Kbelská sedmačtyřicítka

„Blazni, blazni a eště raz blazni“. Tato slova běhacího parťáka Kekeho mi zněla v uších po celý sobotní den.

Ten začal příjemnou cestou do Kbel busem 185. Nádherná obloha dávala tušit nadcházející nevšední zážitek. Na Palmovce jsme se potkali s Jarmilou a Mirkem, Oslíkem a na poslední zvonění naskočil i Martin, který právě dopil s místními bufeťáky grog. Autobus byl obsazen až na výjimky běžci a ani by mě nepřekvapilo, kdyby měl příští rok vedle čísla nápis „Kbelská desítka“.

U registrace jsem bez fronty získal protekční číslo vodiče a s Milošem jsme se odebrali do sokolovny. Kolem ½ desáté mě zlákal k rozklusu. Nechtělo se mi. Jakoby mě něco zadržovalo v milé předstartovní atmosféře. Podlehl jsem. Bohužel pro mě. Vyběhli jsme k Satalicům a za železničním přejezdem jsme stočili kroky podél naváděcích světel k letišti. Začalo foukat. Tak, že stačilo jen zvedat nohy a naše tempo 4:30 řídil někdo jiný. Živel.

Na konci řady stožárů s reflektory jsme si odskočili a otočili zpět k návratu. Během dvaceti vteřin nastalo všechno. Hromy, blesky, voda, tma, vodorovné krupobití. Co chránit dřív? Obličej, zátylek, ruce? Skočili jsme za betonový sloupek a choulili se k sobě jak dvě mláďáta pod křídlem matky. I za tu chvíli, kdy jsme byli oddáni živlu napospas bez úkrytu, nás kroupy řádně profackovaly. Ještě hodinu poté jsem měl vydatně tečkované ruce.

Když jsme později doběhli ke startu, zbyly ze zázemí jen trosky. Závod byl zrušen. Běžel jsem se schovat do tepla sokolovny a váhal co dál. Durch promočený, bez převlečení, jsem neměl mnoho možností na výběr. Buď okamžitě domů nebo chvíli počkat na ústup živlu a vyběhnout na plánované kolečko. Už téměř prázdnou sokolovnu jsem opouštěl s rozhodnutím běžet.

Silný severozápadní fén měl jednu významnou výhodu. Stačily 2-3 kilometry a byl jsem suchý. Komfort i nálada okamžitě vystřelily k ukazateli 100 %. Rychlost nebyla nijak ohromující a tak jsem se mohl věnovat své oblíbené činnosti. Čumění, kde co lítá. A lítalo toho požehnaně. Byl jsem šťasten, že jsem učinil rozhodnutí nevzdát to. Byl bych tak ochuzen o neobvyklé obrazy: Zajíc, který honil odhozený igeliťák (nebo on jeho?), vlny na Vltavě odkoukané z Rýna, přirozenou čistku slabých jedinců – stromů. Příroda přírodě.

Větry, které mi bránily v rychlejším pohybu otevřenou planinou se zmírnily po překonání vrcholové kóty u Klíčan. (Čeština je krásná, že?) Z Vodochod jsem klesal příjemným úvozem vedoucím rezervací k řece. Kymácející vrcholky dřevnáčů zachycovaly občasné nápory a slunce prosvěcovalo celou tu fantastickou scenérii. Ano, jsem dítě štěstěny, protože mi na kebuli nespadla ani větev velikosti mého stehna, ani ten zlomený chudák, který přeťal stezku u řeky.

Řeka, jindy přeplněná vodním ptactvem, se rychle přelévala ve směru poryvů. Jen malá kachní rodinka u rákosí vyvažovala svá těla na houpačce vln. Zpíval-li některý z letců, nebylo jej slyšet. Svěží vzduch, vymetená obloha i cesty. Nádhera v syrové podobě.

V plné síle se ukázala výhoda běžce-chodce. Strom přelezu, auto ne. Slyším co se děje, co padá a letí, v autě slyšíte prd. Nebál jsem se a ani si nemyslím, že by to bylo nebezpečné. To hlavní jsme s Milošem přežili v náručí a také vím, že můj čas ještě nenastal. Je třeba ještě řadu věcí na Zemi pochopit. Vítr mezi poli mi vzal hodně sil a na těle to bylo znát. Přesto bych znovu s rozhodováním neváhal ani minutu.