Šlépěje historií

Marně pátrám v paměti, kolik let už to je, co jsem jel naposledy na kole z Jižáku do Luk pod Medníkem. Tipuji to na rok 2002. V horkém létě plném vody na novém, vlastnoručně postaveném RB, které se dnes krčí v koutě obývacího pokoje, pracovny a ložnice v jednom. S jasným cílem, jsem se v sobotu vydal na tuto trasu znovu, po svých.

Na Sokolovské nastupuji do metra (aha, dnes už se stanice jmenuje Florenc). Je to dost zvláštní pocit. Okolí dnes už nepohorší cyklista v obepnutých gatích. Avšak polonahý chlap, i když čistý a navoněný, působí v metru jako exot. Zvykl jsem si, ostatně není to poprvé.

Cestu od konečné k Milíčovskému lesu jsem ještě nezapomněl. Za rybníkem jsem se nechal unést vzpomínkami na společné běhy s Tučňákem, KeKem, Papaayou, PavlemK, LasKym alias 3Copem a Toskem. Byly to nádherné běhy, jako třeba tento.

Automaticky jsem odbočil na zelenou značku, po které jsme zde běhávali. Cesta to byla sice delší, vyhýbala se mému naučenému směru, ale zakrátko se ukázalo, že mé kroky nevedené žádnou myšlenkou, byly správné. Potkal jsem Štefana, jehož domovina je odtud značně vzdálena. Jak milé setkání. Probrali jsme kde co, vzájemně si pogratulovali k narozeninám a po čtvrt hodině se rozešli s úsměvem v duších.

Zelená značka pokračovala tam, kam jsem nechtěl. Běžce nic nezastaví, ani pokropené pole. Supernohy získaly stařeckou patinu a svou zářivou bělostí již dále neplašily mravence a brouky. První novinka čekala v Újezdu před podběhem dálnice. Asfalt tu vyměnili za kostky. Zato cesta do Průhonic se nezměnila. Snad jen potok za domky je snadněji překonatelný.

První část parku v Průhonicích obíhám podél zdi. Ne že by mě park nelákal, ale tato část je velmi navštěvovaná a navíc běhat lze jen se vstupenkou. Držím se zdi po levé ruce až na nejvyšší místo obce. U zadního vchodu, kde dříve byla rozbitá polňačka a plno aut je štěrková cyklostezka. Pro auta je zřízeno parkoviště před druhou částí parku.

Druhá část parku je syrovější a jak stvořená pro romantické posezení i procházku. Vybírám si boční vchod, od kterého vede cesta až k Osnici. Jsem moc rád, že toto místo se nezměnilo. Možná jen stromy narostly o pár centimetrů.

V Osnici přibylo na poli pár domů a dobíhám zde párek cyklistů. Ani se nedivím. Stoupání k lesu u Horních Jirčan jsem na kole taky neměl rád. Cesta před sadem i v lese je stále stejně rozbitá a jako běžec získávám před cyklisty slušný náskok. Keře a stromy u domků v Jirčanech už pěkně povyrostly. Jezdívával jsem tudy ještě po polní cestě. Červená značka je přemalovaná a uhýbá vlevo k lesu, já si běžím ale pěkně postaru do Dolních Jirčan.

V Psárech mě zastihl déšť a hlad. U Číňana jsem si koupil BeBéčka, kafe a šel se schovat do autobusové zastávky. Sice čistá, ale bez možnosti si sednout. Po chvilce se začali sjíždět cyklisté. Jejich chuť ke konverzaci opadla poté, co zjistili, že nemám kolo. Voda zakrátko přestala padat, já jsem spolkl posledních pár drobků a vyrazil na druhou půlku.

Po červené k hotelu René jsem jel na kole jen jednou, pak jsem si našel objížďku. To jsem si uvědomil až tehdy, kdy se z cesty stala téměř neschůdná pěšina. Běžci je hej, ale tenkrát jsem se tam s kolem málem zabil.

Kus běhu po silnici ukázal, kdo je pánem silnic. Já ne, to to hnědé auto. Ještěže bylo možnost odskočit si v les. Zbývající část trasy k nádraží v Jílovém, po žluté do Kocoura a modré do Luk zůstala taková, jaká byla dříve. Členitá, místy nesjízdná, místy rychlá, stále pěkná. Takový byl výlet do historie.