder. Začal nás však tlačit čas a museli jsme vyrazit dál.

Poslední část trasy vedla po asfaltu. V podstatě to byla výhoda. Nohy se obtížněji zvedaly a při zapadajícím slunci lze přehlédnout zapomenutý kořen (tak jako minulý týden). Martin nás neomylně ještě naposledy zavedl „na jedno“ k „Divočákovi“. Trochu jsme si zazpívali při harmonice a už po tmě, nakonec šťastně přes pole dorazili do cíle.

P.S. pár slov k výzbroji:

Měl jsem pás s lahvičkami, celkem 0,8 lt (Isostar) a ledvinku s 0,75 lt (voda) lahví nesenou na břiše. Po kapsách 4 ks Horalek a komínek Be-Be (ten jsem donesl celý zpátky). Vodu jsem doplnil jednou v Doksech a k přepočtené spotřebě přičítám, co jsem kde vypil.