neděle, května 10, 2009

Maratón je král!

Těžko, těžko mi bylo na 37.kilometru. Vodič, který má rozdávat sílu do poslední pětky, mlel najednou z posledního. S vypětím všech sil se mi dařilo držet stanovené tempo. Na povzbuzování a podporu mého kolektivu už síly nebyly. Devětatřicátý kilometr, stopky ukazují 3:42:05 Výborně, stačí neumřít a tempem 5:32 se přesunout do cíle. Kladu si otázku proč? Jak se to mohlo stát? Tempo, kterým klušeme s Radkou v lese mi teď přišlo jako sprint. Spasil mě tunel před 41.km, kde alespoň na chvilku se schoval opékač běžců. Výsledných 3:59:41 ruku v ruce s Ivanou, která na mě čekala před modrým kobercem, na mě dolehlo plnou silou, jako bych právě podal životní výkon. V ten moment to tak bylo.

Hledám chyby, kdy a kde jsem nedbal toho, co Miloš říkal. Nenacházím. Na vodiče se připravuji jako bych měl běžet maratón naplno. Naběháno mám, rychlost taky, tak co se stalo? Něco by se nakonec našlo. Upozorňoval mě na to můj druh Ondřej při běhu přes Ondřejov. Málo při běhu jím (i když na to nevypadám). Došla mi energie a že mám v ledvince gel pro všechny případy mi došlo až v cíli, kdy mozek obnovil svou funkci. Nezbývá než zvolat: maratón je král!


Chtěl bych poděkovat všem okolo mě, kteří se mnou tuhle žhavou trať absolvovali. Někteří mi v Karlíně mávali zepředu, když si vychutnávali finiš, jiní si potřebovali malinko oddechnout. Pevně věřím, že ve zdraví v cíli jsme nakonec byli všichni. Já musel do podloubí do chládku, tak alespoň takto, virtuálně si s vámi třesu rukou. Byli jste skvělý a pro mě to byl nádherný zážitek.

Bylo mi potěšením, děkuji.

pondělí, května 04, 2009

PIM: vodič k vašim službám na 4:00

Na patnáctém PIMu by měli v oficiálním čase 3:59:xx doběhnout tři vodiči. Protože každému běžci vyhovuje jiné rozvržení tempa, dá se předpokládat, že ani vodiči nepoběží pohromadě. Jaká taktika a jaké rozvržení tempa vás čeká se mnou?

Jako (od)chovanec Miloše Škorpila zcela ctím jeho rady. Však památné: "Miloš říkal", je pevně zapsáno v myslích mnohých, kteří začali běhat po jeho prvních článcích v Lidových novinách. A co tedy Miloš říkal?

První pětku maratónu poběžíme volněji, s tím, že od mety třetího kilometru se budeme pomalu dostávat na plánované tempo. Mezi 5. a 25.km vyrovnaným tempem srovnáme ztrátu z první pětky a vytvoříme si malou, asi půlminutovou rezervu. Tu rozpustíme v následujících osmi kilometrech. Závěr závodu, od 34.km dobíháme v tempu, které jsme měli mezi 5.-25.km. Mnoho běžců si takto vylepšili své časy, na které před startem ani nepomysleli.

Mějte prosím na paměti, že vodiči běží na oficiální čas, tedy od výstřelu. Budu-li mít na startu ztrátu například 5 minut, musím doběhnout v reálném čase 3:54:xx. Občerstvovací stanice budu od 10.km procházet (3-5 vteřin). Uvidíte-li mě u stromu, běžte si klidně dál svým tempem. Však mě se zas brzy shledáme. Nesnažte se, držet se vodiče za každou cenu. Chumel běžců má pak problém v užších místech tratě, kterých je do 24.km více než dost. Padesát metrů dokážete v závěrečném finiši hravě srovnat.

Kdo bude chtít přesný rozpis časů, pošlete mi prosím mail na wittyhosvet(zavináč)gmail.com. Hodně štěstí a těším se na viděnou v neděli u Prašné brány.

neděle, května 03, 2009

Obyčejný den

„Není nic, než tahle chvíle“. Tak praví Pokojný bojovník ve stejnomeném filmu, který zakončuje náš obyčejný den strávený ve městě, které ve 14.století, za dob panování Karla IV., patřilo mezi nejvýznamnější v zemi. Město, historicky proslulé vinařstvím, bohaté z pěstování obilí a v neposlední řadě z chmelu, leží u dolního toku Ohře.

Kostel sv.Petra, kde kázal Jan Rokycana, je obkopen pravděpodobně nejstarším městským hřbitovem. Tak, jak poklidně dýchá místo posledního odpočinku, působí i atmosféra tohoto, dnes moderního, města.

Memoriál Karla Raise se v sobotu zařadil mezi naše objevené závody, které jsme běželi prvně. Měli jsme s Radkou šťastnou ruku. Přestože by se dalo organizátorům sem-tam něco vytknout, celkový dojem ze silničního běhu od elektrárny Počerady do Loun je výborný.

Prezentace, zázemí a cíl závodu je u Městského koupaliště, respektive v přilehlé základní škole a lounském výstavišti. Snad jen díky slabé účasti čítající 99 běžčů proběhla registrace bez vážnějších zádrhelů. Ve škole byli k dispozici tři šatny, bohužel však neoznačené. Dostatečné soukromí tak chybělo ženám, které tvořily pětinu! startujících. Účastníci, kteří dorazili svými vozy, snadno zaparkovali v okolí areálu a využili svá auta i pro úschovu svršků. Ti, co přijeli hromadnými prostředky, měli situaci těžší. U registrace sice obdrželi šňůrku s lístečkem a svým startovním číslem na své zavazadlo, které odložili na startu do připravené dodávky, ale to nakonec skončilo na zemi, nehlídané nedaleko cíle (Špatný příklad z Běchovic :().

Na místo startu dopravily závodníky autobusy, které jely po trase závodu. Mohli jsme nejen sledovat, kudy povedou naše kroky, ale zejména obdivovat okolí. Rozhlednu, vrch Oblík, Ranou a dominatu, komíny elektrárny Počerady.

Prvotní informace byla, že na trati čítající 15 kilometrů je jedno občerstvení. Nebylo. Pro českou špičku, ke které má Radka blíž, než já k té mužské, to nebyl faktor limitující. Pro nás s časy nad hodinu už ano.

Vybíhali jsme s plánem na 1:05, s tím, že první tři kilometry dáme pomaleji. Po výstřelu jsme tak běželi na chvostu a na první kilometr dorazili za 4:24. Bohužel jsme toto poklidné tempo už nedrželi a na třetím kilometru (13:06) běželi tempem na plánovaný čas. Předběhli jsme pár rychlopaličů a ani mírné stoupání kolem pátého kilometru nás výrazně nezbrzdilo.

U sedmého kilometru začalo Radku píchat pod žebry. Na chvilku jsme zpomalili. I pro mě to byl vítaný odpočinek, neboť po pátečních 66 km na kole v terénu a běhu z Dobřichovic do Dobřichova minulou sobotu, byl můj dech asi deset metrů přede mnou.

Radka se záhy oklepala a začala se mi vzdalovat. Zázrakem se mi podařilo neztratit ji z dohledu. Předběhli jsme ještě pár běžců a dokonce i první štafetu. Škoda, že díky malému počtu účastníků jsme na zcela uzavřené trati běželi skoro sami. Probíhali jsme pár vesničkami, jejichž obyvatelé stáli u trati a povzbuzovali. Nádherný byl doběh parkem u řeky, kde jsme sbírali poslední zbytky sil na závěrečné stovky metrů.

Cíl závodu na městském výstavišti utopeném v zeleni byl v obležení diváků, kteří vytvořili frenetickou kulisu. Moderátor popoháněl do cíle jmenovitě každého z běžců, kde již čekalo výtečné občerstvení a po teplé sprše i oběd a další (i zrzavé) nápoje dle výběru. Já jsem byl s výsledným časem 1:05:59 spokojen, Radce se moc nelíbilo 46 vteřin, které ji od plánované mety dělily.

Součástí závodu byl i závod postižených. Při přímém kontaktu na trati i při vyhlašování si člověk uvědomí, jak moc si váží každé chvíle, kterou má. Já vím, nepotřebují litovat, jen pomoct. Snad jsme jim malinko pomohli, když jsme si s nimi zazávodili a prohodili pár slov. Dva jsme do kopce předběhli, aby nám později ukázali z kopce záda a přivítali nás až v cíli. Nejsou jiní, jsou jako my, jen to štěstí se od nich v jednu chvíli odvrátilo.

Den však ještě nekončil a přišlo nám škoda si to krásné město neprohlédnout ještě jednou, pomaleji. Vydrápali jsme se po 184 schodech na kostelní věž v centru a za pouhých 10 Kč relaxovali na ochozu sv.Mikuláše. Historické centrum Loun je jedním slovem nádherné. Krása nedaleké Ohře a spousta zeleně přispívá k pocitu, že to je místo, kam se rádi vrátíme.