A je to !

Nebudu vás dlouho napínat. Můj cíl pokořen nebyl. Můžu si za to jedině sám, a pár následujících řádek vás provede závodem, ve kterém bylo všechno. Radost i utrpení, smích i strhaný obličej.

Start
Ráno jsem se sotva vykopal z postele před sedmou hodinou. Bylo to dost pozdě, a momentální pocit říkal, že o páteční euforii se rozhodně nejedná. Provedl jsem základní maratónské úkony. Obléknout, navonět, zalepit bradavky a rozebrat situaci na trati s podpůrným týmem. Mám trágédí celkem dlouhé kraťasy a minulé zkušenosti mi říkaly, že mazání stehen řešit nemusím. Na nohy jsem navlékl vyzkoušenou ochranu moira plyš, a na svetr tričko sponzora. Napatlal jsem na pleš krém. Žena konstatovala, že jsem hlava pomazaná.
Na sraz ke Prašné bráně jsme dorazili ve čtvrt na devět. Velmi početný team tragédů se velmi dobře bavil. Byla tam spousta známých i neznámých tváří, a seznámil jsem se s dalšími sympaťáky. Miloš zavelel ke společné fotografii a poté se balík nadšenců vydal na seřadiště. Velmi mě překvapilo, že v Celetné skoro nikdo nebyl. Keke chtěl jít pořád dopředu, ale neposlechli jsme ho. Chyba. Zase jako při půlce jsme se první kilometry prodírali mezi lidmi, kteří běželi pomaleji.
Buch. Asi start. Přes minutu jdeme volnou chůzí. Pomalu se rozbíháme a start míjím v čase 2:13 a od té chvíle běžím sám.

Tlačenka
Ne ne, to opravdu nejím. Tlačenka je na trati až na Klárov. Úzký Karlův most a ještě užší Valdštějnská ulice jsou hodně nepříjemné. Trenér Keke se má poslouchat. Proto je první km za 5:40 a druhý za 5:13. Na nábřeží Edv.Beneše se pole konečně roztahuje do šířky. Můj vysněný čas se v podobě vodiče Miloše začíná vzdalovat. Miloš, pravděpodobně aby dohnal ztrátu zřetelně zrychluje. Snažím se ztrátu taky stahovat, ale nedojde mi, že zatímco pro Miloše je ostřejší běh jen takové zpestření, mě to utaví. Na tom jsem ale přišel, až když mi mával za otočkou na jeho 32.km.

Za hlupáka
Místo, abych si nasadil svých 5 min/km, pokračuji ve stahování ztráty. 3 km v tempu 4:57. První známá tvář – Pubi fandí na Libeňském mostě. To mě nakoplo a na Sokolovskou do Karlína vbíhám v tempu 4:52. Cestou pobaveně sleduji nejen pány zavlažující okolní keře ale i dámu, která v sedě na bobku trhá trávu. Na co asi ?
Nadšeně přibíhám na 10.km, kde čeká synek s tubou Endura. Malá nucená přestávka na odlehčení a běžím radostně dál. Nyní se divím, že mi v hlavě nezačalo blikat varovné světlo. Desítka je sice RT 50:52, ale když odečtu čas strávený v zácpě a při uvolňování, blíží se tempo k 4:54. To nebylo dobře.
Od hotelu Hilton míříme do tunelu Husákovo ticho. Hotový zážitek. Tam, kde sviští auta i osmdesátkou, dnes tiše šustí boty odvalující se z asfaltu. Kopeček nahoru, dolu, nahoru a u pošty Na Františku se vítám s další částí rodinky. Naše psová je totálně zmatená z počtu běžících a místo vítání táhne dceru pryč.

Pěkná půlka
Odbočuji do Revoluční a přemýšlím, zda na náměstí Republiky poběžíme po chodníku. Je tam totiž velká díra do země, do které se sypou peníze. Zábrany byly pro dnešek odstraněny, a tak bez potíží míříme po silnici na pěší zónu. Diváků je tady spoustu a dobře mě to tlačí dopředu. Začínám se těšit na dalšího člena mého fan klubu. Je jím kamarádka Jana, která opět nezklamala. Na závod se vybavila krabicí s napsaným startovním číslem a mým jménem. Její hlasité povzbuzování u Mánesa přehluší i píšťalky pořadatelů. Blížím se k Palackému mostu a nevěřím svým očím. Na silnici je napsáno něco jako tragéde bojuj ! Fantastické. Nevím kdo to vymyslel (asi Radek se ženou), rozhodně si zaslouží zapsání do tragédí síně slávy. Tenhle úžasný nápad vydal za tisíc diváků. To už je tu Výtoň, a brácha, který se pro změnu vybavil reflexní vestou. Pár úsměvů do objektivu a řítím se dál. Koukám jak je to s tempem. Špatný. Už pět km 4:52. Sice pěkně dotahuju ztrátu, ale začínám konečně používat hlavu. Trochu zvolňuji. Po obrátce pod Nuselským mostem míříme zpět na Výtoň. Mezitím dorazila Jana od Mánesa, vybojovala strategické místo u zábrany v zatáčce a vesele mává krabicí. Cestou do Podolí si říkám, že pole se po 18.km pěkně roztáhlo, a je vlastně dobře, že jsme navštívili Libeň a Karlín, které trať oproti loňsku natáhly. Když míjím měřící zařízení na půlku v protisměru, registruji Radku, která si běží pro svůj osobák. Na půlce má skvělých 1:38. Je přede mnou o sedm minut. Před otočkou vidím v protisměru Miloše, a na půlku dobíhám v čase 1:45:46. Druhá desítka v tempu 4:56.

Už se blíží
Po Podolském nábřeží běžím opět – jak jinak – na Výtoň. Jana stojí u bráchy v družném rozhovoru (v životě se neviděli). Jana mává krabicí a brácha pořizuje několik stylových momentek. Zase se usmívám jak debil. Před Palackým mostem čeká synek s dalším Endurem a objednaným běžeckým pásem s vodou. Po loňském výpadku občerstvení mezi 20 – 27,5 km jsme nechtěl riskovat dehydrataci. Zdálo se mi ale menší horko a i nějak jsem vycítil, že vody nebude třeba. Vzal jsem si jen tyčinku a pádil přes most na Smíchov. Na 25.km držím tempo 5 min/km, ale cítím, že ne již na dlouho. Lehce zpomaluji a konečně pár km běžím se stejnými lidmi. V hlavě už si rovnám, že 3:30 nebude. Nevadí, mám se o co snažit příště. Velmi nemile mě překvapila skutečnost, že Strakonická ulice je od Barrandovského mostu v protisměru otevřená pro auta. Nekonečná kolona škytajících aut poskakuje vpřed a my dýcháme ne zrovna čerstvý vzduch. Není mi jasné, proč loni mohla být silnice uzavřena, a letos ne. Naštěstí se neběželo až na soutok Berounky s Vltavou, ale jen ke koníčkům. Běžím 5:09 až do 33. km. V protisměru mě povzbuzuje Tučňák, Papaaya, bohužel Kekeho nevidím.

33
Běží se mi v pohodě, nohy nebolí, orthopedické problémy zůstaly doma. Začalo mě píchat v břiše pod žebrem. Jak to ? Nic jsem nesnědl, dýchám zhluboka. Nejde to. U občerstvení zahajuji chůzi. Bolí to, dýchám zhluboka, zatínám břišní svaly. Aha. Tak tady je chyba. Břišní svaly jsem neposílil. Tempo se blíží k 6 min/km, aby na 37. km dosáhlo 6:26. U občerstvení cítím v zádech vítr. Najednou to přefičí Tučňák. Volá něco jako „pojď a nepij tolik“ a je pryč. Ještě jeden km trápení a začínám se pozvolna rozbíhat.


Konečný úsměv
Na Janáčkově nábřeží na 40.km už zase běžím v pohodě, lehce přes 5 min/km. Jana stojí na domluveném místě. Myslel jsem, že umřu smíchy. Nevím jak to udělala, ale stojí ve skupince asi pěti dam. Mává krabicí a společně s dámami skandují moje jméno v několika světových řečech. Na mostě míjím nápis tragéd to nevzdává a sbírám skryté rezervy k závěrečnému finiši. U Národního divadla si ještě poskočím v rytmy samby. Zlatí bubeníci. Podaří se mi předběhnout několik lidí, kteří mě minuli při mém výpadku. V Pařížské ulici zdvihám ruce, davy šílí. Nestíhám se usmívat do všech fotoaparátů. JE TO TAM !!!

Několik čísel
Mám diplom, na kterém je 925. místo za 3:44:04, v kategorii 144. RT 3:41:51 znamená mírné zlepšení času z podzimu o 4:10. Potěšilo mě pořadí mezi muži podle jednotlivých checkpointů. Na 10. 1141., na půlce 984., na 33,5 km 855., v cíli 861. Takže jsem to nakonec neutavil tolik co jiní. Budu sílit břicho a meto 3:30 těš se na zdolání příště. To už budu mít tragédí triko, a to je přeci začarované na rekordy.