Kolem jezera II.

Týden před oběhem jezera jsem běžel „Rozkvetlou kaštanku“. Spojil jsem příjemné s ještě příjemnějším a vyzvedl si nový klubový dres. V úterý jsem jej vyzkoušel, vypral a v pátek zapomněl na šňůře. Reprezentovat mateřský klub jsem tak musel v triku z loňského maratónu v Porýní. Mnozí spoluběžci a pořadatelé mě tak považovali za Němce a kladli mi otázky výhradně v němčině. Na jedné z občerstovaček se však jedna z dam otázala odkud jsem a pak už hovořila jen polsky.

Do Tihany, místa startu a cíle a bezesporu nejhezčího místa u Balatonu, jsme dorazili ve čtvrtek po deváté večerní. Po ubytování jsme zamířili do jedné z místních hospod. S usednutím na nás okamžitě zaútočili komáři. „To nás čekají horké chvilky, až budeme za dva dny za soumraku kroužit u tohohle velkého rybníku.“, napadlo mě. Skutečnost však nebyla tak dramatická. Myslím, že ani Ondřej, hrdinný můj doprovod na kole, si na bodnutí létajících upírků nestěžoval. Sice nám u snídaně vyprávěl o krvavých stopách na klimatizaci v pokoji, ale to bylo až v pondělí po doběhu.

Možná to bylo teprve v pátek dopoledne, kdy mi začínalo docházet, co mě čeká. Vydali jsme se na prohlídku městečka a od kostela se nám odkryl sic úchvatný, ale mou čelist rozevírající, pohled na jezero. Za dopolední mlhy byl protější břeh sotva znatelný. Tehdy jsem si uvědomil, že to není jako 12ti, 24ti hodinovka, kde člověk běží dokud chce a kolik může a do cíle se stejně dostane. Tady se to prostě MUSÍ oběhnout. Celé.