sobota, dubna 28, 2012

Páté narozeniny II.

Příjemného posezení jsme se zanedlouho museli vzdát a vydat se k Senohrabům. Těptín, Kamenice, Lojovice, Zaječice, místa, která nám za těch pět let již zdomácněla. Některá probíháme ve stejném stavu, v jakém jsme je viděli v roce 2008. Jiná se mění, zda k lepšímu či horšímu závisí jen na úhlu pohledu pozorovatele. Opuštěné stavby, nedokončené projekty, ale i nová kanalizace nebo opravený most. Stráň dříve odkrývající pohled na holý hřeben zarostla do téměř neprostupné houštiny. Úzká stezka přes louku náleží nyní pastvě a běžcům je k dispozici vozová cesta ve stínu lip.

Běží se mi dobře. Tempo přiměřujeme mému stavu. Ondřej vybíhá v náskoku kopce, dolů mě nechává pár kroků poodstoupit. Postupně se propracováváme k obědové zastávce. Neomylně míříme k senohrabské hospodě v zatáčce nad nádražím. Předloni domácí kuchyně s načepýřenými ovocnými knedly, loni hotovky s jiným provozovatelem, letos pizzerie a zas jiný provozovatel. Přesto neporušíme tradici. Zřejmě duch místa nás přitahuje do útulného prostoru, kde k jídlu přidávají dobré slovo a vyprahlým běžcům slevu na balenou vodu. Prý po té kohoutkové bychom běželi rychleji, než bychom si přáli.

Poskládali jsme do sebe svůj díl pomaratónské pizzy, dva převařené nápoje a vydali se vstříc předposlednímu významnému stoupání ke hvězdárně v Ondřejově. Mohli jsme i odložit část oděvu, neboť nás po zbytek trasy počalo provázet slunce. Zatímco Ondřej, jak se zdálo, se teprve rozbíhal, já byl na padesátém kilometru již za svým limitem. S úlevou jsem tak přivítal vrchol v Konojedech, kde, až na krátký úsek u Radimi, měníme terén na asfalt. Čekala nás poslední zastávka našeho putování. Světlý bod neměnnosti toho, že svět je v pořádku. Tradiční hospoda v Nučicích.

Vřelé uvítání paní hostinské, nápoje přistavené sotva si urovnáme židli, atmosféra ospalého venkovského popoledne. Kolik superlativů se básníkům dere na mysl. Jen televize se záběry odborářské demonstrace síly narušila duševní klid sešlých lidí. "Nejlepší by byla vláda Marie Terezie." pravila paní hostinská. Ano, svět je v pořádku. To jen několik hlasitých se vydává za většinu a několik zlodějů vyvolává dojem občanské zlotřilosti.

Nenechme se však vytrhovat z dalšího putování. Ondřej často hlásí, že mu zvoní telefon, nemůže jej najít, pak dělá, že deset minut telefonuje. Dává mi tak prostor porvat se se zbytkem trasy tempem mezi šnekem a hlemýžděm. Díky mantře "zdraví, štěstí, blaženost" ubíhají mé kroky bez potíží ke Kouřimi. Jen bolest stehen začíná bránit rychlejšímu seběhu, nyní již jen zvlněné cesty.

Posledních dvanáct. Když jdu jen tak vyběhnout do lesa, řeknu si "jen dvanáct". Ovšem dvanáct posledních z Kouřimi je pěkně dlouhých. S únavou nohou nabývá i únava mysli a chodecké vložky se prodlužují. Přesto k Dobřichovické pivnici nakonec dobíháme, nikoliv docházíme. Šťasten za tento den, s díky mému druhu v životě i běhu a Kačce za podporu vzhlížím zase do dálav. Za dva týdny PIM jako rozvička před červnovou Silva Nortica.

3 komentáře:

1bubobubo řekl(a)...

Petře, moc pěkně popsané běžecké putování. Jsem moc rád, že ti to běhá a doufám, že srdíčko je v pořádku.Měj se a na Kladně nebo na SNR naviděnou.

PetrS řekl(a)...

Podle poslední kontroly je beze změn, tak si pobíhám v přiměřených tepech :) Na viděnou!

Anonymní řekl(a)...

Milý Petře! Nezbývá než se připojit se svým poděkováním za skvělý den i jeho strhující líčení. Bude-li jednou vtěleno do dalšího svazečku neseného na Tvých zádech na návštěvu k paní Jitce a já budu smět být u toho, nelze si věru ani napříště naříkat na nepřízeň osudu. Jen na svého druha už prosím nehleď jako na běžeckého nezmara, jemuž žádná zdolaná vzdálenost není dost dlouhá. Sám dobře víš, jak moc se tento obraz liší od jeho skutečné podoby v předmětném světě. Již brzy, při dalších společných podnicích, o tom, obávám se, vydám jasná svědectví. Škoda jen, že jsem Tě v průběhu našeho putování více nepobízel, abys pokračoval ve svých interpretacích skvostného narozeninového daru, totiž Dialogů Seneky Mladšího, k nimž přistupuješ s hlubokým pochopením a zralou životní zkušeností. Poděkování proto patří i Janovi, který pro Tebe váhu jeho myšlení objevil, Kačence za řidičské dovednosti a radostnou obětavost, bez níž by náš den nebyl tím, o němž píšeš, a samozřejmě i oběma L za nevšední pochopení! Ondřej