Tak chutná život aneb na Zlaté stezce – II. část

Odcházíme do místní útulné tělocvičny základní školy, kde později přenocujeme. Po očistě a jednom ionťáku v hospodě „Kameňák“ se scházíme u vyhlášení výsledků před úřadem. Na každého se dostalo. Vítězové kromě zalepených obálek obdrželi krásné knihy a my pod bednou, respektive pod schody, jsme dostali plnohodnotné mapy, info materiály o okolí a jako bonus tričko od Miloše z maratónského víkendu.

Snad všichni byli spokojeni a zbloudilci si vyprávěli o krásách Haidmühle. Následoval, jak jinak, přesun do restaurace se pstruhem ve štítu. Dagmar, nevěsta z PIMu zařídila, že jsme mohli do salonku pro hotelové hosty. Zaplnili jsme více jak jeho polovinu a milé setkání nadšených lidiček pokračovalo až do večerních hodin. Vyprávění střídají běžecké zážitky a všichni se výborně bavíme. Po třetím pivku začíná být pořádně veselo. Miloš si objednává sladké palačinky s nivou a Jarda ho trumfuje svou objednávkou na zmrzlinový požár.


Nakonec ve vší slušnosti opouštíme tento dům radosti a vydáváme se volně na večerní procházku. Zvolna se setmělo a dorážíme do tělocvičny. Ráno v sedm je naplánován běh na Třístoličník a tak hurá do spacáku.

Neděle 13.8.
Vstávám jako první a rovnám své ztuhlé tělo. Únava ze závodu ještě nestačila přijít, tak si věřím, že naplánovanou třicítku zvládnu. Za chvilku vstává Miloš a Franta. Přesně v 7:03 vybíháme ve třech od školy proti směru včerejšího závodu. Beru si bundu, protože je celkem chladno a v 1300 metrech bude asi ještě frišněji. Dobrá zpráva je, že neprší. Celou cestu nás doprovází Jitka na kole. Chvilku jede s námi, pak dopředu a kousek dál na nás čeká.
Začínáme volně a pomalu se blížíme k hranici. Těsně před ní zaháním ošklivou myšlenku, že jsem unaven a že bych se otočil. Fuj, to se nedělá.
Máme v nohách prvních 6 km a začínáme stoupat. V Haidmühle se napojujeme na cestu, kterou znám ze soboty. Miloš zařadí rychlost a jede. Nutí mě to podat lepší výkon, než kdybych běžel sám. Držím se v závěsu tu kratším, tu delším. Občas Miloš zpomalí a mám šanci běžet vedle něj. Někdo prohlásil, že běh s Milošem je za tisíc rad. Stoprocentně to potvrzuju.
Běžíme lesem po cestě s velmi příjemným povrchem. Občas se cesta narovnává i klesá, tak zbude čas i na odpočinek a povídání si a sdílení pocitů. Dobíháme k vrcholové silnici. Čeká nás pět kilometrů nakloněné roviny. Miloš, jakoby povzbuzen, že teď už bude jen stoupání zrychluje. Daří se mi držet jeho energetického víru a užívám si opojení vlhkého ranního vzduchu. Když trochu zvolní, dobíhám ho a říkám mu, že první asi nepoběžím, na to nemám síly. A bum. Slova se mi vymstila a najednou jsem odpadl. Dočasný výpadek maskuji malou potřebou, ale rozeběhnout se, mi jde dost těžce. Po třech km opouštíme silnici a odbočujeme na kamzičí stezku. Nejdříve si myslím, že mě šálí zrak, když vidím, že v dáli stojí Jitka a u ní Franta. Franta běžel za mnou, a najednou na něj ztrácím 300 metrů. Napadne mě, že se už asi vrací z vrcholku. Musím se smát. Miloš má jinou myšlenku. Franta umí levitovat. Ve skutečnosti to bylo tak, že Franta nás při náběhu na silnici už neviděl, ale zato viděl o kilometr kratší cestu, kterou jsme my přehlédli. Poslední stovky metrů je to už chodecká záležitost. Miloš nás nabudí vidinou krásného rozhledu z vrcholku. Je to tak. Na vrcholku je krásná hustá mlha.


A také pěkná zima a proto se po pár minutách, které trávíme focením a občerstvením, vracíme. Jdeme dolů po silnici, abychom si na kamzičí stezce nezlomili nohy. Prodlužujeme si cestu o tři km, ale aspoň máme nohy celé. Miloš opět udává tempo a my s Frantou za ním pěkně vlajeme. Dobíháme k odbočce do lesa a na ukazateli objevujeme směr k vodopádům. Běžíme zpátky jinudy. Nacházíme vodopády, které nyní vypadají přátelsky, ale za jarního tání to musí být pěkný hukot.


Pokračujeme k Haidmühle z druhé strany po tzv.Wasserrad. Míjíme mlýnské kolo na místě bývalého mlýna a zvolna sbíháme do městečka. Napojujeme se na trasu včerejšího závodu a valíme posledních 7 km. Na hranicích je připravena k odjezdu kouřivá mašinka. Po chvilce běhu z lesa slyšíme houkání a Miloš sprintuje na fotogenické místo. Má pěkný záběr, ne jako moje fotka z mobilu se šmouhou.

Ubíhají poslední kilometry a začínám se těšit na konec. Posledních pár set metrů. Mám toho plný brejle a chystám se, že klukům řeknu, že kopeček k tělocvičně už dojdu. Miloš se otáčí a říká: „Ten kopeček už jen vyjdeme, aby nám neztuhly nohy“.
Byl to snad nejlepší běh mého života. Sám bych to takhle zatím neuběhl. Kluci děkuju vám.

Umyli jsme se, sklidili tělocvičnu a zamířili k našemu oblíbenému pstruhovi na oběd. Protože za pár hodin odjíždíme, jen lehce pojíme a popijeme. Pak se vydáváme na krásný asi 4 km výlet na vrch Stožec, pod kterým je dřevěná kaple. Nejdříve se ze Stožce rozhlédneme do kraje na protější Třístoličník (vpravo)

a potom strávíme hodinku v rozjímání při venkovní mši u kaple. Poutní kaple P.Marie byla vybudována před 215 lety a obnovena v letech 1987-1990.

Řada okamžiků z víkendu se nedá popsat, musí se prožít. Strávil jsem jej s lidmi, kteří mi jsou blízcí. Po oba dny panovala dobrá nálada a atmosféra, která vás nabije do dalších dní. Žádné dohadování, jen souznění, žádné povyšování, jen dobře míněné rady zkušenějších, laskavý humor a pocit, že život chutná sladce.