Pražský otvírák

V klidu dojíždím do pražské části Kbely. Jsem tu téměř hodinu před startem, říkám si času dost a těším se na známé i neznámé tváře. Ale ouha. Fronta závodníků je až ke křižovatce. Začalo pršet (ne mrholit nebo kapat, ale opravdu pršet). Doufám, že díky mému přihlášení předem budu ve výhodě. Vyfasuju jen číslo a bude. Nebylo. Poslušně se řadím na konec hada. V milé společnosti mokneme a modráme. S deštěm přišlo z Norska i ochlazení.

9:40. Před námi je ještě asi padesát závodníků, za námi rovněž a proto s úlevou přijímáme zprávu, že start se posouvá o 30 minut. Tak akorát se stačíme svléknout a vybíháme na dvou-kilometrový rozklus. Zuby mi samy drkotají. Dobíháme ke startu a rázem je vše jinak. Přestalo pršet i teplota poskočila malinko nahoru. Na startu je taková tlačenice, že se sotva vejdu do společného záběru.

10:30. Prásk. Podobně jako na PIMu se chvilku nic neděje. Však také dvojnásobná účast (311 kusů) to už je pořádná masa lidiček. Snažím se rozbíhat na 4:20. Na Garminu jsem nastavil program závodu (1.km 4:20, 2.km 4:15, 3.-8.km 4:10 a poslední dva co to dá). Než se GPS ustálí, tak nevím, zda běžím rychle nebo pomalu. První kilák není dlouhý a čas 4:15 mě přesvědčuje o tom, že jsem nepřepálil. Po očku sleduji Ondřeje. Ten ale ladí na Pečky a brzy se loučíme.

Tak jako každý závod běžím nejraději sám. Utáhnu a povolím podle svého. Daří se mi dvě věci. Částečně dýchat nosem a dávat si pozor na styl. Baví mě vybíhat zezadu a dotahovat se na človíčka, který se mi vpředu zalíbí. Přestávám usilovně sledovat Garmina a jen tak občas mrknu, zda se držím ve zvoleném tempu. Matně si vzpomínám, kde jsem loni začal tuhnout a kopce se mi po roce zdají nějaké menší.

Úterý 27.2.2007. Poslední společný trénink před Kbely ve Stromovce. Na plánu byla jedna pětka. A v mé hlavě myšlenka, že tato pětka mi řekne, jak mám Kbely běžet. Devět postav se po volném kolečku a pár stovkách chystá na ostrou pětku. Jen tak prohodím, že česnek si už k obědu dávat nebudu a Honza nás baví vyprávěním o skákání na trampolíně po smaženém květáku.

Pětku jsem zaběhl za 20:31 a po zbytek týdne přemýšlel. Není to náhoda? Zvládnu to? Středeční výklus, opět známý běh mrtvoly, mi naznačoval, abych pomýšlel spíše na loňský čas (44:04). Je to vůbec možný? Já, pomalý kus, se stylem běhu „hroch“, takové ambice? Přesto jsem už ve čtvrtek Garmina naprogramoval na 41:35…

Blíže se sedmý kilometr a loňská krize nikde. Fajn, mám prostě den. Nervózní automobilisté, kterých je více než loni, se mezi námi pletou, ale naštěstí snad k žádné kolizi nedošlo. Kdyby tak věděli, co prožíváme. Každý běží jak o život. Pro sebe, proti sobě, za sebe. Přeju jim aby z troubení přešli na běhání. Je to tak krásný.

Stojan osmičky je v Satalicích. Nechávám se běžet a mávám dlouhé řadě povzbuzujících děcek. „Ten v tom žlutym trikotu to loni vyhrál“ slyším za sebou. (rozrážím vzduch v žluté bundě) Míjím Mirka K. Člověka, který je pro mě běžeckým guru. Jeho kilometry a výkony obdivuji od počátku svého běhání. Proběhnout se s ním jen tak ve Stromovce je balzám. Moudrý člověk, který stojí za svými názory a vyzařuje takový klid a pohodu. A teď, běžím vedle něj. Mé soutěživé já je ve svém živlu. Je strašně hezké, když si pak v cíli podáváte ruce se svými kamarády a soupeři. Vy obdivujete jejich lepší výkony a oni gratulují vám za podařený běh a naopak.

Poslední kilák. Rvu se ze všech sil. Žádné 4:10, ale 3:42. Radek, další můj milý soupeř, když ho předbíhám jen pronese: „No to snad ne..“ Vyhlížím za kterým obloukem už bude konečně cíl. Běžím jak o závod. Tak, jsem tu. Garmin odmáčknutý na startovní čáře po nahrání ukazuje 41:12, oficiální čas mám 41:18. Vzhůru na Českou Lípu! A co na můj výkon řekl ultraMiloš? „Kde ses flákal, řekl jsem za 40."