Pohřeb

Po dvouapůlletém běhání jsem se rozhodl k zoufalému, ale nezbytnému činu. Neustálé narážky typu: "jsi snad stonožka?" a výtky: "strč si ty boty někam, to je má přihrádka" mě donutily uspořádat pohřeb jednoho ze šesti párů mých milovaných bot.

Výběr kandidáta byl jasný. První botky to nemohou být. Byly svědkem první patnáctky za dvě hodiny a květnového maratonského cíle na Staroměstském náměstí. Místo musí uvolnit druhé v pořadí. Na palci díra, na patě prošup. Boty, které poznaly všechny povrchy. Led, kámen, jehličí i asfalt.

Naposledy jsem je obul, zavázal tkaničky, pohladil svršek a políbil spodek. Sundal jsem je a vrátil jim původní vložky.
Ze šuplíku jsem vyndal a složil tenorovou flétnu, kterou oprašuji jen na vánoce.

Pohřeb samotný se uskutečnil na dvorku našeho činžáku za přítomnosti jediného smutečního hosta mé milé psové Witty. Tu bohužel více než samotný akt zajímaly ostatky jiných obřadů. Při zvednutém víku popelnice zazněla Tichá noc a botky se naposledy nadýchly čerstvého povětří.

Po obřadu byl čas na hostinu. Připil jsem si hypotonickým ionťákem a pojedl zbytky gelů z říjnových Drážďan. Psová už měla dost od popelnic a proto nic nedostala. Mějte se fajn botky v běžeckém nebi.