Moc jsme se s přáteli Milošem a Viktorem snažili, aby bylo dokonalé. Nakladatelství si s našimi texty před vydáním malinko pohrálo, protože jinak by kniha neměla 120, ale 180 stran. Přesto si myslíme, že výsledek stojí za přečtení.
sobota, května 05, 2007
Dítě je tu
Devět měsíců po sepsání první řádky a vyfocení prvního obrázku přichází na svět. Těžce, ale šťastně, naše společné dítě.
Moc jsme se s přáteli Milošem a Viktorem snažili, aby bylo dokonalé. Nakladatelství si s našimi texty před vydáním malinko pohrálo, protože jinak by kniha neměla 120, ale 180 stran. Přesto si myslíme, že výsledek stojí za přečtení.
Moc jsme se s přáteli Milošem a Viktorem snažili, aby bylo dokonalé. Nakladatelství si s našimi texty před vydáním malinko pohrálo, protože jinak by kniha neměla 120, ale 180 stran. Přesto si myslíme, že výsledek stojí za přečtení.
úterý, května 01, 2007
Ultra Pec, Den 2: Energie 99 % nohy 29 %
Probouzím se první s pocitem, že něco nehraje. Hlásí se o slovo zadní kolení vaz levé nohy a pravá pata. Můj výraz na startovní fotografii druhého dne hovoří za vše. Vybíháme již v půl osmé a nebýt Rostíka, asi bych běžel až do Řevnic celých 44 km sám.
Rosťa nás přijel podpořit s Pavlínou a nebýt jich, skončil bych už po dvaceti kilometrech. Dal jsem si stopku na dvacátý, že pokud se má schránka nevzpamatuje, skončím. Rostík jako spoluběžec a Pavlína jako úžasný doprovod mi pomohli dvacítku překonat. Díky nim jsem věděl, že neděli doběhnu. Obě bolístky tam sice byly stále, ale Rostík s Pavlínou mi pomohli na ně alespoň částečně zapomenout.
Poslední kilometry před Řevnicemi jsem sám a ubývá i energie. Přivírám oči a dostávám se do stavu celku. Bohužel běžím po silnici, tak musím oči zase otevřít. Moc a moc se těším na oběd a ostatní.
V rozpoložení, kdy není radost ani trápení, usedám ke stolu k početné skupině. Nějak se nedokážu zasmát tomu, když mi Miloš oznamuje, že mi nadělil 40 minut. Jediné rozumné jídlo (špagety) je vyprodané a proto si k šopáku vyndávám fazole z auta.
Odpoledne je běh o 180 stupňů lepší. Ve dvě hodiny vyrážíme v davu z Řevnic a až za železniční most v Černošicích se držíme pospolu. Tam se nám čelo ztratí a naše tříčlenná skupinka doprovázejících Radky a Romika bloudí okolo řeky. Prodlužujeme si cestu o celé 4 kilometry.
V Radotíně na nás ostatní čekají a už s minimálními rozestupy dobíháme až do Stromovky. Mám chuť si tam dát ještě kolo, abych natočil 80, ale nechceme Rostíka, který nás z Řevnic doprovázel v autě, zdržovat.
Bylo mi ale jasné, že nemůžu další den pokračovat. Patu jsem nerozběhal a nemám touhu si něco dokazovat za cenu, že bych třeba neběhal několik týdnů. Jsem moc rád, že jsem se této akce zúčastnil. Člověku se odkryje spousta věcí a příště si (snad) z nich vezme ponaučení.
Rosťa nás přijel podpořit s Pavlínou a nebýt jich, skončil bych už po dvaceti kilometrech. Dal jsem si stopku na dvacátý, že pokud se má schránka nevzpamatuje, skončím. Rostík jako spoluběžec a Pavlína jako úžasný doprovod mi pomohli dvacítku překonat. Díky nim jsem věděl, že neděli doběhnu. Obě bolístky tam sice byly stále, ale Rostík s Pavlínou mi pomohli na ně alespoň částečně zapomenout.
Poslední kilometry před Řevnicemi jsem sám a ubývá i energie. Přivírám oči a dostávám se do stavu celku. Bohužel běžím po silnici, tak musím oči zase otevřít. Moc a moc se těším na oběd a ostatní.
V rozpoložení, kdy není radost ani trápení, usedám ke stolu k početné skupině. Nějak se nedokážu zasmát tomu, když mi Miloš oznamuje, že mi nadělil 40 minut. Jediné rozumné jídlo (špagety) je vyprodané a proto si k šopáku vyndávám fazole z auta.
Odpoledne je běh o 180 stupňů lepší. Ve dvě hodiny vyrážíme v davu z Řevnic a až za železniční most v Černošicích se držíme pospolu. Tam se nám čelo ztratí a naše tříčlenná skupinka doprovázejících Radky a Romika bloudí okolo řeky. Prodlužujeme si cestu o celé 4 kilometry.
V Radotíně na nás ostatní čekají a už s minimálními rozestupy dobíháme až do Stromovky. Mám chuť si tam dát ještě kolo, abych natočil 80, ale nechceme Rostíka, který nás z Řevnic doprovázel v autě, zdržovat.
Bylo mi ale jasné, že nemůžu další den pokračovat. Patu jsem nerozběhal a nemám touhu si něco dokazovat za cenu, že bych třeba neběhal několik týdnů. Jsem moc rád, že jsem se této akce zúčastnil. Člověku se odkryje spousta věcí a příště si (snad) z nich vezme ponaučení.
Ultra Pec, Den 0 a 1: Výhledy
Malá dědina pár kilometrů od startu čtyřdenní taškařice. Šimon Baar zhlíží ze svého podstavce daleko do kraje. Hle poutníci, tu vaše cesta se line. Mám smíšené pocity. Perný trénink uplynulých týdnů dal mému tělu co proto a rozhodně neoplývám běžeckou pohodou. Netěším se.
Proč jsem tedy tady? Sám sobě navzdory. Zrozenci ve znamení Berana vytyčí cíl a jdou. Jako Sokol letící přímo za svou obětí. Také je tu otázka cti. Slíbil jsem svou účast. Ale něco dalšího mě přeci jen žene vpřed. Poznání. Poznání své hranice, vidět sebe v zrcadle, zažít znovu ty okamžiky splynutí s celkem. Pocítit ten stav kdy není já, je jen celek. Jako ta kapka rosy na stéblu mladého klasu. Jako to zrno prachu na rozbité cestě. Tak proto jsem tu.
Díky přátelům Miloše máme slušnou střechu nad hlavou. K naší pětičlenné výpravě se přidává ještě Honza Bíba. Můj druh, se kterým si později vyhovíme po mnoho kilometrů. Veselice v útulné hospůdce před dnem D jde malinko mimo mě. Padá mi hlava a nebýt to do postýlky daleko, odešel bych spát po svých. Po půl jedenácté se dočkávám a usínám jako miminko.
Ráno není moudřejší večera. Prostě den, kdy není člověk v kondici. Dojíždíme na start ke kostelíku do Pece. Společné fotografie, Mirek tleská a rozdmýchává startovní euforii. Začínáme.
Jdu si po svém. Pomaloučku, polehoučku a záhy už běžím na chvostu.
Jak výtečný je doprovod. Nemusím sebou nic tahat. Běžím si nalehko jen v plavkách a triku. Každých 4-5 km čeká Mirek s autem. Napojit, namazat, protáhnout a zase šlapat dál. Dvacet, ano celých dvacet kilometrů mi trvá, než najdu svou pohodu. To už běžíme s Honzou.
Občas se kolem nás mihne Láďa, abychom ho zase za pár kilometrů předběhli. Láďa totiž požívá elixír „mladý zelený ječmen“. Mám dojem, že funguje podobně jako kofein. Nakopne na chvilku (5-1O km), aby uvedl člověka do stavu ještě horšího než byl předtím. Proto běžím jen na osvědčených placatých Be-Bečkách, které zapíjím vodou. Jedu na sebe, žádné doplňky. Jen ionťák mi doplňuje vypocené minerály v letním vedru.
Oběd Miloš naplánoval na padesátý km. Bohužel zastavil v Přešticích v první hospodě, kterou viděl. Z tragické nabídky jídel přichází v úvahu jen dvojitá palačinka s čímsi. Po ní si pár minut rovnám tělo na travičce a lavičce v parku. Láďa se střídá s Mirkem a já první kilometry po obědě přemýšlím, zda palačinka skončí v příkopu nebo na silnici.
Běžíme vzadu s Honzou a jsem za to strašně rád. Martin, který běží v čele neodbočil kam měl. Všiml si toho až Honza. Nebyla to Martinova chyba, ale tento okamžik ho osudově rozhodil. Kluci nás doběhli až na vrcholku snad dvoukilometrového kopce, který jsme si mezitím s Honzou v pohodě vyšli.
Čekal nás další kopeček. Ten jsme vyšli už společně i s Martinem. Byli jsme výš (514 m/m) než na startu (506 m/m). Za ním čekal dnes již druhý doprovod - Ondra, místní znalec a chalupář. Ušetřil nám pekelný kopec na sluníčku a protáhl nás loukou k pěkné cestě lesem. Pod lesem končí Honza, má v nohou 70 km.
Martinovi je hodně zle. Nevzdává se. Polehává a doplňuje energii kde se dá. Po domluvě se rozdělujeme. Martin si bere Camelback a pár peněz. Doprovodné vozidlo jede s námi třemi a až doběhneme, Honza se pro něj vrací.
Má psychika není také zrovna na výši. Jak postupně Miloš přidává kilometry, které ještě zbývají do cíle, začínají mi ubývat síly. Po osmdesátce už melu z posledního. Miloš s Mirkem jsou kilák přede mnou, Martin šest za mnou a já sám v polích. Probíhám vesničkou s poutí. Jen tak tak se stačím vyhnout stánkaři, který veze na vozíku klobásy. Energii do žil mi vlévají místní štamgasti. Vyvádějí jak diváci v Pařížské.
Zanedlouho mě předjíždí cyklistický pár. Zaslechnu něco o PIMu. Kluk se na mě otáčí a říká své slečně: "je to on". Jak milé. Mám totiž na sobě celou dobu žlutou vestu vodiče z 1/2 PIMu. Větší část trasy vede po silnici a bylo znát, že ve žluté je člověk nepřehlédnutelný.
Blíží se osmá večerní hodina a Garmin ukazuje 87 km. Končím. Cítím stav dna a protože se chci ráno probudit, musím skončit. Nemá pro mě smysl jít ty poslední čtyři kilometry pěšky. Nepotřebuji je.
Proč jsem tedy tady? Sám sobě navzdory. Zrozenci ve znamení Berana vytyčí cíl a jdou. Jako Sokol letící přímo za svou obětí. Také je tu otázka cti. Slíbil jsem svou účast. Ale něco dalšího mě přeci jen žene vpřed. Poznání. Poznání své hranice, vidět sebe v zrcadle, zažít znovu ty okamžiky splynutí s celkem. Pocítit ten stav kdy není já, je jen celek. Jako ta kapka rosy na stéblu mladého klasu. Jako to zrno prachu na rozbité cestě. Tak proto jsem tu.
Díky přátelům Miloše máme slušnou střechu nad hlavou. K naší pětičlenné výpravě se přidává ještě Honza Bíba. Můj druh, se kterým si později vyhovíme po mnoho kilometrů. Veselice v útulné hospůdce před dnem D jde malinko mimo mě. Padá mi hlava a nebýt to do postýlky daleko, odešel bych spát po svých. Po půl jedenácté se dočkávám a usínám jako miminko.
Ráno není moudřejší večera. Prostě den, kdy není člověk v kondici. Dojíždíme na start ke kostelíku do Pece. Společné fotografie, Mirek tleská a rozdmýchává startovní euforii. Začínáme.
Jdu si po svém. Pomaloučku, polehoučku a záhy už běžím na chvostu.
Jak výtečný je doprovod. Nemusím sebou nic tahat. Běžím si nalehko jen v plavkách a triku. Každých 4-5 km čeká Mirek s autem. Napojit, namazat, protáhnout a zase šlapat dál. Dvacet, ano celých dvacet kilometrů mi trvá, než najdu svou pohodu. To už běžíme s Honzou.
Občas se kolem nás mihne Láďa, abychom ho zase za pár kilometrů předběhli. Láďa totiž požívá elixír „mladý zelený ječmen“. Mám dojem, že funguje podobně jako kofein. Nakopne na chvilku (5-1O km), aby uvedl člověka do stavu ještě horšího než byl předtím. Proto běžím jen na osvědčených placatých Be-Bečkách, které zapíjím vodou. Jedu na sebe, žádné doplňky. Jen ionťák mi doplňuje vypocené minerály v letním vedru.
Oběd Miloš naplánoval na padesátý km. Bohužel zastavil v Přešticích v první hospodě, kterou viděl. Z tragické nabídky jídel přichází v úvahu jen dvojitá palačinka s čímsi. Po ní si pár minut rovnám tělo na travičce a lavičce v parku. Láďa se střídá s Mirkem a já první kilometry po obědě přemýšlím, zda palačinka skončí v příkopu nebo na silnici.
Běžíme vzadu s Honzou a jsem za to strašně rád. Martin, který běží v čele neodbočil kam měl. Všiml si toho až Honza. Nebyla to Martinova chyba, ale tento okamžik ho osudově rozhodil. Kluci nás doběhli až na vrcholku snad dvoukilometrového kopce, který jsme si mezitím s Honzou v pohodě vyšli.
Čekal nás další kopeček. Ten jsme vyšli už společně i s Martinem. Byli jsme výš (514 m/m) než na startu (506 m/m). Za ním čekal dnes již druhý doprovod - Ondra, místní znalec a chalupář. Ušetřil nám pekelný kopec na sluníčku a protáhl nás loukou k pěkné cestě lesem. Pod lesem končí Honza, má v nohou 70 km.
Martinovi je hodně zle. Nevzdává se. Polehává a doplňuje energii kde se dá. Po domluvě se rozdělujeme. Martin si bere Camelback a pár peněz. Doprovodné vozidlo jede s námi třemi a až doběhneme, Honza se pro něj vrací.
Má psychika není také zrovna na výši. Jak postupně Miloš přidává kilometry, které ještě zbývají do cíle, začínají mi ubývat síly. Po osmdesátce už melu z posledního. Miloš s Mirkem jsou kilák přede mnou, Martin šest za mnou a já sám v polích. Probíhám vesničkou s poutí. Jen tak tak se stačím vyhnout stánkaři, který veze na vozíku klobásy. Energii do žil mi vlévají místní štamgasti. Vyvádějí jak diváci v Pařížské.
Zanedlouho mě předjíždí cyklistický pár. Zaslechnu něco o PIMu. Kluk se na mě otáčí a říká své slečně: "je to on". Jak milé. Mám totiž na sobě celou dobu žlutou vestu vodiče z 1/2 PIMu. Větší část trasy vede po silnici a bylo znát, že ve žluté je člověk nepřehlédnutelný.
Blíží se osmá večerní hodina a Garmin ukazuje 87 km. Končím. Cítím stav dna a protože se chci ráno probudit, musím skončit. Nemá pro mě smysl jít ty poslední čtyři kilometry pěšky. Nepotřebuji je.
neděle, dubna 29, 2007
Ultra Pec, den třetí
...beze mě.
Přiznávám se, že rozum velí skončit ač srdce by běželo dál. Nezapomenutelné poobědí druhého dne mi dalo pocity nad které není. Nelze je popsat, jen zakusit.
Mé tělo má ještě daleko k tomu, aby bylo schopno snášet tuto zátěž další dva dny. Cesta k vícedennímu ultra je dlouhá a krásná. Počkám si. Odnáším si z běhu několik věcí:
Pokoru, radost i bolest, další lekci v používání hlavy a nezapomenutelnou pomoc druhých. Všem vám moc děkuju a těším se až vás zase potkám.
Přiznávám se, že rozum velí skončit ač srdce by běželo dál. Nezapomenutelné poobědí druhého dne mi dalo pocity nad které není. Nelze je popsat, jen zakusit.
Mé tělo má ještě daleko k tomu, aby bylo schopno snášet tuto zátěž další dva dny. Cesta k vícedennímu ultra je dlouhá a krásná. Počkám si. Odnáším si z běhu několik věcí:
Pokoru, radost i bolest, další lekci v používání hlavy a nezapomenutelnou pomoc druhých. Všem vám moc děkuju a těším se až vás zase potkám.
neděle, dubna 15, 2007
Zase „volně“ s Milošem
Člověk míní, život mění. Slovo dalo slovo a náplň sobotního odpoledne byla upečena. Vyrazili jsme s Milošem Škorpilem vyklusat běh Praha – Tábor z minulého týdne (91 km). Místem se staly Brdy, respektive Brdská stezka, závod na 50 km MČR v ultramaratonu.
Miloš byl přihlášen místo Ládi Černého, já nikoliv. Na místě startu v továrně u Mníšku pod Brdy jsme byli hodinu před startem, v 7 hodin. První dojem z místa byl fantastický. Vše již připraveno ke startu, prezentace v rozlehlé jídelně s otevřenou kantýnou. U prezentace byly tři dámy, které mě po vyplnění přihlášky odbavily během pár vteřin.
Mám hezké číslo, 134 a k tomu tašku s trikem, odznaky a .. ZAPALOVAČEM! Ještě větším překvapením byli naši sousedé u vedlejšího stolu v jídelně, kam jsme se přesunuli. Dohadovali jsme se, zda ti pánové nehovořící naší rodnou řečí, ládující do sebe chlebíčky, také poběží. ANO, běželi!
Seznámil jsem se s dalšími sympaťáky z Maraton klubu Kladno. Tohle předstartovní i po-závodní setkání mám hrozně rád. Člověk zjistí, že daleko běh přitahuje lidi podobné nátury a tak je si o čem vyprávět.
Začalo se teplit, proto jsem oděl jen triko a krátké těsné šortky. Start byl naprosto přesný. Než jsme vyrazili k lesu, vyběhli jsme na malou smyčku. Já začal hezky volně. Miloš krok, dva přede mnou. Hlídal jsem si tempo, chtěl jsem běžet tak na 5:30/km. Kdo zná Miloše trochu víc ví, že Milošovo volné běhání je trochu jinde. Proto když tempo začalo růst nejprve k 5:10 a posléze k 4:45/km, musel jsem ho poslat pryč. Stalo se tak na 6,5 km na místě zvaném Řitka. Jaká to symbolika.
Zde také závod teprve opravdu začínal. Až sem je téměř rovina. První stoupání rozdělilo balík, ve kterém jsem se pohyboval. Tempo jsem kontroloval podle dechu. Nezávodil jsem, přijel jsem si zaběhat do lesa. Obdivoval jsem naprosto dokonalé značení. Velmi početné žluté značky, na odbočkách šipky na stromech a na zemi a k tomu směrové cedulky. Od 15.km jsem viděl každých 5 km ukazatel vzdálenosti.
Byla to fantazie. Jen les a běžci. Barvy všech tónů, vůně jako člověk nevyrobí. Možná v ten okamžik, kdy jsem se kochal víc než bylo zdrávo, mě začal zlobit palec, respektive jeho přitahovač. Bylo to na 15.km a já začal bojovat. Běželo se do té doby naprosto krásně. Zahnal jsem myšlenku na ukončení závodu a uvědomil si, že k ultra holt ta bolest někdy patří. Zkoušel jsem různě prsty v botě krčit a narovnávat. Postupně jsem problém z hlavy vypustil. Ne, že bych palec již necítil, ale zakázal jsem mu bolet.
Když jsem na půlce zjistil, že mám čas 1:47, začal jsem pomýšlet na závodění. Chyba, běh bez ambicí, než to hlavě začalo šrotovat, byl jednoduší. Malinko jsem se uklidnil, ale tendence někoho dobíhat se mě už nepustila.
Z profilu tratě lze krásně odtušit, kde číhala krize. A to prosím pěkně nejen na mě, ale snad na všechny se kterými jsem později mluvil. Ano, bylo to přesně na 30.km, kde po dlouhém seběhu čekal táhlý kopeček. Veliká pochvala míří k organizátorům, kteří zdvojnásobili počet občerstvení proti propozicím a navíc jej umístili přesně na místa, kde bylo nejhůř. Stolek na 36.km zapůsobil jak oáza.
Odtud byl výborný seběh k Chouzavé. Přes 4 km lesem po hladké mírně klesající cyklo-asfaltce. Budík ukazoval tempo 4:36… Už jsem zase závodil a říkal si, že s finišem počkám na pomyslný ukazatel maratonu. Těsně před ním byla další napájecí stanice, kterou obsluhovali úžasní pohodáři. Když běžíte 40 km v podstatě sami, naleje vám povzbuzení a pár prohozených slov ztracené síly zpátky do svalů.
Chtěl jsem zrychlit, ale nešlo to. Čekal tam totiž další, naštěstí už poslední kopec. Chodecké vložky už jsem ani nepočítal. Opět přesně na vrcholu čekala odměna – další občerstvení. Povzbudil jsem německého kolegu, že už zbývá jen 3,5 km. Zkoušel se mnou chvilku běžet, ale blinkání ho přemohlo. Co si tam tak mohl dát? Párky tam neměli…
Do cíle trať už jen pěkně klesala. Ani nevím kolikátý jsem doběhl. Je to běh, který si užije samotář, závodník i ten kdo rád běží v balíku. Na startu jsem viděl nejvyšší číslo 158 a na trati jsem až do konci vždy někoho viděl před sebou. Asi proto, že jsem nebyl první. První doběhl Dan Orálek způsobem start-cíl a svým famózním časem 3:17 ukázal záda dvou Litevcům, kteří na něj ztratili 10 minut.
Miloš byl přihlášen místo Ládi Černého, já nikoliv. Na místě startu v továrně u Mníšku pod Brdy jsme byli hodinu před startem, v 7 hodin. První dojem z místa byl fantastický. Vše již připraveno ke startu, prezentace v rozlehlé jídelně s otevřenou kantýnou. U prezentace byly tři dámy, které mě po vyplnění přihlášky odbavily během pár vteřin.
Mám hezké číslo, 134 a k tomu tašku s trikem, odznaky a .. ZAPALOVAČEM! Ještě větším překvapením byli naši sousedé u vedlejšího stolu v jídelně, kam jsme se přesunuli. Dohadovali jsme se, zda ti pánové nehovořící naší rodnou řečí, ládující do sebe chlebíčky, také poběží. ANO, běželi!
Seznámil jsem se s dalšími sympaťáky z Maraton klubu Kladno. Tohle předstartovní i po-závodní setkání mám hrozně rád. Člověk zjistí, že daleko běh přitahuje lidi podobné nátury a tak je si o čem vyprávět.
Začalo se teplit, proto jsem oděl jen triko a krátké těsné šortky. Start byl naprosto přesný. Než jsme vyrazili k lesu, vyběhli jsme na malou smyčku. Já začal hezky volně. Miloš krok, dva přede mnou. Hlídal jsem si tempo, chtěl jsem běžet tak na 5:30/km. Kdo zná Miloše trochu víc ví, že Milošovo volné běhání je trochu jinde. Proto když tempo začalo růst nejprve k 5:10 a posléze k 4:45/km, musel jsem ho poslat pryč. Stalo se tak na 6,5 km na místě zvaném Řitka. Jaká to symbolika.
Zde také závod teprve opravdu začínal. Až sem je téměř rovina. První stoupání rozdělilo balík, ve kterém jsem se pohyboval. Tempo jsem kontroloval podle dechu. Nezávodil jsem, přijel jsem si zaběhat do lesa. Obdivoval jsem naprosto dokonalé značení. Velmi početné žluté značky, na odbočkách šipky na stromech a na zemi a k tomu směrové cedulky. Od 15.km jsem viděl každých 5 km ukazatel vzdálenosti.
Byla to fantazie. Jen les a běžci. Barvy všech tónů, vůně jako člověk nevyrobí. Možná v ten okamžik, kdy jsem se kochal víc než bylo zdrávo, mě začal zlobit palec, respektive jeho přitahovač. Bylo to na 15.km a já začal bojovat. Běželo se do té doby naprosto krásně. Zahnal jsem myšlenku na ukončení závodu a uvědomil si, že k ultra holt ta bolest někdy patří. Zkoušel jsem různě prsty v botě krčit a narovnávat. Postupně jsem problém z hlavy vypustil. Ne, že bych palec již necítil, ale zakázal jsem mu bolet.
Když jsem na půlce zjistil, že mám čas 1:47, začal jsem pomýšlet na závodění. Chyba, běh bez ambicí, než to hlavě začalo šrotovat, byl jednoduší. Malinko jsem se uklidnil, ale tendence někoho dobíhat se mě už nepustila.
Z profilu tratě lze krásně odtušit, kde číhala krize. A to prosím pěkně nejen na mě, ale snad na všechny se kterými jsem později mluvil. Ano, bylo to přesně na 30.km, kde po dlouhém seběhu čekal táhlý kopeček. Veliká pochvala míří k organizátorům, kteří zdvojnásobili počet občerstvení proti propozicím a navíc jej umístili přesně na místa, kde bylo nejhůř. Stolek na 36.km zapůsobil jak oáza.
Odtud byl výborný seběh k Chouzavé. Přes 4 km lesem po hladké mírně klesající cyklo-asfaltce. Budík ukazoval tempo 4:36… Už jsem zase závodil a říkal si, že s finišem počkám na pomyslný ukazatel maratonu. Těsně před ním byla další napájecí stanice, kterou obsluhovali úžasní pohodáři. Když běžíte 40 km v podstatě sami, naleje vám povzbuzení a pár prohozených slov ztracené síly zpátky do svalů.
Chtěl jsem zrychlit, ale nešlo to. Čekal tam totiž další, naštěstí už poslední kopec. Chodecké vložky už jsem ani nepočítal. Opět přesně na vrcholu čekala odměna – další občerstvení. Povzbudil jsem německého kolegu, že už zbývá jen 3,5 km. Zkoušel se mnou chvilku běžet, ale blinkání ho přemohlo. Co si tam tak mohl dát? Párky tam neměli…
Do cíle trať už jen pěkně klesala. Ani nevím kolikátý jsem doběhl. Je to běh, který si užije samotář, závodník i ten kdo rád běží v balíku. Na startu jsem viděl nejvyšší číslo 158 a na trati jsem až do konci vždy někoho viděl před sebou. Asi proto, že jsem nebyl první. První doběhl Dan Orálek způsobem start-cíl a svým famózním časem 3:17 ukázal záda dvou Litevcům, kteří na něj ztratili 10 minut.
sobota, března 31, 2007
Vábení
Poslední „delší“ běh před maratonem. Pozdní sobotní odpoledne provonělé jarem volá všechny, i ty, které přepadla lenora. Copak to dneska poběžím? To záleží na tom, kam se zrovna podívám. Nemám totiž žádný plán. Pobíhám si jen tak. O rychlost se mi stará úterní a čtvrteční Stromovka a zbytek běhám podle pocitu: „…měl bych asi dát…“.
Sobotě předcházel páteční výklus s Milošem, který se zvrhnul v kopcovitou pětadvacítku. Zhruba po šesti společných kilometrech se mě zeptal co mám v plánu. „Nic, jako obvykle“. Zajiskřili mu oči a odbočil do vydatného stoupání směrem od Prahy. Nebýt toho, že jsem si do bot špatně posadil vložku, byl celý běh jako pohlazení.
Tak co tedy přinese sobota? Čerpám z tréninku v časopise „Běhej“ a hledám týden před maratonem. Je tam 2 + 20 na 80 % Tfmax + 2. Bezva, tělo se těší, hlava taky a má trasa z centra podél řeky už čeká. Nebudu vás dlouho napínat. Spíš než požitek z podařeného běhu se mi hlavou honí čas, na který mám v Lípě vyběhnout.
Dvacku jsem dal za 1:32 s průměrnou TF 82 %. Trať je sice téměř rovinatá, ale 2 kilometry jsou lehkým krosem a cestou zpět jsem si užil protivítr. Čas odpovídá maratonu za 3:20. Neříkal ale Miloš, že závod člověka vyhecuje a nějaká ta minutka k dobru se najde? Mám zkusit 3:15? Proti hovoří fakt, že jarní maratony mi moc nešly, ale do třetice všeho dobrého…
Sobotě předcházel páteční výklus s Milošem, který se zvrhnul v kopcovitou pětadvacítku. Zhruba po šesti společných kilometrech se mě zeptal co mám v plánu. „Nic, jako obvykle“. Zajiskřili mu oči a odbočil do vydatného stoupání směrem od Prahy. Nebýt toho, že jsem si do bot špatně posadil vložku, byl celý běh jako pohlazení.
Tak co tedy přinese sobota? Čerpám z tréninku v časopise „Běhej“ a hledám týden před maratonem. Je tam 2 + 20 na 80 % Tfmax + 2. Bezva, tělo se těší, hlava taky a má trasa z centra podél řeky už čeká. Nebudu vás dlouho napínat. Spíš než požitek z podařeného běhu se mi hlavou honí čas, na který mám v Lípě vyběhnout.
Dvacku jsem dal za 1:32 s průměrnou TF 82 %. Trať je sice téměř rovinatá, ale 2 kilometry jsou lehkým krosem a cestou zpět jsem si užil protivítr. Čas odpovídá maratonu za 3:20. Neříkal ale Miloš, že závod člověka vyhecuje a nějaká ta minutka k dobru se najde? Mám zkusit 3:15? Proti hovoří fakt, že jarní maratony mi moc nešly, ale do třetice všeho dobrého…
neděle, března 25, 2007
úterý, března 20, 2007
Větrák
Vybíhám poslední zákrutu před Čechovým mostem, branou do věčně zelených běžeckých plání. Jak se sluší a patří na březen, náležitě oděn: čepice, rukavice (obě levé), bunda, kalhoty až na zem. Jednočíselná teplota velí nezastavovat.
Jako závan od vyhřátého rybníka chladného srpnového večera přichází zprava teplá fronta. Běžím okolo podivné vyvýšeniny, z které sálá teplo. Krásných třicet metrů laskavého proudu vzduchu mě ukolébává a ztišuje mou mysl. Spát, jediná myšlenka letí hlavou.
Tajný fukar je u konce. Sibiř. Od řeky foukne pod bundu a já mám chuť se vrátit. Budu pevný, kluci čekají za mostem, plání a divokou saní. Ani nevím co běžíme.
Cesta zpět. Žene mě vidina větráku z parkoviště hotelu. Už jej vidím. Jinde zvlhlá dlažba je tam suchá. Zpomaluji, přecházím do chůze a dělám, že si mi právě rozvázala bota. Nechávám se ovívat. Na jednom kraji je proud silný, mezera úzká a teplo suší boty. Na druhém konci je mezera širší a teplo vzlíná pod bundu. Ideální místo pro milence. Tulím se s teplem a hlavou mi letí jaro. To pravé jaro, kdy kvítky voní až hlava třeští, kdy polykám první mouchy a kdy poprvé vyběhnu v plavkách. Honem kalendář … Již zítra! Jupíí!
Jako závan od vyhřátého rybníka chladného srpnového večera přichází zprava teplá fronta. Běžím okolo podivné vyvýšeniny, z které sálá teplo. Krásných třicet metrů laskavého proudu vzduchu mě ukolébává a ztišuje mou mysl. Spát, jediná myšlenka letí hlavou.
Tajný fukar je u konce. Sibiř. Od řeky foukne pod bundu a já mám chuť se vrátit. Budu pevný, kluci čekají za mostem, plání a divokou saní. Ani nevím co běžíme.
Cesta zpět. Žene mě vidina větráku z parkoviště hotelu. Už jej vidím. Jinde zvlhlá dlažba je tam suchá. Zpomaluji, přecházím do chůze a dělám, že si mi právě rozvázala bota. Nechávám se ovívat. Na jednom kraji je proud silný, mezera úzká a teplo suší boty. Na druhém konci je mezera širší a teplo vzlíná pod bundu. Ideální místo pro milence. Tulím se s teplem a hlavou mi letí jaro. To pravé jaro, kdy kvítky voní až hlava třeští, kdy polykám první mouchy a kdy poprvé vyběhnu v plavkách. Honem kalendář … Již zítra! Jupíí!
neděle, března 18, 2007
Kniha
Již to není tajemství. Právě dnes jsem dokončil svou poslední trasu z připravované knihy „Běháme po Praze a okolí“. Knihu připravujeme s Tučňákem (duchovní otec myšlenky) a Milošem řadu měsíců. Knihu již zařadilo nakladatelství Grada do svého katalogu „Jaro-Léto 2007“ do sekce Sport a podle posledních zpráv by měla být křtěna v květnu na maratonském expu v Praze. Píšu o tom proto, abych omluvil své skromnější psaní tady i na Behej.com. Zbývá mi dohonit několik pracovních restů a již brzy se mi prsty zas roztančí po klávesnici. Třeba o tom, jak jsem se minulý týden na Vysočině bořil ve sněhu a závodil s hejnem divokých hus.
sobota, března 03, 2007
Pražský otvírák
V klidu dojíždím do pražské části Kbely. Jsem tu téměř hodinu před startem, říkám si času dost a těším se na známé i neznámé tváře. Ale ouha. Fronta závodníků je až ke křižovatce. Začalo pršet (ne mrholit nebo kapat, ale opravdu pršet). Doufám, že díky mému přihlášení předem budu ve výhodě. Vyfasuju jen číslo a bude. Nebylo. Poslušně se řadím na konec hada. V milé společnosti mokneme a modráme. S deštěm přišlo z Norska i ochlazení.
9:40. Před námi je ještě asi padesát závodníků, za námi rovněž a proto s úlevou přijímáme zprávu, že start se posouvá o 30 minut. Tak akorát se stačíme svléknout a vybíháme na dvou-kilometrový rozklus. Zuby mi samy drkotají. Dobíháme ke startu a rázem je vše jinak. Přestalo pršet i teplota poskočila malinko nahoru. Na startu je taková tlačenice, že se sotva vejdu do společného záběru.
10:30. Prásk. Podobně jako na PIMu se chvilku nic neděje. Však také dvojnásobná účast (311 kusů) to už je pořádná masa lidiček. Snažím se rozbíhat na 4:20. Na Garminu jsem nastavil program závodu (1.km 4:20, 2.km 4:15, 3.-8.km 4:10 a poslední dva co to dá). Než se GPS ustálí, tak nevím, zda běžím rychle nebo pomalu. První kilák není dlouhý a čas 4:15 mě přesvědčuje o tom, že jsem nepřepálil. Po očku sleduji Ondřeje. Ten ale ladí na Pečky a brzy se loučíme.
Tak jako každý závod běžím nejraději sám. Utáhnu a povolím podle svého. Daří se mi dvě věci. Částečně dýchat nosem a dávat si pozor na styl. Baví mě vybíhat zezadu a dotahovat se na človíčka, který se mi vpředu zalíbí. Přestávám usilovně sledovat Garmina a jen tak občas mrknu, zda se držím ve zvoleném tempu. Matně si vzpomínám, kde jsem loni začal tuhnout a kopce se mi po roce zdají nějaké menší.
Úterý 27.2.2007. Poslední společný trénink před Kbely ve Stromovce. Na plánu byla jedna pětka. A v mé hlavě myšlenka, že tato pětka mi řekne, jak mám Kbely běžet. Devět postav se po volném kolečku a pár stovkách chystá na ostrou pětku. Jen tak prohodím, že česnek si už k obědu dávat nebudu a Honza nás baví vyprávěním o skákání na trampolíně po smaženém květáku.
Pětku jsem zaběhl za 20:31 a po zbytek týdne přemýšlel. Není to náhoda? Zvládnu to? Středeční výklus, opět známý běh mrtvoly, mi naznačoval, abych pomýšlel spíše na loňský čas (44:04). Je to vůbec možný? Já, pomalý kus, se stylem běhu „hroch“, takové ambice? Přesto jsem už ve čtvrtek Garmina naprogramoval na 41:35…
Blíže se sedmý kilometr a loňská krize nikde. Fajn, mám prostě den. Nervózní automobilisté, kterých je více než loni, se mezi námi pletou, ale naštěstí snad k žádné kolizi nedošlo. Kdyby tak věděli, co prožíváme. Každý běží jak o život. Pro sebe, proti sobě, za sebe. Přeju jim aby z troubení přešli na běhání. Je to tak krásný.
Stojan osmičky je v Satalicích. Nechávám se běžet a mávám dlouhé řadě povzbuzujících děcek. „Ten v tom žlutym trikotu to loni vyhrál“ slyším za sebou. (rozrážím vzduch v žluté bundě) Míjím Mirka K. Člověka, který je pro mě běžeckým guru. Jeho kilometry a výkony obdivuji od počátku svého běhání. Proběhnout se s ním jen tak ve Stromovce je balzám. Moudrý člověk, který stojí za svými názory a vyzařuje takový klid a pohodu. A teď, běžím vedle něj. Mé soutěživé já je ve svém živlu. Je strašně hezké, když si pak v cíli podáváte ruce se svými kamarády a soupeři. Vy obdivujete jejich lepší výkony a oni gratulují vám za podařený běh a naopak.
Poslední kilák. Rvu se ze všech sil. Žádné 4:10, ale 3:42. Radek, další můj milý soupeř, když ho předbíhám jen pronese: „No to snad ne..“ Vyhlížím za kterým obloukem už bude konečně cíl. Běžím jak o závod. Tak, jsem tu. Garmin odmáčknutý na startovní čáře po nahrání ukazuje 41:12, oficiální čas mám 41:18. Vzhůru na Českou Lípu! A co na můj výkon řekl ultraMiloš? „Kde ses flákal, řekl jsem za 40."
9:40. Před námi je ještě asi padesát závodníků, za námi rovněž a proto s úlevou přijímáme zprávu, že start se posouvá o 30 minut. Tak akorát se stačíme svléknout a vybíháme na dvou-kilometrový rozklus. Zuby mi samy drkotají. Dobíháme ke startu a rázem je vše jinak. Přestalo pršet i teplota poskočila malinko nahoru. Na startu je taková tlačenice, že se sotva vejdu do společného záběru.
10:30. Prásk. Podobně jako na PIMu se chvilku nic neděje. Však také dvojnásobná účast (311 kusů) to už je pořádná masa lidiček. Snažím se rozbíhat na 4:20. Na Garminu jsem nastavil program závodu (1.km 4:20, 2.km 4:15, 3.-8.km 4:10 a poslední dva co to dá). Než se GPS ustálí, tak nevím, zda běžím rychle nebo pomalu. První kilák není dlouhý a čas 4:15 mě přesvědčuje o tom, že jsem nepřepálil. Po očku sleduji Ondřeje. Ten ale ladí na Pečky a brzy se loučíme.
Tak jako každý závod běžím nejraději sám. Utáhnu a povolím podle svého. Daří se mi dvě věci. Částečně dýchat nosem a dávat si pozor na styl. Baví mě vybíhat zezadu a dotahovat se na človíčka, který se mi vpředu zalíbí. Přestávám usilovně sledovat Garmina a jen tak občas mrknu, zda se držím ve zvoleném tempu. Matně si vzpomínám, kde jsem loni začal tuhnout a kopce se mi po roce zdají nějaké menší.
Úterý 27.2.2007. Poslední společný trénink před Kbely ve Stromovce. Na plánu byla jedna pětka. A v mé hlavě myšlenka, že tato pětka mi řekne, jak mám Kbely běžet. Devět postav se po volném kolečku a pár stovkách chystá na ostrou pětku. Jen tak prohodím, že česnek si už k obědu dávat nebudu a Honza nás baví vyprávěním o skákání na trampolíně po smaženém květáku.
Pětku jsem zaběhl za 20:31 a po zbytek týdne přemýšlel. Není to náhoda? Zvládnu to? Středeční výklus, opět známý běh mrtvoly, mi naznačoval, abych pomýšlel spíše na loňský čas (44:04). Je to vůbec možný? Já, pomalý kus, se stylem běhu „hroch“, takové ambice? Přesto jsem už ve čtvrtek Garmina naprogramoval na 41:35…
Blíže se sedmý kilometr a loňská krize nikde. Fajn, mám prostě den. Nervózní automobilisté, kterých je více než loni, se mezi námi pletou, ale naštěstí snad k žádné kolizi nedošlo. Kdyby tak věděli, co prožíváme. Každý běží jak o život. Pro sebe, proti sobě, za sebe. Přeju jim aby z troubení přešli na běhání. Je to tak krásný.
Stojan osmičky je v Satalicích. Nechávám se běžet a mávám dlouhé řadě povzbuzujících děcek. „Ten v tom žlutym trikotu to loni vyhrál“ slyším za sebou. (rozrážím vzduch v žluté bundě) Míjím Mirka K. Člověka, který je pro mě běžeckým guru. Jeho kilometry a výkony obdivuji od počátku svého běhání. Proběhnout se s ním jen tak ve Stromovce je balzám. Moudrý člověk, který stojí za svými názory a vyzařuje takový klid a pohodu. A teď, běžím vedle něj. Mé soutěživé já je ve svém živlu. Je strašně hezké, když si pak v cíli podáváte ruce se svými kamarády a soupeři. Vy obdivujete jejich lepší výkony a oni gratulují vám za podařený běh a naopak.
Poslední kilák. Rvu se ze všech sil. Žádné 4:10, ale 3:42. Radek, další můj milý soupeř, když ho předbíhám jen pronese: „No to snad ne..“ Vyhlížím za kterým obloukem už bude konečně cíl. Běžím jak o závod. Tak, jsem tu. Garmin odmáčknutý na startovní čáře po nahrání ukazuje 41:12, oficiální čas mám 41:18. Vzhůru na Českou Lípu! A co na můj výkon řekl ultraMiloš? „Kde ses flákal, řekl jsem za 40."
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)