Vůně kopřiv

Blíží se pátá hodina odpolední a po celodenní práci přišla zasloužená odměna. Vysvitlo slunko, proto navlékám své nové trenko-plavky. Plánuji delší výlet, a tak na cestu balím Enduro zbylé z PIMu. Ostrou hranou tuby si dělám v nových trenkách díru. Ještě si beru dvě trička, přeci jen zas takové teplo není, a vybíhám. Tentokrát směrem na vrch Svidník, a jako obyčejně, bez konkrétního dalšího cíle s tím, že pak se uvidí.
První tři km běžím po silnici. Provoz je takřka nulový a můžu si vychutnat tuhle část krajiny jinak než z auta. Vzpomínám na nádherný zážitek ze čtvrtečního podvečera. Dostavil jsem se v šest večer do Stromovky a zde jsem si užil s Milošem sedm koleček.
V opojení málem míjím odbočku k lesu na Svidník. Běžím po trase, kterou jsem téměř před rokem zdolával v opačném směru. Vidím věci, které jsem loni neviděl. Je to takový pohled z druhé strany. U statku pod lesem jsem si všiml jakéhosi pomníku. Sem se musím vydat znovu.
Se vstupem do lesa se však musím stále více soustředit na krok a dech. Znovu mi do mysli vyskakují slova Kekeho: kopec je přítel.
Pod vrcholem kopce se běh mění v rychlou chůzi. Ještě pár kroků a jsem tam. Na samé špičce vrchu Svidník je rozhledna. Je bohužel nepřístupná a pěkně to v ní hučí. Tipoval bych, že ji účelově využívají mobilní operátoři.
Dávám si pár doušků vody a pokračuji chůzí dál. Sestup je ještě příkřejší než výstup. Cestička je pěkně rozbahněná. Noha nikdy nezůstane na místě, kam jsem ji položil. Zákonitě muselo přijít nechtěné. Bác. Nepřekvapilo mě, že mi bahno vklouzlo pod trenky, ale kde se vzala ta voda ? Příčina je jednoduchá. To lahvička s vodou na běžeckém pásu nevydržela tlak mého těla. Zátka povolila a obsah lahvičky změnil své místo. Jak jsem vstával, podtlak v prázdném obalu způsobil zpětné nasátí mazlavé směsi do lahvičky. Tak tohle asi už pít nebudu.
Dostal jsem se pod kopec. Výborně. Prvních 7,5 km za 44 minut. Turistický ukazatel sděluje, že další přítel Choustník je vzdálen 17 km. Tak to raději příště. V hlavě vyvolávám mapu a plánuji, kde přibližně okruh zatočím.
Na lesní cestě stojí auto, a u něj vysoký chlapík. Už z dálky mě zdraví a mává na pozdrav. Moc mě to potěšilo a díky němu to pěkně rozbíhám. Dorážím do vesničky s deseti domy. Co dům, to skvost. Všude je čisto a upraveno. Roubené stavení by stálo za fotku, ale začíná pršet. Fotit budu tedy příště, až budu zdolávat dvojici přítelů. Za vesničkou stoupá cesta vzhůru, úvozem se dostávám k malému rybníku. Vzpomínám si, jak jsem si tu loni pěkně nabral do bot. Tradici jsem neporušil ani tentokrát. Je v těch místech nějak vlhko. Za rybníčkem stojí zbytky hospodářského dvora. Musela to být ohromná stavení, jen trám co drží zbytky zdiva má tloušťku snad 40 centimetrů. Překonávám krátké ostré stoupání a už vidím druhý rybník. Tentokrát je vypuštěný. I k němu se váže veselá vzpomínka. Loni jsem tu zabloudil a oběhl si jej kolem dokola, cestou necestou. Tam bylo komárů !
Ještě kousek lesem a už je tu další vesnička. Běžím okolo ovcí a vzájemně se pozorujeme. Nejsou tak plaché jako ty sousedovy. Říkám si, že jsou pěkně zmlsané, když nežerou kopřivy. Druhý hlas mi říká, vždyť ty je taky nežereš. S úsměvem nad touto myšlenkou stoupám do dalšího kopce. Cesta, která vede remízkem mezi loukami, je obklopena kopřivami. Skrápěné deštěm nádherně voní. Vůně mě provází asi dva kilometry, až k silnici.
Cestu na Choustník musím bohužel opustit. Nechtěl jsem jít víc jak 20 km, i tak to bude víc.
Poslední část výletu se po silnici snažím o tempo. V jednom kopci dokonce dobíhám pána tlačícího kolo. Ten, jak mě spatří, pádí na vrcholek, naskakuje, a ze skládačky dostane závratnou rychlost snad 25 km/hod. Z kopečka už na něj nemám, proto zvolňuji. Za chvilku už probíhám Černovicemi a poslední kilometrový úsek (pro změnu do kopce) zkouším, kolik dostanu z tepáku.
Moc se mi tenhle výlet líbil. Vzhledem k času na první sedmičce nebyl výsledný čas 2:15 na 24 km zas až tak špatný.