pondělí, prosince 31, 2007

Dopisy přítele I.

V poslední dny lichého letopočtu mé tělo odmítá běhat. Knedlík, který nelze spolknout, přešel do dusivého kašle doprovázeného celkovou slabostí. Netruchlím vychladlých běžisek, beru současný stav jako znamení, že na prosincovou čtyřstovku nebyla má schránka vyladěna.

Protože i oči pálí z mé milované četby, nejčastější mou činností těchto dní jsou obrazy. Myslí proudí odlesky běhů minulých i budoucích. O těch budoucích nechci psát, alespoň ne nyní. Přesuny uplynulého vánočního týdne nebyly v mém podání nikterak běžecky oslňující, zůstaly po nich však okamžiky, které navždy zůstanou mou součástí.

Na Štědrý den jsme s Milošem uspořádali 2.ročník běhu za svítáním na Levém Hradci. Podařila se mi nepěkná věc, zaspal jsem. Miloš mou zprávu o posunu srazu o 10 minut ještě zachytil, Kačenka však již ne. Potkal jsem ji, když se o půl sedmé ranní vracela z místa srazu u Trojské lávky zpátky domů. Moc si vážím toho, jak mou omluvu přijala a ještě se zasmála mým příhodám. Na Miloše jsme čekali pár minut navíc, protože jemu zavřeli přístupovou cestu skrz botanickou zahradu a musel ji oběhnout přes Kobylisy (skoro :)). To mělo však velkou nevýhodu. Miloš přiběhl náležitě rozehřátý. Okamžitě se mi vybavila jedna z jeho památných vět: "Jak si mě rozběhnete, takového mě máte." Opravdu jsem nechtěl běžet na pěti, ale Miloš už měl našlápnuto...

Kačka nás před útulkem opustila a k Řeži jsme se blížili již za vstávajícího šera. Vyběhli jsme o 40 minut později než loni (z toho 25 minut bylo záměrně) a Miloš tak ani neměl čas fotit spící ptactvo kolébající se na chladnoucí hladině řeky. Chvátali jsme tak, že z Řeže do Úholiček jsme běželi po kolejích a nerozptylovali se přeskakováním chuchvalců mlhy zahalující uschlé trávy na břehu toku. Svítání při osmé hodině ranní jsme na místě nezastihli. Ostatně jsme jej nezaznamenali po celý den, neboť týden dusila pražskou kotlinu deka páry a všelijakého svinstva.

Levý Hradec považuji za jedno z nejkouzelnějších míst na doběh od domova. Ne pro jeho pevnou pozici nad neupraveným korytem, ani pro výhled od zdi hřbitova na protější strmý svah. Je to pro neuchopitelný pocit, který mnou prostoupí poté, co se postavím zády k boku kostelíka, čelem k řece. Na takovém místě přestávám vnímat čas i vlhké triko ztrácející teplotu čerstvého potu.

Celé kolečko přes Stromovku po pravém břehu Vltavy do Řeže, po levém přes Levý Hradec, Kozí hřbety, Horoměřice a Podbabu má 36 km. Sice mě Miloš ke konci malinko pozlobil: "To schválně běžíš tak pomalu?" (podle Garmina 5:30/km) a v mém obličeji si mohl přečíst, že nalačno se mi přes dvě hodiny neběhá nejlépe, ale ten Štědrý zážitek jsem si vzít nenechal.

Navečer mi Miloš poslal zprávu, kterou nemohu publikovat, protože byla jen pro mě. Byla moc hezká a cítil jsem, že i jemu bylo se mnou na Levém Hradci dobře.

středa, prosince 26, 2007

Svátek každým během

Celkem zřetelným je, co milovník kilometrů má na vánočních svátcích nejraději. Světlo. Dosyta si užije každého kamínku cesty, každé neviditelné větve, co se v pět ráno o něj otře jak vtíravá výčitka, zvuků, které konečně vidí.

Lávka se zeleným zábradlím už není jen ojíněná špičatými stříbrnými krystalky, je plná života. Na kovovém bidýlku se usadila snad stovka racků. Jakoby líně, pozvolna se zvedají a chechtají se: pchá, pchá, podívej se jak se lítá, musíš těma nohama pořádně mávat.

Slepé rameno řeky je ztuhlé. Led není bělostným sněhem, který dokáže schovat lidské počínání, naopak. Led sevře a vyvrhne mimo sebe, co není řeky. Zvířátka však čas stačila utéct do bezpečí teplejšího proudu. Některá se polekají lehkého, svátečního našlapování, jiná běžce považují za součást vesmírného JE a jen se vědomě ohlédnou.

Vodní ptactvo zastoupené komunitou kachen spřádá svou sváteční hostinu na louce vedle jezu. Slepice! Oni jsou jak slepice, letí myšlenka hlavou a vyvolá upřímný smích. A co na to kachny? „No co, vždyť jsou přeci Vánoce!“

Prvý, druhý, .. osmý. Milovníci kilometrů jsou dnes usměvavější a vzájemné zdravení je takové hezčí. Žádný krok útrpný, jen samá radost z toho, že můžeme být tu a teď. Jak praví můj milovaný přítel: „Děkuji, nevím komu, ale za to, že je mi dopřáno. Tu být a běžet.“

neděle, prosince 16, 2007

Kolik uzlů běžíme?

Věty v podobném duchu, jakým je vyveden nadpis příspěvku, jsem slýchával celých bezmála osm sobotních hodin. Na chladném pobíhání okolo Okoře, Budče a sochy Antonína Zápotockého mě doprovázel můj milý přítel, milující jazyk český i cizí a historii.

Pozoroval jsem v jeho tváři čiré nadšení z návštěvy míst našich předků a on mě ohromoval historickými souvislostmi daných míst. Kromě jeho zálib si u něj nadmíru cením další vlastnosti: je výborným běžeckým parťákem naslouchajícím mým menším či větším krizím. Právě tomuto přikládám značnou váhu toho, že mé tělesné pocity po doběhu ne zcela jednoduchého okruhu byly typu: příjemně povedený běh.

Přítele jsem uvítal doma o ½ sedmé hodině ranní. Přišel přesně v domluvený čas a to já moc rád. Oblékli jsme nutné vrstvy oděvů a potichu jak plížící se kočky opustili ztichlý činžovní dům. Olověně modrou východní oblohu rozdělovala tmavá linka na dvě poloviny. Spodní chladná tma dosud halila dospávající město a horní osvětlovala časným přeběhlíkům jejich most do země radosti.

Zanedlouho jsme již stoupali k zřícenině Baba, o které nikdo neví, čím vlastně stavba kdysi byla. Můj druh na vrcholku značně pookřál a rozeběhl se velmi svižně. Jakby také ne! Po mnoha letech zavítal do míst svého dětství. Ukazoval mi jemu známé kouty a vesel probíhal místy svých prvních běžeckých kroků. Nesmělé ruce slunka hladily krajinu nad Šáreckým údolím a podtrhovaly již tak nádherný začátek dne.

Uháněli jsme k Horoměřicům a malinko nás znejistěl sílící vítr. Z otevřeného pole jsme však zanedlouho vstoupili do obce a krytou úvozovou cestou pokračovali k lesu. Pevný bod, silné místo s křížem sv.Juliána, stál na svém místě na lesní křižovatce a naznačoval směr dalších kroků. Ty musely být velmi opatrné, neboť vlhkost přituhlá k břidlici podrážela ve svahu naše zatím čerstvé nohy.

Přítel byl velmi zvídavý a můj stručný výklad o míjených zajímavostech jej sotva uspokojil. Každé, alespoň z mála, významné místo jsme si proto prohlédli i zblízka a pátrali po spojitostech minulosti s přítomností. Byl malinko zklamán, že k hradu Okoři se běželo z kopce, ale dosyta jsem mu chybějící vrchol vynahradil vystoupáním na významné české hradiště Budeč. Chlad mohl za to, že jsme zde prodlévali dobu malou.

Spustili jsme se k Zákolanskému potoku a podél trati mířili do Kralup. Rychlost velmi příjemného běhu nám snižovaly zmrazky a otisky koňských kopyt. Přesto jsme si svou stopu vždy našli a rozhořčení z rozbité cesty nepociťovali. Vodní zásoba pomalu docházela a byli jsme tak nuceni učinit v Kralupech provozní zastávku. Po jedenácté hodině byl jediným nalezeným obchodem Penny market, ale lidiček v něm bylo více než zboží. Dobrá paní s kolem nám sice poradila jiné, menší potraviny, ale v tuto dobu již zavřené.

Rozhlédli jsme se vůkol a zamířili do restaurace Na Františku. Narvaný sál napovídal, že jsme se trefili do jedné z místních vyhlášených hospod. Ještě jsme si ani rukavice nesundali a už jsme měli před sebou číšníka s jídelním lístkem. Objednali jsme si jen polévku, malinovku a pivo a sotva jsme se svlékli a dosedli, vše bylo na stole. Správná míra nápojů a vynikající česnečka umocnily dojem ze správného výběru.

Rozeběh k lávce přes řeku nebyl nikterak dramatický. Po ½ km jsme opět měli své tempo. Čekal nás snadný, 25 km dlouhý úsek podél řeky zpět. Nahlas jsme společně vyslovili myšlenku, že ten šíf před námi musíme přeci doběhnout. Malinko jsme jej sice ztratili v odbočce k zřícenině zámku Chvatěruby, ale zanedlouho byl náš. Zde zazněla ta památná věta z nadpisu.

Maratónskou metu nám přijela ohlásit velká kouřivá mašinka, která po protější straně řeky spěchala z Ústí do Prahy. Tak, jak se líně rozplývala pára za zmizelým rychlíkem, stejně odešla i náhlá krize z našich unavených končetin. Asfalt táhnoucí se z Kralup až k Dolanům vystřídala pěšinka po kdysi uměle zbudovaném valu. Místy se kamenná hradba již zbortila do vln, ale náš krok byl ještě jistý a nepodařilo se nám sjet po zadnici do řeky.

V Řeži můj druh prohlásil, že po padesátém kilometru se mu běží vždy hůře. Jeho slova byla jako deka, kterou jsem od té chvíle pár kilometrů nesl. Jen díky jeho strojově chvatnému kroku jsem nepřešel do chůze a více méně (více méně než více) jsem šestikilometrovou krizi ustál.

Nepsaným cílem se nám stala trojská lávka. Na výběr kudy odtud do teplé lázně jsou dvě varianty. Přímá, přes kopec, asi tříkilometrová, kterou jsme pro tentokrát zvolili a delší, stále po okraji říčního koryta, osmikilometrová. Přestože jsme z Letné scházeli již vyčerpáni, dostal mě můj parťák větou: měli jsme ten kopec oběhnout.

Na druhý den jsme se oba shodli na zcela výjimečném pocitu. Při krátkém výklusu se nám chtělo sobotní lahůdku běžet ihned znovu. Nezažil jsem dosud takový ultraběh. Zmíněné krize nebyly z kategorie hledání dna vlastních sil. Tělesný aparát neprotestoval žádnou z jeho končetin a energii jsem neztratil, nýbrž načepoval. Na hodně dlouho. Díky milý příteli.

úterý, prosince 04, 2007

Výjezdní zasedání

Práce mi nevadí. Stala se nedílnou součástí mého života tak jako spánek. Když nepůjdu spát, budu ospalý, když nepůjdu do práce, nebude na to, mít kde spát. Nemůžu proto nazvat prací povinností, prostě je a já mám to štěstí, že jí mám. Kolikrát sebou nese i příjemné, velmi příjemné události. Tentokrát se jí stalo výjezdní zasedání, kam jsem byl jako součást inventáře firmy vřele pozván.

Na tomto společném víkendu je povinná pouze účast na společné páteční večeři. Další program je volný. Rybáři odejdou k řece, lenoši se zachumlají do peřin a běžci se vydávají prozkoumat okolí. Neomezený vstup do hotelového bazénu a večerní bowling je vnímán jako bonus navíc.

Sobotní klouzavé proběhnutí na Kozí hrádek bylo opatrné a krátké. Led v loužích nepatří mezi mé oblíbené povrchy. Raději jsem po snídani vyměnil boty za pomalejší.

Zato neděle... Úsvit vtrhl do mé ložnice ostře jako výstřel startovní pistole. Zprvu se mi moc nechtělo jít se klouzat, ale pohled z okna do parčíku obavy z nekomfortního povrchu rozptýlil. Po sněhu a ledu ani památky a slunko vyzývalo k hrátkám v nedalekém lese. Po maratónské snídani, chlebu s marmeládou, mě v pokoji přivítaly botky tančící své staccato. Tělo i mysl byly zaplaveny předzvěstí mimořádného zážitku.

Mám strašně rád tyhle běhy: někam, nevím kam; uběhnu tolik, několik; tempo, jaké mě zrovna napadne. Už první kroky k lesu mě zastihly v mimořádné kondici. Málokdy se mi to v tréninku poštěstí, běžet v plné síle, v opojení z toho být tady a teď. Žádné musím ani chci, ale jen radost z dokonalé harmonie Země, vzduchu, vody, těla a toho uvnitř. Každý nádech tělo nadlehčuje a hravě jak kamzík utíkám první kilometry přes kořeny podél potoka.

Nalevo zmrzlé zbytky vypuštěného rybníka, napravo mohutná dubiska uchovávající v paměti dávnou historii zdejšího rovinatého kraje. Rozmarný psík velikosti menšího koně obtiskává své maxi-tlapky na má ramena. Další rybník plný ztuhlé vody je jak vystřižen z Ladova obrázku. Sotva se stačím vynadívat, cesta z hráze uhýbá opět do lesa. Kroky jsou hned delší a mysl si výská radostí.

Na pár stovek metrů vede cesta z lesa okolo statku. Jako švédskou bednu přelézám poskládané panely a za nimi mizím v remízku. Zbloudilá srnka stříhá ušima a hledí na zvláštní živočišný druh, který zavítal v její teritorium. Další rybník, les a odbočka do houští. Jakoby pán lesa vyslyšel volání běžce, že trní, louží, bahna a jehličí v očích už bylo dost, rozvírá svou náruč v borovicový háj. Měkká půda tlumí zvuky a konejší ducha běžce.

Prudká změna povrchu na asfaltovou svážnici probouzí z opojení a vybízí k běhu "co to dá". Ne však na dlouho. To, co následovalo, mě donutilo zastavit. Nevím na jak dlouho, ale ten pohled zůstane dlouho vryt v mé paměti. Jemně hmotný duch lesa stoupal za pomoci slunečního třpytu ze žlutých travin a halil jehličnaté mladíky v bílý závoj. Za nimi stáli moudří velikáni a stezka se ztrácela v jejich přítmí. Vládu nad královstvím Matky převzala všemocná hvězda Slunce. Byl jsem opět doma.

Dosyta jsem si vychutnal celou trasu ještě jednou. Běžel jsem zpátky stejnou cestou v opojení z toho okamžiku. Tělo si libovalo a hrálo si tu s rychlejším, tu s pomalejším krokem. Osamocený relax v bazénu završil úchvatné nedělní dopoledne.

neděle, listopadu 25, 2007

Plus, mínus a unavený opičák

Veliké mínus patří pražské radnici za plivnutí do tváře všem cyklistům. Dlouhých šest měsíců trvala rekonstrukce Štefánikova mostu spojujícího Revoluční ulici s Letnou. Nebudu psát co všechno se na chudinku Letnou chystá, ale o tom, jak je „snadné“ se na ni z centra dostat.

V plánu rekonstrukce mostu bylo pamatováno na cyklisty, kterým zde přibude vlastní pás. Údajně tak vznikne bezpečná spojnice pravobřežní náplavky s parkem. Těšili jsme se tak na úpravu komunikace, po které léta pokukujeme na západ od našich hranic. Už nás nebude strašit jeep v zádech a stará stopětka lízající z boku šlapky, ani městský kovboj vychutnávající si moc, pokud jsme kvůli bezpečnosti přejeli most po chodníku.

Ale co to?! Chybička se vloudila. Po kolaudaci mostu jsme shledali chodník užší ve prospěch nikoliv cyklistů, ale aut. Ta měla plnohodnotné dva pruhy. Radnice uznala, že plány se mají plnit a slíbila nápravu. To, co jsem tento týden na mostě viděl, mi však vyrazilo dech.

Od paty mostu je do jeho ¾ (klasika – od nikud nikam) namalována na vozovce přerušovaná čára s červeným znakem kola; pruh šíře sotva jednoho cyklisty. Vodorovné značení je doplněno svislým: vozovka má údajně dva stejně široké pruhy a ten pravý je jen cyklistů. A jak vypadá provoz ve skutečnosti? Auta jezdí tak, jako kdyby byl na vozovce namalován Mickey Mouse. Tenhle výsměch cyklodopravě zřetelně ukazuje jaký je postoj radnice ke svým cyklistům.

Malé plus se rýsuje na pravém břehu řeky v oblasti Karlína. Stezka vedoucí od hotelu Hilton po protipovodňovém valu se konečně dočkala propojení s částí od Libeňského mostu. Již před dvěma týdny jsem při jednom z běžeckých návratů zaregistroval stavební práce na výstavbě chybějícího asi půlkilometrového úseku. Museli jsme si dlouhé měsíce počkat, než na nás pěší a kolečkáře dojde řada. Nejprve museli dostat svou novou paralelní silnici autíčkáři. Jsem rád, že už se při běhání nemusím dívat na ojedinělé evropské dílo – v zástavbě nedalo městského centra máme dvě rovnoběžné čtyřproudé silnice: Rohanské nábřeží a Sokolovskou. Schválně, kterou se poběží v květnu 2008 maratón?

Kdo byste se chtěl už zítra vydat po stezce do Libně (popisuji v knize) mějte na paměti, že zmíněný úsek není ještě zkolaudovaný. Na jeho začátku a konci jsou zátarasy, které se však dají i přeskočit a uprostřed u vjezdu k betonárce je ostraha. Dnes přítomný pán byl však velmi milý a když viděl, že jsem ochoten ze stezky ustoupit, popřál mi pěkný běh a pustil mě dál.

Budete-li mít štěstí, narazíte i na unaveného opičáka. Leží u cesty na zídce v úrovni rozestavěných obytných komplexů. Plyšová hračka velikosti žáka druhé třídy základní školy vypadá, jakoby vyspávala včerejší flám. Jak a kdy se tam dostala je mi záhadou. Možná je to kamarád nějakého bezdomovce z naproti stojící rozpadliny, kdo ví.

sobota, listopadu 17, 2007

Komfortně

Postižen zvykem chodit běhat hodně brzy ráno se na sobotu probouzím ve dvě, ve tři, abych nakonec opustil teplé lože ve 4:41. Proč to? V 5:40 odjíždí vlak do Roudnice nad Labem. V plánu je běh přes Říp a Kralupy nad Vltavou do Prahy.

V posledních týdnech jsem si dosyta užil delších společných běhů. Minulý týden to byl běh za Martinskou husou, který pořádala Pavlína a týden předtím Ondřejova vinařská labská stezka s vydařeným koncem u mladého vína. Dnes jsem proto oprášil další ze svých zvyků; samotářské putování velebnou krajinou.

Vyhřátý City Elefant do Roudnice mě přijímá do svého nitra a nabízí komfort celého volného patra. V pohodlí a natěšeném rozpoložení záhy usínám. V Kralupech mě ze snu, v němž běžím Spartathlon, vytrhávají zvuky chlapa, co netrefil správný spoj. V Nelahozevsi je vystoupen a ranní pohoda vládne dál.

Pošmourné svítání zůstalo ukryto za tmavými skly vlaku, v Roudnici však již vládne den. Mapu jsem si nebral, neboť cesta je velmi jednoduchá - stále po červené značce. Značení prvních pěti kilometrů je velmi bídné. Ještě jsem ani neopustil město a jsem donucen hvězdicovitě probíhat možné varianty pokračování cesty.

Přestože jemně mrholí, běží se mi komfortně. Vyzkoušená kombinace krátkého, dlouhého trika a bundy se mi zdá jako ideální. Malý kaz běžecké pohody zapříčinila obří ledvinka. Dneska má svou premiéru a ne a ne se usadit na správném místě.

Říp je dle bloudítka vzdálen 6,5 km. Pro mě má cesta k jeho úpatí délku 8 km. Stejně jako na mého praotce zapůsobilo kouzlo tohoto geologického vředu i mě zde secvaklo: konečně mi došlo, že pro správné usazení ledviny je třeba pomocné pásky povolit, utáhnout bederní pás a poté pomocné pásky upravit podle objemu. Od té doby seděla jako přibitá. Měl jsem v ní 1,5 lt Camelback, komínek Be-Béček, dvě horalky, margotku, kapesníky a místa zbylo i na suché triko.

Putování od Řípu k Vltavě je velmi zajímavé. Rozhodně se vyjma jednoho dvou-kilometrového úseku nejedná o nudnou podívanou na okolní placatá pole. První část klesá do Ctiněvsi. Za jejími humny se profil zvedá a po kilometru zamíří značka do lesa u Horních Beřkovic. Vesměs široká lesní cesta je tu a tam zpestřena; přelézáním kmenů na čerstvé mítině a u Jeviněvsi klesáním, kde stačí stát a přeci se pohybujete.

Následuje zmíněný úsek mezi poli. Běh podél remízku plaší koroptve. Vylítávají z křoví pár metrů přede mnou jedna po druhé. Ta, co se opozdila, mě málem trefila. Je to zvláštní pták, dost mi podobný. Má pomalý start, ale ve vzduchu se drží. Musím se ale soustředit na povrch. Že mám mokro v botách se už ani nepočítá, ale přibrání bahna opravdu nebylo záměrem.

Před Vepřekem (kdo tenhle název vymyslel? :)) sbíhám na pár minut k řece. Trasa je za vsí ovepřena stoupavým převýšením 60 metrů. Pouhé dva kilometry mě dělí od monstrózního shluku staveb – centrálního úložiště ropy. Stojí za to vidět ohromné zásobníky a zamyslet se co všechno musíme přírodě udělat, než sednu do auta.

Klesání k Vltavě před Nelahozevsí není běhuschopné. Naštěstí není dlouhé; dole však vím, že moc kilometrů už dneska nezvládnu. Statečně (či spíše hloupě) si nechávám pod zámkem ujet vlak a dobíhám ještě do Kralup; další spoj jede až za hodinu. Do Řeže, kde se dá řeka k zastávce přejít, to do hodiny nestihnu. Komfortně se proto v čekárně nahřívám u topení a už se těším, že tuto trasu doběhnu celou.

pondělí, listopadu 12, 2007

Závod dvojic

Zřejmě stejně jako všem účastníkům 12ti a 6ti hodinovky ve Stromovce přišlo i mě parte. Zemi opustil duchovní vůdce hnutí Sri Chinmoy. Na hezky zpracovaném dokumentu mě zaujalo motto, pod nímž je Sri Chinmoy uveden jako autor: "Nenajdeš-li mír ve svém vlastním srdci, nenajdeš ho nikde jinde na zemi." Jednoduchá věta odhaluje tajemství pro šťastný život a mě dala jednoduchou, leč výstižnou odpověď, proč běhám. Běhání mi pomáhá hledat mír ve svém vlastním srdci.

Úvodní odstavec jen zdánlivě nesouvisí s dalším textem. Pozorný čtenář však najde, proč jsem spojil osobní text se závodem, na který nejsou veřejné propozice.

Závod dvojic pořádá pro pozvané Maratón klub Kladno. Leckomu může být divné, že ve výsledkové listině jsou uvedeni jednotlivci, nikoliv dvojice. Kouzlo celé akce spočívá ve startovném a vyhodnocení výsledků běhu jednotlivců. Každý z účastníků měl za úkol namísto startovného přinést dárek, který by druhého běžce potěšil. Ten se stal součástí tabule cen. Po doběhu byla výsledková listina rozdělena na mladší a starší. Výběr dvojic byl určen losem, přičemž pořadí se odvíjelo od součtu obou časů. Dvojice s nejnižším časem si šla vybrat cenu jako první.

Na startu závodu, který začínal před tribunou AC TEPO Kladno, se nás sešlo 29. Část deseti-kilometrového běhu se běžela po trase Kladenského maratónu. Po prvních metrech někdo ze starších zavelel: mladší dopředu. Nezbývalo mi, než poslechnout. Co naplat, že první kilometr byl za 3:58; poslouchat se holt musí. Po něm jsem se trošku uklidnil a další kilometr jsme běželi společně ve čtyř-členné skupince. Jeden běžec odpadl a tomu vpředu se rozvázala tkanička. Zůstali jsme tak jen dva.

Vydrželi jsme spolu až do konce. Říkal jsem si, že když se běh jmenuje Závod dvojic, má se běhat po dvojicích. Hezky jsme si pomáhali a střídali se v udávání tempa. Před sebe ani za sebe jsme nikoho nepustili. Když jsme končili poslední, třetí, lesní kolo, přestavoval jsem si, jak galantně pustím svou spoluběžkyni Janu do cíle první. Nebylo třeba. Ještě před stadiónem mi ukázala své sprintérské vlohy a na pár metrech mi dala 4 vteřiny. Jsem ji velmi vděčný, že mi neutekla dřív, neboť pochybuji, že bych sám takový čas v listopadu zaběhl.

Před vlastním losováním dvojic jsem byl slavnostně uveden mezi milou společnost kladenských běžců. Stal jsem se 45. členem Maratón klubu Kladno. Los mi v závodě přidělil jako parťáka Frantu Tůmu a náš čas stačil na osmé místo. Vlastně deváté; vylosovanému lichému běžci bylo rozhodnutím hlavního rozhodčího přiděleno osmé místo - v polovině pole.

Poseděli jsme, popili a pojedli dle chuti a libosti. Jarda Bohdal nám hrál na housle; o přestávkách mezi hraním odpovídal na všetečné otázky. Myslím, že jsem nebyl zdaleka sám, komu bylo v sobotní podvečer na tribuně stadionu moc hezky.

pátek, října 19, 2007

Zápisky odjinud naposledy (XIII.)

Nocování u jezírka s léčivou sirnatou vodou nebylo tak klidné, jako u moře. Okolo jezírka se rozprostíralo několik budov. Na první pohled vypadaly, jakoby právě skončila lázeňská sezóna. Pouze v jednom z objektů se svítilo: policejní stanice. Často přijížděla a odjížděla policejní auta i vozy místních, kteří toužili po svlažení svých údů v hojivé koupeli. Kluci zalehli do parčíku, já spal v autě.

Ráno jsme se v jezírku naparfémovali a vyrazili na sever. Poslední zastávkou naší pouti se staly Meteory. Známá to turistická řecká vnitrozemní destinace. Jde o soustavu více jak dvaceti klášterů zbudovaných na nepřístupných skalních útvarech. Při fotografování z dálky mě překvapila stříbrná popelnice stojící před budovou jednoho z klášterů. Při bližším ohledání jsem zjistil, že je to modernizovaná lanovka.

Zbyl nám čas navštívit jen dva menší za lidové vstupné 2 EUR. Byla to nádherná místa, kde bych dokázal spočinout celý den v tichém rozpoložení. Na skále u kláštera se dole ležící svět zdá tak malicherný a přitom se člověk cítí pokorně a smířeně. Stačil by jediný krok stranou, uklouznutí a hned bych věděl jak chutná život bez života.

Ostatně namále jsme měli při zpáteční cestě přes Srbsko. Odřídil jsem celý den téměř až na hranice s Makedonií. Tu si projel Miloš a před Niší v Srbsku jej vystřídal Tomáš. Na poslední pumpě v Srbsku si volant převzal opět Miloš. Přesunul jsem se dozadu a lehce podřimoval. Z letargie mě vytrhla rána a Milošova peprná slova. Pět kilometrů od maďarských hranic, v půl třetí ráno, trefil blíže neurčené zvíře. Naštěstí to odnesla jen mlhovka, nárazník a podběh. Byli jsme vděčni za přítomnost Tomáše. Jeho zručnost nám pomohla usadit podběh zpět a jet dál.

Srbští celníci si sice pomuchlaného předku nevšimli, ale z neznámého důvodu nám sebrali pasy; měli jsme zaparkovat auto a čekat. V šortkách a tričku (venku bylo 6 stupňů) jsem se chtěl vrátil k budce. S rukama na pouzdrech mi nařídili, abych k budce nechodil. Čekal jsem tedy mezi závorami. Po pěti minutách mi začaly tuhnout svaly; sotva jsem ucítil poklepání na rameno. Celník mi podával pasy a salutoval. Nevím, co ta šaráda měla znamenat.

Poslední příhoda nás čekala na maďarsko-slovenské hranici. Celník nám prošel celé auto a pořád chtěl cigarety. Spolkl jsem vtipnou poznámku, že sice cigarety nemáme, ale můžeme mu nabídnout panáka olivového oleje.

Dnes, po čtrnácti dnech od návratu, jsem smířlivější. Příroda na Peloponésu ve mě zanechala vzpomínky, kvůli kterým bych se do Řecka vrátil. Kvůli Spartathlonu to ale zřejmě nebude.

* fotky ještě dodám :) *

úterý, října 16, 2007

Zápisky odjinud XII.

Opojení z planě rostoucí i pěstované vegetace vystřídala lítost nad spálenou zemí. Pohled do strání s nízkými porosty nebyl až tak úplně zoufalý. Plamen rychle přešel a nesežehl všechny keře; v černi sem tam jasně svítila zelená barva. Zajímavá byla místa s náboženskými stavbami. Těch se oheň jakoby netýkal.

Projeli jsme touto zemí asi 15 kilometrů výše do hor. Chtělo se mi brečet. Zuhelnatělé pahýly lesních velikánů trčely jak němé výčitky nezodpovědného chování člověka. Můžu se jen domýšlet kdo to zavinil. Vím s jistotou jedno, ta příroda si to nezasloužila.

Za hřebenem se zřejmě podařilo hasičům oheň zkrotit. Smíšený les zde v mnohém připomínal můj rodný kraj. Tady jsem se cítil dobře. Pokud se jednou budu mít do Řecka vrátit, tak určitě sem. Řídké osídlení, chladnější vzduch než u moře, příroda ve své syrové podobě. Nechali jsme auto autem a hodinu se nechali unášet tou nádherou.

Blížil se večer a dohodli jsme se, že přespíme opět v kempu s kočkami u Corinthu. Opět 20 EUR, opět spánek na pláži a jako bonus večeře ve Fredy´s. To bylo jednoduché občerstvení u silnice; zde jsme poprvé narazili na milou obsluhu. Z jídelního lístku v řecké azbuce si kluci vybrali jídlo z obrázku a já se s paní domluvil na pita chlebu s náplní na přání. Za pár EUR jsme odcházeli velmi spokojeni.

V pondělí ráno, sotva jsme vystrčili končetiny ze spacáků, přišla z kempu dáma s fotoaparátem a s naším dovolením si nás začala fotit. Posléze jsme se dali do řeči. Patřila ke skupině osmi karavanů; důchodci z USA si v Německu půjčili karavany a objížděli Evropu. Jeli i přes ČR…

Dopoledne jsme zasvětili vyhlídkové jízdě podél moře. Fotografové si přišli na své. Uchvátil mě nejen útes s majákem, ale také vynikající řecké ovoce. Pořídili jsme si za poslední drobáky kuličkové víno; tak dobré jsem v životě nejedl.

Spánek byl naplánován u Thermopyl. Martin nám toto místo doporučil kvůli přístupnému jezírku se smradlavou vodou.

pondělí, října 15, 2007

Zápisky odjinud XI.

Za hučení, tentokrát ne moře, ale ventilátoru ze dvora, jsme se probudili do prosluněné neděle. Řecký alias švédský stůl byl v hotelu Sparta Inn nesrovnatelně bohatší oproti tomu v Aténách. Po jeho vyjedení jsme se vydali pátrat po Milošových hodinkách.

Z Municipal house se vyklubala tělocvična místní školy. Na dvorku před vchodem se klikatila už slušná fronta. Pozůstatky z občerstvovacích stanic vydávala "ochotná" řecká mamá. Na naší prosbu o hodinky doslova řekla: "Počkejte si, až co zbude, tady žádné hodinky nejsou". V tělocvičně jsem zahlédl dívku, která nám včera toto místo poradila. Snažil jsem se jí připomenout a žádal ji, aby nám pomohla. Mamá mě vyplonkovala ven, že ta slečna s našimi hodinkami nemá nic společného.

*poznámka: pojmem "Mamá" se rozumí žena kypré postavy těsně předdůchodového věku s chováním generála*

Někdo z nešťastníků, na kterého už věci v tělocvičně také nezbyly, venku objevil, že další věci z občerstvovaček zaplnily dva opodál stojící kontejnery. Poté, co kdosi z jednoho vytáhl reprezentační bundu estonského závodníka, nezbylo mi, než se hořce zasmát: Vítejte v Řecku!
Poslední šancí k nalezení hodinek bylo oslovit řidiče autobusu, který Miloše na 96.km přivezl. Ačkoliv bylo zřejmé, že nám rozumí, dělal že ne. Kdo ví, kde ty hodinky za sedm táců skončily. Zanechali jsme tak čas svému osudu, prohlédli si Spartu a chystali se pomalu na třídenní putování zpět do vlasti.
Před dlouhou cestou přišla vhod řecká káva, podávaná u stolku na ulici v kruhu místních. Těžko říct, zda číšník, jehož úsměv zmizel sotva jsme dosedli, mě zlil vodou úmyslně či nikoliv. O řecké pohostinnosti svědčí to, co následovalo. Řekl sorry a zmizel. Po chvilce přinesl hadr z kuchyně, kterým otírají dřez. Ten jsem odmítl a požádal o ubrousky. Těmi jsem si alespoň utřel foťák, kalhoty a boty časem uschly. Tím příhoda skončila a život šel dál. Žádné další omluvy, náhrady, starosti o můj foťák. Prostě pohoda.
Rychle jsme opustili Spartu a vnořili se do klidného vnitrozemí Peloponésu. Zvolili jsme cestu přes hory, doly, mimo hlavní komunikace. Konečně jsme se dostali do míst, která nám ukázala rozmanitost a krásu jižního koutu Evropy.
S rostoucí nadmořskou výškou se krajina měnila. Pak jsme vjeli do země zkázy.

neděle, října 14, 2007

Zápisky odjinud X.

V sobotní ráno nás přivítalo hřejivé slunce. Po šesté hodině jsem ze spacáku pozoroval, jak obloha nad zálivem mění své odstíny od šedé až po jasně modrou. Žlutý koláč velmi rychle stoupal a s ním i teplota. Zatímco co se Miloš nořil do vln, my s Tomášem jsme si do auta vzali pár koček.
Po snídani se ozval Martin. Byl v kempu přesně na opačné straně poloostrova, ale nebylo to daleko. Zakrátko jsme za ním dojeli. Jejich kemp byl hezčí než ten náš. Romantiku pláže kazil jen výhled na rafinérii z trasy závodu. Bylo hezké vidět ty dva, jak sedí spolu u plechovky piva. Spojovalo je cosi společné.
Ještě před polednem jsme zamířili do vnitrozemí Peloponésu, do Sparty. Cestou nám Miloš ukazoval, kudy se okolo dálnice závod běží. Za městem Tripoli vede posledních 50 kilometrů trasa závodu opět po hlavní silnici. Dle slov Miloše je zde běžec již v takovém stavu, že míjející kamióny ani nevnímá. Začali jsme potkávat první (vlastně poslední) závodníky.
Na jedné z občerstvovacích stanic jsme zastihli Martinu. Kromě únavy ji neprovázely žádné problémy. Tento poslední úsek z Tripoli běžela s Wolframem Uhlem z Německa. Ten kilometr před Spartou zůstal stát, bílý jako stěna. Martina ho vzala za ruku a odvedla pěšky do cíle. Stihli to v čase 35:43:08 a patřilo jim společné 112. a 113. místo. Martina sice mohla doběhnout na 91.místě s časem o půl hodiny lepším, ale ruku na srdce: muselo se jí nádherně usínat. Nejenže zdolala přetěžký Spartathlon, ale pomohla člověku, kterého by bez její pomoci naložili těsně před cílem do sběrného autobusu. Riskovala, že časový limit sama propásne. Vzdávám ji hold za takový příklad člověčenství.
Naše zábavné historky zdaleka nekončily. Celkem bez problémů (zcela náhodou) jsme našli hotel Sparta Inn, v kterém běžci a jejich doprovod měli přenocovat před návratem do Atén. Nejprve jsme zkusili zapátrat po Milošových hodinkách. Jen Řek nás odkazoval na druhého a ten druhý nás poslal do... cíle. Tam se prý máme zeptat. Nocleh v dotyčném hotelu by vydal na samostatný článek.

Strava byla sice o sto procent lepší a odpovídala označení hotelu třemi hvězdičkami. S ubytováním to bylo slabší. Mladší recepční vzala volné klíče s tím, že nám ukáže náš pokoj. Ve sladkém očekávání jsme stanuli před dveřmi ve druhém patře. Chvilku lomcovala klikou. Poté, co otevřela dveře, zaujal nás velký počet zavazadel v pokoji. Na naši námitku, že tento dvoulůžkový pokoj s jednou přistýlkou již někdo obývá řekla, že se tam všichni vejdeme. Trvali jsme na svém, že těžko budeme spát na posteli po dvou. Párkrát zavolala mamá do recepce. Potom řekla, že klukům najde jiný pokoj, ale já si prý mám lehnout zde. Klíče mi nedala. Chvilku jsem přemýšlel, které ze zavazadel vynesu na chodbu. Nakonec jsem ten pokoj zabouchl a šel hledat kluky. Objevil jsem je spolu s překvapenou recepční, že našla zcela volný pokoj. Už jsme si jej nedali vzít.

Po pozdním obědě jsme se šli podívat k cíli, který byl takřka za rohem. Oslovil jsem pár organizátorů abych se dozvěděl, že veškeré věci z občerstvovaček budou v neděli k vyzvednutí v "Municipal house". Milošovi svitla naděje na shledání se svými hodinkami.
Sobotní odpoledne jsme pak strávili v nedalekém komplexu klášterů Mystery. Měli jsme sice štěstí, že vstupné bylo zdarma (Evropské dny kulturního dědictví), ale bohužel jsme nestihli komplex projít celý. Cesta zpět nás protáhla místními sady a vinicemi. Dost mě překvapilo, že fíky rostou na stromě a že místní babička neodpověděla na můj slušný řecký pozdrav.

pátek, října 12, 2007

Zápisky odjinud IX.

Kolem páté odpolední vyběhl Miloš do druhé části závodu. Ta zavedla běžce do vnitrozemí poloostrova Peloponésu. Ráz krajiny zvlněl a cesta se stala daleko příjemnější. Úzká silnice se klikatila mezi vinicemi a sady olivovníků. Jako obvykle jsme Miloše předjeli a jali se dokumentovat závodníky i okolní krajinu.

Kde se vzal, tu se vzal, vůz organizátorů. Vystoupivší, na řecké poměry kráska, nám vysvětlila, cože odstavec o pomoci doprovodu uvedený v pravidlech znamená. Auto můžeme zaparkovat POUZE na povolených občerstvovacích stanicích a jinak se po trati můžeme pohybovat jen pěšky. Marné byly naše snahy ji obměkčit, že pouze fotíme. Její výhružky o diskvalifikaci Miloše byly velmi přesvědčivé.

Sbalili jsme techniku a rozjeli se k deset kilometrů vzdálenému schválenému místu. Celou dobu nás provázel vůz organizátorů. Ve vesničce, kde bylo povoleno s autem zastavit, jsme zaparkovali na parkovišti, kde už stálo asi osm jiných doprovodných vozů. Jen co jsme vystoupili, zjevil se jiný organizátor, který nám jak debilům vysvětloval, že Miloše diskvalifikují, protože nestojíme na schváleném parkovišti, ale 50 metrů od něj. Tomáš přeparkoval. Po pěti minutách musel opět přeparkovat, neboť na vyhrazeném místě potřebovali složit stojan na Colu.

Poslal jsem Milošovi zprávu, aby nás zbytečně neočekával, jak byl doposud zvyklý. Přišla smutná zpráva: "Nic se neděje, už to balím". Zafandili jsme posledním pár běžcům a čekali na sběrný autobus. Byli jsme na 96.km, na návsi hezké řecké vesničky. Život si zde plynul svým líným tempem. Důchodci hráli deskovou hru v otevřené kafetérii.
Když Miloš vystupoval z busu nebyl nešťastný, jen unavený. Opláchl se a chtěl kafe. Sedli jsme si k důchodcům a pozorovali odpolední slunce nad nedalekým zálivem. "Hodinky, nechal jsem na stolku u občerstvení hodinky!" zvolal náhle Miloš. Bohužel stolek už byl pryč i s hodinkami. Nechtělo se mu to pozdní odpoledne jen do Sparty, ale jen někam blízko k moři. Tam, že přespíme.
Jakýmsi třetím smyslem nás Miloš nasměroval do kempu ležícího přímo u moře. Vstoupili jsme s Tomášem do recepce a marně hledali ceník. Paní kempu vzala počmáraný papírek: "Kolik vás je?"
"Tři."
"Stan?"
"Ne jen auto, spíme na zemi."
"?! 23,50 EUR."
"?!"
"Tak 20."
"Bereme."

Kemp měl vlastní pláž a na ní osm lehátek. O romantické noci bylo rozhodnuto. Kdyby jen ten měsíc tak moc nesvítil do obličeje a někdo ztišil vlny, dobře by se tam spalo. Pokaždé, když jsem se otočil a nohy mi projely plastem do písku, bylo Milošovo lože prázdné. Byl unavený, ale zároveň mu "hořící" nohy nedovolily zabrat. Naštěstí se vzdal myšlenky zaplavat si v moři.
Další den jsme se vydali do Sparty. Autem.

čtvrtek, října 11, 2007

Zápisky odjinud VIII.

Zastávka s krásným výhledem na moře. Tomáš mě poučil, že ta velká loď na obrázku je ropný tanker. Věřím mu, po Vltavě takové loďky neplují. Čekáme na Miloše o něco déle. Objevují se závodníci, kteří jsou pro nás noví; byli za Milošem. Ten okolo nás prochází v podivném opojení. Přestože je jeho chůze poznamenaná bolestí, vypadá radostně.
Jedeme dále s otevřenými okny a svěží vzduch střídá zápach naftových kamen. Ropná rafinerie. Je mi jasné, že tudy vede do Corinthu jediná cesta, pokud nechcete běžet po dálnici nebo kolejích. Hluboce ale obdivuji všechny, kteří tento úsek zdolali. Těžké klimatické podmínky, zvlněná trať a hustý provoz. To jsou atributy, které první díl Spartathlonu neuvěřitelně ztěžují.
Další, snad ještě významnější překážkou k zdárnému překonání prvních osmdesáti kilometrů jsou časové limity. Organizátoři sice vypsali jen jeden až na 80.km, kam musí závodníci doběhnout v limitu 9 a půl hodin. Další limity však neúprosně nastavují otevírací doby jednotlivých občerstvovacích stanic; běžec má na výběr: buď stihnout maratón za 4:05 nebo si nést vodu sebou.
Tyto tvrdé podmínky byly příčinou stažení Martina organizátory na 67.km, již více jak deset kilometrů běžel nasucho. Nic sebou neměl a pomoc dostat nesměl. Trápil ho kašel a nemohl ani zapít sucho v krku. Do Corinthu ho dovezl sběrný autobus.

Martina, která u rafinérie Miloše doběhla a předběhla, vypadala bezproblémově. Obdivuji ženy, jak dokáží dlouhé hodiny držet své tempo. Přestože jsem na ni zpočátku omylem pokřikoval "Dano", přijala naše povzbuzování s radostí. Na 77.km jsme ji v pátek viděli naposledy.
Přejeli jsme corinthský průplav a zanedlouho odbočili do depa u kontrolního stanoviště na 80.km. Nafasoval jsem oficiální polepy na auto i s číslem Miloše a Tomáš mezitím objevil ženu Martina u jejich auta. Martin ležel za ním s plechovkou Gambrinusu.

Neubránil jsem se dojetí. Martin se poctivě a tvrdě připravoval celý rok a tak strašně moc chtěl po svých do Sparty. V Corinthu jeho pouť skončila; nedivím se mu, že už nechtěl dál ani autem. Rozhodli se přespat někde poblíž v kempu u moře a zbytek prožít jako dovolenou. Ještě jsme netušili, že za hodinu a půl bude ve stejné situaci i Miloš.

Zápisky odjinud VII.

Co teď? Čekat na další autobus se závodníky? Zastavit ve špičce na dálnici nepřipadalo v úvahu. Tomáš si pamatoval, že zelená tramvajová linka vedla až k Akropoli. Jeli jsme podél moře a hledali místo, kde koleje kříží magistrálu. Našli a přejeli. Šněrovali jsme po Aténách cik cak. Poté, co se nám koleje podařilo najít a pár kilometrů je sledovat, někam zmizely. Neúprosně se blížila sedmá hodina, čas startovního výstřelu.

Tomáš zahlédl sloupy Akropole, auto zaparkoval u nějakého domu. Já jsem uklidňoval láteřící paní, že to je opravdu jen na chvilku. Všimli jsme si policisty na motorce a běželi za ním. Na vyvýšenině zahlédli protahující se běžce. Stihli jsme start, bylo 6:58. Sotva jsem zapnul kameru, poplival kluky pro štěstí a byli pryč.

Snažili jsme se vymotat z Atén po jejich trase. Úkol to byl zdánlivě snadný. Prvních 25 km běželi po dálnici v odstavném pruhu, přičemž od provozu je chránily jen dopravní kužely. Bohužel se nám tuto silnici trefit nepodařilo. Opět jsme se ocitli až u moře. Hezky jsme se povozili okolo přístavu a po hodině a půl našli jinou dálnici směřující kýženým směrem. Ujeli jsme sotva 10 kilometrů abychom další hodinu prostáli v koloně. Mohli jsme se kochat tak leda okolními kamióny.

"Petře, nechceš čerstvý preclík?" moc jsem Tomášově otázce nerozuměl, dokud jsem HO nespatřil: prodavač preclíků procházel mezi stojícími auty. Po pár minutách jsem položil Tomášovi otázku já: "Nechceš tašku?"; proti nám se objevil chlap doslova ověšený taškami všech velikostí.

Když se konečně kolona rozjela (dálnice se na světlech zúžovala do jednoho pruhu), podařilo se nám najet na jinou dálnici; právě tu, po které se běžel závod. Spatřili jsme již jen kužely a balení občerstvovací stanice.

První setkání se závodníky se nám podařilo až na 36.km, kam jsme od startu autem dorazili za bezmála 3 hodiny. Tam už se neběželo po dálnici, ale po silnici podobné té z Benešova na Tábor. Miloš vypadal v pohodě, ale Martin, který byl 12 minut za ním dobře nevypadal.
Bylo jasné, že se nemůže věnovat oběma, což ostatně ani nebylo naším úkolem. Miloše jsme vždy kousek předjeli, odstavili auto a vytáhli techniku. Pořídili pár snímků, povzbudili všechny, kteří běželi kolem a zas kousek popojeli. V pravidlech je psáno, že z auta smí být poskytnuta pomoc jen na vyhrazených občerstovacích stanicích. Ta první povolená je až na 80.km v Corinthu. Auto jsme proto stavěli mimo trasu běžců, aby nemohl padnout náznak podezření na nekalé podporování. Jak vyšlo později najevo, stejně to bylo špatně a Milošovi hrozila diskvalifikace.
Byli jsme u toho, když Miloše začala zlobit noha a dobíhali ho pomalejší běžci. Začalo to na nejhezčím místě prvního dílu tratě. Nádherná scenérie klikaté silničky podél moře byla dlouhá sotva deset kilometrů. Po seběhu k ropné rafinérii už bylo zle a Miloše zde doběhla Martina J.

úterý, října 09, 2007

Zápisky odjinud VI.

Čtvrtek, 27.9.2007; byl poslední den před startem Spartathlonu. Okolí hotelu se hemžilo vyklusávajícími běžci. Martin se ženou a Tomášem odjeli tramvajkou obdivovat Akropoli. Miloš projevil přání navštívit nedaleký kostel a samoobsluhu, kde si před třemi lety připili s Jindrou Lakym na úspěch v závodě.
Cestou za místním pivem Mythos se Miloš věnoval své milované činnosti - fotografování. Kilometrová procházka nám proto zabrala celé dopoledne. Zpátky v hotelu na obědě jsme se sešli s Martinem, který od Akropole přiběhl. Po odpolední siestě jsem poprvé v životě vstoupil do moře. No, pěkné to bylo, ale že bych to musel mít dvakrát... Plavat se v tom nedá a pít už vůbec ne.
Pozdní odpoledne patřilo konečným horečným přípravám na běh. Závodníci měli možnost připravit si do poskytnutých sáčků své přípravky a pomůcky. Sáčky byly uloženy do pytlů pro jednotlivé občerstvovací stanice. S výhodou si tak mohl běžec nechat do hor poslat bundu a nemusel se s ní vláčet už od startu. Ovšem s velkým rizikem, že už ji neuvidí. Proč, to vysvětlím později.

Poslední večeře. V hotelu London, který kapacitně nestačil náporu běžců, platilo zejména u snídaně české přísloví: kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. K večeři jsme přišli asi v půl osmé. Vydávala se od sedmi a pohled na talíře dojídajících svědčil o tom, že ke špagetám byla jakási omáčka. Ne však již pro nás. Namísto omáčky jsme dostali banán. Už dlouho jsem neviděl Miloše se tak smát. Někteří ze strávníků si špagety zalili polévkou. Dobrou chuť.

Den D, 28.9.2007. V půl páté nás probouzí spolunocležník Slovinec chroupající v předvečer uvařené vrtule. Sice do Atén přiletěl, ale s kompletní kotlíkářskou výbavou. Vrtule si uvařil přímo v hotelovém pokoji na benzínovém vařiči.

Spěcháme na snídani, nacházíme jen zbytky džemu. Během půl hodiny nastává nefalšovaný zmatek. Závodníci snáší ze všech koutů svá zavazadla a snaží sebe vsoukat do jednoho z připravených autobusů. Autobusy mají za úkol odvézt závodníky na start, ten se nachází v centru Atén pod Akropolí. O šesté ranní odráží od hotelu autobus s Milošem a náš dvoučlenný doprovod se snaží jej následovat. Na prvních světlech nám mizí.

pondělí, října 08, 2007

Zápisky odjinud V.

Martin řídil z Čech celou cestu sám. Po trase se ženou dvakrát přespali, poprvé u Segédu a podruhé někde v Makedonii. Zbývající dvě noci trávili už v Řecku u moře ve Volosu, asi 300 km od Atén. K hotelu dorazil asi hodinu a půl po nás.
Mezitím, co Martin uháněl k Aténám, vydali jsme se k moři. Stačilo překonat další, méně frekventovanou silnici a tramvajovou trať s obrázky zákaz přecházení. Za tratí se již rozkládala městská pláž. Okraj plochy a sprchy byly již obsazeny. Kočovní cikáni si zde v klidu prali prádlo a myli své dodávky a kamión. Kamión měl z boku v plachtě vyříznutá okénka, ve kterých si hrála děcka. Řecká idylka. Pořídili jsme pár fotografií a jali se vyhlížet Martina.
Ihned poté, co přijel, vysvětlili jsme mu situaci a přitom pochopili o co vlastně šlo. Miloš předem nahlásil, že bude mít při běhu doprovod. Organizátoři jeho mail přijali jako objednávku na ubytování pro další osobu. Zatímco závodník platí 250 EUR za startovné, ubytování, plnou penzi a transfery, po doprovodu je požadováno dvakrát tolik. Za každý den 85 EUR.

Ani Martinovi se nepodařilo neústupného pána přesvědčit, že doprovod nebude spát v hotelu a nepotřebuje jejich servis. Prostě buď Miloš zaplatí nebo nepoběží. Spásný a naprosto šílený nápad, že mě přihlásí také jako závodníka za 250 EUR, bohužel nevyšel.

V hotelu se objevila Martina Juda (jediná česká reprezentantka na Spartathlonu), která nám dost pomohla. Pána alespoň trochu obměkčila; usmlouvala obulus na 340 EUR za 4 noci a Miloš konečně dostal číslo.
Přesunuli jsme se na recepci ubytovat. Se mnou, jako doprovodem, nepočítali a chtěli mě uložit jinam než kluky. (Recepce od registrace byla vzdálená asi 5 metrů) Po pár minutách dalších dohadů jsme dostali kartu od dvou-lůžkového pokoje. V něm jsme našli čtyři postele a jednoho francouzského Slovince.

neděle, října 07, 2007

Zápisky odjinud IV.

Zmíněný příjemný řecký celník byl světlou výjimkou mezi odtažitými, až nepříjemnými obyvateli jižního cípu Evropy. Úsměv aby člověk pohledal a z mnoha setkání převažoval pocit nezvaného hosta.

Za svítání jsme sbalili saky a vyjeli k Aténám. Ujal jsem se volantu. Pohled na ubíhající krajinu mě rozesmutnil. Pustá země téměř bez porostu byla zahalena do bílého oparu. Nikoliv oparu vlhkosti, ale „řízených“ požárů, kterými místní sklízeli zbytky suché úrody. Šok ze střetu kultur přišel na první benzínce. Museli jsme dotankovat a doplnit energii Milošovi.

Odkudsi se přikolébal značně otrávený Řek, aby nám laskavě vsunul hadici do nádrže. Se stejným výrazem udělala dámská obsluha Milošovi kafe a já se vydal tam, kam i král musí. Přesto, že jsem nic nejedl, udělalo se mi špatně…

Nebyli jsme v turistických oblastech, projeli jsme Řecko místy, kde se žije. Nikdo mě nepřipravil na to, že všude budou volně odpadky, že ekologie je zde cizí slovo a přírodu a památky si devastují místní sami. Nikdo mě nepřipravil na to, že je v Aténách na ulicích nebývale nasráno. A to nikoliv od zde volně žijících psů a koček.

Značně rozhozen jsem si odřídil porci pětiset kilometrů před Atény. Řecký provoz je význačný nerespektováním rychlosti a malůvek na silnici. Kupodivu to však, snad i díky širším vozovkám, funguje. Když se člověk přizpůsobí tempu jízdy a dvojitou plnou čáru považuje za ozdobu, nemá v Řecku problém. Problém je však s dopravními značkami. Moc jich není vidět a většina směrovek je v azbuce. Ty s latinkou bývají až těsně u vaší odbočky…

Před Aténami jsem už nerozdýchal, když mě na šedesátce tlačil autobus. Tachometr ukazoval 107 a autobus měl za sklem nápis POLICIE. Na prvním parkovišti (fujtajbl) mě vystřídal Tomáš. Blížili jsme se k Aténám. Teď bylo na Milošovi, aby Tomáše navigoval k hotelu. Miloš vyndal obálku, ve které bylo napsáno: Hotel London je u moře, okolo jezdí tramvaj. Mapka ukazovala, že hotel je skutečně u moře, kousek od malého letiště. Kde je moře, natož letiště, jsme opravdu netušili. Tento popis byl slabou předzvěstí toho, co nás od organizátorů čekalo.

S pomocí automapy a všech svatých jsme bez škrábance projeli pěti pruhy centrem Atén až k moři. Tomáš se nenechal rozhodit troubením a davy motorkářů ze všech stran. Dalších pár kilometrů tříproudé dálnice nás zavedlo přímo k hotelu stojícímu deset metrů od magistrály. Hotel byl opravdu u moře; moře vzdálené asi 300 metrů bylo z balkónku vidět, pokud se člověk dostatečně vyklonil a nevypadl na střechu benzínové pumpy.

V přízemí hotelu probíhala registrace závodníků. Za pár okamžiků přišla řada na Miloše. Nesmlouvavý Řek vybafl cenu: 1.015 EUR. Bez úhrady této částky Miloše nezaregistruje. Všichni tři jsme ztuhli a po krátké poradě se odebrali k autu. Tyhle prachy jsme neměli a nebylo nám moc jasné, za co je vlastně chce. Rozhodli jsme se, že počkáme na Martina.

sobota, října 06, 2007

Zápisky odjinud III.

Maďarsko jsme měli úspěšně za sebou. Čekal nás nejdelší tranzit přes Srbsko a následně Makedonii. Uvítání srbských celníků, kteří byli schopni jedno auto odbavovat téměř pět minut, nám připomnělo dobu již téměř z našich myslí vymazanou. Letmá prohlídka zavazadel (proč jen si vybral zrovna můj batoh s fazolema??) a hurá za dobrodružstvím čekající na srbských silnicích.

V Srbsku, Makedonii a Řecku se na dálnicích platí mýto. V Srbsku se na úseku od hranic k Bělehradu platí mýto i za silnici podobné té naší z Příbrami na Písek. Tranzit Srbskem není zrovna levná záležitost. Jeden vyjde dle kurzu na 800-900 Kč. Byli jsme upozorněni na oblibu srbských policistů pokutovat zahraniční turisty a proto jsme si dávali bedlivý pozor na dodržování předpisů. Myslím, že se to vyplatilo. Neměli jsme s policií jediný problém. Museli jsme se jen obrnit trpělivostí s rychle jezdícími Srby a uhýbat jim z cesty.

Další upozornění varovalo, pokud to bude možné, nezastavovat. Zastavili jsme třikrát. Dvakrát na pumpě OMV, které se nelišily od těch u nás. Dokonce naopak, čistota všude i na toaletách a ochota obsluhy předčily ty naše. Benzín jsme mohli zaplatit kartou, ale kafe jsme si museli pořídit za jejich dináry, hotově eura nebrali.

Třetí zastávka byla u místní pumpy v Bělehradu. Začala padat tma a protože v noci hůře vidím, předal jsem koně zpět Milošovi. I tato pumpa se vyznačovala zcela civilizovaným prostředím a nikdo nás neobtěžoval. Za Niší předal Miloš volant Tomášovi. Ten dořídil zbytek Srbska a celou Makedonii. Makedonští celníci byli korektní, kufr ani nechtěli vidět, jen se ptali kam jedeme. Varování k tranzitu Makedonií byla podobná jako pro Srbsko. I Tomáš se proto držel všech omezení a mnohé policejní hlídky nás nechávali bez povšimnutí. Mýto, v Makedonii nejlevnější, se platilo dvakrát, vždy po jednom euru.

Řecké uvítání bylo příjemné. Celník ani nechtěl vidět pasy a řekl: "Welcome in Greece". Po druhé hodině ranní jsme se kousek za přechodem uložili ke spánku.

pátek, října 05, 2007

Zápisky odjinud II.

Úterý, 25.9.2007, 7:00. Se dvěma batohy, taškou, kamerou, dvoukilovým fotoaparátem, 27 litry vody a čtyřmi kily fazolí jsem stál v domluvený čas odjezdu u Ministerstva průmyslu a obchodu. Miloš nikde. V půl osmé posílám nesmělou zprávu: Spíš? Nespal, do deseti minut přijel stříbrný vůz i s Tomášem.

Z poznámek lidí, kteří cestu autem do Řecka absolvovali, jsem si pamatoval, že nejhorší z celé trasy je úsek Praha - Brno. Mohu potvrdit. Jen co jsme opustili Prahu, zaslechli jsme hlášení, že nehoda na 36.km blokuje provoz v obou směrech. Podařilo se nám ji objet po místních silnicích a dále nám již nic nebránilo valit si to až k Brnu.
Doplnili jsme ještě pár zásob, sehnali kazetu do půjčené kamery a vyrazili směrem na Bratislavu. Kdo někdy za jízdy lepil dálniční známku (slovenskou jsem koupil už v Praze) zná, že je obtížné ji nalepit na správné místo, nikoliv doprostřed řidičova výhledu. Česko-slovenské i slovensko-maďarské hranice jsme překonali s pocity, že členství v EU je přeci jen k něčemu dobré.

Docela nás pobavil úryvek z itineráře: kdo v Bratislavě netrefí tunel, pokračuje rovně a na další křižovatce odbočí vpravo. Tunel minout nešlo, dálnice vedla rovnou do něj. Cesta Maďarskem a ostatně i dál Srbskem a Makedonií je v podstatě jednoduchá. Z Bratislavy se jede po dálnici na Budapešť, za ní stačí neminout sjezd na Segéd a dále již jen stále rovně na jih.

První setkání s cizojazyčnými osobami bylo velmi milé. První zastávku si vynutil nákup maďarské dálniční známky. Snažil jsem se s paní z kukaně na maďarské hranici hovořit anglicko-německy a ona na mě česky. Známku nám pěkně nadepsala a málem i vylepila. Jediné, co mi dodnes zůstává utajeno, je její platnost: Známku jsem koupil jako 10ti denní (na kukani bylo napsáno 10-tage), ale na kupónu bylo napsáno: valid 1 week. Jeli jsme na ní i zpět osmý den.

Milošův proslavený orientační smysl jsem si oživil už Maďarsku poté, co mi předal řízení a převzal roli navigátora.
"Hele Miloši, tady byla odbočka na Segéd, nemáme ho na trase?"
"A jó, tam jsi měl odbočit."
Projeli jsme si industriální zónu a po pár pokusech trefili dálnici zpět.
"Tohle ještě není ta odbočka" pravil Miloš a vzápětí, pár desítek metrů za ní, dodal: "To byla ta odbočka"
Na třetí pokus se nám již podařilo směr na Segéd trefit.

čtvrtek, října 04, 2007

Zápisky odjinud I.

Budu vám vyprávět příběh. Pro mě, dosud nepolíbeného mořem, natož jižní části Evropy, neuvěřitelný. Příběh plný překvapení bude psán místy syrovými slovy. Věřte, že nejde o obhroublost, ale o výstižné zobrazení.
Pár měsíců nazpět mě Miloš požádal, abych jemu a Martinovi zajistil doprovod při jejich závodě. Běhu, který se po právu řadí mezi nejtěžší z ne-etapových: Spartathlonu. Termín byl z hlediska mých pracovních povinností vyhovující, proto jsem prosbu s radostí přijal. Na plánu bylo cestování do Řecka autem, kterým tam spolu s Martinovou ženou doprovod společně zajistíme.

Necelý týden před odjezdem jsem se dozvěděl několik zajímavých informací. Za prvé, že Martin pojede se svou ženou a svým autem zvlášť; vyjedou už v sobotu, šest dní před samotným během. Druhá, zásadnější informace byla, že mě čeká nejen točení volantem na místě, ale i full servis po cestě tam i zpět. Naštěstí se k naší výpravě připojil i Tomáš (Dagmarky).

Začal jsem usilovně hledat na internetu a v mapách. Tušil jsem, že Řecko je na jihu Evropy, ale vzdálenost více jak 2000 km mě zaskočila. Našel jsem téměř dokonalý itinerář, s popisem všech možných nástrah, které nás mohou cestou potkat. Od slušného popisu trasy, přes přesný seznam placených úseků i s radami jak je platit, až po varování před nástrahami policistů a místních lapků. O jedné nástraze, bohužel nepředvídatelné, se stránky nezmiňují. Stala se nám při zpáteční cestě...

neděle, září 23, 2007

TříMichalový běh

Rozhodl jsem se, že zas jednou napíšu o běhání. Čistě závodní příspěvek. Byl to krásný dvaadvacátý zářijový den. Malinko jsem jej pokazil svou nedochvilností a sražením Katky do příkopu. Na druhou stranu zlatá poučka: bez hodinek (ve spěchu zapomenutých doma na stole) se závody běhají nejlépe, byla opět potvrzena.

Přestože jsem z domova vyrazil pro kamarády s rezervou 10 minut, na místo srazu jsem s hanbou dorazil o 9 minut později. Den bez aut a rozkopaná ulice Svornosti přibrzdili mé kulaté obutí. Katka s Michalem I. se moc nehněvali.

Blížili jsme se k městu Dobříši a řešili, kdo ví, kde je areál Vlaška. Kromě hodinek zůstal doma i popis cesty. Odbočili jsme u pumpy k pěknému židovskému hřbitovu u lesa. Nezbylo, než se optat místních milých lidí. Pán, co z lesa vycházel, ukázal na hřbitov a pravil: to je Vlaška. Poněkud jsme znejistěli. Zatímco Katka vyrazila mezi náhrobky hledat stánek s registrací, kde se vzal – tu se vzal, mladý, asi desetiletý, cyklista. Naprosto dokonalým popisem nás neomylně zavedl na start závodu. Ještě jednou pěkně děkujeme.

Objektivně musím říct, že startovné 150 Kč nebylo nízké. Pro vegetariána. V ceně bylo startovní číslo ve folii, tenké triko - pustilo barvu, voda a ionťák při běhu, hroznové víno, banán a tatranka co na mě nezbyla. Pro masožravce navíc po vyhlášení opékaný čuník. Zavazadla šlo odložit jen ke stolku časoměřičů. V areálu je pěkný splachovací záchod, sprchy nikoliv. Šatna byla všude.

Zavazadla jsme odložili v autě a jali se rozběhnout. Vraceli jsme se už ke startu, když proti se rozbíhala soupeřka Káti. Pravím: toť Tvá sokyně, tu když předběhneš, vyhraješ. Rozhodil jsem rukama, srazil Katku do příkopu a bylo po vítězství. S pohmožděným kolenem (viz fotky) rozbíhala závod opatrně a vítězství v kategorii ji uniklo jen o půl minuty.

Start závodu byl jak každý jiný. Spousta povídání v zadních řadách a nebýt zvolání moderátora: dělejte, už se běží, ani bychom si snad nevšimli, že polovina pole byla pryč. Vyběhl jsem hezky zvolna s ženskou skupinkou. Dýchal jsem si nosmo a těšil se z krásné cesty i okolí. Vůbec celý závod vedl moc pěkným prostředím brdských hvozdů. Povrch byl různorodý: louka, mlatová cesta, kousek asfaltu i úzká pěšinka.

Mezi 3.-4. km jsem ženy opustil a malinko zrychlil. Co mě těšilo, že mám Michala II. stále na dohled. Setkáváme se ve Stromovce, běháme podobně, tak se stal pro mě dnes soupeřem. Dotáhl jsem ho až na konci prvního kola (7 km), které jsme svorně zaběhli za 31:03. Chvilku jsme se škádlili, kdo z nás zrychluje. Běžel jsem pár metrů před ním.

Velmi zajímavým místem byla smyčka asi v polovině okruhu, obíhala se páska a běžci se zde potkávali v protisměru. Jak radostné bylo s dalším Michalem (III.), druhem, se kterým jsme na 12ti hodinovce ve Stromovce běželi prvních pár kol. Přibyl mi další soupeř.

Sil bylo stále na rozdávání a na konci druhého kola jsem ho doběhl. Druhé kolo jsem měl za 29:53. Michal III. mě úžasným způsobem poslal dopředu. Je to skvělé, když soupeř volá: pěkně, jdi, jdi. Ani Michal neměl hodinky, tak jsme se tomu, že nevíme, jaký máme čas, srdečně zasmáli. Setkali jsme se opět na smyčce v lese, tentokrát v obráceném pořadí. Povzbudili jsme se a mě na dohled čekal další běžec.

Byl nejtěžším se soupeřů. Když slyšel, jak ho dohánějí mé plíce, zrychlil. To bylo už na mě moc. Kilometr před cílem je ještě jedno stoupání. Nastala pravá bitva. Oživil jsem poučky běhu do kopce a neuvěřitelně snadno se mi podařilo druha předběhnout. Desáté místo v kategorii už jsem si uhájil. Třetí kolo bylo za 28:59 a celkem čas 1:29:55. Kde se to ve mně bere?

Stačilo pro to udělat: vůbec nic. V úterý před závodem jsem běžel 8 x 400 naprosto tragicky 92-95. Ve čtvrtek mi dodal energii běh s přáteli. V sobotu ráno jsem vstával v 5.30, v deset pojedl vločky s jogurtem, jinak nic.

S Michalem II. jsme po doplnění tekutin oběhli kolo ještě jednou, s vynecháním stoupání a smyčky. Naprosto dokonalý zážitek završilo příjemné posezení a vyhlášení všech běžců. Máte-li rádi běhání v lese a atmosféru „runner´s friendly“ vřele doporučuji.

čtvrtek, září 20, 2007

Běh můj nejmilejší

Neměl jsem v plánu tento zápisek pořizovat, neboť v neděli na behej vyjde můj mírně zaoblený milostný dopis blízkému člověku. V dopise je zmínka o dnešním setkání. Nešlo se o něj ihned nepodělit.

Rádio přehrává sladké pozitivní písně a jen tak, mimochodem, zazní zpráva o venkovní teplotě. Jsou celé dva stupně a hodiny před pozicí velkého I. Bude první běh dlouhých kalhot. Stále ovlivněn ustupujícím létem oblékám horní kombinaci 3T (triko na tělo, triko normální, triko s dlouhými rukávci).

Jsou tomu téměř dvě léta, co jsem se takto prvně vydával za novým kamarádem. Mám to sice přes celé město, ale v čase posledních ranních snů jsem u něj stihl být i za patnáct minut. Dnes jedu později, počítám s rezervou a přesto už 18 minut před srazem jsem na místě. Nejprve se snažím zaparkovat (obouchat jeho naleštěný služební vůz) a nato si krátím čas zasláním rádobyvtipné zprávy.

Pět minut před, nevydržím již déle čekat v autě a vyhlížím přítele na schodišti jeho vigvamu. Jak radostné vítání. Čekáme pár okamžiků ještě na Toska, který dobíhá s mnoha metry v nohách na vteřinu přesně.

Mám moc rád, když se drží slovo, chodí se na schůzky včas a co se řekne, to platí. Slovo a podaná ruka bude pro mě vždy znamenat víc, než cár papíru. Proč mi myšlenky utekly takhle stranou? Protože právě dané slovo mezi námi bylo a bude vždy nejvyšší svátost.

Běží se mi náramně. Ranní ztuhlost je rozpuštěna v rychlejší krvi a hovor skáče od tématu k tématu. Dlouho jsme se neviděli a je toho tolik co vyprávět. Mail ani chat nenahradí takovéhle setkání. Málem propásnu i vycházející slunce, které nám na pěšince podél zádumčivého potoka šlehá do očí.

Čím to je, že běh a vůbec všechno, co má člověk moc rád, tak rychle uteče? Ani jsme se nestačili pořádně zadýchat a už jsme zase stáli před domem přítele. Povídali jsme ještě dlouhé minuty, než chlad přilepil mokrá trika na záda a odehnal nás od sebe.

úterý, září 18, 2007

Běžím, ležím

Běžím, ležím
rypákem svým
hlínu těžím.

Sedím, nevěřím
bludný kořen nevidím
jsou tací co tvrdí
a jsou na to hrdí
že to byl kořen zasouvací.

pátek, září 14, 2007

Touha

Zbývá mi posledních osm kilometrů do cíle. Snažím se zrychlit, ale tělo se vzpírá. Ostrá touha dosáhnout po roce touženého cíle se pomalu rozplývá. Pozoruji ji, jak se zvolna vznáší nad rozdělovským lesem. Spolu s jemnou párou probuzenou popoledním sluncem se rozpouští, aby se ve výšinách změnila v oblaka.

Tak hezky jsem si cestu k dosažení cíle namaloval. Měl jsem pocit, že už jsem tak blízko. Kladu si otázku, co jsem zanedbal? Tvrdou přípravu, která občas hodně bolela nebo snad vytyčený cíl, který nebyl v mých silách? Může za to zpočátku příliš rychlý krok? Stačí pár hlubokých nádechů nosem, zavřít oči, zapomenout a jen běžet.

Vždyť o nic nejde. Svět nestojí na mých touhách. Vždyť sotva 0,3 promile obyvatel naší krásné země dokáže ocenit dvě minuty v maratónu. A pro ocenění druhých přeci neběhám. Někdy si jej chci sobecky ždímat sám, jindy mě těší přinášet jeho poselství druhým.

Já se však nevzdám, to bych nebyl já, beran – sokol. Maratón je nemilosrdný král. Nic neodpustí, je nepředvídatelný. Dal mi letos dalšího poznání. Čím více toužím, tím větší je trápení. Nejhezčí je jej prostě proběhnout. Nic víc.

Tážete-li se, zda mám z Kladna radost, pak vězte, že mám. A velkou.

středa, září 12, 2007

Útržek z nočního deníku

Drobná příhoda minulého týdne byla součástí jisté akce. Byl čtvrtek ráno, tři dny před maratónem v Kladně, přesně 0:45.

Mé kroky vedou z Kutné Hory k Chotěboři. Mezi poli běžím úplně sám, jen za svitu čelovky, jejíž kužel světla je bičován vydatným deštěm. Před očima se mi honí kapky a nedovolí světlu dopadnout na zem. Opuštěné místní cesty jsou ale pěkně vyspravené a mým nohám tak hrozí maximálně voda v botách. Doprovází mě zcela nový, dosud nepoznaný pocit. Noční samota. Ani představa mého přítele čekajícího za pár kilometrů v autě mi nedává pocit jistoty.

Připadám si jak nahý nechán napospas přírodě a jejím živlům. V této části českého kraje zažívám na vlastní kůži jak bídné jsou místní rozpočty. Pro černo-černou tmu téměř nepostřehnu, že probíhám jakousi vsí. Není čím zaplatit osvětlení.

Za jiných nočních běhů mě překvapilo, jak svítí oči zvířatům, pohlédnete-li do nich s čelovkou na hlavě. Září žlutě. Mezi spícími domy jich ale mnoho není. Počasím, ve kterém by ani psa nevyhnal, se prosmýkne jen drobná kočka.

Cesta z vesnice mezi další lány není vidět, jen dech upozorňuje na prudké stoupání. Sílu vody podporuje na otevřené planině vítr. Napravo vidím jakési žluté dopravní značení. Sakra, to ale není pevný bod! Vždyť to jsou dva páry očí, které mě bedlivě sledují a otáčejí se ve směru mého pohybu.

Pud sebezáchovy vítězí nad uklidňujícími myšlenkami. Co by se mi tak mohlo stát? Maximálně mě tu ráno najdou s dírou v krku. Zkouším zahnat ty dravé šelmy tleskáním. Zabralo to. Dvě laňky se otáčí a mizí v poli kam oko mé už nevidí.

Za hodinu sedím v příjemně vyhřátém autě. Milimetry plechu mě dělí od venkovní sloty. Štafetu převzal chudák kamarád. Ale komu je vlastně lépe? Mě, v suchu a pohodlí oddělenému od podstaty nebo jemu ve vodě a vichru s nemyšlenkami v tichém souznění s přírodou?

sobota, září 01, 2007

4054

Pozorný čtenář mého blogu si jistě vzpomene na tuto fotografii. Nikdy by mě nenapadlo, jaká symbolika se může v tomto digitálně zachyceném okamžiku skrývat. Co se tedy vlastně přihodilo?

Na behej.com napjatě sleduji přípravu dvou prvomaratónců, Katky a Tora. Dokonce jsem si na úspěch jednoho z nich vsadil. Pozvánka na dnešní desítku v Nučicích přišla od Katky při společném úterním běhu s ní a Honzou ve Stromajdě.

V mém plánu na Kladno byla na sobotu namalována jedenáctka za 52:04, tak závod hezky zapadl do mé přípravy. Protože se mi tento týden běhalo opravdu dobře, přesvědčil jsem své tělo i mysl, že by společně mohli posunout čas z jarních Kbel o pár vteřinek dolu. Neskromně rovnou pod 41 minut.

K naší sestavě Katka, Marcel a já se přidal po krátkém nepřemlouvání i Radek, který nás spolu s Jitkou laskavě naložili u metra a drobnou oklikou zavezli na start. Jaké muselo být překvapení pořadatelů, když po nepočetné loňské účasti 27 osob jich letos v cíli napočítali téměř dvakrát tolik, celých 45.

Za dvacet korun startovného jsme nafasovali Siestu, dostali k zapůjčení číslo a mohli využít celé nučické kino pro sebe a své svršky (i spodky). Při rozklusu mezi domky s přihlížejícími místními občany panovala, jak jinak, jen samá legrace. Každý z nás smíchem jen zakrýval předstartovní nervozitu.

Poté, co jsme potkali několik postav vzhledu prvotřídních atletů mi bylo jasné, že nevyhraju. Nespal jsem zrovna také dvakrát dobře a myšlenku 40:xx jsem uchovával spíš jen proto, že vzdávat se bez boje nebylo správné.

Start byl tak rychlý, že něž jsem do tří napočítal, už jsme běželi. Plán běžet první kilák za 4:15 celkem vyšel (4:13) Tento závod jsem navštívil prvně a netušil jsem, že následují dva km do kopce. Při chůzi snad mírného, ale při plném výkonu pěkně tučného. V něm jsem zavřel oči a řekl si, budu běžet co můžu. Na čas pod 41 už jsem nemyslel.

Rychlost kopírovala profil a kromě doběhnutí dvou běžců a lelkování po krajině se nedělo nic zvláštního. Prvně jsem si na závod vzal tepák. Chtěl jsem si ověřit, zda pocity při běhu odpovídají naměřeným hodnotám. Odpovídají. S průměrnou TFmax 90 % se mi běželo dobře a ani po doběhu se mi nechtělo umřít.

Za půlkou mě seběhl Marcel. Byl na svém prvním závodě. Nevěděl, co ho čeká. Zkraje se držel opatrně a nakonec doběhl mistrovsky dvacet vteřin přede mnou. Má moc hezký styl a běží velmi lehce. Myslím, že za pár měsíců přibude čelním pozicím kvalitní konkurence.

Moc jsem se těšil, že ten táhlý maxi kopec poběžím dolu. Nebyl tam. Z hory se po obrátce lesem stala rovina. Snad jedině malé zrychlení bylo důkazem, že se běželo z kopce, ale to bych spíše přičetl závěrečnému finiši.

Jak již ctěný čtenář tuší z titulku, povedlo se! Čas 40:54 mi způsobil ohromnou radost a vynásobil chuť na další pobíhání. Závěrečné vyhlášení hlavních představitelů závodu s předáním salámových cen bylo takovou pěknou tečkou za vydařeným dopolednem.