Nezapomenutelný den

Drahý příteli!

Zdá se neuvěřitelné, že je to již počtvrté, co jsi vyběhl na náš společný intimní narozeninový běh. Víš dobře, proč píši vyběhl a ne vyběhli, protože má loňská neúčast mě velmi dlouho mrzela. Možná o to více jsem se na naše sobotní putování tak těšil. Ne že bych byl kdovíjak připraven, můj výsledek na Brdské padesátce byl slabý, ale srdce bilo poslední týden jen pro náš běh.

Ta dvě místa, která jsme během navždy spojili, pro nás hodně znamenají. Dobřichovice a Dobřichov. Přestože leží v naprosto odlišné krajině, mají společný ten vnitřní pocit osobní důležitosti. Téměř by se chtělo napsat: "Běh čtyřech řek", ale to bychom si naší cestu museli ještě trochu prodloužit k majestátnímu Labi.

Nedá mi, abych se nevrátil k počasí. Zatímco při premiérovém ročníku teplota od startu klesala a doprovázel nás déšť a mě v Dobřichově dokonce přepadla zimnice, letošní pohled na oblohu sliboval zcela opačné zážitky. Pozvolné opékání na slunci. Já mám přesto takové počasí raději, než zimu, která Tě nutí se choulit při pauze v hospodě u kamen.

Překvapilo mě, jak jsi zcela profesorsky od nádraží v Dobřichovicích vyběhl do stráně a ani Tě neznervóznělo, že potřebná modrá značka nás nedoprovází. S jistotou Tvého čtvrtého putování jsme se s ní v půli stoupání shledali. Těžko lze popsat slovy pohled na vycházející slunce nad brdským hřebenem a připojení k trati Brdské stezky. Škoda, že se Ti letošní ročník nepovedl, jak sis přál. Formu máš výtečnou.

Již při sbíhání k Řitce (skutečný místní název, nikoliv stav vyjadřující rozpoložení běžců) jsem zaznamenal pozoruhodný úkaz. Úseky trasy, které jsem si vybavoval z minulých dvou běhů, mi letos přišly kratší. Později, při pátrání po příčině tohoto jevu, si uvědomuji, že již od pomyslného výstřelu se mi běželo velmi dobře. Ruku v ruce s tímto stavem šla i snadnější orientace v terénu. Až do Konojed vede naše cesta po turistických značkách a málokdy jsme váhali kudy dál.

Velmi jsem se těšil na mladý borovicový les nad Davlí. Je s podivem, co se se stromy za ty tři roky stalo. Doslova a do písmene vyrostly jako z vody. Proběhli jsme tím místem a teprve poté, když jsem pátral, kde ty stromy jsou, jsi mě upozornil, že už dávno za námi. Nezapomenu na výhled na probouzející se řeky Sázavu a Vltavu, na místo kde jejich toky splývají jakoby přirozeně a nehybně a celou tuto scenérii přikrývá oblak ranní vlhkosti.

Ranní chlad odrážející se mezi skálami a řekou na její pravé straně nebyl v daný moment zcela komfortní, ale jak jsi řekl, později jsme na vodu přinášející život našim zpoceným čelům ještě rádi vzpomínali. Mám dojem, že i Záhořanský potok trochu naše kroky zrychlil, nutíce nás k zahřátí. Stačilo však začít stoupat k Jílovému a teplo se nám rozlévalo po těle.

Napovídali jsme toho opravdu hodně, ani jsme si nevšimli, že červenou značku jsme nechali kdesi vpravo. Les jsme sice museli oběhnout po silnici, ale nebylo to tak zlé. Dokonce jsme si podle mapy cestu spíš protáhli.

Jílové u Prahy. Další srdeční místo na naší cestě. Díky paní Jitce, která se náš běh těší stejně jako my a po 25ti km je naší první významnou zastávkou. Přivítá nás, upocené a nemyté chlapy, ve svém čisťounkém příbytku a nedbaje našeho stavu nás usadí do sedačky k běžecké hostině. Výtečné pohoštění musíme jen uždibovat, neboť nejsme ani ve třetině cesty. Záhy nám nezbývá než: "Moc děkujeme, Jitko!" a míříme k Těptínu. Ještě dlouho v nás zůstává ten pocit dobroty mezi lidmi a v žaludcích.

V Těptíně neodbočujeme do krásného Hornopožárského lesa, ale po krátkém, milém zastavení u Tvého přítele Luboše, jehož partnerku jsme zřejmě probudili, pokračujeme okolo hrobky barona Ringhoffera přes Kamenici do Zaječic. Jejich dar nealko piva působil jak božská mana.

Tak, jak už to v ultra bývá, jednou je lépe, jednou hůře. Na louce před Zaječicemi a vlastně až do Senohrab, mi bylo hůře. Těšilo mě, s jakou lehkostí jsi vyběhl tu louku, když se za obzorem pomalu objevoval srub. Úplně cítím ten stav, kdy tělo běží samo, jako by ani žádné převýšení neexistovalo. A že bylo pěkné, o tom se přesvědčuji při ohlédnutí zpět. Říkal jsem si, zda dnes potkáme nějaké jiné běžce. Dříve tomu tak nebylo. Jen co myšlenka opustila mou hlavu, už proti běží usměvavý muž. Bodeť by ne, takový pěkný den.

Nad Senohraby máme maratón a já přemýšlím o té loni zavřené domácí hospodě u silnice. Je otevřená! Nový majitel sice nevaří ty úžasné ovocné knedlíky, ale rýže také není špatná. Doplňujeme iontové nápoje, vodu do batohů a po nezbytném rozhovoru se štamgasty pokračujeme k hvězdárně v Ondřejově. Rýže jsem zřejmě snědl více, než bylo zdrávo, a tak až do Ondřejova zápasím se svým žaludkem. Nakonec po nějakých šesti, osmi kilometrech ustupuje a s jídlem se konečně smiřuje. Dokonce se začíná projevovat správný výběr oběda. V podstatě až do cíle putování se mi běží výborně.

V Černých Voděradech váháme nad pokračováním. Sličná cyklistka s mapou v ruce nás s prosbou o radu odbyde slovy, že nemá čas, ale v zápětí ji zastoupí místní, kteří nám ochotně cestu do Konojed popíší. Tam opuštíme značku, stezky a cesty, posledních asi 25 kilometrů běžíme po silnici. Nemusíme už tolik dbát na povrch cesty a můžeme volit úspornější krok.

Jako maják v moři stojí na rohu v Nučicích poctivá hospoda. Nemůžeme ji ani letos minout. Doplňujeme ionty, vodu a před hospodou ještě trávíme příjemný rozhovor s paní hostinskou. Tu zajímá naše putování a na oplátku nám vypráví o jejím životě. Jak ráda by tak hezký den trávila venku, ale má tohle převozníkovo veslo. Trochu nám závidí a mně jí je líto. Naplno si uvědomujeme, jaký máme dar, že můžeme. Můžeme běhat.

Zbývá poslední půlmaratón. Zvesela sbíhám k Molitorovu a užívám si ohromný rozdíl svého stavu mezi minulým během a dneškem. Zatímco předloni jsem tento nekonečný kopec dolů(!) šel, letos se pouštím z plných sil a stačím vnímat jarní život kolem. Nelze si nevšimnout toho rybníka vpravo a ondatry přebíhající silnici. Pozoruji, jak krajina z rána kopcovitá, se změnila v jemně uhlazenou. Jakoby malíř svými barvami a špachtlí tvořil.

Pár kilometrů před Dobřichovem musím dodat síly z müsli tyčinky, abychom k poutní hospodě u kostela doběhli společně bok po boku. Ještě jednou, bych Ti můj drahý příteli, chtěl poděkovat za nezapomenutelný den. Strávit den v Tvé osvěžující přítomnosti, doběhnout při plném vědomí s úsměvem v tváři a zakončit den u sklenky Tvého úchvatného vína je k nezapomenutí. Vyřiď prosím můj velký dík i Tvé paní za osobní dárek a mikinu, která se velmi hodila při cestě z Dobřichovské hospody.

Alespoň jsem to zkusil

Předpoklady pro obmyšlený čas 1:35 jsem neměl žádné. Jen troufalost, která se povýšila nad nulovou kvalitu v tréninku a nedbala výsledku letošní desítky, která se přehoupla přes 44 minut.

Díky času z předloňských Pardubic stojím v sektoru B, odkud je to na start jen třičtvrtě minuty. První kilometr je ještě ve znamení kličkování a změn tempa, ale potom už držím stálý krok. Jak později zjišťuji, nebyl můj. Na čtvtrém kilometru kdosi hlásí čas 17:10, což je lepší, než tempo mé letošní Českobrodské desítky. Idiot.

Takový je výraz pro můj posun v hlavě, kterým jsem u výdeje zavazadel shrnul dnešní půlmaratón Michalovi Živnému. Už na Palackého mostě, kousek za metou šestého kilometru, marně hledám dech. Zůstává někde za mnou na nábřeží. Poznámce ladně běžícího Ondřeje, který mě předbíhá s plánem 1:32, zda dnes útočím na 1:30, se musím smát (myslí si, že předbíhám já jeho :D).

Přichází dlouhá Strakonická a já vidím nová a nová záda. Ivo Domanský si mě neomylně vyhlédne v davu a na desátém kilometru hlásí 46:10. Nemám sil k běhu, natož k myšlení. Nedokáži si ani přepočítat, jak se vzdaluji od své nereálné touhy. Upírám se jen k vodě, které si na přilehlém občerstvení dopřávám hned ve třech dávkách.

Hlava přechází do režimu přežití. Zvolňuji a rychlost řídím jen co dech dovolí. Občas mě předběhne dav a za chvilku zas nějakým zázračným způsobem běžím před ním. Mezi desátým a patnáctým kilometrem jsem se propadl jen o dvě místa. Další kilometry k cíli se neliší od pocitů posledních kilometrů maratónu.

Už ve startovním koridoru jsem si všiml drobné hezké slečny, která mi byla povědomá. Běžela celý půlmaratón kousek ode mě. Tu přede mnou, tu za mnou. V cíli byla nakonec o chvilku dřív a nedalo mi, abych se nezeptal. Skutečně, byla to ona! Loni se mnou běžela na 1:50 a letos má o 10 minut lepší čas!

To už jsem ale prozradil to nejdůležitější. Dostal jsem se do cíle za RT 1:40:02 s pocity zcela odlišnými od libých. Inu, velké oči se nevyplácí.

5,3 km za 45 minut aneb tropická realita

Nikdy jsem nebyl na dovolené u moře. Pokud ovšem nepočítám výlet s Milošem při jeho pokusu dobýt Spartu. Vůbec mi nechybí všelijaká havěť, která na člověka čeká pod vrstvou písku nebo přímo ve vodě a tváří se přitom průhledně. Je to téměř rok, co jsem objevil tropický ráj s mořem, kde je mi příjemně. Stálá teplota vody i vzduchu, žádné cizokrajné potvory, spousta atrakcí nejen pro děti, hygienické vymoženosti civilizace a to vše pod střechou bývalého německého hangáru na vzducholoď.
Při naší letošní návštěvě jsme se rozhodli, že tentokrát se tu nenecháme od milovaného běhání odradit. Teoreticky by to bylo možné i po chodnících tropika, ale zvolili jsme jednodušší variantu spočívající ve využití místního Fitness Clubu. Nevelká místnost kromě asi 15ti posilovacích strojů a šlapadel nabízí dvě velmi kvalitní běhátka.
První den jsem začal pěkně zprudka. Zkusil jsem 5 minut po rovině a 5 minut s maximálním sklonem 15 stupňů. Původní záměr prodlužovat délku běhu na nakloněné rovině vzal při druhé sérii za své. Fitness Club je sice podle letáku klimatizovaný, ale skutečnost taková není. Ani tři silné větráky nepohnou s tropickou atmosférou v uzavřeném prostoru. Zkoušel jsem tedy běhat dokud jsem mohl a střídal závratnou rychlost 7-8 km/h s chůzí. Že nastal čas přestat jsem poznal pozdě, až když se mi udělalo opravdu špatně. Stačilo k tomu 40 minut.
Na druhý den jsem byl opatrnější. Sklon jsem zvyšoval postupně, přesto se mé limity přihlásily už po 45ti minutách. Odměnou za podaný výkon byla chladivá sprcha a relax v mírné bylinné páře.
Myslím, že jsem našel ideální místo na krátkou dovolenou. Všechny pracovní záležitosti zůstaly 3 hodiny daleko a já jsem se mohl věnovat naplno všemu co mám rád: běhání, plavání, čtení, psaní, válení. Prostě ráj.

Ach, to ráno

Tohle téma mě nikdy neomrzí. Ohromen z krásy, kterou dokáže vykouzlit jen sama příroda, začínám svůj den tím nejlepším způsobem. Krátkým lesním během. Při pohledu na oblohu se mi vybavují české pohádky, kde nový den začíná okamžikem, kdy sluníčko vykoukne z peřin. Oblaka zahalují podřimující část krajiny a slunce posílá své paprsky nad nimi po obloze. Ozařuje oblohu vzhůru a vytváří nádhernou zlatavou oponu na hlavami.

Po včerejším vydařeném tréninku s dětmi (poprvé jsem vyběhl celou Havránku v Troji bez přechodu do chůze) jsem dnes obul bosoboty. Zdá se, že jsem konečně našel styl, který vyhovuje všem částem mého aparátu. Došlap na přední část chodidla za prsty, vyšší frekvence kroků a více zdvihající se kolena. Proto ani cesta k lesu po asfaltu není nepříjemná.

Lesem k východu se slunce třpitilo v posledních zbytcích ledu. Celé vůkol se chystá k výdechu slova "JARO!". Nasávám ten vjem bez pochyb, že jsem toho součást. Na jednom místě můj kratší zrak spatří v dáli zvíře. Zrzavé. Že by liška? Je moc velké. Přešel jsem v chůzi, abych srnku nevyplašil. Záhy vyšla z houští postava. Aha, pes. Doběhl jsem k dvojici. Paní v nejlepších letech mě vítala usměvem. Musel jsem ji hned sdělit svou záměnu jejího mazlíčka (statný vlčák) s liškou. Vyměnili jsem si pár vřelých vět, popřáli si krásný den a vydali se svou cestou. Cestou radosti.

Ach, to ráno.

Doběhnuto

Teprve na druhý den se dostavily pocity z běhu, který odemyká běžecké jaro v Praze, Kbelské desítky. Ty pocity, kdy tělo je v souznění s duševním rozpoložením a proudí jím těžko vyjádřitelný stav klidu a usmíření. Jak rozdílné od včerejších "na umření".

Kbely nemám daleko, a proto jsem pojal nápad si pozávodní výklus protáhnout až domů. Ledvinku s bundou jsem uvázal na zábradlí v cíli a jako obvykle jsem předstartovní chvíle trávil v milém hovoru, tentokrát s Honzou D. z Dailymile, který běhá výhradně v pětiprsťácích nebo bos a Kbely obut-neobuv zaběhl za pěkných 49 minut! Bohužel jsem si nevšiml, že na startu za námi už skoro nikdo nestojí.

Tempo zadních řad bylo sice příjemné, ale od toužených 45ti minut hodně vzdálené. Nezbývalo než hledat uličky a skulinky a přidat na kroku. Vodiče Miloše na 50 minut jsem míjel asi po 700 metrech a v přijatelném tempu mířil ku Vinoři. Za metou druhého kilometru mě přibrzdila neproniknutelná hradba těl. Koukal jsem zprava, zleva, cože se to tam děje, až jsem spatřil vodiče na 45 minut. Bohužel mě tento špunt hodně vyvedl z tempa, protože předběhnout jej bylo nemožné. Až před 4. kilometrem se mi podařilo najít skulinku a skupinu nechat za zády.

Ne však na dlouho. Ještě na pátém kilometru, kde bylo měření půlek (jak je ten jazyk český krásný), jsem za sebou slyšel vodiče hlásit "máme přesně 22:30". No nevím, já mám půlku podle časomíry 22:43. (vodič 22:44 a druhou o 50 vteřin rychlejší…). Záhy mé síly uvadly, vodič zmizel z dohledu a já se jal doběhnout alespoň s příjemným pocitem, když ne v touženém čase.

V Satalicích jsem chytil druhý dech. Zajímavé, mám stále jen jeden, tak je otázka, čí dech jsem to vlastně chytil. Snad nepatřil někomu ze soupeřů. To by mě mrzelo, že jsem na úkor druhého a jeho dechu doběhl dříve než on.

Cíl na dohled, časomíra 45:06 mě nenutila tlačit ze sebe všechno a tak celkem klidně dobíhám, když na panelu svítí 45:15. Dalších sedm sekund asi trvalo, že se moje odpípnutí protlačilo do počítače. Nebo to možná byla ta ztráta ze startu, kterou mi za trest přičetli :D.

To pravé proběhnutí bylo ještě přede mnou. Bunda s ledvinkou byly na svém místě a abych nevychladl, hned jsem se vydal proti směru závodu domů. Lehký výklus se asi po třech kilometrech změnil v běh vůle. Naštěstí jsem sebou neměl ani korunu, ani "legitku", proto nezbývalo než se dopravit domů po svých. Myšlenky jako "bus", "metro" a "vlak" neměly prostor potřebný pro realizaci.

Že můj záměr nebyl dobrý nápad, jsem pochopil hned. Co mi nešlo hlavou, že mě nějaká desítka mohla takhle vyřídit. Představoval jsem si sám sebe na 80.kilometru B7. Do cíle poslední kilometry, to už musím dát. Když už to ale opravdu nešlo, musel jsem střídat s během chůzi.

Těch čtrnáct kilometrů mi trvalo hodinu a půl. Doběhl jsem v takovém stavu, že jsem okamžitě zrušil dnešní domluvené putování a šel spát. Starost mi trochu dělá levý kotník. Ano, ten, co mi kdysi Dr. Mašek uvolnil tak, že se občas hlásí i po pěti letech od zázračného křupnutí. Půjdu jej rozběhat v bosobotách. Neměl jsem je 14 dní a možná to je ta příčina.

V současné době probíhají jednání s firmou Terra Plana a brzy by se tyto boty měly objevit i u nás. Výhodou bude nejen stejná cena jako v Anglii, ale i možnost zapůjčení na vyzkoušení.

Běhám minimálně

Myšlenka, která se mi již dlouho honila hlavou. Něco na těch minimalistických botách musí být. Zlom v mém rozhodnutí vyzkoušet zas něco nového nastal po výměně tweetů s Jaromírem V. Doporučil začít botami Terra Plana. Na svém blogu velmi pěkně a srozumitelně popisuje "Návrat k přirozenosti".

První výběh v botách s podrážkou tloušťky 4 mm po celé délce chodidla se odehrál sice potmě, ale zato na čerstvě napadaném a uježděném sněhu. Dojem z přiblížení se Zemi, byl proto velmi radostný. Chybné došlapy sníh utlumil a ani přes tenký materiál mi nebyla od nohou zima. Absence silné gumy pod chodidlem mě donutila běžet jinak. Pečlivě jsem vybíral místo došlapu a chybějící materiál pod patou mě nutil paradoxně běžet rychleji. Přirozeně jsem se předklonil a musel tak rychleji kmitat nohama. Asi po šesti kilometrech jsem nezaznamenal žádný diskomfort na svalech a vazech od kolen dolů. Následující dva běhy jsem vyrazil v konvenčních Mizunech.

Další seznamování s Evo II Barefoot už nebylo tak jednoznačně pozitivní. Sníh zmizel a k lesu to mám více-méně po asfaltu 1,5 km. Celou část této trasy jsem nebyl schopen najít došlap, který by mi vyhovoval. Dopad na přední část chodidla jsem díky letitému dupání na paty dlouho nevydržel. Musel jsem dělat krátké šouravé kroky, aby zbytek těla tolik netrpěl otřesy. Zato v lese na listí a bahně jsem se rozeběhl s daleko menším úsilím kontroly došlapu. Nedopadal jsem na paty sice plnou vahou, ale většina kroků přes paty určitě byla. Asi po dvou kilometrech po měkkém jsem dokázal nějak přirozeně došlapovat na vnější stranu chodidla. Ani plně na patu, ani na špičku. Tento styl se mi podařilo udržet i po asfaltu cestou domů. Desítka, z toho většina po měkkém, opět nepoznamenala výrazněji vazy a svaly okolo kotníku a lýtka. Jen lehká únava.
Tu samou zkušenost s hledáním ideálního došlapu jsem udělal i při dalším výběhu. Opět po odpočinku ve starých botách, opět první kilometry nepřinášely požadovanou radost z cítění Země. Každopádně hlavním viníkem je ten zpropadený asfalt. V terénu jsem opět nalezl vyhovující došlap a doběhl s ním až domů.

Máme na Rohožníku rekultivovanou skrývku, která tvoří sice krátký, ale velmi prudký kopec. Seběh, spíše schůze dolů, po staré travině mísené s bahnem byla v Evo II jistá, stejně tak ani při šplhání nahoru boty nepodkluzovaly. Budu se snažit botky obouvat častěji. Důvod, proč v nich běhám, je srovnat léty pokřivený aparát a navrátit se k přirozenosti. Drobný krok už mám za sebou. Při běhu v bosobotách mě nebolí klenba, která se při běhu v konvenčních botách s vložkami občas ozývá.

Návrat

Je to pokaždé stejné. První uběhnuté stovky metrů jasně namalují obraz dalších minut či hodin strávených na trati. Už jasně poznám, kdy zvolené tempo je správné nebo naopak hlava předbíhá tělo, které se dříve či později vzepře.

České Budějovice, obchodní centrum Mercury. Možnost zaběhnout si maratón na sice neobvyklém místě, zato však v suchu, teple a po rovině, jsem si už po čtvrté nemohl nechat ujít. Tak jsem to cítil ještě v listopadu. V předposlední lednový víkend však paní Zima byla k běžcům shovívavá a více než kroužení v garážích mě lákalo proběhnutí do kopců k Hradešínu.

Startovné bylo ale již uhrazeno, doprava běžců domluvena, nezbývalo než vyrazit na jih. Jel jsem si tam hlavně odpočinout od nepřetržitého bloku pracovních povinností, které mě zahltily hned pátého ledna a ne a ne se pustit.

Návštěvu Mercury centra jsme zahájili tradičně - v kavárně. /* Miloš říkal, že... */ člověk má před maratónem konzumovat jen vyzkoušené. Mám rád mléčné ovocné koktejly. Tohle asi na mysli neměl, ale koktejl mě při maratónu dosud nezlomil. Zřejmě proto, že jsem jej před maratónem nikdy nepil.

Pár chvil před startovním písknutím trávím v družném hovoru poblíž startovní čáry, ale hvizd mě zastihne už v zadních řadách. Opatrně rozebíhám první stovky metrů. Přede mnou jsou běžci s cílovými časy kolem 4 hodin. Lehce přidávám a cítím, že dnes se mi běží snadno. Netuším na jaký čas to je, ale těší mě každý krok. Nic počítám, nic neřeším, tělo se dle svého gusta hýbe vpřed.

Vyhlížím Ondřeje a když mě předbíhá o kolo zjišťuji, že mi nedělá problém s ním držet krok. I na pár slov ohledně našeho týmu Dromeus je dech. Zdá se mi, že i Dan mě nepředbíhá už tak často :) Kousek za půlkou jsem běžel svoje nejrychlejší kolo. /* začátečnická chyba, že? */ V tempu 34.kola bych měl maratón pod 3:15...

Dalších deset kol mě nutí zpomalit. Projevuje se chybějící delší tempový běh měsíc před maratónem. Poohlížím se po tabuli s počty kol a porovnáním s uběhlým časem zjišťuji, že bych mohl dokázat cosi neuvěřitelné. V prosinci jsem si říkal, že bych letos chtěl svůj maratónský čas vrátit pod 3:30, ale pomýšlel jsem přitom na pražský PIM. To už bude čas i počasí na kvalitnější trénink.

Zdaleka však ještě nejsem v cíli a musím řešit nevolnost. Nezpůsobil ji koktejl, jak by se mnozí domnívali, ale nevyzkoušený gel. V 55. kole musím uklidnit žaludek banánem a rovinku s občerstvením projít. Podaří se mi drobnou diskomfortnost ustát a doběhnout bez ztráty čehokoliv. Neodpustím si ani závěrečný finiš, když spatřím pár metrů před cílem hodiny s časem 3:28:52.

Je to už dva roky, co jsem naposledy cílovou pásku maratónu proťal v tempu pod 5 min/km. Snažím se vybavit si všechny faktory, které mohly ovlivnit můj návrat pod 3:30. Objemy v tréninku mezi ně určitě nepatří. S nastupující zimou hodně klesaly: listopad 265, prosinec 230 a leden jen 170 km. To spíš kvalita, i když trochu neobvyklá. Z asfaltu a pevných cest jsem se přesunul do terénu a sněhu, balancoval na ledu a občas se vydal do Úval na malý kopec.

Může to být i paradoxně právě tím malým objemem - byl jsem odpočatý. Za výkonem může být i "zvláštní" výživa. Dostal jsem od Behej.com k vánocům gainer od Nutrendu a pokud jsem na to nezapomněl, vždy po doběhu jsem se tím nakrmil.

Tolik ke sportovním faktorům. K těm jiným patřila nepochybně čistá hlava (prosím neplést si s hlavou umytou nebo dokonce vylízanou!). Velkou váhu přikládám i tomu, co jsem měl na krku. Od té doby, co obruč nosím, neznám nedostatek energie.

Jak si oblíbit listopad

Stezka vinoucí se mezi stromy, zapadaná listím, se po trvalých deštích proměnila v oraniště. Žádný krok není jistý. Po dopadu ujíždí bota nepředvídatelným směrem. Jen tak tak, že náhodný pohyb nenásleduje celé tělo. Původní komfort chodidla obaleného hřejivou tkaninou se rychle mění v malý, studený bazén. Takový běh, dáli se ještě během nazvat, na radosti nepřidá. Z úst běžce tak snadno vyletí slovo nepatřící do slovníku gentlemanů.

Tak to bylo loni. A letos?

Po loňských zkušenostech se záplavou bílé plísně roztahující se od zápraží až k nejzazšímu koutu lesa, s tou hmotou, která chladila nohy po dvou kilometrech pod únosnou mez, jsem se rozhodl vyzkoušet dosud nevyzkoušené. Abych bílé překážce čelil s otevřeným hledím rytíře vyrážejícího na zteč, pořídil jsem poprvé ve své běžecké historii krosovou obuv. A protože šťastná hvězda mi svítí na cestu celý život, obdržel jsem výhodně zřejmě to nejlepší (pro mě). Ten zázrak se jmenuje Mizuno Cabracan.

Bota je sice těžší, než jsem čekal, ale váhu plně vyváží vlastnosti. Nevydržel jsem čekat na sníh. Aktuální běžecké podmínky na stezkách křižující Vidrholec volaly po testu krosové boty.

Stezka vinoucí se mezi stromy, zapadaná listím, se po trvalých deštích proměnila v oraniště. Kam bota dopadne, tam zůstane. Díky tvrdým špuntům se lze i z bláta dobře odrazit. Voda a bahno stékají po svršku boty. Chodidla obalené do skvělých ponožek Moira EKS zůstávají suché do posledního kroku. Takový běh, se stává radosti samou. Bez váhání se běžec vynoří z lesa a další kilometry si užívá na otevřeném poli. Žádné nabalování hlíny. Z úst běžce tak snadno vyletí slovo NÁDHERA. Tenhle listopad mám rád.

Úvalské vrchy

Jistě znáte ten pocit, kdy zavítáte do dosud nenavštívených míst a ta vás okouzlí. Pro místní usedlíky jsou taková místa natolik vžitá, že ani nevnímají jejich Genius loci. Zapůsobí však na vaši duši tak, až vyvolá nutnání rozběhnout se plnou rychlostí.

Dnes nastaly ideální podmínky pro takové toulání. Regenerační běh, bez plánu na kilometry a čas, téměř jarní počasí s jasnou oblohou. Odpočinkový běh na setřesení únavy. Stejně jako nutkání si výsknout radostí se mou hlavou nese i nutkání se dělit. O ta místa v české přenádherné krajině, o pocity z toho, co je kolem.



Na hranici Polabské nížiny je o kopce nouze. Skromnou možnost tréninku v nakloněné rovině poskytuje Vidrholec v části Pekařova okruhu. Zdaleka však nedosahuje kvalit Šáreckého údolí, ba ani Stromovky či Letné. Doslechl jsem se o vrchu v Úvalech, který by mohl mít vhodné parametry pro trénink běhu do vrchu. Stačil pohled do mapy a výlet mohl začít.

Uznávám, výlet je silné slovo. Do Úval to přes les nemám více jak pět kilometrů. Únava z ultra krosu se pozvolna rozpouští ve spadaném listí. Stačil rozumný odpočinek a tělo zas vesele skáče přes kořeny.

Cesta k vrchu v Úvalech je jednoduchá. Od lesa podél železniční tratě a ještě před nádražím odbočit pod koleje ke koupališti. Pár desítek metrů běhu z kopce a vpravo se již leskne hladina rybníka.

Na jeho hrázi umocňuje dojem klidu a běhumilného místa starý mlýn.

Srdce vytrvalce zajásá při pohledu na stezku vinoucí se kamsi vzhůru.

Jsem u cíle. Vrch zatím odkládám jako vzácnou lahůdku. Nejprve jej hezky zprava oběhnu.

Cesta zahýbá mezi domy, ale mé oko potěší pěšina mizící v křoví. Ta mě zavede na kýžený vrch, dnes ráj draků.

Nebyl to takový lomcovák, jako minulý týden, ale na kvalitní trénink bude stačit. Už se těším, až se sem vrátím.

Šutr54

Michael, přítel ze sportovního webu Dailymile, uspořádal v pražské Šárce neobyčejnou akci. Jeho původní myšlenku, že půjde o komorní, dvou až tří mužný běh, rozptýlilo 13 odvážlivců podupávajících v chladu posledního sobotního říjnového rána nad hanspaulskou psí loukou. Odvážlivců proto, neboť málokterý z nich tušil, co jej čeká. Sám jsem se velmi mýlil, když jsem si myslel, že trasa povede více-méně po běžecké stezce, kterou jsem vytyčil v knize Běháme po Praze a okolí. Okruh v knize má stejnou kilometráž a i přes několik prudkých stoupání je k běžcům z rovin přívětivý. Trasa, kterou připravil Michael, byl kros nejtvrdšího kalibru. Naplno se ukázala má slabina nesených přebytečných kilogramů.

První metry vedly prudkým klesáním do Šáreckého údolí. Poslední zbytky ambic na slušný čas vzaly za své. Kopce se mi sice neprotiví, ale z prudkých seběhů mám oprávněný respekt. Raději jsem vytáhl foťák a snažil se zachytit neopakovatelnou atmosféru podzimního rána.

Údolím se běželo jen pár set metrů (jedno z mála míst s asfaltem) a trasa zamířila vlevo do kopce. Ten se v prvním kole dal ještě místy běžet. Vyběhli jsme na vrchol nedaleko startu a chvilku si odpočinuli během po vrstevnici. Další prudké klesání bylo ještě náročnější než to první. Zde jsem se pochválil za nápad obout krosové boty. Původně jsem v mých vůbec prvních krosovkách (Mizuno Cabracan) chtěl oběhnout jen jedno kolo, ale nakonec jsem v nich rád zdolal všechny tři okruhy. Klesání plné listí ukrývající šutry jakoby dalo název této vydařené akci.

Další stoupání, která zavedla běžce k nejzazšímu bodu okruhu, hřbitovu v Nebušicích, nebyla tak dlouhá a prudká a trasa byla v tomto úseku dobře běžitelná.
V polovině okruhu byl připraven stolek s občerstvením. Sice ve třetím kole už toho k pití moc nezbylo, ale i tak díky za to. Druhá polovina začínala příjemným rychlým úsekem na rozhraní pole táhnoucímu se k Horoměřicům a porostu Šáreckého údolí. Následoval nejbrutánější seběh korytem kamenů všech velikostí.

Na několika místech se bez pozorného sledování zelených šipek a fáborků dalo snadno sejít z trasy. Při pozdějším studiu mapy jsem zjistil, že jednu z ostrých změn směru jsem přehlédl a neúmyslně si tak závod v každém ze tří kol zkrátil. Tím místem byl právě úsek od silnice vedoucí do Horoměřic ke klesání kamenitou roklí. Po dohodě s organizátorem a hlavním rozhodčím v jedné osobě, mi bude po právu následně udělena časová penalizace 30 minut.

Po dosažení dna údolí následoval prudký výběh na hanspaulskou stranu a příjemný úsek ke zřícenině Baba. S tím, jak mi ubývaly síly, klesala i má rychlost a schopnost některé úseky běžet. V posledním kole jsem již Babu neobíhal ale obcházel. Pár set metrů po asfaltu mezi domky bylo předzvěstí posledních dvou výživných stoupání (a samozřejmě i klesání).

Musím se přiznat, že nic tak těžkého jsem nikdy neběžel. Těžkého a přitom krásného. Týden "po" stále cítím stehna a uběhnout 10 km po rovině je na hranici mých současných možností. Možná se v těle nakumulovala únava v kombinace 24h – maratón – desítka – x – maratón – x – maratón – ultrakros 54 km. Ale copak bych mohl něco z toho vynechat, když to bylo tak krásné?

web závodu
Fotky z okruhu:
poslední stoupání k cíli
u čtyřech jedniček
toto se také běželo - dolů
Štefan po občerstvení
lán
a další stoupání
Petr ve skluzu
i tudy se běželo
poslední pokyny