Konečně léto

První letní den jsem oslavil skvělým závodem.
Dlouho dopředu řada běhacích kamarádů avizovala svou účast. Je škoda, že se nemohli zúčastnit ranění, přeju jim z celého srdce mnoho sil na zdolání potíží a brzký návrat do běžeckých bot.
Na startu mi trochu zatrnulo, když se za mými zády v prezenční místnosti ozvalo „Ale tohle jsem ti do plánu nepsal !!“ Musel jsem na místě Luboshovi slíbit, že poběžím podle plánu 5x600 s mezivýklusem. No, moc se mi dodržet slib při závodě nedařilo.

Dorazil jsem s Johnym777 na pátou hodinu odpolední, a bylo proto dost času na milé hovory a další seznámení. Kdyby byl závod v tu chvíli zrušen, tak už jen kvůli setkání s ostatními stálo za to přijít. Hodinka, kterou jsme prokecali a prokroužili na oválu, byla pryč a blížil se start.
(c) Hanka - kamarádka Melounka

Pět minut před startem se mě Pubi ptal, jak poběžím, nevěděl jsem přesně, a řekl jsem mu, že bych rád za 45. To jsem ještě netušil, jak blízko budu od svého přání. Měl jsem říct 43 – třeba by to vyšlo.

Padl výstřel a mě zase hráblo. Nechal jsem tělo běžet a výsledkem byly první dva km po 4:21. Ještě ke všemu je trať mírně do kopce. Hlavou mi proběhla známá písnička: „běžíš moc rychle“. Vědomě se snažím ubrat a daří se mi třetí km srazit na 4:36. V té době ještě se spoluběžci vtipkujeme. Přestávám se soustředit a další km zase „pálím“ za 4:24. To už jsme za první otočkou, běžíme z kopce a na mysl mi vyskakuje jediné slovo, které jsem slyšel od všech, kterým jsem dnes sdělil, že mám závod na 10 km. BLÁZEN. Bylo nás tam přes 200 stejných bláznů. Přestože kropím bruslařskou dráhu na Landronce potem, dýchám jako bych měl vydechnout naposled, jsem šťastný. Šťastný, že běžím, šťastný, že patřím mezi podobně postižené, šťastný, že jsem nad sebou zvítězil. Otáčíme se před 5. km (22:13) opět do kopečka proti sluníčku.
(c) Hanka - kamarádka Melounka

Tak takhle chutná běžet pouští. Slunce pere do obličeje, stéblo se nepohne, a oděv se dá ždímat. Kolik km bych dokázal v téhle 33st. sauně uběhnout ? Asi už moc ne, protože zpomaluji a ani se nemusím přemlouvat. (4:39, 4:38) Zakletý 7.km na poslední otočce ukazuje své zoubky. Vybavuji si radu Miloše: „zvolni, srovnej si to v hlavě a pak pokračuj“ Rovnám si hlavně dech, který mi chybí. Na 8. km (4:51) mě poprvé někdo dobíhá a hledám důvod, proč se ho držet. TRIČKO !!! Ano, můžu mít tričko, které je unikátní. Je jich údajně jen 150. Zařazuji se tedy jako druhý vagónek a nechám se vláčet až do cíle. Při mém pokusu o finiš na tartanu mi soupeři mizí, a tak dobíhám osamocen. Můžu si ale vychutnat okamžik, kdy moderátor hlásí mé jméno a můj klub Tragéd team. Team, který je podle moderátora novým fenoménem české atletiky. Jsem na svůj team hrdý.
V cíli dostávám od synka diplom (jak k té funkci jenom přišel ?) a na tričko si ani nevzpomenu. Mířím k vodě a slyším volání: „tričko !“ Tak přeci, cíle jsou od toho, aby se plnily.
Musím se přiznat, že ačkoliv nemám desítku rád, tahle se mi líbila. Netrápil jsem se tak jako v Kbelích. Sice mám čas skoro o minutu horší, ale netrápí mě to. Byla to úžasná akce.