Běhám bezmála dva roky a dospívám ke zjištění, že běžec má jen samé přátele. Kopec, skálu, sníh, léto i vodu.
Zprvu se mi zdálo, že mí běhací kamarádi zaváhali poté, co vyhlédli z okna. Je to přesně ten okamžik, kdy člověk stojí na hranici, a zvažuje, na čí stranu se dát. Zda zvolí pohodlí vyhřátého pelíšku, nebo obuje své milované běžecké boty, otevře dveře od domu, a vítr mu vmete do tváře hrst vody. Zvolili jsme druhou variantu a nelitovali jsme.
Stačí jen pár metrů, a stáváme se součástí živlu. Usmíváme se myšlence, že existuje jen špatné oblečení. Máme ho.
Čvachtá mi v botách ozývá se zleva a mě prdí boty slyším zprava, z toho jak voda proudí mezi prsty u nohou nahoru a dolu. Směju se jako blázen a snažím se symbolicky vyhnout další louži. Obíhám ji zleva po chodníku v křoví. Pár kroků, a z ještě hlubší louže mám opláchnutá lýtka. Vydávám neurčitý výkřik (jak ho slyšeli ostatní viz předposlední odstavec).
Sluníčko sice nevidíme, ale voda nám ho rozlila po celém těle. Shodujeme se, že při běhání nám nevadí žádné počasí. Snad jenom led je trochu nepříjemný.
Tučňák si akorát stěžuje na to, že ho zebe ruka. Až v cíli dnešního přátelského setkání zjišťuje příčinu. Utáhl si moc řemínek u hodinek a zpomalil si tím krevní oběh.
V autě nacházím psí deku, do které se balím a vyrážím do dalšího pěkně zahájeného dne.
1 komentář:
si gey
Okomentovat