sobota, srpna 26, 2006

Měření rychlosti

Vše klaplo na sto procent. Dokončená půlroční práce, skvělá domluva s Radkem a má nálada těšící se na nový zážitek. Má první hodinovka.
Podrobil jsem se měření rychlosti. Nikoliv na radaru městské policie, ale na běžeckém oválu nedaleko Staré Boleslavi. Už příjezd na místo sliboval, že se mi tam bude líbit. Uprostřed lesa stojí atletický stadion s pěknou tartanovou drahou. Pocit lesního prostředí umocňovaly zaječí bobky ve čtvrté dráze.
Mám štěstí na závody. Výborný servis organizátorů, kapela hrající do kroku po dobu celého běhu, skvělý komentář, ideální počasí, sešlost milých lidí. No řekněte, copak lze běhání nemilovat ? Člověk rychle zapomene na to, že po výstřelu vyrazí jak kanec z bukvic, přestože ví, že se mu to vrátí. Zapomene i na bezohledné chování běžce číslo 18.
Zbudou jen ty krásné zážitky. Radost ze setkání s TD, se kterým bych nejraději celou hodinu provyprávěl nejen o jeho psí rodince. Radost z toho, jak mě Radek hecoval, abych šel s ním do ostrého závěru. Radost z toho, že slečna, která mě už potřetí předběhla se na mě po skončení usměje. Radost se svého výsledku.
Na startu jsem v debatě s ostatními jen tak plácnul číslo 13 a třičtvrtě. Síla myšlenky je veliká. Výsledných 13700 metrů mě naplnilo štěstím. Příště řeknu pod 14 nejdu.
Moc děkuju Radkovi a Jitce za přepravu, podporu a Jitce navíc za pečlivé zaznamenávání časů.

A vítězem se stává ...

Odpověď na malou anketu z předhozího příspěvku naleznete na fotografii. Nejde ani klokana, ani o tučňáka, ani o ptakopyska, jak se někteří domnívali.
Jedná se o tříměsíční štěně ladradorského retrievera, které jsme před nedávnem hlídali. Na fotce z našeho soukromého psího hotelu je druhé zprava.

čtvrtek, srpna 24, 2006

Tělo, mysl a sport

Namísto spánku usedám po desáté večerní ke knize Johna Douillarda s názvem v titulku článku. Je to další kniha, s báječnou předmluvou Martiny Navrátilové, která mě utvrzuje v tom, že pravda je jen jedna. Pravda o dýchání nosem, soustředění se na běh, splynutí mysli s tělem. Rady uvedené v této knize lze shrnout do čtvrté dohody starých Toltéků. Dělejte vše, jak nejlépe umíte.
Občas se zamýšlím nad tím, proč jiní běhají s CD-playerem nebo MP3 a mě to nic neříká. V knize je vysvětleno, že chybou je svou mysl při běhání rozptylovat. Pokud tělo dělá něco jiného než mysl, nepodáte nikdy pěkný výkon, běh vás bude méně bavit a dokonce hrozí i zranění.
Mysl se ráno probouzí ve čtyři. Tělo říká: proč proboha ? Po upadnutí znovu do spánkového komatu se svorně probouzejí o páté. Čeká nás krátký relax běh, pro který volíme ranní Letnou. Po delší době zjišťuji, že se mi tento park odcizil. Nemá tak pěkné prostředí jako Stromovka a energeticky působí, jako když běžím po ulici. Zkouším se nerozptylovat zbytečnými blbostmi a při dýchání nosem rozpouštím své myšlenky do nohou. Prostě běžím. Je to fajn, neprovází mě žádné chmury, jen volnost. Jde to opravdu lépe, jak snadné. A k tomuto pocitu není potřeba mít za sebou 30 km. V knize se píše, že správný pohyb omlazuje. Cítím to tak.
K některým myšlenkám z knihy se ještě vrátím. Mám pro vás malou tipovací soutěž. Předesílám, že Tučňák je z hlasování vyloučen. Poznáte, co je na obrázku ?

neděle, srpna 20, 2006

Svět je malý a o náhody v něm není nouze

Replika z jedné z her Žižkovského divadla Járy Cimrmana mi vždy vyvolá úsměv na tváři. Sám nevím proč, protože věřím něčemu jinému. Věřím, že setkání a události v mém životě nejsou náhodné. Vždy, když mě na fóru, nebo i jinde, zaujal nějaký člověk, dopadlo to tak, že jsme se spolu seznámili a to většinou velmi blízce. Mám za to, že podobné typy lidí, a s podobným náhledem na svět, se přitahují. Lehce tím navazuji na setkání z minulého týdne na Šumavě.
Můj sobotní běh proběhl právě s dalším takovým člověkem, se kterým máme společnou řeč. Prokecali jsme více jak dvě hodiny a já získal nové poznatky, jak se posunout zas o kousek dál. Probírali jsme působení potravin na člověka, zejména zhlediska jejich zdroje, a doby konzumace. Běh měl mít podle Miloše maximální délku 25 km, podle trenéra Luboshe 32. Vyřešil jsem to šalamounsky. S Radkem jsem běžel 25 a k tomu na místo srazu a zpět dalších 6. Přestože jsme zvolili lehkou trasu volným tempem do Řeže, shodli jsme se ve své únavě z tohoto běhu.
Tento týden začínám snižovat objemy. Potrénuju trochu rychlosti na sobotní hodinovce v Čelákovicích a pak už budu jen odpočívat. Při běhu, samozřejmě.
Na závěr se musím podělit o potěšení, které jsem si dnes způsobil. Ridery začínají mít už naběhané své kilometry, a proto jsem řešil jejich výměnu. Dnes se mi je díky odkazu z fóra podařilo zakoupit naproti hotelové škole ve Vršovicích. Mají tam ještě osmičky ve slevě za 2290 Kč, ale už jen ve velikosti 7.

pondělí, srpna 14, 2006

Tak chutná život aneb na Zlaté stezce – II. část

Odcházíme do místní útulné tělocvičny základní školy, kde později přenocujeme. Po očistě a jednom ionťáku v hospodě „Kameňák“ se scházíme u vyhlášení výsledků před úřadem. Na každého se dostalo. Vítězové kromě zalepených obálek obdrželi krásné knihy a my pod bednou, respektive pod schody, jsme dostali plnohodnotné mapy, info materiály o okolí a jako bonus tričko od Miloše z maratónského víkendu.

Snad všichni byli spokojeni a zbloudilci si vyprávěli o krásách Haidmühle. Následoval, jak jinak, přesun do restaurace se pstruhem ve štítu. Dagmar, nevěsta z PIMu zařídila, že jsme mohli do salonku pro hotelové hosty. Zaplnili jsme více jak jeho polovinu a milé setkání nadšených lidiček pokračovalo až do večerních hodin. Vyprávění střídají běžecké zážitky a všichni se výborně bavíme. Po třetím pivku začíná být pořádně veselo. Miloš si objednává sladké palačinky s nivou a Jarda ho trumfuje svou objednávkou na zmrzlinový požár.


Nakonec ve vší slušnosti opouštíme tento dům radosti a vydáváme se volně na večerní procházku. Zvolna se setmělo a dorážíme do tělocvičny. Ráno v sedm je naplánován běh na Třístoličník a tak hurá do spacáku.

Neděle 13.8.

Vstávám jako první a rovnám své ztuhlé tělo. Únava ze závodu ještě nestačila přijít, tak si věřím, že naplánovanou třicítku zvládnu. Za chvilku vstává Miloš a Franta. Přesně v 7:03 vybíháme ve třech od školy proti směru včerejšího závodu. Beru si bundu, protože je celkem chladno a v 1300 metrech bude asi ještě frišněji. Dobrá zpráva je, že neprší. Celou cestu nás doprovází Jitka na kole. Chvilku jede s námi, pak dopředu a kousek dál na nás čeká.
Začínáme volně a pomalu se blížíme k hranici. Těsně před ní zaháním ošklivou myšlenku, že jsem unaven a že bych se otočil. Fuj, to se nedělá.
Máme v nohách prvních 6 km a začínáme stoupat. V Haidmühle se napojujeme na cestu, kterou znám ze soboty. Miloš zařadí rychlost a jede. Nutí mě to podat lepší výkon, než kdybych běžel sám. Držím se v závěsu tu kratším, tu delším. Občas Miloš zpomalí a mám šanci běžet vedle něj. Někdo prohlásil, že běh s Milošem je za tisíc rad. Stoprocentně to potvrzuju.
Běžíme lesem po cestě s velmi příjemným povrchem. Občas se cesta narovnává i klesá, tak zbude čas i na odpočinek a povídání si a sdílení pocitů. Dobíháme k vrcholové silnici. Čeká nás pět kilometrů nakloněné roviny. Miloš, jakoby povzbuzen, že teď už bude jen stoupání zrychluje. Daří se mi držet jeho energetického víru a užívám si opojení vlhkého ranního vzduchu. Když trochu zvolní, dobíhám ho a říkám mu, že první asi nepoběžím, na to nemám síly. A bum. Slova se mi vymstila a najednou jsem odpadl. Dočasný výpadek maskuji malou potřebou, ale rozeběhnout se, mi jde dost těžce. Po třech km opouštíme silnici a odbočujeme na kamzičí stezku. Nejdříve si myslím, že mě šálí zrak, když vidím, že v dáli stojí Jitka a u ní Franta. Franta běžel za mnou, a najednou na něj ztrácím 300 metrů. Napadne mě, že se už asi vrací z vrcholku. Musím se smát. Miloš má jinou myšlenku. Franta umí levitovat. Ve skutečnosti to bylo tak, že Franta nás při náběhu na silnici už neviděl, ale zato viděl o kilometr kratší cestu, kterou jsme my přehlédli. Poslední stovky metrů je to už chodecká záležitost. Miloš nás nabudí vidinou krásného rozhledu z vrcholku. Je to tak. Na vrcholku je krásná hustá mlha.


A také pěkná zima a proto se po pár minutách, které trávíme focením a občerstvením, vracíme. Jdeme dolů po silnici, abychom si na kamzičí stezce nezlomili nohy. Prodlužujeme si cestu o tři km, ale aspoň máme nohy celé. Miloš opět udává tempo a my s Frantou za ním pěkně vlajeme. Dobíháme k odbočce do lesa a na ukazateli objevujeme směr k vodopádům. Běžíme zpátky jinudy. Nacházíme vodopády, které nyní vypadají přátelsky, ale za jarního tání to musí být pěkný hukot.


Pokračujeme k Haidmühle z druhé strany po tzv.Wasserrad. Míjíme mlýnské kolo na místě bývalého mlýna a zvolna sbíháme do městečka. Napojujeme se na trasu včerejšího závodu a valíme posledních 7 km. Na hranicích je připravena k odjezdu kouřivá mašinka. Po chvilce běhu z lesa slyšíme houkání a Miloš sprintuje na fotogenické místo. Má pěkný záběr, ne jako moje fotka z mobilu se šmouhou.

Ubíhají poslední kilometry a začínám se těšit na konec. Posledních pár set metrů. Mám toho plný brejle a chystám se, že klukům řeknu, že kopeček k tělocvičně už dojdu. Miloš se otáčí a říká: „Ten kopeček už jen vyjdeme, aby nám neztuhly nohy“.
Byl to snad nejlepší běh mého života. Sám bych to takhle zatím neuběhl. Kluci děkuju vám.

Umyli jsme se, sklidili tělocvičnu a zamířili k našemu oblíbenému pstruhovi na oběd. Protože za pár hodin odjíždíme, jen lehce pojíme a popijeme. Pak se vydáváme na krásný asi 4 km výlet na vrch Stožec, pod kterým je dřevěná kaple. Nejdříve se ze Stožce rozhlédneme do kraje na protější Třístoličník (vpravo)

a potom strávíme hodinku v rozjímání při venkovní mši u kaple. Poutní kaple P.Marie byla vybudována před 215 lety a obnovena v letech 1987-1990.

Řada okamžiků z víkendu se nedá popsat, musí se prožít. Strávil jsem jej s lidmi, kteří mi jsou blízcí. Po oba dny panovala dobrá nálada a atmosféra, která vás nabije do dalších dní. Žádné dohadování, jen souznění, žádné povyšování, jen dobře míněné rady zkušenějších, laskavý humor a pocit, že život chutná sladce.

Tak chutná život aneb na Zlaté stezce – I. část

Organizace klape na 100 %. Můj synek, velmi dobrý spáč, se probouzí přesně tak, že 12.8. v plánovaných 7:00 vyjíždíme od domu směr Šumava. V 7:08 zastavujeme u pumpy na Strakonické, a nabíráme právě příchozího Zbyňka. Ten se mi ozval den předem, jestli máme volné místo. Bylo, a tak se počet závodníků směřujících na Zlatou Stezku zvedl v našem autě na dvojnásobek.
Cesta ubíhá velmi příjemně a i s malým kufrováním u Strážného dorážíme do Stožce ještě před začátkem prezentace za mírného deště. Objevují se první známé tváře, které ve Stožci nocovaly od pátku. Další účastníci dorážejí autem, na kolech i na koloběžce, a závodní pole utěšeně narůstá. Postáváme u obecního úřadu, před kterým je vyznačen cíl a pozorujeme, jak déšť značení smývá. Po půl dvanácté se závodní pole přesunuje automobily a dodávkami na start, který je asi ve 4 km vzdálených Českých Žlebech. Můj nápad doběhnout si tak jako rozklus, mi Miloš rychle vymluvil, neboť bych musel překonat 100 výškových metrů. Takže bych se spíš vyflusal než vyklusal.
Běžkyně, kterou jsem vezl autem na start namalovala čerta na zeď. Prý je trať daleko náročnější než v Domažlicích. Jak se později ukázalo, nebyla to pravda.
Dvoučlenná policejní hlídka nám kontroluje pasy a zastavuje dopravu v samotném centru Českých žlebů. Už asi deset minut neprojelo ani jedno auto, tak to nebyl žádný problém. Řadíme se ke startovní čáře a málokomu se chce do první linie.
A už je tu start.
Vybíháme po žluté značce směr hranice. Trať začíná více jak kilometrovým stoupáním. Myslím, že dobře odhaduji své tempo a držím zadní pozice. Prší už jen velmi jemně, a voda je spíše osvěžující než otravující. Vybíhám první kopeček a zvuků supící parní lokomotivy předbíhám Tomáše. V klesání doháním Ondřeje, se kterým urazíme společně velký kus cesty. Přidává se ke mě, pouštíme naše těla z kopce a kecáme. Ne, fakt to není divný. Závod na patnáct a my přitom kecáme. Na kecání mi dochází dech na dalším stoupání, které je už na německé straně. Ještě se mi Ondřej stačí svěřit, že nemá rád kopce, a mizí mi. Když už jde do tuhého, udělám pár kroků abych srovnal dech. Za vrcholem stoupání Ondřeje zase doháním a valíme to spolu. Další část cesty mám výpadek. Opravdu nevím kudy se běželo, nevím ani zda do kopce nebo z kopce. Vzpomínám si až na okamžik, kdy opouštíme další vesničku. Ondřej se v závěsu, před sebou vidím v dálce bílé trenky a přichází běžecká extáze. Nalevo od místní hladké okresky je louka, stromy a nádherný výhled na české lesy. Přichází myšlenka: jsem doma – mezi svými.
Aniž bych o to nějak zvlášť usiloval, bílé trenky se mi přibližují. Blížím se k městečku Haidmühle a sleduji před sebou tři postavy. Aspoň vím, kam běžet, protože značení je ze silnice již dávno umyto a živý ukazatel směru nikde není. Má pérka provětrává další kopeček okolo kostelíka a v zatáčce myslím, že mám vidiny. Dobíhám Radka. Radek je jeden z mých běžeckých vzorů. Sleduju jeho růst a mám radost jak mu to běhá pořád lépe a lépe. Lépe než mě. Ale i tom je běh. Mě to dneska sedne, jemu asi moc ne. V další zatáčce Radek dokonce zastavuje. Na můj otazník v očích říká: „Tohle není ta správná cesta.“ Dávám se do smíchu. Cesta po které jdeme prý vede na Třístoličník, a tam tudy se dnes opravdu neběží. Navrhuji, že bychom si mohli to městečko aspoň pořádně prohlédnout. Kostelík jsme už viděli … Radek tuší kde je správná cesta a proto se vracíme. Bílé trenky mizí v kopci a nejsou na doslech. Chudáci se asi pěkně proběhnou. Cestou zpět potkáváme další dva zbloudilce. Vracíme se k hospodě, kde už stojí živý navigátor. Proti přibíhají další závodníci a tak chvilku vytváříme docela slušný balík. Po pár set metrech se s Ondřejem trháme a znovu předbíhám Tomáše. Zase zahlédnu bílé trenky, který, jak jsem se později dozvěděl, když nás viděl že se vracíme, to vzal s parťákem dolů po sjezdovce.
Opět přebíháme hranice a snažím se policistům mávat zmačkaným papírovým startovním číslem, které jsem předtím málem ztratil. Zbývá už jen 5 kilometrů. Na dohled mám parťáka bílých trenek. Snažíme se ho s Ondřejem stahovat, ale pro něj je to už moc. Ukrajuji metry tratě lesem podél železniční atrakce pro turisty s kouřivou mašinkou. Náhle registruji orientační bod, který znám. Při rozklusu jsme se u něj otáčeli a tak vím, že zbývá už jen 1,5 km do cíle. Letím. Dotahuju běžce před sebou a ještě pětset metrů před cílem si může prohlížet moje záda. Je to boj. Slyším za sebou jak finišuje. Posledních pár metrů. Vidím že je rychlejší a proto do cíle házím svoje startovní číslo. Nepomohlo to – byl lepší.

čtvrtek, srpna 10, 2006

V bačkorách

Dnes jsem vyběhl v bačkorách. Po delší době, po kterou jsem obouval pouze Ridery, vzal jsem si na volný běh do Stromovky osiřelá Kayana. Kvůli práci jsem opět vyrážel z Kobylis a po prvních pár krocích jsem si připadal jak v bačkorách. Tak moc jsem si zvykl na dravé Ridery, že rozdíl v došlapu, kdy jsem se propadl jak do peřiny, byl zásadní. Měl být dnes volný běh, tak jsem si myslel, že jsem zvolil dobře. Dobře jsem však nezvolil stravu. Sice byly k obědu špagety, ale bylo jich moc. Po pár dnech, kdy jsem záměrně udržoval tělo ve stavu nenajedení, jsem se nacpal oblíbenou lahůdkou.
Do Stromovky na sraz jsem dorazil jako poslední. Někdo položil otázku, jestli to bude dnes opravdu volně, jak jsem psal na fóru. Miloš se jen usmál a mě bylo rázem jasné, že něco chystá. Opustili jsme Stromovku k řece a v duchu jsem typoval, který že z kopečků nás dneska čeká. Byl modrý. Respektive po modré značce ke starobinci do Bohnic. Měl jsem v sobě hromadu špaget, za sebou úprk za skupinkou po nucené zastávce, na nohou bačkory, tak mi to moc nešlapalo. K tomu mě pobavil Mount, když mi oznámil, že mu budu dělat v Kladně vodiče.
Je tedy na místě abych pohovořil o svém tréninku a plnění plánu. Plán od Luboshe celkem úspěšně plním. Dneska mě dokonce pochválil. Občas na mě padne únava, a přehodím si dny volna, ale daří se mi běhat pětkrát týdně. Za červen jsem napočítal 336 a za červenec 354 km. I když se může zdát, že jsem žrout kilometrů, snažím se tréninky zkvalitnit běháním v kopečkách a dodržováním předepsaných tempových běhů. Takže abych to shrnul. Cíl mám, víru také, trénink tvrdý, tak už zbývá jen špetka běžeckého štěstí. Třeba takového, které mě potkalo v Klánovicích.
Běžím si, připadám si jako jeden z urostlých stromů a pozoruji hnědého psa. Vylezl z křoví, přešel nerušeně cestu a zastavil se asi deset metrů od cesty na pasece. Kouknu na něj a on na mě. Jéé, to není pes, ale srnka. Tak na sebe jen tak civíme. Já si běžím, ona kouká, a na moje volání ať běží se mnou nereaguje. Byla to krásná laň. Koukali jsme si vzájemně do hnědých očí a cítili jsme oba jak je ten život krásný.
Tento týden zkusím zase závodit – v trhání malin na Zlaté stezce. Zbude-li čas, podám report. Mějte se fajn, moji milí čtenáři.