pátek, října 19, 2007

Zápisky odjinud naposledy (XIII.)

Nocování u jezírka s léčivou sirnatou vodou nebylo tak klidné, jako u moře. Okolo jezírka se rozprostíralo několik budov. Na první pohled vypadaly, jakoby právě skončila lázeňská sezóna. Pouze v jednom z objektů se svítilo: policejní stanice. Často přijížděla a odjížděla policejní auta i vozy místních, kteří toužili po svlažení svých údů v hojivé koupeli. Kluci zalehli do parčíku, já spal v autě.

Ráno jsme se v jezírku naparfémovali a vyrazili na sever. Poslední zastávkou naší pouti se staly Meteory. Známá to turistická řecká vnitrozemní destinace. Jde o soustavu více jak dvaceti klášterů zbudovaných na nepřístupných skalních útvarech. Při fotografování z dálky mě překvapila stříbrná popelnice stojící před budovou jednoho z klášterů. Při bližším ohledání jsem zjistil, že je to modernizovaná lanovka.

Zbyl nám čas navštívit jen dva menší za lidové vstupné 2 EUR. Byla to nádherná místa, kde bych dokázal spočinout celý den v tichém rozpoložení. Na skále u kláštera se dole ležící svět zdá tak malicherný a přitom se člověk cítí pokorně a smířeně. Stačil by jediný krok stranou, uklouznutí a hned bych věděl jak chutná život bez života.

Ostatně namále jsme měli při zpáteční cestě přes Srbsko. Odřídil jsem celý den téměř až na hranice s Makedonií. Tu si projel Miloš a před Niší v Srbsku jej vystřídal Tomáš. Na poslední pumpě v Srbsku si volant převzal opět Miloš. Přesunul jsem se dozadu a lehce podřimoval. Z letargie mě vytrhla rána a Milošova peprná slova. Pět kilometrů od maďarských hranic, v půl třetí ráno, trefil blíže neurčené zvíře. Naštěstí to odnesla jen mlhovka, nárazník a podběh. Byli jsme vděčni za přítomnost Tomáše. Jeho zručnost nám pomohla usadit podběh zpět a jet dál.

Srbští celníci si sice pomuchlaného předku nevšimli, ale z neznámého důvodu nám sebrali pasy; měli jsme zaparkovat auto a čekat. V šortkách a tričku (venku bylo 6 stupňů) jsem se chtěl vrátil k budce. S rukama na pouzdrech mi nařídili, abych k budce nechodil. Čekal jsem tedy mezi závorami. Po pěti minutách mi začaly tuhnout svaly; sotva jsem ucítil poklepání na rameno. Celník mi podával pasy a salutoval. Nevím, co ta šaráda měla znamenat.

Poslední příhoda nás čekala na maďarsko-slovenské hranici. Celník nám prošel celé auto a pořád chtěl cigarety. Spolkl jsem vtipnou poznámku, že sice cigarety nemáme, ale můžeme mu nabídnout panáka olivového oleje.

Dnes, po čtrnácti dnech od návratu, jsem smířlivější. Příroda na Peloponésu ve mě zanechala vzpomínky, kvůli kterým bych se do Řecka vrátil. Kvůli Spartathlonu to ale zřejmě nebude.

* fotky ještě dodám :) *

úterý, října 16, 2007

Zápisky odjinud XII.

Opojení z planě rostoucí i pěstované vegetace vystřídala lítost nad spálenou zemí. Pohled do strání s nízkými porosty nebyl až tak úplně zoufalý. Plamen rychle přešel a nesežehl všechny keře; v černi sem tam jasně svítila zelená barva. Zajímavá byla místa s náboženskými stavbami. Těch se oheň jakoby netýkal.

Projeli jsme touto zemí asi 15 kilometrů výše do hor. Chtělo se mi brečet. Zuhelnatělé pahýly lesních velikánů trčely jak němé výčitky nezodpovědného chování člověka. Můžu se jen domýšlet kdo to zavinil. Vím s jistotou jedno, ta příroda si to nezasloužila.

Za hřebenem se zřejmě podařilo hasičům oheň zkrotit. Smíšený les zde v mnohém připomínal můj rodný kraj. Tady jsem se cítil dobře. Pokud se jednou budu mít do Řecka vrátit, tak určitě sem. Řídké osídlení, chladnější vzduch než u moře, příroda ve své syrové podobě. Nechali jsme auto autem a hodinu se nechali unášet tou nádherou.

Blížil se večer a dohodli jsme se, že přespíme opět v kempu s kočkami u Corinthu. Opět 20 EUR, opět spánek na pláži a jako bonus večeře ve Fredy´s. To bylo jednoduché občerstvení u silnice; zde jsme poprvé narazili na milou obsluhu. Z jídelního lístku v řecké azbuce si kluci vybrali jídlo z obrázku a já se s paní domluvil na pita chlebu s náplní na přání. Za pár EUR jsme odcházeli velmi spokojeni.

V pondělí ráno, sotva jsme vystrčili končetiny ze spacáků, přišla z kempu dáma s fotoaparátem a s naším dovolením si nás začala fotit. Posléze jsme se dali do řeči. Patřila ke skupině osmi karavanů; důchodci z USA si v Německu půjčili karavany a objížděli Evropu. Jeli i přes ČR…

Dopoledne jsme zasvětili vyhlídkové jízdě podél moře. Fotografové si přišli na své. Uchvátil mě nejen útes s majákem, ale také vynikající řecké ovoce. Pořídili jsme si za poslední drobáky kuličkové víno; tak dobré jsem v životě nejedl.

Spánek byl naplánován u Thermopyl. Martin nám toto místo doporučil kvůli přístupnému jezírku se smradlavou vodou.

pondělí, října 15, 2007

Zápisky odjinud XI.

Za hučení, tentokrát ne moře, ale ventilátoru ze dvora, jsme se probudili do prosluněné neděle. Řecký alias švédský stůl byl v hotelu Sparta Inn nesrovnatelně bohatší oproti tomu v Aténách. Po jeho vyjedení jsme se vydali pátrat po Milošových hodinkách.

Z Municipal house se vyklubala tělocvična místní školy. Na dvorku před vchodem se klikatila už slušná fronta. Pozůstatky z občerstvovacích stanic vydávala "ochotná" řecká mamá. Na naší prosbu o hodinky doslova řekla: "Počkejte si, až co zbude, tady žádné hodinky nejsou". V tělocvičně jsem zahlédl dívku, která nám včera toto místo poradila. Snažil jsem se jí připomenout a žádal ji, aby nám pomohla. Mamá mě vyplonkovala ven, že ta slečna s našimi hodinkami nemá nic společného.

*poznámka: pojmem "Mamá" se rozumí žena kypré postavy těsně předdůchodového věku s chováním generála*

Někdo z nešťastníků, na kterého už věci v tělocvičně také nezbyly, venku objevil, že další věci z občerstvovaček zaplnily dva opodál stojící kontejnery. Poté, co kdosi z jednoho vytáhl reprezentační bundu estonského závodníka, nezbylo mi, než se hořce zasmát: Vítejte v Řecku!
Poslední šancí k nalezení hodinek bylo oslovit řidiče autobusu, který Miloše na 96.km přivezl. Ačkoliv bylo zřejmé, že nám rozumí, dělal že ne. Kdo ví, kde ty hodinky za sedm táců skončily. Zanechali jsme tak čas svému osudu, prohlédli si Spartu a chystali se pomalu na třídenní putování zpět do vlasti.
Před dlouhou cestou přišla vhod řecká káva, podávaná u stolku na ulici v kruhu místních. Těžko říct, zda číšník, jehož úsměv zmizel sotva jsme dosedli, mě zlil vodou úmyslně či nikoliv. O řecké pohostinnosti svědčí to, co následovalo. Řekl sorry a zmizel. Po chvilce přinesl hadr z kuchyně, kterým otírají dřez. Ten jsem odmítl a požádal o ubrousky. Těmi jsem si alespoň utřel foťák, kalhoty a boty časem uschly. Tím příhoda skončila a život šel dál. Žádné další omluvy, náhrady, starosti o můj foťák. Prostě pohoda.
Rychle jsme opustili Spartu a vnořili se do klidného vnitrozemí Peloponésu. Zvolili jsme cestu přes hory, doly, mimo hlavní komunikace. Konečně jsme se dostali do míst, která nám ukázala rozmanitost a krásu jižního koutu Evropy.
S rostoucí nadmořskou výškou se krajina měnila. Pak jsme vjeli do země zkázy.

neděle, října 14, 2007

Zápisky odjinud X.

V sobotní ráno nás přivítalo hřejivé slunce. Po šesté hodině jsem ze spacáku pozoroval, jak obloha nad zálivem mění své odstíny od šedé až po jasně modrou. Žlutý koláč velmi rychle stoupal a s ním i teplota. Zatímco co se Miloš nořil do vln, my s Tomášem jsme si do auta vzali pár koček.
Po snídani se ozval Martin. Byl v kempu přesně na opačné straně poloostrova, ale nebylo to daleko. Zakrátko jsme za ním dojeli. Jejich kemp byl hezčí než ten náš. Romantiku pláže kazil jen výhled na rafinérii z trasy závodu. Bylo hezké vidět ty dva, jak sedí spolu u plechovky piva. Spojovalo je cosi společné.
Ještě před polednem jsme zamířili do vnitrozemí Peloponésu, do Sparty. Cestou nám Miloš ukazoval, kudy se okolo dálnice závod běží. Za městem Tripoli vede posledních 50 kilometrů trasa závodu opět po hlavní silnici. Dle slov Miloše je zde běžec již v takovém stavu, že míjející kamióny ani nevnímá. Začali jsme potkávat první (vlastně poslední) závodníky.
Na jedné z občerstvovacích stanic jsme zastihli Martinu. Kromě únavy ji neprovázely žádné problémy. Tento poslední úsek z Tripoli běžela s Wolframem Uhlem z Německa. Ten kilometr před Spartou zůstal stát, bílý jako stěna. Martina ho vzala za ruku a odvedla pěšky do cíle. Stihli to v čase 35:43:08 a patřilo jim společné 112. a 113. místo. Martina sice mohla doběhnout na 91.místě s časem o půl hodiny lepším, ale ruku na srdce: muselo se jí nádherně usínat. Nejenže zdolala přetěžký Spartathlon, ale pomohla člověku, kterého by bez její pomoci naložili těsně před cílem do sběrného autobusu. Riskovala, že časový limit sama propásne. Vzdávám ji hold za takový příklad člověčenství.
Naše zábavné historky zdaleka nekončily. Celkem bez problémů (zcela náhodou) jsme našli hotel Sparta Inn, v kterém běžci a jejich doprovod měli přenocovat před návratem do Atén. Nejprve jsme zkusili zapátrat po Milošových hodinkách. Jen Řek nás odkazoval na druhého a ten druhý nás poslal do... cíle. Tam se prý máme zeptat. Nocleh v dotyčném hotelu by vydal na samostatný článek.

Strava byla sice o sto procent lepší a odpovídala označení hotelu třemi hvězdičkami. S ubytováním to bylo slabší. Mladší recepční vzala volné klíče s tím, že nám ukáže náš pokoj. Ve sladkém očekávání jsme stanuli před dveřmi ve druhém patře. Chvilku lomcovala klikou. Poté, co otevřela dveře, zaujal nás velký počet zavazadel v pokoji. Na naši námitku, že tento dvoulůžkový pokoj s jednou přistýlkou již někdo obývá řekla, že se tam všichni vejdeme. Trvali jsme na svém, že těžko budeme spát na posteli po dvou. Párkrát zavolala mamá do recepce. Potom řekla, že klukům najde jiný pokoj, ale já si prý mám lehnout zde. Klíče mi nedala. Chvilku jsem přemýšlel, které ze zavazadel vynesu na chodbu. Nakonec jsem ten pokoj zabouchl a šel hledat kluky. Objevil jsem je spolu s překvapenou recepční, že našla zcela volný pokoj. Už jsme si jej nedali vzít.

Po pozdním obědě jsme se šli podívat k cíli, který byl takřka za rohem. Oslovil jsem pár organizátorů abych se dozvěděl, že veškeré věci z občerstvovaček budou v neděli k vyzvednutí v "Municipal house". Milošovi svitla naděje na shledání se svými hodinkami.
Sobotní odpoledne jsme pak strávili v nedalekém komplexu klášterů Mystery. Měli jsme sice štěstí, že vstupné bylo zdarma (Evropské dny kulturního dědictví), ale bohužel jsme nestihli komplex projít celý. Cesta zpět nás protáhla místními sady a vinicemi. Dost mě překvapilo, že fíky rostou na stromě a že místní babička neodpověděla na můj slušný řecký pozdrav.

pátek, října 12, 2007

Zápisky odjinud IX.

Kolem páté odpolední vyběhl Miloš do druhé části závodu. Ta zavedla běžce do vnitrozemí poloostrova Peloponésu. Ráz krajiny zvlněl a cesta se stala daleko příjemnější. Úzká silnice se klikatila mezi vinicemi a sady olivovníků. Jako obvykle jsme Miloše předjeli a jali se dokumentovat závodníky i okolní krajinu.

Kde se vzal, tu se vzal, vůz organizátorů. Vystoupivší, na řecké poměry kráska, nám vysvětlila, cože odstavec o pomoci doprovodu uvedený v pravidlech znamená. Auto můžeme zaparkovat POUZE na povolených občerstvovacích stanicích a jinak se po trati můžeme pohybovat jen pěšky. Marné byly naše snahy ji obměkčit, že pouze fotíme. Její výhružky o diskvalifikaci Miloše byly velmi přesvědčivé.

Sbalili jsme techniku a rozjeli se k deset kilometrů vzdálenému schválenému místu. Celou dobu nás provázel vůz organizátorů. Ve vesničce, kde bylo povoleno s autem zastavit, jsme zaparkovali na parkovišti, kde už stálo asi osm jiných doprovodných vozů. Jen co jsme vystoupili, zjevil se jiný organizátor, který nám jak debilům vysvětloval, že Miloše diskvalifikují, protože nestojíme na schváleném parkovišti, ale 50 metrů od něj. Tomáš přeparkoval. Po pěti minutách musel opět přeparkovat, neboť na vyhrazeném místě potřebovali složit stojan na Colu.

Poslal jsem Milošovi zprávu, aby nás zbytečně neočekával, jak byl doposud zvyklý. Přišla smutná zpráva: "Nic se neděje, už to balím". Zafandili jsme posledním pár běžcům a čekali na sběrný autobus. Byli jsme na 96.km, na návsi hezké řecké vesničky. Život si zde plynul svým líným tempem. Důchodci hráli deskovou hru v otevřené kafetérii.
Když Miloš vystupoval z busu nebyl nešťastný, jen unavený. Opláchl se a chtěl kafe. Sedli jsme si k důchodcům a pozorovali odpolední slunce nad nedalekým zálivem. "Hodinky, nechal jsem na stolku u občerstvení hodinky!" zvolal náhle Miloš. Bohužel stolek už byl pryč i s hodinkami. Nechtělo se mu to pozdní odpoledne jen do Sparty, ale jen někam blízko k moři. Tam, že přespíme.
Jakýmsi třetím smyslem nás Miloš nasměroval do kempu ležícího přímo u moře. Vstoupili jsme s Tomášem do recepce a marně hledali ceník. Paní kempu vzala počmáraný papírek: "Kolik vás je?"
"Tři."
"Stan?"
"Ne jen auto, spíme na zemi."
"?! 23,50 EUR."
"?!"
"Tak 20."
"Bereme."

Kemp měl vlastní pláž a na ní osm lehátek. O romantické noci bylo rozhodnuto. Kdyby jen ten měsíc tak moc nesvítil do obličeje a někdo ztišil vlny, dobře by se tam spalo. Pokaždé, když jsem se otočil a nohy mi projely plastem do písku, bylo Milošovo lože prázdné. Byl unavený, ale zároveň mu "hořící" nohy nedovolily zabrat. Naštěstí se vzdal myšlenky zaplavat si v moři.
Další den jsme se vydali do Sparty. Autem.

čtvrtek, října 11, 2007

Zápisky odjinud VIII.

Zastávka s krásným výhledem na moře. Tomáš mě poučil, že ta velká loď na obrázku je ropný tanker. Věřím mu, po Vltavě takové loďky neplují. Čekáme na Miloše o něco déle. Objevují se závodníci, kteří jsou pro nás noví; byli za Milošem. Ten okolo nás prochází v podivném opojení. Přestože je jeho chůze poznamenaná bolestí, vypadá radostně.
Jedeme dále s otevřenými okny a svěží vzduch střídá zápach naftových kamen. Ropná rafinerie. Je mi jasné, že tudy vede do Corinthu jediná cesta, pokud nechcete běžet po dálnici nebo kolejích. Hluboce ale obdivuji všechny, kteří tento úsek zdolali. Těžké klimatické podmínky, zvlněná trať a hustý provoz. To jsou atributy, které první díl Spartathlonu neuvěřitelně ztěžují.
Další, snad ještě významnější překážkou k zdárnému překonání prvních osmdesáti kilometrů jsou časové limity. Organizátoři sice vypsali jen jeden až na 80.km, kam musí závodníci doběhnout v limitu 9 a půl hodin. Další limity však neúprosně nastavují otevírací doby jednotlivých občerstvovacích stanic; běžec má na výběr: buď stihnout maratón za 4:05 nebo si nést vodu sebou.
Tyto tvrdé podmínky byly příčinou stažení Martina organizátory na 67.km, již více jak deset kilometrů běžel nasucho. Nic sebou neměl a pomoc dostat nesměl. Trápil ho kašel a nemohl ani zapít sucho v krku. Do Corinthu ho dovezl sběrný autobus.

Martina, která u rafinérie Miloše doběhla a předběhla, vypadala bezproblémově. Obdivuji ženy, jak dokáží dlouhé hodiny držet své tempo. Přestože jsem na ni zpočátku omylem pokřikoval "Dano", přijala naše povzbuzování s radostí. Na 77.km jsme ji v pátek viděli naposledy.
Přejeli jsme corinthský průplav a zanedlouho odbočili do depa u kontrolního stanoviště na 80.km. Nafasoval jsem oficiální polepy na auto i s číslem Miloše a Tomáš mezitím objevil ženu Martina u jejich auta. Martin ležel za ním s plechovkou Gambrinusu.

Neubránil jsem se dojetí. Martin se poctivě a tvrdě připravoval celý rok a tak strašně moc chtěl po svých do Sparty. V Corinthu jeho pouť skončila; nedivím se mu, že už nechtěl dál ani autem. Rozhodli se přespat někde poblíž v kempu u moře a zbytek prožít jako dovolenou. Ještě jsme netušili, že za hodinu a půl bude ve stejné situaci i Miloš.

Zápisky odjinud VII.

Co teď? Čekat na další autobus se závodníky? Zastavit ve špičce na dálnici nepřipadalo v úvahu. Tomáš si pamatoval, že zelená tramvajová linka vedla až k Akropoli. Jeli jsme podél moře a hledali místo, kde koleje kříží magistrálu. Našli a přejeli. Šněrovali jsme po Aténách cik cak. Poté, co se nám koleje podařilo najít a pár kilometrů je sledovat, někam zmizely. Neúprosně se blížila sedmá hodina, čas startovního výstřelu.

Tomáš zahlédl sloupy Akropole, auto zaparkoval u nějakého domu. Já jsem uklidňoval láteřící paní, že to je opravdu jen na chvilku. Všimli jsme si policisty na motorce a běželi za ním. Na vyvýšenině zahlédli protahující se běžce. Stihli jsme start, bylo 6:58. Sotva jsem zapnul kameru, poplival kluky pro štěstí a byli pryč.

Snažili jsme se vymotat z Atén po jejich trase. Úkol to byl zdánlivě snadný. Prvních 25 km běželi po dálnici v odstavném pruhu, přičemž od provozu je chránily jen dopravní kužely. Bohužel se nám tuto silnici trefit nepodařilo. Opět jsme se ocitli až u moře. Hezky jsme se povozili okolo přístavu a po hodině a půl našli jinou dálnici směřující kýženým směrem. Ujeli jsme sotva 10 kilometrů abychom další hodinu prostáli v koloně. Mohli jsme se kochat tak leda okolními kamióny.

"Petře, nechceš čerstvý preclík?" moc jsem Tomášově otázce nerozuměl, dokud jsem HO nespatřil: prodavač preclíků procházel mezi stojícími auty. Po pár minutách jsem položil Tomášovi otázku já: "Nechceš tašku?"; proti nám se objevil chlap doslova ověšený taškami všech velikostí.

Když se konečně kolona rozjela (dálnice se na světlech zúžovala do jednoho pruhu), podařilo se nám najet na jinou dálnici; právě tu, po které se běžel závod. Spatřili jsme již jen kužely a balení občerstvovací stanice.

První setkání se závodníky se nám podařilo až na 36.km, kam jsme od startu autem dorazili za bezmála 3 hodiny. Tam už se neběželo po dálnici, ale po silnici podobné té z Benešova na Tábor. Miloš vypadal v pohodě, ale Martin, který byl 12 minut za ním dobře nevypadal.
Bylo jasné, že se nemůže věnovat oběma, což ostatně ani nebylo naším úkolem. Miloše jsme vždy kousek předjeli, odstavili auto a vytáhli techniku. Pořídili pár snímků, povzbudili všechny, kteří běželi kolem a zas kousek popojeli. V pravidlech je psáno, že z auta smí být poskytnuta pomoc jen na vyhrazených občerstovacích stanicích. Ta první povolená je až na 80.km v Corinthu. Auto jsme proto stavěli mimo trasu běžců, aby nemohl padnout náznak podezření na nekalé podporování. Jak vyšlo později najevo, stejně to bylo špatně a Milošovi hrozila diskvalifikace.
Byli jsme u toho, když Miloše začala zlobit noha a dobíhali ho pomalejší běžci. Začalo to na nejhezčím místě prvního dílu tratě. Nádherná scenérie klikaté silničky podél moře byla dlouhá sotva deset kilometrů. Po seběhu k ropné rafinérii už bylo zle a Miloše zde doběhla Martina J.

úterý, října 09, 2007

Zápisky odjinud VI.

Čtvrtek, 27.9.2007; byl poslední den před startem Spartathlonu. Okolí hotelu se hemžilo vyklusávajícími běžci. Martin se ženou a Tomášem odjeli tramvajkou obdivovat Akropoli. Miloš projevil přání navštívit nedaleký kostel a samoobsluhu, kde si před třemi lety připili s Jindrou Lakym na úspěch v závodě.
Cestou za místním pivem Mythos se Miloš věnoval své milované činnosti - fotografování. Kilometrová procházka nám proto zabrala celé dopoledne. Zpátky v hotelu na obědě jsme se sešli s Martinem, který od Akropole přiběhl. Po odpolední siestě jsem poprvé v životě vstoupil do moře. No, pěkné to bylo, ale že bych to musel mít dvakrát... Plavat se v tom nedá a pít už vůbec ne.
Pozdní odpoledne patřilo konečným horečným přípravám na běh. Závodníci měli možnost připravit si do poskytnutých sáčků své přípravky a pomůcky. Sáčky byly uloženy do pytlů pro jednotlivé občerstvovací stanice. S výhodou si tak mohl běžec nechat do hor poslat bundu a nemusel se s ní vláčet už od startu. Ovšem s velkým rizikem, že už ji neuvidí. Proč, to vysvětlím později.

Poslední večeře. V hotelu London, který kapacitně nestačil náporu běžců, platilo zejména u snídaně české přísloví: kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. K večeři jsme přišli asi v půl osmé. Vydávala se od sedmi a pohled na talíře dojídajících svědčil o tom, že ke špagetám byla jakási omáčka. Ne však již pro nás. Namísto omáčky jsme dostali banán. Už dlouho jsem neviděl Miloše se tak smát. Někteří ze strávníků si špagety zalili polévkou. Dobrou chuť.

Den D, 28.9.2007. V půl páté nás probouzí spolunocležník Slovinec chroupající v předvečer uvařené vrtule. Sice do Atén přiletěl, ale s kompletní kotlíkářskou výbavou. Vrtule si uvařil přímo v hotelovém pokoji na benzínovém vařiči.

Spěcháme na snídani, nacházíme jen zbytky džemu. Během půl hodiny nastává nefalšovaný zmatek. Závodníci snáší ze všech koutů svá zavazadla a snaží sebe vsoukat do jednoho z připravených autobusů. Autobusy mají za úkol odvézt závodníky na start, ten se nachází v centru Atén pod Akropolí. O šesté ranní odráží od hotelu autobus s Milošem a náš dvoučlenný doprovod se snaží jej následovat. Na prvních světlech nám mizí.

pondělí, října 08, 2007

Zápisky odjinud V.

Martin řídil z Čech celou cestu sám. Po trase se ženou dvakrát přespali, poprvé u Segédu a podruhé někde v Makedonii. Zbývající dvě noci trávili už v Řecku u moře ve Volosu, asi 300 km od Atén. K hotelu dorazil asi hodinu a půl po nás.
Mezitím, co Martin uháněl k Aténám, vydali jsme se k moři. Stačilo překonat další, méně frekventovanou silnici a tramvajovou trať s obrázky zákaz přecházení. Za tratí se již rozkládala městská pláž. Okraj plochy a sprchy byly již obsazeny. Kočovní cikáni si zde v klidu prali prádlo a myli své dodávky a kamión. Kamión měl z boku v plachtě vyříznutá okénka, ve kterých si hrála děcka. Řecká idylka. Pořídili jsme pár fotografií a jali se vyhlížet Martina.
Ihned poté, co přijel, vysvětlili jsme mu situaci a přitom pochopili o co vlastně šlo. Miloš předem nahlásil, že bude mít při běhu doprovod. Organizátoři jeho mail přijali jako objednávku na ubytování pro další osobu. Zatímco závodník platí 250 EUR za startovné, ubytování, plnou penzi a transfery, po doprovodu je požadováno dvakrát tolik. Za každý den 85 EUR.

Ani Martinovi se nepodařilo neústupného pána přesvědčit, že doprovod nebude spát v hotelu a nepotřebuje jejich servis. Prostě buď Miloš zaplatí nebo nepoběží. Spásný a naprosto šílený nápad, že mě přihlásí také jako závodníka za 250 EUR, bohužel nevyšel.

V hotelu se objevila Martina Juda (jediná česká reprezentantka na Spartathlonu), která nám dost pomohla. Pána alespoň trochu obměkčila; usmlouvala obulus na 340 EUR za 4 noci a Miloš konečně dostal číslo.
Přesunuli jsme se na recepci ubytovat. Se mnou, jako doprovodem, nepočítali a chtěli mě uložit jinam než kluky. (Recepce od registrace byla vzdálená asi 5 metrů) Po pár minutách dalších dohadů jsme dostali kartu od dvou-lůžkového pokoje. V něm jsme našli čtyři postele a jednoho francouzského Slovince.

neděle, října 07, 2007

Zápisky odjinud IV.

Zmíněný příjemný řecký celník byl světlou výjimkou mezi odtažitými, až nepříjemnými obyvateli jižního cípu Evropy. Úsměv aby člověk pohledal a z mnoha setkání převažoval pocit nezvaného hosta.

Za svítání jsme sbalili saky a vyjeli k Aténám. Ujal jsem se volantu. Pohled na ubíhající krajinu mě rozesmutnil. Pustá země téměř bez porostu byla zahalena do bílého oparu. Nikoliv oparu vlhkosti, ale „řízených“ požárů, kterými místní sklízeli zbytky suché úrody. Šok ze střetu kultur přišel na první benzínce. Museli jsme dotankovat a doplnit energii Milošovi.

Odkudsi se přikolébal značně otrávený Řek, aby nám laskavě vsunul hadici do nádrže. Se stejným výrazem udělala dámská obsluha Milošovi kafe a já se vydal tam, kam i král musí. Přesto, že jsem nic nejedl, udělalo se mi špatně…

Nebyli jsme v turistických oblastech, projeli jsme Řecko místy, kde se žije. Nikdo mě nepřipravil na to, že všude budou volně odpadky, že ekologie je zde cizí slovo a přírodu a památky si devastují místní sami. Nikdo mě nepřipravil na to, že je v Aténách na ulicích nebývale nasráno. A to nikoliv od zde volně žijících psů a koček.

Značně rozhozen jsem si odřídil porci pětiset kilometrů před Atény. Řecký provoz je význačný nerespektováním rychlosti a malůvek na silnici. Kupodivu to však, snad i díky širším vozovkám, funguje. Když se člověk přizpůsobí tempu jízdy a dvojitou plnou čáru považuje za ozdobu, nemá v Řecku problém. Problém je však s dopravními značkami. Moc jich není vidět a většina směrovek je v azbuce. Ty s latinkou bývají až těsně u vaší odbočky…

Před Aténami jsem už nerozdýchal, když mě na šedesátce tlačil autobus. Tachometr ukazoval 107 a autobus měl za sklem nápis POLICIE. Na prvním parkovišti (fujtajbl) mě vystřídal Tomáš. Blížili jsme se k Aténám. Teď bylo na Milošovi, aby Tomáše navigoval k hotelu. Miloš vyndal obálku, ve které bylo napsáno: Hotel London je u moře, okolo jezdí tramvaj. Mapka ukazovala, že hotel je skutečně u moře, kousek od malého letiště. Kde je moře, natož letiště, jsme opravdu netušili. Tento popis byl slabou předzvěstí toho, co nás od organizátorů čekalo.

S pomocí automapy a všech svatých jsme bez škrábance projeli pěti pruhy centrem Atén až k moři. Tomáš se nenechal rozhodit troubením a davy motorkářů ze všech stran. Dalších pár kilometrů tříproudé dálnice nás zavedlo přímo k hotelu stojícímu deset metrů od magistrály. Hotel byl opravdu u moře; moře vzdálené asi 300 metrů bylo z balkónku vidět, pokud se člověk dostatečně vyklonil a nevypadl na střechu benzínové pumpy.

V přízemí hotelu probíhala registrace závodníků. Za pár okamžiků přišla řada na Miloše. Nesmlouvavý Řek vybafl cenu: 1.015 EUR. Bez úhrady této částky Miloše nezaregistruje. Všichni tři jsme ztuhli a po krátké poradě se odebrali k autu. Tyhle prachy jsme neměli a nebylo nám moc jasné, za co je vlastně chce. Rozhodli jsme se, že počkáme na Martina.

sobota, října 06, 2007

Zápisky odjinud III.

Maďarsko jsme měli úspěšně za sebou. Čekal nás nejdelší tranzit přes Srbsko a následně Makedonii. Uvítání srbských celníků, kteří byli schopni jedno auto odbavovat téměř pět minut, nám připomnělo dobu již téměř z našich myslí vymazanou. Letmá prohlídka zavazadel (proč jen si vybral zrovna můj batoh s fazolema??) a hurá za dobrodružstvím čekající na srbských silnicích.

V Srbsku, Makedonii a Řecku se na dálnicích platí mýto. V Srbsku se na úseku od hranic k Bělehradu platí mýto i za silnici podobné té naší z Příbrami na Písek. Tranzit Srbskem není zrovna levná záležitost. Jeden vyjde dle kurzu na 800-900 Kč. Byli jsme upozorněni na oblibu srbských policistů pokutovat zahraniční turisty a proto jsme si dávali bedlivý pozor na dodržování předpisů. Myslím, že se to vyplatilo. Neměli jsme s policií jediný problém. Museli jsme se jen obrnit trpělivostí s rychle jezdícími Srby a uhýbat jim z cesty.

Další upozornění varovalo, pokud to bude možné, nezastavovat. Zastavili jsme třikrát. Dvakrát na pumpě OMV, které se nelišily od těch u nás. Dokonce naopak, čistota všude i na toaletách a ochota obsluhy předčily ty naše. Benzín jsme mohli zaplatit kartou, ale kafe jsme si museli pořídit za jejich dináry, hotově eura nebrali.

Třetí zastávka byla u místní pumpy v Bělehradu. Začala padat tma a protože v noci hůře vidím, předal jsem koně zpět Milošovi. I tato pumpa se vyznačovala zcela civilizovaným prostředím a nikdo nás neobtěžoval. Za Niší předal Miloš volant Tomášovi. Ten dořídil zbytek Srbska a celou Makedonii. Makedonští celníci byli korektní, kufr ani nechtěli vidět, jen se ptali kam jedeme. Varování k tranzitu Makedonií byla podobná jako pro Srbsko. I Tomáš se proto držel všech omezení a mnohé policejní hlídky nás nechávali bez povšimnutí. Mýto, v Makedonii nejlevnější, se platilo dvakrát, vždy po jednom euru.

Řecké uvítání bylo příjemné. Celník ani nechtěl vidět pasy a řekl: "Welcome in Greece". Po druhé hodině ranní jsme se kousek za přechodem uložili ke spánku.

pátek, října 05, 2007

Zápisky odjinud II.

Úterý, 25.9.2007, 7:00. Se dvěma batohy, taškou, kamerou, dvoukilovým fotoaparátem, 27 litry vody a čtyřmi kily fazolí jsem stál v domluvený čas odjezdu u Ministerstva průmyslu a obchodu. Miloš nikde. V půl osmé posílám nesmělou zprávu: Spíš? Nespal, do deseti minut přijel stříbrný vůz i s Tomášem.

Z poznámek lidí, kteří cestu autem do Řecka absolvovali, jsem si pamatoval, že nejhorší z celé trasy je úsek Praha - Brno. Mohu potvrdit. Jen co jsme opustili Prahu, zaslechli jsme hlášení, že nehoda na 36.km blokuje provoz v obou směrech. Podařilo se nám ji objet po místních silnicích a dále nám již nic nebránilo valit si to až k Brnu.
Doplnili jsme ještě pár zásob, sehnali kazetu do půjčené kamery a vyrazili směrem na Bratislavu. Kdo někdy za jízdy lepil dálniční známku (slovenskou jsem koupil už v Praze) zná, že je obtížné ji nalepit na správné místo, nikoliv doprostřed řidičova výhledu. Česko-slovenské i slovensko-maďarské hranice jsme překonali s pocity, že členství v EU je přeci jen k něčemu dobré.

Docela nás pobavil úryvek z itineráře: kdo v Bratislavě netrefí tunel, pokračuje rovně a na další křižovatce odbočí vpravo. Tunel minout nešlo, dálnice vedla rovnou do něj. Cesta Maďarskem a ostatně i dál Srbskem a Makedonií je v podstatě jednoduchá. Z Bratislavy se jede po dálnici na Budapešť, za ní stačí neminout sjezd na Segéd a dále již jen stále rovně na jih.

První setkání s cizojazyčnými osobami bylo velmi milé. První zastávku si vynutil nákup maďarské dálniční známky. Snažil jsem se s paní z kukaně na maďarské hranici hovořit anglicko-německy a ona na mě česky. Známku nám pěkně nadepsala a málem i vylepila. Jediné, co mi dodnes zůstává utajeno, je její platnost: Známku jsem koupil jako 10ti denní (na kukani bylo napsáno 10-tage), ale na kupónu bylo napsáno: valid 1 week. Jeli jsme na ní i zpět osmý den.

Milošův proslavený orientační smysl jsem si oživil už Maďarsku poté, co mi předal řízení a převzal roli navigátora.
"Hele Miloši, tady byla odbočka na Segéd, nemáme ho na trase?"
"A jó, tam jsi měl odbočit."
Projeli jsme si industriální zónu a po pár pokusech trefili dálnici zpět.
"Tohle ještě není ta odbočka" pravil Miloš a vzápětí, pár desítek metrů za ní, dodal: "To byla ta odbočka"
Na třetí pokus se nám již podařilo směr na Segéd trefit.

čtvrtek, října 04, 2007

Zápisky odjinud I.

Budu vám vyprávět příběh. Pro mě, dosud nepolíbeného mořem, natož jižní části Evropy, neuvěřitelný. Příběh plný překvapení bude psán místy syrovými slovy. Věřte, že nejde o obhroublost, ale o výstižné zobrazení.
Pár měsíců nazpět mě Miloš požádal, abych jemu a Martinovi zajistil doprovod při jejich závodě. Běhu, který se po právu řadí mezi nejtěžší z ne-etapových: Spartathlonu. Termín byl z hlediska mých pracovních povinností vyhovující, proto jsem prosbu s radostí přijal. Na plánu bylo cestování do Řecka autem, kterým tam spolu s Martinovou ženou doprovod společně zajistíme.

Necelý týden před odjezdem jsem se dozvěděl několik zajímavých informací. Za prvé, že Martin pojede se svou ženou a svým autem zvlášť; vyjedou už v sobotu, šest dní před samotným během. Druhá, zásadnější informace byla, že mě čeká nejen točení volantem na místě, ale i full servis po cestě tam i zpět. Naštěstí se k naší výpravě připojil i Tomáš (Dagmarky).

Začal jsem usilovně hledat na internetu a v mapách. Tušil jsem, že Řecko je na jihu Evropy, ale vzdálenost více jak 2000 km mě zaskočila. Našel jsem téměř dokonalý itinerář, s popisem všech možných nástrah, které nás mohou cestou potkat. Od slušného popisu trasy, přes přesný seznam placených úseků i s radami jak je platit, až po varování před nástrahami policistů a místních lapků. O jedné nástraze, bohužel nepředvídatelné, se stránky nezmiňují. Stala se nám při zpáteční cestě...