SUPERNOHA: foto s modelkami

SUPERNOHA

Mé blízké okolí již dávno odhalilo mou úchylku. Přemýšlel jsem, kdy začala. Je tomu něco málo přes rok, kdy jsem dobíhal boty a zoufale sháněl nové za rozumnou cenu (začínající číslicí 2 a ne 4). Jakmile se taková koupě naskytla, koupil jsem rovnou dvoje. Zanedlouho na expu maratónu v Porýní další (protože byly ve slevě 30 %) a v srpnu další atd.

Zanedlouho počet mých párů pokořil už dvoumístnou hranici a zbytek rodiny si musel dávat své boty pod postel. Musel jsem přikročit k likvidaci těch prošlapaných. Naivně jsem se domníval, že několika týdenní pauza vrátí botám jejich ztracenou pružnost. Nevrátila. Pohřbívat je mi přišlo líto a proto putovaly do rukou potřebných. Některé jsem i vypral.

Značky, které obouvám, byly jen dvě (Asics Kayano a Mizuno Rider a Creation) do té doby, kdy se mi poštěstilo testovat Pumy (Complete Phasis). Přestože má recenze nevyzněla nejlépe, zejména pro jejich prodřené paty a znatelný ošlap po sto kilometrech, velmi jsem si na ně zvykl. Dokonce dnes tvrdím, že v nich spatřuji (pro mě) ideální botu pro závody a svižné běhy od 400 metrů po 50 kilometrů. Jsou lehké, s dobrým odrazem a přitom velmi slušně tlumí.

Posledním mým výhodným nákupem ve slevě, se na základě doporučení staly boty 3pruhy SUPERNOHA (adidas Supernova Cushion 6). První vyběhnutí mi signalizovalo, že se jedná o zcela odlišný typ boty při porovnání s těmi, které jsem dosud nazouval. Desetikilometrový výklus naznačil, že boty něco skrývají. První dojem byl: měkké, ale nižší než Asics, zato však výrazně lepší než Brooks Axiom (hleďme, další značka, na kterou jsem málem zapomněl – však jsem je také po 450 km jako nevyhovující odložil).

Co mi na SUPERNOZE přišlo tak zvláštní, jsem objevil dnes, při běhu z práce. Chybí jim výrazná torzní tuhost, kterou oplývají mé ostatní modely. Vzpomněl jsem si reklamní slogan výrobce – „bota, která se přizpůsobí vašemu běžeckému stylu“. Nejprve jsem se trochu bál, jak se bude chovat v terénu a v prudkém seběhu. Pravda, sbírá kdejaký kamínek, který se pak dlouho nechce pustit. Ale na pocit, že noha jaksi přirozeně kopíruje terén a seběh karlínským tunelem můžu dát naplno jsem si velmi rychle zvykl. Tuším, že právě pro tuto vlastnost se může stát mou tajnou favoritkou. Budu ji pečlivě sledovat a rád se o zkušenosti podělím.

Dobřichovice? Dobřichov!

Milé děti. Víte, co spojuje obě místa uvedená v nadpisu? Kromě spodobnělého názvu byste asi pátraly marně. Dobřichovice mají pěkné nádraží, leží u řeky a chrání je brdský hřeben. Výrazně menší Dobřichov leží mezi poli nedaleko Peček a k vlaku si musíte popoběhnout dva kilometry. Sami tedy vidíte, že podobnost názvů je spíše náhodná. A přeci úzké spojení existuje! Od soboty 19.4.2008 navždy svázal tato dvě místa běh.

Ptáte se, milé děti, jak k tomu došlo? Nápad uskutečnit spojení se zrodil v hlavách dvou nerozlučných přátel na sklonku loňského roku. V době, kdy prskavky ještě nestačily dohořet a špunty nevylétly z lahví. Tito dva přátelé na život i na běžecký krok tehdy právě dokončili své putování za historií Kolínska a míjeli kultovní hospodu v Dobřichově. Bezmyšlenkový stav narušil vyprávěním jeden z nich o svém bratru, žijícím v Dobřichovicích. V ten moment bylo rozhodnuto, kudy jejich šlépěje povedou příště. Díky nabitému kalendáři byl termín propojení obou míst stanoven na třetí dubnovou sobotu.

Věřte, milé děti, že počasí nebylo vskutku ideální. Zatímco v půl šesté ráno, kdy dvojice běžců u nádraží v Dobřichovicích upravovala svou výstroj, bylo sucho a relativně teplo, o 12 hodin později doprovázel běžce k Dobřichovu déšť a teplota o 5 stupňů nižší, než slibovala paní Honsová z televize.

Kamarádi se oproti původnímu plánu, který stanovil vydat se po asfaltu, dohodli, že poběží terénem, po cestách necestách, až do Černých Voděrad. Moudré to bylo rozhodnutí, milé děti. Přišli by jinak o spoustu nádherných přírodních scenérií.

Jejich cesta vedla od dobřichovického nádraží přímo vzhůru na brdský hřeben. Sice již po 100 metrech v šeru probouzejícího se dne ztratili navigační modrou turistickou značku, ale směr byl jasný. Do kopce. Jak nádherně se jim pročistily plíce vůněmi lesního porostu. V polovině stoupání trasér očekával, že značka se každou chvíli zprava objeví. Objevila, ale zleva. To už byl čas i odložit pár oděvů. Na hřebeni se napojili na žlutou značku a po trati brdské padesátky klesali k Řitce.

Nevíte někdo, milé děti, proč v obci malá prdýlka na naše kamarády troubilo v půl sedmé ráno auto? Ani oni to neví. Chovali se způsobně a jeden měl velmi dobře viditelné oranžové tričko. Malinko zde také tápali. Žluté značení nepatří v této oblasti k nejlepším. U památníku za Líšnicí („na tomto místě se nikdy žádná bitva o Líšnici neodehrála“) se se žlutou potvůrkou rozloučili nadobro. Trasér zavelel vydat se hledat značku nalevo, pak napravo a nakonec to vzdal. Běžci už už rezignovali, že do Davle doběhnou po silnici, ale u zastávky Bojov vzali zavděk zelenou. Ta je provedla úchvatným mladým borovicovým lesíkem, mezi domky až k Vltavě.

Nádherná trasa pokračovala i dále. Pohrdli přímou silnicí vedoucí do Jílového u Prahy a vydali se malebným údolím Záhořanského potoka. S přibývající vzdáleností od řeky ubývalo rekreačních příbytků a potok šuměl ve své neupravené podobě po pravici našich kamarádů. Něco vám prozradím, milé děti. Jeden z běžců miluje kopce. Proto nepokračovali až do Záhořan a pěkně zprudka se vydali po červené k Bohulibům. Věřte, že vrchař byl nadšen. Jak by také ne, na trase měřicí 85 kilometrů nastoupali dva výškové kilometry.

Trasér připravil pro svého věrného druha malé překvapení. V Jílovém u Prahy, kam už to od Bohulib měli asi tři kilometry, připravila paní Jitka fantastické občerstvení. Přestože sama neběhá, vystrojila našim kamarádům hostinu, kterou by mohl závidět i pražský maratón kočičích hlav. Velmi vhod přišel teplý čaj, chléb se sýrem, sušené brusinky, na rozloučenou kousek čokolády a doplnění všech vaků s vodou. „Paní Jitko, mnohokrát děkujeme, byla to od Vás pomoc k nezaplacení“, vzkazují naši kamarádi.

Z lesa vyběhli, za Jílovém do něj opět vběhli. Po modré značce se přibližovali k Těptínu. Tichou pokoru lesu rušily veselé historky. Třeba ta, jak „v tomhle rybníku jsme se koupali ožralí“. Jeden z běžců byl velmi, až nemile překvapen, jaký obraz mu Těptín a jeho okolí poskytl. Tam, kde před šesti lety byla louka, stojí dnes obludy. I hrobka barona Ringhoffera zpustla a její prohlídce brání řetěz na zrezavělé bráně.

Na naše kamarády čekalo zanedlouho malé dobrodružství. Z putování malebným Kamenickým polesím je vyrušilo zvíře. Hádejte milé děti jaké. Nebyl to ani pes, ani prasátko, ale kůň. Dostihová kobyla evidentně neměla ráda, když ji někdo předbíhal a nervózně začala házet zadkem a ukazovat svá okovaná kopyta. Stejně nervózně mlela pantem i její honákyně. Slova prosím a promiňte se zřejmě v jezdeckém sportu nenosí. Naši přátelé mávli nad příhodou rukou a když kůň laskavě uvolnil veřejnou cestu, pokračovali v dál.

Jeden z druhů projevil přání k odpočinku. Seběhli tedy k nádražní restauraci do Senohrab, opět za veselého vyprávění, kterak jednomu z nich kdysi nesedly špagety zde pozřené. To chudák ještě netušil, že historka se bude opakovat. Dal si totiž opět špagety s jakousi UHO omáčkou, na kterou jeho nemasitý organizmus nebyl připraven. Jen se smějte, milé děti, lidé jsou nepoučitelní.

Copak myslíte, že se přihodilo, když restauraci opouštěli? Pršelo, ba přímo lilo. Žlutý sáček pohupující se do té doby u boku jednoho z druhů byl otevřen a pláštěnka od pana Heyduška našla konečně své uplatnění. Sice v ní bylo poněkud horko v kopci k hvězdárně nad Onřejovem, ale příjemnější byl vlastní pot, než chladivá emulze z nebe. Do konce dne už ji nesundal, a to ani v hospodě v Dobřichově, kde ho přepadla zimnice.

V areálu hvězdárny dýchly na naše poutníky staré časy. Nebýt panelákové přístavby, připadali by si jako v době před sto lety. Hvězdárna sice neposkytuje služby zírání do hvězd široké veřejnosti, ale určitě se tam jeďte podívat, alespoň na to, jak citlivě je upravený celý areál.

Naši přátelé měli před sebou poslední dnešní lesní úsek. Voda pěšiny už trochu ulízala, ale klesání do Černých Voděrad přečkali bez smýknutí. Přestože vody z oblohy bylo dost, ve vacích se zásoby blížily nule. Restaurace Sokol se nezdála vhodným místem na zastávku, tou se stala pečlivě vedená hospoda v Nučicích. Dvakrát dva iontové nápoje zasyčely v hrdlech, vaky byly doplněny mattoniho vodou a na zbývajících 27 kilometrů se jim vybíhalo o poznání lépe.

Krásný asfalt, placatá kolínská krajina a trocha alkoholu z Plzně popohnaly jednoho z druhů vpřed. Zaplatil za to vysokou daň. Po pěti hodinách od Senohrab se začaly hlásit špagety, které ne a ne dojít v těle na správné místo. Jeho rychlost klesala do stavu chůze a jen díky jeho věrnému kamarádovi statečně zdolal posledních osm kilometrů. Dlouho potom nebyl schopen cokoliv pozřít a i proto se svých zásob, které vláčel celou cestu, ani nedotkl. Celou trasu tak urazilo pět müsli tyčinek, dva sojové suky a celý balík placatých Be-Be. Ty pak věnoval svému druhu k narozeninám.

Milé děti, na závěr bych vám chtěl poděkovat, že jste vydrželi číst vyprávění o dvou kamarádech až do konce. Chtěl bych také hodně poděkovat paní Jitce, Alešovi, který dopravil běžce na start a do cíle jim dovezl jejich svršky, paní Aleně za skvělou pozdní večeři a Ondřejovi za skvělý den. Dále Českým drahám, jejichž spoj číslo 9328 měl minutu zpoždění, a tak mi umožnily návrat domů. S plnou polní jsem cestu na nádraží absolvoval za 14 minut (obvykle to trvá 25 minut). Dále bych chtěl poděkovat strojvůdci spoje, který se nenechal vystrašit výkřiky průvodčí, že mu hoří podvozek a jel dál. Živel vítr oheň zkrotil.

Běžecká fotografie roku (aktualizováno)

Nic netušící závodník s číslem 3549 běží zatím s úsměvem na tváři:

Zdánlivě nesmyslný breakový pohyb a zděšení ve tváři...
...vysvětluje hlava psa vlevo:
Á, psík má doprovod, no co, vždyť je tu přechod:

Z tváře úsměv zmizel (ne však u pána se psem)

Dopisy příteli(e) II.

Můj drahý příteli!

Nemohu jinak, než začít větou, která se Ti při našem společném doběhu tak líbila: Svět je takový, jaký ho vidíme. Nevím kdo moudrý takto jednoduše prohlásil mnohé, ale to není důležité. Úžasné je, že každý jej vidíme jinak. My jsme šťastni během, opilec je šťasten se svou sklenicí a kritik se opájí svou výtečnou kritikou čehokoliv. Ne jinak tomu bylo i v Pečkách a pohled na můj svět Ti předkládám k odpolednímu čaji.

Mé čtvrté běžecké jaro mě přivítalo v svou hřejivou náruč a ocenilo, co jsem se naučil. Umím vědomě zapomenout doma hodinky. Jistě, není to zdánlivě mnoho a Ty se podivuješ, cože je to za hloupost. Není, jen nabytá zkušenost z několika závodů, kdy jsem bez stresu z času za kolik uběhnu první či patnáctý kilometr dobíhal naprosto šťasten. Tělo si samo řeklo, kdy potřebuje zpomalit a kdy má ještě dost kyslíku na zrychlení.

Sobotní den udělal krásnějším i můj doprovod, synek, kterého zvláště motivovala návštěva v Tvém příbytku. Vyrazili jsme na výlet vlakem. Je to přibližně půl roku, co jsem tak nějak dospěl do stavu: když opravdu nemusím, autem nejedu. Užívám si tak nejen nárůstu času pro milovanou četbu, ale i plánovaných a nahodilých setkání. V neposlední řadě i radosti z antioxidačních nápojů.
Velmi Ti musím poděkovat, za Tvou nesmírně obětavou péči. Kdo by to byl řekl, že po lahvi pěti-putňového Tokajského a 4,5 km rozklusu ke startu Pečecké desítky se nám závod poběží tak pěkně. Ještě dnes se synkem vzpomínáme na Tvé vinařské umění. Vybíhal jsem z hloubi startovního pole. Pěkně pomalu a zlehka, jak je mým ultra zvykem. Tebe, můj drahý příteli, jsem zahlédl až za třetím kilometrem. I když jsi o tom nevěděl, dodal jsi mému tělu impuls pro natažení kroku. Omlouvám se, že jsem byl k neudržení, ale alespoň pár slov jsme stihli prohovořit.

Hezký den, hezký běh, hezká trať. Moc pěkně Petr závod připravil. K tomu desítky spokojených lidiček, kteří se přišli proběhnout. Radost každým krokem. Za obrátkou mě přepadl závodní duch. Doběhnout bílé triko, modré a hle! V dáli také oranžové! To je můj parťák pro dnešní běh. S ním proběhnu cílem.
Mile mě překvapilo, že mé síly stačily na kilometrový finiš. Víš z čeho jsem měl v cíli nejhezčí pocit? Že jsem doběhl v naprosté tělesné pohodě a také z toho, že druhou polovinu jsem měl o 40 vteřin rychlejší (na obrátce hlásil jeden z pořadatelů čas). Třešničkou byl posléze společný výklus zpět na Tvou základnu, o nezbytném doplnění iontů a hroznové deoxidaci ani nemluvím. Malinko s nedůvěrou jsem přijal Tvá slova, že v tombole se nedá nevyhrát. Bylo to, jak jsi říkal. K čemu máme balík CD vím, ale na co Tobě budou dětské hrábě mi zůstalo utajeno.

Následkem Tvého vlídného přijetí a bohaté pohostinnosti mi synek na zpáteční cestě ve vlaku usnul. Byl to vydařený den po všech stránkách. Děkuji Ti, milý příteli.

Kbelská sedmačtyřicítka

„Blazni, blazni a eště raz blazni“. Tato slova běhacího parťáka Kekeho mi zněla v uších po celý sobotní den.

Ten začal příjemnou cestou do Kbel busem 185. Nádherná obloha dávala tušit nadcházející nevšední zážitek. Na Palmovce jsme se potkali s Jarmilou a Mirkem, Oslíkem a na poslední zvonění naskočil i Martin, který právě dopil s místními bufeťáky grog. Autobus byl obsazen až na výjimky běžci a ani by mě nepřekvapilo, kdyby měl příští rok vedle čísla nápis „Kbelská desítka“.

U registrace jsem bez fronty získal protekční číslo vodiče a s Milošem jsme se odebrali do sokolovny. Kolem ½ desáté mě zlákal k rozklusu. Nechtělo se mi. Jakoby mě něco zadržovalo v milé předstartovní atmosféře. Podlehl jsem. Bohužel pro mě. Vyběhli jsme k Satalicům a za železničním přejezdem jsme stočili kroky podél naváděcích světel k letišti. Začalo foukat. Tak, že stačilo jen zvedat nohy a naše tempo 4:30 řídil někdo jiný. Živel.

Na konci řady stožárů s reflektory jsme si odskočili a otočili zpět k návratu. Během dvaceti vteřin nastalo všechno. Hromy, blesky, voda, tma, vodorovné krupobití. Co chránit dřív? Obličej, zátylek, ruce? Skočili jsme za betonový sloupek a choulili se k sobě jak dvě mláďáta pod křídlem matky. I za tu chvíli, kdy jsme byli oddáni živlu napospas bez úkrytu, nás kroupy řádně profackovaly. Ještě hodinu poté jsem měl vydatně tečkované ruce.

Když jsme později doběhli ke startu, zbyly ze zázemí jen trosky. Závod byl zrušen. Běžel jsem se schovat do tepla sokolovny a váhal co dál. Durch promočený, bez převlečení, jsem neměl mnoho možností na výběr. Buď okamžitě domů nebo chvíli počkat na ústup živlu a vyběhnout na plánované kolečko. Už téměř prázdnou sokolovnu jsem opouštěl s rozhodnutím běžet.

Silný severozápadní fén měl jednu významnou výhodu. Stačily 2-3 kilometry a byl jsem suchý. Komfort i nálada okamžitě vystřelily k ukazateli 100 %. Rychlost nebyla nijak ohromující a tak jsem se mohl věnovat své oblíbené činnosti. Čumění, kde co lítá. A lítalo toho požehnaně. Byl jsem šťasten, že jsem učinil rozhodnutí nevzdát to. Byl bych tak ochuzen o neobvyklé obrazy: Zajíc, který honil odhozený igeliťák (nebo on jeho?), vlny na Vltavě odkoukané z Rýna, přirozenou čistku slabých jedinců – stromů. Příroda přírodě.

Větry, které mi bránily v rychlejším pohybu otevřenou planinou se zmírnily po překonání vrcholové kóty u Klíčan. (Čeština je krásná, že?) Z Vodochod jsem klesal příjemným úvozem vedoucím rezervací k řece. Kymácející vrcholky dřevnáčů zachycovaly občasné nápory a slunce prosvěcovalo celou tu fantastickou scenérii. Ano, jsem dítě štěstěny, protože mi na kebuli nespadla ani větev velikosti mého stehna, ani ten zlomený chudák, který přeťal stezku u řeky.

Řeka, jindy přeplněná vodním ptactvem, se rychle přelévala ve směru poryvů. Jen malá kachní rodinka u rákosí vyvažovala svá těla na houpačce vln. Zpíval-li některý z letců, nebylo jej slyšet. Svěží vzduch, vymetená obloha i cesty. Nádhera v syrové podobě.

V plné síle se ukázala výhoda běžce-chodce. Strom přelezu, auto ne. Slyším co se děje, co padá a letí, v autě slyšíte prd. Nebál jsem se a ani si nemyslím, že by to bylo nebezpečné. To hlavní jsme s Milošem přežili v náručí a také vím, že můj čas ještě nenastal. Je třeba ještě řadu věcí na Zemi pochopit. Vítr mezi poli mi vzal hodně sil a na těle to bylo znát. Přesto bych znovu s rozhodováním neváhal ani minutu.

Přiznání

Přiznávám, že jsem zcela závislý. Fyzická závislost na běhání se projevuje zvláštním neklidem celého těla. Zejména nyní, v předjaří. Jako sokolovi ve znamení Berana mi vstupuje do žil čistá míza nového roku. Žádostivě hledím z okna na zalamující se paprsky nejsilnější naturální energie.

Ještě patrnější je závislost duševní. Našel jsem při pohybu mír a klid. Rozum se zastaví, odpočívá a stává se jen skromným pozorovatelem okolního JSA. Skončí přemítání nad zmatky, které si rozum vytváří stejně sám a duše dostane prostor volně dýchat. V nastalé symbióze se raduji z každé maličkosti.

Na rozhraní noci a dne, kdy severní vítr zadržuje svůj dech za hradbami města, v ten čas, kdy první zpěváčci ladí své hlasy, v ten moment, kdy se Země pootočí o další píď, miluju pocit tu být. Být u nového dne. Nezapomenutelné okamžiky, kdy rozum nestačí zpracovat informace z okolí a jen oněměle hledí na úchvatné krásy přírody. Přestože ji člověk neustále a záměrně ničí, žije svým nezávislým životem. Svobodná.

Na hladině Vltavy, dosud nezčeřené ani sebemenším závanem, odpočívá hejno racků. Hejno? Stádo! Zkouším odhadnout jejich počet. Jsou jich stovky. V útvaru podobném stěhující se letce sedí nehnutě v přívětivé náruči řeky.

Zatoulaná kachna v dobité Stromovce oznamuje, že i ona je již vzhůru. O kilometr dále přeletí trojice jejích příbuzných. Možná spěchají na koncert těch diblíků, kteří vydávají tak nádherné zvuky. Opuštěná, divoká a přeci šťastná kočka chvátá ze svého nočního loviště do denního úkrytu. Mohutný kaštan to vše pozoruje a zdá se, jakoby větvemi popoháněl opeřence do jejich zaměstnání.

O hodinu později šňůra smrdutců kašle na pokojnou řeku z betonového mostu. Jen si kašlete, mě tu radost nevezmete. Nosím ji v sobě.

A spotřeba? 5,7 lt / 100 km

Dlouho předem naplánovaný výlet začal již v pátek navečer. Jel jsem potemnělou severní krajinou a snažil se odhadnout, kdeže to mám z autobusu vystoupit. Řidič, pokud mu někdo nestál za zády, na zastávkách ani nepřibrzdil a bylo dost náročné mou cílovou stanici nalézt.

Na zastávce Martin ještě nebyl a proto jsem zamířil přímo do nedaleké hospody. „Ahoooj kamaráde“ přivítal mě téměř nahý výčepní. K úplné nahotě, na kterou později také došlo, chybělo jen pár centimetrů černé látky uvázané kolem pasu. Servírka v rozhalence nezůstala pozadu: „Chlap! A hezkej“. Na Martina jsem raději počkal chvilku venku.

Po pár pivech, seznámení s místní kulturou a doladění sobotní trasy jsme se odebrali do jeho domu na lože. Ráno jsme vstali před šestou, něco málo popili a pojedli. Přestože předpověď počasí slibovala jarní den, na radu Martina jsem k triku mono Moira přidal i bundu. A dobře jsem udělal. Místy na sluníčku už to vypadalo, že by bunda šla odložit, ale v lese, u vody a k večeru jsem Martinovi moc děkoval.

Výběr trasy byl vynikající. Sotva za kilometr, dva zamířily naše kroky do lesa a téměř jej neopustily. Drobné ranní mžení se záhy rozfoukalo a mohli jsme si tak naplno užít vůně předjaří. Les byl prostoupen napjatým očekáváním. Jakoby k plnému rozpučení už jen chybělo přetočit list v kalendáři.

Přes hřeben jsme klesli do Kokořínského údolí. V dolině chráněné proti slunci bylo patrné, že únor stále ještě patří paní zimě. Vyjma rybníku v Harasově, byly na všech ostatních kusy ledu. Studánka naštěstí zamrzlá nebyla a my si mohli doplnit své vaky. Běželo se parádně. Naprosto jsme si vyhověli v tempu i rozpoložení a skvělou náladu doplňovali historkami.

Menší kopce jsme zkoušeli vyběhnout, ty prudší jsme chodili. Však také sice malebná, ale nesnadná trasa nás několikrát potrápila. Na celkových 86 km jsme stoupali (a klesali) 2,3 výškových kilometrů. Až do Doks, místa našeho oběda, se mi zážitky splývají v jeden. Nádhera. Les, k běhu přívětivý terén, zámek Houska, usměvaví pocestní.

Martinův výběr občerstvovací stanice „U rybníčku“ v Doksech byl rovněž vynikající. Hospoda rozdělená na kuřáckou a nekuřáckou část, slušný výběr výborných jídel od 49 do 79 Kč, dobrá obsluha. Dal jsem si květákový mozeček s bramborem, kofolu a dvě piva. Před vchodem jsem provedl několik prostných a zažil naprosto dosud nevídanou věc. Po 44 km jsem nepociťoval sebemenší známky únavy. Vyběhli jsme k Bezdězu a já s pocitem, jakoby den právě začínal.

Následujících 17 km jsem prožíval euforii. Nádherné cesty, mohutná dubiska, radost proudila ze slunce i od matky Země. Dostatečné doplnění tekutin při obědě zajistilo, že ani moc neubývalo ze zásob doplněných na toaletě. Řeknu vám popravdě, že ta voda ze záchoda se později mezi 70.-80.km záhadně proměnila v božský mok. Byla výborná!

Martinův úbytek energie si vyžádal další návštěvu pohostinného zařízení. Ve Ždáru, snad nejmalebnější vsi celého Kokořínska, jsme odbočili do podniku „U nás“. Tak jako my jsme byli spokojeni sami se sebou z vydařeného výletu, stejně spokojeni vypadali i místní u sklenice x-tého piva. Vyslechli jsme si spoustu místních historek a mouder. Začal nás však tlačit čas a museli jsme vyrazit dál.

Poslední část trasy vedla po asfaltu. V podstatě to byla výhoda. Nohy se obtížněji zvedaly a při zapadajícím slunci lze přehlédnout zapomenutý kořen (tak jako minulý týden). Martin nás neomylně ještě naposledy zavedl „na jedno“ k „Divočákovi“. Trochu jsme si zazpívali při harmonice a už po tmě, nakonec šťastně přes pole dorazili do cíle.

P.S. pár slov k výzbroji:

Měl jsem pás s lahvičkami, celkem 0,8 lt (Isostar) a ledvinku s 0,75 lt (voda) lahví nesenou na břiše. Po kapsách 4 ks Horalek a komínek Be-Be (ten jsem donesl celý zpátky). Vodu jsem doplnil jednou v Doksech a k přepočtené spotřebě přičítám, co jsem kde vypil.

Cesta domů

Kdo by jezdil v neděli ráno za tmy vlakem? Pár těch, kteří musí do práce i ve svátek, průvodčí a … běžci. Šest set metrů na nádraží; nepřehnal jsem to s ohozy? Mezi obludou a Kotvou je docela teplo na dvě trika a bundu. Ve voze si musím proto odložit. Za okny luxusního městského slona (fakt divnej název pro vlak) se rozpouští noc. Chvilku mi trvá, než mi sepne mozek a přijme informaci, že pole jsou bílá. Snad posypaná vápnem? Ale kdeže. V Kyjích na zastávce je i to nejmenší stéblo trávy zabalené do bílé skořepiny vlhkého chladu.

Přepravní společnost ČasuDost přijíždí do Klánovic na minutu přesně. Na smluveném místě čeká milý přítel, které vyslyšel mé volání po společném zážitku. Nelitoval. Vycházející slunko štípe do očí; studený, vlhký, ale ne ostrý vzduch provoněn poselstvím jara pročisťuje plíce. Asi po kilometru potkáváme druhou polovinu dnešní skupinky.

Po včerejší porci se mi kupodivu běží hodně dobře. Netrénuji na maratón, nýbrž honím kilometry na delší běh. Včerejší skoro-maratón mi dal hodně zabrat. Přesto nynější tempo osciluje kolem pěti, spíše pod, a není nekomfortní. Ba naopak. Máme spoustu energie přeskakovat bludné kořeny a vesele si povídat. Tvoříme homogenní jednotku, která disponuje nejen podobnou výkonností, ale i jistou blízkostí k sobě navzájem. Polovina jednotky velmi těsnou.

Jediné, co při takovémto úchvatném běhu je na závadu, že tak rychle uteče. Krása probouzejícího se lesa je kulisou pro stádo čtyř laní, které skotačí po měkkých pěšinách. Nikomu nevadí výmol od prasat, koní, motorkářů a jiné zvěře. Nástrahy šlehajících větví, kamenů a kořenů samy ustupují. Chtělo by se křičet: Miluju Tě, živote. Ta nejpůsobivější krása bývá ta nejprostší. Shluk divů světa, tunových živoucích dřev vzešlých z nepatrných semínek.

Dokážete si snad představit hezčí ráno? V televizi v současné době běží zajímavá reklama na plzeňské pivo. V podtextu ke klipu zaznívá: „…důležité je, co v sobě si nesete.“ Dnešní ráno si ponesu v sobě hodně dlouho. Děkuji vám všem, kteří jste mi jej pomohli prožít.

V ledovém opojení

Před dvěmi lety jsem si nedokázal představit běžet maratón v zimě. Zvláště ne za šestistupňového mrazu a zesilujícího větru. A přitom to není nic hrozného. Stačí se pořádně obléknout, udýchat závod nosem a při občerstvení se moc nezlít.

Šedesátosm královských běžců se na Tři krále odvážilo stoupnout na startovní pás každoročně prvního českého maratónu. Díky obětavé práci lidí z TJ Sokol Unhošť a Maratón klubu Kladno jsme mohli další kalendářní rok zahájit oslavou nám nejmilejší – během.

Vyfasoval jsem startovní číslo 40, které mi Zdeněk Kučera podával se slovy: „Čerstvý čtyřicátník dostane čtyřicítku.“ No řekněte, není v tom symbolika? První závod v kategorii starců, na čísle věk a ještě k tomu mé oblíbené číslo. To nemohlo dopadnout jinak než krásně. I ve výsledcích mám čtyřicítku (3:40:24)

Členitá trať není jednoduchá. Garmin mi naměřil nastoupaných 384 výškových metrů a délku maratónu vyměřil na 42,91 km. Kus tratě vede po hlavní uhnošťské ulici a nejkratší možnou linkou nebylo možné kvůli provozu běžet. Pod nohami se střídaly kočičí hlavy, zámecká dlažba, rozbitý i celistvý asfalt. Přesto byla spousta času na pozorování okolí.

Trasa závodu k otočce vedla okolo domova důchodců. Podle zvyšujícího se počtu aut postávajících u plotu bych odhadoval, že návštěvy jsou povolené od 14 hodin. Možná ta hodina také souvisí s popoledním klidem pokojného stáří. Zvláštní symbolikou života je, že tento objekt sousedí s dalším domovem, dětským.

Už, už se milovník krajiny chystal nadšeně vykřiknout, když trať zamířila z města ke křivoklátskému polesí. Oranžový kužel vytyčující bod návratu jej však vytrhl z opojení a nasměroval zpět do města. Za otočkou, v místě jednoho ze stoupavých úseků, se rozhodoval nejeden boj. V sedmém kole se zde rozhodlo o vítězce ženské kategorie. Byl to krásný sportovní souboj.

Ve městě však také bylo na co koukat. Jakoby stranou a přitom kousek od náměstí stáli vedle sebe svorně zlatý retriever, hejno slepic a dvě šedé, asi metr vysoké přerostlé slepice se svítivě zeleným zobákem. V protějším domě u vyzdobeného okna fandila paní a s úsměvem odpověděla na zamávání. Mohutný strom u silnice na Ptice přímo vyzýval k zastavení, počůrání a krátké meditaci. Na hlavní cestě pán, pracující na svém domě, ochotně uskakoval před znavenými běžci.

Byl to přenádherný den. Plný radosti, úsměvů, které nezmrzly a sluníčka, které zůstalo v srdci. Závod je přeci takový, jakým si ho člověk udělá.