pondělí, února 26, 2007

HTTP Error 404. Not Found.

Nepříjemná hláška v titulku je jen asociací na číslo, které na mě kouká ze SportTracku po nahrání včerejšího výklusu. Sám se divím, kde se ty kilometry za únor vzaly. Za to může ten zavřený most. Dát si s kamarády trénink ve Stromovce znamená pro mě naběhaných i 20 km. A když přičtu sobotní ultraráno, až takové překvapení to není.

Tak jsem zas jednou vstával ráno v noci. Byla sobota, 3:43. Protože jsem si tento běh naplánoval před pár dny a moc jsem se na něj těšil, probudil jsem se už ve 3 a chvilku se ještě povaloval v posteli. Původně jsem chtěl běžet něco delšího, ale samotnému je těžko i na třicítce. Také si říkám, že mi nic neuteče.

Vzhledem k časnému startu jsem volil trasu do Kralup po silnici a zpět, už za světla, podél řeky. Vybíhal jsem v půl páté a nebudil jsem ani zvláštní pozornost. Možná díky tomu, že v centru města jsou lidé zvyklí na ledacos. I na panáčka s kahanem na čele. S chutí jsem proběhl prázdnou Podbabskou čtyřproudovku a odbočil do Lysolaj.

V kopci v zatáčce před sebou vidím dva rvoucí se opilce. Co teď? Oběhnout je není kudy, silnice je zde široká sotva na autobus. Přesto to zkusím, když tak uteču. Blížím se k nim a s trochou úlevy pozoruji, že místo regulérní rvačky jde jen o takové pošťuchování. Jeden z nich mě spatřil a se slovy: „Ty vole policajt“ se od svého soka oddělil a věnoval se nenápadné chůzi. Bezva, žlutá bunda Illuminite funguje i proti opilcům.

Vybíhám na nejvyšší bod trasy – do Horoměřic. GPSka ukazuje směr mezi domy. Zkouším poprvé pro mě neznámou cestu do Statenic. Malinko mě znepokojuje, že je to polní cesta, ale vypadá používaně. Když se však po 700 metrech ztrácí v lese, do zpěvu mi není. O běhu nemůže být ani řeči. Za necelých deset minut se mi daří z lesa vyjít. Psi ve Statenicích nevěděli zda mají štěkat nebo výt.

Dál už žádné překvápko nečekalo. S radostí u Přílep sleduji, jak se po šesté už rozednívá. Další známka jara. Nejen ty zelené lístky u nás v parku, ale hlavně světlo dělá jaro jarem. Vše je čistší, mysl jasnější, tělo svěžejší. Jaká nádhera osamělého běžce mezi poli. Ale co to? Levé lýtko tvrdne na kámen. To rozběháš. Malinko zvolňuji a je zas líp. Za pár kilometrů už o něm nevím.

Tento běh zkouším tři premiéry. Poprvé za celé své běhání jsem si vzal sebou ionťák. Malinko mě tlačí v břiše. Zadruhé zkouším místo tyčinek Corny obyčejné BeBečka. Takové ty placaté zabalené v hranolku. Velmi dobře po zapití kloužou do bříška jak do pokojíčku a bez problémů tam zůstávají. I pocit z dodané energie je dobrý. A zatřetí jsem vyměnil značku gelu Nutrend za Penco. Penco jde o poznání hůře vytlačit z tuby, ale chuťově je diametrálně lepší.

Podél řeky až ke kamenolomu běžím úplně sám. Úchvatné ticho řeky a ozvěna startující kachny ve skalách jen dotváří atmosféru fantastického rána. Dobíhám do pomyslného cíle ve Stromovce. Jsem unaven, ale tak zvláště. Je to moc příjemné. Unavené svaly, ale přitom je tělo nabito energií.

pátek, února 23, 2007

Pohřeb

Po dvouapůlletém běhání jsem se rozhodl k zoufalému, ale nezbytnému činu. Neustálé narážky typu: "jsi snad stonožka?" a výtky: "strč si ty boty někam, to je má přihrádka" mě donutily uspořádat pohřeb jednoho ze šesti párů mých milovaných bot.

Výběr kandidáta byl jasný. První botky to nemohou být. Byly svědkem první patnáctky za dvě hodiny a květnového maratonského cíle na Staroměstském náměstí. Místo musí uvolnit druhé v pořadí. Na palci díra, na patě prošup. Boty, které poznaly všechny povrchy. Led, kámen, jehličí i asfalt.

Naposledy jsem je obul, zavázal tkaničky, pohladil svršek a políbil spodek. Sundal jsem je a vrátil jim původní vložky.
Ze šuplíku jsem vyndal a složil tenorovou flétnu, kterou oprašuji jen na vánoce.

Pohřeb samotný se uskutečnil na dvorku našeho činžáku za přítomnosti jediného smutečního hosta mé milé psové Witty. Tu bohužel více než samotný akt zajímaly ostatky jiných obřadů. Při zvednutém víku popelnice zazněla Tichá noc a botky se naposledy nadýchly čerstvého povětří.

Po obřadu byl čas na hostinu. Připil jsem si hypotonickým ionťákem a pojedl zbytky gelů z říjnových Drážďan. Psová už měla dost od popelnic a proto nic nedostala. Mějte se fajn botky v běžeckém nebi.

pátek, února 16, 2007

Sbohem kamarádi

Bezkonkurenčně poslední dobíhám poslední trojku. Sbírám plíce, hledám končetiny a zcela malátný končím v náručí Radka. Třináct minut předtím jsem byl vyloučen z klubu Stromovkářů za svou nemístnou poznámku: „Ještě ráno jsem Tě měl rád Miloši.“

První trojku zahajuje Miloš jako obvykle svým: „Dnes pomaleji, v tempu 4:05“. Jak kdo, Miloši. Nenechám se vyhecovat a volím osvědčenou tragédí taktiku. Vyraz poslední, aby Tě nikdo nepředběhl. Držím tempo co udýchám a na stopkách nastavuji kontrolu: trojka do třinácti minut.

Daří se mi. Jsem relativně čerstvá mrtvola a dokonce jednoho kolegu předbíhám. První trojka za 12:31 do mě nalévá trochu optimismu. Druhá má nepovedený start a díky němu běžím necelé dva kilometry na čtvrtém místě. Ovšemže ne s časem. Ten klesá na 12:46.

Při výklusu toužebně pokukuji po únikové cestě k domovu. Nebuď srab a vydrž. Na startu poslední trojky už umírám. Jediná myšlenka mě provází celým během. Hlavně aby mi nedal kolo. (Kolo má dva km a běží se jedno a půlka). Přežil jsem. Těsně pod třináct minut. Sbohem kamarádi.

středa, února 14, 2007

Výklus na Blaník

Máme jarní prázdniny. Konečně po pár letech má jejich název smysl: Jarní. Dnešní slunný den jsme v sestavě synek, Witty (psová) a její bohužel již slepá kamarádka využili k návštěvě legendou opředeného místa vrchu Blaníku.

U vstupu do lesa je cedule s nápisem: „Otestujte si svou kondici. Na rozhledně je tabulka, z které se podle času dozvíte, jak jsme na tom s vaší kondicí.“ Jsme po každou srandu, tak jsme vyběhli. V čele jasně vede naše psová nesoucí v tlamě míček. Za ní chvátám já s batohem na zádech a vlekoucí na vodítku její slepou kamarádku. Občas ji musím tahat z křoví nebo rozmotat okolo stromu, který obtočila. Skupinku uzavírá netrénovaný synek. Mělo by to být asi 700 metrů.

Mám na stopkách už téměř 10 minut, ale rozhledna nikde a cesta začíná podezřele klesat. Zabloudili jsme. Pěkně jsme si vrchol oběhli. Vzpomínám na Křemešník, kde se mi stalo něco podobného cestou dolů. Vracíme se a na druhý pokus vrchol zdoláváme. Kamzičí stezka pod rozhlednou je pro slepce velkou překážkou a čas už neměříme. Zato si nahoře užíváme samoty, klidu a ducha tohoto místa.

Ještě hezčí zážitek nám přichystal menší bratr – Malý Blaník. Ve středu zříceniny – několikrát zbořené a vystavěné kaple je 200 let starý smrk a absolutní mír. Magické místo, kde si připadáte jako doma. Síla tohoto místa nás zcela uchvátila.

Volně s Milošem

Vybíhám schody na Letnou na své náhradní trase do Stromovky. Cítím, že dnešní čtyřstovky budu tahat z paty. Mám 11 minut na místo srazu a v hlavě mi šrotuje Kbelská desítka. Díval jsem se na loňský průběh a říkám si, že za 4:20 na prvním kilometru budu letos moc rád.

Dvě minuty před čtvrt na sedm dorážím ke Šlechtovce. Bohužel vidím jen přibíhajícího Miloše, jinak nikde ani bota. No nazdar, běhat s Milošem čtyřkila sám, to je jako napsat si dopředu parte. Záhy se však objevují další kamarádi a mě se ulevuje.

Miloš říká: „Dnes jdeme volně, jsem nějak unaven“. Fajn, 400 metrů za 90 vteřin a budu spokojen. První rozeběh mi připadá, že jdeme opravdu pomaleji než minule. Zdání klame, na budíku je 83 vteřin. Že bych se lepšil? Možná malinko, ale to co následně předváděl Miloš je obdivuhodné. Každý zásek rychleji až někam k 72 vteřinám.

Po deseti úsecích opouštím zbytek skupinky a ve „volném“ tempu 4:40 vyklusávám k domovu. Mé třetí čtyřstovky v životě dopadly pěkně: 83 82 85 82 84 83 86 86 90 84. Opět jsem druhý den tělesně naprosto v pohodě. Více jak dva roky běhání už musí být někde vidět.

Něco vám prozradím. Na monitoru mám nalepenou cedulku. Je na ní napsáno: 7.4.2007 Česká Lípa 3:15 tempo 4:37. Žádné malé plány, co?

Dva plus jedna

Poslední týdny, či dokonce měsíce pozoruji na sobě velice zajímavý úkaz. Po dvou výborných bězích následuje jeden běh mrtvoly. Po čtvrtečních kilácích (1.2.) jsem se snažil v pátek vyklusat. Trápení od počátku do konce. Žádné tempo nebylo dost dobré na to, aby uspokojilo mou běžeckou dušičku. Cítil jsem svaly tam kde nejsou, tep skákal jak přes švihadlo, žádná radost. Přesto jsem cítil, že ten běh musel být. Jak jinak tělo srovnat po vydatném tréninku, že?

Zato v neděli … Začnu od konce. Dostal jsem pochvalu. A ne jen tak ledajakou. Když Miloš řekne: „běhá Ti to slušně“, znamená to pro mě víc, než si dokážete představit.

Vyběhli jsme na 35ti kilometrový okruh v pětkovém tempu. Měl jsem za sebou asi dva na zahřátí a na otázku Miloše: „neběžíme moc rychle?“ jsem odvětil, že to zvládnu. Ještě nikdy jsem nebyl v Řeži tak rychle. Přešli jsme most a kozí stezkou pod tratí jsme pokračovali k Levému Hradci. K němu jsme se vyškrábali o čtvrt hodiny dříve než na Štědrý den.

Tentokrát jsme se nezdržovali kocháním a pádili dál. A to v pravém slova smyslu. Okolo 30tého km jsme šli i kolem 4:10/km. S více jak týdenním odstupem se musím přiznat, že běh ve slušném tempu mě následně unavil méně, než ultra tempo okolo 6 min/km.

Zavřeno a basta

Má úniková cesta ze zajetí všudypřítomného provozu je uzavřena. Na sedm měsíců. Pro auta, pro kola, pro pěší, zkrátka pro všechny. Nechápu to. Ne to, že se most musí zavřít celý, tomu rozumím, ale to, že na sedm měsíců. Pokud mi dva šikovní řemeslníci zrekonstruovali rozvody v bytě za týden, proč nemůže stovka lidí s technikou opravit most za dva měsíce? To se zase budu chodit dívat na to, jak se na mostě opírají o lopatu tři lidi. Ještě, že máme tu demokracii, co si Pražáci zvolili, to mají a mě nezbývá než se přizpůsobit.

Předchozí odstavec jsem sesmolil 3.února. Po týdnu mohu potvrdit, že na mostě se pohybuje maximálně 12 osob. No, pohybuje. Dva sedí, osm stojí … a technika? Ta zahálí.

Co to pro mě znamená? Dva kilometry navíc mi až tak nevadí. Aspoň naběhám víc. Nepříjemná je cesta po kočičích hlavách a podél šňůry smraďochů.

čtvrtek, února 01, 2007

Přepište tabulky!

Koukám do dnešního záznamu Forerunnera 305 a žasnu. Má TF max vypočítaná podle vzorce 214 – 0,8xvěk je o 3 tepy menší, než dnes dosažená na tréninku 4 x 1 km.

Po nechtěné běhací pauze jsem se dnes těšil na volné pobíhání s tlupou ve Stromovce. Po šesté se sešly samé milé tváře a běhací podvečer začal ubíhat příjemným a pohodovým tempem. Hlášku Miloše, že dnes dáme nějaké stovky a 4 x kilák jsem nebral vážně. Znám jeho smysl pro humor. Sranda mě přešla, když jsme se po jednom zahřívacím kolečku zastavili a Miloš začal hledat startovní čáru.

Ty stovky nebyly tak hrozný. Je to kousek, člověk se nestačí ani zadýchat, jen s obdivem sleduje běžce s BMI asi 10 jak lítají okolo. Potěšilo mě, že 100 metrů bych dokázal zaběhnout s vítězem maratónu.

To kilák byla už jiná káva. Miloš řekl: běžte jak umíte. Tak jsme šli. Později se mi svěřil, že jsme ho překvapili, čekal tempo 4:25. Jak si nás vychoval, takové nás má. Běžel jsem ve skupince s Ondřejem, se kterým si velmi vyhovíme nejen ve všech tempech. Rozeběhli jsme se rozumně, ale pak jsme to prali co to šlo. A výsledek? 3:40 / 1,01 km. Nádhera.

Na dalších kilometrech jsme se drželi podle Miloše na 4:00 a 4:06. Poslední jsme na konci zase natáhli krok na 3:55. Byla to nádhera. Zpestření běhu rychlostí stálo za to. V podání vícehlavé skupiny se náročný trénink proměnil v čistou radost.