úterý, května 31, 2016

Šedesát je málo

Základní jednotka je deset kilometrů. Cokoliv méně je pod rozlišovací schopnost milovníka dálek. Po dvou letech občasného potácení se z ní stal etalon kondice dát ji pod hodinu.

Můj projekt uplynulých čtyř  let má neodolatelný úsměv, čistou mysl a žije bez plánů na zítřek. Copak lze vůbec vnutit dítěti dospělou myšlenku, že žít (hrát si) se bude zítra, za týden? Začal jsem i tak běhat. Bez plánu, kdy se mi chtělo a výsledek se plíživě dostavil. Z desítek se staly jednotky, ze šesti výběhů za týden sotva dva. Dva roky jsem si nekoupil boty.

Období bezcílného pobíhání a kynutí se před rokem (přesně 19.6.2015) změnilo v denní běhání. Pomohla mi k tomu kniha "Mnich, které prodal své Ferrari". Motivační knihy se přou s knihami duchovních nauk o tom, kolik dní trvá zakořenění návyku. Jako minimum je uváděn dvacet jeden den, počty rostou až ke sto osmi. Číslo 108 má základ ve šťastné čínské osmičce (vzpomeňte na Olympijské hry v Pekingu, které začaly 8.8.2008 v 8:08 hodin), přestože magická 108 není osmi dělitelná. Opravdoví mistři sebepřekonávání (například Petr Říman nebo Pranjal) dávno překonali 108 dní „daily mile“ a většinou je jejich denní kilometráž daleko delší.

Rozhodl jsem se dát svému pobíhání po krajině zase nějaký řád. Měl jsem pro to ideální podmínky: světlo, teplo (i když v červnu podpořené zimní bundou) a chuť. Však také kdo jednou zaslechl volání dálek, je lapen navždy. Na vlastní nohy a především mysl jsem si ověřil, že vytvoření návyku netrvá pouhý dvacet jeden den, ani šedesát dní. Teprve s příchodem tmy po prázdninách (ve všední dny jsem vybíhal ráno tak, abych byl do šesti zpátky) se ukázalo, jak je nový návyk pevný. Byl. Téměř půl roku jsem vybíhal denně, než se začal díky večerní práci hlásit spánkový deficit. Nicméně návyk dát řád svému běhání, i když cíl nebyl vlastně žádný, mi zůstal.

Z potácení po lese se začala klubat radost z posouvání vzdáleností a sem tam rychlejších běhů (čti pod 6). Neměl jsem žádný pevný rozpis, řídil jsem se podle času, který se mi na běhání dostával. Neřešil jsem rychlost a běhal podle pocitů. Místo smutnění po minulých zážitcích se mi do hlavy začaly vkrádaly myšlenky, co kdybych se zase někam vydal. Rozhodnutí zase olíznout chuť dálek ulehčilo pravidelné vyšetření, které ukázalo, že jsem na tom úplně stejně jako tehdy, když jsem žádal o potvrzení na Magredi 100 mil. Navíc mi pomohl můj přítel se svou prosbou o doprovod:

Twitter Kaczer odkaz směřuje na: Záznam Strava

Začal jsem hledat vhodný závod, kde se mi splní všechny mé touhy: běžet krajinou, ne zas moc daleko, ale přesto za světla, bez dlouhého cestování. Našel jsem jedinečný Strom ultra maraton Dušana Koutníka z Vlastibořic. Ze zážitku tohoto podzimního běhu (byl jsem skoro poslední, tak jsem si dopřál i odbočku z trasy k jednomu z památných dubů), byl už jen krůček k přihlášce na další přenádherný závod v červnu 2016. K němu začala směřovat má příprava spočívající v zařazování delších víkendových běhů.

Přihlásit se na 12h do Stromovky bylo vnuknutím, v plánu jsem nic takového neměl. Po zaplacení registrace jsem se začal přesvědčovat, že Stromovka bude ideálním tréninkem na červnovou akci, kde poběžím 80 km. Radce jsem říkal, že poběžím tak 7 hodin a pak uvidím. Když to dál nepůjde, trénink ukončím a těch 60 km mi bude jako příprava stačit. V sobotu jsem ale do auta k Vláďovi Chvátalovi nasedal už s tím, že stovka by byl splněný sen. A sny se plnit mají.

Měl jsem obrovskou radost, že ve Stromovce opět vidím známé tváře, i když jsem dvěma popletl jména. Zase jsem nasával jedinečné předstartovní očekávání a těšil se na nejjednodušší ultra, které jsem kdy běžel. Absolutní placka, kde stačí jen posouvat nohy, možnost napít se a najíst kdykoliv se zachce, ideální místo na běh v meditaci se zavřenýma očima. Ranní Stromovka je úchvatná. Ničím nerušená síla korun stromů nad hlavami, příjemná teplota, radost z toho, že můžu být a plout prostorem aniž by mě k zemi složil kořen. Ideální místo k ultra, kde stačí jen trenky, triko a trocha vazelíny. Sebou jsem přibalil ještě 3 petky (čaj, pivo a kofolu) a pro jistotu energetické tablety a magnezium.

První půlka byla z říše snů. Přeci jen loňskou padesátku a letošní jedinou tréninkovou čtyřicítku si nohy zřejmě ještě pamatovaly a uběhnutá kola rychle přibývala. V pátek jsem měl jen jedno jídlo kolem čtvrté odpolední, což dalo mému běhu kýženou lehkost. Tedy pokud se dá mému  stylu postřelené labutě (jak jej v Řásné komentoval Ivo Domanský) nějaká lehkost vůbec přiznat. Po třech hodinách jsem zahnal hlad dvěma malými sendviči a dvě kola prožvanil s první návštěvou, Tomášem Mrázkem. Když se po hodině vracel ze svého výběhu od řeky, byl jsem už jen kolo od maratonu (4:10). Skvěle mi vycházelo tempo kolem 6 minut i s třemi povinnými zastávkami v depu úlevy. Padesátkou (5:00) jsem probíhal už s klíčící myšlenkou, že by ta stovka mohla být reálná.

Před půlkou, tedy před jednou odpolední dorazil synek. Přišel v kanadách, takže to na běžecký doprovod nevypadalo. S jeho příchodem mě začaly bolet nohy (za což myslím nemohl). Byla to bolest čistě z únavy, jako když uběhnete skoro 60 km. Vzpomněl jsem si, jak jsme loni v září ukončili výběh s Tučňákem v půl třetí ráno u nádraží v Klánovicích a zbylé 2 km došli pěšky. Druhý den jsem si cítil tak dobře, že bych padesátku mohl běžet znovu. Zkusil jsem tedy obětovat jedno kolo chůzi. Oběť byla přijata a já mohl tři kola běžet v přijatelném tempu dál. Bylo to však jen dočasné oživení a navíc začala vynechávat i hlava. Kolik času zbývá? Dám tu stovku? Proč nejdu domů, když trénink na červnový závod jsem už splnil? K tomu jsem měl pořád žízeň, i když jsem pil každé kolo.

Jak už to v ultra chodí, každá krize jednou pomine a i ta hlava se nakonec srovná. Došlo mi, že musím také něco sníst, abych neměl žízeň. Došlo mi, že s mým výkonem jde především o naplnění ducha tohoto závodu, kterým je sebepřekonávání, a že vesmíru je úplně jedno zda tu stovku dám nebo ne. Když mi sčítačka po 2 kolech hlásila jen 2 kilometry (vybavuji si to u 42.kola), přestal jsem se tím trápit úplně. Pokračoval jsem svým tempem, chodecké vložky jsem střídal s klusem a používal techniky z Qigongu. Pak to najednou přišlo: „Zbývají ti 2 kola do stovky!“. Je zajímavé, jak moc ovlivní výkon právě hlava. Ačkoliv tělesně jsem byl na tom stejně, běželo se mi rázem lépe. Můj slzou smočený praporek jsem odevzdal pět minut před šestou večerní (10:55). Padlo ještě pár otázek v číslech, ta nejtroufalejší byla: „107?“.

Nakonec se mi splnil ještě jeden sen, který jsem se předem neodvážil ani nevyslovit: „Dám víc, než v roce 2010?“. Dal. O půl kilometru. Přesně 108,966 km. Velikou radost jsem měl i z toho, že jsem nic nepokazil. Tělo nevykazuje žádné odřeniny, puchýře, bolesti či dehydrataci. V neděli regenerační běho-chůze v tempu 7:30 – 6:40 a v úterý se tělu líbilo i 5:20/km.


Nezapomněl jsem, jak se potěšit s ultra.

pondělí, srpna 17, 2015

Nad vycházejícím sluncem

Netrpělivě kontroluji čas ve dvě, potom ve tři. Teprve když hodinky ukazují 4:20, vstávám. Dnes mě čeká nejhezčí, nejdelší a nejtěžší běh týdne. I když ... každý výběh v horách byl tím nejhezčím.

Za svitu dvou pouličních lamp a poblikávající čelovky opouštím těsně po páté ranní místo našeho přechodného pobytu. První tři míle vedou přes les úzkorozchodnou silnicí. Nemusím řešit kameny, kořeny a jiné povalující se předměty a mohu tak tiše stoupat ke Krompachu tmavým lesem. Jak pohádkově působí oproti našemu vyprahlému Vidrholci. Ze strání zurčí voda. Živí prozpěvující si ptactvo, čtyřnohou zvěř i zelené břízy, které v dolině již suchem opadávají. Na palouku se pasou dvě nebojácné srnky. Svěže zelený balzám je vléván do žil vyprahlého běžce z nížin. 

Z vlnění se krajinou, tu zas klesající do vsi, mě vyrušuje štěkot. Ale co to? Branka stavení pod starým hřbitovem je otevřená. Dva psi zde žijí, naštěstí utekl jen jeden. Když nepomohla vlídná slova a náznak boje psa ještě více rozlítil, zvolil jsem taktiku ústupu pozpátku. Sic drahocenné minuty jsem ztratil, celá lýtka si zachoval. Snad slunce na mě počká.

Opustil jsem střežené území a mohl zas běžet vidě na cestu. Na Hvozd volím zdánlivě jednodušší přístupovou trasu po červené značce. Cesta se zvedá stále strměji, asfalt mizí, překážky přibývají, až mě donutí k jiné formě běhu - chůzi. Les je stále bez stínů, slunce zřejmě čeká. Jen doufám, že ne za mraky.

Zdolávám posledních pár balvanů a rázem stojím na vyhlídce na jižním vrcholu Hvozdu. Jediné lužické sedmistovky, která má vrcholy dva. Na severním je vyhlídková věž, v šest ráno bohužel zavřená. V krajině pode mnou stoupá chladně žhnoucí rudý kotouč a dává všemu červeně jasný nádech. Jakoby se chystal vše spálit na popel. Vycházející slunce má barvu zapadajícího. Scéna nepůsobí letně, spíše hrozivě.

Nazpět se vydávám východní cestou. Sbíhám, respektive scházím, po česko-německé hranici k rozcestí Na Šestce. Barevné stíny stromů splývají s kameny a kořeny a nutí mě pokládat nohy opatrně. Lehce bolestivá žebra ze setkání s kořenem před třemi týdny mě odrazují od odvážnějších kroků. Konečně dole. Pod Hvozdem se červené stíny mění na žluté a jasně bílé. Už poznávám letní ráno.

Váhavě míří mé kroky zpět k našemu obydlí. Tolik cest a stezek zde čeká na kroky běžce, aniž by trpěl obavami z nedostatku pramenité vody nebo lesních plodů. Ticho, klid a mír, ale také možnost dát si do těla na bezpočtu kopců.

Ano, sem se zase vrátím.

pátek, února 28, 2014

Běžec srdcem, tělo následuje

Mám čas. Nemám čas. Kvantově je čas jen pojmem. Zde na Zemi si jej měříme. Posunuji se v realitě prostorem, čas mě následuje. Vybírám si plutí prostorem variant s druhou dcerkou. Pozemské dva roky mi denně ukazuje, co dospělí nevidí. Každý okamžik žije naplno. My dospělí hledáme své cesty a ona po ní jde.

Běh je pohyb. Život je pohyb. Dokud běhám (plavu, koluji, atd. - dosaďte si pro vás příjemný pohyb) žiji. Běhám v porovnání s rokem 2008 velmi málo, v porovnání se sousedem velmi mnoho. Bez porovnávání běhám tak akorát. Nejčastěji od kuchyňské linky k sedačce a zpět. Mám skvělou trenérku. Sotva ráno kolem šesté otevřu oči, zřím rozzářený desetizubý úsměv a slyším: "Táta. Honem. Běžíme!" Odborníci povytáhnou obočí, když bez rozcvičky, strečinku a běžecké abecedy zahájím svůj den náloží 50 x 8 metrů. Trenérka za zády mi nedá oddychnout a nestrpí ani zastávky na občerstvovací stanici. Krušné chvíle nastávají, když sedne na motorku. I když nejde o závod, musím tak běžet. Netoleruje ani šoupání nohou a rychlou chůzi.

Při procházkách venku je to podobné, pokud ovšem nespatří jiného běžce. Obdaří jej úsměvem a předvede mu, jak správně na to. Trenérka ví. Běhá se pro radost nebo když je potřeba. Na vlak, na nákup, na poštu. To mě ale diriguje z kočárku. Když se jí nepozdává rychlost, spustí svoje "Honem!". Takto vytrénován běhám i sám k vlaku, autobusu, od metra a občas i do lesa. Stačí si vzpomenout na kouzelné "honem, běžíme" a radost se rozlije celým tělem.


Běhám, tedy jsem a jsem, tedy běhám.

pondělí, června 17, 2013

Nový den

Jemný, ještě chladný vánek pohladil mou tvář. Jsem vážně osel. Jak jsem mohl zapomenout na jarní ráno. Na čas, kdy slunce lze na obloze spíše tušit než spatřit, na čas, kdy společníky běhu jsou jen kočky a ranní opeření zpěváci. První kilometry rád proběhnu spící vesnicí. Rozumějte: ač patříme k Praze, máme v místě vše, co vesnici náleží. Slepice, koně, kozy, Lidl, rybník i pole.

S hlavou v oblacích pozoruji hru barev, kterou umí vytvořit jen sluneční svit deroucí se skrz oblaka. S hlavou při zemi nahlížím do zahrad, co kde nového vykvetlo. Nasávám vůni zrána vlhkých květů a oklikou volně mířím k lesu.



Les je, chudák, po vodní smršti předminulého týdne nasáklý jak houba a některá místa jsou suchou nohou stále neschůdná. V takových dnech beru zavděk asfaltkou spojující Klánovice s Úvaly. Zastavit se zde jen na malou pauzu nedoporučuje deset komárů z deseti. Podél cesty tlí ve strouze stojatá voda a rychlost nižší než je ta hmyzí se nevyplácí. I před pátou ranní si rádi dají chutnou B Rh-.

S přibývající vzdáleností se mi daří běžet rychleji. Znám to tělo. Chce svůj čas na rozkolíbání a prohřátí. Doma jsem k sestavě cviků Či-kungu přidal další na uvolnění a tělu se ranní běh líbil už od prvních metrů. U Úval je pro mě záhadou, proč od silnice k trati zakopali v lese vodovodní trubku, ale větší záhadou je les sám. Nepřestávám žasnout, jak z malého nic vyroste mohutná borovice, stejně jak jen z nehmotné lásky přijde na svět anděl v lidské podobě. Ten (vlastně ta) mě čeká doma. Vítá nový den vždy s úsměvem a já se učím od ní žít. Radovat se jen z této chvíle, kterou teď mám.


úterý, května 28, 2013

Má drahá, milovaná

Řekni, kolik je to let, co jsme se neviděli. Tři, čtyři? Tolik jsi mi chyběla a přec jsem po Tobě nesmutnil. Skoro jsem na Tebe zapomněl, odpusť mi to, prosím.

Mnoho vody uplynulo, spousta skutků se udála. Vyprávění by zabralo pořádný ultraběh. Pamatuješ? Třeba na to, jak jsi nás doprovázela při Tříkrálovém běhu. Nebo při běhu na Levý Hradec. A těch nesčetně ranních běhů, jen Ty a já. Ach, řeko má milovaná.

Ta Tvoje majestátnost, neochvějná síla, ale i ticho mi pokaždé pohladí duši. Štasten jsem dnes stanul na Tvém břehu. Neměnně v korytu, které sis vydobila, přivítala jsi mne stejně jako kachny odpočívající na pahýlu trčícím z Tvých vod.

Zaplať Bůh za mého klienta nad Drahaňským údolím. Trvalo to sice pár měsíců než jsme se sblížili natolik, abych si mohl dovolit přijít v poloběžeckém a tam vyměnit kalhoty za trenky. Pocit nedočkavosti mě zaplavil, když jsem se v lijáku spouštěl k potoku, který Tě od nepaměti napájí. Klouzal jsem v bahně s plným batohem a přál si dorazit k Tobě čistý, alespoň od pasu nahoru. Vím, Kayanova bota není vhodná na mokré kořeny a kameny, ale nostalgie mi velela ji nazout.

Tolik vzpomínek se dralo na povrch. Skupinové výběhy ze Stromovky, natáčení pořadu V kondici, první ochutnávka nepoživatelného gelu. Tyhle všechny zážitky položily základní kameny důvodů, proč pořád běhám.

Mám nyní, řeko má dráhá, jinačí prožitky. S malou dcerkou se raduji od rána do večera a někdy i v noci. Očekávaná bytost rozzářila můj život a dává mi nahlédnout pod povrch věcí zrakem neviditelných. Učí mě jásat z každé chvíle bytí a přenáší na mě čisté potěšení z tady a teď. Ty se svými vodami tak žiješ po staletí, já si čirou přítomnost začínám teprv uvědomovat. Tvé vody mi dávají jistotu. Neochvějnou víru v sebe sama na správné cestě.

Děkuji Ti má drahá, milovaná. Brzy na viděnou.

pondělí, listopadu 19, 2012

Lázně bez hranic

Letošní návštěva snad nejhezčích českých lázní měla zcela jiný charakter než ta před třemi lety. Žádné cíle lámání rekordů, jen vidina příjemně prožitého víkendu, který dává smysl. Jednalo se čtvrtý ročník charitativní akce konané u příležitosti památného 17.listopadu, jejíž výtěžek byl věnován občanskému sdružení Joker.

Z Prahy jsme vyrazili v sestavě, která se osvědčila v červnu v Novohradských horách. Tři ženy a já. Ta nejmenší sice první kilometry dlouhé cesty protestovala, ale zbytek víkendu už prožila spokojeně stejně jako dospělí účastníci zájezdu. Do Františkových lázní jsme dorazili v pátek kolem půl osmé večer. Ženy se najedly a šly spát a já kolem deváté vběhl do lázeňského parku.



Sotva jsem se u sčítacího týmu přihlásil jako 166. účastník, proběhl kolem Miloš Škorpil. Zahájil jsem tak symbolicky své kroužení po boku toho, kdo stál u mé běžecké kolébky a dlouho mi měnil trenky, běžecké plány i boty. Protože jsem byl čerstvý, zakrátko jsem se od Miloše odpoutal a koloval parkem jednomužně. Nemohl jsem zde napsat sám, protože parkem po vytyčeném okruhu probíhala a procházela spousta lidí. Lidí bez rozdílu výkonnosti. Lidí s různým vyznáním a životním příběhem. Mladí, mladší i ti úplně nejmladší, zralí, zralejší i ti nejzralejší. S těmi, jenž jsem míjel v protisměru jsme si měnili úsměvy. Se všemi pak společně radost z nevyřčeného. Běháme a chodíme tu pro sebe i pro druhé. Lidé spojeni v jeden kruh lidské sounáležitosti a jednoty. Povzbuzení se dostalo všem. Nejvíce těm, pro které byl jeden okruh délky 1150 metrů takovou vzdáleností, jako pro jiné představuje 11500 i více metrů.

Kolem jedenácté večerní jsem z okruhu odbočil k náruči peřin. V sobotu po snídaní vyběhla do parku Radka. Byla již 202. účastnice této akce a ve svižném tempu nakroužila přes 30 kilometrů, poslední kola i s Lucinkou v kočárku. Na náš rodinný účet jsem před polednem vyběhl zase já. Byl jsem přitom svědkem splněného snu Simi Buchnerové, citace (bezeckaskola.cz): "která – byť je odkázána na život v křesle – několik týdnů před 23hodinovkou prohlásila: „Já si ten jeden okruh obejdu“."  konec citace. Zážitek, na který se nezapomíná.




Do parku jsme se vrátili ještě dvakrát. Při večerní procházce s Lucinkou a potom v neděli ráno, kdy jsme náš běžecký účet ve Františkových lázních sečetli u zřídla Natálie. Zde jsme se shodli, že tento překrásný kout naší Země chceme navštívit i na jaře. Zažít tak probouzející se přírodu, která nyní jen v polospánku dává tušit, jakou přenádherou oplývá.

neděle, listopadu 11, 2012

Běžecké Vánoce

Rozum velel oběhnout jen jedno kolo šutrů. Jednak protože můj skromný trénink posunul mé hranice trochu níže a jednak protože nemám zcela vyhráno. Poslední kontrola v IKEMu sice nedopadla špatně, ale výrazy lékařky provádějící vyšetření (např.: "To je jak věštění z křišťálové koule.") mi v jistotě návratu k obvyklým dávkám nepřidaly. Jednu výhodu to má: neprožívám žádný stres z blížícího se závodu, a tak ani porucha vlaku cestou na start ŠUTR54 mě nevykolejila. Jen mě překvapilo, že strojvedoucí vystoupil. Říkal jsem si, že Michal by mě určitě nechal vyběhnout i později. Že bych měl čas třeba o hodinu delší, není vůbec podstatné.

Mašinfíra se po deseti minutách vrátil a na start jsem se nakonec stihl dostavit necelou čtvrt hodinu před Michalovým "Tak běžte!" i se zastávkou na dva předzávodní rohlíky.

Startovní kamínky byly podle důvěrného zdroje částečně od řeky, částečně ze svahu Troje a zbytek od supermarketu. Schválně odkud bude ten můj. Přál jsem si ten od řeky s nějakým pěkným číslem. Do ruky mi vklouzl hnědý se stotřináctkou. Krása.

Rychle trenky, dvě trika, rukavice a kelímek a už se běželo. Byl jsem zase v tom. V radosti z pohybu barevným listím, v radosti lidí, které baví to co mě. První opatrný seběh, nasávání tlející vůně, hledání příjemného tempa. První kopec vzhůru. Nebudu blbnout a hezky se projdu. Alespoň mám dost času pokukovat po kroucených větvích, nechat sklouznout nohu po kameni, hltat barvy jaké člověk nevyrobí.

I když nejsem zrovna extrovetr, mám potřebu tyto pocity sdělit, přenést na druhé, ověřit zda je ostatní také mají. Mají. Sdílená radost se exponenciálně násobí. S přibývajícími kilometry stoupá má euforie a možná i rychlost. Těším se na použití mého žlutého kelímku na devátém kilometru. Ve správný čas na správném místě stojí skvělí dobrovolníci s vodou a pivem. S Honzou Dufkem si připíjíme na zdraví, povídáme o dětech. Ještě jeden kelímek piva a vrháme se do druhé půlky.

Těším se jak to pustím za silnicí na Horoměřice. Široká cesta dává pokyn "Leť!". Tak letím omámen tímto místem, dnešním dnem, atmosférou, kterou Michal nabalil na tento závod. V následujícím  kopci sebou nesu vzpomínku. Vzpomínku na výjimečného člověka, který spojoval běžce bez rozdílu. Na jeho úžasná vyprávění při cestách na závody. Na jeho vždy pozitivní náladu a trefný komentář. Přemýšlím, zda znám někoho takového, kdo miluje běh a dění okolo něj, koho díky jeho přirozenosti a otevřenosti mají všichni v oblibě. Vím, že Ivo byl jen jeden a že jakékoliv srovnání s ním je liché. Přesto si vybavím Michala, který nás tu dnes spojil.

neděle, září 02, 2012

Než listí opadá

Mám velmi rád toto období, kdy léto již není v plné síle a na stromech jsou patrny první známky blížícího se podzimu. Ten čas světel, kdy obloha mění nahodile barvy a fotografové jásají nad zajímavým osvícením krajiny. Ty chvíle, kdy vítr stále ještě více chladí než studí a běžec ještě zdolá většinu stezek suchou nohou.

V těchto dnech mě táhne vůně Země více do volného prostoru než do lesa. Možná je to tím, že ten se tiše připravuje na zimu, zatímco vítr si ještě vesele duje po mezích v krajině. Navštěvuji proto místa rozesetá po okolí. Některá znají jen místní, jiná jsou známa i za humny a přitahují více poutníků. Tak jako sv. Donát, kterého jsem oběhl minule. Za dnešní cíl jsem zvolil zčásti zatopený lom Na Plachtě. Jde o tichý kout Země, který cizinec nalezne jen stěží. Je přírodní památkou a zřejmě jen díky jeho nepřístupnosti si zachoval čistotu a všeobjímající mír pro vše živé bez úmyslů.

Nebojte, nenechám si pro sebe, kdeže ten lahodný kout leží. Od nás z kraje Prahy stačí doběhnout do Škvorce a pak následovat červenou na Babice. Trochu mě ale štve ta cesta do Škvorce. Poté, co se prosmýknu z Rohožníku mezi polemi, vede značka asi dva kilometry po silnici. Co silnici, spíše polní vyasfaltované cestě, která se pyšní označením 3. třída. Rád tu běhám v zimě v závějích a zřídkakdy zde potkám automobilistu. Teď je to jiné. V Úvalech ne a ne dokončit opravu kousku silnice a tak tahle bývalá polňačka musí kromě běžce snést i štrůdl aut spěchajících od Říčan na Kolín a zase zpátky. Stejně jako minule i dnes ve mě sílilo odhodlání, že zpátky tudy určitě nepoběžím. Copak minule od sv. Donáta, tam to bylo jednoduché. Od něj do Úval vede bývalá obchodní cesta. Nyní již tak zarostlá, že jsem měl pocit, že se jí prodírám letos první. Ale kudy se vrátím dnes? Běžím přeci jen trochu jiným směrem. Však ono to nějak dopadne.

Červená značka ve Škvorci zase změnila trasu. Jak přibývají domky novousedlíků, je značka vytlačována a zakrucována, až jsem se bál, že lom vůbec nenajdu. Značka navede běžce na silnici na kraj Třebohostic a protáhne jej celou vsí. Však ono to má také svůj význam. Hostinec u silnice zářící nově omítnutou fasádou, který bych dříve minul, volá kolemběžící na doušek či dva trkavého moku.

Stejně jako před lety, kdy jsem s kolem a mapou v ruce lom hledal (a napoprvé ani napodruhé nenašel), jsem byl neúspěšný. Doběhl jsem až k lesu vedoucímu k Babicům a lom nikde. Hledal jsem v paměti střípky, které by mi pomohly vybavit, kde lom vlastně leží. Vracel jsem se zpátky a přitom jsem věděl, že lom je nad cestou po které běžím - ve směru od Babic napravo. Od mé poslední návštěvy přibyl u cesty bike park, až jsem se zděsil, že stojí na místě bývalého lomu. Naštěstí tomu tak není. Jezdci využívají k nájezdu na rampy od cesty téměř nepostřehnutelnou pěšinu. Po pár krocích po ní má paměť ožila. To je ta cesta k lomu!








Abych se cestou zpět vyhnul škvorecké "polňačce", rozhodl jsem se běžet už z Třebohostic po silnici mylně se domnívaje, že doběhnu do Sibřiny. Můj omyl byl odhalen již po půl kilometru, kdy se tato silnice napojovala na hlavní se štrůdlem vozidel spěchajících z Říčan do Kolína a zpět... Jako zázrak se zjevila používaná polní cesta. Vydal jsem se po ní. Směr měla příznivý a říkal jsem si, že taková pěkná cesta nemůže končit někde uprostřed polí. Končila. Vedla jen k malému modelářskému letišti. Nu což, už bylo po sklizni, ale ještě nezoráno, a tak jsem pelášil dál po poli. Nevěřil bych, v jak malé brázdě může ležet zajíc. Takřka jsem o něj zakopl a on chudák vyrušen a zmaten vyběhl na Třebohostice. Po strništi jsem skotačil ještě asi kilometr a přitom stočil své kroky k houští, odkud se ozývala motorová pila. Její zvuk mě navedl na cestu k poli s řepou. Záhy jsem se napojil na známou stezku přes Rohožník a zamířil k domovu. 

čtvrtek, června 07, 2012

Silva Nortica Run 2013

Nevím, zda je to jen česká nátura kritizovat vše, na čem jsem se nepodílel. Předkládat druhému s náležitým despektem, jak já to umím nebo jak bych to udělal jinak (a samozřejmě lépe). Setkávám se s tím v práci a bohužel i ve svém drahoceném volném čase. Reaguji tímto na diskuzi týkající se závodu Silva Nortica Run.

Běžel jsem desítky závodů a - až na jedinou výjimku - jsem odjížděl domů vždy spokojen. S pocity, že pořadatelé vytěžili z místních podmínek a výše startovného maximum. Vždy jsem obdržel víc, než jsem investoval. Obdržel jsem zážitek, z kterého jsem čerpal další dny radost a energii. Jistě, našly se i běhy, které mi energii spíše vzaly, než daly. Ale bez výjimky to byla má chyba daná přílišnými ambicemi a očekáváním.

 Silva Notica Run patří do první pětky mých nejoblíbenějších akcí. Proč? Protože jsem byl u toho, když mi Pavlína sdělila svůj sen: uspořádat v jejích rodných Novohradských horách ultraběh. Byl jsem svědkem nadšení při zdolávání tisíce překážek, které k závodu patří. Tehdy jsem si uvědomil co času, píle a vytrvalosti stojí pořádání závodu. Nemohl jsem tak chybět na kultovním nultém ročníku. S jiskrou v očích se Pavlína těšila z daru, který nám přichystala. A povedl se jí.

Později jsem nakoukl pod lehce zvednutou pokličku Kladenského maratónu a začal si upřímně vážit každého pořadatele. Pochopil jsem, proč startovné na větší akci nestojí 20 Kč jako na běhu Vidrholcem, ale stovky korun. Vždyť jen úhrady za zajištění tratě srovnatelných akcí jsou pětimístné. A to nemluvím o desítkách dobrovolníků, kteří mohli dělat něco úplně jiného, než se nechat máčet vodou z kelímků.

Vždy je na výběr: Líbilo? Pojedu znovu. Nelíbilo? Pojedu jinam. Nebo to mohu sdělit pořadateli způsobem, který mi dovolí si s ním za rok podat ruku. Vždyť stačí tak málo, porovnejte: "Na xx. km jsem přehlédl značení a zabloudil jsem. Můžete se prosím na to příště podívat?" oproti "Trať byla blbě značená."

Koho by opravdu zajímalo, jak tým SNR reaguje na podněty běžců, nechť porovná občerstvení nultého ročníku s dalšími roky. Chléb a sýr přibyl na základě námětů běžců, že by to chtělo i něco na vyrovnání chuti. Stačí říct, jen je důležité jak. Neodpustím si malou poznámku na závěr pro horlivě diskutující. Nesmyslnou diskuzi na svém blogu jsem už mazal.

pondělí, června 04, 2012

Stačí vyslovit přání

Při pohledu do startovní listiny na krátkou trať letošní ročníku Silva Nortica Run mě napadlo: "to by mohlo být na bednu". Myšlenka odvážná a trochu troufalá zůstala 2.6.2012 uložena kdesi v paměti, a tak mě závodní ambice vůbec nezatěžovaly.

Do Novohradských hor byla cesta delší, než by osazenstvu naší čtyřčlenné výpravy bylo milé. Páteční provoz a uzavírky na naší trase učinily z cestování téměř čtyřhodinový očistec. Nejdůležitější členka posádky však jízdu zvládla na jedničku a dovolila rodičům prožít společný víkend v klidu a pohodě. Jako anděl spala na sobotu celou noc a probudila se až v okamžik, kdy jsem se musel začít chystat na další krásný den venku.

Do hor s námi jela i má druhá dcerka Kačka, bez které bychom takový výlet vůbec nebyli schopni podniknout. Pomáhala nám s Lucinkou a starala se o náš transport ze Žumberka do Horní Stropnice. Díky ní jsem mohl stát v sobotu před půl šestou ranní mezi téměř stovkou ultraběžců a těšit se na vše, co den přinese.

Vybíhal jsem ODZADU, jak je mým zvykem a přitom lehce díky lehké večeři v podobě tří banánů. Snažím se poslouchat doporučení pana Hlôšky a dávat tělu, co je pro něj vhodné. Proto většinou dopoledne nejím a večer se vyhýbám jídlu po šesté hodině. Výjimku jsem neudělal ani při PIMu, ani dnes. Vybíhal jsem nalačno s pár tabletami Carbonex a tyčinkou Voltage v ruce.

Prvních dvacet kilometrů uběhlo jako voda. Jednak proto, že tuto distanci jsem poslední týdny běhal nejčastěji a jednak díky běhu ve skupince. Byly síly na vyprávění a závod měl v tu dobu spíše parametry debatního kroužku při výklusu s přáteli. V Horní Stropnici, kam jsme se právě po dvaceti kilometrech vraceli, jsem zahlédl skupinku zbloudilců, kterou vedl Ondřej. Budeme muset na něj za měsíc dávat velký pozor. Ondřej se chystá oběhnout maďarské moře a zejména v noci jsou šipky na zemi snadno přehlédnutelné.

Prý ultra začíná za metou maratonu. V Novohradských horách to neplatí. Na 20. km končí pohoda a začíná pořádná dřina. Trať se nejdříve zvolna, po dvou kilometrech zprudka, zvedá na hřeben hor. Konverzace ustává a ze skupinek jsou dvojice a jednotlivci. Kolem třicátého kilometru už běžím sám. Žádný povolený doping po boku běžícího parťáka, jen dvě nohy a hlava. Nemám moc natrénováno, hlavu tedy musím buď zaměstnávat okolními vjemy nebo mantrou. Také stačí vzpomenout na tři skvělé holky v Žumberku a úsměv zajistí běžeckou pohodu.

Málem bych zapomněl na jídlo. Hrdlem mi prošly tři zmiňované tablety (žádnej iPad Pavle!) a malý kousek suchého chleba. Víc si tělo zatím nežádalo. Dokonce jsem přemýšlel, zda pohrdnu nabídkou kozí farmy, která byla letos kousek před hranicí maratónu. Reflex I.P. Pavlova však vyřešil rozhodnutí za mě. Sotva jsem vyběhl z lesa na louku, pod níž se občerstvení u kozí farmy nacházelo, spustily se mi sliny. Nezbylo než chuť uspokojit kouskem sýru s brusinkami a olivami.

Další úsek po asfaltu vrcholící v Pohoří na Šumavě mi přišel snazší než loni. Možná k pocitu pomohly i lehké závodní trailové Asics Fuji Racer. Risk spočívající v nazutí téměř nových, v ultra neprověřených bot, se vyplatil. V terénu plnily svou úlohu jen s drobnou vadou, na asfaltu mě podržely i v posledním, více jak čtyř-kilometrovém klesání. Tou drobnou vadou v terénu byla nedostatečná přilnavost na mokrých kamenech. Do Beskyd bych si je určitě nevzal.

U Baronova mostu byla před občerstvením cedule přilehlé hospody s nápisem: "ČESNEČKA, SRNČÍ GULÁŠ". S díky jsem odmítl, obsluha se zasmála a z lahve s označením "Voda" mi nalila pivo. Vítané osvěžení před stoupáním na plošinu. Ve stoupání jsem se přesto prošel. Organizmus jel už dávno na tuky a potřeboval vícenásobně více kyslíku než na rovině. Nechtěl jsem pokoušet, co srdce vydrží.

Nevím, kde jsem přišel k myšlence, že Pohoří na Šumavě je nejvyšší bod trasy a dále už to bude zívačka po rovině přecházející v klesání do cíle v Horní Stropnici. Tvrdá řehole od 55. kilometru trvala bezmála dalších třicet kilometrů. Proto jsem na rozbočce distancí neváhal ani vteřinu a ukázal vpravo na krátkou trasu. Ti praví tvrďáci se dali vlevo na brutální třináctikilometrovou smyčku. Rozhodčí hlásil, že vlevo běželo už 40 běžců, vpravo i se mnou čtyři. Výborně, netřeba se stresovat nějakým umístěním. Trochu jsem si vydechl u plechovky piva, konečně snědl Voltage, která se mi už v ruce rozpadala a odšoural se vstříc cíli.

Cítil jsem se poněkud trapně, když jsem se ocitl mezi těmi nejlepšími na trati, kteří měli v sobě o pořádnou porci víc. Na dalších sedmnácti kilometrech mě předběhlo pět těchto borců včetně vítězné Klárky. Zajímavé bylo, že to bylo vždy v klesání, přestože jsem kopce poctivě vycházel pěšky.

Mojí nejmilejší občerstvovačkou se stala ta poslední. Od ní to do cíle bylo OPRAVDU už jen z kopce. Navíc velmi mírného a běhu přívětivého. Poslední čtyři kilometry byly sice trochu delší, ale i tak mě zaplavila obvyklá radost z krásného dne, z daru, že jsem tam mohl být a běžet. Famózní diváci násobili mé pocity blaženosti. V cíli jsem si připadal, jako bych ten závod vyhrál.

Když jsem později při vyhlašování zaslechl své jméno, byl jsem v šoku. Nechápal jsem to. Přitom na začátku stačilo tak málo: vyslovit přání a nenosit ho sebou. Děkuji!